Paříž pro pokročilé

Assemblée nationale

22.6.202222.6.2022hf1 komentář

Francouzské volby z minulého víkendu mi připomněly, že mám ještě fotky z loňské prohlídky Národního shromáždění, dolní komory francouzského parlamentu. Jeho sídlem je Bourbonský palác, kde je umístěn především velký jednací sál s knihovnou a zázemím pro poslance, který je funkčně propojen s vedlejším palácem Hôtel de Lassay, kde se nacházejí kanceláře předsedy Národního shromáždění a reprezentační prostory.

Průčelí Bourbonského paláce, lehce pootočené, aby bylo v ose protějšího pont de la Concorde, se se svým průčelím s dvanácti sloupy, které nesou trojúhelníkový fronton, na dálku přes place de la Concorde zrcadlí v protilehlém kostele Madeleine.

Toto průčelí je bohužel už delší dobu pod lešením (práce by měly být dokončeny právě v těchto týdnech). Se svou výzdobou je plné symboliky a určitě stojí za to si ho podrobně prohlédnout, takže jakmile ho po restaurování odkryjí, ukážu ho tady v některém z dalších článků. Teď se podíváme na opačnou stranu parlamentního areálu do rue de l´Université, kde se nachází hlavní vchod..

*Mramorová alegorie Zákona, kterou vytvořil sochař Jean-Jacques Feuchère, uprostřed náměstí place du Palais Bourbon, přiléhajícího k paláci. Za sochou je hlavní vchod.*

Jak Palais Bourbon, tak Hôtel de Lassay nechala postavit ve stejné době, tj. v letech 1722-1728, Marie-Louise, vévodkyně Bourbonská, legitimizovaná dcera Ludvíka XIV. a jeho milenky Madame de Montespan, přičemž v prvním paláci žila ona a v druhém její milenec, markýz de Lassay. Po její smrti přešel palác na Ludvíka XV., který ho prodal knížeti z Condé, jehož rodina později odkoupila i Hôtel de Lassay a vlastnila obě sídla až do Francouzské revoluce. Tehdy byly oba paláce vyvlastněny a i když rod Condé později získal paláce zpátky, směl nakládat jen s Hôtelem de Lassay, zatímco Palais Bourbon nuceně pronajímal státu, který zde mezitím po přestavbě zřídil svou poslaneckou sněmovnu. Definitivně pak oba paláce přešly na stát v roce 1827, respektive 1843. Od té doby zde nepřetržitě působí francouzští poslanci, ať už se jejich shromáždění v průběhu staletí a pěti republik jmenovalo jakkoliv.

*Zadní průčelí Palais Bourbon, vedoucí na společné vnitřní nádvoří s Hôtelem de Lassay*

Vstupní vestibul Palais Bourbon, z něhož se dostanete do předsálí jednacího sálu.

Sál byl vytvořen v roce 1798 pro tehdejší porevoluční dolní komoru Radu pěti set, předchůdkyni dnešního Národního shromáždění, která fungovala v době Direktoria mezi lety 1795-1799. Dnešní podobu získal po reorganizaci a přestavbě v letech 1827-1832.

Vyznačená trasa, která byla velmi dobře střežená, jak je vidět na fotkách, bohužel neumožňovala žádný volný pohyb návštěvníků, ani z ní nebyl celkový pohled na sál. Pohled na bohatě zdobené stěny, prosklenou kupoli sálu nebo dekorace ozdobného pásu nad poslaneckými křesly, je proto jen útržkový.

Podle starého zvyku sedí vždy nalevo od předsednické tribuny poslanci levice a napravo poslanci pravice. Poslanců je od roku 1986 celkem 577 a jsou voleni v dvoukolové volbě na dobu pěti let.

Z původní podoby sálu z doby Rady pěti set zůstalo zachováno jen křeslo s tribunou pro předsedu sněmovny, kterým byl tehdy Napoleonův mladší bratr Lucien Bonaparte. Křeslo je sice vyvýšené (Francouzi mu říkají „bidýlko“), ale je ve stejné výšce jako nejvyšší řada poslaneckých křesel, na znamení, že jsou si všichni poslanci bez ohledu na funkce rovni.

Křeslo navrhl malíř porevoluční doby Jacques-Louis David, známý zejména pro svůj obraz Zavražděný Marat, který právě v době Direktoria započal i svoji politickou kariéru. Mimochodem, obraz korunovace Napoleona císařem, který jsme viděli v článku o výstavě o katedrále Notre-Dame, je také jeho dílem.

Nad křeslem předsedy visí cenná tapiserie z konce 17. století s názvem Athénská škola, inspirovaná stejnojmenným Raffaelovým obrazem, který visí ve Vatikánu. Její rozměry jsou impozantní, devět krát pět metrů, a je vytvořena z vlny, hedvábí a zlatých nití. Nedávno prošla důkladným restaurováním v Národním mobiliáři, který je jejím vlastníkem a sem ji pouze zapůjčil.

K zasedacímu sálu přiléhá několik jednacích salónů a sálů pro poslance a předsálí knihovny, kde najdete, kromě jiného, například i sbírku historických byst Marianny, která je od roku 1792 symbolem francouzské svobody.

Bysta je součástí slavnostních prostor všech francouzských radnic a některých dalších veřejných prostor. Zajímavé je, že její podoba nikdy nebyla kodifikována a že každý tvůrce ji může vypodobnit jak sám chce, jen v roce 1871 prezident republiky rozhodl, že už nesmí mít na hlavě revoluční frygickou čapku. V posledních desetiletích se stalo zvykem, že modelem k aktuální podobě vždy sedí některá herečka nebo jiná momentálně slavná žena (v minulosti například Brigitte Bardot, Catherine Deneuve nebo Mireille Mathieu).

Tím nejkrásnějším prostorem celého areálu je zde pravděpodobně knihovna. Byla přistavěna k paláci v roce 1834 na místě několika dřívějších dvorů a zahrady. Vznikl tak ohromný prostor dlouhý 42 metrů, široký 10 metrů a vysoký 14 metrů, zaklenutý dvěma kupolemi. Malířskou výzdobou byl pověřen Eugène Delacroix, kterému práce trvaly devět let, především proto, že současně pracoval i na výzdobě Senátu v Lucemburském paláci (a také proto, že mohl malovat jen tehdy, když poslanci nezasedali).

Fond knihovny, uchovávaný v podzemním depozitáři pod čestným dvorem, byl v porevolučních letech orientován nejen na svazky, potřebné pro práci poslanců, ale také na záchranu cenných historických knih z bývalého církevního vlastnictví a z majetku emigrantů. V roce 1834 měla knihovna při svém stěhování do nových prostor šedesát tisíc svazků. Dnes už je doplňována pouze literaturou, sloužící pro práci zákonodárců, a přesto zabírá osmnáct kilometrů regálů.

Zatímco prostory Palais Bourbon slouží k přímé práci poslanců, Hôtel de Lassay má spíše reprezentační charakter. Po přestavbě v roce 1843, kdy byl zvýšen o jedno patro a kdy zde byl vybudován rozlehlý slavnostní sál, jsou obě budovy stavebně propojeny. Sál má typickou bohatou dekoraci ve stylu Druhého císařství a na jižní straně je po celé jeho délce umístěna galerie, v níž jsou dnes zavěšeny cenné tapiserie.

