Nejstarší a nejznámější pařížské divadlo je současně i národním divadlem, přestože oficiálně tento titul nenese. Jeho historie je od samých začátků spojena s postavou Molièra, který je považován za jeho zakladatele a duchovního otce – duchovního hlavně proto, že soubor, který nesl název Comédie française, vznikl až sedm let po jeho smrti. Přesto, když tady mám mluvit o Comédie française, jinak, než Molièrem stejně nemůžu začít.

Dramatik a herec, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin, se divadlu věnoval od svých jednadvaceti let a vlastní herecký soubor založil kolem roku 1648. Zprvu s ním objížděl venkovské štace, kde současně psal vlastní repertoár. Když se souborem v roce 1658 dorazil do Paříže, stal se brzy oblíbencem Ludvíka XIV. a častým hostem na jeho dvoře, kde pořádal a organizoval nejen svoje i cizí divadelní představení, ale také choreografie k různým královským slavnostem. Králova přízeň a jeho místo u dvora mu vynesly slávu, kterou dokázal využívat dál pro dobro svého hereckého souboru. Ten za Moliérova života vystřídal několik pařížských scén; pro Molièra tou poslední bylo divadlo Královského paláce (a tedy dnešní místo Comédie Française). Nedaleko divadla v rue de Richelieu také bydlel, což dosvědčuje i jeho socha s pomníkem.

Na scéně divadla také 16. února 1673 zemřel. Podle jeho životopisců trpěl vážnou nemocí, nikde ovšem konkrétně nespecifikovanou, která mu způsobovala slabost, bolesti na hrudi a nekonečný kašel. Údajně mohlo jít o chronický zánět plic nebo pohrudnice. Ironií osudu právě v okamžiku, kdy hrál ve čtvrté repríze Zdravého nemocného roli Argana, ho postihlo chrlení krve, roli však dohrál a po představení se nechal odvézt do svého bytu, kde ještě téhož večera zemřel. Bylo mu padesát jedna let.

Kvůli hereckému povolání, které v té době bylo považováno za nečestné a herci se ho obvykle těsně před svou smrtí oficiálně vzdávali, aby vůbec měli právo na církevní pohřeb, mu duchovní od svatého Eustacha odmítli poslední pomazání i oficiální pohřeb. K tomu nakonec došlo údajně jen díky intervenci samého krále u pařížského arcibiskupa; vdova ovšem musela prohlásit, že zesnulý byl čalouníkem a pohřeb musel být bez mše a v tajnosti, což tak úplně nevyšlo, protože se jeho smrt velmi rychle rozkřikla a na hřbitově svatého Josefa (který ležel poblíž dnešní Burzy) se sešly davy lidí. Během Francouzské revoluce byly Molièrovy ostatky ze hřbitova vyzvednuty (společně s La Fontainovými) a v roce 1817 byly oběma velikánům vybudovány důstojné hrobky na hřbitově Père Lachaise.

Po Molièrově smrti jeho soubor pokračoval ve vystupování a šíření jeho dramatického díla, které se postupem času stávalo stále oblíbenější a známější. Jeho život sám o sobě však zůstává tajemný, částečně i díky tomu, že po něm nezůstaly žádné dopisy ani paměti a neexistují ani domy, ve kterých žil (přestože tu a tam v Paříži narazíte na ceduli, že přesně tady žil Molière).

V historii tohoto divadla je zapotřebí od sebe oddělit dvě věci – herecký soubor a budovu. Historie souboru, který nese název Comédie française, začíná sedm let po Molièrově smrti na základě královského výnosu Ludvíka XIV., kterým došlo ke spojení dvou hereckých souborů – toho Molièrova, který tehdy hrál v míčovně paláce Guenegaud, protože byl mezitím z Královského paláce vyštípán ctižádostivým hudebníkem Lullym (s nímž měl Molière mnoho sporů), a italského hereckého souboru z paláce de Bourgogne (z něhož dnes zůstala jen Tour Jean-sans-Peur). Po svém založení hrál tento nový soubor, kterému dával královský výnos monopol na divadelní vystupování v Paříži, v různých malých sálech, až se jejich domovskou scénou stalo divadlo Ódeon. Do Královského paláce se vrátil až v roce 1799, kde působil až do nešťastného požáru v březnu roku 1900, který divadlo zcela zdevastoval. Následovala rekordně rychlá rekonstrukce, která divadlo uvedla přesně do původního stavu, a která musela být dokončena v několika měsících, aby divadlo ještě stihlo Všeobecnou výstavu v roce 1900.

