Každý, kdo se zajímá o fotografii, určitě už narazil na název nejznámější a nejprestižnější fotografické agentury Magnum Photos. Sdružuje osmdesátku nejproslulejších světových fotografů a jejím strategickým srdcem je právě Paříž. Na nenápadné adrese v dvorním traktu činžáku nedaleko hřbitova Père-Lachaise sídlí nejen oficiální kancelář, ale i galerie, která představuje díla svých členů. Během let se stala inspirativním centrem, kde se pořádají výstavy, setkání a projekty dokumentující prostředí nejen francouzské, ale i světové fotografie.

Agentura Magnum Photos vznikla 27.  dubna 1947 v Paříži jako fotografická kooperativa vlastněná svými členy. Stojí za ní šest původních zakladatelů: váleční fotografové Robert Capa, Henri Cartier‑Bresson, George Rodger, David “Chim” Seymour, Maria Eisner a Rita Vandivert, která se stala prvním prezidentem agentury. Zakládající fotografové chtěli mít kontrolu nad autorskými právy ke svým snímkům a také nezávislost na tiskových agenturách, které je často omezovaly. Chtěli pracovat dlouhodobě na vlastních projektech a být, jak sami prohlásili, „citlivými svědky světa bez redakčního diktátu“.

Šanci stát se členem agentury získá jen hrstka výjimečných fotografů a ani pro ně to není snadné. Magnum uplatňuje přísný třístupňový přijímací proces. Každý zájemce musí předložit svůj fotoprojekt a podstoupit hlasování, aby se mohl stát kandidátem, tzv. Nominee Member. Pro jeho přijetí musí hlasovat nejméně 50 % stávajících členů. Tato fáze trvá dva roky, teprve potom se může ucházet o další stupeň – Associate Member, kdy opět předloží projekt a čeká, jak dopadne hlasování. I zde musí získat nejméně 50 % hlasů. Po dalších dvou letech může požádat o plné členství – Full Member, kdy pro jeho přijetí musí hlasovat 70 % stávajících členů.

Podmínky členství jsou striktní – fotografové odvádějí agentuře zhruba polovinu svých příjmů, účastní se schůzí a mají povinnosti v řídících rolích. Plnocenní členové získávají hlasovací práva a možnost kandidovat na posty jako prezident. Členství je doživotní. Doposud ještě nikdy nikdo nebyl vyloučen, přestože někteří členové odešli na vlastní žádost.

Mezi členy agentury není nikdo z českých fotografů. Je s ní od 70. let minulého století spojován Josef Koudelka, který ovšem nepožádal o členství, ale jen o kategorii Contributor, a také Markéta Luskačová, která ve zhruba stejné době postoupila do kategorie Nominee Member.

Kromě hlavního pařížského sídla má agentura pobočky i v New Yorku, Tokiu a Londýně.

Na současné výstavě v galerii Magnum je představen francouzský fotograf Raymond Depardon, který se stal členem agentury v roce 1978. Je známý především jako reportážní fotograf a dokumentarista, který zachycoval konflikty v Alžírsku, Vietnamu, Čadu či Libanonu, ale i každodenní život ve Francii. Mimo to vytvořil řadu dokumentárních filmů, z nichž některé se věnovaly francouzskému soudnímu systému, nemocnicím či venkovu. Hodně fotografoval i sportovní události, včetně olympiád od roku 1964 v Tokiu až po rok 1980 v Moskvě.

Kdo byl v Paříži loni v létě, možná si vzpomene na obří fotografie sportovců, které při příležitostí olympiády visely po celém městě – jejich autory byli právě Raymond Depardon a jeho syn Simon.

Skutečné zájemce o fotografii může přitahovat i to, že Magnum nedávno spustila tak zvaný Collector Cooperative program, určený sběratelům a podporovatelům fotografie. Cílem je vytvořit síť až 500 členů, kteří získají přístup k exkluzivním edicím, tiskovým setkáním a benefitům při eventech i výstavách.

Do sídla agentury se může zdarma podívat každý. Kromě aktuální výstavy jsou zde k dispozici k prohlédnutí nebo zakoupení knihy nejen vystavovaného autora, ale v podstatě všech členů, jejich fotografie (to ovšem není nic levného), nebo plakáty z výstav či jiných akcí.

