Ze všech japonských zahrad, které v Paříži najdete, je tato bezkonkurenčně nejmenší. Je součástí Musée Guimet, které se zaměřuje na asijské umění. V jeho prostorách jsou k vidění rozsáhlé sbírky umění a památek z asijských zemí, od Afghanistánu přes Čínu, Koreu, Tibet, jihovýchodní a střední Asii až po Japonsko.
Kromě hlavní budovy na place d´Iéna patří pod muzeum i nedaleký Hôtel Heidelbach, přičleněný k muzeu v roce 1991. Pod souhrnným pojmenováním Panthéon buddhique v něm jsou soustředěny sbírky, které zakladatel muzea Emil Guimet shromáždil během svého pobytu v Japonsku v roce 1876 a které jsou spojené s budhistickým náboženstvím, včetně velkého množství zobrazení Budhy. A právě na dvoře tohoto honosného domu najdete i tuto zahradu.
Zahrada byla otevřena při příležitosti zpřístupnění Hôtelu Heidelbach po jeho renovaci v roce 1991. Na malém prostoru zde byla vytvořena miniatura japonské krajiny s obřími bambusy, vodní plochou s kamennými deskami, přes které vedly dřevěné můstky, a se zenovým jezírkem v zadní části. Udržoval ji japonský zahradník a byla jedním z nejhezčích a nejtajnějších míst ve městě. Jeho součástí byl i malý japonský domek, který přímo na místě postavili v roce 2001 japonští odborníci, kde muzeum pořádalo čajové obřady. Potom zahradu zavřeli kvůli její rekonstrukci a když ji loni znovu otevřeli, ocitli jste se najednou někde úplně jinde. Ve středu zahrady, do kterého se sestupuje z paláce po schodišti, teď místo vodní krajiny s kameny a dřevem najdete holou vydlážděnou plochu. Jezírko v zadní části už neexistuje – vlastně se do zadní části už ani nedá projít, vstupu teď brání plůtek, nízký, ale důrazný (stejně jako hlídač, který vás okřikne hned, sotva sáhnete na branku). Za plotem se ocitl i japonský pavilon, ke kterému se už nedá přiblížit, a který teď slouží jen pozvaným hostům, jak uvádí muzeum na svých stránkách. Současně jako klad vyzdvihuje úpravu plochy, která teď prý může sloužit ke společenským akcím.
Vstupní schodiště do zahrady
Japonská zahrada po „odjaponštění“ dnes, s prázdnou vydlážděnou plochou uprostřed, kterou lemuje jen řada bambusů a několik azalek. Zadní část je nepřístupná, ale je vidět, že jezírko, které bývalo před vchodem do domku, zmizelo. Na starém videu dole je vidět, jak vypadala tato plocha dřív.
Japonský pavilon za plotem
U vstupu do zahrady
I když mi změny, ke kterým v zahradě došlo, nepřipadají šťastné a myslím si, že zahrada ztratila velkou část svého půvabu, pořád ještě stojí za to se do ní podívat, pokud půjdete kolem. Uvidíte současně i část výstavních prostor v Hôtelu Heidelbach, protože od vstupu musíte nejdříve do prvního patra a potom teprve sestoupíte do zahrady. Muzeum samotné jsem ještě neviděla, ani tuto část, ani hlavní budovu – ale jednou to konečně napravím a ukážu ho tady.
Hôtel Heidelbach má sice všechny prvky architektury doby Ludvíka XV., ale byl postaven až v roce 1913 pro rodinu amerického bankéře Samuela Heidelbacha, který sem umístil svoje umělecké sbírky, které se po jeho smrti v roce 1922 dostaly většinou do Musée des Arts décoratifs. Do rukou státu se palác dostal v roce 1947 – nejdříve dlouhá léta sloužil Ministerstvu školství a až v roce 1991 byl přičleněn k muzeu.
Můj každoroční přehled výstav a jiných kulturních akcí letos přichází později než obvykle, nicméně i tak se může hodit těm, kdo se do Paříže teprve chystají v příštích týdnech. Samozřejmě není kompletní, různých akcí, výstav a přehlídek umění je v Paříži tolik, že se ani nedají všechny postihnout. Podrobnější seznam najdete třeba TADY.
Začala bych v jednom z nejznámějších pařížských muzeí, Musée d´Orsay, které kromě svých stálých sbírek představuje pravidelně i krátkodobé tematické výstavy. Momentálně se tam konají dvě a jsou vrcholně zajímavé.
Manet / Degas
Musée d´Orsay do 23. července 2023
Oba malířští velikáni byli přibližně stejně staří a pocházeli z podobných společenských poměrů – díky bohaté rodině se mohli v klidu věnovat své tvorbě, studiu a cestování, protože nezáviseli na prodeji svých děl. Setkávali se tak v podobných prostředích, která každý po svém zobrazovali ve svých dílech. Kurátoři je spojili do jedné výstavy, aby ukázali to, co měli oba umělci společného, i to, v čem se lišili a rozcházeli. V každém sále tak najdeme jejich díla bok po boku podle tematického zaměření – ať už to jsou jejich počáteční kopie děl starých mistrů, portréty osob z vyšší společnosti, výjevy z pařížských hospod, kaváren a tančíren, akty, prostředí dostihů nebo mořské pobřeží. Funguje to a výstava určitě stojí za návštěvu.
Jediný problém jsou davy lidí – doporučuji proto zvolit čtvrteční prodlouženou otvírací dobu od 18 do 21.45 hod (navíc za snížené vstupné 12 eur, které platí do všech prostor muzea). Po 18 hod jsou sice sály pořád narvané k prasknutí, ale když se nejdřív půjdete podívat jinam (třeba na impresionisty v posledním patře muzea) a vrátíte se až kolem 20 hodiny, můžete si výstavu už vychutnat v klidu.
Édouard Manet, Dostihy v Bouloňském lese, 1872
Edgar Degas, Dostihy, 1876
Edouard Manet, Číšnice, 1878
Edgar Degas, V kavárně (nebo také Absint), 1875
K vidění je zde i slavná Manetova Olympia
Pastely
Musée d´Orsay, do 2. července 2023
Hned ve vedlejším oddělení Musée d´Orsay najdeme další zajímavou výstavu – zhruba stovku pastelů umělců 19. století z doby „od Milleta po Redona“, jak avizuje samo muzeum, včetně (opět) Degase, Maneta, Augusta Renoira, Gustava Caillebotta, Mary Cassatt, Berthe Morisot nebo Pieta Mondriana a dalších umělců, kteří se pastelu věnovali. Nechybí slavné Degasovy pastely baletek nebo temné náboženské výjevy a portréty Odilona Redona.
Berthe Morisot, Portrét Edmy Morisot, 1871
Édouard Manet, Portrét Madame Zolové, 1789
Auguste Renoir, Portrét sedící mladé tmavovlasé dívky, 1879
Gustave Caillebotte, Plavec, 1877
Edgar Degas, Tanečnice, 1884
Degas v černé a bílé
Bibliothèque National Richelieu, do 3. září 2023
Potřetí Edgar Degas, tentokrát v krásných prostorách Národní knihovny, která ze svých sbírek vybrala jeho černobílá díla, a to jak kresby tužkou nebo uhlem, tak hlavně různé grafické techniky, které Degas mistrně ovládal.
