Paříž pro pokročilé

Další z procházek (nebo spíš pochodů) jednotlivými pařížskými obvody mě přivedla do šestnáctky. Vždycky jsem říkala, že to není můj oblíbený obvod, připadal mi nudný a nezajímavý, ale až při přípravě tohoto článku mi došlo, že je tam nakonec spousta míst, která mám ráda a kam se ráda vracím.

Šestnáctka je tradičně nejnoblesnější a nejluxusnější částí Paříže, aspoň pokud jde o ty čtvrti, které se dotýkají Vítězného oblouku a Trocadéra. Najdeme tady největší koncentraci ambasád a luxusních rezidencí, ale na druhé straně i velká sportoviště, jako tenisový areál Roland Garros nebo fotbalový stadion Parc des Princes. Velkou část obvodu tvoří Bouloňský les, jehož plocha je větší než plocha samotné obydlené části. Ta se dělí na čtyři čtvrti, Chaillot, Porte-Dauphine, Muette a Auteuil, které vznikly přerozdělením plochy bývalých obcí, ze kterých byl tento obvod ustaven po jejich připojení k Paříži v roce 1860. Pikantní zajímavostí je, že tento obvod měl původně nést číslo třináct, ale tehdejší nový starosta se zasadil o to, aby bylo číslování změněno, protože nechtěl být starostou 13. obvodu – do té doby měla Paříž jen 12. obvodů a rčení, že se nějaká dvojice vzala „na radnici 13. obvodu“ znamenalo, že žije na hromádce.

My dnes necháme být čtvrť Chaillot i Porte-Dauphin (z té jsme viděli už kousek TADY) a podíváme se na zbývající dvě. Metrem 9 dojedeme na stanici Rue de la Pompe, kde hned po výstupu z metra narazíme na budovu radnice 16. obvodu, která stojí na rohu avenue Henri Martin a rue de la Pompe.

Radnice byla postavena poté, co byla v roce 1860 připojena k Paříži obec Passy. Její hlavní vchod, vedoucí do avenue Henri Martin, trochu ustupuje oproti uliční čáře a v takto vzniklém prostoru je vybudována malá zahrada.

Od radnice se nevydáme hned po rue de la Pompe, přestože tam nakonec stejně budeme mířit, ale dáme si malou zacházku po avenue Henri Martin až k rue Eugène Delacroix. Leží v ní totiž několik krásných slepých uliček, jakých je v šestnáctce spousta. Bohužel jen do málokteré z nich se dá dostat, jsou z velké většiny obehnány mřížemi a branami a navíc v nich často kralují vrátné, které každý pokus o vniknutí nepovolaných zničí hned v zárodku. Naštěstí však je velká část z těchto hezkých míst viditelná aspoň z ulice přes bránu.

Nahoře a dole krásné domy v rue Delacroix

Nahoře je první ze zamřížovaných uliček, které vycházejí z Delacroixovy ulice – Villa Souchier. Hned vedle stojí moderní budova, odhadem tak ze 60. let minulého století, ve které sídlí jedna z poboček UNESCO. Není moc pěkná, mnohem hezčí jsou staré domy přímo naproti ní, a pak další malebná ulička za ní – Villa de la Tour, které se lomí do pravého úhlu a její východ vede do kolmé rue de la Tour. Ve stejné ulici hned naproti pak uvidíme další tepanou bránu se zlatým nápisem Villa Guibert.

Po rue de la Tour se vrátíme do rue de la Pompe. Je jednou z nejdelších a nejstarších v šestnáctce. Její název pochází opravdu od pumpy, nebo lépe řečeno čerpadla, které stálo v její blízkosti a zásobovalo vodou zámek Muette, podél jehož zdí ulice v minulosti vedla napříč tehdejší obcí Passy. Po připojení k Paříži na ní vyrostla celá řada reprezentativních rezidencí a nájemních domů, přesto však zde zůstala část staré zástavby, počínaje nízkým dřevěným domkem, ve kterém najdeme kavárnu Le Chalet a další řadu starých domů s obchody.

