Nedaleko place de la Bastille vznikla po roce 1989 na bývalých železničních pozemcích, od roku 1969 opuštěných a zanedbávaných po zrušení nádraží Paris Bastille (na jehož místě dnes stojí budova moderní Opery Bastille), zelená promenáda, nazvaná Coulée verte. Sleduje původní trasu bývalé železnice do Vincennes, vedoucí na vysokých obloucích nad zemí podél avenue Daumesnil. Její součástí se stal i prostor po bývalém nádraží Reuilly, kde architekti navrhli park. Se svými více než patnácti tisíci metry čtverečními je to třetí největší park v tomto obvodu.
Převážná většina parku je tvořena velkým okrouhlým trávníkem, nad kterým se klene pěší lávka, zavěšená na ocelových lanech, postavená v roce 1992, která je pojmenovaná po feministické spisovatelce z doby Pařížské komuny, která psala pod pseudonymem André Leo.
Lávka je dlouhá osmdesát metrů a vede po ní trasa zelené promenády, která tady park protíná a míří dále až k Porte de Vincennes. Kolem trávníku jsou pak rozmístěna tematická zákoutí, ať už je to dětské hřiště, jeskyně, hřiště na pétanque, květinové záhony nebo prostory pro cvičení.
Čtyři sochy, umístěné kolem trávníku, které pocházejí od sochařů z přelomu 19. a 20. století, nebyly vytvořeny záměrně pro park, ale autor jeho koncepce, architekt Colboc, si je pečlivě vybral v depozitáři pařížských parků. Nahoře vidíme jednu z nich, Ženský akt od ruského sochaře Naouma Aronsona, dole je potom Amazonka Georgese Chauvela.
Poblíž parku stojí radnice 12. obvodu, jejíž věž se tyčí za stromy.
Betonové sluneční hodiny na malém plácku při vstupu do parku od rue Jacques Hillairet. Na opačné straně parku, při rue Daumesnil, stojí nízký kiosek s pitnou vodou. Zvláštností je, že zde kromě obyčejné vody teče zdarma i perlivá voda.
Park leží nedaleko Cour d´Alsace-Lorraine, který jsme tady viděli nedávno (a taky nedaleko další pitoreskní uličky Impasse Mousset, která tady bude někdy příště).
Jardin de Reuilly – Paul Pernin, 12. obvod, oficiální adresa 15 rue Albinoni, ale vstupy jsou na více místech po obvodu parku.
V Paříži se často stává, že místa, která člověk obdivuje pro jejich historickou cenu a krásu, v sobě skrývají pozůstatky ještě starší historie. Přesvědčíte se o tom i na tomto malebném dvoře v rue de Sévigné, do kterého vás přivedou dokořán otevřená vrata.
Na první pohled tady zaujme vínově červená dřevěná budova, která okamžitě vzbudí zvědavost. Kde se tady něco takového mohlo vzít?
Abychom se dobrali původu, musíme se vrátit zpět nejen v historii, ale také zcela prozaicky i na ulici. V sousedství domu se dvorem najdeme po levé straně dvě velké historické budovy ze 17. století, které dnes slouží jako sídlo hasičů.
Hasičské sídlo v rue de Sévigné 7 a 9 (jen pro zajímavost, takto to před ním vypadá vždy 14. července, kdy zde čeká nekonečná, za dva rohy zalomená fronta na vstup na tradiční hasičský bál). Dvůr, o kterém je dnes řeč, leží hned za ním.
Ačkoliv dnes má stavba dvě čísla popisná, původně šlo o jednu jedinou budovu – palác, postavený na místě dřívější stodoly nedalekého převorství svaté Kateřiny, který se podle svého majitele jmenoval Hôtel Bouthillier de Chavigny. K paláci přiléhala velká zahrada s oranžerií, od ulice oddělená arkádami. Po Francouzské revoluci byla zahrada zrušena a vedle oranžerie byly vybudovány stáje. Před ně pak v době Druhého císařství (tj. kolem poloviny 19. století) přistavěli dřevěnou budovu, inspirovanou údajně snad švýcarskými nebo také možná savojskými chatami, podle kterých se jí říkalo chalet. A právě na ni se teď díváme.
Výlohy po pravé straně jsou pozůstatky bývalé oranžerie. Dnes tam sídlí obchod s pánským oblečením.
Podle dostupných pramenů existuje několik možností, proč zrovna švýcarská nebo savojská chata – jedním z důvodů byla tehdejší móda, kterou zavedla císařovna Eugenie tím, že nechala takovou chatu postavit v Bouloňském lesíku. Druhým možným vysvětlením je, že ve dvoře sídlila pobočka savojské firmy, vyrábějící těstoviny, která si nechala postavit sídlo podle svých lidových tradic. Která z verzí je skutečná, se dnes už neví – mně se líbí víc ta první.
Po nedávné rekonstrukci slouží chalet pod názvem Atelier 13 jako veřejně pronajímatelný prostor pro různé společenské, kulturní nebo obchodní akce. Jak to vypadá uvnitř, můžete vidět TADY.
Na dvoře volně leží několik kamenných útvarů a úlomků jako pozůstatky předchozích zbořených budov.
Dvůr je v pracovní době stále otevřený a můžete si ho kdykoliv prohlédnout.
