Na mapě jsou sice uvedeny, ale z ulice nejsou vidět. Musíte je znát, abyste je našli. Všechny tyto zahrady jsou běžně přístupné veřejnosti, ale většinou v nich není moc lidí, právě proto, že na ně nenarazíte náhodou, ale musíte jít cíleně. Do všech je vstup zdarma, bez ohledu na to, zda jsou součástí nějakého objektu nebo ne.
1. Jardin de l´Hôtel de Soubise
Oáza zeleně uprostřed rušné čtvrti Marais vznikla propojením několika palácových zahrad a jejich zpřístupněním v roce 2011 přes Hôtel de Soubise, který je sídlem Národních archívů. Z jeho majestátního čestného dvora vede do zahrady průchod v pravé zadní části. Návštěvník se tak dostane do vnitrobloku, odkud může obdivovat zahradní fasádu nejen samotného Hôtelu de Soubise, ale také menších paláců, srovnaných těsně vedle sebe podél rue des Francs Bourgeois, které jsou bohužel veřejnosti nepřístupné – Hôtelu d´Assy, Hôtelu de Breteuil, Hôtelu de Fonteney a Hôtelu de Jaucourt. Z východu je vnitroblok uzavřen Hôtelem de Rohan a jeho velkou zahradou a ze severu moderní stavbou, patřící také k Národním archivům.
V současnosti je víc než polovina zahrady nepřístupná kvůli rekonstrukci Hôtelu de Rohan, přesto stojí za to zajít do zbývajících prostor. Koneckonců je to její nejkrásnější část.
Jardin des Archives Nationales
3. obvod, 60 rue des Francs Bourgeois
Otevřeno duben až říjen 8 – 20 hod, listopad až březen 8 – 17 hod
Zadní průčelí Hôtelu d´Assy a jeho zahrada
Zahrada Hotelu de Breteuil
Hôtel de Fonteney
Divoký centrální trávník za Hôtelem de Fonteney
2. Jardin des Rosiers – Joseph Migneret
I tato veřejná zahrada vznikla spojením a zpřístupněním tří zahrad paláců, ležících naproti sobě ve dvou rovnoběžných ulicích – rue des Rosiers a rue des Francs-Bourgeois. Na více než 2000 m2 tak vznikl členitý prostor s velkým dětským hřištěm a piknikovým trávníkem za Hôtelem de Coulanges, který dnes slouží k příležitostným výstavám a společenským akcím v oblasti módy a designu, se zeleninovou a květinovou zahradou za Hôtelem d’Albret a s odpočinkovým prostorem za Hôtelem Barbes.
Le Jardin des Rosiers – Joseph Migneret
4. obvod, 10 rue des Rosiers nebo někdy výjimečně i 35-37 rue des Francs Bourgeois
Otevřeno denně 9 – 19 hod
Hôtel d’Albret
Zahrada Hôtelu Barbes
Pozůstatky městských hradeb v zahradě Hôtelu Barbes. Hradby nechal postavit král Philippe-Auguste mezi 12. a 13. stoletím. Hradby byly zbořeny v 16. století, ale jejich malé zbytky jsou roztroušeny v zástavbě na obou březích dodnes.
V zahradě Hôtelu de Coulanges
Nad zahradou Hôtelu de Coulange ční historický tovární komín, který je dnes součástí vedlejšího obchodu s oblečením
3. Square Saint-Gilles – Grand Veneur – Pauline Roland
Nejtajnější ze všech tajných zahrad je také tou nejromantičtější. Růžová zahrada s kamennými lavičkami, lemovaná řadami javorů, která byla vybudovaná v roce 1988 uprostřed 3. obvodu, má jen necelých 1000 m2. Z jedné strany ji lemuje rokokový palác Hôtel d´ Ecquevilly, nazývaný také Hôtel de Grand-Veneur podle jednoho ze svých majitelů, který byl organizátorem lovů na dvoře Ludvíka XV., a z druhé strany současnou rezidencí, která sice nemá žádné zvláštní kouzlo, ale je aspoň je dostatečně neutrální, takže neruší při pohledu ze zahrady ani z ulice.
Zahrada, založená v roce 1988, nese od roku 2010 jméno feministické a socialistické aktivistky Pauline Rolandové (1805-1852), přítelkyni Georges Sandové.
Square Saint-Gilles – Grand Veneur – Pauline Roland 3. obvod, 9 rue du Grand-Veneur nebo 16 rue Villehardouin
Otevřeno denně květen-srpen od 8 do 21 hod, v září do 20 hod, v zimě do 17 hod
4. Jardin des Combattants de la Nueve
Přímo pod okny pařížské starostky leží další malá tajná zahrada s trávníkem, zalitým sluncem a obklopeným keři růží. Vznikla po přestavbě radnice po požáru v době pařížské Komuny v roce 1871, kdy sice radnice téměř celá lehla popelem, ale jako zázrakem zůstaly zachovány stromy, které ji dělily od Seiny. Dnes jsou zdrojem stínu v jinak zcela vydlážděném okolí na nábřeží a před radnicí. Kromě stínu tady najdete i klid a místo na kamenných lavičkách, protože o zahradě opravdu skoro nikdo neví.
Zahrada patřila až do roku 2001 k soukromé rezidenci pařížských starostů. Rezidenci zrušil až bývalý starosta Delanoë, který v jejich prostorách nechal vybudovat jesle pro děti zaměstnanců a zahradu k nim připojil. Současná pařížská starostka Anne Hidalgo rozhodla v roce 2015, že vždy v době, kdy jsou jesle zavřené, bude zahrada zpřístupněná pro veřejnost.
Název zahrady připomíná bojovníky 9. roty 2. obrněné divize generála Leclerca, která dorazila jako první na radnici při osvobození 24. srpna 1944. Byla složena především ze španělských republikánů, kteří po Francově vítězství pokračovali ve svém boji ve Francii.
Jardin des Combattants de la Nueve
4. obvod, 2, place de l’Hôtel-de-Ville – Esplanade de la Libération nebo z rue Lobeau
Otevřeno o víkendech a svátcích 10-18 hod
Na kraji zahrady čelem k nábřeží stojí jezdecká socha prvního pařížského starosty Étienna Marcela, který vládl Paříži v polovině 14. století v době stoleté války Francie s Anglií. To on nechal vybudovat první pařížskou radnici právě na tomto místě. Byl zavražděn davem při pokusu o útěk z města poté, co se příliš snažil prosazovat svoji moc proti dauphinovi (král Jan II. byl v té době ve válečném zajetí) a padlo na něho podezření, že by mohl podporovat Angličany. Až po Francouzské revoluci se stal hrdinou jako symbol odporu proti královské moci.
Vchod do zahrady po pravé straně průčelí radnice
5. Le Clos des Blanc-Manteaux
I tato zahrada, skrytá za přísným vstupem pod francouzskou vlajkou, je otevřená jen tehdy, když není škola, ke které jinak patří. Se svými lavičkami a upravenými záhonky je i přesto, že je opravdu maličká, vítaným kouskem zeleně a stínu v jinak rušné čtvrti Marais.
Je koncipována ve středověkém klášterním stylu v podobě záhonů s květinami, léčivými bylinami i plodinami, soustředěných kolem staré ozdobné kamenné mísy. V poklidu tady proto kvetou růže vedle dozrávajících rajčat a bazalka se střídá s hlávkami ozdobné kapusty. Jednu její část tvoří záhony, o které se starají přímo děti ze školy.
Zahrada svým názvem připomíná klášter žebravých mnichů Řádu služebníků Mariiných, který se v těchto místech rozkládal v polovině 13. století, kdy je v roce 1258 z Itálie do Francie přivedl Ludvík Svatý. I když byl řád po dvaceti letech zrušen Lyonským koncilem, jeho název se v Paříži dodnes udržel nejen v názvu ulice, která místem jejich sídla prochází, ale také v názvu protějšího kostela.
Le Clos des Blanc-Manteaux
4. obvod, 21 rue des Blancs Manteaux
Otevřeno v sobotu a v neděli od 10 hod do 18,30 hod (v létě ) resp. do 17,30 (v zimě)
Všechny zahrady, o kterých píšu, se nacházejí ve čtvrti Marais nebo v jejím těsném okolí. Není to záměr, jen náhoda, protože právě tady je podobných tajných koutů možná nejvíc. Ne že by na levém břehu nebyly paláce s rozlehlými zahradami a parky, jsou však většinou součástí ministerstev, ambasád nebo klášterů či jiných církevních úřadů. Veřejnost do nich proto obvykle nemá přístup. Ty, do kterých se smí, jsou zas většinou viditelné a přístupné přímo z ulice, takže nesplňují moji dnešní podmínku tajnosti a skrytosti.
Jen pár kroků od zahrady Královského paláce leží malé náměstí, které zůstává mimo běžné trasy nejen turistů, ale také Pařížanů. Je uzavřeno dopravě a to je pravděpodobně důvod, proč je stále ještě klidným bodem v centru města, kde se můžete posadit v jedné z malebných kaváren a nerušeně si užít krásné okolní domy. Je na co se dívat.
Náměstí dřív patřilo ke Královskému paláci – bylo jeho dalším dvorem, kde v dávných dobách sídlily královské kanceláře. Poté, co byly budovy po Francouzské revoluci zabaveny, bylo náměstí v roce 1799 zpřístupněno veřejnosti a byl přes ně otevřen průchod do rue des Bons Enfants. Tehdy se ovšem ještě jmenovalo Cour des Fontaines, podle fontán, které zde byly umístěny a které byly propojeny s velkou fontánou v zahradě Královského paláce. Později se jmenovalo také place du Palais Royal a až v roce 1867 ho přejmenovali na počest vévody z Valois, budoucího krále Ludvíka-Filipa I. (a současně posledního francouzského krále, který vládl od roku 1830 až do své abdikace po revoluci v roce 1848, kdy emigroval do Anglie, kde v roce 1850 zemřel).