Jediným „barevným“ dílem na výstavě je Baletní zkouška na scéně, kterou Degas namaloval v převážně šedých odstínech a kterou přihlásil na výstavu impresionistů v roce 1874, kde způsobila mezi ostatními divoce barevnými impresionistickými obrazy rozruch.
Léon Monet
Musée du Luxembourg, do 16. července 2023
Přestože výstava nese jméno staršího bratra slavného Clauda Moneta, žádný jeho obraz na výstavě neuvidíte. Léon Monet totiž nebyl malířem, ale chemikem a obchodníkem s barvami, který stál u počátků zavádění syntetických barev na palety malířů. Nedá se prý sice prokázat, aspoň zatím, že by Claude Monet používal anilinové barvy, které jeho bratr prodával, ale dosavadní analýzy obrazů malířů té doby ukazují, že většina z nich už syntetické barvy používala. Na výstavě uvidíme sice dokumentaci, která se vztahuje k chemické a obchodní kariéře Léona Moneta, ale hlavně a především spoustu pláten jeho bratra Clauda, pocházejících převážně z období, kdy oba žili v Normandii, včetně pláten z Étretatu nebo série obrazů katedrály z Rouenu, a také některých dalších malířů té doby, kteří se s bratry Monetovými přátelili..
Claude Monet, Portrét Léona Moneta, 1874. Jde o jediný portrét Léona, který Claude namaloval, a který se navíc nelíbil ani Renoirovi, ani Sisleymu, takže ho Léon pod jejich vlivem nejdříve odmítl a poté, co ho přijal, ho po celý svůj život skrýval.
Claude Monet, Rozkvetlá zahrada v Sainte-Adresse, 1866
Musée de Luxemburg
Ramses a zlato faraónů
Grand Halle de la Villette, do 6. září 2023
Na svém celosvětovém turné tato mezinárodní výstava doputovala i do Paříže, kde představí Ramsese II., „faraona faraonů“, jako symbol velkoleposti starověkého Egypta, jeho život a rodinu a celkově dobu před 13. stoletím před naším letopočtem. Jsou zde vystaveny předměty z egyptských sbírek, z nichž drtivá většina je vyrobena ze zlata, jako sarkofágy, mumie, šperky, královské masky, amulety nebo sochy.
Osobní svědectví nemám, ještě jsem výstavu neviděla, ale určitě si ji nenechám ujít. Kdo se do září do Paříže nedostane, může se podívat na video z inaugurace.
Basquiat / Warhol – Á quatre mains
Fondation Louis Vuitton, do 28. srpna 2023
Nadace Louis Vuitton na své nové výstavě představuje dílo amerického street artisty Jeana-Michela Basquiata a zdůrazňuje jeho bohatou spolupráci s Andym Warholem. Od roku 1984 do roku 1985 Jean-Michel Basquiat (1960-1988) a Andy Warhol (1928-1987) společně vytvořili asi sto šedesát pláten. Kromě obou extravagantních umělců jsou na výstavě představeny i další osobnosti umělecké scénu centra New Yorku 80. let.
Taky jsem ještě neviděla, ale do sídla nadace se pravděpodobně vydám, a to nejen kvůli oběma umělcům, ale také kvůli podařené budově Franka Gehryho, kterou mám moc ráda.
Surrealisme au féminin?
Musée de Montmartre, do 10. září 2023
Na poslední z výstav, kterou jsem také zatím neviděla, ale o které vám chci přesto říct, vás pošlu do svého oblíbeného Muséee de Montmartre, kde se koná přehlídka ženského surrealismu v podání asi padesáti malířek, sochařek i fotografek. Samozřejmě nechybí ani Toyen.
Éternel Mucha
Grand Palais Immersif, do 5. listopadu 2023
V nových výstavních prostorách v zadní části Opery Bastille představuje Paříž Alfonse Muchu především z pohledu jeho plakátů pro herečku Sarah Bernhardt, ale také Slovanské epopeje. Jeho skutečná díla zde nenajdete, jen audiovizuální program, který z nich vychází. Můžete se zde ve velkém prostoru mezi stěnami ze surového betonu natáhnout na připravené matrace a v temnotě na sebe nechat působit Muchův rukopis, který z jeho plakátů a pláten tak dobře známe a který na vás útočí ze všech stran. O patro výš pak narazíme na další projekci, při níž jsou postavy na jeho plakátech doslova rozpohybovány, a kde najdeme ze stropu zavěšené reprodukce jeho děl.
Nerada to říkám, ale výstava mi vůbec nepřipadá povedená. Šla jsem na ni, i když tento druh audiovizuálního umění nemám ráda, ale je to „náš“ Mucha, tak jsem to považovala za povinnost. Je mi to moc líto, ale obě projekce jsou nudné a nezáživné a nepřinášejí nic nového a zajímavého, a to ani pro ty, kdo Muchovo dílo neznají, natož pro nás. Stejný dojem z výstavy mi potvrdilo několik přátel, ať už Češi nebo Francouzi, se kterými jsme se shodli na tom, že to za to nestojí, navíc při tom nehorázném vstupném.
Rétrospective Elliot Erwitt
Musée Maillol, do 15. srpna 2023
Samozřejmě jsem si nenechala ujít ani výstavy fotografií, kterých je v současné době v Paříži také několik, které stojí za návštěvu. Kdybych vám z nich měla doporučit jednu jedinou, byl by to mistr pouliční fotografie, čtyřiadevadesátiletý rusko-francouzsko-americký fotograf Elliott Erwitt, který svými snímky nejen dokumentoval politické a umělecké dění druhé poloviny 20. století, ale svými pouličními fotografiemi ukazoval skrytou, tajemnou, romantickou a z jeho pohledu často i komickou stránku měst, a to od Paříže až po Kalifornii. Když půjdete kolem Musée Maillol, určitě se zajděte podívat, opravdu to stojí za to.
Hommage à Bruno Barbey
Institut de la France, do 2. července 2023
Poctu bývalému prezidentu Agentury Magnum, švýcarskému fotografovi Brunovi Barbeyovi, jsem objevila náhodou v pravém křídle Francouzského institutu (těsně vedle průchodu do rue de Seine). Představuje jeho cyklus s názvem „Italové“, který Barbey nafotografoval v 60. letech minulého století v různých italských městech, převážně na jihu země. Fotky skvěle dokumentují italskou mentalitu a život a máte nad nimi pocit, že jste se ocitli v některém neorealistickém filmu.
Dnešní cíl leží sice těsně za hranicí Paříže, ale pořád ještě nás k němu přiveze metro. Do Issy-les-Moulineaux poblíž Porte de Versailles jezdí dvanáctka a náš cíl najdeme jen kousek od místní radnice. Po vystoupení z metra se vydáme do příkré uličky ke staré budově zvláštního lomeného tvaru, která svojí architekturou připomíná zámky ze 17. století a která je propojena skleněnou krytou lávkou s vedlejší supermoderní stavbou.
