V rámci Dnů evropského dědictví se dá často dostat i na místa, kam běžně vstoupit nelze. To je případ i španělské ambasády, respektive rezidence španělského velvyslance, která před pár lety otevřela návštěvníkům své nádherné reprezentační salony.
Samotná španělská ambasáda sídlí na avenue Marceau, široké třídě, která vede od place de l´Étoile na place de l´Alma na nábřeží Seiny. Její budova, vklíněná do úzké proluky, je relativně moderní a z architektonického a historického hlediska není nijak významná. Její malá zahrada však komunikuje přímo s historickým palácem, který stojí za ní a jehož široké průčelí se obrací do rovnoběžné avenue George V. Právě v něm mívala španělská ambasáda dříve svoje sídlo a po jejím přestěhování zde dnes má svoji rezidenci španělský velvyslanec.
Původní Hôtel Berthier de Wagram byl postaven v roce 1869 architektem Delestradem pro Nathaniela Johnstona, obchodníka s vínem z Bordeaux. V roce 1891 se palác dostává do rukou Berthe de Rothschild, zatímco její manžel Alexandre Bertier, kníže z Wagramu, současně kupuje přilehlý opuštěný pozemek s pozůstatky podzemního vodovodu, který předtím vedl od nádrže la Villette do čtvrti Monceau. V roce 1920 odkupuje palác i s prázdným pozemkem španělské království, aby v něm zřídilo své diplomatické zastoupení. Současně s rekonstrukcí budovy pak byla započata i stavba nové ambasády a po jejím dokončení a po přestěhování úřadu se původní budova stala rezidencí velvyslance.
Modernizační a restaurátorské práce v paláci prováděli prestižní španělští umělci a řemeslníci. Bohatou vnitřní výzdobu pak doplnila sbírka uměleckých děl, nábytku a obrazů od 16. století do 20. století, včetně několika Goyových děl a čtyř tapiserií, vytvořených ve španělské královské tkalcovně podle Goyových kartonů. Některá z uměleckých děl tehdy nové ambasádě věnoval i španělský král. Všechny tyto historické skvosty bylo možné si při návštěvě prohlédnout.
Velký přijímací salon s působivým oknem, vedoucím do avenue George V
Jídelna
Salon s Goyovým obrazem nad krbem
Vlevo bysta předchozího španělského krále Juana Carlose VI., vpravo současný král Felipe VI. a královna Letizia
Malá moderní zahrada ve vnitrobloku, která propojuje rezidenci s velvyslanectvím
Rezidence španělského velvyslance byla zpřístupněna poprvé v historii v roce 2019, ze kdy jsou i tyto fotografie. Od té doby se prohlídky vinou covidu neopakovaly a můžeme jen doufat, že teď, kdy se situace uklidnila, se při dalších ročnících Dnů evropského dědictví reprezentační salony znovu otevřou. V takovém případě si je určitě nenechte ujít, opravdu stojí za to.
Ambassade de l´Espagne, 8. obvod, 15 avenue George V
Ve spodní části čtvrti Marais, téměř až u nábřeží Seiny, stojí rozlehlý palác Aumont, jehož zahrada je součástí veřejného parku Jardin des Arts-Albert Schweitzer, o kterém jsem tady psala asi před rokem. V paláci sídlí od roku 1959 jeden z francouzských správních soudů prvního stupně. Těch je dnes ve Francii čtyřicet dva, z toho jedenáct v zámořských teritoriích. Do jejich věcné příslušnosti spadají veškeré spory občanů se státem, týkající se správních rozhodnutí, s výjimkou volebních sporů, které řeší přímo Státní rada. Místní příslušnost je určena většinou podle regionů, departmentů nebo seskupení departmentů. Největším z nich je nepřekvapivě právě ten pařížský, na který se dnes podíváme.
Zahradní průčelí paláce Aumont, které vede do Jardin des Arts – Albert Schweitzer
Zatímco zahradní průčelí, které můžeme vidět i z ulice, se obrací k Seině, hlavní vstup do budovy je umístěn ze dvora, ležícího za vysokým strohým průčelím v úzké rue de Jouy. Palác pochází z první poloviny 17. století, kdy ho pro sebe nechal postavit na základech mnohem starší budovy vévoda z Aumontu, nositel nejvyššího vojenského titulu maršál Francie. Stavba měla štěstí na ty nejvýznamnější architekty své doby – plány navrhl slavný architekt Louis Le Vau, pozdější přestavbu řídil François Mansart, dekoraci architekt Charles Le Brun, a zahradu vytvořil André Le Nôtre.
Palác zůstal v rukou vévodů z Aumontu až do roku 1756, kdy ho poslední dědic prodal. Následně vystřídal několik dalších šlechtických vlastníků, aby se v 19. století stal nejdříve sídlem radnice tehdejšího 9. obvodu, později lyceem a na přelomu 19. a 20. století sídlem farmaceutické distribuční společnosti, v jejíž době byla zcela zničena cenná zahrada. V roce 1938 ho odkoupil departement Seine a po důkladné rekonstrukci se v roce 1959 stal sídlem správního soudu, ustaveného šest let předtím.
Hlavní vstup do paláce Aumont z rue de Jouy
Kancelář předsedy správního soudu v salonu, vytvořeném při rekonstrukci v 18. století
Studovna soudní knihovny v tzv. „Novém salonu“, vytvořeném architektem Le Brunem
Původní malovaný trámový strop v dnešní zasedací místnosti
Zatímco historické salony překypují výzdobou, přízemní soudní síně jsou většinou strohé a jednoduše zařízené
Hôtel d’Aumont není běžně přístupný, ledaže byste se účastnili některého soudního jednání. Vidět ho však můžete v rámci Dnů evropského dědictví vždy v druhé polovině září.
Dnešní článek se měl původně objevit v knížce Paříž pro pokročilé, ale nakonec se do ní už nevešel. Dlouho čekal na svou příležitost; mezitím pomohl několika lidem v jejich pátrání po „Korbíkových“ stopách v Paříži a dnes přišla chvíle pro jeho doplněnou verzi i tady na blogu. Třeba se vám bude hodit, až už nebudete vědět, kam ještě v Paříži a okolí zajít.
