Pařížská Mincovna a její nádvoří tady už v minulosti byly, dokonce možná i několikrát. Jednu dobu jsem tam ráda chodila, jednak na výstavy, ale také jen tak projít si nádvoří a dát si kávu v místní kavárně. Až teprve nedávno jsem navštívila i místní muzeum, které prezentuje mince a medaile a současně dokumentuje dlouhou a bohatou historii tohoto místa.

La Monnaie de Paris je nejstarší institucí ve Francii a jednou z nejstarších společností na světě. Založil ji v roce 864 Karel II. jako královskou razírnu mincí, kdy hodlal centralizací ražby mincí pod královskou korunou posílit svoji moc a odstavit na druhou kolej šlechtu a duchovenstvo, kteří na jeho vkus do měny příliš zasahovali. V průběhu staletí se počet dílen, v nichž se mince razily ručně kladivem, měnil, až se v roce 1870 ustálil na třech centrech- Bordeaux, Paříž a Štrasburk. Od roku 1878 pak zůstala aktivní pouze pařížská Mincovna. Je jedinou dílnou ve Francii, která od svého vzniku vyrábí bez přerušení, přestože pařížské budovy jsou dnes už jen památkou a skutečná mincovna, ve které stát razí peníze, byla přestěhována v 70. letech minulého století do Pessac u Bordeaux.

Hlavní nádvoří Mincovny je nezvykle orientované kolmo k nábřeží (byl to první palác s touto orientací), odkud nabízí perspektivu pohledu na novoklasicistní budovy, navržené v roce 1773. Nádvoří má tvar podkovy, kde je v zaoblené části mezi čtyřmi dórskými sloupy umístěný vchod do bývalé razírny mincí. Ve výklencích mezi sloupy jsou umístěny bysty čtyř francouzských králů – Jindřicha II., Ludvíka XIII., Ludvíka XIV. a Ludvíka XV. Na frontonu jsou umístěny plastiky alegorií Mincovní poctivosti a Hojnosti bohatství, společně s královským znakem. Zajímavé je to, že budovy nejsou původní, byly postaveny jako repliky poté, co byla mincovna vypálena komunardy v roce 1871.

Hlavní budova s dlouhou fasádou směrem k řece sloužila dřív pro administrativní účely a bydlení. Po rekonstrukci je tato část věnována výhradně výstavám a společenským akcím, v druhé polovině potom sídlí luxusní tříhvězdičková restaurace Guy Savoy (která byla nedávno vyhlášena nejlepší restraurací na světě). Razicí dílny a slévárny cenných kovů byly dříve umístěny ve dvorních křídlech.. Při rekonstrukci byly zrenovovány a i se zařízením přeměněny na muzeum.

Muzeum nabízí jak výstavní prostory, tak pohled do původní dílny. V té se dnes velmi omezeným způsobem razí některé medaile či pamětní mince. Já jsem byla v muzeu loni na podzim, kdy se konalo v Paříži mistrovství světa v ragby a proto zde byl vystaven i celý soubor medailí, které zde pro tuto příležitost vznikly.

Skutečným smyslem expozice je ukázat návštěvníkům zákulisí výroby měny a s tím spojených uměleckých řemesel. Prohlídka zahrnuje celý postup výroby mincí, od těžby a zpracování surovin a cenných kovů, přes vznik uměleckých návrhů, rytí, výrobu matric a samotnou ražbu. Můžete tady také vidět řemeslníky, kteří prezentují svoji práci, ať už jde o rytce nebo raziče, a při troše štěstí se trefíte při návštěvě i do okamžiků, kdy si při interaktivní prezentaci sami můžete vyrazit svoji minci. 

V jednotlivých výstavních sálech jsou kromě mincí vystaveny i další exponáty, které výstavu doplňují, ať už jde o portréty panovníků, kteří jsou na mincích zobrazeni nebo kteří jejich výrobu nařídili, nebo různé schránky, měšce a truhlice, které sloužívaly k úschově mincí.

Samostatnou kapitolou je pak výroba medailí. Vznikají zde nejen sportovní medaile, ale také řády a vyznamenání. Nejzajímavější mi připadla výroba řádu Čestné legie, která je zde prezentována na skutečných vyražených kusech krok po kroku, tak jak se při výrobě postupuje.

Budovy La Monnaie lemují čtyři vnitřní nádvoří. To hlavní čestné jsme viděli už nahoře, další pak budete postupně objevovat při bloudění areálem. Z tohoto malého dvora, kterému se říká Zlatý, se po pravé straně vstupuje do muzea a po levé straně do obchodu se suvenýry (kterými jsou zde, nepřekvapivě, hlavně mince).