Ten podivný tvar budovy, která zde jako jediná zůstala z původního rozlehlého sídla, se snadno vysvětlí při pohledu na spodní obrázek, na kterém je zobrazen bývalý zámek v Issy. Vyhořel v roce 1871 v době bojů Pařížské komuny a už nikdy nebyl obnoven. Zřícenina byla definitivně odstraněna až po roce 1910, kdy byla také zachráněna jediná použitelná část zámku – jeden ze dvou vstupních pavilonů, mezi kterými stávala brána. To je přesně ta stavba, kterou vidíme na horních fotografiích.
Na zámek pocházející ze 16. století se v roce 1606 přijela ukrýt před morem Marguerite z Valois, známá jako královna Margot, první manželka krále Jindřicha IV., které se tady tak zalíbilo, že ho od původního majitele odkoupila. Dalším slavným vlastníkem se stal kolem roku 1699 princ Conti z bourbonské větve královské rodiny. V rukou jeho potomků zůstal zámek až do konce 18. století a i když pak rodina zámek prodala, jejich jméno s ním zůstalo spojeno i nadále a dodnes se odráží v názvu pozůstatku zámku, kterému se říká Pavilon Conti.
Kromě tohoto pavilonu zůstala ze zámku zachována i část zahrady, původně navržená královským zahradním architektem Le Nôtrem, která se dříve táhla v délce více než kilometr a která dnes slouží jako městský park.
Zajímavostí je, že některé stavební a dekorační prvky ze zničených budov odkoupil ještě před jejich likvidací sochař Auguste Rodin pro svůj dům v nedalekém Meudonu, kde je použil při rekonstrukci sídla a při dostavbě svého ateliéru (jehož štít, který je vidět na jedné z mých fotografií ve výše uvedeném odkazu, pochází ze vstupního portálu zámku v Issy).
Dnes je pavilon Conti ve vlastnictví města, které v něm zřídilo muzeum své historie. Ve vedlejší nově postavené budově je umístěno muzeum hracích karet a také výstavní prostory, v nichž jsou pořádány krátkodobé výstavy, které se týkají jakkoliv buď historie města a jeho okolí nebo témat spojených s hrami všech druhů a typů. Jen pro ilustraci šířky záběru muzea – před pár lety jsem sem jela na výstavu malířů od doby impresionismu až do 30. let 20. století, kteří působili v okolí Issy, zatímco současná výstava (trvá do 13. srpna 2023), představuje fenomén sběratelských kartiček s Pokémony, od jejichž uvedení na trh uplynulo třicet let.
Samotné muzeum hracích karet, které je jediným ve Francii, vzniklo v roce 1981 a otevřelo se v nových prostorách v prosinci 1997. Základem exponátů byl v roce 1930 dar soukromé historické sbírky se sadami starých karet nejen z Francie, ale i z celé Evropy, především z Německa, Itálie a Španělska, a také z Asie. Všechny tyto staré poklady jsou dnes vystaveny v muzeu, které má v současné době přes jedenáct tisíc exponátů.
Pohled do suterénu budovy s nejstaršími exponáty
Přiznám se, že na této sadě karet mě nejvíc upoutal její název – Valdštejnská hra. Pochází z Německa z roku 1807 a zobrazení postav je inspirováno Valdštejnskou trilogií dramat Friedricha Schillera (Valdštejnův tábor, Piccolominiové a Valštejnova smrt).
Karty z roku 1751 jsou z Francie a sloužily k výuce zeměpisu. Pocházejí z okruhu rodiny prince Conti.
Francouzské karty ze 17. století. Díky nápisům, které jsou na nich uvedeny, se staly vzorem pro pojmenovávání jednotlivých typů postav, zobrazených na francouzských kartách.
Samotné karty však nejsou jedinými exponáty muzea. Najdeme tady i mnoho dalších předmětů, které se týkají karetních her, nebo jsou s nimi spojeny, jako například zobrazení karet na obrazech nebo v knihách, a také mnoho předmětů, inspirovaných barvami a typy karet.
Obraz neznámého francouzského malíře ze 17. století, který zobrazuje karetní hru čtyř hráčů, symbolicky znázorňujících alegorii lidského života. Zprava je to Čas, Láska, Lidský život a Smrt. První tři se dívají do karet Smrti, která má čtyři esa různých barev a nad všemi ostatními proto vyhrává.
Přilehlé Muzeum historie města připomíná nejvýraznější mezníky, včetně historie samotného zámku a prince Conti, a dále počátky letectví, se kterými je město spojeno díky tomu, že na jeho vojenském cvičišti prováděli své pokusy první francouzští průkopníci letectví, včetně Blériota. Nechybí ani umělci, kteří ve městě a jeho okolí působili, od Augusta Rodina až po Henriho Matisse nebo Jeana Dubuffeta, jehož monumentální dílo s názvem Figurová věž z roku 1968 stojí na nedalekém ostrově Saint-Germain, který také patří pod město Issy-les-Moulineaux. V muzeu je vystaven nejen model věže, ale i originální Dubuffetův návrh včetně kreseb jednotlivých plošek.
Když jsem nedávno četla drobnou zprávu o tom, že jeden z obrazů Gustava Caillebotta byl vydražen za rekordní cenu, vzpomněla jsem si na fotografie z domu jeho rodiny, které se ještě na blogu neobjevily a které mohou sloužit jako inspirace pro hezký jednodenní výlet z Paříže na venkov. Do Yerres, kde Caillebottovi vlastnili rozsáhlé sídlo, to není z Paříže zas daleko.
Dům Caillebottů v Yerres
Gustave Caillebotte patřil sice do skupiny impresionistů, ale nedosáhl takové slávy a věhlasu jako Renoir, Monet, Pissarro nebo Sisley – možná proto, že zemřel už ve 45 letech, příliš brzy na to, aby se stačil důrazněji prosadit, nebo také proto, že měl kromě malířství spoustu dalších zálib – navrhoval a konstruoval lodě, účastnil se závodních regat, věnoval se navrhování zahrad a práci v nich, fotografoval, sbíral známky a dokonce byl členem městského zastupitelstva v Gennevilliers, kde později žil a zemřel. Na rozdíl od ostatních impresionistů nebyl na malování existenčně závislý, protože pocházel z velmi bohaté rodiny, takže si naopak mohl dovolit své kolegy podporovat – i tím, že jim pořádal výstavy nebo od nich odkupoval obrazy do své bohaté sbírky, kterou po své smrti odkázal státu a která je dnes vystavena v Musée d´Orsay.
Jeho nejznámějším, a vlastně i jediným známým dílem dlouho zůstávalo jen plátno Parketáři, které v roce 1875 přihlásil na Oficiální salón, kde ho však odmítli. Více se prosadil se až po společné výstavě impresionistů v roce 1878, ale jeho obrazy začaly být skutečně známé a ceněné až po 2. světové válce, kdy je jeho rodina začala postupně uvolňovat do prodeje. Dnes je jedním z nejvyhledávanějších a nejdražších autorů a aukční síně se o jeho díla doslova perou.
