Sněhová vánice, která přišla nečekaně jednoho listopadového odpoledne, jediného dne, kdy letos v Paříži sněžilo, mě zastihla u Opery Garnier a svojí intenzitou mě po chvíli zahnala do prvních otevřených dveří. Nebyla to kavárna, jak jsem doufala, ale Muzeum parfémů. Nikdy předtím jsem tam nebyla a ani jsem to vlastně moc neplánovala, ale této příležitosti jsem ráda využila.
Muzeum vytvořila společnost Fragonard v roce 1983 v domě z roku 1860, postaveném v typickém slohu Napoleona III. Zatímco v přízemí se nachází obchod, muzeum je umístěno v prvním patře, kde zabírá několik pokojů, vybavených dobovým nábytkem. Ve vitrínách najdeme nejen exponáty parfémů, ale také celou historii jejich výroby od starého Egypta až do dnešních dnů, popis původu a získávání nejtypičtějších surovin, které se k výrobě používají, a také sbírku starožitných flakonů, nádob, toaletních potřeb a destilačních přístrojů pro parní destilaci parfémových extraktů. V další místnosti se pak v malé expozici dozvíme historii rodiny Fragonard a jejich cesty od malého závodu, založeného v roce 1926 v jihofrancouzském Grasse, až do Paříže a dalších velkých světových měst.
Expozice je krátká, asi na patnáct minut. Schody nás potom zavedou dolů do obchodu, kde se dá celý voňavý sortiment prohlédnout a očichat. Já jsem tentokrát odešla s voňavým mýdlem, ale velmi pravděpodobně jsem tam nebyla naposledy. Koneckonců, ještě mi zbývá jejich druhý a větší obchod hned za rohem, kde kromě vůní prodávají i některé doplňky do domácnosti.
Pokud někoho parfémy opravdu zajímají, může se přihlásit i do kurzů, zaměřených na výrobu vlastního parfému.
A koho parfémy moc neberou, snad ho potěší aspoň neobvyklý výhled z oken prvního patra na budovu Opery.
Téměř bez reklamy a upoutávek se v polovině listopadu v malém muzeu, vytvořeném z bývalého domu a ateliéru sochaře Ossipa Zadkina, otevřela výstava s názvem Přerušené přátelství, která popisuje dosud neprozkoumané umělecké přátelství, které spojovalo sochaře Ossipa Zadkina a Amedea Modiglianiho.
Na výstavě je k vidění přes devadesát exponátů obou umělců, a to jak obrazů, tak i soch, kreseb, fotografií a dokumentů. Dávají možnost sledovat cesty Modiglianiho a Zadkina, které se protínaly v uměleckém prostředí Montparnassu v prvních dvou desetiletích 20. století. Oba avantgardní umělci se setkávali v umělecké komunitě, složené z velké části z cizinců, která se v těchto letech na Montparnassu vytvořila. Výstava tak mapuje jejich práci a cesty k sebeprosazení.
Amedeo Modigliani: vlevo Hlava ženy, kolem roku 1920, vpravo Burgunďanka, 1915
Ossip Zadkin, tři hlavy z let 1918-1919. Stejně jako Modigliani, i on byl v té době ve své tvorbě ovlivněn africkými maskami a egyptskými malbami
Zatímco Zadkinovy práce jsou v muzeu k vidění trvale, ty Modiglianiho byly pro výstavu zapůjčeny ze Centre Pompidou, Musée de l´Orangerie a z muzeí v Miláně, Rouenu a Dijonu a jsou proto v takovémto celku vystaveny poprvé. I z tohoto důvodu se staly hlavním magnetem pro návštěvníky.
Amedeo Modigliani: Portrét Chaïma Soutina, ruského malíře, který byl jeho sousedem v ateliéru v Cité Falquière
Jedna z částí výstavy prezentuje Modiglianiho projekt Kariatidy, ze kterého pochází i dílo, které se stalo upoutávkou pro plakát k výstavě, a které kurátoři připodobňují pro jeho formu a provedení k abstraktnímu obrazu Amorpha Františka Kupky.
„Modí“ a Ossip Zadkine se setkali v roce 1913, ale oba v Paříži už nějaký čas žili a pracovali. Modigliani sem dorazil z rodného Livorna už v roce 1906, zatímco Zadkine z ruského (dnes běloruského) Vitebsku v roce 1910. Jejich cesty se rozešly během 1. světové války, kdy Modigliani na radu přátel opustil sochařinu, se kterou původně začínal, a věnoval se více malbě. Pro své chabé zdraví směl zůstat v Paříži a nemusel na frontu, na rozdíl od Zadkina, který narukoval do Cizinecké legie, kde byl přidělen jako nosič nosítek ruské sanitky a kde se nakazil a málem nepřežil. Po válce se na Montparnassu znovu setkali, ale jejich přátelství končí předčasnou Modiglianiho smrtí v třiceti pěti letech v roce 1920.
Vlevo Modigliani (bohužel nevím od koho), vpravo Zadkine, zobrazený Marií Vorobieff v roce 1955
Ossip Zadkine, akvarely z doby kolem roku 1920
Ossip Zadkine se během svého dlouhého života (zemřel v roce 1967) dočkal vytouženého úspěchu. Z jeho bývalého přítele, který zemřel v bídě a nepochopení, se po jeho smrti postupně stala jedna z nejslavnějších legend moderního umění. Zadkine se spolu s dalšími montparnasskými uměleckými přáteli aktivně podílel na vzniku a budování modiglianovského mýtu.