Ze sousedního dvora, do kterého se dostanete průchodem,  se pak vstupuje do kavárny, proto je zde v létě její zahrádka. V rohu tohoto nádvoří stojí sluneční hodiny z roku 1777, které současně vyměřují i pařížský poledník.  Z posledního a nejméně zajímavého veřejného nádvoří, na kterém dříve bývaly ubikace stráží, se dnes vstupuje do kanceláří.

Nahoře jsem sice mluvila o čtyřech nádvořích, ale ve skutečnosti je jich pět. Při troše štěstí najdete v areálu i vstup na tento napůl skrytý dvůr se starými, prozatím nezrenovovanými fasádami.

Z průjezdu mezi hlavním vchodem z nábřeží quai Conti a hlavním nádvořím se vstupuje do reprezentační budovy Mincovny. Po čestném schodišti, nad kterým se klene vysoká kopule, se dostanete do prvního patra s velkým vstupním salonem, bohatě zdobeným štuky, mramorem a řezbami, na který navazuje celá řada dalších menších salonů. V nich se konají výstavy, které mají sice nejrůznější zaměření, ale vždy stejné hlavní téma – peníze, měna nebo mince. Výstava, kterou jsem tady viděla na podzim a která prezentovala zobrazení peněz v umění (od Jidášových třiceti stříbrných, přes zlaté tele až po realistická moderní díla vycpaná falešnými bankovkami), sice už skončila, ale ta příští začíná 1. března a bude zaměřena na hrací automaty, juke-boxy a všechny další elektrické a mechanické hry a nástroje, fungující po vhození mince, které byly typické pro pařížské kavárny a všeobecně západoevropské podniky 60. až 90. let minulého století.

Pokud vás muzeum mincí moc nepřitahuje (taky jsem to dlouho odkládala) a pokud se zrovna nebude konat žádná zajímavá výstava, zkuste si projít aspoň všechny nádvoří. Je na ně vstup zdarma a stojí to za to.

Muzeum také nabízí komentované prohlídky, jejichž témata se obměňují. Momentálně se teď, v zimním období, vždy ve středu od 19 hodin a v sobotu od 17.30 hodin, konají večerní prohlídky „ve světle baterky“.

Musée de la Monnaie de Paris, 6. obvod, 11 quai Conti
otevřeno denně od 11 do 19 hod, ve středu do 21 hod

Vstupné jen do muzea (tj. mince+dílny) je 10 eur, pokud k tomu přidáte i krátkodobou výstavu, tak 14 eur.

V srpnu bývá obvykle vstup zdarma, ale podmínkou je registrace na stránkách. Zdarma se sem dostanete také při Noci muzeí v květnu nebo Dnech evropského dědictví v září.

Kdo by se chtěl do Mincovny podívat aspoň virtuálně, tak dvory a hlavní budovu najde TADY a TADY.

Když v roce 2011 opouštěla Banque de France svoji dlouholetou pobočku na place du Général Catroux, oznámila současně, že v uvolněných prostorách zřídí muzeum ekonomie, první svého druhu v Evropě. Slovo dodržela a v roce 2019 otevřela Citéco, jak své muzeum, jehož prostřednictvím objasňuje veřejnosti základní ekonomické principy a fungování, zkráceně nazvala.

Citéco zabírá všechny prostory bývalé banky, včetně bezpečnostního trezoru a kanceláře ředitele, která zůstala ve své dřívější podobě jako viditelná stopa minulosti, stejně jako některé z exponátů, které představují minulost a vývoj bankovnictví ve Francii.

Expozice je rozdělena do šesti částí, které představují základní aspekty ekonomie. Najdeme zde proto první a základní sekci, zaměřenou na ekonomickou směnu, další sekci, zabývající se hlavními aktéry této směny, tj. podniky, bankami, státem a domácnostmi, a dále část, týkající se trhů a s tím související poptávky a nabídky. Další dvě části pak pojednávají jednak o ekonomické nestabilitě a tedy i ekonomické krizi, a také o regulaci a opatřeních, zmírňujících eventuální nefunkčnost trhu. V poslední sekci, umístěné za kulatými pancéřovými dveřmi trezoru, se návštěvníci seznámí s problémy měny, zlatého pokladu a emisí bankovek.

.