Parketáři, 1875 – Pont de l´Europe, 1876 – Pařížská ulice, 1877
Panství v Yerres, na které se dnes podíváme, koupil otec Gustava Caillebotta v roce 1860. Ve vlastnictví rodiny zůstalo však jen do roku 1879, kdy ho po smrti obou rodičů Gustave se svými bratry Martialem a Alfredem prodávají. V rukou nových vlastníků zůstává až do roku 1971, kdy ho odkoupilo město Yerres, které ho zrenovovalo, nechalo zapsat na seznam historických památek a po roce 2012 zpřístupnilo veřejnosti.
Součástí celého panství je nejen rozlehlý dům, ale také rozsáhlý pozemek s oranžerií. Gustavův otec zde nechal vybudovat i další drobné stavby, které návštěvník postupně objevuje při procházce parkem.
Nádvoří domu
Centrem přízemí domu jsou nejen přijímací salóny, ale také velká jídelna, jejíž zařízení a vybavení připomíná jeden z Caillebottových obrazů, který zde namaloval.
V prvním patře najdeme kromě ložnic i Caillebottův ateliér s kopiemi jeho nejznámějších obrazů, a také výstavku dalších předmětů, které mu patřily, jako jsou trofeje ze závodů regat, model jím navržené závodní plachetnice se zvláštním názvem Roastbeef, kterou jsme naživo v původní verzi viděli v loděnici při procházce po Renoirových stopách v Chatou, kam Caillebotte často jezdíval, nebo také jeho veslařský a koupací oblek.
V ateliéru je vystavena i fotografie, kterou pořídil Gustavův bratr Martial, nadšený a dobrý fotograf, na Montmartru. Určitě poznáte známý pohled od Château des Brouillards vzhůru do rue de l´Abreuvoir, na jejímž konci se dnes tyčí bazilika Sacré Coeur, která byla v době pořízení fotografie teprve rozestavěná. Na fotografii je zachycený Auguste Renoir, který v těchto místech bydlel a který patřil k rodinným přátelům Caillebottových, takže byl po Gustavově smrti jmenován společně s Martialem vykonavatelem Gustavovy závěti.
Při návštěvě Caillebottova panství si můžete prohlédnout nejen dům, ale také zahradu a stavby, které s ní souvisí. Tady nahoře je vidět vstupní nádvoří a dole oranžerie. Ta dnes slouží jako galerie, ve které město pořádá výstavy a kulturní akce.
Rozlehlý pozemek je upraven nejdříve jako pěstěná zahrada, ale brzy se stává parkem a pak lesem, kterým protéká potůček. Střed celého parku vyplňuje rozsáhlá louka.
Až úplně na konci pozemku, při zdi, která zahradu odděluje od městského parku, do kterého odtud vede branka, najdeme ohrazenou zelinářskou a květinovou zahradu. Tu tady založil sám Gustave Caillebotte, který zde nejen vášnivě zahradničil, ale také maloval. V zahradě jsou proto vystaveny kopie jeho obrazů, které připomínají vzhled zahrady za jeho časů.
Na opačné straně parku pak najdeme kapli, lesní altán a pod čínským pavilonem nečekanou kuriozitu – lednici, vytesanou do skály, ve které se uskladňovaly bloky ledu, vysekané ze zamrzlé řeky Yerres, která teče hned vedle panství. Hluboko pod zemí tak měla rodina celoročně v chladu uskladněné potraviny.
Vstup do lednice, dole pak její interiér
Pohled na zahradu před domem a na švýcarskou chatu, ve které je dnes umístěno informační centrum. Za ní je z bývalých stájí vybudovaná restaurace a kavárna.
Gustave Caillebotte namaloval v Yerres přes osmdesát obrazů, ať už v domě, v parku nebo u blízké řeky. Na některých z nich jsou místa, která jsme dnes viděli, jasně poznat.
Proprieté Caillebotte, 8 rue de Concy, Yerres
Jak se tam dostat: RER D z Gare de Lyon
Otevřeno:
park: denně, v létě od 9 hod do 20,30, resp. 21 hod, v zimě od 9 hod do 18,30 hod, vstup zdarma
dům: pouze od dubna do října, úterý až neděle 14 – 18,30 hod, vstupné 12 eur, studenti 8 eur
Jedno z nejkrásnější a mých nejoblíbenějších pařížských muzeí představuje aktuálně pohled na život na Montmartru na začátku 20. století, kdy se zde centrem uměleckého života staly ateliéry Bateau-Lavoir, kam v roce 1901 přijel ze Španělska dvacetiletý podsaditý mladík. Jmenoval se Pablo Picasso a brzy se zde stal vůdčí osobností. Výstava a celá historie Bateau-Lavoir však není představována z pohledu slavného malíře, ale jeho první známé pařížské milenky Fernandy Olivier.
Fernande žila mezi umělci v Bateau-Lavoir už před Picassovým příchodem. Na Montmartre přišla jako devatenáctiletá po útěku od manžela, který ji týral. Díky své kráse se živila pózováním pro malíře a v Bateau Lavoir žila se španělským malířem Suynerem. Po seznámení s Picassem v roce 1904 se k němu nastěhovala a prošla s ním několik krušných let bídy, než se začal prosazovat. Ve svém růžovém období a v začátcích kubismu ji často maloval, takže nám její tehdejší podoba zůstala zachována. Ještě stihla jeho první úspěchy a v roce 1912 se s ním přestěhovala do velkého bytu s ateliérem na boulevardu de Clichy, ale hned poté ji Picasso opustil kvůli Evě Gouel. Fernande po rozchodu začala pracovat, nejdříve v malé galerii na Pigalle, později recitovala verše v kabaretu Lapin Agile a dokonce vyučovala francouzštinu, ale i nadále zůstala v prostředí umělců na Montmartru. Později sepsala dvě knihy pamětí na život se slavným umělcem. Ta první z nich, Picasso a jeho přátelé, vyšla v roce 1933, ale ve vydání druhé, která vycházela z jejích deníků, jí Picasso zabránil a raději jí platil každý rok milion franků až do její smrti v roce 1966, jen aby ho nekompromitovala svými vzpomínkami na jeho chudé a divoké začátky a na to, že byl vášnivým konzumentem opia. Rukopis tak vyšel pod názvem Intimní vzpomínky až v roce 1988, dvacet dva let po Fernandině a patnáct let po Picassově smrti.
Kromě fotografií Fernandy a Picassa, ale také řady jejich přátel, např. Apollinaira, Gertrudy Steinové, Georgese Braquea, Maxe Jacoba nebo Celníka Rousseaua, je zde vystavena i řada dokumentů, včetně Fernandiných deníků, které návštěvníky seznamují s jejím životem s Picassem, ale také před ním a po něm. Picassových děl je tu jen málo – dvě plastiky a několik menších maleb, kreseb a grafik. K vidění jsou tu však díla umělců, kterým Fernanda pózovala a se kterými se přátelila. Můžeme ji zde vidět na obrazech Keese van Dongena, Ramóna Pichota, Joaquíma Suynera nebo Ricarda Canalse.
