Nadpisem dnes tak trochu inzeruji něco, co vám neukážu. Ani nemůžu, stará bellevilleská radnice totiž už dávno neexistuje. Stávala v místech dnešní frekventované křižovatky před kostelem Saint-Jean-Baptiste-de-Belleville – po kterém tam tehdy ovšem také ještě nebylo ani památky.
Ve starém zámečku, který byl pozůstatkem dřívějšího opatství svatého Viktora, se původně nacházela vyhlášená guinguette – tančírna s názvem Île d´Amour. Bellevilleský kopec byl sice podobnými podniky proslulý, ale Île d´Amour mezi nimi vynikal nejen pro vznešený interiér, ale také proto, že byl ze tří stran obehnán vodním příkopem a tvořil tak skutečný ostrov s velkou pěstěnou zahradou. Přesto se postupem let zákazníci začali přelévat na jiná místa, až v roce 1846 musela tančírna pro nezájem zavřít. Budovu odkoupila obec a v roce 1847 se v ní usídlila radnice – nejprve obce Belleville, po jejím připojení k Paříži v roce 1860 i celého 20. obvodu. Zhruba ve stejné době, v roce 1854, začal růst přímo naproti, na místě dvou pobořených bloků, nový kostel.
Poté, co se radnice v roce 1875 odstěhovala do nového sídla na place Gambetta, byl zámeček zbořen a jeho zahradou byla proražena rue du Jourdain, která propojila rue de Belleville s rue des Pyrenées. Tato změna sebou přinesla dodnes trvající kuriozitu – v rue de Belleville chybí orientační číslo 136, které patřívalo právě radnici.
Kolem nové rue du Jourdain vyrostly po roce 1885 nové domy, z nichž číslo 10 se svojí velkou rozlohou stojí přímo v místech bývalé radnice. Nejde však jen o honosný dům zvenčí – ve svých útrobách skrývá rozkvetlý dvůr se dvěma řadami roztomilých starých domů, na které se dnes půjdeme podívat.
Vzadu nad střechou se tyčí dvě věže kostela Saint-Jean-Baptiste
Zajímavostí vnitřní zahrady je nejen to, že je plná květin a bylinek, ale také to, že v ní rostou i léčivé rostliny, které sem byly přepraveny z Afriky – údajně jako připomínka senegalských vojáků, kteří zde žili na konci první světové války, v níž bojovali za Francii.
Dnes je vnitřní dvůr klidným ostrovem, ve kterém musí být radost bydlet. Staré domy po jeho obvodu jsou zrekonstruované, ale v jejich zdech zůstal kus šarmu staré historie.
Další ze skrytých a téměř neznámých historických paláců na nás čeká v průchodu, vedoucím napříč ošuntělým vnitroblokem ve čtvrti, kde byste takovou rokokovou krásu, vyvedenou v královské modři, ani trochu nepředpokládali. Než se ovšem dostaneme k těmto dveřím, bude to chvíli trvat.
Rue Saint-Denis s výhledem na Porte Saint-Denis. Průchod najdete po pravé straně zhruba v místech, odkud jsem fotografovala.
Průchod spojuje dvě frekventované ulice – boulevard Sébastopol a rue Saint-Denis a protíná několik vnitřních dvorků a budov.
Když vstoupíme v rue Saint-Denis do opravdu zanedbaného a ošklivého průjezdu s původní hrbolatou dlažbou, uvidíme z dálky ty modré dveře téměř hned. Nejdřív ovšem musíme přejít malý ušmudlaný dvorek a vstoupit na větší dvůr, který slouží jako parkoviště. Až úplně na jeho konci najdeme pootevřenou bránu, kterou se dostaneme ke vchodu do paláce, lemovanému mřížemi se zlatě zdobeným zakončením.
Palác je pozůstatkem rozsáhlého církevního areálu, který tady, u bývalé královské cesty, která vedla z Paříže přes bránu svatého Denise ke katedrále v Saint-Denis, stával až do Francouzské revoluce. Původní stavba, započatá v roce 1631 jedním z ministrů kardinála Richelieua, byla sice původně soukromým palácem, avšak v roce 1683 ho odkoupil ženský církevní řád, založený třicet let předtím svatým Vincentem z Pauly pod názvem Unie křesťanských dívek, později přejmenovaný na Křesťanskou unii ze Saint-Chaumond. Kromě svého hlavního úkolu – výchovy chudých opuštěných dívek a sirotků – jeptišky též přijímaly i dívky z dobrých rodin nebo bohaté ženy, které žádaly o rozluku s manželem a hledaly útočiště nebo které zde chtěly dožít. A právě pro ně nechaly v roce 1735 postavit vedle svého kláštera rokokový palác, ve kterém byly tyto laické věřící ubytovány.
Budovu navrhl slavný architekt Jacques Hardouin-Mansart, který zde vytvořil palác s jemně zvlněnou fasádou a lehce vystupujícími pavilony na obou bočních stranách. Mezi lety 1778 a 1786 vedle něj vyrostl nový kostel, který však sloužil jen několik let, než byl hned po revoluci v roce 1789 i s klášterem uzavřen a zrušen. Zatímco klášter chátral, kostel byl prodán a přeměněn na tiskárnu, jejímž majitelem byl otec budoucího slavného historika Julesa Micheleta, který se zde narodil.
V rámci Haussmannovy přestavby Paříže kolem poloviny 19. století byl klášter stržen, protože překážel proražení nového bulváru Sébastopol. V roce 1906 byl zbořen i kostel, ze kterého se zachovala jen část frontonu, která je uložena v Musée Carnavalet. Připomíná ho i pamětní deska na rohu rue Saint-Denis a rue de Tracy, především však jako Micheletův rodný dům.