Zajímavější než expozice o ekonomii mi ovšem připadá samotná stavba. Přitahuje svým zvláštním stylem a už zvenčí díky svému neobvyklému vzhledu a nečekaným detailům na fasádě slibuje, že to uvnitř bude stát za to.

Kde se tady vůbec tato stavba vzala? Rozlehlý novorenesanční dům postavil architekt Jules Février v letech 1878 až 1882 pro bankéře Émila Gaillarda. Ten byl ředitelem pařížské pobočky rodinné banky z Grenoblu, kterou založil už jeho dědeček v 18. století. Během své bankovní kariéry se Émile Gaillard podílel na financování železnic a staral se o správu majetku šlechty a jiných významných osobností (byl např. i osobním bankéřem Victora Huga). Kromě toho byl jedním z největších sběratelů umění, především středověkého a renesančního. Sbírka však brzy zahltila jeho dům v rue Daru v 9. obvodu, takže se rozhodl postavit nové sídlo na tehdy překotně zastavované části 17. obvodu, nazývané Plaine Monceau.

Stavba z červených cihel a bílého kamene je inspirován budovami francouzské renesance, stojícími v údolí Loiry, a to zejména zámky Blois a Gien. Architekt se použitím tohoto stylu snažil vytvořit odpovídající rámec pro historické obrazy a další umělecká díla z Gaillardovy sbírky.

Po smrti Émila Gaillarda v roce 1902 byla umělecká sbírka rozprodána v aukci a dům prodán bance Crédit Lyonnais, od níž ho získala v roce 1919 Banque de France. Ta ho v následujících třech letech nechala přestavět pro potřeby své nově zřizované pobočky, které sloužila až do roku 2011, kdy započala transformace stavby na muzeum – po krátké epizodě z roku 2014, kdy se asociace, zabývající se dílem Alexandra Dumase, snažila získat palác pro založení Dumasova domu a centra pro boj proti otroctví (nezapomínejme, že Dumas nejstarší byl haitským otrokem). Měla k tomu dokonce podporu tehdejšího předsedy vlády, přičemž argumentovala i tím, že toto místo je pro Dumasův odkaz nejvhodnější už jen proto, že stojí na place du Général Catroux, kde jsou umístěny sochy všech tří Dumasů. Z tohoto záměru však nakonec sešlo a ve zdech, patřících stále Banque de France, bylo v roce 2019 přece jen nakonec otevřeno plánované Citéco.

Bankovní hala (nahoře) je ústředním a centrálním prostorem celé stavby. Byla vytvořena ze společenského salónu manželů Gaillardových. I přes následnou přestavbu je vidět, jak rozlehlý prostor to v minulosti byl. Údajně zde v roce 1885 manželé Gaillardovi uspořádali kostýmní ples pro více než dva tisíce hostů, přičemž pán domu je přijímal v kostýmu z doby Jindřicha II. Dnes zde bývá umístěna krátkodobá expozice – ta současná, která trvá do 25. února 2024, je na téma Ekonomie podle Asterixe.

Sál je dokonale zrenovovaný, bohužel je však pro potřeby současných expozic zastavený vysokými výstavními panely, které brání nejen fotografování, ale dokonce i prohlídce. Přesto můžeme, byť s překážkami, obdivovat krásu vyřezávaného dřevěného obložení, vitráží a kamenného ostění oken a dveří s vloženými dekoracemi a figurami, nebo ohromných krbů s nejrůznějšími kamennými prvky. K sálu přiléhá několik dalších menších salónů v podobném stylu.

Hlavní schodiště se vstupní halou je sice divoce nasvícené, ale na první pohled odráží původní záměr stavitele. Několikrát za hodinu zde ovšem začíná divoký videomapping, kdy jsou na stěny a schodiště v rychlém sledu promítány přepestré obrázky a texty, spojené s činností a historií muzea.

Celá expozice je protkána informačními tabulemi, které informují nejen o exponátech, ale také o minulosti a historii, ať už z pohledu původních vlastníků domu (dozvíte se například, kde měli manželé Gaillardovi ložnice a jak se odvíjel jejich soukromý a společenský život), ale také z hlediska Banque de France. Uvidíte původní psací stůl bývalého ředitele a jeho soukromou koupelnu (kde na vás ředitel vykoukne děsivě ze zrcadla díky obrazovce, umístěné hned naproti), různé zasedací salónky a některé historické vybavení a zařízení banky. To vše na pozadí kamenných a mramorových krbů, vyřezávaných dveří a obložení, vitráží a uměleckých děl a v trochu bizarní temnotě s bodovým osvětlením.