Fotografie Modiglianiho posmrtné masky. Masku sňali Modiglianiho přátelé Moïse Kisling a Jacques Lipschitz, fotku vyfotil v roce 1929 Man Ray
Zadkinovo muzeum vzniklo v blízkosti Lucemburské zahrady z jeho bývalého ateliéru a domu, ve kterém žil a pracoval od roku 1928 až do své smrti v roce 1967. Jeho žena Valentine odkázala tyto prostory s veškerým vybavením a zařízením městu po své smrti v roce 1981 s podmínkou, že zde má být vytvořeno muzeum, věnované dílu jejího muže. V obdobích, kdy v muzeu není žádná krátkodobá výstava, je zde proto prezentováno Zadkinovo dílo v plné šíři, a to jak uvnitř ateliéru a domu, tak i na malé zahradě, vklíněné mezi okolní činžáky.
MUSÉE ZADKINE, 6. obvod, 100 bis rue d’Assas
Výstava se koná až do 30. března 2025
Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin
Vstupné na výstavu 9 euro, jinak v době, kdy není v muzeu žádná krátkodobá výstava, je vstup zdarma
I tady doporučuji koupit lístek předem, protože fronty jsou opravdu dlouhé. Navíc je potřeba se obrnit trpělivostí, protože muzeum je maličké a uvnitř je tlačenice.
Jednou z největších kulturních událostí letošního podzimu v Paříži je, kromě včerejšího programu k otevření katedrály Notre-Dame a současné výstavy o surrealismu, také výstava impresionisty Gustava Caillebotta. Připravilo ji Musée d’Orsay jako připomínku 130. výročí úmrtí tohoto pařížského umělce. Výstava s názvem „Malovat muže“ vyzdvihuje mužské postavy, které byly Caillebottovým oblíbeným tématem a které zpracoval na velkém množství svých obrazů. Na výstavě je k vidění téměř sedmdesát Caillebottových pláten, včetně těch nejvýznamnějších a neznámějších, z nichž některé jsou zapůjčeny z muzeí v Los Angeles a v Chicagu, a také jeho pastely, kresby, fotografie a archivní dokumenty.
Asi nejobdivovanější obraz na výstavě. Pařížská ulice, 1877.
Caillebotte ve svém realistickém přístupu zachycoval muže ve svém bezprostřední okolí, od svých přátel v kavárnách a salónech nebo na balkónech pařížských činžáků, chodců na ulici a dělníků, až po sportovce nebo námořníky, včetně scén každodenního života a různých společenských a intimních činností v jejich domovech. Mužskými postavami a jejich společenskou rolí byl při své tvorbě fascinován více než ženskými figurami.
Kromě této přehlídky vystavuje Musée d´Orsay dočasně v jednom ze sálů ve stálé expozici i všechna díla z Caillebottovy pozůstalosti, skládající se z pláten jeho přátel a vrstevníků. Tato prezentace připomíná otevření tzv. Caillebottova sálu v Musée du Luxembourg v roce 1897, a nabízí díky jeho sbírce, kterou tehdy odkázal státu, ucelenou vizi umělcova příspěvku k impresionismu a moderně.
Otevřeno úterý až neděle 9 – 18 hodin, ve čtvrtek do 22 hodin ( od 18 hod je vstupné 10 eur a taky tam už není takový nával)
Vstupné 14 eur
Vzhledem k tomu, že je o výstavu velký zájem, doporučuji koupit vstupenku přes internet TADY, i když je to o 2 eura dražší. Pokud by bylo vyprodáno (jako se to stalo mně), pořád ještě se dá vystát fronta (čekala jsem při čtvrtečním večerním otevření po 18 hodině jen asi 15 minut).
Až do 23. listopadu 2024 si můžete v budově filmové Nadace Jérôme Seydoux-Pathé prohlédnout výstavu, pořádanou k 10. výročí otevření této nadace, která je věnovaná italskému architektu Renzovi Pianovi. Výstava si klade za cíl vzdát hold jeho vizi ideálního města a seznámit veřejnost s architektonickou kanceláří tohoto slavného janovského architekta, kterou založil pod názvem „Building Workshop“ v roce 1981, a především s jeho stopami, které zanechal v Paříži.
Výstava vypráví příběh architektovy cesty při navrhování projektů od procesu tvorby, prezentované kresbami a skicami, až po modely návrhů a samotných staveb a jejich zasazení do rámce města a jeho struktury a sousedství. Můžeme zde proto vidět nejen počáteční návrhy, ale i podrobné plány, makety, fotografie z průběhu stavby a dokumentaci o jejich dokončení.
Asi nejslavnější stavbou janovského architekta je známá stavba dodnes kontroverzního Centre Pompidou, které navrhl společně s Richardem Angersem a týmem dalších spolupracujících architektů včetně Jana Kaplického, a které vzniklo v letech 1971 až 1977. Právě Pianovým nápadem bylo zviditelnění a přiznání technologických prvků v podobě kostry budovy, vytvořené z barevného potrubí, vzduchových kanálů a vnějších eskalátorů.
Pianova původní maketa Centre Pompidou, která vyhrála architektonickou soutěž
Nahoře vidíme Pianovy vlastnoruční skici, dole fotografie z průběhu stavby (ty jsem přefotografovala z knihy o stavbě, kterou je možné si na výstavě prolistovat). Na první fotografii je vidět stavební jáma před zahájením prací, dále potom budova pod lešením s pracujícími dělníky.
Mezi další pařížské Pianovy stavby patří také projekt IRCAM (Institutu pro hudební a akustický výzkum a koordinaci), který leží v těsné blízkosti Centre Pompidou (ta cihlově červená budova vedle fontány Stravinski), několik projektů sociálního bydlení, vzdělávacích a kulturních institucí nebo nemocnice. Jeho dílem je i nedávno otevřená budova nového Justičního paláce v 17. obvodu a také samotné sídlo Nadace Seydoux-Pathé, kde se výstava koná. To vysvětluje, proč jsou Pianova díla prezentována v nadaci, která se jinak zabývá filmovým průmyslem.