Sál s průhledy do galerie s tapiseriemi

V sále nechybí ani informační panel o aktuálním hlasování v zasedacím sále

Nejvýznamnější částí Hôtelu de Lassay je kancelář předsedy Národního shromáždění, umístěná v největším salónu. Doplňuje ji několik dalších salónků a předsálí, které slouží nejen k úřadování, ale především k reprezentačním jednáním a k přijímání zahraničních návštěv.

Celou návštěvu areálu pak završila prohlídka zahrady, umístěné mezi Hôtelem de Lassay a nábřežím a rozložené kolem bazénku s vodotryskem.

Assemblée nationale, 7. obvod, 126 rue de l´Université

Prohlídky pro veřejnost jsou možné jen ve Dnech evropského dědictví. Francouzi mají navíc tu výhodu, že mohou kontaktovat svého poslance a domluvit si s ním skupinovou prohlídku.

Assemblée Nationale

Přístav Arsenal

18.6.202224.7.2022hfNapsat komentář

Jednou z několika šikovných urbanistických, stavebních a dopravních změn, které udělala pařížská radnice během covidových karantén, byla i celková úprava place de la Bastille, díky které se podařilo aspoň trochu zklidnit provoz. Dalším cílem bylo proměnit jižní část náměstí s dříve nevábnou plochou nad ústím kanálu Saint-Martin. Proto tento prostor předláždili a namísto dřívějšího ozdobného kovového plotu na plošině nad nástupištěm metra zde před dvěma lety vybudovali kamenné schodiště, po kterém se dá sejít rovnou k vodě.

Kanál Saint-Martin, vybudovaný ve 20. letech 19. století, po svém oddělení od Seiny vytváří nejdříve šest set metrů dlouhou úzkou vodní nádrž a těsně pod plochou náměstí vtéká do podzemí, aby se vynořil až po téměř dvou kilometrech u place de la République, odkud pokračuje volně další tři kilometry k vodní nádrži Villette a dál ven z Paříže.

*Schodiště vedoucí z přístavu na place de la Bastille, vlevo vjezd lodí do podzemního kanálu*

Informace o celém kanálu najdete v článku, označeném nahoře. Nás dnes bude zajímat jen vodní nádrž mezi place de la Bastille a Seinou, která dostala název podle čtvrti Arsenal, ve které leží (ano, jen pár set metrů od knihovny Arsenal, kterou jsme tady nedávno viděli). Nádrž až do roku 1983 sloužila jako obchodní přístav a několik posledních desetiletí je používána jako přístaviště a kotviště člunů a jachet – a také k zábavě. Jakmile se trochu oteplí, jsou břehy obsypány piknikujícími a odpočívajícími Pařížany.

Zatímco levá strana nádrže je lemována vysokou nábřežní zdí, na pravé straně je vybudována široká náplavka a nad ní v nízkém svahu parčík Jardin de l’Arsenal s restaurací a kavárnou. Hned na kraji parčíku najdete také přístaviště výletních lodí Canauxrama, které vozí turisty na projížďky po kanálu (klaustrofobiky, jako jsem já, upozorňuji, že nejdřív musíte projet tu dlouhou a děsivou podzemní trasu, než se dostanete na denní světlo, kde na vás pro změnu čeká série zdymadel).

*Část parčíku je upravena jako růžová zahrada*

Kanál je zhruba v polovině přemostěn ocelovou pěší lávkou Passerelle Mornay, postavenou v roce 1895, která symbolicky propojuje 4. a 12. obvod. Za ní pak na náplavce začínají kanceláře společnosti, která celý provoz vodní nádrže a přístavu spravuje. Podél nich se dostaneme až na samý konec nádrže, ke kamenné zdi mostu Morland a ke zdymadlu, za kterým teče Seina.

*Pohled od mostu Morland k place de la Bastille*

*Zdymadlo, překlenuté nejen obloukem silničního mostu, ale také ocelovým mostem metra*

Když budete mít štěstí, dočkáte se otevření vrat zdymadla. Seina leží o celé tři metry výše, než kanál.

Průchod pro pěší ve zdi mostu je ozdobený zlatou hvězdou, kterou zde na objednávku města vytvořil v roce 2012 Georges Rousse. Hvězda představuje Polárku, která ukazuje plavcům cestu.

Nakonec stačí ještě podběhnout metro a dostanete se přímo na náplavku pod quai Henri IV, která je jednou z nejširších a také nejhezčích v Paříži. Nad druhé straně Seiny před vámi leží Jardin Tino Rossi, kde i na dálku určitě uvidíte tanečníky, kteří se tady v teplých letních večerech scházejí, ať už na tango, salsu nebo třeba moderní tance. A když se podíváte napravo po proudu řeky, máte před sebou v dálce siluetu Notre-Dame.

Port de l’Arsenal

Výstava o katedrále Notre-Dame-de-Paris

14.6.202213.6.2022hf1 komentář

Paříž připomíná svoji katedrálu a její osud interaktivní výstavou, která vás přenese do jedinečné atmosféry této památky a připomene klíčové body její historie od samého začátku až po tragický požár v noci z 15. na 16. dubna 2019. Prostřednictvím tabletu, který dostane každý divák do ruky při vstupu, se pak můžete ponořit do virtuální reality, procházet se historickými místy a seznámit se se všemi podrobnostmi.

*Kromě velkoformátových fotografií je podoba katedrály přiblížena i nápodobou její podlahy a vitrážových oken*

*Průčelí se sochami judských králů a rozetou*

Výstava je koncipována jako jednadvacet stanovišť s velkými fotografiemi, u nichž si návštěvník prostřednictvím QR kódu načte do tabletu příslušnou část historie a tu pak sleduje ve všech souvislostech a podrobnostech. Je orientována na sedm významných historických momentů – od roku 1160 a rozhodnutí přestavět původní kostel Saint-Étienne na největší a nejkrásnější katedrálu na světě, přes průběh stavby kolem roku 1180 s živým ruchem na stavbě gotického chóru, kdy na tabletu sledujete animované kameníky, zedníky, pokrývače, kováře a sochaře, až po okamžiky, kdy se katedrála v roce 1241 stává úložištěm a schránkou pro svaté relikvie, přivezené Ludvíkem Svatým a jeho bratry z křížové výpravy do Svaté země, kterým vévodí Kristova trnová koruna.

Další zastavení nás skokem přenese do roku 1645, kdy Ludvík XIV. v doprovodu své matky v katedrále slibuje, že naplní odkaz svého otce a vybuduje zde nový chór s oltářem, zasvěceným Panně Marii. Následuje přesun do roku 1804, kdy se Napoleon Bonaparte v přítomnosti papeže nechává korunovat císařem (a sám vkládá korunu na hlavu Josefíny), s cílem vytvořit novou vládnoucí dynastii.

Na dalších fotopanelech a na tabletu pak vidíme i jiné významné historické okamžiky, které se v katedrále odehrály, jako byla „svatba dvou náboženství“, kdy si kvůli uklidnění náboženských sporů bral protestant Jindřich IV. katoličku Markétu z Valois (i když svatba se právě kvůli rozdílům vyznání konala před katedrálou a ne uvnitř), nebo situaci po Francouzské revoluci, kdy byla katedrála proměněna na revoluční „Chrám rozumu“.

Takto vypadá displej tabletu v této chvíli. Katedrála je dobyta revolucionáři (všimněte si, jak rychle byly z výklenků v průčelí odstraněny sochy judských králů, o kterých si revolucionáři mysleli, že jsou to svatí) a v naznačených bodech lze kliknout na jednotlivé části, které se ukáží zblízka i se svou podobou a vývojem. Posuvníkem dole pak můžeme cestovat v čase a sledovat, jak se katedrála v jeho průběhu mění.