Nakonec si v podzemním trezoru můžete prohlédnout pravý zlatý lingot nebo si sami navrhnout a rovnou i vytisknout bankovku se svým vlastním portrétem.

Expozice je podle mě koncipovaná hlavně pro školy nebo pro ty, kdo jsou absolutně nepolíbení ekonomickým vzděláním. Kdyby šlo jen o ni, tak si nejsem úplně jistá, jestli bych vám s čistým svědomím mohla doporučit, abyste investovali do vstupného. Jenže je tady ten dům, a ten za to určitě stojí. Můžete to však udělat jako já – počkejte si buď na Dny evropského dědictví (polovina září) nebo na Muzejní noc (konec května), kdy je vstup zdarma. Od ledna bude také muzeum nově otevřeno zdarma vždy první čtvrtek v měsíci od 18 do 22 hod, navíc pokaždé s nějakým programem či představením. Je však nutné si zarezervovat místa TADY. No a pokud se nedostanete do Paříže tak, abyste muzeum mohli navštívit, virtuální prohlídku najdete TADY.

Citéco (Cité de l´Économie), 17. obvod, 1 place du Général Catroux

Otevřeno: denně mimo pondělí od 14 do 18 hod, v sobotu do 19 hod

Vstupné: (platí do stálé i krátkodobé expozice), 14 eur; 18-25 let 11 eur; 6-17 let 8 eur

Jedno z mála muzeí, které se na tomto blogu ještě neobjevilo, stojí nedaleko Trocadéra a je věnováno asijskému umění. Založil ho v roce 1889 Émile Guimet, bohatý průmyslník z Lyonu, který byl nadšeným cestovatelem a milovníkem starověkého umění, zvlášť toho, které se týkalo a pocházelo z egyptské a řecké civilizace. Mimořádnou slabost pak měl pro asijské umění, kterému přikládal mimořádnou důležitost. Ze svých cest po Středním a Dálném východě si přivezl četná umělecká díla a spoustu dokumentace.

Svoje sbírky vložil Émile Guimet do muzea, nově založeného v budově, speciálně navržené pro tuto příležitost Charlesem Terrierem a postavené v letech 1888 – 1889 (podle stejných plánů bylo postaveno také muzeum v Lyonu). Dnes představuje Guimetovo muzeum jednu z nejúplnějších sbírek asijského umění na světě. V roce 1927 se stalo národním muzeem.

V roce 1945 bylo rozhodnuto, že se muzeum zaměří pouze na asijské umění. Jeho sbírky egyptských památek byly přemístěny do Louvru, odkud byly naopak k Musée Guimet připojeny asijské umělecké předměty.

První kusy, zařazené do sbírek, shromáždil osobně Émile Guimet. Později je doplnily francouzské mise v Tibetu a především v tehdejších francouzských indočínských územích v jihovýchodní Asii. Muzeum tak má nejkrásnější sbírku khmerského umění v Evropě, uchovává i díla z Vietnamu, Thajska, Barmy, Kambodži a Laosu.

Dalšími sekcemi jsou pak umělecké předměty, pocházející z Afghanistánu a Pakistánu nebo z Himalájí. Největší kolekci však obsahuje čínská část sbírek, v níž je umístěno asi dvacet tisíc různých předmětů od počátků historie čínského umění až do 18. století. Jsou to nejen sochy nebo náboženské a votivní předměty, ale také předměty denní potřeby, jako keramika, porcelán, lakové nádoby a krabičky, tisky a malby, a také cenné předměty z nefritu či slonoviny nebo divadelní masky a kostýmy. Stejně tak jsou velmi obsáhlé i sbírky japonského nebo indického umění a náboženských předmětů.

Bohužel v asijském umění se ani trochu neorientuji, takže fotografie jsou jen ilustrační, pro představu, jak obsáhlé a bohaté jsou sbírky. Byla jsem fascinovaná tím množstvím Buddhů a dalších božstev, často v nadživotní velikosti a z cenných materiálů, a stejně tak mě okouzlila křehká asijská keramika nebo v japonském oddělení jemné krajinky, vytvořené z porcelánu.

V centrálním kulatém pavilonu je umístěna knihovna, přístupná veřejnosti, v níž je shromážděn kompletní soubor specializovaných děl, určených pro potřeby výzkumu. Vedle periodik z asijského světa a Francie, včetně publikací od badatelů, jsou zde i stará díla, včetně čínských map z 18. století, knihy čínských muslimů, vzácné mandžuské knihy nebo knihy v tibetštině.