Villa Savoye
Dům na pilotech, které ponechají volné přízemí, volný půdorys s místnostmi, členěnými nenosnými příčkami, pásová okna, volné průčelí a plochá střecha, nejraději se zahradou. To je pět bodů moderní architektury podle jednoho z nejslavnějších architektů první poloviny 20. století, mimořádné osobnosti, která se zapsala do historie funkcionalismu, ale i moderního purismu jako osvobození architektury od detailu, nebo také brutalismu, s oblibou používajícího pohledový beton.
Švýcarský rodák Charles-Édouard Jeanneret přijel do Paříže ve svých třiceti letech, když už měl za sebou celou řadu realizovaných zakázek. Přezdívku Le Corbusier přijal v roce 1920 a zanechal nám pod ní v Paříži i v jejím blízkém okolí celou řadu architektonických skvostů. Na většině z nich se podílel i jeho bratranec a spolupracovník Pierre Jeanneret a všechny jsou dnes památkově chráněny.
Villa Savoye, vnitřní terasa v prvním patře
Jeho možná nejvýznamnějším a nejvíce ceněným dílem v pařížské oblasti je Villa Savoye z let 1928 – 1931 v Poissy, asi půl hodiny od Paříže. Le Corbusier zde uplatnil všech svých pět architektonických principů a dům je dnes považován za malý klenot. Se svými hladkými bílými zdmi svítí uprostřed volné zatravněné plochy v zahradě a přesně podle toho, jak to architekt zamýšlel, nemůže být postižen jedním jediným pohledem, ale nabízí to, čemu Le Corbusier říkal architektonická promenáda. Užaslý návštěvník při ní prochází mezi piloty ke vchodu do domu a po vstupu je okamžitě fascinován točitým schodištěm, vykrouženým elegantními oblouky, které vede do vyšších pater. Souběžně s ním na druhé straně domu stoupá i šikmá rampa, která končí až na obytné střešní terase, kde je z bíle omítnutých betonových půloblouků vystavěno závětří a kde na rampu navazuje okno jako průhled do přírody. Střešní terasa je napůl zarostlá zelení a prolíná se s obytnými prostory, v nichž jsou uplatněny důmyslné detaily, které obyvatelům usnadňovaly život.
Villa Savoye, interér v prvním patře, propojený s terasou
Villa Savoye, rampa na střešní terasu
Villa Savoye – vnitřní schodiště a venkovní přístupová rampa na střechu
Podobným způsobem jsou řešeny i další dvě vily, postavené v první polovině 20. let minulého století v rezidenčním bohatém 16. obvodu, kde na konci krátké slepé uličky rue du Docteur Blanche stojí dům Maison La Roche, který Le Corbusier postavil pro sběratele umění Raoula Alberta la Roche. Stejně jako Villa Savoye má i tento dům všech pět typických architektonických bodů a kromě toho členitý interiér, kterému v obývacím pokoji dominuje zakřivená rampa, vedoucí do prvního patra. Tam se dům dělí na část veřejnou, kde měl sběratel vystaveny své sbírky a kde přijímal přátele, a na část soukromou.
Vedle kolmo stojící Maison Jeanneret byl původně určen pro Le Corbusierova bratra Alberta. Architekt v něm poprvé použil svůj koncept „obráceného půdorysu“, kdy jsou společenské prostory umístěny v horním patře, zatímco ty soukromé nebo obslužné v přízemí a prvním patře. Dnes v domě sídlí Le Corbusierova nadace, která oba domy provozuje a ten první zpřístupňuje pro veřejnost.
Vlevo Maison La Roche, vpravo Maison Jeanneret
Maison La Roche– hlavní obytný prostor s rampou, vedoucí do prvního patra
Maison La Roche
Mezi piloty Villy La Roche a výhled na Villu Jeanneret
Na jihu 15. obvodu u parku Montsouris navrhl Le Corbusier v roce 1922 drobnou vilu pro svého přítele, malíře Amedea Ozenfanta. Vila se pyšní venkovním točitým schodištěm a zcela proskleným druhým patrem, kde měl malíř ateliér. Vila je dnes soukromá a bohužel nepřístupná, stejně jako další z domů, postavený v letech 1925 -1928 pro malíře a sochaře Antonina Plainexe. Dům se obrací béžovou fasádou do širokého boulevardu Masséna a jen z druhé strany ulice lze zahlédnout, že je na střeše umístěn ateliér. Setkávali se v něm umělci, sdružení v hnutí Abstraction-Création, zaměřeném na abstraktní malbu, jehož nejznámějšími členy byl Piet Mondrian nebo Jean Arp, ale také František Kupka.
Vlevo Maison Ozenfant, vpravo Maison Plainex
Kromě domů pro své přátele nebo klienty postavil Le Corbusier v Paříži v roce 1931 činžovní dům s nájemními byty a se svým vlastním bytem v posledním patře. Stojí v 16. obvodu přímo naproti známému fotbalovému stadionu Parc des Princes a tenisovému areálu Roland Garros. Na první pohled se liší od předchozích realizací. Jeho fasáda je vodorovně členěna pásovými okny a místo bílých zdí má pruhy, vyzděné ze skleněných cihel. Uvnitř zůstalo mnohé vybavení a nábytek, které si Le Corbusier sám navrhl.
Maison Le Corbusier – pohled do hlavního obytného prostoru
Maison Le Corbusier – ateliér
Maison Le Corbusier – schody na střešní terasu
Když se milovník moderní architektury vydá z města směrem k jihu, narazí při jeho hranici na Mezinárodní univerzitní městečko, jehož stavba započala v roce 1925. Je to ohromující rozlehlý prostor, v němž jsou v zeleni rozhozeny budovy kolejí pro studenty z různých zemí. Právě zde můžeme také najít stopy Le Corbusierovy práce. Je jednak autorem domu švýcarské nadace z roku 1930, který vytvořil jako kvádr na pilotech s jednou částí vztyčenou k obloze, a také se podílel na stavbě brazilského pavilonu, při jehož tvorbě s ním v roce 1959 spolupracoval brazilský architekt Lucio Costa.