IRCAM i se všemi suterénními prostory, které jsou umístěné nejen pod ním, ale hlavně pod place Igor Stravinski
Maketa Justičního paláce
Maketa vestavby kina Pathé Palace na boulevardu des Capucines
Maketa Nadace Seydoux-Pathé
Budova Nadace Jérôme Seydoux-Pathé leží ve 13. obvodu nedaleko place d´Italie. Renzo Piano ji umístil za historickou fasádu, která zůstala jako jediná z bývalého populárního divadla Gobelínů. Fasáda je památkově chráněná díky tomu, její výzdobu vytvořil v roce 1868 sochař Auguste Rodin. Ten zde zobrazil na štítu dvě ústřední postavy jako reprezentaci dramatu a komedie. Do vybouraného prostoru vložil architekt v letech 2008 až 2014 zvláštní objekt vejčitého tvaru, který je údajně inspirovaný mořským světem – podle vaší fantazie může představovat lodní trup, velrybu nebo obrovskou mušli. Šedá hliníková skořepina odkazuje na šedivé pařížské zinkové střechy. Vrcholek tohoto objektu, za kterým se v nejvyšším patře skrývá knihovna nadace, je překrytý polokulovitou skleněnou střechou, která sem přivádí dostatek světla.
Detail Rodinovy fasády, dole celkový pohled na průčelí s vykukující vestavbou
Při návštěvě výstavy si můžete kromě samotných exponátů prohlédnout první dvě patra budovy a suterénní kino, kde se promítá film o Pianových dílech, a také malou zahradu za vstupním prostorem, odkud se dá z kavárny pozorovat zadní část vložené stavby.
Pohled na vestavbu ze zahrady
Kavárna v zahradě
Bohužel se při této příležitosti nedostanete do knihovny a dalších prostor, které vidíte v mém článku, na který vede výše uvedený odkaz, ale můžete se příležitostně zúčastnit samostatné prohlídky celé budovy, která se koná vždy v sobotu ve 12 hod.
Fondation Jérôme Seydoux-Pathé, 13. obvod, 73 avenue des Gobelin
Otevřeno: od úterý do soboty od 14h do 19 hod (v sudé dny) nebo do 20,30 (liché dny)
Polská knihovna v Paříži, založená v roce 1838, představuje důležitou kulturní instituci, která uchovává exponáty a připomínky polské literatury a historie. Najdete ji v sídle Polské historické a literární společnosti, založené v roce 1866 a uznané již v témže roce císařem Napoleonem III. jako veřejně prospěšná. Společnost podporuje studium polské historie, literatury a umění, ale jejím cílem je také dialog mezi francouzskou a polskou kulturou a obecněji mezi kulturou zemí střední a východní Evropy na jedné straně a Západem na straně druhé.
Mezi její členy patřily postupně mnohé významné polské a francouzské osobnosti jako generál Jean-Marie de La Fayette, francouzský politik a historik Charles de Montalembert, hudební skladatel Frédéric Chopin, básník a spisovatel Adam Mickiewicz, spisovatel a básník Czesław Milosz, francouzský spisovatel André Gide nebo také Marie Sklodowska-Curie.
Průčelí sídla Polské knihovny a Polské historické a literární společnost
Prostory Polské historické a literární společnosti nabízí kromě knihovny i čtyři samostatné muzejní celky: Muzeum Adama Mickiewicze, Salon Frédérica Chopina, Muzeum Boleslase Biegase, a sbírku uměleckých předmětů, zahrnující umělecká díla z 19. a 20. století. Základním fondem jsou odkazy z vlastnictví polských emigrantů, které obsahují nejen literární sbírky, ale také archiválie, nejrůznější umělecká díla, fotografie i mapy. Jména hlavních mecenášů, kteří se zasloužili o založení a činnost Polské knihovny, jsou vyryta na pamětních deskách, umístěných v budově pod zobrazením jagellonského orla, který je symbolem knihovny.
Kromě toho pořádá knihovna krátkodobé tematické výstavy, věnované důležitým mezníkům polských dějin nebo významným osobnostem polské kultury a historie.
Prvním muzeem, umístěným v knihovně, bylo muzeum polského národního spisovatele a básníka Adama Mickiewicze, představitele polského národního romantismu. Muzeum, které bylo otevřeno 3. května 1903, zde vytvořil jeho nejstarší syn Władysław. Najdeme v něm, kromě jiného, i mnoho portrétů polské emigrace, většinou v podobě akvarelů, litografií, plastik nebo medailí. Mnohé z nich vytvořil francouzský sochař David d´Angers, kterého pojilo s Adamem Mickiewiczem dlouholeté přátelství. Je také autorem spisovatelovy busty, kterou vytvořil v roce 1835. Adam Mickiewicz se narodil v roce 1798, tři roky po pádu polského státu, a zemřel při plnění vlastenecké mise během krymské války v roce 1855. Po své emigraci do Francie vyučoval na Collège de France a snažil se i v cizině svými spisy a výzvami podporovat svobodu národů. V Paříži prožil skoro polovinu života.
V opačném křídle domu je umístěn Chopinův salon. Byl vytvořen z části exponátů Muzea Adama Mickiewicze a ze sbírek Historicko-literární společnosti, které se tohoto slavného polského pianisty a skladatele týkají. Mezi nejvýznamnější předměty patří portréty Chopina a jeho blízkých, jeho knihy, rukopisy, partitury a první vydání jeho děl. Asi nejdojemnějším exponátem je jeho posmrtná masky a odlitek levé ruky. Podoba salonu byla vytvořena v roce 2009 přesně podle akvarelu Teofila Kwiatkowského, který zobrazuje poslední Chopinův byt na Place Vendôme číslo 12.