Agence Magnum Photos, 11. obvod, 68 Rue Léon Frot

Otevřeno denně kromě pondělí a neděle od 10 do 19 hod, v sobotu od 11 do 19 hod

Vstup zdarma

Sněhová vánice, která přišla nečekaně jednoho listopadového odpoledne, jediného dne, kdy letos v Paříži sněžilo, mě zastihla u Opery Garnier a svojí intenzitou mě po chvíli zahnala do prvních otevřených dveří. Nebyla to kavárna, jak jsem doufala, ale Muzeum parfémů. Nikdy předtím jsem tam nebyla a ani jsem to vlastně moc neplánovala, ale této příležitosti jsem ráda využila.

Muzeum vytvořila společnost Fragonard v roce 1983 v domě z roku 1860, postaveném v typickém slohu Napoleona III. Zatímco v přízemí se nachází obchod, muzeum je umístěno v prvním patře, kde zabírá několik pokojů, vybavených dobovým nábytkem. Ve vitrínách najdeme nejen exponáty parfémů, ale také celou historii jejich výroby od starého Egypta až do dnešních dnů, popis původu a získávání nejtypičtějších surovin, které se k výrobě používají, a také sbírku starožitných flakonů, nádob, toaletních potřeb a destilačních přístrojů pro parní destilaci parfémových extraktů. V další místnosti se pak v malé expozici dozvíme historii rodiny Fragonard a jejich cesty od malého závodu, založeného v roce 1926 v jihofrancouzském Grasse, až do Paříže a dalších velkých světových měst.

Expozice je krátká, asi na patnáct minut. Schody nás potom zavedou dolů do obchodu, kde se dá celý voňavý sortiment prohlédnout a očichat. Já jsem tentokrát odešla s voňavým mýdlem, ale velmi pravděpodobně jsem tam nebyla naposledy. Koneckonců, ještě mi zbývá jejich druhý a větší obchod hned za rohem, kde kromě vůní prodávají i některé doplňky do domácnosti.

Pokud někoho parfémy opravdu zajímají, může se přihlásit i do kurzů, zaměřených na výrobu vlastního parfému.

A koho parfémy moc neberou, snad ho potěší aspoň neobvyklý výhled z oken prvního patra na budovu Opery.

Musée du parfum Fragonard, 9. obvod, 9 rue Scribe

Vstup zdarma

Téměř bez reklamy a upoutávek se v polovině listopadu v malém muzeu, vytvořeném z bývalého domu a ateliéru sochaře Ossipa Zadkina, otevřela výstava s názvem Přerušené přátelství, která popisuje dosud neprozkoumané umělecké přátelství, které spojovalo sochaře Ossipa Zadkina a Amedea Modiglianiho.

Na výstavě je k vidění přes devadesát exponátů obou umělců, a to jak obrazů, tak i soch, kreseb, fotografií a dokumentů. Dávají možnost sledovat cesty Modiglianiho a Zadkina, které se protínaly v uměleckém prostředí Montparnassu v prvních dvou desetiletích 20. století. Oba avantgardní umělci se setkávali v umělecké komunitě, složené z velké části z cizinců, která se v těchto letech na Montparnassu vytvořila. Výstava tak mapuje jejich práci a cesty k sebeprosazení.

Zatímco Zadkinovy práce jsou v muzeu k vidění trvale, ty Modiglianiho byly pro výstavu zapůjčeny ze Centre Pompidou, Musée de l´Orangerie a z muzeí v Miláně, Rouenu a Dijonu a jsou proto v takovémto celku vystaveny poprvé. I z tohoto důvodu se staly hlavním magnetem pro návštěvníky.

Jedna z částí výstavy prezentuje Modiglianiho projekt Kariatidy, ze kterého pochází i dílo, které se stalo upoutávkou pro plakát k výstavě, a které kurátoři připodobňují pro jeho formu a provedení k abstraktnímu obrazu Amorpha Františka Kupky.

„Modí“ a Ossip Zadkine se setkali v roce 1913, ale oba v Paříži už nějaký čas žili a pracovali. Modigliani sem dorazil z rodného Livorna už v roce 1906, zatímco Zadkine z ruského (dnes běloruského) Vitebsku v roce 1910. Jejich cesty se rozešly během 1. světové války, kdy Modigliani na radu přátel opustil sochařinu, se kterou původně začínal, a věnoval se více malbě. Pro své chabé zdraví směl zůstat v Paříži a nemusel na frontu, na rozdíl od Zadkina, který narukoval do Cizinecké legie, kde byl přidělen jako nosič nosítek ruské sanitky a kde se nakazil a málem nepřežil. Po válce se na Montparnassu znovu setkali, ale jejich přátelství končí předčasnou Modiglianiho smrtí v třiceti pěti letech v roce 1920.