Kromě toho vystavuje muzeum i obrazy, které namalovala sama Fernanda (a nejsou vůbec špatné).
Pablo Picasso v roce 1904 a Fernande Olivier v roce 1907
Vlevo Picasso a Fernande před Bateau Lavoir kolem roku 1905, vpravo pohled na Bateu Lavoir ve 40. letech
Pablo Picasso, přípravná studie k obrazu Slečny z Avignonu s Fernandinou podobou, 1907
Vlevo socha Česající se žena z roku 1906, ke které Picassovi stála Fernanda, a vpravo Fragmentace Fernandiny postavy z roku 1910
Fernande na dvou obrazech Keese van Dongena z roku 1907
Vlevo Fernanda na plátně Joaquíma Suynera (1904), vpravo talíř s Fernandinou podobou do Maurice Vlamincka, 1907-1909
Fernande Olivier, Tři panny, 1935
Dvě Fernandina zátiší ze 30. let
Úryvek z Fernandina deníku je uveden vedle jejího autoportrétu, který namalovala v roce 1935
Fernande kolem roku 1950, kdy natočila filmový rozhovor, který je na výstavě promítán (fotka je z filmu)
Výstava je podle mě mimořádně povedená, protože ukazuje umělecký život na Montmartru a události, o kterých jsme už mnohokrát četli jinde, z dalšího pohledu, než je ten předpokládaný. Je zajímavá už jen proto, že neakcentuje Picassa, jak by se dalo čekat, ale přináší především svědectví o jeho milence a modelce, která zde nevystupuje jen z fyzického hlediska jako „belle Fernande“, ale také jako žena se svým zajímavým vnitřním životem a uměleckým nadáním.
Vstup na výstavu
V montmartreském muzeu nesmíme ovšem zapomenout ani na ostatní prostory. V budově, v níž se koná výstava, můžeme navštívit i ateliér další výrazné ženské postavy uměleckého Montmartru Suzanne Valadon, a v hlavní budově, stojící uprostřed zahrady, najdeme svědectví o Montmatru samotném. Stupňovitá zahrada pak na třech úrovních nabízí pohledy na okolí, na proslavenou montmartreskou vinici a na celou severní část Paříže.
Pokud vás tato část francouzské a vlastně i světové umělecké historie zajímá, a pokud jste v Paříži nebo se tam ještě teď v zimě chystáte, myslím, že to musíte vidět.
Ateliér Suzanne Valadon
První, horní zahrada, se rozkládá přímo před muzeem. Je v ní malá kavárna se stolečky, rozmístěnými kolem malého bazénku s lekníny. Některé věci v téměř opuštěné kavárně jsem však vidět nemusela. 🙂
Dole výhledy ze zahrady na zvonici Sacré-Coeur a montmartrský vodojem (vlevo) a na okolní domy (vpravo).
Vstup do hlavní budovy s expozicí o Montmartru je umístěný v druhé, prostřední zahradě
Altánek v druhé zahradě i s reprodukcí obrazu, na kterém ho zvěčnila Suzanne Valadon
Výhled ze zahrady na montmartrský vinohrad. Za ním je na křižovatce rue Sant-Vincent a rue des Saules vidět oranžová zeď kabaretu Lapin Agile a naproti němu za kamennou zdí hřbitov Saint-Vincent
Pokud byste si chtěli o době, které se výstava týká, něco přečíst, tak Fernandiny vzpomínky vyšly i v češtině jako Picasso a jeho přátelé. Poměrně zajímavá je i kniha Madame Picasso od Anne Girardové, která je fiktivním životopisem Evy Gouel a dotýká se i doby, kdy Picasso přebíhal mezi Fernandou a Evou.
Součástí Francouzské národní knihovny je i rozsáhlá kolekce předmětů, jejichž velká část se sem dostala z královských sbírek současně s knihami a rukopisy už na začátku 18. století. První expozice byly zpřístupněny už v roce 1741, kdy se v sídle knihovny otevřelo první skutečné muzeum, které prezentovalo veřejnosti dvakrát týdně sbírky z královského kabinetu.
Postupem času byly tyto sbírky doplňovány, jednak po Francouzské revoluci, kdy sem bylo umístěno velké množství předmětů z rušených církevních objektů, jednak v dalších dvou stoletích, kdy už byly sbírky doplňovány cíleně s ohledem na jejich zaměření. Muzeum, které dnes návštěvníkům zpřístupňuje více než devět set předmětů, proto pokrývá velké časové období od antiky až do 20. století.
Návštěvníci se do muzea dostanou po zcela novém schodišti, vedoucím do prvního patra. Jednotlivé sbírky jsou rozmístěny v několika prostorách, uspořádaných hvězdicově kolem centrálního vestibulu nad schodištěm.
Po rekonstrukci knihovny bylo nově uspořádáno i muzeum. Jeho prostory dnes představují mimořádný architektonický celek, který dodává muzeu dodatečný význam. Jednotlivé části budov dostaly svoji další funkci – například antické sbírky, skládající se z nádob a plastik z doby před našim letopočtem, ale také ze stříbrných předmětů a mincí z doby pozdní antiky mezi 4.-6. stoletím našeho letopočtu, našly svoje místo společně s kolekcí medailí a mincí v řadě salonů, začínajících tak zvaným sloupovým sálem a končících salonem Ludvíka XV. Na ně pak navazuje expozice oddělení divadelních věd, zaměřená v současné době na představení Dona Juana.
Antické sbírky jsou ve vitrínách uspořádány nejen chronologicky, ale také podle jednotlivých témat každodenního života antických lidí, jako bylo náboženství a víra, rodina, sport nebo smrt.
Nejkrásnější částí muzea je tři sta metrů dlouhá Mazarinova galerie. Sál vznikl ve 40. letech 17. století a už tehdy v něm byly umístěny nejkrásnější předměty ze sbírek obrazů, soch a nábytku slavného kardinála. Dnes ukazuje chronologický a tematický přehled kulturní historie Francie od středověku do současnosti, počínaje historickým pokladem ze Sainte-Chapelle a z opatství Saint-Denis, přes cenné církevní předměty z kostelů, zrušených a často i zbořených po Francouzské revoluci, umělecké předměty, knihy a listiny z doby novověku, až po moderní umělecká díla minulého století.
Vlevo zlaté desky z Evangeliáře, zdobené drahými kameny, představující Ukřižování. Pocházejí z doby kolem roku 984 a jsou mistrovským dílem zlatníka z doby Ludvíka Svatého. Desky byly v 19. století odděleny od rukopisu ze stejné doby, objednaného arcibiskupem z Trevíru.
Vpravo mosazná geocentrická armilární sféra, která sloužila k určování postavení hvězd na obloze, z doby kolem roku 1700.
Dole glóbus z roku 1693, který je jedním z nejstarších exponátů kabinetu map a plánů. Ve sbírkách knihovny je už od roku 1875.
Závěr Mazarinovy galerie představuje umělecká díla z 19. a 20. století, která mají spojitost s historií Paříže. Najdeme tu, kromě jiného, ty nejslavnější plakáty Henri Toulouse-Lautreca a Théophila Steinleina, propagující proslulé kabarety na Montmartru, ale také obrazy Roberta Delaunaye a jiných moderních malířů.