O něco níže pak stojí španělský kostel, zasvěcený Neposkvrněnému početí Panny Marie, který je sídlem španělské katolické misie. Kostel byl postaven v roce 1898 původně jako kaple, patřící bosým karmelitánům, kteří však byli z Francie vyhnáni v roce 1901. V roce 1914 přešla do majetku španělské komunity v Paříži, jejímž cílem byla péče o španělské přistěhovalce. Dnes je vlastníkem přímo španělský stát.

Když budeme pokračovat dál po rue de la Pompe kolem dalších zajímavých staveb, narazíme před jejím koncem na možná nejkrásnější dům v celé ulici. Má fasádu z béžových cihel s lehkým dotykem modré a nad přízemím, zdobeným květinovým motivem, je na zlatém podkladu modrý nápis Orève. Tak se jmenoval květinář, který nechal dům v roce 1911 postavit, včetně velkého obchodu v přízemí a skleníků ve dvoře (ty jsou tam dodnes a jsou vidět i přes vstupní dveře z ulice). Dnes je v přízemí místo květinářství luxusní asijská restaurace, která však zachovala původní dekorace a výzdobu místností.

Naproti pak leží vchod do další luxusní obytné enklávy s názvem Villa Janin, která zabírá celý roh před křižovatkou s rue Faustin-Hélie.

Po rue de la Pompe jsme se dostali na složitou křižovatku, kudy bychom mohli zamířit doprava k bývalému nádraží Passy, které je dnes přeměněno na restauraci, a poté bychom se po Chaussée de la Muette dostali dál do parku Ranelagh, kde návštěvníky vítá socha spisovatele La Fontaina s plastikami z jeho snad nejznámější bajky o lišce a vráně, a pak ještě dál až k Musée Marmottan-Monet. My se však raději vydáme doleva, směrem k centru bývalé obce Passy.

Ještě než však opustíme křižovatku u bývalého nádraží Passy, podíváme se, jestli náhodou není otevřená brána u další tajné uličky hned na rohu rue Beauséjour, která by určitě stála za návštěvu. V obklopení vysokými činžáky se zde mezi stromy skrývá Villa de Beauséjour, zajímavá tím, že je jednou z nejstarších svého druhu. Vznikla v roce 1856, a kromě neoklasicistního domu, který je vidět z ulice, a několika nízkých domků ve vnitrobloku v ní stojí i čtyři dřevěné vyřezávané domy, které sem byly přestěhovány po skončení Všeobecné výstavy v roce 1867, kde sloužily jako součást ruského pavilonu. Francouzi je nazývají, pro nás trochu legračně, „izbas russes“ nebo „datchas“.

Moc by mě zajímalo podívat se dovnitř, ale nikdy, když jsem šla kolem, jsem se o to zatím ani nepokusila – vzhledem k tomu, že uvnitř Villy Beauséjour bydlelo v minulosti (a určitě bydlí i v současnosti) několik slavných lidí, včetně herečky Miou Miou, je vchod určitě zabezpečený a „izbas“ budou pečlivě hlídané. Kousíček jedné z nich je vidět průhledem z ulice, ale jinak si je můžete prohlédnout TADY.

Rue de Passy, po které se odtud vydáme směrem k centru města (a tedy k Trocadéru nebo Eiffelovce) je jednou z nejstarších ulic v této části města – už v 16. století se tudy jezdilo z Louvru do Bouloňského lesíka a k zámku Muette. Ulice sice prošla mnoha přestavbami a úpravami, zůstal však její klikatý půdorys, staré domy a spousta zajímavých obchodů. La Grande Epicerie na rohu s avenue Paul Doumer patří sice mezi ty novější, ale pokud vás baví nakupovat nebo si prohlížet potraviny a lahůdky, budete se tady cítit ve svém živlu.