Cité Universitaire – Fondation Suisse
Cité Universitaire – Fondation Suisse
Cité Universitaire – Maison du Brésil
Maison du Brésil – vstupní hala
Poslední Le Corbusierova pozoruhodná pařížská stavba vyrostla v roce 1933 v tehdy odlehlém 13. obvodu za kolejištěm, vedoucím k nádraží Gare d´Austerlitz. Na parcele neobvyklého protáhlého tvaru zde byla navržena pro Armádu spásy budova s názvem Cité de Refuge, která z dálky svítí jasnou červenou, modrou a žlutou barvou, které autor na svých stavbách rád používal, a která se se svými pěti sty lůžky a dalšími sociálními službami stala útočištěm pro potřebné. Dnes se kolem ní rozkládá místo dřívějšího nevábného koutu, plného skladišť, železničních kolejí, malých závodů a továren, chladíren a mlýnů, moderní dynamická čtvrť s mnoha avantgardními stavbami. V takovém prostoru Le Corbusierova realizace trochu ztrácí svoji nezvyklou modernitu, současně se sem však dokonale hodí.
Cité de Refuge – Armée du Salut
Cité de Refuge – schodiště v hale
Cité de Refuge – vstup
Za další z významných staveb musíme do městečka Garches na jižním předměstí Paříže. Villa Stein, kterou zde Le Corbusier navrhl pro rodinu Michaela Steina, švagra slavné Gertrudy Steinové, a pro jejich rodinnou přítelkyni Gabrielle de Monzie, svým hladkým průčelím, tvarem, kapitánským můstkem na střeše a námořnickými detaily připomíná parník. Dům byl vytvořen inovativním způsobem bez vnitřních nosných zdí, kde byly místnosti jen naznačeny nenosnými příčkami. Stavba, určená pro dvě rodiny, měla v rámci podpory kolektivismu kromě ložnic všechny ostatní prostory společné.
V 60. letech 20. století byla vila rozdělena na pět samostatných bytů, což zničilo její původní dispozici, včetně prostor, které byly projektovány k vystavování uměleckých sbírek rodiny Steinů. Bohužel je soukromá a proto nepřístupná veřejnosti a navíc je hlídaná vrátným tak, že se k ní nemůžete ani přiblížit.
Villa Stein, Garches
Le Corbusier zanechal stopy i na dalším pařížském předměstí, v Boulogne-Billancourt. Z několika jeho staveb je zde nejpřístupnější Villa Cook z roku 1927 na rue Denfert-Rochereau. Navštívit se nedá, ale můžeme si ji pohodlně prohlížet aspoň přes plot, u kterého stojí informační panel, na rozdíl od jeho nedaleké Villy Lipchitz-Miestchaninoff v uličce Allée des Pins, která je soukromá a téměř neprodyšně uzavřená.
Villa Cook
Poslední snadno přístupné Le Corbusierovo dílo, které si připomeneme, je jedna z jeho unifikovaných obytných buněk, které navrhoval do rezidenčních projektů, jako je třeba Cité Radieuse v Marseille. Prefabrikovaný modul je vystaven v Cité de l´Architecture, úžasném muzeu, věnovaném historii francouzské architektury a ležícím na Trocadéru.
Z popsaných objektů jsou přístupné pro veřejnost jen dva – Maison Le Corbusier a Maison La Roche. Jiné, hlavně ty, které slouží pro veřejné účely, jako studentské domy v Cité Universitaire nebo Cité de Refuge Armády spásy, jsou sice pro veřejnost nepřístupné, ale dovnitř se dostanete a můžete si prohlédnout aspoň vstupní halu. U jiných se musíme spokojit jen s exteriérem – no a k některým se nedostaneme vůbec. Přesto si myslím, že pro ty, kteří si oblíbili moderní architekturu, je pařížská kolekce Le Corbusierových děl poučná a zajímavá – představuje totiž základní prameny, ze kterých čerpali později architekti i v jiných zemích. Navíc je jejich umístění v rámci Paříže vždy zvoleno tak, že stavby neruší a po téměř stu letech plně zapadají do okolí.
Vždy ve mně však zatrne, když si představím, že by byl Le Corbusier dostal volnou ruku a uskutečnil v historickém centru svůj šílený projekt Plan Voisin z let 1922-1925, při kterém měla být zbořena celá oblast, ohraničená na jihu Seinou, na západě rue du Louvre, na severu Gare de l´Est a na východě place de la République, kde měla vzniknout moderní čtvrť pro sedm set tisíc lidí, s osmnácti mrakodrapy s půdorysem ve tvaru kříže, stojící na obrovských betonových deskách, pod kterými mělo být umístěno mraveniště veřejné i soukromé dopravy. Le Corbusier na projektu pracoval s největšími výrobci automobilů – Renault, Voisin a Citroën, protože podle něj mělo město patřit hlavně automobilům. Jen si tu hrůzu přestavte.