Rokokový palác, který stál mírně stranou a nepřekážel nové výstavbě, byl díky tomu zachován, přestože v průběhu času přišel o svoje majestátní schodiště a vnitřní výzdobu a později byl necitlivě nadstavěn o jedno patro.
Palác je už od roku 1798 součástí tehdy nově otevřeného průchodu Passage des Dames de Saint-Chaumond – nebojte se proto vzít za kliku modrých dveří a vstoupit. Průchod vede přízemní chodbou domu, na jejímž konci vás stejné modré dveře vyvedou na další malý dvorek, do kterého je obráceno druhé průčelí domu. Obě fasády s tepanými balkóny a bohatou štukovou výzdobou, kterou vytvořil mistr rokoka Nicolas Pineau, jsou zapsány na seznamu historických památek.
Nakonec vstoupíme do krátké chodby, procházející budovou z 19. století, která stojí v místech bývalé zahrady paláce, a dalšími modrými dveřmi se dostaneme do dopravního ruchu na boulevardu de Sébastopol.
Průchod je otevřen v pracovní dny a je běžně přístupný. Pokud byste vstupovali z boulevardu de Sébastopol, nenechte se odradit modrou závorou, která bývá někdy spuštěná – můžete ji klidně obejít.
Passage des Dames de Saint-Chaumond
2. obvod, 226 rue Saint-Denis a 131 boulevard de Sébastopol
Stezka impresionistů, která protíná kraj Île-de-France a Normandii a vede od Auvers sur Oise přes Rouen až k pobřežním městečkům u Le Havru, sleduje stopy malířů v malebné krajině, která svým magickým světlem, neustále se proměňující oblohou, zvlněnými poli, rozlehlými loukami a především Seinou, točící se v nesčetných zákrutách až k moři, poznamenala jejich začátky a provázela celou jejich malířskou kariéru. Jednou z etap této tři sta padesát kilometrů dlouhé a jen částečně značené trasy je zákruta řeky, která se vřezává do kopců severozápadně od Paříže mezi Argenteuil, Chatou, Bougivalem a Saint-Germain-en-Laye. A právě první z těchto měst si pro svůj venkovský pobyt vybral v roce 1871 i Claude Monet se svojí rodinou. První čtyři roky strávili ve velkém domě poblíž Seiny, který dnes už neexistuje, a následně se v roce 1874 přestěhovali do menšího domu s růžovou fasádou a zelenými okenicemi ve stejné ulici, přímo naproti nádraží.
Dům, ve kterém žili Monetovi čtyři roky až do roku 1878, se s menšími změnami, které zde provedli v průběhu času další majitelé, sice zachoval v téměř původní podobě, ale na rozdíl od Giverny zde už nejsou znát žádné přímé stopy malířova pobytu. Radnice v Argenteuil, která je dnes majitelem domu, ho zrekonstruovala, vybavila dobovým nábytkem a zařízením, které však s Monetovou rodinou nemá nic společného, a vytvořila zde multimediální expozici, díky jejíž nápadité scénografii má návštěvník možnost seznámit se s tou částí Monetova díla, kterou zde vytvořil.
Asi nejkrásnější částí domu je přízemní jídelna se zimní zahradou na verandě, obrácené do malé zahrady. Zařízení bylo údajně vybráno co nejpodobnější tomu, jaké zde bylo v dobách, kdy tady Monetova rodina sedávala u oběda nebo večeře.
Jedna z přízemních místností pak slouží jako informační – na koláži z promítacích ploch jsou průběžně zobrazována Monetova díla, vždy s písemným výkladem a informacemi ve francouzštině a angličtině. Kromě toho jsou jeho obrazy a informace o životě a díle v celém domě promítány i na stěnách; najdete je však také po otevření skříně, vytažení zásuvky nebo odsunutí paravánu, stačí jen hledat.
Z chodby v přízemí se dostaneme rovnou do zahrady. Je maličká a nově upravená, takže zatím vypadá trochu prázdně. I zde bylo cílem dosáhnout podoby, jakou Monet zachytil na několika svých obrazech.
Camille Monet v zahradě domu v Argenteuil, 1875
V přední části zahrady najdeme na zdi Monetův portrét od street artového umělce, který tvoří pod přezdívkou C215, jehož portréty slavných osobností v posledních několika letech doslova zaplavily Paříž. Kromě toho najdete v Argenteuil jeho další Monetovu podobiznu i na opačném konci města na avenue Gabriel Péri. Sice jsem ji zapomněla vyfotit, ale můžete ji vidět aspoň TADY.
Stejně jako přízemí, i další dvě patra domu byla uspořádána podle dispozice, jakou měla v Monetových dobách. První patro tehdy sloužilo rodině jako ložnice a soukromé pokoje.
Claude Monet namaloval v Argenteuil dvě stě padesát devět obrazů, z nichž na sto padesáti je zachyceno město nebo přímo tento dům. Často také maloval v nedalekém přístavu a na březích Seiny. Pořídil si zde malý člun, v jehož kajutě si zařídil ateliér a maloval přímo z hladiny řeky. Pro zachování atmosféry obrazů si tehdy upravil i svůj domácí ateliér ve druhém patře domu, kam nechal vestavět podobnou lodní kajutu. Ta původní se zde sice nezachovala, ale její replika věrně ukazuje, jak Monetův ateliér vypadal.