Na další křižovatce na nás čeká place de Passy s malým parčíkem s kavárnou a také tržnice, která sice svým betonovým vzhledem ze 60. let, kdy nahradila původní tržnici z 19. století, své okolí moc nezdobí, ale za to je to jedna z nejlépe zásobených krytých tržnic v Paříži. Pokud by vás ale nakupování v tržnici nepřitahovalo, můžete se vydat po vedlejší rue de l´Annonciation, pěší zóně se spoustou obchodů, kaváren a pekáren.

O něco níž v rue de l´Annonciation, na rohu s rue Lekain, najdeme jednu z poboček cukrárny Aux merveilleux de Fred – nepochybuji o tom, že ji znáte, protože ty jejich sněhovo-krémové kouličky nebo dorty, které vyrábějí přímo ve výloze, jsou úžasné. Žádná velká a krásná cukrařina to sice není, stačí vidět, jak to ty slečny před vašima očima hňácají a matlají, ale chuť, ta je tedy úžasná a já jim často dávám přednost i před dortíky ze značkových obchodů přeslavných francouzských cukrářů.

Hned naproti pak najdete vchod do nákupního centra Passy Plaza, které zabírá celý vnitroblok mezi rue de Passy, rue de l´Annonciation a rue Jean Bologne. Než dojdete ke kostelu Panny Marie Milostivé ve spodní části rue de l´Annonciation, nezapomeňte taky nakouknout do starých domů v ulici – některé z nich mají přístupný dvorek, plný zeleně.

Kostel Notre-Dame-de-Grâce-de-Passy, jehož počátky sahají až do roku 1666, kdy na tomto místě v tehdejší obci Passy byla postavena první kaple, prošel v minulosti mnoha úpravami, přestavbami a transformacemi. Jeho dnešní podoba s neoklasicistním portálem pochází z poloviny 19. století, kdy byl kostel kompletně přestavěn a rozšířen a kdy byl také do tympánu nad vchodem, lemovaným dvěma jónskými sloupy, umístěn kamenný basreliéf s tématem Zvěstování. V interiéru kostela pak najdeme bohatou sochařskou a malířskou výzdobu, pocházející většinou opět z poloviny 19. století.

Zajímavostí pro filmové fanoušky může být to, že právě tady si Brigitte Bardot brala v roce 1952 Rogera Vadima.

V letech 1956-1962 byl po pravé straně kostela podél place du Père-Marcellin-Champagnat vybudován nový svatostánek, spojený s tím starým přes sakristii, jehož nejvýznamnější výzdobou je velká freska Posledního soudu.

Hned za oběma kostely rue l´Annonciation končí. Přímo naproti jejího ústí do rue Raynouard pak za plotem uvidíme dole pod úrovní ulice, ve svahu, který zde prudce padá k Seině, nízký domek, poslední ze staré zástavby, který zde zůstal díky tomu, že právě tady žil Honoré de Balzac.

Domek je dnes přeměněn na Balzacovo muzem, ve kterém jsou uloženy nejrůznější dokumenty, týkající se slavného spisovatele, jeho rukopisy, raritní vydání jeho děl, obrazy, nábytek a několik jeho osobních předmětů. Jsou zde pořádány výstavy, konference a různé literární akce pro dospělé i pro děti.

Muzeum prošlo nedávno úpravou, při které byl vybudován nový vchod, včetně výtahu z ulice a kavárny. Ta teď využívá i zahradu kolem domu.

Kromě mnoha jiných exponátů je zde uložena i pracovna s původním nábytkem, v níž Balzac sepsal svoji Lidskou komedii a redigoval vydání jednotlivých dílů. Pracoval především v noci, spoustu hodin denně, údajně za podpory mnoha šálků kávy.

Vzhledem k tomu, že dům stojí ve svahu, je rozložen ve třech patrech, přestože jeho vstupní část ukazuje jen na nízkou přízemní budovu. Jednotlivá patra jsou propojena točitým schodištěm, které ústí u zadního východu do uzoučké rue Berton, kterou Balzac, zadlužený až po uši, údajně často prchal před svými věřiteli a vymahači dluhů.