Dnešní jeviště proto není stejnou scénou, na které umíral Molière. Zůstala zde jen jedna jediná věc – křeslo, ve kterém slavný dramatik a herec odehrál své poslední představení, a které je vystaveno ve skleněné kleci ve foyer divadla. Jeho autenticita však zůstává nejistá a spíš pochybná, protože křeslo prý kdysi někdo našel vyhozené na ulici při bourání domu, kde slavný dramatik bydlel, a někdo jiný usoudil, že by to mohlo být právě jeho slavné křeslo, které se tak následně stalo doslova relikvií; pokud historka o autenticitě není pravdivá, je však aspoň dobře vymyšlená a dodnes funguje.

Salle Richelieu, jak se přezdívá tomuto divadelnímu sálu proto, aby bylo možné ho odlišit od dalších dvou scén, které spadají pod Comédie française, a to Théâtre du Vieux-Colombieux v 6. obvodu a Studio-Théâtre pod obrácenou pyramidou v Carrousel du Louvre, má sice 879 míst, ale překvapí tím, jak malé a komorní vlastně je (ve srovnání s Operou Garnier nebo i našim Národním divadlem), ať už jde o samotný sál, pětistupňové hlediště, vstupní schodiště nebo zázemí pro herce. Budova byla původně zamýšlená jako operní dům, s velkou hloubkou jeviště a výškou hlediště, a s ambicí nenarušit harmonii Palais-Royal, kterému se stavba divadla musela podřídit. Z iniciativy vévody z Chartres ji navrhl architekt Victor Louis, který se kolem roku 1774 postaral o první sjednocující úpravy celého areálu Královského paláce, včetně podchozích podloubí. Interiér ve stylu italských divadel tehdy v podstatě kopíroval předchozí Louisovu koncepci divadla v Bordeaux, kterou architekt vytvořil deset let předtím.

Strop divadla je mladší než celá stavba. Pochází z roku 1913 a vymaloval ho Ingresův žák Albert Besnard. Ještě mladší je opona, ta byla vytvořena v roce 1987 abstraktním malířem Olivierem Debré a právě prošla dlouhým restaurováním, po kterém byla nainstalována zpět právě minulý týden.

Během naší prohlídky divadla jsme měli možnost podívat se i do běžně nepřístupných prostor. I v nich platí to, že je zde velmi málo místa, takže herci mají problémy se šatnami a prostory, kde čekají na své vystoupení. Největší zajímavostí je asi to, čemu říkají „foyer des artistes“ – velký sál, skromně vybavený jen židlemi, stolky a piánem, kde se herci mohou scházet a které tradičně historicky patří jen jim. Bez jejich svolení sem nesmí vstoupit nikdo nepovolaný, dokonce ani ředitel divadla ne. Okna vedou na úzký balkonek přímo v průčelí budovy, takže z nich vidíte na place Colette a korálkový vstup do metra od Jeana-Michela Othoniela. Pokud budete mít štěstí, můžete občas večer vidět na balkónu herce, jak v kostýmech čekají na svůj výstup.

Přímo naproti herecké místnosti leží na konci krátké chodby vstup na jeviště. Musíte však překonat několik prudkých schodů dolů, což prý bývá problém zvlášť pro herečky, pokud hrají v dlouhých sukních nebo krinolínách.

S hlavním schodištěm těsně sousedí v prvním patře velká místnost divadelního bufetu. Její zlacené a štukové výzdobě dominuje na mramorovém krbu Molièrova busta od Prospera Chabrola. Podoba místnosti pochází z rekonstrukce divadla po požáru v roce 1900.