Součástí knihovny je i fotografický archiv, který uchovává nejen reprodukce muzejních děl, ale především významnou sbírku fotografií cestovatelů, z nichž některé pocházející ze samých počátků fotografie. Byly pořízeny na Středním východě, v Indii a na Dálném východě a ukazují pohledy na krajinu, místa a architekturu Asie, ale také nespočet portrétů a výjevů každodenního života, které mají velkou etnografickou, společenskou a historickou hodnotu.

Za zmínku stojí i samotná budova muzea – zatímco zvenčí jeho architektura odpovídá konci 19. století, kdy bylo postaveno, interiér nese prvky art-déco a funkcionalismu, pocházející pravděpodobně z rekonstrukce v roce 1928. Jeho nezvyklý tvar pak nabízí zajímavé průhledy ze schodiště a chodeb dovnitř sálů a především v horní části také výhledy na okolní čtvrť, zvlášť z malé kryté terasy na vrcholku středového kulatého pavilonu (bohužel při mé návštěvě kvůli dešti zavřené). Na opačnou stranu pak mohou být další vidět další nezvyklé pohledy na bohatý 8. a 16. obvod z terasy střešní kavárny, také ovšem v dešti zavřené.

Pod Musée Guimet spadá také Buddhistický pantheon ve vedlejším paláci Hôtel de Heidelbach, na jehož dvoře najdete japonskou zenovou zahradu, a také nejméně známé pařížské muzeum Hôtel d´Ennery s dalšími asijskými sbírkami. O tom zas až někdy příště.

Musée Guimet

16. obvod, 6 place d´Iéna

Otevřeno: denně kromě úterý od 10 do 18 hod

Vstupné: 13 eur, do 18 let zdarma, 18-25 let 10 eur. Vstupné platí i pro Hôtel Heidelbach. Každou první neděli v měsíci zdarma.

Jednu z nejočekávanějších nových podzimních výstav najdete v Musée de l’Orangerie v zahradě Tuileries. Je věnována slavnému italskému malíři Amedeu Modiglianimu (1884-1920) a jeho obchodníku Paulu Guillaumovi (1891-1934) z pohledu jejich umělecké spolupráce i osobního přátelství.

Výstava je sice malá, jinak to ve stísněném suterénním sále Oranžerie ani nejde, ale fascinuje příběhem přátelského vztahu obou mužů i výběrem děl, pocházejících většinou ze soukromých sbírek a tedy zřídka vystavovaných. Paul Guillaume byl jako obchodník s uměním a sběratel součástí umělecké scény v Paříži ve 20. letech 20. století. Po dlouhé roky hájil italského umělce proti všem nepříznivým vlivům, uvedl ho do malířské a literární Paříže, předvedl mu svou sbírku uměleckých děl, pocházejících často z jiných než západních kultur, která Modiglianiho z velké části inspirovala, a snažil se jeho jméno a dílo propagovat.

Všechny zde vystavené Modiglianiho obrazy prošly Paulu Guillaumovi rukama, on sám je prodal a z velké části i okomentoval ve svém časopise „Les Arts à Paris“.

Paul Guillaume tak, jak ho zobrazil Modigliani, a jeho fotografie v ateliéru. Sám se totiž pokoušel také věnovat umělecké kariéře.

Kromě obrazů je v jednom ze sálů vystaveno i několik Modiglianiho sochařských prací v konfrontaci s africkými maskami, kterými se při jejich tvorbě s velkou pravděpodobností inspiroval.

K Modìmu dostanete v Oranžerii nádavkem v rámci vstupenky i stálé sbírky s řadou impresionistů i jejich následníků, včetně Cézanna, Renoira, Matisse, Celníka Rousseaua, Utrilla, Deraina nebo Pabla Picassa, a pak také samozřejmě ohromující sál s Monetovými lekníny. Ty tedy vcelku pod náporem návštěvníků moc neuvidíte. Nevím, co bych vám poradila, abyste se vyhnuli těm děsivým davům, které se ve výstavních sálech tlačí. Každopádně to chce udělat si rezervaci dostatečně předem, protože je výstava hodně vyprodaná. Bez rezervace to sice jde, ale fronta je nekonečná. Jinak se mi zde v minulosti osvědčil páteční prodloužený večerní termín, ale zaručit, že tam bude volněji i tentokrát, to nedokážu.