Kostel svaté Jenovéfy, francouzsky Geneviève, je druhým polským kostelem v Paříži, který tady na blogu vidíte, po kostele Nanebevzetí Panny Marie v rue de Rivoli. Na rozdíl od něj však neleží v centru města, ale daleko na periferii ve čtvrti Auteuil.
Kostel z konce druhé poloviny 19. století byl svěřen polské komunitě v roce 1897 a je současně sídlem polské katolické misie a také polské školky.
Novorománský kostel z tmavých cihel s malou zvonicí nad štítem, bílými šambránami a rohovým lemováním stojí na malém dvorku ve tvaru písmene L, který od ulice dělí mřížová brána; ta je však stále otevřená, stejně jako samotný kostel. Kromě kostela stojí ve dvoře i nízký domek, kde sídlí farní úřad.
Trojlodní stavba má prostor členěný sloupy s korintskými hlavicemi. V obloucích mezi nimi jsou zobrazeni evangelisté a proroci. Nástěnné malby nad oltářem znázorňují scény ze života Panny Marie, ty postranní pak ze života svaté Geneviève a svatého Josefa. Malby pocházejí z roku 1940.
V záplavě zeleně stojí u jižní zdi kostela pod novorománskou edikulou socha Panny Marie a o kousek vedle jako alegorie pastýřka s beránkem.
Vstup do dvora s vývěskou, plnou polsky psaných inzerátů a vzkazů, dole pak fara.
Église Sainte-Geneviève, 16. obvod, 18 rue Claude Lorrain
V enklávě fakult různých vysokých škol mezi Lucemburskou zahradou a Port Royal je asi tou největší Faculté de pharmacie. Budova v klasicistním stylu pochází z let 1877-1882, kdy byla postavena přímo pro potřeby fakulty. Kromě učeben, aul a laboratoří pro praktická cvičení tady najdeme i slavnostní zasedací sál, muzeum historie farmacie a vlastní botanickou zahradu. Fakultu je možné navštívit během Dnů evropského dědictví, kdy vám nabídnou tři okruhy – historický, knihovnu s prohlídkou historické vstupní haly a prohlídku zahrady. Já jsem si před pár lety vybrala ten první.
Přestože se oficiálně založení fakulty datuje až do porevolučních let, konkrétně do roku 1803, kdy nahradila předchozí École gratuite de pharmacie a ještě dřívější Collège de pharmacie z let 1777-1792, vztahuje svůj původ už k druhé polovině 16. století. Tehdy založil apotekář Nicolas Houël při sirotčinci Enfants rouges v Marais školní instituci, kde předával sirotkům své znalosti, s cílem nejen zajistit pomoc nemocným, ale zároveň naučit tyto opuštěné děti nějakému řemeslu, které by jim zajistilo do budoucna živobytí. Když v roce 1587 zemřel, měla už jeho apotekářská škola velkou vážnost a nové sídlo v Latinské čtvrti poblíž botanické zahrady Jardin des Plantes, kterou využívala ke své výuce. Právě na Houëlovu činnost navázali všichni další pokračovatelé a na jeho výuce později stavěla i Collège de pharmacie jako jeho pokračovatel a dnes i přímý předchůdce moderní fakulty.
Centrem historie fakulty je slavnostní sál, Salle des Actes, který připomíná spíše kapli – a také se mu kvůli jeho kráse nadneseně přezdívá „Sixtinská kaple farmacie“. Část jeho vybavení a zařízení, včetně krbu a velkého obrazu Simona Voueta nad ním z roku 1640, sem bylo přeneseno z původního sídla Collège de pharmacie. V sále se konají ty nejslavnostnější události, jako jsou obhajoby doktorských prací, zasedání vedení fakulty nebo akademického výboru. V sále visí portréty devadesáti osobností, které se zasloužily o historii a rozvoj farmacie, ať už jde o bývalé představitele fakulty a předcházejících institucí, nebo zasloužilé apotekáře a farmaceuty. Čestné místo tady, samozřejmě, patří Nicolasi Houëlovi.
Muzeum, které je součástí školy, sice vlastní celou řadu cenných historických dokumentů a vzorků dřívějších i nových léčiv, ale nejoblíbenější je ta jeho část, kde se ve vitrínách prezentuje sbírka historických nádob, hrnců, tyglíků, kelímků a sklenic, které sloužily k uchovávání bylin, jedů, mastí, léků a surovin k jejich výrobě. Muzeum sídlí ve svých prostorách už od roku 1882 a některé jeho exponáty pocházejí z 18. století.
Na fakultě vyučoval i Henri Moissan, který za svůj objev fluoru obdržel v roce 1906 Nobelovu cenu za chemii. V muzeu ji můžete vidět společně s přístrojem, se kterým pracoval. Mezi další slavné přednášející patřili i objevitelé chininu Joseph Pelletier a Joseph-Bienaimé Caventou.
Fakultní botanická zahrada byla založena hned poté, co se škola do těchto prostor přestěhovala. Její původní rozloha osmi tisíc metrů je dnes poloviční, protože část zahrady ustoupila v 60. letech minulého století stavbě nového křídla. Zahrada sice není volně přístupná, ale je dobře vidět přes plot a bránu z rue d´Assas.
Všimněte si těch komínů. Kdykoliv jdu kolem, nemůžu se na ně vynadívat.