Le Corbusierův Plan Voisin, kvůli kterému mělo padnout téměř celé Le Marais a okolí. Vpravo dole Seina s ostrovem Île de la Cité.Crédit: Fondation Le Corbusier
Villa Savoye, Poissy, 82 rue de Villiers
Maison La Roche – Fondation Le Corbusier, 16. obvod, 8-10 square du Docteur Blanche
Maison Jeanneret – Fondation Le Corbusier, 16. obvod, 8-10 square du Docteur Blanche
Maison Ozenfant, 14. obvod, 53 avenue Reille
Maison Plainex, 13. obvod, 24bis-26bis boulevard Masséna
Maison Le Corbusier, 16. obvod, 24 rue Nungesser et Coli
Maison du Brésil, 15. obvod, Cité Universitaire, 7 boulevard Jourdan
Cité de Refuge – Armée du Salut, 13. obvod, 12 rue Cantagruel
Villa Stein, Garches, 17 rue du Professeur-Victor-Pauchet
Villa Cook, Boulogne-Billancourt, 6 rue Denfert-Rocherau
Villa Lipchitz-Miestchaninoff, Boulogne-Billancourt, 7 allée des Pins
Cité de l´Architecture et du Patrimoine, 16. obvod, 1 place du Trocadéro et du 11 Novembre
Pro zjednodušení orientace uvádím eventuální pařížskou trasu mezi jednotlivými objekty tak, aby se dala stihnout za jeden den (osobně několikrát vyzkoušeno, opravdu to jde) a jak mi připadá ideální kvůli dopravní návaznosti:
Z centra metrem 9 do stanice Jasmin, pak pěšky k Maison La Roche + Maison Jeanneret, poté opět pěšky k Maison Le Corbusier. Pak z nedaleké křižovatky Porte Molitor autobusem 88 do zastávky Parc Montsouris, poblíž najdete Maison Ozenfant. Odtud je to jen kousek k hlavnímu vchodu do Cité Universitaire – obě Le Corbusierovy stavby leží vedle sebe asi pět minut chůze nalevo od vchodu směrem k avenue Pierre de Coubertin. Tam je také umístěn boční vchod do areálu, kterým vyjdete na boulevard Kellerman a na nedaleké zastávce Stade Charléty si počkáte na tramvaj T3a. Pojedete až do zastávky Porte d´Ivry a po levé straně boulevardu Masséna půjdete tak dlouho, dokud nenarazíte na Maison Plainex. O kousek dál na křižovatce s rue de Patay podejdete viadukt a dojdete k Cité de Refuge-Armée de Salut.
Trasa vás přivede do blízkosti Národní knihovny François Mitterrand, můžete ji proto zakončit procházkou nejen kolem knihovny, ale také po okolní čtvrti, plné moderní architektury, kterou na křižovatce boulevard du Général Jean Simon a avenue de France zakončuje zbrusu nový dvouvěžák Les Tours Duo od Jeana Nouvela.
Jako vztyčený prst se nad severní částí 17. obvodu tyčí zvonice kostela Sainte-Odile, nejvyšší z věží pařížských kostelů, jejíž dominantní siluetu z panoramatu této části města vytlačil až nedaleký nový Justiční palác. I přes svou památkovou ochranu je tento kostel, aspoň pro mě, dalším aspirantem na titul nejošklivější pařížské stavby. Pro jeho odlišnost a podivnost však stojí za to se na něj a do něj podívat.
Kostel byl postaven mezi lety 1935 až 1946 na základě iniciativy tehdejšího pařížského arcibiskupa Verdiera, který na jeho stavbu vypsal mezi farníky sbírku, kterou také sám podpořil z jím založeného fondu na výstavbu a údržbu katolických kostelů. Farnost Sainte-Odile byla ke kostelu ustavena až v roce 1953. V roce 1938 stavbu navštívil i kardinál Pacelli, pozdější papež Pius XII.
Sedmdesát dva metrů dlouhá stavba z armovaného betonu byla navržena v neobyzantském slohu, kombinovaném ve výzdobě s art-déco. Má tři zvenčí téměř neviditelné kupole, které odkazují na Svatou Trojici. Na sedmdesát dva metrů vysoké věži, která se ke svému vrcholku lehce zužuje, je kromě kříže posazen i mosazný kohout. Ve zvonici je umístěna zvonkohra, složená z dvaceti šesti zvonů, které byly odlity v roce 1939 těsně před vyhlášením války. Nebyly však hned osazeny, a protože během války musely být téměř všechny pařížské zvony odevzdány k roztavení a použití na výrobu děl, byly v tichosti převezeny do Chartres a tam zakopány. Na zvonici se tak dostaly až po skončení války.
To, co podle mě kostelu nejvíc ubírá na vzhledu, je nejen věž, připomínající tovární komín a průčelí v podobě bunkru, ale také nepěkná barva, způsobená pravděpodobně roky neodstraněnou špínou. Podle popisu by totiž fasáda měla být z růžových pálených cihel, vyrobených v Alsasku a podobných těm, které byly použity na fasádě katedrály ve Štrasburku.
Na portálu je v mandorle nad vstupními dveřmi zobrazena Panna Marie, která uvádí svatou Odile do nebe a představuje ji svému synovi. Celou scénu lemuje chór andělů.
Pokud jste čekali, že interiér bude méně ponurý, tak… je to skoro ještě horší. V tmavě hnědé temnotě není výzdoba skoro vidět a kromě malých oken po obvodu všech tří kupolí, které propouštějí trochu světla, zde září jen tři pestrá vitrážová okna, která představují scény ze života svaté Odile, archanděla Michaela a archanděla Rafaela.
Asi se nenajde nikdo, kdo by neznal pohnutý osud Anny Frankové a jejího deníku. V jedné ze zahrad v centru Paříže, ukryté ve vnitrobloku jen kousek od Centre Pompidou, si můžeme připomenout příběh jejích posledních let prožitých v úkrytu zadního traktu jednoho amsterdamského domu. Najdeme zde totiž kaštan, který byl vypěstován z výhonku stromu, na který se Anna ze svého úkrytu tajně dívala a který pro ni představoval jediné spojení s přírodou. Několikrát se o něm zmiňuje i ve svém deníku („Dokud existuje, tak mi zbývá naděje“).
Když v roce 2007 pařížská radnice otvírala nový veřejný park, který zřídila ze zahrady paláce Aignon, ve kterém se nachází Muzeum židovského umění a historie, pojmenovala ho právě po Anně Frankové. Tehdejší starosta Bertrand Delanoë ve spolupráci s ředitelem amsterdamského Domu Anny Frankové zde při této příležitosti vysadil výpěstek z odnože původního kaštanu.
Tři roky na to sto padesát let starý, nemocný a poškozený kaštan v Amsterdamu nevydržel nápor vichřice a zřítil se. I v Amsterdamu však už stačili předpěstovat výhonek, který vysadili na místo původního stromu.
Kaštan v listopadu 2022
Kaštan najdete po levé straně u vchodu do parku naproti domku správce. Dřív byl chráněný plůtkem, ale v posledních letech jeho kmen zesílil natolik, že zapadl do výsadby a není už třeba ho nijak zvlášť chránit.