Na opačném konci místnosti stojí socha Voltaira, která je mramorovou kopií sádrového originálu, uloženého v nedaleké Národní knihovně. Autorem je Jean-Antoine Houdon, který vytvořil obě verze sochy.

Voltaire je sice pohřben v Panthéonu, jeho tělo tam však není celé. Jeho srdce, vyjmuté hned po jeho smrti v roce 1778, se téměř ihned stalo relikvií, vystavenou v pokoji v Château de Ferney, kde filosof předtím žil. O jeho uložení v Národní knihovně rozhodl až v roce 1864 Napoleon III. Kromě toho byl z těla vyjmut i mozek, a to apotykářem, který prováděl pitvu a balzamování těla. Vystavoval ho dlouhé roky ve své lékárně a v majetku jeho rodiny zůstal až do začátku 20. století, kdy ho jeho potomci darovali Comédie française výměnou za dvě doživotní místa v divadle. Od té doby je mozek uložen v podstavci této jeho sochy. Aby toho nebylo málo, tělo v Panthéonu postrádá i nohu a jeden zub, které byly pravděpodobně ukradeny hrobníky nebo rovnou fetišisty během Voltairova pohřbívání v roce 1778 v opatství Scellières.

Z oken bufetu je krásný výhled přímo na place André Malraux s jednou ze dvou fontán, které tento prostor zdobí. Věřím, že večer, když v nasvícené fontáně tryská voda, mají diváci o přestávce další zážitek. Z bufetu se pak běžně nepřístupnou chodbou, jejíž čelní okno vede do rue de Montpensier, dostaneme do poslední místnosti, kterou jsme v rámci prohlídky mohli vidět – do sálu, kde se konají zasedání divadelního výboru. I ten byl vytvořen při rekonstrukci v roce 1900, jen je jeho výzdoba, korunovaná nádherným křišťálovým lustrem, ještě bohatší a těžší.

O tom, že divadlo organizuje tyto prohlídky, jsem se dozvěděla v podstatě náhodou (když se mi opět ani letos nepodařilo zarezervovat si prohlídku v době Dnů evropského dědictví). Prohlídky se konají skoro každý víkend a rezervovat si je můžete na stránkách divadla (z odkazu se proklikáte přímo k objednávce konkrétního termínu, který se dá zarezervovat až do konce divadelní sezóny v květnu 2024; zatím je tam i na říjen dost volných míst).

Pokud byste chtěli vidět některé představení, můžete si koupit lístek buď přímo v pokladně denně mezi 11 a 18 hod, nebo přes internet TADY. Program se spoustou dalších užitečných informací, včetně seznamu členů souboru, je uveden v brožurce, kterou si stáhnete TADY.

Kromě běžných míst jsou každý den hodinu před představením nabízeny zbylé vstupenky za cenu 5 eur. Většinou jich prý bývá tak 65-85, nedají se rezervovat, ale vyčekat ve frontě u přepážky u bočního vstupu z rue de Richelieu (naproti fontáně). Kromě toho je každé pondělí na stejném místě nabízeno až 85 vstupenek zdarma pro mladé do 28 let.

La Comédie Française, 1. obvod, place Colette / 2 rue de Richelieu

Ještě nedávno visel na průčelí Opery Garnier, které se momentálně restauruje, bigboard s fotbalistou, který zakrýval lešení. Od minulého týdne je tu k vidění fotografie původního průčelí, v jehož středu je vyhloubena obrovská jeskyně. Dílo vytvořil známý umělec Jean René, který tvoří pod šifrou JR. Jeho práce jsou obvykle ohromnými krátkodobými instalacemi, jako tomu bylo v roce 2015 v případě Panthéonu, kde jeho fotografie lidských obličejů zakrývaly lešení kupole a přelévaly se až do interiéru, nebo v případě pyramidy na nádvoří v Louvru, kterou v roce 2016 nechal opticky zmizet, nebo v případě obřích útesů na Trocadéru v roce 2020.

