Paříž pro pokročilé

Není to zrovna blízko centra. Vlastně je to dost daleko a navíc přímo sem ani nejezdí metro. Přesto rue Saint-Blaise ve čtvrti Charonne ve 20. obvodu patří podle mě mezi nejhezčí v Paříži a je jednou z mých nejoblíbenějších, i když se její venkovský ráz v posledních letech změnil a obyčejné obchody a bistra jsou postupně nahrazovány módními galeriemi, sushi restauracemi a krámky se suvenýry. Ulice vede z mírného kopečku, na jehož vrcholku stojí kostel Saint-Germain-de-Charonne, na který se dnes podíváme blíž.

Čtvrť Charonne jsme tady už několikrát také viděli, naposled, myslím, v rámci velké procházky po 20. obvodu, která začínala právě na horním konci rue Saint-Blaise přímo před kostelem.

Kostel svatého Germaina, který býval farním kostelem staré vesnice Charonne ještě předtím, než se v roce 1860 připojila k Paříži, má dlouhou historii. Podle pověsti potkal svatý Germain v roce 430 ve vesnici Charonne prostou dívku z Nanterre, ze které se později stala patronka Paříže svatá Geneviève. Jako upomínku na tuto událost si obyvatelé vesnice postavili malou románskou oratoř, na jejímž místě byl v 11. století postaven gotický kostelík, zasvěcený právě svatému Germainovi.

Zbytky tohoto kostela byly později v 15. a 16. století harmonicky začleněny do nově rozšířeného farního kostela vesnice Charonne. Ten je v podstatě zmenšenou kopií mnohem známějšího kostela Saint-Germain-des-Prés v 6. obvodu, na rozdíl od něj má však na věži nejen ručičkové hodiny, ale také sluneční.

Kostel stojí na vysokém kamenném podstavci – byl totiž postaven ve svahu na jílovité půdě a v průběhu staletí ujížděl dolů. Poslední sanace proběhla před zhruba deseti lety.

Zatímco gotické klenby a sloupy pocházejí z doby stavby kostela kolem roku 1460, oltáře a výzdoba byly přidány v 19. století. Vitrážová okna jsou ještě mladší – byla vytvořena až mezi lety 1950-1958. Křtitelnice se sochou svatého Jana Křtitele se zdviženou rukou zde pak byla umístěna teprve nedávno při úpravě prostoru, vyhrazeného pro křty.

Kromě svého starého původu má kostel ještě jednu zvláštnost. Jako jeden z posledních dvou pařížských kostelů (tím druhým je Saint-Pierre na Montmartru) má stále svůj hřbitov – u ostatních kostelů byly postupně rušeny poté, co bylo zakázáno pohřbívání uvnitř městských hradeb. I tento hřbitov byl původně, jakmile se v roce 1860 obec stala součástí Paříže, uzavřen, ale unikl zrušení a později ho znovu otevřeli. Pohřbívá se na něm proto dodnes, i když získat zde místo je prý velmi obtížné a drahé.

Hřbitov je maličký a vlastně tady není pohřben skoro nikdo známý, jen u zdi kostela leží ve společném hrobě několik komunardů, padlých v květnu 1871 v posledních dnech bojů, které se ve svém závěru přenesly nedaleko odtud ke hřbitovu Père-Lachaise. Nejznámějším z neznámých je zřejmě François-Eloy Bègue, řečený Magloire (1750-1837), excentrická osobnost a známý opilec, který byl sekretářem Robespierra a jen o vlásek unikl tomu, aby byl společně s ním v roce 1794 popraven. Později zbohatl a usadil se v Charonne, kde si čtyři roky před svou smrtí zakoupil hrob a nechal si vybudovat mohutný pomník. Jeho socha v nadživotní velikosti, korunovaná třírohým kloboukem, nás na hřbitově provází pohledem skoro do všech koutů.

Église Saint-Germain-de-Charonne, 20. obvod, 4 place Saint-Blaise

Jak se tam dostat: metro – linka 3 Porte de Bagnolet nebo linka 2 Alexandre Dumas, od obou stanic je to kousek pěšky, eventuálně autobus 76 ze Châtelet, stanice Pyrenées-Bagnolet

Další průchod z jedné části města do druhé – tentokrát od Palais Royal směrem k Les Halles (nebo naopak, jestli chcete), leží tak trochu stranou řetězce ostatních pasáží v 2. obvodu, které jsme tady viděli dřív, jako Passage Verdeau, Passage Jouffroy, Passage des Panoramas nebo Galerie Vivienne. Možná proto do něj zabloudí mnohem méně lidí, přestože leží jen pár desítek metrů od Louvru, je lemovaný luxusními obchody a svou krásou si s těmi ostatními v ničem nezadá. Zvlášť šachovnicová černo-bílá dlažba a stejný ráz starodávných dřevěných výkladců a kulatých svítidel na tepaných mosazných ramenech po obou stranách pasáže přitahují oči. Celá ta krása z doby Druhého císařství je zastřešena skleněnou střechou, která svým ostrým sklonem opticky zvětšuje její výšku.