Do dnešního cíle si musíme zajet až na východní konec Paříže do čtvrti Bel-Air poblíž Porte de Vincennes, kde na širokém prostranství ulice Cours de Vincennes proti sobě leží konečné dvou větví tramvajové linky T3a a T3b. Přímo naproti té první, která odtud míří až k Pont de Garigliano v 15. obvodu, najdeme úzkou uličku se schody, ve které nás z dálky vítá červená kočka.
Kočka odkazuje na píseň Le soleil et la lune slavného zpěváka předválečné i poválečné doby Charlese Treneta, který v této krátké uličce, která se jmenuje Passage de la Voûte, žil v roce 1930. Plastiku vytvořili žáci a profesoři průmyslovky v Chennevières-sur-Marne v rámci své praxe v dílnách.
Passage de la Voûte nás přivede do rue de la Voûte s hezkou pekárnou na rohu. Ulice, která procházela bývalou obcí Saint-Mandé už v první polovině 18. století a tedy dávno před tím, než ji připojili k Paříži, sice už dávno ztratila svůj starý půvab a je plná nevzhledných paneláků, nastavěných v 70. a 80. letech, ale ve své horní části poblíž boulevardu Soult, kde je ulice překlenuta tratí bývalé železnice Petite Ceinture, zůstala ještě zachována její podoba se starými typickými domy a dvěma malebnými bočními slepými uličkami.
První uličkou, odbočující z rue de la Voûte, je impasse Canart, dlouhá osmdesát metrů a široká jen tři metry. Byla vytvořena kolem roku 1890 a nese jméno bývalého majitele pozemků. Jako ve všech podobných zapomenutých úzkých pařížských uličkách, i tady najdeme dlažbu z kočičích hlav, záplavu zeleně v truhlících a květináčích, barevné dveře, tepané mříže a pestré okenice. Slepá ulička končí zdí s fantaskní malbou, pohrávající si se slovní hříčkou canart x canard.
Téměř naproti, u čísla 35 rue de la Voûte, pak leží impasse Vassou s téměř totožnou historií jako předchozí ulička, která jen potvrzuje to, že i v těch nejzapadlejších pařížských koutech je pořád co objevovat.
Jedno z nejkrásnější a mých nejoblíbenějších pařížských muzeí představuje aktuálně pohled na život na Montmartru na začátku 20. století, kdy se zde centrem uměleckého života staly ateliéry Bateau-Lavoir, kam v roce 1901 přijel ze Španělska dvacetiletý podsaditý mladík. Jmenoval se Pablo Picasso a brzy se zde stal vůdčí osobností. Výstava a celá historie Bateau-Lavoir však není představována z pohledu slavného malíře, ale jeho první známé pařížské milenky Fernandy Olivier.
Fernande žila mezi umělci v Bateau-Lavoir už před Picassovým příchodem. Na Montmartre přišla jako devatenáctiletá po útěku od manžela, který ji týral. Díky své kráse se živila pózováním pro malíře a v Bateau Lavoir žila se španělským malířem Suynerem. Po seznámení s Picassem v roce 1904 se k němu nastěhovala a prošla s ním několik krušných let bídy, než se začal prosazovat. Ve svém růžovém období a v začátcích kubismu ji často maloval, takže nám její tehdejší podoba zůstala zachována. Ještě stihla jeho první úspěchy a v roce 1912 se s ním přestěhovala do velkého bytu s ateliérem na boulevardu de Clichy, ale hned poté ji Picasso opustil kvůli Evě Gouel. Fernande po rozchodu začala pracovat, nejdříve v malé galerii na Pigalle, později recitovala verše v kabaretu Lapin Agile a dokonce vyučovala francouzštinu, ale i nadále zůstala v prostředí umělců na Montmartru. Později sepsala dvě knihy pamětí na život se slavným umělcem. Ta první z nich, Picasso a jeho přátelé, vyšla v roce 1933, ale ve vydání druhé, která vycházela z jejích deníků, jí Picasso zabránil a raději jí platil každý rok milion franků až do její smrti v roce 1966, jen aby ho nekompromitovala svými vzpomínkami na jeho chudé a divoké začátky a na to, že byl vášnivým konzumentem opia. Rukopis tak vyšel pod názvem Intimní vzpomínky až v roce 1988, dvacet dva let po Fernandině a patnáct let po Picassově smrti.
Kromě fotografií Fernandy a Picassa, ale také řady jejich přátel, např. Apollinaira, Gertrudy Steinové, Georgese Braquea, Maxe Jacoba nebo Celníka Rousseaua, je zde vystavena i řada dokumentů, včetně Fernandiných deníků, které návštěvníky seznamují s jejím životem s Picassem, ale také před ním a po něm. Picassových děl je tu jen málo – dvě plastiky a několik menších maleb, kreseb a grafik. K vidění jsou tu však díla umělců, kterým Fernanda pózovala a se kterými se přátelila. Můžeme ji zde vidět na obrazech Keese van Dongena, Ramóna Pichota, Joaquíma Suynera nebo Ricarda Canalse.
Kromě toho vystavuje muzeum i obrazy, které namalovala sama Fernanda (a nejsou vůbec špatné).
Pablo Picasso v roce 1904 a Fernande Olivier v roce 1907
Vlevo Picasso a Fernande před Bateau Lavoir kolem roku 1905, vpravo pohled na Bateu Lavoir ve 40. letech
Pablo Picasso, přípravná studie k obrazu Slečny z Avignonu s Fernandinou podobou, 1907
Vlevo socha Česající se žena z roku 1906, ke které Picassovi stála Fernanda, a vpravo Fragmentace Fernandiny postavy z roku 1910
Fernande na dvou obrazech Keese van Dongena z roku 1907
Vlevo Fernanda na plátně Joaquíma Suynera (1904), vpravo talíř s Fernandinou podobou do Maurice Vlamincka, 1907-1909
Fernande Olivier, Tři panny, 1935
Dvě Fernandina zátiší ze 30. let
Úryvek z Fernandina deníku je uveden vedle jejího autoportrétu, který namalovala v roce 1935
Fernande kolem roku 1950, kdy natočila filmový rozhovor, který je na výstavě promítán (fotka je z filmu)
Výstava je podle mě mimořádně povedená, protože ukazuje umělecký život na Montmartru a události, o kterých jsme už mnohokrát četli jinde, z dalšího pohledu, než je ten předpokládaný. Je zajímavá už jen proto, že neakcentuje Picassa, jak by se dalo čekat, ale přináší především svědectví o jeho milence a modelce, která zde nevystupuje jen z fyzického hlediska jako „belle Fernande“, ale také jako žena se svým zajímavým vnitřním životem a uměleckým nadáním.