Dům bude v budoucnosti sloužit nejen jako expozice s připomenutím Monetova života a díla, ale také k různým vzdělávacím programům, pořádaným radnicí. Jedna z místností bude věnována výstavám dnešních malířů. Ta současná, která bude trvat až do konce roku, představuje argenteuilského rodáka Otmana Mersaliho, který se po svém vyrovnává s inspirací Monetem a jeho náměty.
Pokud jde o Argenteuil samotné, celé městečko bylo jedno velké zklamání – za vidění tady stojí snad jen několik ulic těsně u nádraží s domy z 19. století. Předpokládala jsem, že zde najdu některá místa u řeky, ze kterých Monet maloval lodě, ale na rozdíl od jiných malých měst dále po proudu má Argenteuil nejméně přístupné a nejméně příjemné břehy. V severní části se rozkládá velký ošklivý říční přístav a o něco jižněji za mostem běží po nábřeží čtyřproudá silnice, která řeku odděluje od obytných zón. Po Monetových plachetnicích a regatách tady není už ani památky.
Claude Monet, Most v Argenteuil, 1874
Claude Monet, Lodě v Argenteuil, 1875
Pohled z argenteuilského mostu na břeh Seiny (úplně vlevo na obzoru jsou vidět siluety věžáků v La Défense, svědčící o tom, že jsme opravdu jen kousek za městem)
V několika ulicích v okolí Monetova domu sice najdeme hezké staré stavby, ale v dalších částech města stojí poměrně ošklivé budovy z druhé poloviny 20. století. Město bylo totiž za války z třiceti procent vybombardováno a jeho rekonstrukce pak probíhala bez nějakých zvláštních urbanistických a architektonických koncepcí.
A nakonec otázka, která vypadá na první pohled absurdně. Mohl se Claude Monet znát s Karlem Marxem? Ano, mohl by. Kdyby v Argenteuil vydržel další čtyři roky, mohl ho mít přímo za souseda.
Maison Impressionniste Claude Monet
Argenteuil, 21 boulevard Karl Marx
Otevřeno: středa až sobota do 10 do 18 hod, neděle od 14 do 18 hod
Vstupné: dospělí 5 Eur, do 25 let 3,80 Eur, děti do 10 let zdarma
Jak se tam dostat: vlakem J z Gare Saint-Lazare (vlaky jezdí skoro každou čtvrthodinu), cesta trvá cca 15 minut
Ti, kdo maji rádi street art, by si neměli nechat ujít výstavu jednoho z nejlepších pařížských pouličních výtvarníků, který pod pseudonymem Jef Aérosol už čtyřicet let zanechává svá díla na pařížských zdech.
Byl jedním z prvních, kdo se tomuto typu umění začal věnovat už v 80. letech minulého století a patřil do party těch zhruba pěti nejlepších a nejoceňovanějších, jejichž práce jsou dnes vyhledávané a kteří už tvoří většinou jen na zakázku. Tak vzniklo také dnes nejznámější Jefovo dílo, které jste určitě už viděli, jen v jiném kontextu a na jiném místě nedaleko Centre Pompidou.
Jef Aérosol tvoří svá díla za pomoci barevných sprejů, jak ostatně napovídá i jeho umělecké jméno. Barvu nanáší na zeď přes šablonu, kterou může použít vícekrát – proto se také jeho díla dají replikovat a vytvářet znovu nejen na zdech, ale i na různých jiných površích.
Jeho poznávacím znamením je základní černo-bílá kresba, velmi často doplněná červeným akcentem ve formě šipky, výjimečně i dalšími barvami podkladu, jako modrá nebo žlutá.
Jeho hlavními tématy byly nejdříve postavy a obličeje, které nesly jeho podobu, později také hudba, ať už jako zobrazení slavných hudebníků nebo prostě jen lidí s hudebním nástrojem, nejčastěji kytarou. Dalším tématem jsou děti a také městská krajina, většinou znázorněná v kontrastu odosobněných ulic k lidské postavě.
Výstava se koná v jedné z nových moderních budov za Knihovnou Françoise Mitterranda ve 13. obvodu a je rozdělena do dvou částí, do kterých vedou dva různé vchody stejné budovy – jedna část představuje samotné kresby, vystavené jako obrazy v galerii, zatímco v druhé jsou vytvořeny instalace a scény z postav v téměř životní velikosti, jak je vidět dole.
Jedním z posledních Jefových děl je zobrazení nové dominanty 13. obvodu, ve kterém se výstava koná – nedávno dokončené stavby s názvem Tours Duo od architekta Jeana Nouvela, na kterou je od místa výstavy přes celou avenue de France dobře vidět.
Kromě výstavy najdete dvě Jefova díla i přímo na zdi pod schody, které vedou od výstavy k restauraci La Felicità.
Exposition Jef Aérosol – 40 ans de pochoirs
13. obvod, 147 avenue de France
Vstup zdarma
Otevřeno: středa až neděle od 15 do 19 hodin (pokud možno nechoďte o víkendu, ať neskončíte v obří frontě jako já)
Výstava trvá do 5. listopadu
Jak se tam dostat: metro 14 Bibliothèque François Mitterrand
Za další z krásných uliček musíme na jih do 13. obvodu, tam, kde jsme už jednou byli v Passage National. Passage Bourgoin dostala jméno po majiteli pozemků, který se v roce 1875 rozhodl, že je rozparceluje a rozprodá zájemcům. Ti si pak během následujících let sami kolem úzké páteřní cesty vystavěli domky, často malé, poslepované z materiálů z bouraček, protože zrovna tady to tehdy, a vlastně ani dnes, zrovna moc nóbl čtvrť nebyla.