Mezi zmíněných sedm klíčových okamžiků vývoje katedrály je zahrnutý i důležitý rok 1857, kdy architekt Viollet-Le-Duc, který na sebe vzal těžký úkol zrestaurovat katedrálu po revolučním řádění, zde buduje novou vysokou a štíhlou věž nad transeptem, která nahradí na dalších sto padesát let původní středověkou vížku, odstraněnou po Francouzské revoluci, a která se zřítí až při osudném požáru v dubnu 2019.

Posledním bodem je pak samotný požár a současné záchranné, stavební a restaurátorské práce. Ty jsou tu zmapovány, zobrazeny a popsány do nejmenších detailů, od prvních okamžiků a dnů po požáru, přes zabezpečení spáleniště, průzkumů, čištění, stavbu lešení, zahájení prací a jejich postup, to vše s rozdělením na jednotlivé části, prvky a také profese.

*Spáleniště a odvážení všech uměleckých děl*

Obrazovka, na které lze klikat podle jednotlivých profesí – od kameníků, pokrývačů, tesařů, až po restaurátory, vědce a výzkumníky. U všech profesí pak po kliknutí podrobně vidíme, čím se na staveništi zabývají a jak jejich práce probíhá.

Když si vezmeme pro zajímavost třeba historický dřevěný krov, který při požáru kompletně shořel, můžeme sledovat, jak postupují práce na vytváření toho nového. Na tabletu najdeme nejen mapu s vyznačenými regiony, odkud pocházejí poražené duby, ale také pily, kde byly kmeny zpracovány. Dozvíme se také, že zatímco krov střechy může být postaven ihned z právě poražených stromů, protože tak se ve středověku stavělo, dřevo na konstrukci věžičky naopak potřebuje osmnáct měsíců na vyschnutí, stejně jako tomu bylo v 19. století. Všechny tyto práce můžeme sledovat i na obrázcích, včetně převozu hotového materiálu do Paříže a toho, jak animované postavičky tesařů pracují na novém krovu. Ten je zde nakonec na fotografii také představen.

Mapa Francie, vlevo s vyznačením dubových lesů a vpravo s umístěním pil, které zpracovaly poražené kmeny

Těch fotografií a odkazů je, samozřejmě, mnohem víc, než tady dokážu ukázat. Stejně podrobně jsou představeny všechny druhy prací a profesí, se zaměřením na místa v katedrále, kde jsou prováděny a jejich průběh a cíl.

Všechny exponáty, fotografie a grafické programy a obrazy, jejichž malou část jsem zde přefotografovala, jsou dílem veřejné společnosti Histovery, vytvořené právě pro účely restaurováním katedrály. Ke všem jejím promyšleným exponátům se navíc dokonale hodí prostředí gotického refektáře bývalé cisterciácké koleje Collège des Bernardins.

Výstava, kterou Francie do Paříže přenesla ze svého pavilonu na Světové výstavě v Dubaji, končí už 17. července, ale pro ty, kdo to nestihnou, je tu ještě jedna šance. Vzhledem k tomu, že je putovní, tak kromě Washingtonu a New Orleans bude k vidění i v Drážďanech, a to od 6. srpna 2022 do 8. ledna 2023.

A jak je na tom katedrála teď? Jaký je její stav a jak pokračují práce? Její loď je zvenčí i uvnitř stále pokrytá lešením a uvnitř to pořád vypadá jako na staveništi. V současné době by měly probíhat práce na kamenné klenbě, poškozené nejen ohněm a hašením, ale následně i deštěm. Stav k dubnu letošního roku je vidět na tomto videu.

Cíl, stanovený prezidentem Macronem, dokončit práce do pěti let, a tedy do roku 2024 (s jasným odkazem na Olympiádu, která se bude v Paříži konat), bude údajně splněn, i když některé etapy prací budou probíhat i následně. Není prý proto ještě jisté, zda se zde budou konat jen některé mše, nebo zda už bude katedrála opravdu otevřena i pro celou veřejnost.

Notre-Dame-de-Paris, L’exposition augmentée, 5. obvod, 20 rue de Poissy

Vstup zdarma, rezervace TADY

Otevřeno: po, st, pá a so 10h-18 hod, út 10-21,30 hod, čt, ne a svátky 14 -18 hod

Rue De Poissy

Odpoledne v Médanu

11.6.202213.6.2022hfNapsat komentář

Část Médanu tady byla už v článku o domu Émila Zoly, ale městečko je tak půvabné, že by byla škoda omezit se jen na dům slavného spisovatele a neprohlédnout si ho celé. Leží na severozápad od Paříže, kde tok Seiny vytváří tři mohutné zákruty, které se v oblouku mezi kopci zařezávají do krajiny. Od levého břehu řeky se tady prudce zvedá svah, ve kterém stojí hezké staré vilky a rodinné domy. Zatímco Zolův dům stojí téměř až u řeky, o něco výš ve svahu se nad ním tyčí čtyřhranné věže místního zámku, v této roční době ponořené do modři vistárií, kosatců, plaménků a zvonků.

Původní tvrz z 9. století sloužila v dalších stoletích jako lovecký zámeček, a to až do 16. století, kdy ho získala šlechtická rodina, která ho nechala přestavět. Přestože nikdy nebyl královským majetkem, traduje se, že sem kolem roku 1635 jezdil na lov král Jindřich IV. V následujících stoletích se zde vystřídalo několik majitelů, mezi něž patřil ve 20. letech minulého století i belgický spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu Maurice Maeterlinck. V roce 1956 zámek vyhořel a zůstal opuštěný až do roku 1977, kdy ho v dražbě koupili současní majitelé. Není běžně přístupný, ale jednou měsíčně zde majitelé organizují prohlídky (ta příští bude 18. června). Na ty je nutné se předem přihlásit podle údajů na stránkách zámku.

Hlavní ulice v Médanu jsou rozloženy ve svahu po vrstevnicích, takže přímo pod zámkem můžeme pod kopcem vidět další dvě věže. Patří ke kostelu Saint-Germain z druhé poloviny 17. století. V současné době prochází restaurováním a přestože jeho fasáda už září světlou barvou čerstvě vyčištěných kamenů, v interiéru se stále pracuje a kostel není přístupný. Práce by měly skončit v roce 2023.

O další silnici níž se dostáváme až k Zolovu domu. Ten už známe, takže ho mineme a úzkou kolmou silnicí se vypravíme podél domu k železniční trati, od které dům vidíme zase z jiného úhlu.

Krátkou silničkou sejdeme až k Seině. Břeh je lemovaný nízkými domky a venkovskými hospodami. Celé městečko se svými starými usedlostmi i bývalými letními sídly pařížské šlechty působí tak klidným a utěšujícím dojmem, že se nám odtud ani nebude chtít.

Médan má sice spoustu krás, ale má taky jednu velkou vadu, na kterou si stěžoval už Zola. Přestože jím prochází hlavní železniční trať z Paříže do Rouenu, kterou má velká část domů v údolí přímo za zahradou, není tady nádraží. Je tedy nutno vystoupit už v Poissy a zbytek dojet autobusem. A nebo – tak jako jsem to udělala já – vystoupit ve dva kilometry vzdáleném Villennes sur Seine a potom jít pěšky. Cesta vede po silničce mezi krásnými starými vilkami a uteče jako nic.