Fakulta přijímá každý rok přes tisíc studentů, kteří prošli náročnými přijímacími zkouškami. Studium trvá šest let, přičemž od čtvrtého ročníku se studenti už specializují na jedno ze tří zaměření – lékárenské, průmyslové a výzkumné.
Faculté de Pharmacie, 6. obvod, 4 avenue de l’Observatoire
Na východě města, nedaleko place de la Nation, najdeme průchod do velkého starého dvora, zaplněného několika úzkými pestrobarevnými uličkami. Své jméno Cour d´Alsace-Lorraine získal na konci 19. století poté, co přišla Francie ve francouzsko-pruské válce o Alsasko a Lotrinsko.
Přízemí domů jsou tvořena dílnami se starobylými výkladci, nedávno zrenovovanými a obnovenými v celé kráse v původních pestrých barvách. Není to žádná turistická záležitost – opravdu v nich pracují řemeslníci a umělci, i když to na první pohled není vidět – nikde tady nenajdete žádný složený materiál, odpad nebo nepojízdné vraky, maximálně tak květináče, rozložené po zemi, nebo kola a motorky, na kterých lidé přijeli do práce.
Až úplně na konci všech těch unifikovaných barevných domečků se skrývají dva odlišní vetřelci – za mřížovým plotem najdeme na jedné straně starý měšťanský dům a na druhé straně se skrývá za budovou starého skladiště zadní strana moderní školy, která však má vchod z rovnoběžné ulice.
Dvůr Alsace-Lorraine je volně přístupný během dne v pracovní době. Večer a o víkendu je však jeho modrá brána zavřená.
Cour d’Alsace-Lorraine, 12. obvod, 12 rue de Reuilly
Dalším z paláců ve čtvrti Saint-Germain, které jsou dnes sídlem ministerstva, je honosný Hôtel de Castries. Nechal si ho postavit na konci 17. století pán z Nogent, jehož jméno palác nesl až do jeho smrti v roce 1708, kdy ho vdova prodala markýzi de Castries. V rukou této rodiny pak zůstal palác až do konce 19. století.
Dnešní podoba pochází z let 1842-1866, kdy došlo k přestavbě a k rozšíření zahrady. V roce 1946 se palác dostal do vlastnictví státu. V průběhu následujících let v něm pak sídlilo několik různých ministerstev. Od roku 2017 je sídlem ministerstva s předlouhým názvem, který by se dal přeložit jako Ministerstvo pro územní soudržnost a pro vztahy s územními celky. Podle svých internetových stránek se ministerstvo zabývá nejen politikou územní soudržnosti, urbanistikou a pozemkovým rozvojem, ale také politikou bydlení a odstraňováním sociálních nerovností, marginalizace a vyloučení. Tato náplň ministerstvu vynesla v roce 2017 demonstrace ze strany organizací pro přijímání migrantů a také posprejovanou uliční zeď.
Zahradní průčelí
„Problémem“ všech těchto nádherných paláců je to, že jsou z ulice prakticky neviditelné. Jejich struktura téměř vždy předpokládá směrem do ulice vysokou zeď s neprodyšně uzavřenými vraty, za kterou leží dvůr a teprve z něj se vchází do samotného paláce. Ten nejhezčí pohled je však vždy až ze zahrady. Chodec, který kráčí po ulici, si proto většinou nedokáže představit, jaká krása se za zdí skrývá.
Výhled z paláce na dvůr a na zeď, která areál odděluje od ulice
Čestné schodiště z roku 1851 má tepané zábradlí v rokokovém stylu, jaké najdeme v mnoha dalších budovách ze stejné doby, stejně jako mohutný zavěšený lustr z kovu a skla.
Pracovna ministra v tzv. modrém salónu. Rokokové obložení zdí v bílo-zlatém vzoru, mramorový krb a pozlacená svítidla z ní dělají nejkrásnější místnost v celém paláci.
Ministr má na krbu nejen kohouta v barvách trikolóry jako symbol státu, ale také knihu fotografií slavného fotografa Raymonda Depardona (když mi před časem tento osmdesátiletý pán olajkoval fotku na Instagramu, málem jsem z toho nemohla ani usnout).
Červený salón, který slouží jako zasedací místnost, má sice střízlivější obložení stěn, ale za to cenné rokokové zrcadlo z 18. století se zdobením z plátkového zlata a křišťálové lustry. Salón nabízí výhled do nevelké zahrady s bazénkem a vodotryskem.
Hôtel de Castries, 7. obvod, 72 rue de Varenne
Palác bývá zpřístupněný během Dnů evropského dědictví.
S velkými procházkami v jednotlivých obvodech jsem začala už na původním blogu, kde jsem jich plánovala dvacet, každou v jednom z pařížských obvodů. Nakonec jsem stihla popsat jen dvě – ve dvacítce a v devatenáctce. Oba obvody představují lidové čtvrti ve východní neturistické části města a přestože je v nich spousta drobných zajímavostí, žádné významné turistické památky tam nenajdete a procházky v nich jsou proto spíš pro opravdu pokročilé. Naopak osmnáctku, kam se podíváme dnes, zná každý podle její nejznámější části – Montmartru.
Jako všechny pařížské obvody, i osmnáctka se skládá ze čtyř čtvrtí, a to Grandes Carrières, Clignancourt, Goutte d´Or a La Chapelle. V tomto pořadí jsou seřazeny vedle sebe od západu k východu mezi trasou metra dvojky na jihu a bývalými městskými branami na severu. Montmartre samostatnou čtvrť netvoří, je součástí prvních dvou.