V levé částí náměstí je umístěno sousoší od senegalského umělce Ousmana Sowa s názvem Zápasníci
Kromě fasády Královského paláce sousedí náměstí i s honosným Grand Hotelem, který je momentálně v rekonstrukci a tedy pod lešením, a naproti s moderní budovou Ministerstva kultury a komunikací, kterou snadno poznáte podle jeho fasády, potažené kovovým krajkovým dekorem. Na opačné straně pak stojí honosná budova bývalé Asociace výrobců textilu s krásným kamenným reliéfem nad vstupem.
Pohled na náměstí s Passage Vérité v pozadí. Průchodem se dostaneme do rue des Bons Enfants a dále ke Galerie Véro-Dodat.
Zatímco na svém jižním konci je náměstí uzavřeno arkádou průchodu Passage Vérité, který prý svoje jméno dostal podle toho, že pod ním v 19. století stával stánek s novinami, na opačné straně do něj shlíží Pavillon Constant d’Ivry, uzavírající jižní křídlo Královského paláce. Průchodem v tomto pavilonu se dostaneme rovnou na nádvoří Královského paláce s černo-bílými pruhovanými sloupy Daniela Burena, a vpravo potom pod arkády, které zahradu obklopují a které nás přivedou až k fontáně uprostřed.
Pohled na Pavillon Constant d´Ivry z Passage Vérité
V pozadí Pavillon Constant d´Ivry s průchodem na nádvoří Královského paláce
Ze všech japonských zahrad, které v Paříži najdete, je tato bezkonkurenčně nejmenší. Je součástí Musée Guimet, které se zaměřuje na asijské umění. V jeho prostorách jsou k vidění rozsáhlé sbírky umění a památek z asijských zemí, od Afghanistánu přes Čínu, Koreu, Tibet, jihovýchodní a střední Asii až po Japonsko.
Kromě hlavní budovy na place d´Iéna patří pod muzeum i nedaleký Hôtel Heidelbach, přičleněný k muzeu v roce 1991. Pod souhrnným pojmenováním Panthéon buddhique v něm jsou soustředěny sbírky, které zakladatel muzea Emil Guimet shromáždil během svého pobytu v Japonsku v roce 1876 a které jsou spojené s budhistickým náboženstvím, včetně velkého množství zobrazení Budhy. A právě na dvoře tohoto honosného domu najdete i tuto zahradu.
Zahrada byla otevřena při příležitosti zpřístupnění Hôtelu Heidelbach po jeho renovaci v roce 1991. Na malém prostoru zde byla vytvořena miniatura japonské krajiny s obřími bambusy, vodní plochou s kamennými deskami, přes které vedly dřevěné můstky, a se zenovým jezírkem v zadní části. Udržoval ji japonský zahradník a byla jedním z nejhezčích a nejtajnějších míst ve městě. Jeho součástí byl i malý japonský domek, který přímo na místě postavili v roce 2001 japonští odborníci, kde muzeum pořádalo čajové obřady. Potom zahradu zavřeli kvůli její rekonstrukci a když ji loni znovu otevřeli, ocitli jste se najednou někde úplně jinde. Ve středu zahrady, do kterého se sestupuje z paláce po schodišti, teď místo vodní krajiny s kameny a dřevem najdete holou vydlážděnou plochu. Jezírko v zadní části už neexistuje – vlastně se do zadní části už ani nedá projít, vstupu teď brání plůtek, nízký, ale důrazný (stejně jako hlídač, který vás okřikne hned, sotva sáhnete na branku). Za plotem se ocitl i japonský pavilon, ke kterému se už nedá přiblížit, a který teď slouží jen pozvaným hostům, jak uvádí muzeum na svých stránkách. Současně jako klad vyzdvihuje úpravu plochy, která teď prý může sloužit ke společenským akcím.
Vstupní schodiště do zahrady
Japonská zahrada po „odjaponštění“ dnes, s prázdnou vydlážděnou plochou uprostřed, kterou lemuje jen řada bambusů a několik azalek. Zadní část je nepřístupná, ale je vidět, že jezírko, které bývalo před vchodem do domku, zmizelo. Na starém videu dole je vidět, jak vypadala tato plocha dřív.
Japonský pavilon za plotem
U vstupu do zahrady
I když mi změny, ke kterým v zahradě došlo, nepřipadají šťastné a myslím si, že zahrada ztratila velkou část svého půvabu, pořád ještě stojí za to se do ní podívat, pokud půjdete kolem. Uvidíte současně i část výstavních prostor v Hôtelu Heidelbach, protože od vstupu musíte nejdříve do prvního patra a potom teprve sestoupíte do zahrady. Muzeum samotné jsem ještě neviděla, ani tuto část, ani hlavní budovu – ale jednou to konečně napravím a ukážu ho tady.
Hôtel Heidelbach má sice všechny prvky architektury doby Ludvíka XV., ale byl postaven až v roce 1913 pro rodinu amerického bankéře Samuela Heidelbacha, který sem umístil svoje umělecké sbírky, které se po jeho smrti v roce 1922 dostaly většinou do Musée des Arts décoratifs. Do rukou státu se palác dostal v roce 1947 – nejdříve dlouhá léta sloužil Ministerstvu školství a až v roce 1991 byl přičleněn k muzeu.
Výpravu do Étretatu jsem plánovala dlouho. Vlastně jsem ji moc konkrétně neplánovala, jen jsem o ní roky mluvila, takže na ni nakonec došlo až nedávno. A jako vždy v podobných případech jsem nakonec byla nadšená a nechápala jsem, proč jsem to tak dlouho odkládala.
Původně malé rybářské městečko ze všeho nejvíc proslavil Claude Monet a další malíři jeho generace. Monetova plátna s vysokými rozeklanými útesy, o které se rozbíjí vzbouřené moře, patří mezi jeho nejznámější a nejoblíbenější díla, která do městečka přivádějí stále víc turistů, kteří chtějí na vlastní oči vidět místa, kde slavný malíř maloval. Étretat se tak stal postupně jedním z cílů, které Francouzi uvádějí na seznamu míst, kterým je lepší se vyhnout, a nejlepší vůbec tam nejezdit, a které pod náporem návštěvníků ztrácí svůj genius loci, půvab i pověst. (I když to kritizuji, nejsem o nic lepší – taky jsem to přece chtěla vidět a taky jsem tam jela, i když mě od toho mí francouzští přátelé zrazovali. A víte co? Ani trochu toho nelituji.)
Kromě turistického boomu mělo městečko navíc tu smůlu, že se na konci druhé světové války ocitlo uprostřed bitvy o Normandii a že bylo Němci zvoleno jako jeden z bodů obrany před vyloděním spojenců. Z rozkazu maršála Rommela zde proto byla zbořena první řada velkolepých lázeňských domů a hotelů, které lemovaly pláž, a které bránily rozmístění německé obrany. V okolí města byla také postavena celá řada bunkrů a pevností, které Němci vybavili kulometnými hnízdy. Některé z nich zde najdeme dodnes. Rány po zbořených domech se dodnes nepodařilo zacelit – prázdné prostory byly v 60. a 70. letech minulého století zčásti zastavěny nevzhlednými betonovými budovami a zčásti zde zůstaly proluky.
Nejpřitažlivější je zde samozřejmě pobřeží. Procházka po obou částech útesů a po pláži bylo to nejhezčí, co jsme tam zažili. Útesy jsou zblízka ještě bělejší, ještě vyšší a ještě mohutnější, než si je dokážeme představit z obrazů. Na pláži pod nimi však už dávno nekotví rybářské čluny a atmosféru dokreslují jen lodě pro turisty.
Městečko je vklíněno mezi dva vysoké útesy – Falaise d´amont a Falaise d´aval. Na oba útesy se dá snadno vystoupat po schodech, které vedou přímo z pláže. Nahoře se nám pak otevřou výhledy nejen dolů na město a jeho pláž, ale také na další útesy, skaliska a malé skryté pláže, na které se dá dostat jen z moře. Po travnaté rovině útesů, na které se pasou krávy, se dá dojít poměrně daleko; můžeme tak objevovat další rozeklané skalní zákruty, spadající prudce do moře, a také stále nové výhledy. Směrem na sever se tak může zdatný turista dostat až do sedmnáct kilometrů vzdáleného Fécamp, zatímco na jihu je podél pobřeží srovnaná celá řada malých městeček, zakončená po dvaceti sedmi kilometrech Le Havrem.
Pokud se sem vydáte z Paříže na otočku na jeden den, stihnete vidět to nejpodstatnější – prohlédnete si město, vyšplháte na útesy po obou stranách a také navštívíte překrásné zahrady v horní části svahu pod Falaise d´amont. Tam jsme také svoji prohlídku začali i my.
Nahoru na útes obvykle všichni šplhají po schodišti, které vede od hotelu Les roches blanches, my jsme šli sice o kousek delší, ale mnohem pozvolnější rue Jules Gerbeau, která vede přímo na cestu pod zahradami. Zvolili jsme zahrady jako první cíl i proto, že byly po ránu poloprázdné, a udělali jsme dobře – než jsme je celé prošli, už byly plné turistů.