Ještě před tím, než se na ni vydáte, však stojí za to udělat si menší okruh přímo ve Villennes. Všechno zajímavé je zde hned u nádraží a i tady, v malém zapadlém městečku s pěti tisíci obyvateli, se krása rozdávala ve velkém. Už to nádražíčko stojí za to.

*Kostel Saint-Nicolas stojí hned vedle nádraží. Pochází z 11. století a v minulosti patřil pod pařížské opatství Saint-Germain-des-Prés.*

*Tržnice a kašna vedle kostela. Vždyť to říkám, že je tady všechno po ruce.*

*Hlavní ulice ve Villennes sur Seine. Když půjdete pořád rovně, dojdete až do Médanu k Zolovu domu.*..

*… a pokud byste se vydali na opačnou stranu, přivede vás tohle úžasné stromořadí do Poissy.*

Když jsem se pak z Médanu chystala zpět do Paříže, hledala jsem jinou možnost, abych nemusela jít stejnou silnicí, po jaké jsem přišla. Nejdřív jsem myslela, že to půjde přímo podél řeky, ale podle mapy se zdá, že je cesta v krátkém úseku soukromá a tedy možná neprůchozí. Proto jsem se rozhodla, že se vydám na druhou stranu a do Paříže pojedu ze vzdálenějšího nádraží ve Verneuil sur Seine. Jsou to také dva kilometry, ale to už taková zábava nebyla, cesta moc pěkná není a městečko zkraje taky moc ne. Na své si přijdete až v jeho historickém jádru, kde najdete hezký kostelík a starodávné náměstíčko.

*Verneuil sur Seine s kostelem Saint-Martin z 11. století, později přestavěném nejdříve v románském a ve 13. století v gotickém stylu.*

Jak se tam dostat: Vlakem s označením J z Gare Saint-Lazare do Poissy a potom autobusem 26 do stanice Château v Médanu. V neděli, kdy autobus nejezdí, doporučuji jet tímtéž vlakem o stanici dál do Villennes sur Seines, odkud je to do Médanu 2 kilometry pěšky hezkou vilovou zástavbou.

V případě, že máte kartičku Navigo, jízdné na vlak i autobus je v ní zahrnuto.

Záhadné dvory v rue Saint-Jacques

8.6.202214.6.2022hfNapsat komentář

Na psaní pařížského blogu je vzrušující to, že se při pátrání po informacích o zdánlivě obyčejném paláci, domě nebo zahradě často podaří odhalit nečekané historické souvislosti. Stejně tak to bylo i v případě tajemných starých dvorků, ležících v hloubi areálu, do kterého se vstupuje vždy otevřeným průchodem jednoho starého domu v rue Saint-Jacques v 5. obvodu.

Místo, o kterém bude dnes řeč, leží hned vedle bývalého opatství Val-de-Grâce s kostelem, zasvěceným Panně Marii. Obojí zde nechala ve 20. letech 17. století postavit královna Anna Rakouská, manželka Ludvíka XIII., pro řád benediktinek jako poděkování za narození syna Ludvíka XIV. Historii půvabného areálu bývalého kláštera, který byl zrušen za Francouzské revoluce, nikdy nebyl obnoven a dnes v něm sídlí Muzeum vojenského lékařství, spadající pod sousední vojenskou nemocnici Val-de Grâce, najdete v obou starších článcích. Je zajímavá nejen sama o sobě, ale může sloužit také jako úvod k dnešnímu článku.

Klášter Val-de-Grâce s kostelem. Po jeho levé straně najdeme vchod na dvorky, o kterých bude řeč dnes. Mimochodem, pokud byste sem zavítali, nezapomeňte se podívat v protilehlé rue de Val-de-Grâce na číslo 6 (zhruba v místech, odkud jsem fotila tuto fotku) – najdete tam francouzsko-českou pamětní desku, upozorňující, že právě tady se nacházel slavný ateliér Alfonse Muchy.

Za domem pak najdeme dvorky, lemované vysokou kamennou zdí opatství a vydlážděné velkými kočičími hlavami, s průchody, mřížovými branami, malou zahradou za mřížovým plotem a až úplně vzadu za branou další nádvoří s lavičkou a s kaplí, poměrně nově zrestaurovanou, ale stavebně zasazenou do vedlejší staré budovy.

*Kostel Panny Marie z vedlejšího opatství Val-de-Grâce za mohutnou zdí*

Původně jsem chtěla ukázat dvorky jen jako hezkou historickou součást této čtvrti, ale když jsem se pustila do pátrání o kapli, zjistila jsem, že to bude složitější. Zbožná Anna Rakouská totiž nezaložila jen opatství Val-de-Grâce, ale v jeho těsné blízkosti ještě další tři kláštery pro ženské řády uršulinek, anglických benediktinek a feulantek, což byl řád reformované odnože benediktinek. Ten poslední ležel hned za severní zdí Val-de-Grâce. Všechny tři kláštery spolu sousedily a také měly společný osud – po Francouzské revoluci byly nenávratně zrušeny, jejich budovy byly pobořeny nebo přeměněny pro úplně jiné účely. Klášter feulantek, zrušený v roce 1792, byl prodán a proměněn na byty. Většina klášterních budov i s kostelem byla postupem času zbořena a na jejich místě vyrostly nové stavby. Zůstala zachována jen jedna část budovy v dnešní rue des Feuillantines, proražené v roce 1805 napříč bývalými klášterními pozemky, která dnes slouží jako škola. Na budově najdeme dvě pamětní desky – jako dítě tu žil v letech 1808 až 1813 Victor Hugo a o dvacet let později, když byla budova proměněna na školu, sem chodil malý Louis Pasteur.

Zachoval se také kus jižní části kláštera, přesně té, jejíž součástí jsou i dnešní záhadné dvory. Tím se vysvětluje jednak to, že jsou několika branami propojeny s Val-de-Grâce, že jedno křídlo opatství zasahuje až do prostoru vedlejších staveb a také existence kaple.

Ve starých klášterních budovách dnes sídlí kromě soukromé umělecké školy Paris American Academy, zaměřené na design a tvůrčí psaní, i soukromá konzervatoř Schola Cantorum. Ta má svůj sál právě v bývalé kapli.

Dvory jsou sice soukromé, žádný zákaz vstupu zde však není a brána je stále otevřená.

5. obvod, 277 rue Saint-Jacques

Rue Saint-Jacques

Umělecké ateliéry ve čtvrti Père-Lachaise

5.6.20225.6.2022hfNapsat komentář

Pozoruhodný umělecký život se dá v Paříži pozorovat nejen v galeriích a muzeích, ale občas i přímo mezi samotnými umělci. Někteří z nich totiž otvírají své ateliéry jednou ročně pro veřejnost. Je to příležitost, jak se seznámit s jejich prací, ale také jak objevit jejich ateliéry, umístěné většinou na malebných zapadlých dvorcích, v běžně nepřístupných pasážích a průchodech nebo zadních traktech měšťanských domů a činžáků. Téměř vždy je to vzrušující výprava do neznámého světa.

Umělci se obvykle sdružují neformálně v rámci své čtvrti, často v těch lidovějších a tedy levnějších obvodech, jako je třeba 20., 19. nebo 14. (není to však pravidlo, zrovna minulý týden své ateliéry otevřeli i umělci z bohatého 6. obvodu), proto se Dny otevřených ateliérů většinou mění na poznávací výpravy jednotlivými čtvrtěmi, zapadlými periferiemi a polovičním venkovem.