Vymýšlet procházku po Montmartru asi není nutné – všichni to tam znáte, všechny turistické knihy jsou plné podrobných informací a navíc TADY v minulosti taková procházka už jednou byla. Z pekla hromadné turistiky na Montmartru se proto podíváme více na sever, na to, co se dá najít až za kopcem, kam už turisté běžně nepřijdou. Vyrazit můžeme z náměstí, které jsme viděli nedávno v posledním článku o vile Radet – z place Dalida, kde má každý pocit, že si musí sáhnout na poprsí bysty nešťastné zpěvačky a kde můžete často narazit na malíře, kteří se jako mnoho dalších před nimi pokoušejí zachytit atmosféru slavného kopce.
V této části Montmartru, které se říkávalo „le maquis“, se ještě na přelomu 19. a 20. století rozprostírala nelegální nouzová čtvrť s ubohými baráčky, které si tady chudina postavila v zanedbaném a křovím zarostlém terénu z různých materiálů, které se jí podařilo sehnat. V místech dnešního Dalidina náměstí tehdy bývalo napajedlo, kam večer lidé vodili dobytek. Filmový režisér Jean Renoir, který v těchto místech vyrostl a v životopisu svého slavného otce tuto část Montmartru popisuje, uvádí, že od napajedla vedl dolů jen prudký neupravený svah, kde se dalo dešti klouzat blátem. To ovšem už dávno není pravda a místo bláta tu dnes za bystou najdeme honosné schodiště.
Pod schodištěm leží malé náměstí square Joël Le Tac s parčíkem, ve kterém stojí sousoší objímající se dvojice. Bronzová deska z roku 1936 připomíná, že se jedná o památník sochaře, malíře a litografa Théophila Steinleina. Přestože byl původem Švýcar, žil na Montmartru celý svůj dospělý život a je pohřben na nedalekém hřbitově Saint-Vincent. Jeho jméno dnes už málokomu něco řekne, ale jeho nejznámější dílo, plakát pro slavný kabaret, znají všichni.
Ještě o ulici níž leží pod kavárnou Chez Ginette stanice metra Lamarck-Caulaincourt se vchodem zahloubeným do svahu a se spoustou dalších kaváren a bister kolem. My metro mineme a po dalších schodech u kavárny Le Refuge se vydáme ještě níž, až na malé náměstí place Robert Verdier.
Z náměstí ve tvaru hvězdice vychází do všech stran sedm ulic, na jejichž rozích jsou kavárny, bistra nebo pekárny. My si tady zvolíme rue Marcadet, kde zhruba v polovině ulice uvidíme podivnou bílou kovovou konstrukci. Přestože vypadá jako lešení, je to průchod do parku Square Léon Serpollet. Parčík je moc pěkný, rozprostřený na několika úrovních (pořád ještě jsme ve svahu), plný vysokých stromů a květinových záhonů, s jezírkem, zarostlým stulíky a kosatci, a s pestrobarevně natřeným hřištěm.
Na jedné straně je park lemovaný úzkou slepou uličkou impasse des Cloÿs, na druhé straně rue Achille Martinet a za ní překrásnou uličkou passage des Cloÿs. Za ní budeme pokračovat přes křižovatku s rue Damrémont po rue Ordener až k velké cihlové budově po levé straně ulice.
Impasse des Cloÿs
Rue Achille Martinet
Dvůr v rue Achille Martinet
Passage des Cloÿs
Montmartre aux Artistes
Cihlová budova v čísle 189 v rue Ordener má na fasádě ve výšce mezi ornamenty, vyskládanými nad třemi art-déco vstupními portály, nápis Montmartre aux Artistes. Je to umělecká rezidence, spravovaná městem. Nájemní byty s ateliéry neslouží ke krátkodobým pobytům umělců, ale k trvalému bydlení.
Komplex původně začala stavět v roce 1924 společnost na podporu umělců, které od začátku 20. století, kdy Montmartre přišel do módy, vyháněla z jejich ateliérů drahota. Mohli si proto pořídit akcie společnosti, která jim nabízela nejen podíl, ale hlavně ateliér a bydlení. Radnice čtvrti Grandes-Carrières sice projekt finančně podpořila, přesto však nakonec byl nad síly původní společnosti, která zkrachovala, a i když umělci svoje nedokončené ateliéry dostali, bydlet se v nich ještě nedalo. Celý projekt nakonec v roce 1936 převzala a dokončila pařížská radnice.
Celý areál je obrovský, údajně největší svého druhu v Evropě. Kromě budovy, kterou vidíme z ulice, za ní stojí ještě další dva bloky. Dovnitř se sice běžně jít nedá, proto dnes jen pohled přes vstupní dveře do vestibulu, ale umělci zde ve svých ateliérech často pořádají výstavy, na které má přístup i veřejnost, takže šance podívat se tam existuje. Dole najdete video se záběry do jednotlivých ateliérů, bytů a společných prostor.
Naproti rezidenci Montmartre aux Artistes leží dvě kolmé uličky. Kromě hezké pekárny je tu spousta dalších malých krámků a pokud byste přišli ve středu nebo v sobotu dopoledne, najdete tady na chodnících trh. Symbolicky se vydáme po rue du Marché Ordener až do rue Championnet, kde stojí kostel Sainte-Geneviève-des-Grandes-Carrières, strohý zvenku i v interiéru.