Zahrady nechala vytvořit herečka Madame Thébauld v roce 1903 pod vlivem svého obdivu ke Claudu Monetovi, který byl sám nadšeným zahradníkem. Na jednom z útesů Alabastrového pobřeží tak nechala postavit vilu v normandském stylu, kterou nazvala podle své oblíbené divadelní postavy Roxelane. Na terase pod vilou prý Claude Monet vytvořil některá svá plátna, která zachycují celkový pohled na druhou stranu útesů. Samotná zahrada, která těsně nad skaliskem obklopovala terasu, se pak táhla po svahu dozadu. V roce 2015 prošla zahrada úpravou podle projektu zahradního architekta Alexandra Grivka, který zde navrhl deset tematických krajinářských celků, navzájem propojených a doplněných uměleckými díly.
Vila Roxelane, ve které je dnes prodejna suvenýrů
Na nejvyšší bod zahrady s vyhlídkou se dostaneme cestičkami mezi buxusy, sestříhanými tak, aby připomínaly tvar útesů
V části, nazvané Zahrada emocí, je umístěno dílo španělského výtvarníka Samuela Salcedy s názvem Kapky deště – ty jsou však tvořeny tvářemi, obrácenými k obloze. Jsou zasazeny do vegetace, která má připomínat mořské dno a jeho faunu.
Nejdivočejší částí je přírodní lesík v nejvýchodnější části, který je nazvaný Zenová zahrada. Doplňují ho hliněné artefakty ruského umělce Sergeje Katrana. Jsou zavěšeny v prostoru, pohupují se ve větru a vydávají jemné tóny.
Socha ukrajinského umělce Nazara Bilyka s názvem Déšť ve spodní části Zenové zahrady
Na terase s vyhlídkou na pláž stojí kovové dílo Arména Gevorga Tedevosiana s názvem Léto.
Kavárna, zasazená do divoké zeleně. Měli jsme štěstí a kávu jsme si tady vypili úplně sami.
Přímo naproti vstupu do zahrady stojí na rozlehlé ploše útesu kaple Notre-Dame-de-la-Garde. Původní neogotická stavba byla postavena v roce 1856 a zasvěcena Panně Marii, která měla chránit námořníky a rybáře. Němečtí okupanti kapli v roce 1942 zbořili; její dnešní podoba tak pochází z roku 1950, kdy byla znovu vybudována a vysvěcena. V současné době ji restaurují, takže je zavřená a napůl pod lešením.
Jen kousek nad kaplí stojí památník leteckého neštěstí z roku 1927. I ten musel být vybudován znovu v roce 1962, protože původní památník ve tvaru mohyly z roku 1928 odstřelili v roce 1942 Němci. Vznikla tak dnešní bílá šipka, vysoká 24 metrů a nakloněná v úhlu 60°, která připomíná let dvou francouzských letců, Charlese Nungessera a Françoise Coliho, kteří se pokusili v květnu 1927 přeletět na palubě svého dvouplošníku nazvaného L’Oiseau blanc nonstop severní Atlantik z Paříže do New Yorku. Naposledy byli viděni právě nad útesy Étretatu, poté zmizeli a dodnes není vyjasněno, kde jejich let skončil. Podle některých starších tezí se ztratili uprostřed oceánu, podle novějších výzkumů se zdá, že mohli doletět až ke kanadským břehům, kde jejich letadlo spadlo do moře poblíž bývalého francouzského ostrova Saint-Pierre-et-Miquelon. (Několik týdnů po jejich pokusu se přelet podařil Charlesi Lindberghovi, který přeletěl Atlantik z New Yorku na letiště Le Bourget nedaleko Paříže.)
Památník je doplněn betonovou plochou ve tvaru letadla s nápisem L´oiseau blanc na křídlech
Z okolí kaple a památníku jsou ty nejkrásnější výhledy na protější útesy se slavnou „Monetovou´“ skálou ve tvaru sloního chobotu, doplněnou skalní jehlou, tyčící se z vody k nebi. Začíná zde také tak zvaná „stezka celníků“, která vede směrem k severu podél jedné z bývalých německých pevností těsně podle pobřeží s výhledy, způsobujícími téměř až závratě.
Když pak po schodech sestoupíme dolů na pláž, můžeme dojít až na její konec pod útesem Falaise d´amont. V době odlivu je pláž široká a rozdělená do dvou výškových úrovní; tvoří ji velké světlé valouny, po kterých se sice špatně chodí, ale zase dovolí dojít poměrně suchou nohou co nejdál. V minulosti sloužily valouny jako jedna z možností výdělku pro chudé vesničany, kteří hledali ty nejbělejší z nich, které obsahují až 99% oxidu křemičitého, a prodávali je pro nejrůznější použití. Dnes je jejich sběr přísně zakázán.
Po pláží se dá prakticky projít po celé její délce až k druhému útesu, kde mezitím odliv odkryl kamenité dno s otisky mušlí, ve kterém se vytvořily stovky malých jezírek, naplněných škeblemi a malými mořskými zivočichy, kteří se při odlivu nestihli stáhnout. Teď je tady sbírají místní s kyblíky. Po odkrytém dně by se dalo dojít až ke skalnímu „chobotu“, kdyby to ovšem nebylo z bezpečnostních důvodů zakázáno. Na kraji takto odkrytého prostoru však chodit můžete, sice to dost klouže, ale při troše opatrnosti to jde – běhaly tam dokonce i malé děti, které sem přivedly učitelky z místní školky.
I z této části pláže vedou schody na útes. Těsně pod ním stojí na mořském břehu další z bývalých německých bunkrů, přes jehož střechu vystoupáte až nahoru. Dostanete se tak nad „chobot“ a skalní jehlu. Za nimi je pak vidět další, menší pláž s dalším útesem, proděravělým mořským proudem a vlnami. I ten známe z Monetových obrazů.
Německý bunkr přímo na pláži, podél něhož vedou schody na útes
Pohled na pláž a město z útesu nad „chobotem“. V dálce je na druhém útesu vidět kaple a pomník letcům.
Skalní jehla přímo pod námi
Když pak sejdeme zpátky do města, dostaneme se do čistě turistické atrakce. Všechno je zaměřeno jen na turisty – v historických hrázděných domech kolem radnice jsou jen turistické restaurace, které nevzbuzují zrovna důvěru, je tu spousta obchodů s turistickými cetkami a předraženými regionálními produkty jako calvados, slaný karamel, různé typické marmelády, sušenky, oplatky a bonbóny. Dokonce i krásná místní tržnice je proměněná na turistickou past se spoustou podobného zboží. Vůbec nechápu, kam chodí místní nakupovat – našla jsem sice jeden Carrefour, ale taky jen jednu pekárnu, kde ve tři hodiny odpoledne měli pět posledních dortíků, které nebudily nijak velkou důvěru, a jinak ani drobek pečiva. Turistické peklo pomine až trošku dál od samého centra, kde je pár hezkých ulic s pěknými dvorky a úzkými uličkami.
I přesto, že město samotné mě zklamalo, určitě nelituji, že jsem se do Étretatu konečně vydala. Útesy by si dokonce zasloužily i delší čas na pořádnou túru oběma směry. Pokud byste se tam chtěli vypravit na jeden den z Paříže, dá se to stihnout. Každopádně doporučuji všední den a ne víkend! Vlakem jste za dvě hodiny v Le Hâvru a další hodinu pak trvá cesta autobusem. Máte-li však tu možnost, je lepší zdržet se tam déle, nebo přespat v Le Hâvru. Tak jsme to udělali my, takže jsme v Étretatu nemuseli hlídat hodinky a další dny jsme mohli prozkoumávat jak Le Hâvre, tak i další městečka v okolí.
Jak se tam dostat:
Při variantě jednodenní cesty na otočku z Paříže (odjezdy berte s rezervou a ověřte si je podle data, kdy chcete jet, tyto jsou myšleny pro všední den) :
TAM: vlakem TER v 7.40 z Gare Saint-Lazare do Le Hâvru. Příjezd do Le Hâvru v 9.46. Hned vedle nástupiště vlaků je průchod na autobusové nádraží, odkud jede v 10.10 autobus číslo 13 do Étretatu. Jízdenky se kupují v prosklené budově po pravé straně na kraji autobusového nádraží.
ZPĚT: autobus v 16,35 (evtl. 17,27) z Étretatu, příjezd do Le Hâvru 17,33 (nebo 18,35) . Vlak z Le Hâvru jede v 18.08 (evtl. 19.08), příjezd do Paříže ve 20,23 (nebo 21,23).
Vlak tam a zpět stojí cca 50-60 eur (evtl. víc podle dne a obsazenosti ), autobus 7 eur jedna cesta.
Na nejstarším královském náměstí v Paříži place des Vosges najdeme příjemné procházky pod arkádami, staletou architekturu, moderní galerie a proslavené kavárny. Málokdo z kolemjdoucích však ví, že na jednom z nosníků podloubí je také nejstarší graffiti v Paříži. Do měkkého kamene ho zde vyryl v roce 1764 spisovatel Nicolas-Edme Restif de la Bretonne. Podle svých vzpomínek, uvedených v knihách „Moje zápisky: intimní deník “ a „Pařížské noci“, se spisovatel při svých nočních toulkách městem mezi les Halles, le Marais, l’Île de la Cité a l’Île Saint-Louis bavil tím, že klíčem nebo podkovou vyrýval do omítek a kamenných zdí svoje momentální myšlenky a nápady, ke kterým obvykle připojoval datum.
Všechny tyto nápisy v průběhu času zmizely – kromě jednoho, který byl pečlivě uchován a dokonce i zrestaurován. Kromě letopočtu obsahuje jen jméno Nicolas – žádná originální myšlenka výstředního mladíka zachována nebyla.