Vznik této osmdesát metrů dlouhé elegantní neoklasicistní pasáže se datuje do první poloviny 19. století, do doby velkých investičních spekulací, kdy se dva zbohatlí řezníci, jejichž jméno pasáž dodnes nese, rozhodli, že společně vybudují na zakoupeném pozemku ve frekventované čtvrti mezi rue Jean Jacques Rousseau a rue Bouloi tuto krytou uličku. Nová pasáž se stala okamžitě cílem mnoha Pařížanů, už jen proto, že u jejího východu do rue Jean Jacques Rousseau tehdy ležela velká stanice dostavníků, takže cestující, kteří čekali na svůj vůz, se mezitím procházeli pasáží a jejími obchody.

Pasáž vydržela od doby svého vzniku až do dnešních dnů v původním stavu. Od roku 1965 je zapsaná na seznamu památek.

Obchody si zde stále zachovávají svůj elegantní a luxusní vzhled a vypadají tak trochu jako by se v nich zastavil čas. Kromě rozlehlých a krásných prostor po stanici dostavníků, kde se dnes prodávají slavné luxusní boty s červenou podrážkou Louboutin, zde najdeme obchůdky se starožitnostmi, dekoracemi, starými tisky a knihami nebo dokonce starými hudebními nástroji. Nechybí ani módní doplňky nebo parfumerie.

Galerie Véro-Dodat, 1. obvod, mezi 19 rue Jean-Jacques Rousseau a 2 rue du Bouloi

Pasáž je otevřena denně kromě neděle od 7 do 22 hodin

Samozřejmě, že nemám v Paříži žádnou tetičku, o které bych se mohla rozepisovat. „Chez ma tante“ se říkalo a dodnes říká Crédit municipal, instituci na pomezí bankovního a sociálního sektoru, kterou vám tady dnes ukážu. Proč zrovna taková přezdívka, to uvidíme až v dalším textu.

Rozlehlé budovy Crédit municipal, úřadu s dlouhou historií, který slouží současně jako kreditní ústav a obecní zastavárna, leží v samém srdci čtvrti Marais. Založil ho v roce 1637 Théophraste Renaudot, lékař Ludvíka XIII. pod názvem Mont-de-Piété podle vzoru italské Monte di Pietà. Ta vznikla už v roce 1462 v italské Perugii s cílem chránit chudé lidi před lichvou a vysokými úroky. V průběhu několika dalších let bylo po celé Itálii založeno dalších třicet poboček a instituce byla oficiálně uznána papežem na Lateránském koncilu v roce 1515.

Pařížská Mont-de-Piété, založená se stejnými bohulibými cíli jako ta italská, však fungovala po svém vzniku jen několik let. Po smrti kardinála Richelieua a krále Ludvíka XIII., kteří nad institucí a jejím zakladatelem drželi ochrannou ruku, prosadili v roce 1644 její zavření lichváři, působící při tehdejší lékařské fakultě, kterým Mont-de-Piété sebrala obživu a zisky. Lichva se ovšem v následujícím století stala pro chudé Pařížany skutečnou pohromou, kterou vyřešil až Ludvík XVI. v roce 1777 opětovným otevřením Mont-de-Piété přímo v centru města v rue des Franc-Bourgeois, na adrese, na které ji najdete dodnes.

Francouzská revoluce sice fungování instituce ohrozila, ale nakonec její význam posílil sám Napoleon Bonaparte tím, že v roce 1804 zrušil všechny soukromé zastavárny a udělil Mont-de-Pieté k provozování této činnosti státní monopol. Lidé si tak mohli půjčovat peníze oproti zástavě za nízké procento a při jasných podmínkách. Díky tomu, a také díky nárůstu populace, počet půjček v 19. století výrazně vzrostl. Už se také netýkal jen těch nejchudších, ale i střední a dokonce vyšší vrstvy – městskou zastavárnou prošel například i Émile Zola, herečka Sarah Bernhardt nebo šlechtické rodiny, jako byli Beauharnais, Castiglione nebo Grimaldi.

V roce 1918 instituce změnila svůj název na dnešní Crédit municipal. V té době také její význam jako zastavárny začal upadat díky zlepšení životních podmínek nižších vrstev, a naopak se rozšířila prostá úvěrová činnost. Dnes instituce stále vykonává obě funkce, které se řídí bankovním zákonem, a stojí na křižovatce mezi bankovním sektorem a sociální ekonomií.

Crédit municipal dnes zabírá velký blok budov, soustředěný kolem nádvoří se zelenou fontánou. Kolem ní najdeme vstupy do původních částí historického jádra této instituce, která svoje sídlo v 19. století postupně rozšiřovala především proto, že potřebovala další a další skladovací prostory. Mohl za to především ten kuriózní fakt, že nejčastější zástavou v této době byly matrace, ale také šatstvo nebo – hlavně v době nezaměstnanosti – pracovní nástroje. To vše vyžadovalo velká skladovací místa – například jen v roce 1862 se zde uschovávalo víc než patnáct tisíc zastavených matrací!