Od kostela se vrátíme zpět a v bloku mezi rue Ordener, rue Damrémont, rue du Ruisseau a rue Championnet, kde se kříží původní stará zástavba z 19. století s honosnými činžáky z 20. a 30. let 20. století, si prohlédneme několik hezkých uliček s nízkými domky, dřevěnými okenicemi, zelení na zápraží a neturistickou atmosférou.
Impasse Calmels
Cité Nollez
Impasse Calmels
Villa Damrémont
Villa Damrémont je příkladem novější zástavby z 30. let minulého století, je krátká a nic moc v ní vlastně není. Jen na jejím příkladu chci ukázat, jak řešila pařížská radnice problém s povinnými odstupy při covidu – restaurace a kavárny si totiž mohly zabrat pro rozšíření zahrádky i parkovací místa na ulici před podnikem. Nejdřív hospodští do silnice vystrčili jen stolečky a židle, ale hned nato začali budovat zábrany, často z prken, latí nebo dokonce palet. Málokdy to vypadá pěkně, ale nikdo to moc neřeší a zdá se, že se z improvizace postupně stává trvalá záležitost.
Impasse Robert
Z impasse Robert je to jen skok na roh rue Championnet k bistru La Renaissance, o kterém jsem tady psala asi před rokem. Nenechte si jeho interiér ujít, a to nejen pro jeho filmovou minulost, ale hlavně proto, že je původní, krásný a originální. Je to také dobrá příležitost, jak se podívat dovnitř, protože bistro je tak vzdálené od centra, že nemá cenu chodit sem kvůli němu schválně.
Kousek za bistrem pak narazíme na trať Petite Ceinture, okružní železnice, která tady vedla v těžko přístupném hlubokém kaňonu a není proto (zatím) zpřístupněná. Na trať byste se dostali až o dalšího půl kilometru východněji u Porte de Clignancourt, kde leží tak zvaná Recyclerie, jedna z nejbizarnějších věcí, které jsem v Paříži viděla, ale tu si necháme až na jindy.
Nad tratí Petite Ceinture
V místech, kde jsme skončili, a tedy na křižovatce rue du Poteau a rue Belliard, se charakter tratě Petite Ceinture mění – za mostem, kde dříve vlak vjížděl do tunelu, se trať už nevynořila a zůstala pod zemí. Nad ní vede prostředkem ulice široká promenáda, po které se vydáme.
Všude v okolních ulicích stávaly kdysi jen nízké chudé domečky, které po pravé straně tvořily čtvrť Moskova, ze které dnes zůstala už jen stejnojmenná ulice, znetvořená moderními domy natolik, že ani nemá cenu se do ní vydávat. Její název připomíná Moskvu a skutečně s ní má něco společného – francouzština tak nazývá řeku Moskvu a kromě toho se jako bataille de Moskova označuje Napoleonova bitva, která se odehrála nedaleko Moskvy a které my říkáme bitva u Borodina.
Ets Gallardo
Za povšimnutí stojí pár staveb, které přežily četné asanace – po pravé straně je to nádherný výkladec firmy Ets Gallardo nebo hned vedle ležící ulička impasse de Talus, po levé straně pak budova školy nebo sídlo baptistické církve.
Impasse de Talus
Baptisté
Collége Hector Berlioz
Když ještě popojdeme, před křižovatkou rue Leibniz s rue Vauvenargue odbočuje doprava hezká venkovská ulička passage Charles Albert a o kousek dál i ulička villa Vauvenargue, které nám tak trochu navodí představu, jak to tady všude mohlo kdysi vypadat.
Passage Charles Albert
Passage Charles Albert
Villa Vauvenergue
Těsně před křižovatkou s avenue de Saint-Ouen se ještě podíváme na dvě stavby. Vpravo, hned za villou Vauvenargue, je to číslo 84 v rue Leibniz, se svou zajímavou pestrou keramickou fasádou.
Za tratí přímo naproti pak stojí na malém trojúhelníkovém pozemku v rue Belliard 185 jeden z architektonicky cenných domů, nazývaný podle svého majitele, stavitele a architekta „dům Deneux“. Patřil k prvním stavbám, které zde při urbanizaci této čtvrti vyrostly v letech 1911-1913. Dům má konstrukci z armovaného betonu, vyzděnou cihlami. Celá fasáda je pokrytá keramickým obkladem, který z dálky připomíná maurské vzory. V přízemí pak vidíme stejný šachovnicový vzor, jako u předchozího domu na protější straně ulice. Nad vstupními dveřmi je umístěn keramický reliéf s vyobrazením samotného architekta s jeho pracovními nástroji – kružítkem a pravítkem.
Majitel bydlel v posledních dvou patrech se střešní terasou, ostatní byty byly nájemní.
Na této křižovatce se také vynořuje z tunelu železniční trať, ale jen proto, že tady kdysi bývalo nádraží. Schody na nástupiště jsou sice tak zarostlé, že nejsou ani vidět, ale původní nádražní budova, rozkročená nad kolejištěm, žije. Pamatuji si, že když jsem tu byla poprvé, byla budova zavřená, měla zatlučené dveře a hrozil jí zánik, ale před pár lety se dočkala částečné opravy a proměnila se na takzvaný Hasard Ludique, kulturní centrum, které organizuje koncerty a další kulturní akce, a na druhé straně i různé workshopy nebo kurzy. Nechybí samozřejmě ani kavárna s venkovní terasou, obrácenou do avenue de Saint-Ouen.