Musée de l’Orangerie, Jardin des Tuileries, vstup z place de la Concorde, do 15. ledna 2024

Otevřeno: denně kromě úterý od 9 do 18 hod, v pátek do 21 hod

Vstupné: 12,50 eur, do 26 let zdarma

Evropský dům fotografie sice stojí přímo v centru Paříže a sídlí v jenom z velkých paláců ve čtvrti Marais, přesto patří mezi méně známá muzea (nevzpomínám si, že bych o něm někdy viděla zmínku v některém z průvodců). Od svého otevření v roce 1996 je první francouzskou institucí, která se věnuje fotografii ve všech jejích podobách, se zaměřením převážně na současnou fotografii. Nejde tedy o stálé muzeum s trvalou expozicí, ale obměňující se krátkodobé a většinou osobní výstavy, jejichž program zdůrazňuje rozmanitost uměleckých přístupů specifických pro toto médium.

Ve stejné době se vždy koná tři až šest výstav, přičemž každá z nich trvá kolem dvou až tří měsíců. V současné době jsou tyto výstavy věnovány především mladým, často začínajícím a experimentujícím fotografům, i když v minulosti zde byly k vidění i výstavy velikánů světové fotografie, jako je například Irving Penn, David Hockney, Henri Cartier-Bresson, Andy Warhol, Annie Leibovitz, Robert Frank nebo také Josef Sudek.

Kromě výstavních prostor zabírá značnou část prostor i knihovna a depozitář s více než dvaceti tisíci fotografiemi.

Dům fotografie sídlí v paláci Hôtel du Président Hénault, který byl postaven v roce 1707 pro historika a spisovatele Charlese-Jeana-Françoise Hénaulta (prezident proto, že byl předsedou Francouzské akademie). Hotel odkoupil v roce 1793 Edme Delaborne a zůstal ve stejné rodině až do 20. století. V roce 1943 jej získalo město Paříž a Evropský dům fotografie v něm sídlí od svého založení v roce 1996. Jeho hlavní průčelí vede do rue François-Miron, zadní průčelí pak do rue de Fourcy, kde je také hlavní vchod. Uliční fasáda je od roku 1926 zapsána na seznam historických památek.

K historickému paláci byla při jeho adaptaci pro potřeby muzea přistavěna na místě skladiště kočárů nižší strohá moderní budova, v níž jsou kromě vstupních prostorů i další výstavní prostory.

Nahoře fasáda do rue de Fourcy, dole pak sousedící vstup z rue de Fourcy přes malou zahradu do nově přistavěné moderní budovy.

V současné době se až do 1. října konají tři výstavy mladých evropských fotografek. Mně se nejvíc líbila ta, kterou najdete hned za vstupem a jejíž autorkou je Angličanka Rachel Fleminger Hudson (fotky dole). Přiznám se, že další dvě výstavy, na nichž je fotografie kombinovaná s audiovizuálními nebo grafickými prvky, mě zas tak moc neoslovily. Samozřejmě se dají vychytat i výstavy, které jsou zajímavé všechny (já se na program dívám pro jistotu při každé cestě do Paříže).

.

Myslím, že Dům fotografie stojí za návštěvu už jen kvůli jeho vlastní prohlídce. Kromě jiného jsou tu k vidění v suterénu i mohutné kamenné základy a klenuté sklepy, kde sídlí i místní kavárna. Ta v létě expanduje na malý dvorek. Bohužel se kavárna dá navštívit jen v rámci vstupu do muzea a nikoliv samostatně (osobně ověřeno). Zajímavé je také v přízemí směrem do rue François Miron knihkupectví, zaměřené – jak jinak – na fotografii.

Maison Européenne de la Photographie

4. obvod, 5-7 rue de Fourcy

Otevřeno: od středy do neděle 11 – 20 hod, ve čtvrtek do 22 hod

Vstupné: 12 eur, do 30 let 7 eur

Mezi skryté a zvenčí nenápadné zahrady, o kterých jsem psala nedávno, bych mohla zařadit i zahradu jednoho z nejmladších pařížských muzeí – Musée du Quai Branly – Jacques Chirac, ležícího ve stínu Eiffelovky. Projekt, který začal prosazovat Jacques Chirac v době, kdy byl ještě pařížským starostou, byl dokončen v roce 2006, v době, kdy už byl prezidentem. Jeho jméno je dnes proto součástí názvu tohoto muzea, které je věnováno umění a civilizaci zemí Afriky, Asie, Oceánie a Ameriky. Po jeho vzniku sem byly přesunuty sbírky z bývalého Muzea člověka a Národního muzea afrických a oceánských umění.