Na nádvoří se po překonání bezpečnostní kontroly vstupuje z ulice krátkým průjezdem, ze kterého vede po levé straně schodiště do sídla společnosti. V zasedací místnosti ředitelství je soustředěna malá výstavka uměleckých předmětů, které této instituci propadly v minulosti.

Jedním z obrazů, které se takto netypicky dostaly do vlastnictví Crédit municipal, je také obraz dámy vlevo od dveří. Vztahuje se k němu historka, která se týká výše uvedené přezdívky a která je spojená se jménem Françoise Orleánského, knížete z Jointville, který byl synem krále Louise-Philippa. I on se obrátil na obecní zastavárnu, kam vložil svoje hodinky, aby mohl vyrovnat dluh ze hry. Když se ho jeho matka, královna Marie-Amélie, na hodinky ptala, odpověděl, že je zapomněl u tetičky – „chez ma tante“. Tou byla Adelaida Orleánská, která je vyobrazená právě na tomto plátně. Kdo historku s tetičkou vynesl ven, se už neví, ale přezdívka pro Mont-de-Piété se rychle rozšířila a používá se dodnes.

Z druhé strany průjezdu vede další schodiště do strohých kanceláří účtárny. Pod schodištěm najdeme zajímavý stroj – je to parní čistič, kterým se dezinfikovaly zastavené matrace před tím, než byly uloženy do depozitáře.

Hlavním prostorem jsou pak kanceláře, do nichž vede vstup při pravé straně nádvoří. Najdeme tam velkou čekárnu a kolem dokola přepážky. Tady se odehrává hlavní část činnosti – podávání žádostí o půjčky, vklady zástav a jejich eventuální vyplácení. O zastavárnu je velký zájem – v běžné pracovní dny můžete vidět na ulici před vchodem dlouhou frontu čekajících. Je to především proto, že úrok ze zástav je extrémně nízký, takže velká část klientů má šanci svoje zastavené věci vyplatit. Kromě toho úřad čas od času vyhlašuje i mimořádné uvolnění zástav, kdy odpustí nedoplatek na dluhu a zástavu jejímu majiteli vydá.

Do zástavy jsou dnes přijímány především cenné předměty jako šperky nebo hodinky, umělecké předměty, hlavně obrazy a sochy, ale také drahé oblečení a doplňky nebo cenná vína. Zastavující musí sice předložit osobní doklady, ale nevyžaduje se po něm potvrzení o vlastnictví zastavované věci. Ta je oceněna komisařem, který rozhodne o výši půjčené částky – obvykle je to mezi padesáti a sedmdesáti procenty hodnoty zástavy. Úrok z půjčky se pohybuje mezi dvěma a osmi procenty a jeho výše závisí na půjčené částce.

Nevyplacené zástavy, jejichž majitelé neměli to štěstí, aby je získali zpět, jsou následně draženy ve veřejné dražbě. K tomu slouží velká dražební síň. Dražby probíhají jako jakékoliv jiné v aukčních síních – dražené věci jsou vystaveny i s vyvolávací cenou, k níž potom zájemci přihazují částky. Všechny dražby jsou vyhlašovány i elektronicky zveřejněním na stránkách Crédit municipal a v některých případech je možné i elektronicky dražit.

Tou nezajímavější místností je zde ovšem výstavní sál, kde bývají před dražbou vystaveny některé dražené předměty. Jak vidíte dole, na konci září se dražily především šperky a hodinky, stříbrné příbory a cenný porcelán, ale také hedvábné šátky (a boty) Hermès nebo kabelky Louis Vuitton a Chanel. Vyvolávací ceny byly hodně zajímavé (například šátky kolem 100 euro), ale věřím, že se při dražbě znásobily.

Druhou, tentokrát čistě historickou zajímavostí tohoto místa, je tabulka na zdi na nádvoří, která upozorňuje, že právě v těchto místech vedly v minulosti pařížské hradby. Postavil je mezi lety 1190 a 1220 král Philippe Auguste a zbořeny byly postupně až v průběhu 16. století. Jejich průběh je vyznačen i na zemi odlišnou dlažbou. Součástí hradeb byla také věž, jejíž pozůstatky najdeme na vedlejším nádvoří. Z té původní však zůstala jen nízká kamenná základna, zatímco cihlové dostavby pocházejí z roku 1886.

Na nádvoří s věží dnes funguje kavárna Café Cour s volným vstupem pro kohokoliv. Někdy jsou otevřená přímo vrata pod věží z ulice (napravo od hlavního vchodu), jindy je nutné projít hlavním vchodem (a tedy absolvovat bezpečnostní kontrolu).

Vstup na dražbu je volný pro všechny. Stejně tak se kdykoliv můžete podívat do výstavního sálu na dražené předměty nebo zajít do kavárny. Nenechte se odradit přítomností několika sekuriťáků mezi vraty, provádějí jen běžnou bezpečnostní kontrolu. Ostatní prostory jsou přístupné jen v rámci Dnů evropského dědictví.

Crédit municipal

4. obvod, 55 rue des Francs Bourgeois