Rue Berton se za Balzacovým domem zužuje a vede mezi opěrnými zdmi domů v rue Raynouard vlevo a vysokánskou zdí a neprůhledným plotem turecké ambasády vpravo. Přivedla by nás na svém konci do komplexu mohutných moderních budov, které zde lemují avenue du Président Kennedy, vedoucí podél nábřeží Seiny. Není to moc hezká čtvrť, ale dá se odtud snadno dostat k metru Passy, to pro ty, kteří by už této procházky měli dost. Cestou k metru lze také narazit na Muzeum vína.

Ti, kdo vydrží, se naopak vydají zpátky, do míst, kde se rue Berton spojuje s rue Raynouard. Na ostrém úhlu tohoto nároží stojí architektonicky zajímavý dům z roku 1932, který postavil Auguste Perret, průkopník armovaného betonu v civilních stavbách. On sám si v tomto domě vybudoval svůj skvostný vlastní byt s výhledem na Seinu a Eiffelovku (výstava, o které se dočtete v odkazu, byla jen výjimkou, a byt není běžně přístupný).

Po rue Raynouard se po pár stovkách metrů dostaneme na malé náměstí, kterému po levé straně dominuje kulatá budova Maison de la Radio. Pochází z konce 50. let minulého století, kdy ji tady, na místě bývalé plynárny a starého stadionu nechala vybudovat tehdejší vláda podle projektu Henryho Bernarda. Jeho návrh kruhu, obklopujícího centrální věž vysokou 68 metrů, tehdy vyhrál soutěž pro svoji modernost nejen pokud jde o venkovní vzhled, ale i interiéry a vybavení. Velkou roli hrálo také umístění stavby těsně u nábřeží Seiny, které umožňovalo hluboké výkopy, takže stavba využívá kompletně geotermickou energii, dále dobrá dopravní obslužnost a současně i větší vzdálenost od linek metra, které by jinak mohly vibracemi narušovat nahrávání ve studiích. Maison de la Radio byl slavnostně otevřen 14. prosince 1963 Charlesem de Gaullem.

Přímo přes ulici pak uvidíme mříž další uzavřené uličky s názvem Hameau la Fontaine a hned vedle hezkou starou kavárnu La Fontaine. Přesně tady totiž začíná další z dlouhých ulic šestnáctky rue Jean de la Fontaine, s jejímž začátkem se dostáváme do Auteuil, nejjižnější čtvrti tohoto obvodu, která odtud sahá až k Porte de Saint-Cloude.

Původně jsem chtěla toto cestování šestnáctkou ukončit právě u budovy rádia na nábřeží, ale pak mi přišlo líto neukázat pokračování. Se vstupem do rue Jean de la Fontaine se totiž současně dostáváme také do jedinečného prostředí secesní architektury, kterému vévodí mimořádný Castel Béranger (16 rue La Fontaine).

Vlastně to původně byl úplně obyčejný činžák, nájemní dům s levnými byty pro dělníky, který časem nabyl hodnoty a stal se jedinečným klenotem, od roku 1992 památkově chráněným. Je dílem hlavního představitele secesního stylu v Paříži, architekta Hectora Guimarda (1867-1942), který vytvořil mimo jiné i městský mobiliář a secesní vstupy do metra. Jde o komplex tří domů, uspořádaných do tvaru písmene U, s vnitřním dvorem, s třiceti šesti malometrážními byty, které architekt navrhl do posledního detailu. Současně si vyhrál i s fasádou, která je plná roztodivných detailů, a se kterou Guimard zvítězil v soutěži o nejkrásnější fasádu v Paříži v letech 1897-1898.

Castel Béranger ovšem není jediným Guimardovým domem v této ulici. Hned na protější křižovatce s rue Gros a rue Agar stojí mohutný osmipatrový blok, tvořený skupinou sedmi bytových domů, postavených realitní společností, jejímž byl Hector akcionářem. I v tomto případě se Guimard inspiroval rostlinnými a živočišnými motivy, tentokrát vyvedenými v kameni, které dveře a obklopují okna. Do dnešních dnů také zůstal zachován Guimardův portál kavárny, která je umístěná v přízemí jednoho z domů, obráceného do rue La Fontaine.