Současná instalace obřího trompe-l’œil na průčelí Opery je podle umělce alegorií na filosofický mýtus Platónova podobenství o jeskyni, ale také narážkou na romantické kódy architektury 19. století, na scénické dekory Berliozových a Wagnerových oper a na paralelu mezi uměním a přírodou. Umělec zároveň odkazuje k původu baletu a opery, které se zrodily podle něj v jeskyních, aby „oslavily božstva archaického Řecka“. No a nakonec toto tajemné skalnaté prostředí připomíná legendy, které budovu Opery obklopují od samého počátku, jako je ta o jejím podzemním jezeře, zpopularizovaném románem Fantom opery od Gastona Lerouxe.

Dílo nese název „Návrat do jeskyně – 1. dějství-Vchod do jeskyně“. Název napovídá, že po prvním dějství, a tedy první instalaci, která trvá jen do 25. září, bude následovat v listopadu ještě druhé dějství a nová instalace. Ta se bude jmenovat V jeskyni.

Instalace je doprovázena představením, a to tuto sobou 16.9. a neděli 17.9., vždy ve 21.15 hod. Dílo JR je totiž současně i filmovým plátnem, na které budou promítány úryvky baletních představení souboru divadla. Podobně tomu bylo už i minulý víkend, bohužel jsem však nenašla žádný záznam, tak aspoň pozvánku na akci od samotného JR.

Opéra Garnier, 9.obvod, place de l´Opéra

Paříž je plná malých kouzelných koutů a zahrada Hôtelu de Sully je určitě jedním z nich. V tomto malém kousku zeleně, skryté ve vnitrobloku ve čtvrti Marais, vidíme podle čtyř pravidelných trávníků, lemovaných sestříhaným zimostrázem, dispozici původní francouzské zahrady, dávno zmizelé v průběhu 18. a 19. století, kdy palác, jehož dvě části zahradu lemují, jen o vlásek unikl svému zániku. Zatímco zahradu zná každý, protože přes ni vede veřejný průchod z place des Vosges do rue Saint-Antoine, interiér paláce slouží jako kanceláře památkového ústavu a není proto veřejnosti přístupný. Jen výjimečně jsou zde umožněny prohlídky.

U zrodu stavby tohoto soukromého sídla z roku 1625, připisovaného architektu Jeanu Androuetovi, stojí královský správce financí Mesme-Gallet, který však musel dům po svém finančním krachu brzy prodat. Následně objekt změnil v rychlém sledu několik dalších majitelů, než ho v roce 1634 koupil Maximilien de Béthune, vévoda ze Sully, bývalý správce financí krále Jindřicha IV., který zde strávil posledních šest let svého života. V roce 1661 jeho vnuk Maximilien de Béthune a jeho manželka Charlotte Séguier nechali dům přestavět a dostavět nové křídlo směrem do zahrady, v němž si pro sebe nechali postavit dva nové byty s dvěma výklenkovými ložnicemi a s jídelnou.

Potomci rodiny Sully udrželi palác až do poloviny 18. století, kdy v rukou nového majitele nastala jeho pomalá zkáza. Historický palác nejdříve chátral, poté byl přeměněn na bytový dům a následně rozdělen na byty, dílny a obchody. Jeho vnitřní dispozice byla kompletně zničena bouráním, vytvářením nových příček a především odstraněním původních stavebních i dekoračních prvků. Stejně tak byla poškozena i fasáda, vstupní dvůr byl zastavěn a směrem k rue Saint-Antoine byla postavena řada nových domů, která palác kompletně skryla. V dalších desetiletích byly do paláce navíc přeneseny i různé druhy výrobních a obchodních činností – vznikla tu továrna na slaměné klobouky, obchod s deštníky, hračkami nebo psacími stroji a svůj obchod tu měl i uhlíř. Přízemní okna domu byla proto postupně nahrazena výklady. Hlavním cílem tohoto místa se stal zisk a ekonomická výnosnost.