Ossip Zadkine se během svého dlouhého života (zemřel v roce 1967) dočkal vytouženého úspěchu. Z jeho bývalého přítele, který zemřel v bídě a nepochopení, se po jeho smrti postupně stala jedna z nejslavnějších legend moderního umění. Zadkine se spolu s dalšími montparnasskými uměleckými přáteli aktivně podílel na vzniku a budování modiglianovského mýtu.

Zadkinovo muzeum vzniklo v blízkosti Lucemburské zahrady z jeho bývalého ateliéru a domu, ve kterém žil a pracoval od roku 1928 až do své smrti v roce 1967. Jeho žena Valentine odkázala tyto prostory s veškerým vybavením a zařízením městu po své smrti v roce 1981 s podmínkou, že zde má být vytvořeno muzeum, věnované dílu jejího muže. V obdobích, kdy v muzeu není žádná krátkodobá výstava, je zde proto prezentováno Zadkinovo dílo v plné šíři, a to jak uvnitř ateliéru a domu, tak i na malé zahradě, vklíněné mezi okolní činžáky.

MUSÉE ZADKINE, 6. obvod, 100 bis rue d’Assas

Výstava se koná až do 30. března 2025

Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin

Vstupné na výstavu 9 euro, jinak v době, kdy není v muzeu žádná krátkodobá výstava, je vstup zdarma

I tady doporučuji koupit lístek předem, protože fronty jsou opravdu dlouhé. Navíc je potřeba se obrnit trpělivostí, protože muzeum je maličké a uvnitř je tlačenice.

Jednou z největších kulturních událostí letošního podzimu v Paříži je, kromě včerejšího programu k otevření katedrály Notre-Dame a současné výstavy o surrealismu, také výstava impresionisty Gustava Caillebotta. Připravilo ji Musée d’Orsay jako připomínku 130. výročí úmrtí tohoto pařížského umělce. Výstava s názvem „Malovat muže“ vyzdvihuje mužské postavy, které byly Caillebottovým oblíbeným tématem a které zpracoval na velkém množství svých obrazů. Na výstavě je k vidění téměř sedmdesát Caillebottových pláten, včetně těch nejvýznamnějších a neznámějších, z nichž některé jsou zapůjčeny z muzeí v Los Angeles a v Chicagu, a také jeho pastely, kresby, fotografie a archivní dokumenty.

Caillebotte ve svém realistickém přístupu zachycoval muže ve svém bezprostřední okolí, od svých přátel v kavárnách a salónech nebo na balkónech pařížských činžáků, chodců na ulici a dělníků, až po sportovce nebo námořníky, včetně scén každodenního života a různých společenských a intimních činností v jejich domovech. Mužskými postavami a jejich společenskou rolí byl při své tvorbě fascinován více než ženskými figurami.

Kromě této přehlídky vystavuje Musée d´Orsay dočasně v jednom ze sálů ve stálé expozici i všechna díla z Caillebottovy pozůstalosti, skládající se z pláten jeho přátel a vrstevníků. Tato prezentace připomíná otevření tzv. Caillebottova sálu v Musée du Luxembourg v roce 1897, a nabízí díky jeho sbírce, kterou tehdy odkázal státu, ucelenou vizi umělcova příspěvku k impresionismu a moderně.

Pro další informace o Caillebottovi a o možnosti návštěvy jeho domu v Yerres doporučuji i tento můj starší článek z loňského roku.

Caillebotte: Peindre les hommes. Do 19. ledna 2025.

Musée d´Orsay, 7. obvod, Esplanade Valéry Giscard d’Estaing

Otevřeno úterý až neděle 9 – 18 hodin, ve čtvrtek do 22 hodin ( od 18 hod je vstupné 10 eur a taky tam už není takový nával)

Vstupné 14 eur

Vzhledem k tomu, že je o výstavu velký zájem, doporučuji koupit vstupenku přes internet TADY, i když je to o 2 eura dražší. Pokud by bylo vyprodáno (jako se to stalo mně), pořád ještě se dá vystát fronta (čekala jsem při čtvrtečním večerním otevření po 18 hodině jen asi 15 minut).

Až do 23. listopadu 2024 si můžete v budově filmové Nadace Jérôme Seydoux-Pathé prohlédnout výstavu, pořádanou k 10. výročí otevření této nadace, která je věnovaná italskému architektu Renzovi Pianovi. Výstava si klade za cíl vzdát hold jeho vizi ideálního města a seznámit veřejnost s architektonickou kanceláří tohoto slavného janovského architekta, kterou založil pod názvem „Building Workshop“ v roce 1981, a především s jeho stopami, které zanechal v Paříži.