Nicolas-Edmé Restif de la Bretonne se narodil v roce 1734 v malé vesnici v Yonne. Vyučil se nejdřív tiskařem v Auxerre a v roce 1759 se usadil v Paříži, kde pokračoval ve své práci typografa v Královské tiskárně v Louvru. Kromě toho se začal věnovat svým dvěma vášním: psaní erotických příběhů, inspirovaných jeho vlastními dobrodružstvími, a vyrývání svých myšlenek do městských zdí. Jeho podrobnější životopis a rozsáhlý seznam grafomanského díla najdete TADY.
Můj každoroční přehled výstav a jiných kulturních akcí letos přichází později než obvykle, nicméně i tak se může hodit těm, kdo se do Paříže teprve chystají v příštích týdnech. Samozřejmě není kompletní, různých akcí, výstav a přehlídek umění je v Paříži tolik, že se ani nedají všechny postihnout. Podrobnější seznam najdete třeba TADY.
Začala bych v jednom z nejznámějších pařížských muzeí, Musée d´Orsay, které kromě svých stálých sbírek představuje pravidelně i krátkodobé tematické výstavy. Momentálně se tam konají dvě a jsou vrcholně zajímavé.
Manet / Degas
Musée d´Orsay do 23. července 2023
Oba malířští velikáni byli přibližně stejně staří a pocházeli z podobných společenských poměrů – díky bohaté rodině se mohli v klidu věnovat své tvorbě, studiu a cestování, protože nezáviseli na prodeji svých děl. Setkávali se tak v podobných prostředích, která každý po svém zobrazovali ve svých dílech. Kurátoři je spojili do jedné výstavy, aby ukázali to, co měli oba umělci společného, i to, v čem se lišili a rozcházeli. V každém sále tak najdeme jejich díla bok po boku podle tematického zaměření – ať už to jsou jejich počáteční kopie děl starých mistrů, portréty osob z vyšší společnosti, výjevy z pařížských hospod, kaváren a tančíren, akty, prostředí dostihů nebo mořské pobřeží. Funguje to a výstava určitě stojí za návštěvu.
Jediný problém jsou davy lidí – doporučuji proto zvolit čtvrteční prodlouženou otvírací dobu od 18 do 21.45 hod (navíc za snížené vstupné 12 eur, které platí do všech prostor muzea). Po 18 hod jsou sice sály pořád narvané k prasknutí, ale když se nejdřív půjdete podívat jinam (třeba na impresionisty v posledním patře muzea) a vrátíte se až kolem 20 hodiny, můžete si výstavu už vychutnat v klidu.
Édouard Manet, Dostihy v Bouloňském lese, 1872
Edgar Degas, Dostihy, 1876
Edouard Manet, Číšnice, 1878
Edgar Degas, V kavárně (nebo také Absint), 1875
K vidění je zde i slavná Manetova Olympia
Pastely
Musée d´Orsay, do 2. července 2023
Hned ve vedlejším oddělení Musée d´Orsay najdeme další zajímavou výstavu – zhruba stovku pastelů umělců 19. století z doby „od Milleta po Redona“, jak avizuje samo muzeum, včetně (opět) Degase, Maneta, Augusta Renoira, Gustava Caillebotta, Mary Cassatt, Berthe Morisot nebo Pieta Mondriana a dalších umělců, kteří se pastelu věnovali. Nechybí slavné Degasovy pastely baletek nebo temné náboženské výjevy a portréty Odilona Redona.
Berthe Morisot, Portrét Edmy Morisot, 1871
Édouard Manet, Portrét Madame Zolové, 1789
Auguste Renoir, Portrét sedící mladé tmavovlasé dívky, 1879
Gustave Caillebotte, Plavec, 1877
Edgar Degas, Tanečnice, 1884
Degas v černé a bílé
Bibliothèque National Richelieu, do 3. září 2023
Potřetí Edgar Degas, tentokrát v krásných prostorách Národní knihovny, která ze svých sbírek vybrala jeho černobílá díla, a to jak kresby tužkou nebo uhlem, tak hlavně různé grafické techniky, které Degas mistrně ovládal.
Jediným „barevným“ dílem na výstavě je Baletní zkouška na scéně, kterou Degas namaloval v převážně šedých odstínech a kterou přihlásil na výstavu impresionistů v roce 1874, kde způsobila mezi ostatními divoce barevnými impresionistickými obrazy rozruch.
Léon Monet
Musée du Luxembourg, do 16. července 2023
Přestože výstava nese jméno staršího bratra slavného Clauda Moneta, žádný jeho obraz na výstavě neuvidíte. Léon Monet totiž nebyl malířem, ale chemikem a obchodníkem s barvami, který stál u počátků zavádění syntetických barev na palety malířů. Nedá se prý sice prokázat, aspoň zatím, že by Claude Monet používal anilinové barvy, které jeho bratr prodával, ale dosavadní analýzy obrazů malířů té doby ukazují, že většina z nich už syntetické barvy používala. Na výstavě uvidíme sice dokumentaci, která se vztahuje k chemické a obchodní kariéře Léona Moneta, ale hlavně a především spoustu pláten jeho bratra Clauda, pocházejících převážně z období, kdy oba žili v Normandii, včetně pláten z Étretatu nebo série obrazů katedrály z Rouenu, a také některých dalších malířů té doby, kteří se s bratry Monetovými přátelili..
Claude Monet, Portrét Léona Moneta, 1874. Jde o jediný portrét Léona, který Claude namaloval, a který se navíc nelíbil ani Renoirovi, ani Sisleymu, takže ho Léon pod jejich vlivem nejdříve odmítl a poté, co ho přijal, ho po celý svůj život skrýval.
Claude Monet, Rozkvetlá zahrada v Sainte-Adresse, 1866
Musée de Luxemburg
Ramses a zlato faraónů
Grand Halle de la Villette, do 6. září 2023
Na svém celosvětovém turné tato mezinárodní výstava doputovala i do Paříže, kde představí Ramsese II., „faraona faraonů“, jako symbol velkoleposti starověkého Egypta, jeho život a rodinu a celkově dobu před 13. stoletím před naším letopočtem. Jsou zde vystaveny předměty z egyptských sbírek, z nichž drtivá většina je vyrobena ze zlata, jako sarkofágy, mumie, šperky, královské masky, amulety nebo sochy.
Osobní svědectví nemám, ještě jsem výstavu neviděla, ale určitě si ji nenechám ujít. Kdo se do září do Paříže nedostane, může se podívat na video z inaugurace.
Basquiat / Warhol – Á quatre mains
Fondation Louis Vuitton, do 28. srpna 2023
Nadace Louis Vuitton na své nové výstavě představuje dílo amerického street artisty Jeana-Michela Basquiata a zdůrazňuje jeho bohatou spolupráci s Andym Warholem. Od roku 1984 do roku 1985 Jean-Michel Basquiat (1960-1988) a Andy Warhol (1928-1987) společně vytvořili asi sto šedesát pláten. Kromě obou extravagantních umělců jsou na výstavě představeny i další osobnosti umělecké scénu centra New Yorku 80. let.
Taky jsem ještě neviděla, ale do sídla nadace se pravděpodobně vydám, a to nejen kvůli oběma umělcům, ale také kvůli podařené budově Franka Gehryho, kterou mám moc ráda.
Surrealisme au féminin?
Musée de Montmartre, do 10. září 2023
Na poslední z výstav, kterou jsem také zatím neviděla, ale o které vám chci přesto říct, vás pošlu do svého oblíbeného Muséee de Montmartre, kde se koná přehlídka ženského surrealismu v podání asi padesáti malířek, sochařek i fotografek. Samozřejmě nechybí ani Toyen.
Éternel Mucha
Grand Palais Immersif, do 5. listopadu 2023
V nových výstavních prostorách v zadní části Opery Bastille představuje Paříž Alfonse Muchu především z pohledu jeho plakátů pro herečku Sarah Bernhardt, ale také Slovanské epopeje. Jeho skutečná díla zde nenajdete, jen audiovizuální program, který z nich vychází. Můžete se zde ve velkém prostoru mezi stěnami ze surového betonu natáhnout na připravené matrace a v temnotě na sebe nechat působit Muchův rukopis, který z jeho plakátů a pláten tak dobře známe a který na vás útočí ze všech stran. O patro výš pak narazíme na další projekci, při níž jsou postavy na jeho plakátech doslova rozpohybovány, a kde najdeme ze stropu zavěšené reprodukce jeho děl.
Nerada to říkám, ale výstava mi vůbec nepřipadá povedená. Šla jsem na ni, i když tento druh audiovizuálního umění nemám ráda, ale je to „náš“ Mucha, tak jsem to považovala za povinnost. Je mi to moc líto, ale obě projekce jsou nudné a nezáživné a nepřinášejí nic nového a zajímavého, a to ani pro ty, kdo Muchovo dílo neznají, natož pro nás. Stejný dojem z výstavy mi potvrdilo několik přátel, ať už Češi nebo Francouzi, se kterými jsme se shodli na tom, že to za to nestojí, navíc při tom nehorázném vstupném.
Rétrospective Elliot Erwitt
Musée Maillol, do 15. srpna 2023
Samozřejmě jsem si nenechala ujít ani výstavy fotografií, kterých je v současné době v Paříži také několik, které stojí za návštěvu. Kdybych vám z nich měla doporučit jednu jedinou, byl by to mistr pouliční fotografie, čtyřiadevadesátiletý rusko-francouzsko-americký fotograf Elliott Erwitt, který svými snímky nejen dokumentoval politické a umělecké dění druhé poloviny 20. století, ale svými pouličními fotografiemi ukazoval skrytou, tajemnou, romantickou a z jeho pohledu často i komickou stránku měst, a to od Paříže až po Kalifornii. Když půjdete kolem Musée Maillol, určitě se zajděte podívat, opravdu to stojí za to.