Přestože uličce hrozila v 80. letech minulého století zkáza, protože původně spadala do oblasti, která měla být podle tehdejšího urbanistického plánu srovnána se zemí a poté nově zastavěna betonem a sklem, obyvatelům se podařilo dosáhnout změny plánu a ulička je nyní klasifikována, díky svému stáří a půvabu, jako památková zóna.
Ulička byla roky soukromá, i když veřejnost měla právo průchodu. Veřejná je teprve až od roku 1994. Proto se sem bez problému můžeme vydat, užít si zeleň, květiny, cihlové zdi, barevné okenice, tepaná zábradlí a mříže, ticho a klid, a když nebudeme moc zvedat hlavu, možná ani neuvidíme skleněné věžáky čínské čtvrti Olympiades hned u jejího východního konce.
Passage Bourgoin, vstup u čísla 41 rue Château des Rentiers nebo 32bis rue Nationale
Dům, ve kterém žil v letech 1832-1848 spisovatel Victor Hugo a kde je dnes umístěno spisovatelovo muzeum, leží na jednom z nejkrásnějších pařížských náměstí place des Vosges. Dům jsme TADY už viděli před deseti lety a v jeho historii se nic nezměnilo, takže dnešní článek je vlastně jen připomínka toho, že je od loňského roku opět otevřen po delší renovaci a restaurátorských pracích, které proběhly jak v budově, tak na vystavených exponátech (a po digitalizaci všech fondů, ale to běžný návštěvník nezaznamená).
Na dispozici sálů a expozice se toho moc nezměnilo, snad kromě některých nových akvizic, takže dnešní fotografie jsou v podstatě podobné těm ze starého článku.
Vstup do muzea pod arkádami v rohu náměstí
Expozice z Hugova života je umístěna ve druhém patře domu, přesně v prostorách, které Hugo obýval a kde napsal některá ze svých děl, včetně velké části Bídníků. Jeho život a práci můžeme sledovat prostřednictvím jeho vlastního mobiliáře, různých předmětů a dekorací, i některých osobních památek, které pocházejí nejen z doby, kdy žil v tomto bytě, ale i z jeho dalších bydlišť.
Busta Victora Huga od sochaře Davida d´Angers v červeném salónu, který mapuje etapu jeho života před exilem
Čínský salón, jehož zařízení pochází z Hugova bytu v exilu na ostrově Guernsey
Zařízení Hugovy ložnice z bytu na avenue d’Eylau, kde žil v letech 1878-1885 a kde zemřel
Výhled z bytu na náměstí s parkem
Výstavní prostory v prvním patře
Stejně jako před rekonstrukcí, i teď je první patro věnováno krátkodobým výstavám. Ta, kterou jsem zde viděla já a která se jmenovala Pohledy, už bohužel skončila. Ta současná, připravená na podporu Ukrajiny, představuje ukrajinského kozáckého hejtmana Mazeppu, o jehož životě napsal Victor Hugo báseň do sbírky Východní zpěvy (podle vzoru Lorda Byrona, který se také Mazeppou inspiroval).
Jednou z viditelných změn, ke kterým v muzeu při rekonstrukci došlo, je otevření kavárny v přízemí a zpřístupnění vnitřního dvora. Kavárna je otevřená i pro veřejnost, nejen pro návštěvníky muzea.
Maison Victor Hugo, 4. obvod, 6 place des Vosges
Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod.
Vstup do stálých sbírek zdarma, na krátkodobé výstavy prozatím taky.
V jednom ze starých nádraží zrušené okružní železnice Petite ceinture v severní části města u Porte de Clignancourt vznikl před pěti lety projekt Recyclerie, místa, na kterém se setkává a kříží několik druhů aktivit – od provozování kavárny, přes dílnu a opravárnu drobných domácích spotřebičů, půjčovnu nářadí, pronájem prostor pro různá setkávání a kurzy, až po to, čemu tady říkají „městská farma“. To vše v duchu ekologické odpovědnosti, recyklace, cirkulární ekonomiky a udržitelného rozvoje.
Asociace, která projekt vymyslela a provozuje, nádraží zrekonstruovala jen částečně, proto zde nenajdeme nablýskané prostory, ale sympaticky ošuntělé a vynalézavé místo, které je bludištěm místností s různými činnostmi a funkcemi. Tím největším je bývalá odjezdová hala, kde dnes najdeme věčně nabitou kavárnu s velkým oknem do hlubokého příkopu původního kolejiště.
Další prostory, o jejichž minulé funkci se můžeme jen domýšlet, vytvářejí malé salonky, kde se konají různé kurzy nebo setkání a které je možné si také pronajmout. V jedné z částí je pak za podivuhodnou přepážkou ze starých oken rozložená velká dílna, kde kraluje opravář René, který vám znovu zprovozní třeba rozbitý fén, který je vám líto vyhodit, nebo – pokud jste šikovní – poradí vám, jak si ho můžete opravit sami. Stejně tak si od něj můžete vypůjčit nářadí a kutit si zde podle svého. To vše zdarma. V další místnosti pak najdete i sdílenou knihovnu.
Na připomenutí starých časů zde najdete také několik původních zachovaných nádražních koutů, jako třeba staré telefonní kabiny nebo úschovnu zavazadel.
Z velkých oken kavárny se vám pak naskytne pohled dolů do bývalého kolejiště, částečně zarostlého zelení, kam se dá po schodech sestoupit na původní nástupiště. Právě tam najdete zahradu a farmu.
Výhled z kavárny do kolejiště. To je od bývalých nástupišť odděleno plotem. Zatímco levé nástupiště patří k Recyclerie, to pravé je součástí zahrady Jardins du Ruisseau – sdílené zahrady, která tady na blogu už taky v minulosti byla. Bohužel článek nemůžu najít, zřejmě se při přenosu blogu ztratil. Aspoň mám důvod se tam znovu podívat.