Výstava vypráví příběh architektovy cesty při navrhování projektů od procesu tvorby, prezentované kresbami a skicami, až po modely návrhů a samotných staveb a jejich zasazení do rámce města a jeho struktury a sousedství. Můžeme zde proto vidět nejen počáteční návrhy, ale i podrobné plány, makety, fotografie z průběhu stavby a dokumentaci o jejich dokončení.

Asi nejslavnější stavbou janovského architekta je známá stavba dodnes kontroverzního Centre Pompidou, které navrhl společně s Richardem Angersem a týmem dalších spolupracujících architektů včetně Jana Kaplického, a které vzniklo v letech 1971 až 1977. Právě Pianovým nápadem bylo zviditelnění a přiznání technologických prvků v podobě kostry budovy, vytvořené z barevného potrubí, vzduchových kanálů a vnějších eskalátorů.

Nahoře vidíme Pianovy vlastnoruční skici, dole fotografie z průběhu stavby (ty jsem přefotografovala z knihy o stavbě, kterou je možné si na výstavě prolistovat). Na první fotografii je vidět stavební jáma před zahájením prací, dále potom budova pod lešením s pracujícími dělníky.

Mezi další pařížské Pianovy stavby patří také projekt IRCAM (Institutu pro hudební a akustický výzkum a koordinaci), který leží v těsné blízkosti Centre Pompidou (ta cihlově červená budova vedle fontány Stravinski), několik projektů sociálního bydlení, vzdělávacích a kulturních institucí nebo nemocnice. Jeho dílem je i nedávno otevřená budova nového Justičního paláce v 17. obvodu a také samotné sídlo Nadace Seydoux-Pathé, kde se výstava koná. To vysvětluje, proč jsou Pianova díla prezentována v nadaci, která se jinak zabývá filmovým průmyslem.

Budova Nadace Jérôme Seydoux-Pathé leží ve 13. obvodu nedaleko place d´Italie. Renzo Piano ji umístil za historickou fasádu, která zůstala jako jediná z bývalého populárního divadla Gobelínů. Fasáda je památkově chráněná díky tomu, její výzdobu vytvořil v roce 1868 sochař Auguste Rodin. Ten zde zobrazil na štítu dvě ústřední postavy jako reprezentaci dramatu a komedie. Do vybouraného prostoru vložil architekt v letech 2008 až 2014 zvláštní objekt vejčitého tvaru, který je údajně inspirovaný mořským světem – podle vaší fantazie může představovat lodní trup, velrybu nebo obrovskou mušli. Šedá hliníková skořepina odkazuje na šedivé pařížské zinkové střechy. Vrcholek tohoto objektu, za kterým se v nejvyšším patře skrývá knihovna nadace, je překrytý polokulovitou skleněnou střechou, která sem přivádí dostatek světla.

Při návštěvě výstavy si můžete kromě samotných exponátů prohlédnout první dvě patra budovy a suterénní kino, kde se promítá film o Pianových dílech, a také malou zahradu za vstupním prostorem, odkud se dá z kavárny pozorovat zadní část vložené stavby.

Bohužel se při této příležitosti nedostanete do knihovny a dalších prostor, které vidíte v mém článku, na který vede výše uvedený odkaz, ale můžete se příležitostně zúčastnit samostatné prohlídky celé budovy, která se koná vždy v sobotu ve 12 hod.

Fondation Jérôme Seydoux-Pathé, 13. obvod, 73 avenue des Gobelin

Otevřeno: od úterý do soboty od 14h do 19 hod (v sudé dny) nebo do 20,30 (liché dny)

Vstupné: výstava 5 eur, prohlídka budovy 7 eur

Polská knihovna v Paříži, založená v roce 1838, představuje důležitou kulturní instituci, která uchovává exponáty a připomínky polské literatury a historie. Najdete ji v sídle Polské historické a literární společnosti, založené v roce 1866 a uznané již v témže roce císařem Napoleonem III. jako veřejně prospěšná. Společnost podporuje studium polské historie, literatury a umění, ale jejím cílem je také dialog mezi francouzskou a polskou kulturou a obecněji mezi kulturou zemí střední a východní Evropy na jedné straně a Západem na straně druhé.