Došli jsme na konec 18. obvodu a naše putování tady bude končit. Za křižovatkou už začíná sedmnáctka, kam se vypravíme zase někdy jindy.
Latinská čtvrť je plná historických církevních staveb, ať už jde o dodnes funkční kláštery, církevní školy, kostely nebo kaple, nebo o instituce dávno zaniklé a zachované jen ve zlomcích původních starých budov. To je i případ církevní koleje, na kterou se podíváme dnes. Najdeme ji v kopci, stoupajícím prudce k Panthéonu, kterému se v minulosti říkalo Hora svaté Geneviève a který byl od 16. století podobnými institucemi doslova protkán. Když se před námi otevřou vysoká vrata strohého domu, ocitneme se na historickém dvoře, který v sobě skrývá připomínku dřívější církevní koleje Třiceti tří.
Pro vysvětlení toho zvláštního názvu se musíme vrátit úplně na začátek. Kolej založil v roce 1633 páter Claude Bernard pro svých pět žáků, které vychovával pro kněžské povolání. Jejich počet měl představovat pět Kristových ran. Tento počet se později zvýšil na dvanáct, jako dvanáct apoštolů, aby se v roce 1638 ustálil na třiceti třech žácích, připomínajících Kristův věk.
Kolem roku 1654 kolej přesídlila do paláce Albiac, stojícího mezi rue des Carmes a rue de la Montagne Sainte-Geneviève, kde se mohla díky finanční podpoře královny Anny Rakouské nejen usadit, ale také přeměnit na kněžský seminář. A právě tam, na jeho dvoře u zadního východu ze studentského křídla, jsme se právě ocitli.
Dnešní podoba budov spadá do poloviny 18. století, kdy na jejich přestavbu přispěl Ludvík Orleánský, vnuk Ludvíka XIV., který se poté, co se stal vdovcem, uchýlil na stará kolena do opatství Sainte-Geneviève, ležícího jen necelých tři sta metrů odtud. Po Francouzské revoluci byl seminář rozpuštěn a v roce 1791 byly budovy prodány.
Na dvoře koleje
Podlouhlá stavba semináře v neoklasicistním stylu má hladkou fasádu bez ozdob, stejně jako druhý, kolmý dům, který dvůr uzavírá do rue de la Montagne Sainte-Geneviève. Jeho jedinou ozdobou je ozdobný portál s polokruhovým frontonem, který je památkově chráněný, a vysoká vyřezávaná vrata.
Vstup z rue de la Montagne Sainte-Geneviève
Areál bývalé koleje je sice rozprostřený ve vnitrobloku, ale jeho fasáda je poměrně dobře vidět z malé slepé uličky impasse des Boeufs, která svou levou stranou lemuje venkovní stranu budovy.
Impasse des Boeufs, po levé straně budova koleje
Vnitřní část a dvůr, které jsme viděli dnes, jsou přístupné z rue de la Montagne Sainte-Geneviève. Dnes je sice celý areál soukromý, ale při troše štěstí se na dvůr dá vstoupit, hlavně díky tomu, že zde sídlí také nějaké firmy a ordinace (k otevření slouží kouzelné tlačítko P vedle dveří).
Collège des Trente-trois, 5. obvod, 34 rue de la Montagne Sainte-Geneviève
Na Moret sur Loing narazíte na internetu všude, kdekoliv budete hledat tipy na hezká místa pro jednodenní výlet z Paříže. Starobylé malebné městečko, ležící asi sedmdesát kilometrů od Paříže a jen něco přes deset kilometrů za Fontainebleau, si se svou historií, svými úzkými uličkami, středověkými branami, hrázděnými domy a upravenými břehy řeky Loing svoji pověst zaslouží a určitě stojí za hodinovou jízdu vlakem.
Vstupní brána Samois, nazývaná taky Pařížská brána, pochází z 15. století
V Moret sur Loing žil posledních osmnáct let svého života impresionista Alfred Sisley, který zde v roce 1899 zemřel a je pohřben na místním hřbitově. Jeho stop ve městě si každý návštěvník všimne už před vstupní branou do historického jádra, kde je umístěný památník s jeho bystou. Tu měl původně na žádost Sisleyho dcery vytvořit Rodin, ale výbor pro stavbu pomníku s tím nesouhlasil a práci zadal méně známému sochaři Eugènu Thivierovi, který ji dokončil v roce 1911.
Středověké městečko patřilo od 11. století francouzským králům. Výměnou ho tehdy získal král Philippe I., ale až ten další, Philippe Auguste, zde vystavěl hrad a nechal město opevnit kamennými hradbami se třemi mohutnými branami a dvaceti věžemi. Město vzkvétalo i proto, že přes něj vedla cesta do Burgundska a že smělo vybírat daň za převážené zboží. I přes konkurenci nedalekého Fontainebleau sem králové často jezdili a Henri IV. si zde, v donjonu královského hradu, dokonce usídlil jednu ze svých konkubín.