Stejný osud v té době postihl mnoho dalších paláců v Marais, které často noví majitelé v průběhu 19. nebo ještě i začátku 20. století zničili transformací k nepoznání nebo je rovnou zbourali a nahradili bytovým domem, který byl mnohem výnosnější. Na rozdíl od nich měl nakonec Hôtel de Sully štěstí – v roce 1944 ho odkoupil stát, který ho postupně zrestauroval do téměř původní podoby. Od roku 1967 zde sídlil Národní fond historických památek a sídel, který byl v roce 2000 nahrazen Centrem pro národní památky (Centre des Monuments Nationaux), jehož posláním je propagovat historické dědictví a zpřístupňovat je veřejnosti.

Palác byl původně postaven podle tehdejší francouzské módy „mezi dvorem a zahradou“. Tuto dispozici si i přes všechny další přestavby zachoval dodnes. Za širokou vstupní branou tak leží uzavřený dvůr, z něhož se vstupuje do paláce. Za jeho zadním východem se z terasy sestupuje do zahrady, zakončené oranžerií. Dekorativní rejstřík dvorních a zahradních fasád je velmi bohatý, v manýristickém stylu s renesanční inspirací. Kromě reliéfů, vložených v úrovni prvního patra a představujících čtyři roční období, je fasáda bohatě zdobena římsami, bosáží a frontony, v nichž jsou umístěny nejen ženské hlavy, ale taky dekory ve formě listoví, ovoce, rostlin a mušlí.

Prohlídka interiéru je zaměřená pouze na jedno z kolmých křídel, ve kterých byly nad sebou umístěny byty vévodů ze Sully. Nejzachovalejší je byt vévodkyně v prvním patře, který při přestavbách a bourání zůstal relativně nepoškozen a zachován, údajně proto, že si ho pro sebe při členění na byty zabral bohatý obchodník, který považoval za věc prestiže mít byt vyzdobený jako vévodové. Po restaurování této části paláce do něj památkový ústav částečně sehnal a částečně vypůjčil nábytek, přibližně připomínající dobu a postavení původních obyvatel, vzhledem k tomu, že se z původního mobiliáře nezachovalo vůbec nic.

Byl není nijak velký, skládá se jen z předpokoje, rozlehlé ložnice s výklenkem pro kapli, malého budoáru a toaletní místnosti. Ložnice sloužila současně i jako přijímací salón, je zde proto kromě dobové sloupkové postele umístěno i značné množství židlí. Stěny jsou pokryty zlacenými štuky.

Oproti ostatním místnostem je tento salón nezvykle vysoký. Jeho klenutý strop s malbami je vypracován v italském stylu. Místnost sahá proto přes dvě patra, což vysvětluje přítomnost zazděných oken viditelných v pravém kolmém křídle při pohledu ze zahrady.

Do bytu vévodkyně se vchází přes původní společenský sál, dnešní zasedací místnost, která byla upravena podle návrhu známého architekta, jehož jméno jsem pro jistotu v šoku zapomněla. Ty barvičky jsou tady opravdu věrně zachycené.

Pohled do zahrady z oken zasedačky. Oranžerie na konci zahrady byla v minulosti symbolem bohatství vévodů ze Sully – tím, že si v tak zalidněné čtvrti, kde se každý metr pozemků platil zlatem, dovolili mít nejen zahradu, ale dokonce i oranžerii, potvrzovalo jejich majetek a postavení. Dnes slouží oranžerie jako společenský sál (jednou jsem tam dokonce byla na nějaké školní besídce). Dvířka vpravo vedou rovnou pod podloubí place de Vosges. Vznikla dodatečně, protože při rozčleňování paláce, kdy byla oranžerie také přeměněna na byty, se dostala do rukou jiného vlastníka a stavebně i katastrálně byla od paláce odříznuta – nájemníkům byl proto vybudován tento vstup, který zůstal zachován i po pozdějším opětovném sloučení celého areálu památkovým ústavem.

Přestože je interiér paláce v podstatě vykuchaný, přesto je v něm pořád ještě co objevovat a návštěva stojí za to. Ještě v září se budou konat poslední čtyři letošní prohlídky. Rezervovat místo si můžete podle instrukcí dole na letáku, nebo osobně přímo v knihkupectví v přízemí.