V roce 1950 získala Historicko-literární společnost sbírku soch, kreseb, maleb, fotografií a dokumentů polského umělce Bolesława Biegase, který je společnosti odkázal ve své závěti s přáním, aby byly vystaveny ve stálé expozici. Byl zde proto vytvořen sál, věnovaný tomuto odkazu, ovšem vzhledem k bohatosti sbírky je prezentována jen její malá část, která nicméně tvoří důležité svědectví o tvorbě umělce a o jeho době. Přiznám se, že jsem o Biegasovi předtím nikdy neslyšela. Jen pro představu, jeho díla mi ze všeho nejvíc připomínají tvorbu Františka Bílka.
Expozice děl Boleslawa Biegase a děl jiných autorů jeho doby, které byly součástí jeho odkazu
Biegasova díla u vstupu do sálu, který je mu věnován
Sídlo Polské knihovny se nachází v centru města v historickém paláci na ostrově Ile Saint-Louis. Dům pochází ze 17. století a je typickou stavbou své doby, s točitým schodištěm, procházejícím středem domu přes všechna čtyři podlaží, se společenskými salony v přízemí a dvěma řadami menších místností v uličním a nádvorním křídle. Za domem leží malý dvorek, na kterém je vystaveno několik sochařských děl.
Návštěva Polské knihovny může být proto nejen vstupem do polské intelektuální atmosféry, ale současně také prohlídkou tohoto historického domu na nábřeží Seiny s vyhlídkou na pont de la Tournelle se sochou svaté Jenovéfy a na protější nábřeží quai de la Tournelle.
Výhled z oken 1. patra na most a nábřeží de la Tournelle. Na protější straně je v prosklené nástavbě rohového domu umístěna jedna z nejluxusnějších pařížských restaurací La Tour d´Argent.
Société Historique et Littéraire Polonaise – Bibliothèque Polonaise de Paris, 4. obvod, 6 Quai d´Orléans
Otevřeno: úterý až pátek od 14 do 18 hod
Vstupné: 7 eur, do 18 let zdarma, studenti a senioři 4 eur
Nejvýznamnější výstavou letošního podzimu je bezpochyby připomínka stého výročí založení surrealistického hnutí, která se pod jednoduchým názvem Surrealismus koná v Centre Pompidou. Je koncipována nejen jako odkaz na Surrealistický manifest jako klíčový dokument, kterým André Breton v roce 1924 položil základy a stanovil principy a metody surrealistického hnutí, ale především jako přehlídka výtvarných umělců, kteří pracovali v souladu s jeho myšlenkami.
Vstup na výstavu může sice udivit, má však své opodstatnění. Reprodukuje vstupní bránu slavného montmartreského Pekelného kabaretu (Cabaret d´Enfer), který v době Belle Époque sousedil s podobným lokálem s názvem Nebeský kabaret (Cabaret du Ciel). Oba dva podniky, dnes už dávno neexistující, měly stejného majitele a stejný nezapomenutelný vstup. Pekelný kabaret byl oblíbeným místem surrealistické skupiny umělců, nejen pro svoji výstřednost, ale pravděpodobně také proto, že se nacházel v přízemí domu číslo 34 na boulevardu de Clichy, ve kterém měl jen o patro výš svůj ateliér původce surrealismu André Breton, takže to tam neměli daleko.
Na výstavě jsou k vidění mistrovská díla hlavních surrealistických malířských velikánů, jako jsou Salvador Dalí, Max Ernst, René Magritte, Joan Miró, Giorgio De Chirico nebo Victor Brauner, ale také sochaři jako Alberto Giacometti nebo Jean Arp a hlavní představitelé fotografického surrealismu jako Man Ray a Dora Maar. Doplňují je také díla dalších, méně známých umělců, kteří k surrealismu přispěli svými jedinečnými vizemi.
Z české umělecké scény je zde zastoupena především Toyen, která byla klíčovou osobností surrealistického hnutí nejen u nás, ale i ve Francii, kde žila a tvořila. Dále zde figuruje několik děl jejího blízkého spolupracovníka Jindřicha Štyrského, jehož umělecký odkaz je pevně spjat s českým surrealismem. Jedním plátnem je zastoupen i Josef Šíma.
Vzadu na zdi vlevo Jindřích Štyrský, vpravo Toyen
Vlevo Toyen, vpravo Josef Šíma
Salvador Dalí
Vlevo Max Ernst, vpravo Giorgio De Chirico
Vlevo René Magritte, vpravo Victor Brauner
Vlevo Pablo Picasso, vpravo René Magritte
Plastiky Jeana Arpa
O tom, že Francouzi berou oslavu vzniku surrealismu opravdu vážně, svědčí i to, že se k poctě připojilo padesát významných uměleckých galerií v celém městě, z nichž některé věnují své nové expozice klasikům surrealismu, zatímco jiné i současným tvůrcům, kteří na surrealistické tradice navazují a oživují je v kontextu dnešní doby. Některé z těchto výstav už jsou otevřené, jiné, jak vidíte dole, se na otevření teprve připravují.
Centre Pompidou, do 13. ledna 2025
Další událostí podzimní výstavní sezóny je znovuotevření Musée Jacquemart André po roční rekonstrukci, které přináší přehlídku mistrovských děl z římské Gallerie Borghese. K vidění jsou tu díla velkých italských umělců 16. a 17. století, jako je Raffael, Tizian, Veronese, Caravaggio, Bernini a další, ale také někteří severští umělci, jako například Peter Paul Rubens. Výstavu jsem zatím ještě neviděla, ale nepochybuji, že stojí zato. Konec konců, téměř každá stanice metra vám ji teď v Paříži připomíná.