Dnes má městečko jen něco přes čtyři tisíce obyvatel a je opravdu maličké – konec konců, když vstoupíte dovnitř bránou Samois, tak k další bráně, uzavírající historické jádro, je to hlavní ulicí rue Grande jen tři sta padesát metrů. Kolem této tepny a v jejím těsném okolí je soustředěna většina starých měšťanských domů a vlastně i všech památek. Přesto na jejich důkladnou prohlídku nestačí jen pár hodin.
Jeden ze středověkých domů přímo na hlavní ulici připomíná nejen Alfreda Sisleyho (sídlí zde spolek, který propaguje jeho jméno a dílo), ale také to, že zde přenocoval Napoleon Bonaparte při svém návratu z Elby 20. března 1815.
Burgundská brána z konce 12. století na druhém konci historického centra
Městská radnice sídlí pár kroků od hlavní třídy v historickém domě Clément. Hned naproti leží jedna z nejvzácnějších památek – pozůstatky renesančního paláce Chabouillé ze 16. století s lodžií a bohatou fasádou.
Nicolas Chabouillé byl správcem financí krále Françoise I. a pro stavbu svého domu, inspirovaného italským vlivem, si vybral ty nejlepší stavitele a řemeslníky. Motivy výzdoby odrážejí antické vlivy, které byly v době renesance módní. Zajímavé je, že jeden z pozdějších majitelů, který dům zakoupil v roce 1823 jako dar pro svoji milenku, nechal zdobenou fasádu sejmout a přemístit na svůj dům v Paříži v ulici Cours de la Reine, kde zůstala až do roku 1956, kdy se vrátila na své místo.
Pár desítek metrů odtud pak narazíme na kostel Panny Marie, vybudovaný v gotickém slohu mezi 12.-14. stoletím. Portál s bohatou výzdobou, kterou si zachoval až dodnes, však pochází až z 15. století. Interiér ze 13. století je údajně inspirován katedrálou Notre-Dame-de-Paris, především v části chóru.
Alfred Sisley vytvořil čtrnáct pláten, které zachycují kostel v různých ročních a denních dobách. Díla vznikala téměř ve stejné době, kdy Claude Monet pracoval před katedrálou v Rouenu na stejném nápadu, a zdá se, že se inspirovali navzájem.
Hrázděné domy v sousedství kostela, z nichž hned ten první má na průčelí napsáno „Sucre d´orge“. Najdete tu totiž prodejnu místní speciality – ječmenného cukru, který se zde podle starého receptu, vynalezeného místními jeptiškami v 17. století, vyrábí dodnes, i když už jen jako zajímavost a suvenýr pro turisty.
Kříž za kostelem
Hned pár desítek metrů za kostelem leží pozůstatky středověkého královského hradu, ze kterého se zachoval částečně jen donjon. Zatímco základy původních budov, které dnes už neexistují, pocházely z doby Philippa Augusta, mohutná věž vznikala až v době Ludvíka VI. a Ludvíka VII. O částečné zničení donjonu se postarala opět Francouzská revoluce, po níž byl zkonfiskován a prodán. Nový majitel uboural celou horní část a tu spodní používal jako skladiště. V roce 1926 byly zbytky donjonu zapsány na seznam památek a zrestaurovány.
Naproti donjonu na rohu rue Montmartre najdeme dům, ve kterém žil Alfred Sisley. Navštívit se nedá a tak nám malířovu přítomnost připomene jen pamětní deska vedle dveří a zlatý nápis nad nimi.
V těsném okolí pak leží spleť historických uliček, pečlivě upravených a roztomilých tak, že máte chuť se v nich ztratit.
Všechny tyto uličky vás však za chvíli nevyhnutelně přivedou k Burgundské bráně, za kterou vstoupíte na most přes řeku Loing. Z mostu jsou vidět pozůstatky tří mlýnů, které stojí doslova v korytě řeky. Mlýny, které musely kvůli zápachu, který vydávaly, stát až za branami města, nesloužily k mletí obilí, ale dubové kůry, která se používala jako činidlo pro třísločinění kůží. Město se na tuto výrobu specializovalo a jeho produkce bohatě přesahovala místní spotřebu, takže činidlo vyváželi do značné části Francie.
První z mlýnů dnes slouží jako prodejna suvenýrů a uměleckých předmětů. Ten druhý na opačné straně mostu je sice v rozvalinách, ale je zakonzervovaný, včetně obrovského mlýnského kola, a je zpřístupněný. Dostanete se k němu z mostu po schodech. Můžete si pak procházet všechny prostory, posadit se tady na lavičku a třeba pozorovat volavky, které loví v korytě řeky pod splavem.
Třetí mlýn je zachovalý a z mostu k němu vede dřevěná lávka. Najdete v něm muzeum ječmenného cukru, o kterém jsem se zmínila už nahoře. Ve dvou nevelkých místnostech jsou uloženy nejen některé předměty, které se k výrobě tohoto místního patentu používají, ale také dokumenty a fotografie z historie jeho vzniku a výroby.
Ječmenný cukr vypadá a chutná podobně jako třtinový
Na druhém břehu řeky stojí pozůstatky dřívější pevnosti, která město z této strany chránila a tvořila malý ostrov, který vystupoval z řeky. Dnes na tomto místě stojí mnohem mladší dům a z pevnosti zůstal jen zbytek věže (na horním obrázku úplně vpravo) a kousek vysoké zdi před vstupem.