Sestup dolů z kavárny do zahrady
Zahrada je úzká jen na šíři dřívějšího perónu a zatímco po jedné straně ji ohrazuje vysoká zeď, nad kterou vede rue Belliard, vpravo ji odděluje od kolejí plot.
Když tomu říkají městská farma, ani moc nepřehánějí. Není to totiž jen hustě osázená zahrada s nejrozličnějšími rostlinami, zeleninou, ovocem a květinami, ale na tom úzkém prostoru je část vyhrazena i pro ukázku prérijních rostlin, nebo naopak další kus perónu je upraven jako bažina, se všemi tomu odpovídajícími rostlinami. A když farma, tak se vším všudy – nechybí ani malý výběh pro slepice, další pro kachny a ještě další pro králíčky – a několik úlů na střeše.
Samozřejmostí jsou dva systémy ekologického kompostování, kam mohou členové asociace nosit i bioodpad z domácnosti.
Zelinářská zahrada začíná až pod mostem pod rue du Ruisseau. Až úplně na konci pak najdeme i skleník a fóliovníky. Podívejte, co všechno tady, na okraji Paříže, může vyrůst a dozrát.
Skleníky a fóliovníky tu slouží nejen k pěstování, ale také k různým zájmovým činnostem – a nebo při veřejných akcích jako improvizovaný sekáč a blešák.
Kromě zahradničení a jiných ekologických činností si tady můžete (v nepříliš vábném prostředí na kolejích pod mostem) rozložit jógamatky a zacvičit si pod odborným vedením jógu.
Pohled na kavárnu ze zahrady
Zatímco kavárna je volně přístupná všem, zahrada a aktivity jsou většinou vyhrazeny jen pro členy asociace. Členem se však může stát za symbolický roční poplatek kdokoliv. Všechny informace najdete TADY.
Návštěva zahrady se dá s asociací domluvit, nebo si můžete vyčíhnout některou z veřejných akcí, kdy se všechny prostory otvírají všem zdarma. Jednou z takových příležitostí je například Fête des Jardins, která se bude letos konat o příštím víkendu 24. a 25. září. Pokud byste tam zamířili, nezapomeňte i na nahoře zmíněnou zahradu na druhém perónu Jardins du Ruisseau (vstup z mostu u čísla 110 rue du Ruisseau) a za rohem na krásnou uličku Villa des Tulipes.
Církevní budovy, ať už současné nebo minulé, neberou v Latinské čtvrti konce, proto se i dnes podíváme do jednoho z bývalých církevních areálů – do opatství, zasvěceného patronce Paříže svaté Geneviève, které se rozkládalo na kopci nad Latinskou čtvrtí. Místo mnichů zde však dnes můžeme potkat studenty – klášterní budovy se totiž v průběhu staletí proměnily na jedno z nejprestižnějších pařížských lyceí – Lycée Henri IV.
Hlavní vchod do lycea. Za tím stromem vzadu vpravo je Panthéon.
Rozloha původního augustiniánského opatství zahrnovala nejen celé náměstí s dnešním Panthéonem a kostelem Saint-Étienne du Mont, ale jeho zahrady se táhly na jih až k rue de l´Estrapade. Jeho pozoruhodná historie, která spadá až do začátku 6. století, je současně i historií vzniku Paříže jako hlavního města dynastie Merovejců. Král Clovis se tehdy rozhodl, že na neobývaném kopci, kde se do té doby nacházelo jen několik pozůstatků staveb z dřívější vlády Římanů, vybuduje baziliku, zasvěcenou apoštolům Petru a Pavlovi. Ještě před jejím dokončením však zemřel a byl v ní proto pohřben jako její zakladatel. Stejně tak v ní bylo později pohřbeno mnoho dalších členů jeho rodiny a především svatá Geneviève, která za svého života baziliku často navštěvovala. Později bylo její jméno přidáno k názvu svatostánku, aby v 13. století zcela vytlačilo apoštoly a zůstalo v názvu baziliky jako jediné.
Čestné nádvoří lycea s arkádami bývalo rajským dvorem opatství. Za ním vidíme kostel Saint-Étienne du Mont.
Kvůli svému nechráněnému umístění těsně u hradeb města (mimochodem, jejich pozůstatky jsou vidět ve stejné ulici jen kousek pod lyceem) bylo opatství v průběhu staletí nesčetněkrát napadeno, vyrabováno a vypáleno, takže ostatky svaté Geneviève musely být mnohokrát ukrývány mimo baziliku nebo dokonce i mimo město. Přesto bylo i s bazilikou vždy znovu obnoveno a dostavěno. Jednotlivé části areálu proto spadaly do různých století. Budovy, které se zachovaly a ve kterých dnes působí lyceum, pocházejí převážně z doby Ludvíka XIV.