V minulosti jsem sice pár takových prohlídek už absolvovala, ale ateliéry ve čtvrti, kam vás vezmu dnes, jsem před dvěma týdny viděla poprvé. Pořádalo je sdružení umělců ze čtvrti Père-Lachaise, která je jednou ze čtyř čtvrtí 20. obvodu, ale účastnili se i umělci z vedlejší čtvrti Charonne. Je to jedna z mých nejoblíbenějších částí Paříže, prošla jsem ji mnohokrát křížem krážem, a přesto mě tentokrát, kdy se mi otevřely i normálně zavřené domy a dvorky, znovu a znovu překvapovala, zvlášť když jsem předem netušila, co v nich najdu. Ulice, kterými jsem i tentokrát chodila, si můžete připomenout v mých dvou starých článcích TADY a TADY.

Umělci pojali tuto akci různými způsoby. Někdo měl svá díla vzorně pověšená na zdi i s cenovkami, jiný se tím neobtěžoval, opřel obrazy o zem nebo rozestavěl po nábytku, nechal mezi nimi návštěvníky procházet a nevšímal si jich. Na dalším dvorku jsem našla improvizovanou galerii a přímo do ateliéru se nesmělo. Jinde jsem v zanedbané zahradě bývalé továrničky, přeměněné na ateliér, narazila už v pět odpoledne na docela slušně rozjetý mejdan, na kterém se nedalo ani poznat, kdo je návštěva a kdo místní, a hned ve vedlejší ulici nás postarší paní malířka zvala až do svého načančaného obýváku. No a někde majitel v klidu pracoval a bylo mu úplně jedno, kdo mu leze pomalu až do kuchyně.

Za to sobotní odpoledne jsem stihla asi deset ateliérů. Ne všude mi připadalo vhodné fotit, někde si to majitel výslovně nepřál, jinde jsem zase fotit zapomněla. Dnešní galerie nebude ani tak o konkrétních umělcích a jejich dílech, vlastně jsem je ani moc nefotila, ale spíše jen o objevování ateliérů a zákoutí, procházka a náladový průřez toho, co vše se dá za jedno odpoledne vidět, projít a prožít.

Většina navštívených míst leží v uličkách, které přiléhají k jihovýchodní zdi hřbitova Père-Lachaise, nebo podél rue Saint-Blaise a rue des Vignoles.

Jedno z nejkrásnějších nově objevených míst, navíc tam, kde bych ho vůbec nečekala. Do ulice totiž vede jen průčelí moderní budovy. V její velké zahradě, sousedící s veřejným parkem nazývaným Jardin naturel, který představuje kousek syrové přírody v srdci rušné čtvrti, je v nízké cihlové budově několik ateliérů, včetně tohoto sochařského

*Slepá ulička, kde tento ateliér leží, končí u vysoké kamenné zdi s bočním vchodem na hřbitov Père-Lachaise.*

*Další dvorek o uličku dál. I tady to byla nesmírná krása.*

Ve stejné uličce – vchod, dvorek, labyrint chodeb v zadním traktu a potom rozlehlá přístavba, působící spíš jako divadelní sál než jako ateliér. Bohužel temný tak, že skoro nešel fotit

*A tady jen dvorek, přeměněný na výstavní sál*

Nejkrásnější z ateliérů, který jsem tentokrát viděla, leží přímo v rušné rue de Bagnolet. Musíte se ovšem proplést přes přední dvorky a zahrady, než najdete vzadu starou dřevěnou stavbu s velkými okny, celou ponořenou do zeleně. Krásu umocňovalo nízké světlo pozdního odpoledne. *Ateliér byl vyfocený v plné kráse i na jednom z plakátů k této akci, proto se tady dveře netrhly.*

*Ateliér vpravo není v zeleni skoro vidět.*

Přiznám se, že k večeru už jsem po odpočinku a aperitivu na place de la Réunion zapomněla fotit. Z mé oblíbené rue de Vignoles mám proto jen tyto fotky dole. Ateliér je sice umístěný v přízemí jedné z nových staveb, které nahradily před pár lety zbořenou kolmou uličku, ale přesto působil malebně a byl plný obrazů očí. Jen části lidské tváře, mezi obočím a nosem. V tom množství to vypadlo dost děsivě.

*Další ateliér v poměrně nové budově kousek od kostela Saint-Germain-de-Charonne, kde by ho člověk vůbec nečekal, a přesto díky zeleni a rozlehlému dvoru působil víc než přitažlivě.*

Pokud jsem vás navnadila na to, že pochod mezi uměleckými ateliéry může být zábavný, a pokud jste nebo budete v Paříži příští víkend, tj. 11. a 12. června, mám pro vás hned i tip na další podobnou akci. Pořádají ji umělci, sdružení ve skupině Lézarts de la Bièvre, kteří působí v 5. a 13. obvodu (a tedy ve čtvrtích, kudy dřív protékala dnes už zakrytá a zatrubněná říčka Bièvre). Na jejich stránkách najdete nejen další informace, ale také podrobnou mapku, co a kde se tam dá navštívit. Před pár lety jsem to tam také absolvovala a šla bych hned znovu. Nejvíc asi doporučuji trasu ve čtvrti Butte aux Cailles. Určitě se vám to bude líbit.

Knihovna Arsenal

2.6.20223.6.2022hf1 komentář

Cenné středověké rukopisy, historické encyklopedie, vzácné prvotisky, staré mapy nebo ručně psané historické partitury z vlastnictví markýze de Paulmy jsou od roku 1757 uchovávány v budově, ležící jen pár desítek metrů od Seiny a kousek od place de la Bastille, která však původně sloužila k úplně jiným účelům.

Strohou podlouhlou budovu nechal postavit v roce 1512 Ludvík XII. a až do poloviny 18. století sloužila jako arsenál – královská zbrojnice, v níž byly uchovávány nejen zbraně, ale především střelný prach a munice. Kromě toho sloužila jako královská slévárna, kde byly odlity, například, i sochy pro park ve Versailles. V jejích zdech měl své sídlo i vrchní velitel královského dělostřelectva, což byla za Starého režimu honosná funkce, zastávaná vysokou šlechtou, která vyžadovala lesk a slávu a tomu odpovídající komnaty. Proto byla budova kolem roku 1715 přestavěna tak, aby zde měli velitelé ty nejlepší podmínky a pohodlí. Posledním, kdo zde úřadoval a bydlel, byl právě markýz de Paulmy, který v arsenálu zůstal i po zrušení své funkce v roce 1755, kdy byl pověřen, aby areál dále spravoval. Jako milovník knih se rozhodl do prázdných sálů přemístit nejen svoji cennou osobní sbírku, ale shromažďovat zde další svazky. V krátkém čase tak vznikla druhá největší královská knihovna.

Knihovna byla jako zázrakem ušetřena při Francouzské revoluci, přestože do ní původně povstalci také mířili – ostatně od Bastilly to neměli daleko. Naopak se v prvních porevolučních letech velmi rozrostla, protože sem byl přemístěn nejen archiv samotné Bastilly, ale byly tam sváženy i knihy ze zrušených klášterů. V roce 1797 byla zpřístupněna pro veřejnost a o zhruba sto padesát let později byla začleněna pod Francouzskou národní knihovnu. Dnes má více než milion svazků, z toho více než sto padesát tisíc z doby před rokem 1880.