Díky spletitosti jednotlivých prostor muzea se dostaneme prakticky do všech koutů prvního patra. Za jedněmi ze skleněných dveří vestibulu se nám tak otevře i pohled z výšky do Oválného sálu s jeho nádherným proskleným stropem, jinde zas narazíme na zadní schodiště s krásným točitým schodištěm, nebo na salony či studovny a čítárny specializovaných oddělení, kam sice nemáme přístup, ale můžeme si je aspoň prohlížet přes skleněné dveře.
Kromě muzea nabízí knihovna dvakrát ročně i krátkodobé výstavy. Tématem té současné je Molière. Najdeme tady kromě několika jeho vyobrazení, ať už ve formě sochy nebo obrazů, i dokumenty, spojené s jeho hrami, a dále návrhy kostýmů i kostýmy ze skutečných her, návrhy a modely scén, programy a fotografie z představení a plakáty.
Tato výstava o Molièrovi trvá bohužel jen do 15. ledna, téma té další se mi zatím nikde nepodařilo najít.
Musée de la Bibliothèque Nationale de France, site Richelieu
2. obvod, 5 rue Vivienne
Otevřeno: denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, v úterý do 20 hod
Slavný módní návrhář sice zemřel v roce 2008, ale zůstává stále ikonou nejen francouzské, ale i světové módy. Potvrdily to kromě jiného i jeho letošní výstavy, pořádané při příležitosti šedesátého výročí od jeho první módní přehlídky. Konaly se současně v pěti pařížských muzeích – kromě samotného Musée Yves Saint-Laurent i v Centre Pompidou, Musée d’Art Moderne, Musée du Louvre, Musée d’Orsay a Musée National Picasso-Paris. Tam všude byly jeho modely vystaveny mezi uměleckými exponáty, ke kterým byly harmonicky přičleněny. Já jsem na ně narazila náhodou v Musée d’Art Moderne, když jsem se po výstavě Toyen toulala trvalými sbírkami. No a protože Musée YSL, kde jsem do té doby ještě nebyla, leží od Muzea moderního umění sotva tři sta metrů, vzala jsem to neplánovaně z jedné vody načisto a vydala se tam rovnou.
Yves Saint-Laurent a Henri Matisse v Musée d´Art Moderne
Yves Saint-Laurent založil svoji módní značku společně se svým životním a obchodním partnerem Pierrem Bergé v roce 1960 poté, co odešel z módního domu Christian Dior, kde pracoval od roku 1955 a kde byl od roku 1957, kdy mu bylo pouhých jednadvacet let, uměleckým ředitelem. První kolekci pod svojí značkou představil v roce 1962 a sklidil okamžitý úspěch.
Patnáct let po ukončení jeho kariéry a devět let po jeho smrti bylo v říjnu 2017 otevřeno jeho muzeum. Nachází se v malém paláci z 19. století, kde módní dům sídlil od roku 1974 a kde vznikla většina Saint-Laurentových módních návrhů. Kromě exponátů z bohaté sbírky muzea, zahrnující návrhářovu pozůstalost z oblasti módy, si můžete prohlédnout i celý palác a představovat si tak, že procházíte místy, kudy návrhář a jeho slavné zákaznice skutečně chodili.
Centrem přízemí muzea je velký salon, zachovaný tak, jak býval kdysi. Až na dekorace při stěnách je prázdný – zatímco dříve sloužil k malým módním přehlídkám a k recepcím, dnes bývá komerčně pronajímán. Na jeho zdech a v přilehlém budoáru visí desítky Saint-Laurentových návrhů.
Jádrem celého domu a tedy i muzea je Saint-Laurentova pracovna ve druhém patře. I ta zůstala ve stejném stavu, jako bývala kdysi – s rozpracovanými návrhy, deskami plnými kreseb, hromadami knoflíků, ozdob, zipů a doplňků na stolech, katalogy a knihami v knihovně a desítkami rolí látek v policích příručního skladu. Na pracovním stole leží jeho typické velké kostěné brýle a tužka a přes židli je přehozeno jeho sako, jako by jen na chvíli odešel od práce. Na nástěnce za jeho zády, které vévodí jeho portrét od Bernarda Buffeta, je přišpendleno několik fotografií a listy papíru se vzorky látek.
V této nevelké a poměrně skromně zařízené místnosti vznikla velká část jeho modelů, ať už jako pouhé návrhy, načrtnuté na papíru, nebo to, čemu on sám říkal trojrozměrný návrh, kdy byl podle jeho kresby vytvořen střih z tenkého papíru, ten byl sešpendlen nebo sešit přímo na modelce, která pak procházela touto místností před Saint-Laurentem a jeho spolupracovníky tak dlouho, dokud nevychytali všechny chyby, opravy nebo změny a dokud nebyl návrhář stoprocentně spokojen.
Díky návrhářově pečlivosti, se kterou uchovával a archivoval všechny části své tvorby, zahrnují sbírky muzea více než třicet pět tisíc předmětů. Kromě sedmi tisíc modelů haute-couture jde především o kresby, návrhy, výše popsané trojrozměrné papírové modely, celou řadu doplňků, ale také o návrhy divadelních a filmových kostýmů, scénografie, ilustrace, fotografie a velkou sbírku dokumentů. Ze všech těchto exemplářů je zhruba dvakrát ročně vytvářena nová tematická expozice. Ta současná, která trvá až do 14. května 2023, nese název Gold. Všechny exponáty zde proto září zlatě.
Kromě do zlatava laděných modelů zde najdeme i originální zlaté doplňky, jako jsou korzety, boty, rukavice, pásky nebo kabelky, a také sbírku autorských šperků, které Yves Saint-Laurent vždy ke svým modelům vytvářel. Velké vitríny v přízemí pak ještě představují textilní galanterii, kterou si podle svých návrhů nechával vyrábět, jako byly knoflíky, tresy, porty, vsadky, výšivky nebo korálkové šňůry.
Ve druhém patře je umístěný malý kinosál, kde za Saint-Laurentovým portrétem můžete sledovat některé jeho módní přehlídky, včetně té poslední, kterou ukončil v roce 2002 svoji kariéru.
Vstupní schodiště muzea
Muzeum dnes spravuje nadace Fondation Pierre Bergé – Yves Saint-Laurent. Samotná společnost přešla na konci 90. let z původních vlastníků a zakladatelů Yvese Saint-Laurenta a Pierra Bergé na nové vlastníky a poté, co vystřídala několik majitelů a potýkala se s ekonomickými problémy, dnes patří do portfolia společnosti Kering investora a sběratele umění Françoise Pinaulta, kde se zařadila po bok mnoha dalších luxusních značek. Na její rozlehlé sídlo můžete narazit v rue Bellechasse v 7. obvodu, zatímco sekce parfémů YSL sídlí v rue de l´Université, přímo naproti slavné universitě Science Po.