Hôtel de Sully, 4. obvod, 62 rue Saint-Antoine nebo 5 place des Vosges

V ulicích pod Montmartrem, ohraničených na jihu rue Saint-Lazare, která spojuje kostely Sainte-Trinité a Notre Dame de Lorette, a na severu boulevardem de Clichy, začala vznikat na začátku 19. století nová čtvrť, jejíž architektura byla ovlivněna tehdejší módou antiky. Svoje sídla si tady začali stavět nejen bohatí podnikatelé, ale žila i docházela sem především celá řada umělců doby romantismu, ať už spisovatelé (z těch nejznámějších Dumas otec, Zola, Gautier nebo bratři Goncourtové, ale také George Sandová), hudebníci (Bizet, Berliotz, Gounod a po určitou dobu i Chopin), i sochaři a malíři (Delacroix, Géricault nebo Vernet). Bujel tady bohatý společenský a umělecký život, jehož součástí byly i slavné herečky z blízkých divadel a kabaretů.

Čtvrť tak rychle získala svoji přezdívku „Nové Athény“, jednak proto, že velká část tehdejších staveb byla postavena v módním neoklasicistním slohu s antickými prvky, ale především proto, že svým intelektuálním životem připomínala antický athénský ruch.

Jedním z uměleckých center se zde tehdy stal uzavřený komplex, složený z několika dvorů, v nichž vyrostly neoklasicistní budovy s luxusními apartmány, který dostal název Square d´Orléans na počest krále Ludvíka-Filipa Orleánského. Žili a scházeli se tady ti nejvýznamnější umělci první poloviny 19. století, doby, kdy tato čtvrť prožívala svůj umělecký rozmach, jako byl Alexandre Dumas otec, hudebníci Liszt, Rossini, Chopin a Berlioz, docházel sem Delacroix, Musset, Victor Hugo, Heinrich Heine nebo také Turgeněv.

Jádrem celého komplexu je prostřední rozlehlý dvůr s kašnou a magnóliemi uprostřed. Je vroubený vysokými bílými domy, postavenými v roce 1829 v anglickém stylu anglickým architektem Edwardem Crésy. V čísle 2, které vidíme na fotografiích dole, bydlel Alexandre Dumas s herečkou Mélanie Serres a jejich dětmi. Zůstal tady sice jen dva roky, přesto se jeho krátký pobyt stal nezapomenutelným – 30. března 1833 tady uspořádal při příležitosti karnevalu ples, který měl překonat ten, který pořádal král v paláci Tuileries. Ples se konal nejen v jeho bytě, ale i v bytech sousedů a zúčastnilo se ho sedm set umělců z celé Paříže. Vypilo se přes pět set lahví šampaňského, tři sta lahví burgundského a tři sta lahví bordeaux a objednanému jídlu vévodily desítky kilogramů lososa a dalších delikates. Dekorace namaloval sám Delacroix.

V čísle 10 bydlel v době svého pařížského pobytu Paganini, jeho připomínka zde však chybí, na rozdíl od dalších slavných obyvatel, kteří zde mají umístěnou pamětní tabulku. Je to především číslo 5, kde bydlela George Sandová se svým synem Mauricem. Ta právě tady prožila svůj bouřlivý vztah s Fréderikem Chopinem, který bydlel v čísle 9.

Z původního bytu George Sandové nezbylo vůbec nic. V prvním patře, kde byl umístěný, jsou dnes kanceláře. Nahoře je vstupní hala jejího domu, která je podobná jako u všech ostatních budov – v souladu s venkovní architekturou je i interiér very british s příkrými úzkými schody, krémovými stěnami, temně zelenými zárubněmi, výtahy a dveřmi a s rudými koberci.

Dnes v domech sídlí kromě šťastných majitelů a nájemníků bytů i různé umělecké agentury, Svaz hudebních skladatelů a autorů, reklamní agentury a další podobné firmy. Díky tomu jsou velká vrata v pracovní dny a v pracovní době neustále otevřená a je možné se bez problému dostat dovnitř.

9. obvod, 80 rue Taitbout