Knihovna je zajímavá nejen pro svoje literární fondy nebo starožitné vybavení čítárny a studovny, ale také tím, že v ní zůstaly zachovány salóny, které sloužily v minulosti vrchním velitelům královského dělostřelectva. Ty je možné v rámci komentované prohlídky navštívit a prohlédnout si je. K vidění jsou tu, například, místnosti, které nechal v 17. století zařídit maršál de la Meilleraye, který byl ve funkci v době Ludvíka XIII., nebo jedinečný rokokový hudební salón.

*Cenné malované obložení bytu maršála de la Meilleraye*

*Vybavení literárního salónu z 19. století*

Pohled na náměstí před knihovnou. Za křižovatkou leží square Henri Galli, v jehož středu jsou uloženy zbytky jedné z osmi věží Bastilly, které byly nalezeny při stavbě linky metra 1 v nedaleké rue Saint-Antoine.

Bibliothèque de l´Arsenal, 4. obvod, 1-3 rue de Sully

Komentované prohlídky pouze ve francouzštině a po předchozí rezervaci telefonicky na čísle 0153794949 (pondělí až pátek od 9 do 17 hod), nebo emailem na adrese visites@bnf.fr. Vstupné 3 eur.

Bibliothèque de l’Arsenal

Nad Paříží v balónu

28.5.202228.5.2022hf1 komentář

Pokud netrpíte závratí a máte rádi rozhledy z výšky, můžete se na Paříž podívat z balónu. Stačí vydat se do parku André Citroën na jihozápadě 15. obvodu a nastoupit. Nepůjde ovšem o skutečný let, protože balón je pevně připoutaný k zemi; přesto vás vynese do výšky 150 metrů, ze které můžete město objevovat zase z dalšího úhlu.

Balón, ukotvený uprostřed centrálního trávníku jen kousek od Seiny, má celkovou výšku třicet dva metrů a je naplněný 6000 m3 hélia. Jeho koš, do kterého se vejde třicet dospělých nebo šedesát dětí, má tvar prstence. Vynášení turistů nad město je však jeho druhotným úkolem a přidanou hodnotou, protože jeho primárním cílem je měřit kvalitu ovzduší.

Let, pokud se tomu tak dá říkat, ovšem netrvá dlouho. Ve vzduchu se zdržíte jen deset minut, během kterých si však stačíte město prohlédnout a vyfotografovat doslova ze všech stran.

Balón se vznáší jen při dobrém počasí a hlavně v absolutním bezvětří, je proto potřeba si to pohlídat, abyste nešli nadarmo (já jsem to netrefila a šla zbytečně dvakrát, než jsem měla konečně štěstí). Doporučuji také volit raději všední den, o víkendu je před pokladnou dlouhá fronta.

Neobvyklý pohled na Eiffelovku s věžáky ve čtvrti Grenelle. Vlevo je vidět Seina s ostrovem Île des Cygnes a malou kopií Sochy Svobody v čele. Úplně vlevo vzadu na obzoru stojí třípatrová skládačka nového Justičního paláce v 17. obvodu.

*Seina s mostem Mirabeau a za ní 16. obvod, po pravé straně se stříbřitou kulatou budovou Radio France*.

*Za hustou změtí rezidenčních činžáků a věžáků 16. obvodu se tyčí hradba mrakodrapů v La Défense*.

*Znovu Eiffelovka, tentokrát severovýchodním směrem a s Montmartrem na obzoru*.

*Pohled na Montmartre s kostelem Sacré-Coeur. V popředí trojkřídlá prosklená střecha Grand Palais, ještě před ní novogotická věž amerického kostela přímo na levém břehu Seiny.*

*Pohled směrem k východu přes celý 15., 14. a 13. obvod, vlevo s černým věžákem Montparnasse*.

*Pohled na park z výšky s čekajícími na letecký zážitek. V tom hranatém dřevěném domečku se prodávají vstupenky.*

Parc André Citroën, 15. obvod

Jak se tam dostat: metro Javel (linka 10) nebo Balard (linka 8), eventuálně RER C stanice Javel nebo Boulevard Victor

Otevřeno pouze v příznivém počasí denně od 9,30 až do uzavření parku (mění se podle ročního období)

Tarif: dospělí 15 Eur, děti do 11 let 8 Eur, do 3 let zdarma. Děti s trvalým bydlištěm v Paříži zdarma.

Parc André Citroën

Pařížské výstavy léta 2022

23.5.202221.7.2022hfNapsat komentář

Paříž je každý rok a v každém ročním období plná zajímavých výstav. Pokud se tam chystáte na dovolenou během letošního jara nebo léta, může vám přijít vhod přehled těch nejzajímavějších.

Notre-Dame de Paris

Kdybych měla doporučit jednu jedinou výstavu, kterou si nesmíte nechat ujít, byla by to právě tato. V krásných gotických prostorách Collège des Bernardins, bývalého kláštera řádu cisterciáků, uspořádalo město výstavu o minulosti a současném restaurování katedrály Notre-Dame. Velké panely s fotografiemi a obrazy se vrací ke všem významným událostem a milníkům katedrály, od její výstavby, přes svatbu Jindřicha IV. nebo korunovaci Napoleona císařem, až po požár z 15. dubna 2019 a současné probíhající práce. Výstavu procházíte se zapůjčeným tabletem v ruce a v interaktivním programu si můžete v několika jazycích všechny tyto události podrobně zobrazit a přehrát ve všech souvislostech. K výstavě se tady ještě brzy vrátím v samostatném článku.

Collège des Bernardins, 5. obvod, rue de Poissy. Vstup zdarma. Do 17. července 2022.

Toyen a další v MAM

O výstavě Toyen jsem tady psala už minulý týden. Tímto ji jen připomínám a zároveň chci potvrdit, že za prohlídku stojí celé Muzeum moderního umění, nedávno znovu uspořádané a doplněné.

Kromě Toyen jsou tu k vidění také tři další krátkodobé výstavy, jak je vidět z plakátů na dolní fotografii. Výstava Yves Saint-Laurent je součástí expozice, uspořádané k 60. výročí jeho první přehlídky a rozdělené do šesti nejvýznamnějších pařížských muzeí, kde se můžete s jeho modely setkat volně mezi exponáty. Kromě MAM jsem jinde jeho návrhy ještě neviděla, ale konečně jsem při této příležitosti navštívila jeho muzeum (ležící, mimochodem, hned za rohem od MAM, takže to byl bleskový a okamžitě zrealizovaný nápad), které tuto akci zastřešuje. V některém z příštích článků vám ho také ukážu.

Plastiky Anity Molinero měly, podle toho, co jsem viděla, v MAM velkou návštěvnost. Já jsem dovnitř nešla a musela mi stačit ukázka z červených plastových popelnic ve fontáně před muzeem.

*Plakáty před muzeem s přehledem současných krátkodobých výstav*

*Modely Yvese Saint-Laurenta mezi moderními plátny v MAM*

Musée d´Art Moderne, 16. obvod, 11 avenue du Président Wilson, muzeum (a tedy i YSL) vstup zdarma, ostatní výstavy kolem 13 Eur.

Pionnières

„Pionýrky“ pro nás zní dost podivně, tak snad raději „Průkopnice“. Tak se jmenuje výstava o ženách umělkyních, působících ve Francii v tak zvaných „annés folles“, bláznivých 20. a 30. letech, ať už v oblasti malířství, sochařství, filmu, literatury nebo hudby. Na začátku nechybí ani připomínka počátků feminismu ve Francii, otázky volebního práva žen a celkově jejich situace ve společnosti (věděli jste například, že ve Francii až do roku 1965 musela mít vdaná žena svolení manžela k tomu, aby mohla pracovat?)