Další připomínku slavného návrháře najdete u pamětní desky na domě číslo 55 v rue de Babylone, kde spolu Yves Saint-Laurent a Pierre Bergé bydleli více než třicet let. Mimochodem, na jméno Pierre Bergé, který byl dlouhé roky nejen generálním ředitelem společnosti Yves Saint-Laurent, ale také známým mecenášem, jsme tu už narazili u domu Émila Zoly v Médanu – to díky němu a jeho nadaci byl Zolův dům zrekonstruován a zpřístupněn veřejnosti.
Jedna z fotografií z interiéru bytu visí v muzeu a ukazuje jeho extravagantní zařízení. Yves Saint-Laurent a Pierre Bergé zde uchovávali a vystavovali svoji sbírku sedmi set uměleckých předmětů, kterou shromažďovali čtyřicet let, od bronzových skulptur ze 16. století, přes mistrovské obrazy až po nábytek art-déco. Její prodej po Saint-Laurentově smrti byl v roce 2009 hodnocen jako dražba století.
V roce 2014 byly o životě slavného návrháře natočeny téměř paralelně dva filmy. V jednom z nich hrál Saint-Laurenta nedávno tragicky zesnulý Gaspard Ulliel, v tom druhém Pierre Niney. Toho jsem předtím neznala ani jménem – vlastně až do chvíle, kdy jsem byla před pár lety s kamarádkou na snídani v jedné kavárně poblíž kanálu Saint-Martin, kde v jednom okamžiku všechny ženy v místnosti, včetně mé kamarádky, strnuly a ztratily řeč – to si totiž k vedlejšímu stolu přisedl obyčejný hubený kluk v kšiltovce, o kterém mi kamarádka nenápadně šeptala, že je to Pierre Niney – hm, a já nevěděla, kdo to je. Jen díky tomu jsem si pak film vyhledala. Z něj je také tento trailer.
Další video je trochu dlouhé, ale ukazuje nejen interiér dnešního muzea, ale také trochu historie a způsob, jak Yves Saint-Laurent pracoval. Je v něm vidět vlastně všechno, o čem jsem dnes psala.
Potkat anglického fotografa Martina Parra je pro fotografy něco jako pro milovníky filmu vidět naživo Alaina Delona. Autor výrazně barevných fotografií, na kterých zachycuje nevšedním způsobem každodenní život obyčejných lidí, navštívil Paříž při příležitosti nedávného fotografického festivalu Paris-Photo a současně zde otevřel tři svoje výstavy. Každá z nich pojednává jiná témata, která fotograf v minulosti zpracoval svým originálním, lehce provokativním způsobem.
Martin Parr, Photo: Magnum Photos
První z Parrových výstav se koná v sídle slavné fotografické agentury Magnum, kde jsou vystaveny fotografie z jeho knihy Déjà View. Zachycují záběry z běžného britského života i z různých mimořádných událostí a situací, jako jsou oslavy nebo dovolené, které ve své jásavé barevnosti na první pohled vypadají kýčově a líbivě a až na druhý pohled si všimneme autorova záměru ukázat stereotypy, podobnosti a podivnosti. Zvlášť znepokojivé mi připadaly fotografie z letovisek a dovolených, na kterých není vidět jediný úsměv nebo radost, ale jen úporná snaha za každou cenu „realizovat dovolenou“, třeba i v ubohých podmínkách uprostřed staveniště na mořském břehu nebo na pláži, plné odpadků, se všemi komickými detaily a módou, jako jsou podivné plavky, nemoderní sváteční šaty, pestré náramky k all inclusive, ponožky v sandálech a levné fotoaparáty.
Kromě samotných fotografií jsou v galerii Magnum k dispozici k prohlédnutí některé Parrovy knihy a v regálech pak knihy dalších slavných fotografů – členů agentury.
Magnum Gallery, 11. obvod, 69 rue Léon Frot, do 22. prosince, vstup zdarma
Za druhou výstavou nemusíte nikam na periferii, ale najdete ji přímo v centru ve čtvrti Marais v sídle nadace Fondation Henri Cartier-Bresson. Výstava se jmenuje Réconciliation – Usmíření a připomíná spor mezi Martinem Parrem a jedním ze zakladatelů agentury Magnum, ikonickým francouzským fotografem Henri Cartier-Bressonem. V roce 1989, když se Parr ucházel o přijetí do slavné agentury, byl Cartier-Bresson nejdříve zásadně proti, protože se mu Parrovy fotky nelíbily. Teprve až později se spolu usmířili a Cartier-Bresson poslal Parrovi omluvu s tím, že sice každý z nich „patří do jiné sluneční soustavy“, ale že to s negativním hodnocením přece jen přehnal.
Na výstavě jsou proto snímky obou těchto fotografů uspořádány paralelně a přímo naproti sobě tak, že ukazují jejich rozdílné světy, a to v několika tématech, kterým se oba dva – každý po svém – věnovali, jako třeba reportáže z různých pracovních prostředí, dovolené obyčejných lidí a běžní lidé ve svém prostředí.
Nově zrekonstruované prostory Fondation Henri Cartier-Bresson. Vlevo Cartier-Bresson, vpravo Martin Parr.
Fondation Henri Cartier-Bresson, 3. obvod, 79 rue des Archives, do 12. února 2023
Na třetí výstavu musíme k Panthéonu, kde jsou v sídle Irského kulturního centra vystaveny fotografie z mnoha Parrových cest po Irsku mezi lety 1979 až 2019. Fotografie zachycují proměnu irského světa, jeho amerikanizaci, život na irské vesnici i v městech mezi tvrdou prací a oslavami svateb, svátků svatých i narozenin nebo pohřbů.
Fotky jsou tentokrát nejen barevné, jak je u Parra zvykem, ale ty z prvních cest i černo-bílé.
Centre Culturel Irlandais, 5. obvod, 5 rue des Irlandais, do 8. ledna 2023, vstup zdarma
Pro mě nejvýstižnější hodnocení, které jsem o Parrových fotkách četla, byl výraz „uncomfortable“. Vzbuzují totiž nejen pocit, že jsou mrazivě výstižné a vtipné, ale ve své pravdivé realitě i nepříjemné a nepohodlné. Za zhlédnutí ale stojí bez jakékoliv diskuze. Já jsem jsem to vše stihla dokonce dvakrát.
V Boulogne-Billancourt, na samém okraji parku Edmond de Rothschild, stojí nízká vila z 18. století s malou zahradou. Dřív patřila k Rothschildově panství a společně s ním se dostala do vlastnictví města. To v ní zřídilo muzeum sochaře Paula Belmonda, přestože ten neměl za svého života se zámkem ani městem nic společného – jeho ateliér se nacházel v Paříži na Montparnassu a nedaleko od něj také bydlel.
Jeho díla darovaly do vlastnictví města v roce 2007 jeho tři děti – Muriel, Alain a Jean-Paul (ano, TEN Jean-Paul Belmondo). Díky odkazu město získalo 263 soch, 452 medailí a přípravných prací k nim, 966 kreseb a náčrtů, sochařské nářadí a vybavení ateliéru. Pro expozici zrekonstruovalo doposud nevyužitou a prázdnou vilu a otevřelo v ní muzeum v roce 2010.