Musée Jacquemart André, 8. obvod, 158 Bd Haussmann, do 5. ledna 2025
Hned na začátku října se otevře v Musée d´Orsay výstava, která se stane určitě dalším hlavním tahákem podzimní sezóny. Představí sedmdesát figurálních maleb Gustava Caillebotta a dále jeho pastely, kresby, fotografie a archivní dokumenty. Caillebotte ve svém realistickém přístupu zachycoval mužské postavy kolem sebe a ve svém bezprostřední okolí, od městských dělníků, chodců na ulici, až po veslaře nebo sportovce, včetně scén každodenního života. Výstava se koná při příležitosti 130. výročí Caillebottovy smrti a odkazu jeho sbírky impresionistických obrazů státu. Musée d’Orsay při této příležitosti představí všechna díla z jeho pozůstalosti společně v jednom ze sálů stálé expozice.
Musée d´Orsay, od 6. října do 19. ledna 2025
Musée Picasso připravuje na 15. října otevření výstavy amerického abstraktního Jacksona Pollocka. Expozice bude zaměřena podrobně na jeho začátky od jeho prvních výtvorů až po díla z roku 1947, vytvořená jím vynalezeným stylem „drippingu“, kdy vytvářel abstraktní malbu kapkami barvy, které nechal stékat na plátno ve vysokých pastózních vrstvách. Na výstavě bude představeno více než sto děl, zapůjčených z těch nejvýznamnějších institucí, jako je pařížské Muzeum moderního umění, Centre Pompidou, londýnská Tate Gallery nebo Metropolitní muzeum v New Yorku.
Musée Picasso, 3. obvod, 5 rue de Thorigny, od 15. října do 19. ledna 2025
Poslední místo, na které vás pozvu, bude Petit Palais, který stojí za prohlídku sám o sobě i pro své stálé sbírky. Až do 19. listopadu se v něm koná výstava, inspirovaná olympiádou, na které jsou soustředěna díla, která představují tělo v pohybu. Souběžně s tím se zde už od 1. října bude konat také výstava švédského malíře Bruna Liljeforse na téma divoké severské přírody.
Musée de la Résistence nationale v Champigny-sur-Marne leží jen dvanáct kilometrů východně za Paříží. Připomíná francouzský odpor proti nacistické okupaci během druhé světové války. Muzeum bylo založeno v roce 1985 a jeho význam se neomezuje jen na historické exponáty, ale také na jeho jedinečnou architekturu, která výrazně přispívá k jeho roli jako památníku. Architekt Jean-Yves Barrier vytvořil moderní a symbolický prostor s čistými liniemi, kde betonová struktura s velkými skleněnými plochami vytváří pocit transparentnosti a otevřenosti, což je tady interpretováno jako odkaz na ideály svobody a spravedlnosti, které odbojáři hájili.
Sbírky muzea obsahují množství dokumentů, fotografií a předmětů, které představují boj francouzských odbojářů za svobodu. Expozice je rozdělena na tematické sekce, které návštěvníky provázejí historií francouzského odboje, včetně působení v ilegalitě, sabotážních akcí a úlohy žen v odboji. Pro nás jako cizince, kteří toho o vojenské historii Francie a jejích reáliích a jménech víme jen málo, nemusí být tolik podrobností až tak zajímavých, ale věřím, že odborníci tady jsou ve svém živlu.
Přestože je betonový kvádr, tvořící strukturu muzea, rozdělen do tří pater, jeho schodiště prochází celou výškou budovy a je lemováno sochami a plastikami, které svým zaměřením připomínají odboj a osvobození americkou armádou
Já jsem se do muzea vydala především proto, že v něm v současné době probíhá výstava slavného fotografa Roberta Doisneaua, který je známý svými snímky každodenního života v Paříži. Je jedním ze tří hvězdných fotografů, kteří položili základy francouzské pouliční fotografie (kromě něj je to také Henri Cartier-Bresson a Willy Ronis). I kdybyste o Doisneauovi nikdy předtím neslyšeli, určitě jste už viděli jeho ikonickou fotografii Polibek před radnicí, kterým se proslavil, přestože se později ukázalo, že byl naaranžovaný a není tedy spontánním zachycením pouličního výjevu.
Robert Doisneau: Baiser de l´Hôtel de Ville
Doisneau je ovšem také autorem mnoha méně známých snímků, které dokumentují život v okupované Francii během druhé světové války a které jsou zde pod názvem Duch odboje představeny. Zachycují atmosféru tehdejší doby, ať už jde o snímky z ulic okupované Paříže, z pařížského metra, které obyvatelům sloužilo jako kryt, nebo z obchodů, restaurací i domácností. Fotografie jsou výmluvným svědectvím nejen o válečných dnech v okupovaném městě, ale také o každodenním odboji, životě obyčejných obyvatel města, stavění barikád a pozdějších oslav osvobození.
Velká část výstavy představuje také Doisneauovu odbojovou činnost, o které málokdo ví. Jako fotograf pomáhal během německé okupace při vystavování falešných dokladů pro lidi, kteří z bezpečnostních důvodů potřebovali změnit totožnost nebo dokonce zmizet z Francie.
Plakát sice uvádí, že výstava trvá do 28. dubna, ale nenechte se zmást, byla prodloužena až do 12. října 2024.
Fotografie zachycuje německé vojáky pod Eiffelovou věží. Doisneau ke snímku poznamenal, že ho pořizoval s velkým strachem, protože fotografování německých vojáků bylo zakázáno a hrozilo mu proto zatčení.
Výstava je mimořádnou příležitostí vidět dílo jednoho z nejvýznamnějších francouzských fotografů v kontextu, který je úzce spojen s historií odboje. Pro milovníky fotografie i historie, zvlášť té vojenské, jde o zajímavý a neobyčejně silný zážitek, který spojuje umění s živými vzpomínkami na minulost.