Jako hlavní plakát výstavy byl zvolen obraz od Tamary de Lempicky. Mimochem, pokud vás zajímá, kde tato zvláštní umělkyně tvořila, tak momentálně je v prodeji její bývalý ateliér ve 14. obvodu a i když jeho cena 2,5 milionu eur vyráží dech, fotky interiéru za podívání určitě stojí.

Kromě řady dalších významných umělkyň jsou na výstavě vystaveny i obrazy mých oblíbených malířek Marie Laurencin a Suzanne Valadon (a také plastiky Chany Orloff, jejíž ateliér jsme tady také nedávno viděli).

Musée du Luxembourg, 6. obvod, 19 rue du Vaugirard, vstupné 13 Eur, do 25 9 Eur, do 16 let zdarma. Do 10. července 2022.

Steve McCurry

Retrospektiva slavného amerického fotografa v Musée Maillol přináší výběr z jeho díla, které vytvořil v řadě zemí doslova kolem celé zeměkoule. I kdyby vám jeho jméno nic neřeklo, jeho nejznámější fotografii afghánské dívky s velkýma zelenýma očima jste už určitě viděli. Na výstavě ji navíc můžete vidět v konfrontaci se snímkem, pořízeným o osmnáct let později, když fotograf tuto ženu znovu našel.

Portrétů, které se na vás ze tmy upřeně dívají, tady najdete několik desítek a všechny jsou úchvatné, profesionální a dokonalé. Trochu jsem se předem obávala, aby to nebyla výstava „jedné fotky“, ale to opravdu není. Navíc tady kromě portrétů najdeme i další fotografie z ulice nebo krajiny, které mají oproti portrétům ještě další plán a přidanou hodnotu, ať už je to hra stínů, zvláštní světlo, silueta nebo záměrná neostrost.

Musée Maillol, 7. obvod, vstupné 15 Eur, studenti 13 Eur. Bohužel jen do 29. 5. 2022.

Au sources des Nymphéas

Za inspirací lekníny se můžete vydat do Musée de l´Orangerie, kde jsou vystavena některá díla, která vytvořili impresionisté v roli dekoratérů. Kromě obrazů, jejichž úkolem bylo ozdobit zeď, tady uvidíme i malovaný nábytek, porcelán nebo vějíř, to vše jako odpověď na zde vystavené slavné Monetovy velkoformátové lekníny, které byly vytvořeny právě se záměrem rozzářit prázdné zdi.

Musée de l´Orangerie, 1. obvod, Jardin des Tuileries, vstupné 12,5 Eur, do 18 let 10 Eur. Do 11. července 2022.

Válečné fotografky

Jako fotografický nadšenec jsem si nenechala ujít ani další fotografickou výstavu, která prezentuje osm fotografek z různých zemí, které svoje dílo spojily s válkou, ať už proto, že se v ní ocitly, nebo proto, že ji záměrně vyhledaly s cílem zdokumentovat dění. Přiznám se, že ze všech jmen jsem znala jen Němku Gerdu Taro, partnerku slavného Roberta Capy, která za svůj zájem o válečnou fotografii zaplatila životem ve svých dvaceti sedmi letech v občanské válce ve Španělsku v roce 1937. Pod vlivem současného dění na mě však velmi silně zapůsobily i snímky dalších fotografek různých generací, které zde dokumentují celou řadu válečných konfliktů od 2. světové války, přes Vietnam, Salvador, Nikaraguu, Afghanistán, Čad a další africké krizové oblasti, až po Sýrii.

*Gerda Taro, a dole její fotografie z Barcelony z roku 1937*

Musée de la Libération, 14. obvod, 4 Avenue du Colonel Henri Rol-Tanguy. Do 31. prosince 2022.

Víc jsem toho zatím letos nestihla, proto jen rychlý přehled toho, co si myslím, že bude také zajímavé.

Musée d´Orsay – nábytek a dekorace Antonia Gaudího v kombinaci se sochami Aristida Maillola. Do 17. července 2022.

Musée Picasso – Maya Ruiz Picasso, fille de Pablo. Prezentace několika nových děl, které se až teď dostaly do státních sbírek od Picassovy dcery Mayi v rámci staré dohody o vypořádání dědické daně po smrti Picassa v roce 1973. Do 31. prosince 2022.

Možná jste si všimli, že chybí například Centre Pompidou, Petit Palais nebo Musée Jacquemart-André, kde jsem si letos nic nedokázala vybrat. Třeba budete mít víc štěstí.

Dům Émila Zoly

21.5.202222.5.2022hfkomentáře 2

Když v roce 1877 vyšel Émilu Zolovi román Zabiják, který byl sedmou částí dvacetisvazkového cyklu o rodině Rougon-Macquartů, koupil si za honorář ve výši devět tisíc franků malý venkovský dům „v kouzelné díře na břehu Seiny“, jak napsal příteli Gustavu Flaubertovi. Ta kouzelná díra, ležící na severozápad od Paříže, se jmenovala Médan a Zolova charakteristika na ni sedí dodnes.

*Pohled na Zolův dům ze zahrady. Velké okno vpravo nahoře patřilo k jeho pracovně.*

Dům stojí uprostřed městečka skutečně téměř až na břehu Seiny, od které ho odděluje (a oddělovala už v Zolově době) jen železniční trať přímo za plotem zahrady. Tehdy ovšem dům vypadal úplně jinak než dnes. Zola koupil v podstatě jen tu střední část, malý bílý domek, který sám nazval „králíkárna“, se kterým měl velké plány. Počítal, že v budoucnosti svůj pobyt v Paříži omezí jen na sběr materiálu a informací ke svým knihám, a psát že bude právě v Médanu, kde bude mít větší klid. Současně sem hodlal zvát své přátele, a to nejen spisovatele v čele s Maupassantem, ale i malíře impresionisty, kteří v okolí často malovali.

Rozhodl se proto dům rozšířit o dvě nová křídla. Hned po koupi v roce 1878 se pustil do stavby čtvercové věže a v roce 1895 do osmiboké věže, na kterou mu vydělala kniha Germinal. Mezitím postupně přikupoval další pozemky v celkové výměře přes čtyřicet hektarů, a to nejen v okolí domu, ale i za železniční tratí a na ostrově Platais uprostřed Seiny. Na něm pak nechal postavit letní domek, ke kterému vozil své návštěvníky na lodi, nazvané, jak jinak, než Nana.

Obě přístavby Zola sám osobně vymyslel, jejich stavbu pečlivě sledoval a zaměstnal na nich ty nejlepší pařížské řemeslníky a umělce. Slavnému vitrážistovi, který měl za úkol zhotovit barevná okna, prý mluvil i do návrhu a rozmístění všech květin a zvířat ve vitrážích. Stejně tak sám osobně rozhodoval o mozaikách na podlaze, o tapetách i o každém kusu nábytku.

Jak je vidět ve všech místnostech, ale především v salónu a pracovně, Zola skupoval velké množství nábytku, uměleckých děl a nejrůznějších vzácných předmětů, ze kterých vytvářel sbírky (například hudebních nástrojů nebo zbraní), které v domě vystavoval. Všechno prý muselo být nejlepší a nejdražší a muselo toho být hodně. Tato posedlost měla údajně původ v Zolově dětství, kdy mu brzy zemřel otec a matka se s osmiletým synem ocitla v nedostatku, který dospívající chlapec těžce nesl. Honosný dům plný krásných věcí tak pro něj byl symbolem úspěchu v literárním světě a životě vůbec.