Paul Belmondo se narodil v Alžírsku v roce 1898 a zemřel na předměstí Paříže v Ivry-sur-Seine v roce 1982. Byl jedním z hlavních představitelů klasického francouzského figurativního sochařství. Jeho díla se vyznačují hladkými liniemi a harmonickými tvary. Ve své době byl jedním z nejvyhledávanějších portrétních sochařů a vytvořil stovky byst představitelů pařížské společnosti. Kromě toho byl žádaným tvůrcem medailí a mincí.
Ve vstupních prostorách muzea najdeme kromě sochařových fotografií i repliku jeho montparnasského ateliéru. Další sled expozice pak představuje na třech poschodích bronzové i sádrové sochy a formy k jejich odlévání, přípravné kresby a modely k výrobě medailí a mnoho dalších kreseb, akvarelů, náčrtů a návrhů. Kromě stálých sbírek pořádá muzeum i krátkodobé výstavy.
Muzeu dnes zůstala jen malá zahrada, vmáčknutá mezi dálniční přivaděč a ošklivé budovy nemocnice z jedné strany a parkoviště z druhé strany. Naštěstí je její živý plot tak vysoký, že si toho na první pohled ani nevšimnete. V podzimním slunci pak zahrada, které dominuje několik soch (nejen od Paula Belmonda, ale i dalších sochařů jeho generace) působila příjemně a útulně – zvlášť když jsem byla v ní i v muzeu celou dobu úplně sama (malá návštěvnost je ostatně velký problém muzea).
Paul Belmondo je pohřben na hřbitově Montparnasse v Paříži. Přestože po smrti Jeana-Paula Belmonda kolovaly zaručené zprávy, že bude slavný herec pohřben do hrobu svého otce, který byl následně zasypán květinami, není to tak – a dodnes není ani jasné, kam byla nebo bude urna s popelem Jeana-Paula vlastně uložena (mluví se i o uložení do hrobu jeho nejstarší dcery Patricie na tomtéž hřbitově nebo rozptylu na hřbitově Père-Lachaise nebo dokonce na Antilských ostrovech).
Pokud budete mít do Boulogne-Billancourt cestu, určitě si nenechte muzeum ujít – já jsem z návštěvy, tak dlouho odkládané, byla nadšená. Za prohlídku ostatně stojí celé město, které se nejvíce rozvinulo ve 20. a 30. letech minulého století, kdy zde přibylo velké množství kvalitní moderní architektury, především ve stylu art-déco a funkcionalismu, od nejlepších architektů té doby, včetně Le Corbusiera. Časem se na ni tady také podrobně podíváme.
Musée Paul Belmondo, Boulogne-Billancourt, 14 rue de l’Abreuvoir
Otevřeno: úterý až pátek 14-18 hod, sobota a neděle 11-18 hod
Vstupné: 7 eur, do 26 let zdarma, každou první neděli v měsíci zdarma
Jak se tam dostat: metro 10, stanice Jean-Jaurès, od metra asi kilometr pěšky nebo obecním minibusem s označením „SUBB – Circuit nord“
Krásný prostor paláce Galliera se otvírá jen občas pro speciální výstavy, spojené s módou. To napovídá, že i současná výstava, která nese jméno slavné mexické malířky Fridy Kahlo, se bude točit především – ale nejen – kolem jejího oblečení. Představuje obsah jejích skříní a koupelny, které byly po její smrti v roce 1953 zapečetěny a znovu otevřeny až po padesáti letech v roce 2003. Na světle se tak objevil archiv s tisíci dokumentů a fotografií, ale také mnoho jejích pestrých šatů a ostatních osobních předmětů.
Nechybí ani několik obrazů, především těch, na kterých Frida Kahlo zobrazila sama sebe, ať už v souvislosti se svým komplikovaným osudem, ovlivněným těžkou dopravní nehodou, kterou utrpěla ve svých osmnácti letech v roce 1925, nebo jako poctu barevným mexickým krojům.
Vlevo autoportrét z roku 1948, který namalovala pro svého zubaře, vpravo plátno s názvem „Rám“ z roku 1938
Genealogický strom s názvem „Moji prarodiče, rodiče a já“ z roku 1936
Nejobsáhlejší a nejvýznamnější část výstavy je zastoupena typickými oděvy, které Frida nosila. Nechávala si je šít podle krojů žen z mexické oblasti Tehuana, kde ženy nosí živůtek huipil, střižený do čtverce, s geometrickým nebo květinovým vyšíváním, a nabíranou sukni. Frida zakrývala širokým živůtkem korzet, který musela kvůli zranění páteře nosit skoro celý život. Kombinovala pestré barvy oblečení, šperky a květinové ozdoby ve vlasech, aby upoutala horní polovinou těla a odvedla pozornost od svých zmrzačených nohou, které skrývala pod dlouhou sukní.
Zlaté šperky v mexickém stylu, které nosila nejčastěji
Ortopedické boty s odlišně vysokými podpatky si Frida nechávala šít na míru, protože měla po nehodě jednu nohu kratší. Když jí rok před smrtí museli jednu nohu amputovat, nechala si vyrobit i podobně dekorovanou protézu.
Frida Kahlo nosila celý život korzety, které jí podpíraly zmrzačenou páteř. V nejhorších dobách to byly téměř mučící nástroje z oceli a pevné kůže, později už jen sádrové korzety. Některé z nich si vyzdobila svými malbami, jak je vidět i na fotografii dole. (Tomu dekoru se není co divit, Frida byla pod vlivem svého manžela Diega Rivery celý život zapálenou komunistkou a dokonce ve svém Modrém domě v Mexico City hostili na konci 30. let Lva Trockého, se kterým si Frida začala milostný románek.)
Poslední část výstavy zahrnuje oblečení od slavných módních návrhářů, kteří se později nechali Fridinými modely inspirovat.
Z Fridiny pozůstalosti zbylo kromě dokumentů, dopisů, deníků a článků také mnoho fotografií, především z jejího dětství a mládí, a to díky tomu, že její otec i dědeček byli profesionálními fotografy. Ona sama také ráda fotila.
Některé z nově objevených listin a fotografií jsme viděli na výstavě i loni v Praze, ale upřímně řečeno, šlo jen o malý zlomek toho, co je k vidění teď v Paříži.
Nahoře vlevo Frida v roce 1919 ve věku 12 let, vpravo ve stejném roce se svými třemi staršími sestrami.
Dole vlevo v roce 1926 v devatenácti letech, vpravo svatební fotografie s Diegem Riverou, kterého si vzala v srpnu 1929. O něm později napsala: „Utrpěla jsem v životě dvě vážné nehody. Tu první, když mě srazila tramvaj, tou druhou byl Diego“.
Výstava FRIDA KAHLO – AU DELÀ DES APPARENCES
Palais Galliera – Musée de la Mode
16. obvod, 10 avenue Pierre 1er de Serbie
Výstava trvá do 5. března 2023, denně kromě pondělí 10 – 18 hod, čtvrtek a pátek do 21 hod
Vstupné 15 eur, do 18 let zdarma, rezervace TADY (nejsou povinné, ale silně doporučované, pokud se chcete vyhnout frontě)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.