Hommage à Bruno Barbey
Institut de la France, do 2. července 2023
Poctu bývalému prezidentu Agentury Magnum, švýcarskému fotografovi Brunovi Barbeyovi, jsem objevila náhodou v pravém křídle Francouzského institutu (těsně vedle průchodu do rue de Seine). Představuje jeho cyklus s názvem „Italové“, který Barbey nafotografoval v 60. letech minulého století v různých italských městech, převážně na jihu země. Fotky skvěle dokumentují italskou mentalitu a život a máte nad nimi pocit, že jste se ocitli v některém neorealistickém filmu.
Další z procházek (nebo spíš pochodů) jednotlivými pařížskými obvody mě přivedla do šestnáctky. Vždycky jsem říkala, že to není můj oblíbený obvod, připadal mi nudný a nezajímavý, ale až při přípravě tohoto článku mi došlo, že je tam nakonec spousta míst, která mám ráda a kam se ráda vracím.
Šestnáctka je tradičně nejnoblesnější a nejluxusnější částí Paříže, aspoň pokud jde o ty čtvrti, které se dotýkají Vítězného oblouku a Trocadéra. Najdeme tady největší koncentraci ambasád a luxusních rezidencí, ale na druhé straně i velká sportoviště, jako tenisový areál Roland Garros nebo fotbalový stadion Parc des Princes. Velkou část obvodu tvoří Bouloňský les, jehož plocha je větší než plocha samotné obydlené části. Ta se dělí na čtyři čtvrti, Chaillot, Porte-Dauphine, Muette a Auteuil, které vznikly přerozdělením plochy bývalých obcí, ze kterých byl tento obvod ustaven po jejich připojení k Paříži v roce 1860. Pikantní zajímavostí je, že tento obvod měl původně nést číslo třináct, ale tehdejší nový starosta se zasadil o to, aby bylo číslování změněno, protože nechtěl být starostou 13. obvodu – do té doby měla Paříž jen 12. obvodů a rčení, že se nějaká dvojice vzala „na radnici 13. obvodu“ znamenalo, že žije na hromádce.
My dnes necháme být čtvrť Chaillot i Porte-Dauphin (z té jsme viděli už kousek TADY) a podíváme se na zbývající dvě. Metrem 9 dojedeme na stanici Rue de la Pompe, kde hned po výstupu z metra narazíme na budovu radnice 16. obvodu, která stojí na rohu avenue Henri Martin a rue de la Pompe.
Radnice byla postavena poté, co byla v roce 1860 připojena k Paříži obec Passy. Její hlavní vchod, vedoucí do avenue Henri Martin, trochu ustupuje oproti uliční čáře a v takto vzniklém prostoru je vybudována malá zahrada.
Od radnice se nevydáme hned po rue de la Pompe, přestože tam nakonec stejně budeme mířit, ale dáme si malou zacházku po avenue Henri Martin až k rue Eugène Delacroix. Leží v ní totiž několik krásných slepých uliček, jakých je v šestnáctce spousta. Bohužel jen do málokteré z nich se dá dostat, jsou z velké většiny obehnány mřížemi a branami a navíc v nich často kralují vrátné, které každý pokus o vniknutí nepovolaných zničí hned v zárodku. Naštěstí však je velká část z těchto hezkých míst viditelná aspoň z ulice přes bránu.
Výstavná avenue Henri Martin, s přízemím domů, lemovaným pro jistotu neprůhledným železným plotem
Tabulka, která označuje rue Eugène Delacroix, připomíná jeho nejznámější obraz s názvem Svoboda vede lid na barikády. Dole pár detailů domů v ulici.
Nahoře a dole krásné domy v rue Delacroix
Nahoře je první ze zamřížovaných uliček, které vycházejí z Delacroixovy ulice – Villa Souchier. Hned vedle stojí moderní budova, odhadem tak ze 60. let minulého století, ve které sídlí jedna z poboček UNESCO. Není moc pěkná, mnohem hezčí jsou staré domy přímo naproti ní, a pak další malebná ulička za ní – Villa de la Tour, které se lomí do pravého úhlu a její východ vede do kolmé rue de la Tour. Ve stejné ulici hned naproti pak uvidíme další tepanou bránu se zlatým nápisem Villa Guibert.
Po rue de la Tour se vrátíme do rue de la Pompe. Je jednou z nejdelších a nejstarších v šestnáctce. Její název pochází opravdu od pumpy, nebo lépe řečeno čerpadla, které stálo v její blízkosti a zásobovalo vodou zámek Muette, podél jehož zdí ulice v minulosti vedla napříč tehdejší obcí Passy. Po připojení k Paříži na ní vyrostla celá řada reprezentativních rezidencí a nájemních domů, přesto však zde zůstala část staré zástavby, počínaje nízkým dřevěným domkem, ve kterém najdeme kavárnu Le Chalet a další řadu starých domů s obchody.
O něco níže pak stojí španělský kostel, zasvěcený Neposkvrněnému početí Panny Marie, který je sídlem španělské katolické misie. Kostel byl postaven v roce 1898 původně jako kaple, patřící bosým karmelitánům, kteří však byli z Francie vyhnáni v roce 1901. V roce 1914 přešla do majetku španělské komunity v Paříži, jejímž cílem byla péče o španělské přistěhovalce. Dnes je vlastníkem přímo španělský stát.
Když budeme pokračovat dál po rue de la Pompe kolem dalších zajímavých staveb, narazíme před jejím koncem na možná nejkrásnější dům v celé ulici. Má fasádu z béžových cihel s lehkým dotykem modré a nad přízemím, zdobeným květinovým motivem, je na zlatém podkladu modrý nápis Orève. Tak se jmenoval květinář, který nechal dům v roce 1911 postavit, včetně velkého obchodu v přízemí a skleníků ve dvoře (ty jsou tam dodnes a jsou vidět i přes vstupní dveře z ulice). Dnes je v přízemí místo květinářství luxusní asijská restaurace, která však zachovala původní dekorace a výzdobu místností.
Naproti pak leží vchod do další luxusní obytné enklávy s názvem Villa Janin, která zabírá celý roh před křižovatkou s rue Faustin-Hélie.
Villa Janin
Po rue de la Pompe jsme se dostali na složitou křižovatku, kudy bychom mohli zamířit doprava k bývalému nádraží Passy, které je dnes přeměněno na restauraci, a poté bychom se po Chaussée de la Muette dostali dál do parku Ranelagh, kde návštěvníky vítá socha spisovatele La Fontaina s plastikami z jeho snad nejznámější bajky o lišce a vráně, a pak ještě dál až k Musée Marmottan-Monet. My se však raději vydáme doleva, směrem k centru bývalé obce Passy.
Bývalé nádraží Passy, dole park Ranelagh a část La Fontainovy sochy
Ještě než však opustíme křižovatku u bývalého nádraží Passy, podíváme se, jestli náhodou není otevřená brána u další tajné uličky hned na rohu rue Beauséjour, která by určitě stála za návštěvu. V obklopení vysokými činžáky se zde mezi stromy skrývá Villa de Beauséjour, zajímavá tím, že je jednou z nejstarších svého druhu. Vznikla v roce 1856, a kromě neoklasicistního domu, který je vidět z ulice, a několika nízkých domků ve vnitrobloku v ní stojí i čtyři dřevěné vyřezávané domy, které sem byly přestěhovány po skončení Všeobecné výstavy v roce 1867, kde sloužily jako součást ruského pavilonu. Francouzi je nazývají, pro nás trochu legračně, „izbas russes“ nebo „datchas“.
Moc by mě zajímalo podívat se dovnitř, ale nikdy, když jsem šla kolem, jsem se o to zatím ani nepokusila – vzhledem k tomu, že uvnitř Villy Beauséjour bydlelo v minulosti (a určitě bydlí i v současnosti) několik slavných lidí, včetně herečky Miou Miou, je vchod určitě zabezpečený a „izbas“ budou pečlivě hlídané. Kousíček jedné z nich je vidět průhledem z ulice, ale jinak si je můžete prohlédnout TADY.
Rue de Passy, po které se odtud vydáme směrem k centru města (a tedy k Trocadéru nebo Eiffelovce) je jednou z nejstarších ulic v této části města – už v 16. století se tudy jezdilo z Louvru do Bouloňského lesíka a k zámku Muette. Ulice sice prošla mnoha přestavbami a úpravami, zůstal však její klikatý půdorys, staré domy a spousta zajímavých obchodů. La Grande Epicerie na rohu s avenue Paul Doumer patří sice mezi ty novější, ale pokud vás baví nakupovat nebo si prohlížet potraviny a lahůdky, budete se tady cítit ve svém živlu.
Na další křižovatce na nás čeká place de Passy s malým parčíkem s kavárnou a také tržnice, která sice svým betonovým vzhledem ze 60. let, kdy nahradila původní tržnici z 19. století, své okolí moc nezdobí, ale za to je to jedna z nejlépe zásobených krytých tržnic v Paříži. Pokud by vás ale nakupování v tržnici nepřitahovalo, můžete se vydat po vedlejší rue de l´Annonciation, pěší zóně se spoustou obchodů, kaváren a pekáren.