Mezi její členy patřily postupně mnohé významné polské a francouzské osobnosti jako generál Jean-Marie de La Fayette, francouzský politik a historik Charles de Montalembert, hudební skladatel Frédéric Chopin, básník a spisovatel Adam Mickiewicz, spisovatel a básník Czesław Milosz, francouzský spisovatel André Gide nebo také Marie Sklodowska-Curie.

Prostory Polské historické a literární společnosti nabízí kromě knihovny i čtyři samostatné muzejní celky: Muzeum Adama Mickiewicze, Salon Frédérica Chopina, Muzeum Boleslase Biegase, a sbírku uměleckých předmětů, zahrnující umělecká díla z 19. a 20. století. Základním fondem jsou odkazy z vlastnictví polských emigrantů, které obsahují nejen literární sbírky, ale také archiválie, nejrůznější umělecká díla, fotografie i mapy. Jména hlavních mecenášů, kteří se zasloužili o založení a činnost Polské knihovny, jsou vyryta na pamětních deskách, umístěných v budově pod zobrazením jagellonského orla, který je symbolem knihovny.

Kromě toho pořádá knihovna krátkodobé tematické výstavy, věnované důležitým mezníkům polských dějin nebo významným osobnostem polské kultury a historie.

Prvním muzeem, umístěným v knihovně, bylo muzeum polského národního spisovatele a básníka Adama Mickiewicze, představitele polského národního romantismu. Muzeum, které bylo otevřeno 3. května 1903, zde vytvořil jeho nejstarší syn Władysław. Najdeme v něm, kromě jiného, i mnoho portrétů polské emigrace, většinou v podobě akvarelů, litografií, plastik nebo medailí. Mnohé z nich vytvořil francouzský sochař David d´Angers, kterého pojilo s Adamem Mickiewiczem dlouholeté přátelství. Je také autorem spisovatelovy busty, kterou vytvořil v roce 1835. Adam Mickiewicz se narodil v roce 1798, tři roky po pádu polského státu, a zemřel při plnění vlastenecké mise během krymské války v roce 1855. Po své emigraci do Francie vyučoval na Collège de France a snažil se i v cizině svými spisy a výzvami podporovat svobodu národů. V Paříži prožil skoro polovinu života.

V opačném křídle domu je umístěn Chopinův salon. Byl vytvořen z části exponátů Muzea Adama Mickiewicze a ze sbírek Historicko-literární společnosti, které se tohoto slavného polského pianisty a skladatele týkají. Mezi nejvýznamnější předměty patří portréty Chopina a jeho blízkých, jeho knihy, rukopisy, partitury a první vydání jeho děl. Asi nejdojemnějším exponátem je jeho posmrtná masky a odlitek levé ruky. Podoba salonu byla vytvořena v roce 2009 přesně podle akvarelu Teofila Kwiatkowského, který zobrazuje poslední Chopinův byt na Place Vendôme číslo 12.

V roce 1950 získala Historicko-literární společnost sbírku soch, kreseb, maleb, fotografií a dokumentů polského umělce Bolesława Biegase, který je společnosti odkázal ve své závěti s přáním, aby byly vystaveny ve stálé expozici. Byl zde proto vytvořen sál, věnovaný tomuto odkazu, ovšem vzhledem k bohatosti sbírky je prezentována jen její malá část, která nicméně tvoří důležité svědectví o tvorbě umělce a o jeho době. Přiznám se, že jsem o Biegasovi předtím nikdy neslyšela. Jen pro představu, jeho díla mi ze všeho nejvíc připomínají tvorbu Františka Bílka.

Sídlo Polské knihovny se nachází v centru města v historickém paláci na ostrově Ile Saint-Louis. Dům pochází ze 17. století a je typickou stavbou své doby, s točitým schodištěm, procházejícím středem domu přes všechna čtyři podlaží, se společenskými salony v přízemí a dvěma řadami menších místností v uličním a nádvorním křídle. Za domem leží malý dvorek, na kterém je vystaveno několik sochařských děl.

Návštěva Polské knihovny může být proto nejen vstupem do polské intelektuální atmosféry, ale současně také prohlídkou tohoto historického domu na nábřeží Seiny s vyhlídkou na pont de la Tournelle se sochou svaté Jenovéfy a na protější nábřeží quai de la Tournelle.

Société Historique et Littéraire Polonaise – Bibliothèque Polonaise de Paris, 4. obvod, 6  Quai d´Orléans

Otevřeno: úterý až pátek od 14 do 18 hod

Vstupné: 7 eur, do 18 let zdarma, studenti a senioři 4 eur