*Salón s kulečníkem, který Zola rád a často hrával. Vpravo na stěně obraz malého Émila s rodiči.*

Ve stejném stylu jako salón jsou zařízeny i další místnosti. Je ovšem nutno dodat, že i když se některé předměty a sbírky zachovaly, velká část zařízení není původní a byla jen vybrána tak, aby se tomu původnímu co nejvíce podobala. Důvod je jednoduchý – Zolova manželka Alexandrine po jeho smrti v roce 1902 část mobiliáře (a pozemků) prodala a v roce 1905 dům darovala sociálním službám. Ty ve spolupráci s nově vzniklou Nadací Émila Zoly v domě zřídily léčebnu pro děti.

V roce 1939 sice Zolova dcera a syn zahájili jednání o možnosti zřídit v domě muzeum, myšlenka se však kvůli válce neuskutečnila. Ještě v 70. letech proto dům sloužil nemocnici v nedalekém Poissy jako internát pro studentky zdravotní školy.

Pro veřejnost byl dům nakonec otevřen až v roce 1985. V roce 1998 si ho od vlastníka pronajala Asociace pro šíření díla Émila Zoly, která zde pod vedením mecenáše Pierra Bergé několik let provozovala muzeum a dále ho rozšiřovala. V letech 2011-2016 pak dům zrekonstruovala a v roce 2021 znovu zpřístupnila veřejnosti. Rekonstrukce citlivě vychází z původní podoby domu a jeho zařízení a vybavení, dochované na dobových fotografiích.

*Zolova pracovna v posledním patře čtvercové věže*

*Šatna, ve které bylo ve skříních uloženo veškeré ošacení Émila Zoly a jeho ženy Alexandrine, a kde zároveň služka jejich oblečení a prádlo žehlila, šila a opravovala.*

Nesnažím se tady nijak popisovat a rozebírat ani Zolovo dílo, ani jeho životopis. Konec konců, to všechno jsme se učili ve škole a dá se to dohledat několika kliky. Co nás ovšem neučili a nedá se jen tak dohledat, jsou drobnosti, zajímavosti a často i pikantní drby, kterými vás při prohlídce zahrne průvodkyně. Teď přijde čas na jeden z nich. Na horní fotce šatny vidíme také bystu mladé ženy, nelogicky umístěnou v prostorách pro služebnou. Bysta je tu však schválně, zobrazuje totiž Jeanne, kterou si do domu jako pomocnici v domácnosti na stáří přivedla Zolova manželka Alexandrine. Jeanne se ovšem brzy stala Zolovou milenkou, ze služby v domě odešla a když postupně porodila dceru a syna, ubytoval Zola tuto svoji druhou rodinu v Médanu hned za řekou a chodil je denně navštěvovat. V pracovně měl dokonce dalekohled, kterým svoje potomky mohl kdykoliv na dálku pozorovat. Manželka Alexandrine, která děti mít nemohla, sice situaci nesla těžce, ale nakonec děti přijala i do vlastního domu a po smrti Zoly a později i Jeanne se o ně starala a zařídila, aby se staly Zolovými platnými dědici. A právě jejich potomci dnes stojí za chodem muzea a asociace, která ho spravuje.

Na fotce je vidět, jak blízko domu vede železnice. Jde o hlavní trať do Rouenu a vůbec do Normandie, není proto divu, že po ní projíždí tři sta vlaků denně. Už za Zolových časů jich prý byly dvě stovky.

Asociace neměla při rekonstrukci dost prostředků, aby dům opravila a zpřístupnila celý. Některé místnosti proto zůstávají stále zavřené. Platí to i pro zahradu, kde je jen lehce upravena její část za domem a přilehlá alej. Vybudování původní francouzské zahrady a anglického parku tak ještě musí počkat.

*Alej* *vedoucí od domu po celé délce pozemku*

Kromě samotného domu je zde k vidění i malé muzeum, věnované Dreyfusově aféře. Je umístěné v podlouhlém cihlovém přístavku, který u domu nechaly pro své působení vybudovat na začátku 20. století sociální služby.

Émile Zola se ve známém případu francouzského důstojníka židovského původu, obviněného v roce 1894 a odsouzeného ve zmanipulovaném procesu za údajnou špionáž ve prospěch Německa, velmi angažoval, upozorňoval na zfalšované důkazy a žádal o Dreyfusovo omilostnění a očištění s tím, že v jeho odsouzení hraje roli především jeho židovský původ. Celý případ údajné vlastizrady vyvolal ve Francii silné protižidovské nálady. Zola se Dreyfuse zastal ve svém slavném veřejném dopise prezidentu republiky Faurovi s názvem J´accuse, Žaluji, který způsobil skandál a Zolovi vynesl velkou nenávist veřejnosti a nakonec i obvinění za pomluvu a odsouzení na rok do vězení, před kterým se ukryl v exilu v Anglii.

Následné Dreyfusovy rehabilitace v roce 1906 se spisovatel nedožil. Zemřel v roce 1902 ve svém domě v Paříži na otravu oxidem uhličitým ze špatně spalujícího krbu (jeho manželku se při tom podařilo na poslední chvíli zachránit). Spekulace o tom, že otrava nebyla náhodná, se sice nikdy prokazatelně nepotvrdily, ale před několika lety údajně potomek bývalého kominíka zveřejnil, že se jeho pradědeček na smrtelné posteli přiznal, že na příkaz antidreyfusovských nacionalistů a tedy Zolových nepřátel ucpal komín na Zolově domě tak, aby kouř nemohl unikat a vracel se do místnosti.

Muzeum je plné dobových dokumentů, fotografií a článků a je doplněno krátkým filmem o celém případu. Nejděsivější mi tady připadaly vystavené plakáty, karikatury a výstřižky z novin a literatury s výlevy čiré nenávisti nejen vůči kapitánu Dreyfusovi a všeobecně proti Židům, ale i proti Zolovi.

Pokud vás Zolův dům nalákal k výletu z Paříže, doporučuji i prohlídku samotného městečka Médan, které je se svým čerstvě zrenovovaným kostelem Saint-Germain ze 17. století a hradem z 15. století jedním z nejpůvabnějších v okolí (přesně tak, jak řekl sám Émile Zola). Příště se na ně podíváme trochu blíž.

Maison Émile Zola et Musée Dreyfus, 26 rue Pasteur, Médan

Otevřeno: od středy do neděle 9-12,30 hod a 13,30-17,30 hod

Návštěva domu je možná jen s průvodkyní (a jen ve francouzštině) pouze po předchozí rezervaci TADY. Musée Dreyfus lze navštívit i bez předchozí rezervace.

Vstupné: dům+muzeum 9,50 Eur, studenti do 26 let 7 Eur, jen muzeum 5 Eur

Jak se tam dostat: Vlakem s označením J z Gare Saint-Lazare do Poissy a potom autobusem 26 do stanice Château. V neděli, kdy autobus nejezdí, doporučuji jet tímtéž vlakem o stanici dál do Villennes sur Seines, odkud je to do Médanu 2 kilometry pěšky hezkou vilovou zástavbou. V případě, že máte kartičku Navigo, jízdné na vlak i autobus je v ní zahrnuto.

Médan