Pokud jde o samotné městečko Champigny-sur-Marne, to trochu zklamalo. Má sice dlouhou historii, včetně té vojenské, protože právě zde se odehrály významné boje ve francouzsko-pruské válce v roce 1870, stejně jako hrálo roli i během okupace ve druhé světové válce, kdy se tady, jen kousek za Paříží a přesto v bezpečí na venkově, schovávali odbojáři, kterým hrozilo zatčení, ale samotné město moc pěkné není. Má hezký kostelík sv. Saturnina a břehy Marny jsou lemovány parky s výletními restauracemi, ale v centru nic zajímavého není (a to se běžně nadchnu skoro pro všechno, ale tady to prostě nešlo).
Kostel Saint-Saturnin pamatuje 12. století. Původně byl postaven v románském stylu, ale v průběhu staletí byl několikrát přestavován a upravován, což se projevilo zejména v gotických a renesančních prvcích. Interiér je údajně bohatě zdobený sochami a vitrážemi a má prý pozoruhodný oltář, ale bohužel byl zavřený.
Musée de la Résistance nationale
Champigny-sur-Marne, 40 quai Victor Hugo
Otevřeno: denně kromě pondělí 14-18 hod, v sobotu a v neděli do 19 hod
Vstupné: expozice + výstava 12 eur, pouze výstava 7 eur
Jak se tam dostat: RER A do Champigny, potom necelých deset minut pěšky, nebo autobus 108, 110, 116, 208, 306 (zastávka Mairie – Marché)
Jste milovníci umění a před cestou do Paříže jste si naplánovali, kolik výstav chcete navštívit, a na místě jste se pak srazili s realitou? Vidět všechno zkrátka nejde, zvlášť když jedete jen na pár dnů a chcete naštívit i co nejvíc památek a muzeí, projít si parky a vyzkoušet pařížské kavárny a bistra. Určité řešení však existuje. Nejdřív jděte tam, co chcete vidět ze všeho nejvíc, a pak, když už ze všech muzeí nemůžete ani chodit, natož je vnímat, zamiřte do Centre Pompidou. V místním knihkupectví totiž najdete katalogy téměř všech aktuálních výstav, které se zrovna ve městě konají (i mnohé z těch nejvýznamnějších, konaných v jiných francouzských i světových městech). V klidu si tak můžete prohlédnout aspoň na papíře to, co už nestíháte.
Toto knihkupectví je skutečným pokladem pro ty, kteří chtějí mít přehled o kulturním dění v Paříži a chtějí si být jistí, že nepropásnou žádnou zajímavou expozici. Kromě desítek katalogů aktuálních výstav, rozložených na velkých stolech hned u vchodu i s informací, o jakou výstavu se jedná, kde se koná a do kdy trvá, se můžete navíc i ponořit do historie a z dalších katalogů některých předchozích významných výstav zjistit, jaké umělecké skvosty byly k vidění v minulosti a prohlédnout si je aspoň v knihách.
Jde samozřejmě o normální knihkupectví, takže kromě katalogů výstav nabízí celou širokou škálu další literatury, a to hlavně z oblasti umění (jsme přece jen v muzeu), od malířství a sochařství, monografií umělců, knihy o fotografii, filmu a divadlu, až po architekturu nebo urbanistiku. Velkou výhodou je, že jsou tady zvyklí, že si lidi přijdou knížky jen prohlížet (občas ty knihy podle toho i vypadají) a nikdo vás nepopohání, abyste si něco koupili a vypadli.
Centre Pompidou myslí na své návštěvníky i co se týče otevírací doby. Knihkupectví je otevřeno až do 21 hodin, což dává dostatek času na pohodlné listování po celodenním objevování města. Já tam trávím poměrně dost času, protože se tam často zastavím večer cestou domů (i proto, že mi přímo od Centre Pompidou jede přímé metro).
Bohužel tato rada platí zatím jen jeden rok – Centre Pompidou chystá velkou rekonstrukci, kvůli které bude od konce léta 2025 na pět let zavřené. Doufejme, že knihkupectví a hlavně způsob jeho fungování přežije i eventuální změny, které rekonstrukce přinese.
V posledních týdnech jsem dělala spoustu nejrůznějších itinerářů pro přátele, známé a známé známých, kteří se vypravovali na Olympiádu. Největší úspěch měl seznam, který dnes přikládám i sem. Samozřejmě, že pro pokročilé Pařížany jsou to místa, která už dávno znáte, ale může se hodit mít je pohromadě a přehledně.
Seznam samozřejmě není kompletní a určitě byste ho dokázali doplnit o mnoho dalších věcí. Já jsem ho omezila jen na památky, které jsou v centru města a které jsou lehce dosažitelné pěšky. Většinou jde o muzea, kde jsou zajímavé sbírky, ale kde za prohlídku stojí už samotný palác, ve kterém jsou umístěny. Často jsou v nich zdarma přístupné jen prostory stálých sbírek (což většinou k základní orientaci stačí), ale eventuální krátkodobá výstava, konaná souběžně, je už placená (přičemž volný vstup do stálých sbírek je zachován).
1. Petit Palais
Muzeum výtvarného umění Petit Palais, umístěné v pozoruhodném secesním paláci přímo naproti „šermířskému“ Grand Palais, není ani zdaleka tak známé, jak by si zasloužilo. Jeho stálé sbírky tvoří průřez výtvarného umění od antiky až po začátek 19. století. Kromě malířských pláten, včetně těch od Poussina, Dorého, Courbeta a impresionistů, zde objevíme i secesní nábytek od Hectora Guimarda a dalších mistrů secese a v nejzastrčenějším rohu suterénu i vitrínu se šperky, navrženými Alfonsem Muchou. Bonusem je krásná vnitřní zahrada s bazénkem, lemovaným mozaikou, palmami, kolonádami a kavárnou s terasou.