Rue de l´Annonciation
O něco níž v rue de l´Annonciation, na rohu s rue Lekain, najdeme jednu z poboček cukrárny Aux merveilleux de Fred – nepochybuji o tom, že ji znáte, protože ty jejich sněhovo-krémové kouličky nebo dorty, které vyrábějí přímo ve výloze, jsou úžasné. Žádná velká a krásná cukrařina to sice není, stačí vidět, jak to ty slečny před vašima očima hňácají a matlají, ale chuť, ta je tedy úžasná a já jim často dávám přednost i před dortíky ze značkových obchodů přeslavných francouzských cukrářů.
Aux merveilleux de Fred
Hned naproti pak najdete vchod do nákupního centra Passy Plaza, které zabírá celý vnitroblok mezi rue de Passy, rue de l´Annonciation a rue Jean Bologne. Než dojdete ke kostelu Panny Marie Milostivé ve spodní části rue de l´Annonciation, nezapomeňte taky nakouknout do starých domů v ulici – některé z nich mají přístupný dvorek, plný zeleně.
Pohled na Notre-Dame de-Grâce de Passy z rue Jean Boulogne
Kostel Notre-Dame-de-Grâce-de-Passy, jehož počátky sahají až do roku 1666, kdy na tomto místě v tehdejší obci Passy byla postavena první kaple, prošel v minulosti mnoha úpravami, přestavbami a transformacemi. Jeho dnešní podoba s neoklasicistním portálem pochází z poloviny 19. století, kdy byl kostel kompletně přestavěn a rozšířen a kdy byl také do tympánu nad vchodem, lemovaným dvěma jónskými sloupy, umístěn kamenný basreliéf s tématem Zvěstování. V interiéru kostela pak najdeme bohatou sochařskou a malířskou výzdobu, pocházející většinou opět z poloviny 19. století.
Zajímavostí pro filmové fanoušky může být to, že právě tady si Brigitte Bardot brala v roce 1952 Rogera Vadima.
V letech 1956-1962 byl po pravé straně kostela podél place du Père-Marcellin-Champagnat vybudován nový svatostánek, spojený s tím starým přes sakristii, jehož nejvýznamnější výzdobou je velká freska Posledního soudu.
Hned za oběma kostely rue l´Annonciation končí. Přímo naproti jejího ústí do rue Raynouard pak za plotem uvidíme dole pod úrovní ulice, ve svahu, který zde prudce padá k Seině, nízký domek, poslední ze staré zástavby, který zde zůstal díky tomu, že právě tady žil Honoré de Balzac.
Domek je dnes přeměněn na Balzacovo muzem, ve kterém jsou uloženy nejrůznější dokumenty, týkající se slavného spisovatele, jeho rukopisy, raritní vydání jeho děl, obrazy, nábytek a několik jeho osobních předmětů. Jsou zde pořádány výstavy, konference a různé literární akce pro dospělé i pro děti.
Muzeum prošlo nedávno úpravou, při které byl vybudován nový vchod, včetně výtahu z ulice a kavárny. Ta teď využívá i zahradu kolem domu.
Kromě mnoha jiných exponátů je zde uložena i pracovna s původním nábytkem, v níž Balzac sepsal svoji Lidskou komedii a redigoval vydání jednotlivých dílů. Pracoval především v noci, spoustu hodin denně, údajně za podpory mnoha šálků kávy.
Vzhledem k tomu, že dům stojí ve svahu, je rozložen ve třech patrech, přestože jeho vstupní část ukazuje jen na nízkou přízemní budovu. Jednotlivá patra jsou propojena točitým schodištěm, které ústí u zadního východu do uzoučké rue Berton, kterou Balzac, zadlužený až po uši, údajně často prchal před svými věřiteli a vymahači dluhů.
Pohled ze zahrady do rue Berton
Zadní část domu z rue Berton. Kámen po pravé straně vrat Balzaca ještě pamatuje – je to prastarý hraniční kámen z roku 1731, který označoval panství Auteil a Passy.
Rue Berton se za Balzacovým domem zužuje a vede mezi opěrnými zdmi domů v rue Raynouard vlevo a vysokánskou zdí a neprůhledným plotem turecké ambasády vpravo. Přivedla by nás na svém konci do komplexu mohutných moderních budov, které zde lemují avenue du Président Kennedy, vedoucí podél nábřeží Seiny. Není to moc hezká čtvrť, ale dá se odtud snadno dostat k metru Passy, to pro ty, kteří by už této procházky měli dost. Cestou k metru lze také narazit na Muzeum vína.
Ti, kdo vydrží, se naopak vydají zpátky, do míst, kde se rue Berton spojuje s rue Raynouard. Na ostrém úhlu tohoto nároží stojí architektonicky zajímavý dům z roku 1932, který postavil Auguste Perret, průkopník armovaného betonu v civilních stavbách. On sám si v tomto domě vybudoval svůj skvostný vlastní byt s výhledem na Seinu a Eiffelovku (výstava, o které se dočtete v odkazu, byla jen výjimkou, a byt není běžně přístupný).
Sousoší nad vstupem do domu od Andrého Abbala. Jeho originál můžete najít pod čestným schodištěm radnice 20. obvodu na place Gambetta.
Prudké schodiště za domem Augusta Peretta, spojující rue Raynouard s rue Berton
Po rue Raynouard se po pár stovkách metrů dostaneme na malé náměstí, kterému po levé straně dominuje kulatá budova Maison de la Radio. Pochází z konce 50. let minulého století, kdy ji tady, na místě bývalé plynárny a starého stadionu nechala vybudovat tehdejší vláda podle projektu Henryho Bernarda. Jeho návrh kruhu, obklopujícího centrální věž vysokou 68 metrů, tehdy vyhrál soutěž pro svoji modernost nejen pokud jde o venkovní vzhled, ale i interiéry a vybavení. Velkou roli hrálo také umístění stavby těsně u nábřeží Seiny, které umožňovalo hluboké výkopy, takže stavba využívá kompletně geotermickou energii, dále dobrá dopravní obslužnost a současně i větší vzdálenost od linek metra, které by jinak mohly vibracemi narušovat nahrávání ve studiích. Maison de la Radio byl slavnostně otevřen 14. prosince 1963 Charlesem de Gaullem.
Přímo přes ulici pak uvidíme mříž další uzavřené uličky s názvem Hameau la Fontaine a hned vedle hezkou starou kavárnu La Fontaine. Přesně tady totiž začíná další z dlouhých ulic šestnáctky rue Jean de la Fontaine, s jejímž začátkem se dostáváme do Auteuil, nejjižnější čtvrti tohoto obvodu, která odtud sahá až k Porte de Saint-Cloude.
Původně jsem chtěla toto cestování šestnáctkou ukončit právě u budovy rádia na nábřeží, ale pak mi přišlo líto neukázat pokračování. Se vstupem do rue Jean de la Fontaine se totiž současně dostáváme také do jedinečného prostředí secesní architektury, kterému vévodí mimořádný Castel Béranger (16 rue La Fontaine).
Vlastně to původně byl úplně obyčejný činžák, nájemní dům s levnými byty pro dělníky, který časem nabyl hodnoty a stal se jedinečným klenotem, od roku 1992 památkově chráněným. Je dílem hlavního představitele secesního stylu v Paříži, architekta Hectora Guimarda (1867-1942), který vytvořil mimo jiné i městský mobiliář a secesní vstupy do metra. Jde o komplex tří domů, uspořádaných do tvaru písmene U, s vnitřním dvorem, s třiceti šesti malometrážními byty, které architekt navrhl do posledního detailu. Současně si vyhrál i s fasádou, která je plná roztodivných detailů, a se kterou Guimard zvítězil v soutěži o nejkrásnější fasádu v Paříži v letech 1897-1898.
Castel Béranger ovšem není jediným Guimardovým domem v této ulici. Hned na protější křižovatce s rue Gros a rue Agar stojí mohutný osmipatrový blok, tvořený skupinou sedmi bytových domů, postavených realitní společností, jejímž byl Hector akcionářem. I v tomto případě se Guimard inspiroval rostlinnými a živočišnými motivy, tentokrát vyvedenými v kameni, které dveře a obklopují okna. Do dnešních dnů také zůstal zachován Guimardův portál kavárny, která je umístěná v přízemí jednoho z domů, obráceného do rue La Fontaine.
Guimardův podpis ne fasádě
Jen o něco méně honosný, ale neméně cenný, je i Hôtel Mezzara, který Guimard navrhl a postavil v nedalekém čísle 60 rue Jean de la Fontaine v letech 1910 – 1911 pro bohatého benátského výrobce textilu a krajek. Dnes dům slouží jako internát pro lycea, ležící hned za rohem.
Když budeme pokračovat po rue Jean de la Fontaine dál, uvidíme po pravé straně na rohu avenue Leopold II malý parčík s kaplí. Sousedí s ním nízká budova ze světlého kamene s oblouky, lemovanými cihlovým obložením. Sídlí v ní církevní nadace s názvem Fondation Apprenti d´Auteuil, která byla založena v roce 1866 s cílem pomáhat sirotkům a připravovat je na budoucí povolání, zatímco dnes je zaměřena spíše na sociálně slabé rodiny a pomoc s výchovou a začleněním jejich dětí do společnosti. Novogotická kaple, která nadaci patří, byla postavena v roce 1925 a je zasvěcena svaté Terezii z Lisieux – šlo o první svatostánek, zasvěcený této novodobé francouzské světici po její kanonizaci v roce 1925. Kaple má velký počet krásných vitrážových oken a v interiéru mozaikovou výzdobu.