Jen o něco méně honosný, ale neméně cenný, je i  Hôtel Mezzara, který Guimard navrhl a postavil v nedalekém čísle 60 rue Jean de la Fontaine v letech 1910 – 1911 pro bohatého benátského výrobce textilu a krajek. Dnes dům slouží jako internát pro lycea, ležící hned za rohem.

Když budeme pokračovat po rue Jean de la Fontaine dál, uvidíme po pravé straně na rohu avenue Leopold II malý parčík s kaplí. Sousedí s ním nízká budova ze světlého kamene s oblouky, lemovanými cihlovým obložením. Sídlí v ní církevní nadace s názvem Fondation Apprenti d´Auteuil, která byla založena v roce 1866 s cílem pomáhat sirotkům a připravovat je na budoucí povolání, zatímco dnes je zaměřena spíše na sociálně slabé rodiny a pomoc s výchovou a začleněním jejich dětí do společnosti. Novogotická kaple, která nadaci patří, byla postavena v roce 1925 a je zasvěcena svaté Terezii z Lisieux – šlo o první svatostánek, zasvěcený této novodobé francouzské světici po její kanonizaci v roce 1925. Kaple má velký počet krásných vitrážových oken a v interiéru mozaikovou výzdobu.

Další cesta nás povede stále ještě po rue Jean de la Fontaine, ze které odbočíme doleva na rue George Sand, po níž se dostaneme na křižovatku u metra Église d´Auteuil. Křižovatce dominuje vysoká věž kostela Notre-Dame d´Auteuil. Byl postavený v letech 1877 až 1892 na místě dřívějšího kostela, pocházejícího z 11. století. Architekt Vaudremer navrhl úzkou vysokou stavbu v románsko-byzantském stylu s padesát metrů vysokou věží, zakončenou protáhlou kupolí s kolonádou a lucernou, podobnou menším věžím na bazilice Sacré-Coeur, která vyrůstala ve stejné době. Kolem původního kostela se na místě dnešního náměstí dřív rozkládal hřbitov.

Právě v tomto kostele nechávala Edith Piaf sloužit mši za svého milence, boxera Marcela Cerdana, vždy v den výročí jeho tragické smrti 12. října 1949, a to pravidelně až do své smrti v roce 1963 (i když se sama osobně mše většinou neúčastnila). Nedaleko kostela spolu bydleli v čísle 7 ulice Leconte-de-Lisle, ještě předtím, než se v červnu 1949 přestěhovali do domu v Boulogne-Billancourt.

Na náměstí před kostelem stojí několik zajímavých domů – například budova lycea, přebudovaná z původního zámku Ternaux ze 17. století. Hezká je i boční slepá ulička za lyceem nebo řada starých nízkých domů s dřevěnými vyřezávanými výklady obchodů, kavárničky a restaurace, mířící po rue d´Auteuil směrem od kostela.

V okolí kostela v Auteuil dnešní procházka končí, i když to není ani zdaleka konec všech zajímavostí v této nejjižnější čtvrti 16. obvodu. Teoreticky by se odtud dalo odjet metrem – ovšem jen v případě, pokud nebudete mířit do centra, protože tam se odtud nedostanete. Metro Église d´Auteuil odtud vede jen směrem od centra – linka 10 se totiž v těchto místech dělí dvě trati. Je proto nutné dojít až na stanici Michel-Ange Molitor, odkud už může cesta do centra Paříže pokračovat bez problému. Dostanete se k ní po rue d´Auteuil a pokud nepospícháte, je to příjemná cesta hezkou starou ulicí – a při troše štěstí na ní můžete narazit i na bleší trh.

Nakonec jako obvykle plánek cesty, která má tentokrát něco málo přes čtyři kilometry.