Vstup na výstavu
V montmartreském muzeu nesmíme ovšem zapomenout ani na ostatní prostory. V budově, v níž se koná výstava, můžeme navštívit i ateliér další výrazné ženské postavy uměleckého Montmartru Suzanne Valadon, a v hlavní budově, stojící uprostřed zahrady, najdeme svědectví o Montmatru samotném. Stupňovitá zahrada pak na třech úrovních nabízí pohledy na okolí, na proslavenou montmartreskou vinici a na celou severní část Paříže.
Pokud vás tato část francouzské a vlastně i světové umělecké historie zajímá, a pokud jste v Paříži nebo se tam ještě teď v zimě chystáte, myslím, že to musíte vidět.
Ateliér Suzanne Valadon
První, horní zahrada, se rozkládá přímo před muzeem. Je v ní malá kavárna se stolečky, rozmístěnými kolem malého bazénku s lekníny. Některé věci v téměř opuštěné kavárně jsem však vidět nemusela. 🙂
Dole výhledy ze zahrady na zvonici Sacré-Coeur a montmartrský vodojem (vlevo) a na okolní domy (vpravo).
Vstup do hlavní budovy s expozicí o Montmartru je umístěný v druhé, prostřední zahradě
Altánek v druhé zahradě i s reprodukcí obrazu, na kterém ho zvěčnila Suzanne Valadon
Výhled ze zahrady na montmartrský vinohrad. Za ním je na křižovatce rue Sant-Vincent a rue des Saules vidět oranžová zeď kabaretu Lapin Agile a naproti němu za kamennou zdí hřbitov Saint-Vincent
Pokud byste si chtěli o době, které se výstava týká, něco přečíst, tak Fernandiny vzpomínky vyšly i v češtině jako Picasso a jeho přátelé. Poměrně zajímavá je i kniha Madame Picasso od Anne Girardové, která je fiktivním životopisem Evy Gouel a dotýká se i doby, kdy Picasso přebíhal mezi Fernandou a Evou.
Roky jsem tuto návštěvu plánovala a roky mě od ní všichni odrazovali s tím, že je to nebezpečné. Ten nevšední architektonický komplex, jehož název zní jako zaklínadlo z pohádky, má totiž špatnou pověst, tak špatnou, že se tam lidé bojí jezdit.
Projekt, situovaný na východ od Paříže v městě Noisy-le-Grand v oblasti Marne-La Vallée, vznikl na začátku 80. let, kdy místní radnice rozhodla, že místo administrativního komplexu, který měl i se zcela novou čtvrtí Mont d´Est tvořit protiváhu La Défense na opačném okraji města, zde raději postaví bytový komplex. Návrhem byl pověřen katalánský architekt Ricardo Bofill, jehož extravagantní styl se v té době v Paříži už zabydlel (o stavbách, které tam vytvořil, jsem psala článek přesně před rokem, kdy slavný architekt zemřel).
Pohled do amfiteátru
Vznikl tak projekt, protkaný odkazy na antiku a složený ze tří budov, které se rozkládají kolem společného náměstí. Největší částí je mohutná osmnáctipatrová budova, nazvaná Palacio, se 441 byty. Druhou částí je devítipatrová teatrálně pojatá stavba se 130 byty, která lemuje půlkruhově vnitřní dvůr ve tvaru antického divadla, a tou třetí a nejmenší je opět antikou inspirovaný hranatý oblouk s dvaceti byty na deseti podlažích. Přízemím prochází vnitřní ulice, zatímco horní patra jsou obsluhována řadou vnějších chodníků, které umožňují přístup k bytům ve dvou úrovních. Budovy jsou přerušovány monumentálními otvory, které otevírají pohled na zbytek města. Bofill zdůrazňuje snový charakter místa a převrací formy tím, že jim přisuzuje nové funkce – v antikou inspirovaných sloupech jsou umístěna schodiště nebo slouží jako předsazená okna a místo laviček slouží schody.
Jsou zde přítomny všechny charakteristické prvky stylu, který Ricardo Bofill použil ve svých francouzských návrzích: prefabrikované betonové panely, jejichž vzhled připomíná spíše kámen, které zde hrají konstrukční i estetickou roli, klasické tvary, monumentalita a složitost objemů. Na rozdíl od jiných pařížských staveb je zde však méně skleněných ploch.
Celý komplex, který svojí zadní stranou přiléhá k nákupním centru Arcades, je částečně uzavřený a svým hlavním vstupem, tvořeným úzkou štěrbinou, se obrací do méně živé části města. Vstupuje se jím přímo do prostoru divadelně pojaté architektury, který plní funkci veřejného prostranství.
Vnější strana komplexu s úzkým vysokým vstupem
Celkový pohled na komplex od vstupního průchodu. Za zády mám prosklenou půlkruhovou stavbu, před sebou amfiteátr, přes který se prochází k oblouku, obklopenému mohutnou hradbou Palacia.
Hranatý oblouk uprostřed plochy amfiteátru
Plasticita betonu umožnila vytvoření různých textur a barev. Najdeme zde proto celou řadu prvků, vycházejících jak z antické, tak i z moderní architektury – pilastry, frontony, římsy, sloupy, ale také převisy, rampy, jednotná betonová zábradlí a dělicí panely. K odlití zhruba dvou tisíc různých fasádních prvků bylo použito čtyřicet speciálně vytvořených forem.
Pohled na amfiteátr, který byl kolem poledne úplně prázdný. Kromě dvou francouzských fotografů, dvou japonských blogerek, které se tu navzájem dlouho fotily, paní, která si sem přišla číst a černošského správce, který chodil kolem dokola s mohutnou lahví saponátu a leštil všechny skleněné vstupní dveře, tudy procházely jen skupinky dětí s aktovkami a sem tam někdo z obyvatel. Pod vlivem toho, co jsem předtím slyšela a četla, jsem si sice nejdřív hlídala ústupové cesty (a že jich tady moc není), ale neměla jsem při tom ani ten nejmenší pocit ohrožení.