Sídlo nadace
Další cesta nás povede stále ještě po rue Jean de la Fontaine, ze které odbočíme doleva na rue George Sand, po níž se dostaneme na křižovatku u metra Église d´Auteuil. Křižovatce dominuje vysoká věž kostela Notre-Dame d´Auteuil. Byl postavený v letech 1877 až 1892 na místě dřívějšího kostela, pocházejícího z 11. století. Architekt Vaudremer navrhl úzkou vysokou stavbu v románsko-byzantském stylu s padesát metrů vysokou věží, zakončenou protáhlou kupolí s kolonádou a lucernou, podobnou menším věžím na bazilice Sacré-Coeur, která vyrůstala ve stejné době. Kolem původního kostela se na místě dnešního náměstí dřív rozkládal hřbitov.
Právě v tomto kostele nechávala Edith Piaf sloužit mši za svého milence, boxera Marcela Cerdana, vždy v den výročí jeho tragické smrti 12. října 1949, a to pravidelně až do své smrti v roce 1963 (i když se sama osobně mše většinou neúčastnila). Nedaleko kostela spolu bydleli v čísle 7 ulice Leconte-de-Lisle, ještě předtím, než se v červnu 1949 přestěhovali do domu v Boulogne-Billancourt.
Na náměstí před kostelem stojí několik zajímavých domů – například budova lycea, přebudovaná z původního zámku Ternaux ze 17. století. Hezká je i boční slepá ulička za lyceem nebo řada starých nízkých domů s dřevěnými vyřezávanými výklady obchodů, kavárničky a restaurace, mířící po rue d´Auteuil směrem od kostela.
V okolí kostela v Auteuil dnešní procházka končí, i když to není ani zdaleka konec všech zajímavostí v této nejjižnější čtvrti 16. obvodu. Teoreticky by se odtud dalo odjet metrem – ovšem jen v případě, pokud nebudete mířit do centra, protože tam se odtud nedostanete. Metro Église d´Auteuil odtud vede jen směrem od centra – linka 10 se totiž v těchto místech dělí dvě trati. Je proto nutné dojít až na stanici Michel-Ange Molitor, odkud už může cesta do centra Paříže pokračovat bez problému. Dostanete se k ní po rue d´Auteuil a pokud nepospícháte, je to příjemná cesta hezkou starou ulicí – a při troše štěstí na ní můžete narazit i na bleší trh.
Lyceum, jehož jádrem je zámek Ternaux
Rue d´Auteuil
Nakonec jako obvykle plánek cesty, která má tentokrát něco málo přes čtyři kilometry.
Uprostřed kruhového objezdu druhého největšího náměstí ve 12. obvodu, kam se dnes podíváme, stojí na průsečíku sedmi ulic velká kašna, nazývaná Lví fontána. Skládá se z okrouhlého bazénu a tří nad sebou položených nádrží. Bazén je lemován řadou osmi bronzových lvů, podle kterých dostala fontána název.
Fontánu navrhl Gabriel Davioud, slavný architekt doby Napoleona III., a i když její stavba začala v roce 1869, zpozdila ji franko-pruská válka v roce 1870 a boje Pařížské komuny hned v následujícím roce, takže byla dokončena až v roce 1874. Jejím původním místem však nebylo toto náměstí, ale tehdejší place du Château d´Eau, dnešní place de la République, odkud byla právě sem do dvanáctky přemístěna v roce 1880 poté, co na place de la République její místo zabral monumentální Pomník republiky.
Při pohledu od severu uvidíme, že za fontánou vykukuje mezi stromy avenue Daumesnil zvláštní cihlová věž s černým vrcholkem. Jde o kostel sv. Ducha, postavený v roce 1928. Architekt Paul Tournon se inspiroval byzantskými kostely a hlavně starověkým chrámem Hagia Sofia v Konstantinopoli. Kostel je postaven výhradně z železobetonu, který je z venkovní strany obložen červenými cihlami. Čtvercová loď je překlenutá kupolí o průměru 22 metrů a výšce 33 metrů. V interiéru je zachován surový beton, který časem ještě více ztmavl, takže je uvnitř hodně temno (věřte, že fotky z interiéru jsem musela hodně zesvětlovat). Připomíná to tak trochu bunkr a je to škoda, protože tím úplně zaniknou zajímavé moderní fresky a mozaiky s tématy sestoupení Ducha svatého na apoštoly.
Jen kousek od náměstí probíhá Promenade plantée, zelená stezka, vybudovaná v místech, kudy dřív vedla Východní železnice k nádraží Bastille, na jehož místě na place de la Bastille dnes stojí moderní budova Opery. Promenáda vede ve své první části na nadzemním koridoru, neseném oblouky, a do roviny s ulicí se dostává až na úrovni parku Jardin de Reuilly. V blízkosti place Félix Éboué se uprostřed nově vybudované moderní čtvrti noří do podzemního tunelu, z něhož o něco později vychází do kaňonu pod úrovní země, a míří dál až k Porte de Vincennes. Je to ta nejzelenější a nejdivočejší část této promenády a určitě stojí za to si ji projít až do konce.
Vstup do tunelu z allée Vivaldi pod mostem přes rue de Reuilly
Trať staré železnice nám připomene i bývalé nádraží Reuilly na avenue Daumesnil. Typickou nádražní budovu z poloviny 19. století, jakých v té době vyrostla na železnici v okrajových částech Paříže celá řada, naštěstí po zrušení trati v roce 1983 zachovali a později přeměnili na společenský dům, kde se dnes konají kulturní a vzdělávací akce.
Pokud bychom se vydali z náměstí severně po rue de Picpus, narazíme na tajný hřbitov – tajný nejen proto, že je sice označený, ale po pohledu branou dovnitř žádné hroby nevidíme, ale především historicky. Hřbitov Picpus byl tajný především v době svého vzniku – po Francouzské revoluci, v době největšího běsnění Teroru, tady byli potají pohřbívání příslušníci kléru a šlechty, kteří byli po desítkách popravování na nedalekém náměstí place du Trône Renversé, které dnes známe jako place de la Nation. Poté, co tato temná kapitola ve francouzských dějinách skončila, zahradu, ve které byl hřbitov vybudován, odkoupily rodiny, jejichž příslušníci tady byli pohřbeni. Hřbitov je soukromý, ale je veřejnosti otevřen. Dodnes slouží k pohřbívání, ovšem jen pro členy rodin, kteří zda mají hrob některého předka. Z tohoto důvodu zde směl být pohřben i slavný generál La Fayette – ne za své zásluhy, ale proto, že zde leží předci jeho ženy.
Place Félix Éboué sice nepatří mezi centrální turistické cíle (možná naštěstí), ale najdete kolem něj běžný život obyčejné čtvrti. Navíc v současné době radnice 12. obvodu připravuje projekt přestavby, revitalizace a zazelenění náměstí, takže obraz rozlehlého asfaltového prostranství, jaký dnes můžeme vidět třeba i na street view na Google mapách, bude brzy minulostí. Vzhledem k tomu, že předchozí pařížské projekty podobných revitalizací na hlavních velkých náměstích (např. place de la Bastille, place de la Nation, place de l´Italie) dopadly nad očekávání dobře, jsem opravdu zvědavá, jak se to podaří tady.
Při velké procházce 20. obvodem jsem zmínila také visutou zahradu na střeše nové moderní budovy ve čtvrti Charonne s tím, že ji někdy ukážu zblízka. Už je to sice dlouho, ale nezapomněla jsem, a proto se dnes vypravíme do rue des Haies a vyšplháme po kovovém schodišti na střechu tělocvičny, která zde vznikla na místě staré zástavby. Sdílená zahrada, do které se dostaneme, má rozlohu 600 m2 a je součástí ekologického přístupu, který místní radnice zvolila při budování nové výstavby v této čtvrti.
Společná zahrada s názvem Le jardin perché byla vytvořena v roce 2011 a je provozovaná stejnojmenným dobrovolným sdružením obyvatel ze sousedství. Její existence je součástí rozšířeného pařížského fenoménu, jakým se tyto sdílené zahrady v posledních desetiletích staly. Najdete je všude tam, kde se nachází aspoň malý prostor, proluka, volný plácek, nebo aspoň budoucí staveniště, které prozatím čeká na projekt nebo schválení stavebního povolení a může na nějaký čas sloužit pro tyto účely. Některé ze zahrad jsou jen provizorní, kde půdu nahrazují kontejnery s hlínou nebo jen obyčejné igelitové pytle plné zeminy, a kde mezi zeleninou a kytkami najdete bizarní směsici starých předmětů, které mají v zahradě sloužit nebo ji zkrášlovat. Jiné se vyrovnají běžným zahradám – jsou staré, stíní je vzrostlé stromy a členové asociace se o ně pečlivě starají. A pak jsou tu nové zahrady, moderní, vzorové, vědomě a cíleně navržené a budované. To je případ kolektivní zahrady, kterou vidíme dnes.
Každý z členů asociace, který měl to štěstí a přišel včas, když ještě byly volné záhony, se však musí podřídit společným pravidlům – žádné stromy (které by mohly poškodit střechu), ale jen květiny a plodiny jako pórek, fazole, mrkev, brokolice, česnek a podobně, opakovaný sběr a opětovné používání semen, střídání plodin na záhonech, žádné pesticidy ani chemická hnojiva, pečlivé kompostování a celkově co nejekologičtější přístup. Odměnou je jim za to nejen vlastní zelenina a společnost ostatních nadšenců, ale také krásný a ničím nerušený výhled z výšky na okolní střechy.