Plán opatství z roku 1739. Vlevo dole kostel Saint-Étienne du Mont, vedle něj úzké průčelí baziliky svaté Geneviève. V místech, kde stála její loď, dnes vede rue Clovis. Z celého kostela tak zůstala zachována jen zvonice, dnes bez špičaté gotické vížky. Na pravé dolní straně byla v místech tehdejší zahrady později zahájena stavba nového kostela, po Francouzské revoluci proměněného na Panthéon.(Zdroj obrázku Wikipedia)
Pozůstatky hradeb u čísla 5 v rue Clovis
Definitivní soumrak opatství přišel až po Francouzské revoluci, kdy ho revolucionáři zrušili, budovy částečně pobořili a nechali roztavit cennou zlatou schránku s ostatky světice, které pak demonstrativně spálili a popel vhodili do Seiny (ostatky, dnes uchovávané ve schránce v kostele Saint-Étienne du Mont, jsou části těla světice, které se podařilo zachránit, protože v té době už byly relikviemi v jiných kostelech). Nově budovaný kostel svaté Geneviève, jehož stavba byla v opatství započata ještě před revolucí v roce 1764, byl revolucionáři proměněn na „Panthéon velkých osobností“. Bohatá a cenná knihovna opatství unikla zničení a po znárodnění byla v roce 1851 umístěna do nové budovy v sousedství Panthéonu pod názvem Bibliothèque Sainte-Geneviève.
Na začátku 19. století pak byla stará bazilika zbořena, aby na jejím místě mohla být proražena dnešní rue Clovis. Z baziliky zůstala jen čtyřhranná zvonice, dnes nazývaná Tour Clovis, která se dodnes tyčí nad lyceem.
Historie dnešního lycea se začala psát právě po Francouzské revoluci, kdy byla v doposud zachovalých budovách opatství založena škola s názvem Centrální škola Panthéonu, kterou o několik let později přejmenovali na Napoleonovo lyceum, které se stalo prvním lyceem nové republiky. Svoje dnešní pojmenování po králi Jindřichu IV. získalo lyceum v době Restaurace, tj. v první polovině 19. století, ale později se opět vrátilo k Napoleonovi. V roce 1870 dostalo jméno básníka a dramatika Pierra Corneille, aby nakonec vláda v roce 1873 rozhodla, že lyceum ponese definitivně jméno Jindřicha IV., s odůvodněním, že jde o „jediného Bourbona uznávaného republikány“.
Nádvoří s bystou Alfreda de Musset, který byl také studentem tohoto lycea
Lyceum v sobě zahrnuje jak collège, tedy druhý stupeň základní školy, tak i lycée, tj. střední školu, a v tomto případě navíc i prestižní classes prépas – přípravné třídy, které připravují maturanty další dva roky na vstup na vysoké „grandes écoles“.
Zatímco collège zde funguje jako běžná spádová škola, přístupná ovšem výhradně pro děti z obvodu, lycée je přísně výběrové, a to nejen na základě obtížných přijímacích zkoušek, ale i předchozích studijních výsledků a jiných zásluh. Pro přípravné třídy platí tytéž obtížné předpoklady, jen vynásobeno asi tak tisícem. Přestože se zde vyučují všechna zaměření, na která se třídy ve francouzských lyceích na poslední dva roky před maturitou dělí, tj. přírodovědné, ekonomické a literární, je toto lyceum proslulé především pro úspěchy svých humanitně, a to hlavně literárně, zaměřených studentů.
Lycée a collège jsou od sebe odděleny nejen funkcí a významem, ale i stavebně. Zatímco lycée má vstup z rue Clovis (foto vlevo), collège sídlí v samostatné budově, která stojí v rue Clotilde v místech bývalé klášterní zahrady. Nad vchodem je napsáno „Petit lycée Henri IV“ (foto vpravo).
Mezi absolventy najdeme tolik slavných jmen ze všech oborů, že nevím, koho jmenovat dřív. Když vezmeme ty nejslavnější, tak třeba Guy de Maupassant, Prosper Merimée, Alfred de Musset, Jean-Paul Sartre, Michel Foucault nebo také Emmanuel Macron. Profesory jsou zde opravdové špičky ve svých oborech – v 50. letech zde vyučoval například i budoucí prezident Georges Pompidou.
Nejstarší části lycea jsou zapsány na seznamu památek. Kromě Clovisovy věže je to i bývalý refektář, později přeměněný na kapli, a část knihovny se schodištěm.
Nádvoří lycea s původní zvonici, dnes nazývanou Clovisova věž
Tour Clovis, viditelná i z ulice, má sice základy ze začátku 13. století z doby krále Philippa-Augusta, ale její první a druhé patro pochází ze 14. století a vrcholek z 15. století.
Kaple
Kaple byla vytvořena na začátku 19. století ve starém klášterním refektáři. Není zde proto žádné původní vybavení, jen několik přenesených historických soch svatých, varhany z roku 1845 a novější oltář. V kapli je dvakrát týdně pořádána mše, pro studenty však není povinná.
Jednotlivé části školy jsou propojeny centrální rotundou, která stojí v křížení budov. Její páteří je schodiště ze 17. století se sochou Panny Marie s dítětem, které vede ke knihovně. Ta se rozkládá od horní části rotundy do čtyř stran. Zatímco jedno z křídel pochází ze 17. století, ostatní tři byla vybudována až v 19. století.
Část knihovny ze 17. století
Jedno ze tří novějších křídel knihovny
Druhý z refektářů slouží jako učebna a studovna (nahoře). Je to také jedna z mála velkých a hlavně světlých společných prostor. Na fotkách dole pak jsou vidět opravdu temné místnosti v přízemí, které slouží jako „salles de permanence“. Do češtiny se to rozumně přeložit nedá, protože to naše školství nezná. Jsou to místnosti, vyhrazené pro hodiny, kdy buď odpadne výuka nebo je v rozvrhu volná hodina. V takovém případě žáci nezůstávají ve třídě, ale jdou povinně do „permanence“, eventuálně do knihovny.
Musím se přiznat, že ačkoliv miluji historické stavby, ve spojení s představou o škole na mě všechny ty malé temné prostory s minimem denního světla působily až tísnivě.