8. obvod, avenue Winston Churchill, otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod
2. Musée Carnavalet
Nejstarší pařížské muzeum, spravované přímo městem, prezentuje historii Paříže už od svého založení v roce 1880. Výstavní trasa představuje přes čtyři tisíce exponátů, které pokrývají historii města od mezolitu (9600-6000 př. n. l.) až po bezprostřední současnost. Kromě souvislé historické linie jsou zde také rekonstruovány slavné dobové prostory a salony slavných osobností, počínaje ložnicí spisovatele Marcela Prousta, až po kompletní interiér klenotnictví Fouquet, navržený Alfonsem Muchou. Bohaté výstavní prostory doplňují tři vnitřní nádvoří, upravená ve stylu francouzských zahrad.
3. obvod, 16 rue des Francs-Bourgeois, otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 16 hod
Klenotnictví Fouquet navržené Alfonsem Muchou
3. Bibliothèque Nationale Richelieu
Jedno ze dvou hlavních sídel Francouzské národní knihovny leží v samém centru města. Jeho historie sahá až do poloviny 14. století, kdy její základy, skládající se z necelé tisícovky rukopisů, položil v Louvru král Karel V. Jeho následníci kontinuitu knihovny udrželi a rozšiřovali, i když ji často stěhovali z paláce do paláce a dokonce i na svá sídla mimo Paříž. Knihovna tak vystřídala několik pařížských paláců a klášterů a po zámku v Amboise nebo Blois zakotvila v roce 1666 definitivně v komplexu tří paláců nedaleko Louvru a bývalého Královského paláce, kde sídlí dodnes, byť v mnohokrát přestavěné podobě. Dnes ji můžete bez problému navštívit. Zatímco výpůjčky jsou vyhrazeny držitelům čtenářských průkazek, běžní návštěvníci mohou bez jakéhokoliv omezení procházet předsálí a zahradu, posedět v kavárně a především navštívit hlavní Oválnou čítárnu, sednout si zde a listovat volně přístupnými knihami, a dále aspoň od dveří nakouknout do druhé čítárny Salle Labrouste.
2. obvod, 5 rue Vivienne nebo 58 rue de Richelieu, otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, v úterý do 20 hod
Oválný sál
Sál Labrouste
4. Maison de Victor Hugo
Muzeum, věnované životu a dílu Victora Huga, sídlí od roku 1903 přímo v bývalém bytě slavného spisovatele, kde napsal některé ze svých největších děl. Po nedávné rekonstrukci tohoto historického paláce na možná nejkrásnějším pařížském náměstí place des Vosges jsou znovu zpřístupněny všechny místnosti, upravené do podoby, jakou měly za Hugova života, včetně nábytku, dalšího vybavení a zařízení, až po kompletní čínský salon. Nově byla vytvořena romantická zahrada ve vnitřním nádvoří, údajně inspirovaná zahradou z Les Misérables. Její součástí je čajovna se stolky, které z interiéru vybíhají až na nádvoří.
4. obvod, 6 place des Vosges, otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod
Čínský salon
5. Collège des Bernardins
Perla gotické architektury a jedno z mých nejoblíbenějších míst v Paříži vůbec. Bývalá kolej řádu cisterciáků, postavená před osmi stoletími, s jemnými žebrovými klenbami a řadami nosných sloupů, se po své náročné rekonstrukci v roce 2008 stala místem kultury a dialogu. Konají se v ní výstavy současného umění, koncerty, představení, debaty a konference, ale hlavní loď a bývalá sakristie jsou stále veřejným prostorem, běžně otevřeným veřejnosti (s výjimkou eventuálních instalací výstav nebo příprav koncertů).
5. obvod, 20 rue de Poissy, otevřeno od pondělí do soboty od 10 do 18 hod, v neděli od 15 do 18 hod.
6. Musée d´Art Moderne
Muzeum moderního umění se nachází ve východním křídle Palais de Tokyo nedaleko Trocadéra. Obsahuje širokou sbírku více než patnácti tisíc děl historických avantgard, od francouzských fauvistů a moderních klasiků Delaunayho, Légera, Matisse nebo Duffyho, až po Chaïma Soutina nebo Giorgia De Chirica. Eklektický soubor je korunován dvěma velkoformátovými malbami, které mají každá svůj vlastní sál – je to jednak Tanec od Henriho Matisse a především největší dílo Raoula Duffyho Víla elektřina o rozměru šest set metrů čtverečních. Za prohlídku stojí i samotný palác ve stylu Art Déco, s hladkými a čistými interiéry a s venkovní terasou se sochou Francie od Antoina Bourdella, z níž se po schodišti schází k bazénu a dále až k Seině téměř naproti Eiffelovce.
16. obvod, 11 avenue du Président-Wilson, otevřeno denně kromě pondělí 10 – 18 hod
Raoul Duffy: La Fée éléctricité
7. Musée Cognacq-Jay
Honosný historický palác s malým nádvořím v srdci čtvrti Marais ukrývá sbírku, kterou na počátku 20. století shromáždil zakladatel obchodního domu La Samaritaine Ernest Cognacq se svou ženou Marie-Louise Jay. Jako velcí příznivci umění 18. století se soustředili především na dobu francouzského Osvícenství, a to zejména na rokoková plátna Watteaua, Fragonarda nebo Bouchera, ale také na plátna vlámské školy (Rembrandt, Van Ruysdael, Rubens) nebo italské klasiky Canaletta a Guardiho. Díla jsou prezentována v historických salonech, zařízených křesly, gobelíny, porcelánem a sochami ze stejného období.