Za mostem se pak dostaneme těsně k břehům řeky, kam chodil Sisley nejčastěji malovat. Jak sám napsal, v Moret sur Loing vytvořil svá nejlepší díla. Na místech, která jsou na jeho obrazech zachycena, proto najdeme tabule s reprodukcemi, aby si návštěvníci sami mohli porovnat, jak to zde vypadalo kdysi a nyní.
Jak je vidět z tohoto plátna, v Sisleyho době byly všechny tři mlýny na mostě ještě v dobrém stavu
Oba romantické břehy řeky slouží k odpočinku a procházkám. Pokud byste se po tomto břehu vydali dál, směrem ke dva kilometry vzdálenému soutoku řeky Loing se Seinou, narazíte po pár desítkách metrů na místo, kde se do Loing vlévá řeka Orvanne. Za tímto soutokem mají svou konečnou lodě, které sem připluly od Seiny a které nemohou po Loing plout dále do města. Místo toho se musí vydat přes zdymadlo do regulovaného kanálu, který obtéká nesplavnou část řeky Loing a napojuje se na ni až před Nemours.
Pohled na most z opačného břehu s apokalypticky ořezanými stromy. I odtud se po upravené cestě a kolem říčních loděnic dostanete pohodlně až k soutoku se Seinou.
V těsném okolí města pak stojí za vidění ještě pozůstatky starého akvaduktu (aqueduc de Vanne) a samozřejmě také Sisleyho hrob, který jsem tentokrát už nestihla. Vidím to proto na další brzkou návštěvu. Při dobré organizaci času se však dá prohlídka všech zajímavostí ve městě stihnout a dokonce i spojit s návštěvou Fontainebleau.
Jak se tam dostat: vlakem z Gare de Lyon, cesta trvá asi hodinu. Pokud máte pařížskou tramvajenku Navigo, jízdné je v ceně, jinak by mělo být cca kolem 13 – 15 Eur.
Kdyby někdo v Paříži vyhlásil soutěž o nejošklivější stavbu, určitě by jedno z prvních míst získala budova policejní prefektury 5. a 6. obvodu ze 70. let minulého století, která v historické Latinské čtvrti vypadá jako pověstná pěst na oko. Sídlí v ní však jedno z malých a tak trochu bizarních muzeí, Muzeum policejní prefektury, které málokdo zná a na které se dnes podíváme trochu blíž.
Muzeum založil v roce 1909 tehdejší policejní prefekt Louis Lépine z exponátů, které byly vystaveny na Všeobecné výstavě v roce 1900, kde měly přiblížit veřejnosti „humánnost“ pařížské policie. Muzejní fond byl postupně doplňován z různých darů a odkazů. Původně bylo muzeum umístěno na slavném nábřeží Zlatníků a do současných prostor se přestěhovalo až v roce 1975.
Muzeum připomíná návštěvníkům, kteří chtějí vidět a zažít něco méně obvyklého, celou řadu událostí, viděných z úhlu strážců pořádku a úzce spojených s hlavním městem – ať už jde o historické události, jako byla například vražda krále Jindřicha IV. a další královraždy a atentáty, přes všechny revoluční události 18. a 19. století, až po obě světové války a studentské boje z jara 1968.
Velký prostor je zde věnován Francouzské revoluci. Najdeme tady nejen různé dokumenty z Bastilly, ale také zmenšený model gilotiny i pravý břit té skutečné. Navíc jsou tu i doklady, týkající se věznění Ludvíka XVI. před jeho popravou, nebo pitevní protokol následníka trůnu Ludvíka XVII., který zemřel jako dítě po smrti obou rodičů během svého uvěznění v Templu.
Historie policie prostřednictvím výstavky uniforem a další výbavy některých složek ukazuje nejen to, jak příslušníci vypadali, ale také na čem a v čem jezdili a co ke své práci používali.
Nahoře policejní čepice z různých období, vpravo policejní hlásič, jaký dříve stával v ulicích města. Dole potom model gilotiny 1:3.
Exponáty z doby německé okupace v letech 1940 až 1944 – dokumenty o popravách a kůl z popraviště v Issy les Moulineaux, dole vzpomínka na pařížské Židy a na velký zátah proti nim z roku 1942, známý jako Rafle du Vel d´Hiv.
Muzeum také předvádí metody a způsoby policejní práce dříve a dnes, ať už jde o způsoby zadržení a výslechů pachatelů, nebo o práci vyšetřovatelů, komisařů a policejních techniků na místě činu.
Připomínky studentských bouří v květnu1968
Kromě stálých exponátů se v muzeu konají několikrát ročně i krátkodobé výstavy. Tématem té současné, která trvá do 26. srpna 2022, je prostituce a boj proti ní.
Přiznám se, že mě nikdy dřív ani nenapadlo se do muzea podívat a že jsem se v něm ocitla před pár lety neplánovaně a víceméně náhodou, ale nakonec to byla zajímavá zkušenost. Třeba i vás potěší další možnost a příležitost, jak se o Paříži dozvědět něco dalšího.
Musée de la Préfecture de police, 5. obvod, 4 rue de la Montagne Sainte-Geneviève
Otevřeno: úterý až pátek od 9,30 do 17 hod, ve čtvrtek do 19 hod, a každou třetí sobotu v měsíci od 10,30 do 17 hod
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.