Architektonickou soutěž na stavbu muzea vyhrál slavný Jean Nouvel, který na místě bývalého ministerstva zahraničního obchodu vytvořil moderní červeno – stříbrný objekt, posazený na pilotech a složený z několika částí různých tvarů. Zahrada kolem muzea je nedílnou součástí architektury. Rozkládá se na 18 000 m2 a je tvořená umělými kopci, cestičkami, zákoutími k meditaci a odpočinku a jezírky. Rostliny zevnitř plynule přecházejí i na fasádu směrem k nábřeží, kde vytvářejí vertikální zahradu.

Zahradu můžeme opticky rozdělit do tří částí – do první z nich vstoupíme z nábřeží naproti lávce Debilly, kde se za skleněnou fasádou rozkládá lesík, svažující se směrem k budově muzea. Mezi duby a javory jsou zde vytvořeny stupně, které slouží k sezení a kde najdete spoustu stínu.

Druhá část prochází přímo pod pilíři budovy. Ve stínu se zde daří kapradinám a různým travinám. Třetí část zahrady je díky své jižní poloze nejslunnější. Z této části se vchází do muzea, na druhé straně pak najdeme restauraci a kavárnu Jacques. Mezi nízkými stromy a keři je zde vytvořeno několik zákoutí s posezením a v létě i s lehátky a slunečníky. Z mnoha míst zahrady je přímý výhled na Eiffelovku. Podle mě je to ideální místo na odpočinek po její návštěvě, abyste se nemuseli tlačit v jejím přelidněném okolí. O muzejní zahradě totiž turisté moc nevědí.

Samotné muzeum určitě stojí za návštěvu, jednak kvůli sbírkách, ale také kvůli jeho vnitřnímu architektonickému řešení. Myslela jsem si, že ho tady na blogu z minulosti už mám, ale žádný článek jsem nenašla. Jakmile najdu fotky, určitě o něm napíšu také blíž.

Do zahrady lze vstoupit dvěma vchody – jednak tím hlavním přímo z nábřeží, ale také dvěma zadními vchody z rue de l´Université. To je opravdu jen pár kroků od Eiffelovky.

Musée du quai Branly

Vstup:

37 quai Jacques Chirac, 206 nebo 219 rue de l´Université

Otevřeno:

• zahrada – denně kromě pondělí 9,15 – 19,30, ve čtvrtek do 22,15 hod, vstup zdarma
• muzeum – denně kromě pondělí 10,30 – 19 hod, ve čtvrtek do 22 hod, vstupné 12 eur, snížené 9 eur

Před třemi týdny se v Paříži otevřela nová galerie, zaměřená na moderní fotografii. Svoji činnost zahájila ve velkém – výstavou anglického fotografa Martina Parra, člena skupiny Magnum a jednoho z nejslavnějších současných fotografů. Po třech loňských podzimních výstavách je to tedy v krátké době další příležitost, jak se s jeho podivnými, vzrušujícími a rozpory a rozpaky vzbuzujícími a zároveň zábavnými fotkami seznámit. Ty, které zde teď´ až do 24. září vystavuje, jsou z jeho cyklu Life´s beach.

Galerii nenajdeme v centru města, ale v blízkosti moderní knihovny Françoise Mitterranda ve 13. obvodu. Musíte za ní až pod knihovnu, přímo na břeh Seiny, kde ji najdete na jedné z lodí, připoutaných k nábřeží. Součástí této černo-červené plovoucí galerie je nejen knihkupectví s knihami o fotografii a monografiemi světových fotografů, ale také restaurace a bar. Ty jsou umístěné částečně přímo na lodi, ze které je ohromující výhled na řeku a na protější břeh, a částečně na náplavce, kde doplňuje další podniky, které tady ve velkém lemují nábřeží, po kterém se odtud dá dojít hezkou procházkou až do samého centra.

Ačkoliv zvenku toto zvláštní místo vypadá jako pouhá zakotvená loď, technicky je to vlastně loděnice s malým přístavem. Hned vedle výstavního sálu a stolů restaurace tak kotví malý historický člun, který dodává celku originální atmosféru. Nabízí projížďky po Seině a možnost objevovat Paříž i z jiného úhlu. Vyjížďky člunem se konají vždy ve čtvrtek, pátek a sobotu v 18 30 a v 19,30. Padesátiminutová projížďka až do centra, kde obkrouží Ile Saint-Louis a Ile de la Cité, stojí 12 euro na osobu.