Chodba ke třídám je od dalšího ze schodišť oddělena mříží
Další kulturní památkou v areálu lycea jsou i vykopávky kaple Milosrdenství ze 13. století, včetně několika náhrobních kamenů ze 17. století, které byly během nedávných restaurátorských prací nalezeny pod podlahou novějších budov z 19. století, které stojí podél studentského dvora. Počítá se proto s dalším archeologickým průzkumem.
Studentský dvůr, nad ním kupole Panthéonu, vpravo prostory, kde byly v přízemí provedeny vykopávky a nalezeny pozůstatky středověké kaple
Lyceum má kromě dvou bývalých klášterních nádvoří i další velký dvůr – protože bez dvora se žádná francouzská škola neobejde. Kromě toho, že zde žáci povinně tráví velké přestávky (zatímco o těch malých popadnou všechny své věci, včetně kabátu – protože šatny zde neexistují – a stěhují se vždy do jiné třídy), slouží dvůr hlavně k ranním nástupům. Děti ráno při příchodu totiž nechodí rovnou do třídy, ale čekají seřazeny na dvoře, kde má každá třída na zemi vyznačený svůj chlíveček, až si je úderem půl deváté vyzvedne profesor, který je učí první hodinu, a odvede je do třídy.
Ten, kdo přijde pozdě, má problém, protože do třídy sám nesmí, musí nejdřív do zvláštní kanceláře, nazývané Vie scolaire, která hlídá kromě jiného i docházku. Když nepřijde do doby, než je hotová ranní prezence, z Vie scolaire volají okamžitě rodičům.
Na dvoře čekají děti ráno za každého počasí, i v dešti a mrazu. Francouzi jsou na to zvyklí, dělá to se to tak odjakživa, ale české rodiče to dost vytáčí, stejně jako to, že se děti nepřezouvají a ve špinavých, často zablácených nebo promočených botách, se ve škole paří celý den – a to celý den doslova, protože výuka trvá od rána často až do pěti nebo i do šesti večer.
Když se od francouzského školství, kam jsem původně nehodlala zabrousit, vrátím zase zpátky k fascinující historii Lycée Henri IV, musím ještě připomenout, že jediná možnost, jak se podívat dovnitř, jsou Dny evropského dědictví – a že nejbližší příležitost bude hned 16. a 17. září.
V rozlehlém paláci Villeroy v rue de Varenne, hned vedle Hôtel de Castries, který jsme tady viděli nedávno, sídlí Francouzské ministerstvo zemědělství a výživy. Má dvě části – ta větší z roku z roku 1881, která má několik křídel, tvoří dlouhé průčelí směrem do ulice. Tady sídlí většina kanceláří. Do dvora pak vedou arkády a za nimi najdeme samotný palác Villeroy, který je sídlem ministra a slouží spíše k reprezentačním účelům.
Průčelí paláce s nízkým vstupním schodištěm
Zahradní průčelí
Historie paláce, který nechal postavit pro Charlotte Desmares, herečku Commédie française (a svoji milenku), švýcarský bankéř Hogger, začíná v roce 1724. Už o dva roky později však bankéř krachuje, odjíždí z Paříže a jeho věřitelé palác pronajímají – nejdříve ambasádě Holandska a pak Anglie. V roce 1735 je palác prodán a začíná dlouhá šňůra majitelů, kteří se zde střídají jeden za druhým. Až ten poslední, vévoda z Villeroy, nechal budovu přestavět a zůstal zde až do své smrti v roce 1766. Poté se stal vlastníkem hrabě Tessé, první podkoní královny Marie Leszczynské, manželky Ludvíka XV., který plánoval, že tady vytvoří královské stáje. Projekt se však protahoval a než ho stačili uskutečnit, přišla Francouzská revoluce, palác byl zkonfiskován a poté přidělen vojenským zdravotnickým službám. V roce 1881 se stal sídlem nově ustaveného ministerstva zdravotnictví – a tak to také zůstalo až dodnes.
Schodiště a výtah a vpravo pohled na zadní stranu novější uliční části s arkádami
Salón Sully v prvním patře je zde největší a možná i nejkrásnější místností. Slouží jako kancelář a zasedací sál ministra a jeho spolupracovníků. Vyřezávaný kazetový strop pochází z let 1885-1887, zatímco fresky na stěnách, znázorňující Oslavu obchodu a zemědělství, byly vytvořeny v letech 1898 a 1901. Dvě sochy ve výklencích nad krbem jsou alegoriemi zemědělství a obchodu.
Velká jídelna s bronzovými pozlacenými svítidly ve stylu Napoleona III.
V kanceláři ministra
Zahrada není velká, tvoří ji prakticky jen trávník s několika záhony a třemi úly v zadní části. Uprostřed trávníku stojí kopie sochy Únos Persefony Plutem od sochaře Sucheleta. Originál, vytvořený v době Ludvíka XIV., najdete v zámeckém parku ve Versailles.
Jako většina podobných sídel, ani toto ministerstvo není běžně přístupné. Navštívit ho můžete jen během Dnů evropského dědictví – ty další budou hned příští víkend 17. a 18. září.
Barbizonská malířská škola je v dějinách výtvarného umění pojem, který vznikl na konci devatenáctého století jako pojmenování pro skupinu malířů, kteří žili od třicátých let v městečku Barbizon nedaleko Fontainebleau. Pracovat chodili do blízkého divokého lesa, kde se podle vzoru anglického malíře Johna Constabla snažili malovat v plenéru rovnou podle přírody, bez zbytečných uměleckých manýr a přikrašlování. Práci měli usnadněnou i tím, že po vynálezu tuby s barvami jim odpadla náročná fáze přípravy a míchání práškových barev a práce v přírodě proto pro ně byla stejně pohodlná, jako v ateliéru.