Le jardin perché, 20. obvod, 89-91 rue des Haies
Otevřeno: pro veřejnost v neděli od 14,30 do 17,30 hod nebo při příležitosti různých akcí, jako třeba Rendez-vous au jardins v červnu nebo Fête des jardins v září, vstup zdarma
Jak se tam dostat: metro Avron (linka 2), Buzenval nebo Maraichers (linka 9)
Když jsem vycházela z Muzea panství Marly-le-Roi, které jsme tady viděli minule, zeptala jsem se jedné z kustodek, jak daleko odtud leží akvadukt. Vyděšeně se na mě podívala a řekla: „To já nevím, to už není v Marly, ale v Louveciennes“. Vtipné je, že ta vzdálenost je přesně 210 metrů a je to hned za kruhovým objezdem u hlavní brány do zámeckého parku, jehož prostředkem prochází hranice mezi oběma obcemi. Nechce se mi věřit, že by to ta slečna nevěděla a nikdy neviděla.
Akvadukt byl postaven v 17. století za vlády Ludvíka XIV. jako součástí hydraulického systému určeného k zásobování vody do zahrad ve Versailles a v zámku Marly. Voda k němu byly přiváděna svahem ze Seiny, kde ji čerpal monumentální stroj Machine de Marly za pomoci systému čtrnácti vodních kol.
Stavbu akvaduktu řídil Jules Hardouin-Mansard, který byl architektem samotného zámku v Marly. Akvadukt se skládá ze třiceti šesti oblouků, je dlouhý 643 metrů a jeho šířka kolísá od dvou do čtyř a půl metru. Výška je různá podle zvlnění terénu a to od deseti do dvaceti metrů.
Po celé jeho délce vede cesta, kterou se můžeme dostat od východní věže k západní. Obě věže sloužily k přečerpávání přivedené vody. Pod spodní částí akvaduktu poblíž východní věže je pod jeho oblouky vměstnán místní hřbitov.
Západní věž akvaduktu
Od akvaduktu se po rue Général Leclerc dostaneme do centra staré části Louveciennes s radnicí, kostelem a náměstíčkem se starými obchody. I tady, stejně jako v Marly-le-Roi, je všechno jako z cukru, krásně upravené, čisté a uklizené.
Radnice v Louveciennes
Náměstí
Kostel sv. Martina. Jeho dnešní vzhled pochází z roku 1818, kdy byl přestavěn, ale jeho apsida dokazuje, že byl založen už kolem 12.-13. století.
Náměstí
Kousek od náměstí leží jeden z bývalých louvecienneských zámků. Dnes je rozdělen na byty a je soukromý. Není to však jediný zámek v tomto městě – kolem dalších ještě půjdeme později, až začneme sestupovat k Seině.
Jeden z několika místních zámků však neuvidíme. Stojí u vodního rezervoáru poblíž zámeckého parku a je to spíš kuriozita, o které se píše jako o nejdražším domě na světě. Není historický, nechal si ho nově postavit uprostřed starého parku franko-libanonský obchodník, který se inspiroval zámkem ve Versailles, se vší okázalou nádherou, zlatem a mramorem. Dnes je tento novodobý zámek údajně v saudskoarabských rukou – nedá se k němu sice ani přiblížit, ale prohlédnout si ho můžete TADY.
Ve své severovýchodní části je Louveciennes rozděleno železniční tratí, za kterou se dostaneme podchodem po rue de la Paix a rue des Voisins a poté vystoupáme o něco výše na křižovatku s rue de la Machine. Po levé straně leží další místní zámek, Château de Voisins. Pochází z let 1650 až 1675, ale jeho dnešní podoba je ze začátku 19. století. Ani ten není běžně přístupný, pod názvem Campus slouží bance BNP Parisbas, která ho používá jako svoje vzdělávací centrum a současně ho pronajímá pro různé společenské události. Jeho součástí je i zámeček Bellevue, který leží na konci parku až na okraji svahu nad Seinou.
Nás bude ovšem nejvíc zajímat velký zámek, který leží po pravé straně hned na rohu rue de la Machine. Patřil slavné Madame du Barry, poslední favoritce Ludvíka XV., která po Francouzské revoluci neunikla pomstě revolucionářů a v roce 1793 skončila pod gilotinou.
Hlavní brána zámku Madame du Barry
Když Ludvík XIV. budoval svoji Machine de Marly, nechal současně postavit na vrcholku kopce, ke kterému vedlo vodní potrubí, velký dům, kterému se začalo přezdívat Pavillon des Eaux, protože sloužil k ubytování jednoho z tvůrců projektu čerpacího zařízení Arnolda de Ville. Ten zde žil až do své smrti v roce 1722.
Ve stejném roce se ve Francii vlády ujímá Ludvík XV., proslulý – kromě jiného – také velkým počtem milenek. Té poslední, o více než třicet let mladší Jeanne Bécu, známé jako komtesa du Barry, daroval v roce 1769 opuštěný dům v Louveciennes. Komtese se však dům zdál málo reprezentativní, proto ho nechala rozšířil a znovu dekorovat královským architektem Ange-Jacquesem Gabrielem, který zde vybudoval nové křídlo a z domu vytvořil zámek v královském stylu. Madame du Barry však toužila i po výhledu do údolí na Seinu, nechala proto o něco později postavit na hraně svahu i hudební pavilon.
Komtesa byla pro svůj nízký původ i status královské milenky u dvora nenáviděná, takže už den po smrti Ludvíka XV. 10. května 1774 ji nový král Ludvík XVI. vyhnal z Versailles do exilu v Louveciennes. Zde žila až do svého zatčení v září 1793, kdy byla pro podezření z krádeže šperků a také a hlavně kvůli svým cestám do Anglie a nařčení ze spolupráce s kontrarevolucí zatčena a uvězněna. Do Louveciennes se už nikdy nevrátila. O dva měsíce později skončila pod gilotinou na dnešní place de la Concorde.
Zámek je dnes v soukromých rukou. Jeho majitelé výjimečně otvírají pro veřejnost zahrady a ještě mnohem výjimečněji i zámek. Loni se prohlídky konaly jeden jediný den v roce, na letošní rok jsem zatím žádnou možnost rezervace nenašla. Zámek proto můžeme vidět jen z ulice a to dost špatně.
Jedna z bočních bran zámku se vstupním pavilonem
Rue de la Machine. Po pravé straně zeď zámecké zahrady Madame du Barry.
Zeď zámku a zámeckého parku vede po celé délce rue de la Machine. Název ulice připomíná Machine de Marly – k té se tady totiž už čím dál víc blížíme. Ulice je lemovaná po obou stranách stromořadím a vypadá i dnes úplně stejně jako na obrazu Alfreda Sisleyho z roku 1873, jehož kopie je tady na informační tabuli vystavena.
Na konci ulice, kde se rovina láme do svahu nad Seinou, silnice končí a cesta dál pokračuje prudce se svažujícím dlážděným chodníkem. Někde po pravé straně za vysokou zdí stojí hudební pavilon Madame du Barry, ale zvenčí není přes stromy nic vidět.
Přiznám se, že ten sestup po svahu dolů vypadal v opuštěném večeru dost strašidelně a chvíli jsem váhala, jestli to nemám vzdát, zvlášť když jsem v dálce viděla podivné zříceniny a z levé strany se mezi keři neslo tlumené hučení vodního potrubí, které tady vede těsně vedle vydlážděné stezky. Nakonec jsem to riskla a nebylo to tak vůbec strašné, jak to shora vypadalo.
I tady, uprostřed zarostlého svahu, najdeme důkaz, že Alfred Sisley maloval i na tomto místě, které podle jeho svědectví tehdy zdaleka nevypadalo tak neutěšeně. Nevím sice, jestli je tato zřícenina pozůstatkem domu, který na svém obrazu zachytil, ale podle umístění bych tomu věřila.
Sestup svahem, zakončený schodištěm, nás nakonec přivede až na nábřeží řeky do míst, kde stávala Machine de Marly. Celou dobu chůze s kopce jsme po pravé straně měli les, který dříve patřil k zámku Madame du Barry. Její pozemky končily až dole u řeky a byly uzavřeny branou, která stále stojí na svém místě, i když dnes vede k bytovému komplexu, který za ní těsně pod kopcem vyrostl. Někde uprostřed kopce jsme také z Louveciennes přešli do Bougivalu.
Bývalá brána zámku Madame du Barry přímo u silnice
Hned vedle stojí starý dům z 19. století s pamětní deskou – připomíná, že právě tady, v domě svého bratra, žila a v roce 1956 zemřela Jeanne Bourgeois, která pod jménem Mistinguett patřila k hvězdám revue v Moulin Rouge a v Casino de Paris a před 2. světovou válkou byla ve Francii jednou z nejslavnějších zpěvaček.
Přímo naproti teče Seina a už z dálky vidíme pozůstatek Machine de Marly. I tady na nábřeží stojí informační tabule s obrazy malířů, kteří zde malovali – nechybí samozřejmě Alfred Sisley, ale také Maurice de Vlaminck, který žil v nedalekém Malmaison.
Pozůstatky Machine de Marly uprostřed Seiny
Obraz Maurice de Vlamincka a dole pohled na domy, které na tomto plátně zobrazil
Z nábřeží se dá přes most přejít na ostrov Ile de la Loge, který tak trochu připomíná Císařskou louku v Praze – jdete po břehu ostrova těsně podél řeky a po straně míjíte loděnice, různá hřiště, včetně fotbalového, paintballového nebo tenisových kurtů. Z ostrova nevede most na druhý břeh řeky a musíte se pak vrátit zpět na nábřeží, odkud jste vyšli. Tam ještě stojí za návštěvu typická francouzská restaurace Le Coq de Bougival s krásným interiérem, která svým zařízením připomíná doby, kdy sem, do Bougivalu, jezdívali malovat impresionisté.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.