Galerie Quai de la |Seine

13. obvod, 9 port de la Gare (vedle piscine Joséphine Baker)

Otevřeno: od května do října denně od 12 do 24 hod, od listopadu do dubna středa až neděle od 12 do 24 hod

Vstup zdarma

Jak se tam dostat: nejbližší metro Quai de la Gare (linka 6)

Jen pár desítek metrů severně od známého náměstí place des Vosges běží ulička rue Saint Gilles, jejíž trasa byla načrtnuta už v době Ludvíka XIII., když zde zakládal tehdejší place Royale. Mnohé z elegantních historických budov se za staletí příliš nezměnily, jiné se sice proměnily, ale získaly nový půvab. Jedním z těchto míst je dům číslo 12, uzavřený mohutnými šedými vraty v kamenném průčelí. Poté, co překonáte digikód, což není tak obtížné, protože uvnitř sídlí spousta firem a pořád někdo chodí tam a zpět, se před vámi otevře rozlehlý malebný dvůr, který s sebou nese legendu o bohatém paláci, který na jeho konci stával a který býval v 17. století sídlem vyslanců Benátské republiky. Z této staré historie však zůstalo jen pojmenování – palác Serenissimy byl zbořen po roce 1804, kdy celý areál zakoupili dva podnikatelé, kteří na jeho místě vybudovali industriální prostory s řemeslnými dílnami a malými domky pro dělníky. Ze vznešeného benátského dvora se tak stal typický industriální dvůr, kam se údajně během tak zvaného „krvavého týdne“, který následoval po pádu pařížské Komuny, uchýlil malíř Gustave Courbet, aby se zde skryl před pronásledováním; to mu ovšem nepomohlo a stejně byl zatčen.

Jako mnoho podobných průmyslových dvorů i tento v průběhu času zchátral a stejně jako mnohé jiné, i tyto prostory už měly svoji budoucnost nalinkovanou, když je na počátku 90. let minulého století zakoupila jedna z velkých francouzských bank, přes niž se dostaly do rukou developera. Ten ho vzhledem ke špatnému stavu celého areálu hodlal zbořit a postavit zde nové byty. V tom okamžiku se však stalo to, co by u nás bylo nemyslitelné – na základě mohutných intervencí sdružení místních obyvatel, společně s organizacemi, které se zabývají ubytováním znevýhodněných osob, se podařilo přesvědčit radnici místního obvodu, aby bourání zakázala; radnice však dokázala ještě víc a dvůr odkoupila. S ohledem na historii pak celý areál nechala citlivě přestavět a vybudovat zde sociální bydlení, společně s obchodními prostory a dílnami.

Duch chudého průmyslového dvora už dávno vyvanul, stejně jako vzpomínka na vyslance Benátské republiky, po nichž zde zůstal aspoň název, podařilo se však zabránit deformaci historické ulice (která tomu v jiných místech stejně neunikla) a zachránit aspoň jeden ze starých malebných koutů.

Z mnoha dílen, které zde sídlí, nás na dvoře bude zajímat nejvíc podlouhlá stavba po levé straně – sídlí zde totiž slavná Galerie Polka, zaměřená na fotografii, a to na té nejvyšší úrovni. K vidění zde bývají esa světové fotografie – momentálně je to až do 2. září Joel Meyerowitz, slavný americký fotoreportér a street fotograf, který už mnoho desetiletí dokumentuje dění ve Spojených Státech i jinde ve světě – byl například jediným fotografem, který dostal svolení, aby zdokumentoval Ground Zero v New Yorku po atentátech z 11. září 2001. V minulosti jsem zde však viděla i fotky jiných světoznámých fotografů, jako je třeba Sebastiao Salgado, Bruce Gilden, Steve McCurry nebo Marc Riboud.

Kromě tohoto sídla má galerie i svůj obchod se vstupem přímo z rue Saint_Gilles – tam je obvykle začátek výstavy a také prostor, kde jsou vystaveny fotografie dalších umělců, které si zde i můžete zakoupit (bohužel to nebývá zrovna levná záležitost). Teď jsou zde, kromě jiného, k vidění i fotky Elliota Erwitta, který má v současné době až do 24. září v Paříži v Musée Maillol také svoji autorskou výstavu.

A ještě jeden bonus navíc – hned za rohem leží Square Saint-Gilles du Grand Veneur – jedna z těch skrytých zahrad, o kterých jsem psala nedávno.

Cour de Venise, 3. obvod, 12 rue Saint-Gilles

Galerie Polka, otevřeno úterý až sobota 11-19 hod, vstup zdarma