3. obvod, 8 rue Elzévir, otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod
8. Maison de Balzac
Na dohled od Eiffelovky leží spisovatelova poslední pařížská rezidence, která podává zprávu o jeho životě, době a díle. K vidění je tu jeho pracovna s křeslem, ve kterém sedával, jeho psací stůl, knihy, psací potřeby a několik dalších osobních předmětů. V bývalé jídelně pak narazíme na soubor některých postav z jeho Lidské komedie. I tady je historický interiér doplněn zahradou a novou kavárnou.
16. obvod, 47 rue Raynouard, otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod
9. Muzeum Čestné legie / Musée de la Légion d’honneur et des ordres de chevalerie
Přímo naproti vstupu do proslaveného Musée d´Orsay leží vchod do dalšího muzea, opomíjeného a málokdy navštěvovaného. Muzeum Čestné legie a rytířských řádů má však co nabídnout. Prezentuje historii Francie od doby křižáckých výprav, přes náboženské války, absolutistickou monarchii doby Ludvíka XIV., Francouzskou revoluci, parlamentní monarchii až do dnešní doby. Jde především, ale nejen, o historii vojenskou, se všemi mezníky při budování národní paměti. Zvláštní zřetel je pak věnován historii Řádu Čestné legie a jeho nositelům. A samozřejmě – ta budova s krásným vnitřním nádvořím si aspoň krátkou návštěvu taky zaslouží.
7. obvod, 2 rue de la Légion d’honneur, otevřeno středa až neděle, od 13 do 18 hod
10. Arènes de Lutèce
Když už mluvíme o pařížské historii, nesmíme zapomenout ani na tu nejstarší, na dobu, kdy se Paříž ještě jmenovala Lutécie a kdy se po březích Seiny proháněli Římané. Ti si centrum svého antického města postavili nedaleko řeky zhruba v místech dnešní Latinské čtvrti. Vévodil mu ohromný amfiteátr, jehož část se jako nejstarší pozůstatek lidského osídlení na území Paříže zachovala až do dnešní doby. Aréna i s malou přilehlou zahradou je běžně přístupná.
5. obvod, 49 rue Monge nebo z Rue des Arènes nebo přes park z náměstí Square René Capitan
Kromě toho připomínám, že existuje celá řada dalších míst, do kterých se sice běžně platí vstupné, ale které jsou jednou měsíčně volně přístupné – většinou, ale ne výhradně, první neděli v měsíci. Doporučuji podívat se vždy na stránky příslušné památky, jestli a kdy přesně tuto výhodu nabízí. Bohužel to v těchto případech bývá tak trochu danajský dar – něco za něco – dovnitř jdete sice zdarma, ale je tam tak přeplněno, že o nějakém zážitku často nemůže být ani řeč.
Kromě notoricky známých muzeí, uvedených ve všech turistických průvodcích, má Paříž také celou řadu menších, často specializovaných muzeí, kde se netlačí davy turistů. O většině z nich jste si tady na blogu už mohli přečíst. Jenže existuje i několik dalších sbírek, o kterých skoro nikdo neví, dokonce ani rodilí Pařížané. Je nutné si je najít v trochu odbornějších textech a občas u nich máte pocit, že o návštěvníky vlastně ani moc nestojí. Jedním z takových je i Musée d’Ennery, umístěné v elegantní čtvrti 16. obvodu na dohled od Vítězného oblouku. Je věnované asijskému umění, zejména japonským a čínským artefaktům, a nabízí unikátní pohled do světa východoasijské kultury a historie.
Muzeum vzniklo na konci 19. století díky sběratelské vášni Clémence d’Ennery, manželky slavného dramatika Adolpha d’Ennery. Clémence byla fascinována bohatostí, krásou a jemností asijského umění a při svých cestách shromáždila ohromující kolekci uměleckých děl i předmětů denní potřeby. V roce 1892 nechala přestavět svůj dům na muzeum, aby sbírky mohla zpřístupnit veřejnosti. Po její smrti v roce 1898 bylo muzeum darováno francouzskému státu a v roce 1908 bylo otevřeno veřejnosti.
Sbírky Musée d’Ennery jsou zaměřeny především na umění a řemesla z Číny a Japonska, ale najdeme zde také předměty z dalších asijských zemí. Mezi hlavní atrakce a největší vzácnosti patří japonské netsuke a inrō – drobné, ale detailně propracované předměty. Netsuke jsou drobné sošky, které sloužily jako závaží pro inrō, malé krabičky používané k přenášení osobních věcí. Muzeum se také může pochlubit bohatou kolekcí čínské keramiky a porcelánu od starověku až po dynastii Čching, různými sochami a figurkami, z nichž mnohé představují buddhistická a šintoistická božstva nebo mýtické postavy a zvířata, a také japonskými divadelními maskami a loutkami. Dalším důležitým prvkem je sbírka lakového umění z Číny a Japonska, která představuje techniku laků na dřevo nebo bambus, při níž jsou vytvářeny krásné lesklé povrchy, často zdobené složitými vzory.
Za prohlídku stojí už samotná budova muzea. Dům, navržený v typickém pařížském stylu, je okouzlující a evokuje atmosféru konce 19. století. Návštěvníci mohou obdivovat nejen vystavené předměty, ale také nádherný interiér, který dokonale ladí s vystavenými předměty.
Musée d’Ennery je skutečným klenotem pro milovníky asijského umění a kultury. Jeho intimní atmosféra a jedinečná sbírka nabízejí nezapomenutelný zážitek, který odhaluje krásu a jemnost východoasijského umění. Je to ideální místo k návštěvě, pokud hledáte klidnou a nerušenou prohlídku, únik od ruchu pařížských ulic a chcete objevovat něco, co hned tak někdo nezná.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.