Ta špatná pověst, kterou Abraxas a tím i celé město Noisy-le-Grand mají, vznikla prakticky hned po postavení komplexu především kvůli hustotě a skladbě obyvatel této zcela nově vytvořené naddimenzované čtvrti. V podivných zákoutích anonymního komplexu začalo rychle bujet násilí, drogy, prostituce a zločin. To s sebou neslo nejen zanedbávání veřejného prostoru, špínu a divoké skládky, ale také chátrání a ničení. Odrazilo se to nakonec na celém městečku, jehož malé historické jádro s několika křivolakými uličkami, starou radnicí a kostelem ztratilo klid, bezpečí a také svou pověst.
Před deseti lety byla situace v Abraxas tak neudržitelná, že radnice plánovala jeho kompletní zbourání a jen díky přímluvám samotného Bofilla a jiných veřejných osobností se nakonec uvolila, že to přece jen ještě zkusí a zahájila postupnou rekonstrukci.
Této části se oficiálně říká Zahrada, ale věřte, že kromě několika sotva živořících stromů tady není nic, co by zahradu připomínalo
Schodiště odnikud nikam, vedoucí prostředkem Palacia. Slouží evidentně jen jako teatrální architektonický prvek. Na druhé straně vás zavede zase dolů, do ošklivé uličky, která komplex odděluje od nákupního centra. To je ta bílá stavba, kterou je vidět uprostřed v průzoru.
Přízemí Palacia je rozdělené vnitřními uličkami. Jsou členěny zídkami a pilastry, které slouží jako veřejné osvětlení. Na rozích bloků budov najdeme podivné antické altánky, jejichž funkci jsem nepochopila (kdo by proboha vysedával v těchto odpudivých prostorách v altánku, byť – jak se zdá – zrenovovaném?). Z uliček pak vedou řady úzkých dveří k jednotlivým schodištím a výtahům. Právě tady je nejlíp vidět, jak je vše opotřebované a zanedbané. Navíc jsou ty temné prostory tak nevlídné a neutěšené, že poté, co tam na mě slovně zaútočil nějaký týpek, který vypadal, že má něco v žíle a že toho není zrovna málo, jsem raději některá divná zákoutí už dál ani nezkoumala.
Přízemí Palacia, vzadu je vidět parking nákupního centra Arcades
Pokud vás zajímá moderní architektura, ale po mém článku byste váhali, jestli stojí za to se do Noisy-le-Grand vypravit, tak podle mě ano. Je dobré to vidět na vlastní oči, i když mě tam napadala nejčastěji dvě slova: zvláštní a divné. Ale spíš divné.
No a kdybyste se v Noisy opravdu ocitli, tak si najděte i Arènes de Picasso, to je další podivný projekt, který leží kousek od vstupu do nákupního centra Arcades. Někdy se na něj tady taky podíváme.
Jak se tam dostat: Zdá se to jednoduché. Nejbližší stanicí je RER A Noisy-le-Grand – Mont d´Est. Jenže je v tom háček – abyste se dostali do komplexu Abraxas, musíte projít nákupním centrem Arcades, sestoupit do přízemí a tam projít napříč parkingem na druhý konec, což vás přivede do toho nevábného podzemí Palacia. Není to zrovna triumfální příchod. Parkingu se dá sice vyhnout tím, že celé nákupní centrum i Abraxas obejdete zvenku, ale to taky není moc hezká cesta.
Vřele proto doporučuji vystoupit raději o stanici dříve v Bry-sur-Marne (a eventuálně si tam prohlédnout Dioráma Louise Daguerra) a do Noisy-le-Grand se vypravit autobusem číslo 120, který zastavuje přímo před hlavním vstupem do Abraxasu (stanice Lycée International).
Naopak nazpátek do Paříže je to pak jednodušší a klidně můžete jet z Noisy – už budete zorientovaní a do garáží nákupního centra vás to přivede samo. Když jsem to zvládla já, klaustrofobik, dokáže to každý.
Dioráma je iluzivní malovaná scéna, která se díky své třírozměrnosti snaží vyvolat dojem skutečnosti. Většinou jde o malbu, kombinovanou s reálnými nebo kašírovanými předměty. Takové malé dioráma máme nebo jsme v dětství měli doma všichni ve formě papírového betlému, kde byly před malovaným pozadím rozmístěny hliněné nebo papírové figurky. O trochu větší dioramata pak můžeme vidět i v Praze – na Výstavišti je to Maroldova Bitva u Lipan nebo v bludišti na Petříně Boj Pražanů se Švédy na Karlově mostě.
Vynálezcem tohoto typu iluzivní malby byl Louis Daguerre, původně malíř a divadelní dekoratér. Při svých pokusech s iluzivní malbou a optickými vlastnostmi světla se od dioramat dostal k práci na heliografii, následně k vynálezu daguerrotypie a o něco později i fotografie.
Jedno z jeho původních zachovalých dioramat najdeme nedaleko Paříže v malém kostelíku Saint-Gervais Saint-Protais v městečku Bry-sur-Marne.
Louis Daguerre, který v Bry-sur-Marne žil od roku 1840, se díky svému přátelství se starostou a místním farářem podílel na výzdobě tehdy rekonstruovaného kostela, kde byl pověřen vytvořením jednoho ze svých dioramat. Ve výklenku za oltářem, který byl ke kostelu kvůli jeho práci přistavěn, tak vytvořil iluzivní malbu gotické katedrály, která v divácích vyvolává pocit, že stísněný prostor kostelíku pokračuje lodí mnohem většího církevního prostoru. Přes pět metrů široké a šest metrů vysoké plátno je zasazeno do okolních stěn, pomalovaných Daguerrem ve stejném stylu tak, aby napomáhaly iluzi.