Jedním z prvních, kdo objevil přírodní krásu lesa u Fontainebleau a už kolem roku 1822 se usadil v Barbizonu, byl Camille Corot. V třicátých letech pak přicházeli další – z nejznámějších to byli například Jean-François Millet, Charles-François Daubigny, Gustav Courbet nebo Théodore Rousseau. Hnutí zde fungovalo až do sedmdesátých let, kdy se po odchodu některých malířů a hlavně po smrti Rousseaua a Milleta vyčerpalo a rozpadlo. Přesto z něj v následujících desetiletích vycházelo a čerpalo mnoho dalších umělců, včetně impresionistů.
Barbizon na své malíře nezapomněl a dodnes si je připomíná. Bohužel leží na nevýhodném místě mimo trasy veřejné dopravy, takže není tak úplně snadné tam dojet. Dnes se proto podíváme nejen na to, jak to v Barbizonu vypadá, ale také jak se tam dá bez auta dostat.
Upravená a čisťounká obec má jen něco málo přes dvanáct set obyvatel a skládá se v podstatě jen z několika krátkých ulic, rozložených kolem hlavní silnice. Přesto zde bez problému funguje, hlavně díky turistům, mnoho obchodů, restaurací, kaváren a pekáren, několik hotelů, umělecké galerie i muzeum.
Hlavní ulice Grande rue
Ne všichni malíři, kteří do Barbizonu dorazili, se zde usadili natrvalo. Často přijížděli jen na několik měsíců, na léto, nebo jen na pár týdnů. Ubytovávali se proto v auberge Ganne, jediném hostinci ve vesnici, jehož majitelé měli navíc pro malíře slabost. Dům s hostincem se zachoval v poměrně dobrém stavu a barbizonská radnice, poté co ho v osmdesátých letech minulého století odkoupila a zrekonstruovala, sem v roce 1995 umístila Muzeum barbizonských malířů. Je v něm k vidění nejen celá řada jejich děl, ale také prostory, zařízené tak, jak vypadaly v tehdejší době.
Auberge Ganne, dnes Musée départemental des peintres de Barbizon
Dvůr muzea
S tvorbou umělců, kteří zde působili, se setkáte rovnou v ulicích, kde jsou na mnoha místech na zdech domů umístěny kamenné mozaiky, ze které jsou jejich díla vyskládána.
Dům, ve kterém žil až do své smrti Théodore Rousseau
Kromě Rousseauova domu jsou zde uchovány i další ateliéry a domy, kde malíři působili. Většinou jsou sice soukromé a i když jsou označeny pamětními deskami, nejsou přístupné. Některé jsou však uspořádány jako muzea a dají se navštívit.
Vlevo dům, kde žil sochař Antoine-Louis Barye, který se věnoval především plastikám zvířat. Kromě velkých pařížských muzeí jsou jeho sochy k vidění například v Jardin des Tuilleries (a jednu najdete i na nádvoří Šternberského paláce v Praze). Vpravo dům Narcisse Díaze de la Peña, jehož práce jsou vystaveny nejen v Louvru, ale i v Musée d´Orsay.
Ateliér, ve kterém pracoval Jean-François Millet, najdete v nízkém kamenném domě při hlavní silnici. Zůstal zachován v původním stavu a můžete ho navštívit. Vstupné je víceméně symbolické, v muzeu je mnoho umělcových maleb a kreseb, a pán, který ho spravuje, je velmi vstřícný a sympatický a ochotně vám bude vyprávět podrobnosti z Milletovy tvorby i života.
Jednou z nejzajímavějších věcí, které jsem zde viděla, je tlustý šanon s Milletovými obrazy, kterými se inspiroval Vincent Van Gogh. Ten ve svém těžkém období, kdy žil v psychiatrické léčebně v Saint-Rémy na jihu Francie, vytvořil celou řadu kopií Milletových venkovských výjevů. To srovnání obou malířů vedle sebe je fascinující.
Kromě starých malířů však v Barbizonu můžeme vidět i novější umění. Kromě několika galerií, na které při procházce městem narazíte, je tu umění doslova i na ulici – jako například před hotelem Les Pleiades výrazná červená plastika Richarda Orlinskiho, který se na podobná barevná zvířata specializuje a občas je vystavuje i v Paříži. Na dalších fotkách dole je pak několik dalších galerií.
Barbizonská radnice
Barbizon leží jen deset kilometrů od Fontainebleau, takže pokud máte v plánu návštěvu tamějšího známého zámku, nenechte si ujít ani procházku Barbizonem. Při dobré koordinaci se dá v jednom dni z Paříže stihnout obojí.
Jak se tam dostat:
Vlakem z Gare de Lyon do Fontainebleau. Od nádraží jede do Barbizonu, vzdáleného asi 10 km, autobus číslo 21. V Barbizonu je to zastávka Angelus. Jízdní řád najdete ke stažení TADY.
Jediný problém je, že autobus jede jen několikrát denně a obvykle nenavazuje na pařížský vlak (odjíždí z Fontainebleau cca hodinu po příjezdu vlaku). Abyste nemuseli čekat na nádraží, doporučuji proto odjet ve Fontainebleau místním autobusem číslo 1 do zastávky Château u zadního vchodu do zámku (a zároveň na hezkém náměstí), kde má zastávku i 21. Totéž platí i při zpáteční cestě z Barbizonu do Fontainebleau.
A to nejlepší nakonec – s kartičkou Navigo máte v ceně jak vlak do Fontainebleau, tak i autobus do Barbizonu.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.