Daguerrovo dílo bylo odhaleno po šesti měsících prací 19. června 1842, v den svátku obou svatých, kterým je kostel zasvěcen. Nezvyklý obraz přitahoval davy diváků a proslavil obec široko daleko. Díky tomu byl Daguerre v následujícím roce zvolen do městské rady, kde zasedal až do své smrti v roce 1851. Je pohřben na místním hřbitově.
Dnešní podoba dioramatu vychází z jeho renovace před deseti lety. V průběhu 19. a 20. století byl totiž kostel několikrát vymalován, a to včetně stěn kolem Daguerrovy malby, kde na původním kašírovaném mramoru našli restaurátoři sedm vrstev novějších přemaleb. V souladu s původním stavem byla také vytvořena nová drapérie kolem malby. Kvůli stavebním zásahům ze začátku 20. století se však nepodařilo obnovit kulaté okénko nad dioramatem, které ho nasvěcovalo přirozeným světlem.
Bohužel při mé návštěvě nefungovalo osvětlení, které malbu nasvěcuje dnes a vyzdvihuje tak její přednosti (běžně je zhasnuto a rozsvítíte si sami vypínačem, který najdete po levé straně u vstupu do kostela). Proto pozornost přitahovaly spíš bočním sluncem osvícené vitráže z 19. století, znázorňující některé svaté.
Kostel Saint-Gervais Saint-Protais sice vznikl už ve 13. století, ale po dlouhá staletí šlo jen o malou kapli pánů z Bry, kteří zde byli pohřbíváni. Jeho dnešní podoba pochází z přestavby v 18. století a z dalších úprav v 19. století, kdy vzniklo i dioráma. Od roku 1913 jsou kostel i dioráma památkově chráněné.
Hned naproti kostelu s Daguerrovou malbou najdeme velký, zdí ohrazený park s názvem Villa Daguerre. Jde o bývalou Daguerrovu vilu, kterou koupil po svém příchodu do města v roce 1840 a kde se svojí rodinou žil a kde zemřel. V hlavní vile, která v uzavřeném areálu stála, si zařídil rodinné bydlení, zatímco v budově, stojící u vchodu do parku a sloužící jako stáje a stodola, si v prvním patře zařídil ateliér a fotografickou laboratoř s temnou komorou, kde prováděl své fotografické pokusy. Nechal také kompletně upravit zahradu a z dvacet metrů vysokého holubníku si vytvořil vyhlídkovou věž.
Po jeho smrti jeho žena vilu prodala jeptiškám řádu svaté Klotildy, které v ní zřídily hospic pro přestárlé sestry. Při bojích v roce 1870 byly domy vypáleny, později je však obnovila a dostavěla nadace, do jejíchž rukou se dostaly a která v nich provozovala nejdříve hospic a později sirotčinec až do roku 2010. Od té doby je celé bývalé Daguerrovo vlastnictví v rukou obce, která sice zpřístupnila park, ale vila je prozatím uzavřená.
Daguerrova vila
Budova z roku 1926, postavená v areálu nadací a sloužící dlouhá léta jako součást hospice a sirotčince
Vstupní brána z ulice. Tady stávala budova s Daguerrovým ateliérem, která kompletně shořela v roce 1870.
Součástí parku je i tento novější dům ve spodní části, ve kterém funguje umělecká škola. Vlevo vzadu vidíme věž kostela Saint-Gervais Saint-Protais.
Park přiléhá k náměstí, které – jak jinak – nese také Daguerrovo jméno. Hned za ním najdete nájezd na most přes Marnu s hezkým výhledem na oba břehy se zakotvenými loděmi. Pokud byste po silnici, navazující na most, jeli stále rovně, dostali byste se po necelých čtyřech kilometrech k nejvýchodnějšímu cípu parku Bois de Vincennes.
Uprostřed place Daguerre stojí pomník s bystou slavného vynálezce. Přímo na náměstí je také zastávka autobusu 120, kterým jsem se odtud vydala na další místo v okolí, které jsem už dlouho chtěla vidět, a kam jsem kvůli jeho pověsti do té doby neměla odvahu zajet. Spolu se tam podíváme hned příště.
Église Saint-Gervais Saint-Protais, Bry-sur-Marne, 1 rue du Four
Jak se tam dostat: RER A, zastávka Bry-sur-Marne.
Od nádraží vede avenue Georges Clemenceau, která vás přivede kolem místního zámku ze 17. století (patří církevní kongregaci, která v něm provozuje školu, ale okolní park s oranžerií je přístupný) do Grande rue Charles de Gaulle, která je hlavní ulicí starého jádra městečka. Na jejím konci uvidíte po pravé straně místní radnici a naproti věž kostela Saint-Gervais Saint-Protais.
Pokud byste se chtěli podívat na Daguerrův hrob, tak hřbitov leží hned při cestě z nádraží na opačné straně kolejí. Já jsem o tom, že je tam Daguerre pohřbený, nejdříve nevěděla, takže jsem tam nešla.
Vstup do Villy Daguerre najdete buď po schodech z rue Daguerre nebo branou z čísla 4 rue du 136ème de Ligne
Johnny Hallyday, vlastním jménem Jean-Philippe Smet, který byl ve Francii jedním z nejznámějších a nejmilovanějších zpěváků, zemřel v roce 2017. O čtyři roky později, 14. září 2021, byl před Accor Arénou v Bercy, kde mnohokrát koncertoval, odhalen jeho pomník. Ten vyvolal kvůli svému vzhledu spoustu diskusí nespokojených Pařížanů – nevypadá totiž vůbec jako pomník. Nejde o sochu, jak čekali fanoušci, ale o šest metrů vysoký sloup, ze kterého se po bližším pohledu vyklube hmatník kytary, na kterém je umístěn modrý Harley Davidson, přesně takový, na jakém zpěvák jezdil, jak je vidět i dole ve videu z koncertu.
Pomník vytvořil sochař Bertrand Lavier, který ve svých dílech často na sebe vrší různé nesourodé předměty. V této plastice tak zkombinoval dvě životní vášně Johnnyho Hallydaye – kytaru a motorku.
Při příležitosti odhalení plastiky bylo prostranství před Arénou přejmenováno na Esplanade Johnny Hallyday.
Esplanade Johnny Hallyday, 12. obvod, přímo u metra 6 a 14 Bercy
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.