Mohutnou budovu Obchodního soudu poznáte lehce podle vysoké kupole, která se tyčí na Île de la Cité mezi Conciergerie a květinovým trhem. Stavbu kupole a její podobu si prý vymínil Napoleon III. jako připomínku bitvy u italského Solferina, kde v nedalekém městečku Desenzano obdivoval kostelík s osmihrannou kupolí, která později posloužila právě tady jako předloha. Na to, co se pod kupolí skrývá, se teď podíváme.

Budova vznikla v letech v letech 1860 až 1865 podle plánů architekta Baillyho v rámci rekonstrukce Paříže, prováděné prefektem Haussmannem, kdy byla na ostrově Île de la Cité v okolí katedrály Notre-Dame srovnána se zemí celá řada původních středověkých domů i kaplí, které hustě pokrývaly celý ostrov a nejen bránily pohledu na katedrálu, ale nezdály se už dost reprezentativní na to, aby sousedily s nejvýznamnější církevní stavbou. Ostatně, v dlažbě před katedrálou jste si možná všimli vyznačení půdorysů několika původních staveb a jejich rozmístění. Při Hausmannově přestavbě tak byl vytvořen jednak velký prostor před katedrálou, jak ho známe dnes, byla provedena dostavba Justičního paláce a také postaveny dnešní rozlehlé budovy - nemocnice Hôtel-Dieu, policejní prefektura a Obchodní soud.

Při vstupu do budovy návštěvníka uchvátí mohutné, památkově chráněné dvojramenné čestné schodiště, vyzdobené sochami, představujícími alegorie námořního, pozemního, průmyslového a strojírenského obchodu. Nad nimi je těsně pod obvodem kupole rozmístěno osm skupin dalších alegorií, představujících města Paříž, Marseille, Lyon a Bordeaux, a tedy největší obchodní uzly ve Francii. Za schodištěm pak leží čtvercový vestibul se dvěma patry sloupů, lemujících jak přízemí, tak i galerii.

Původ existence obchodního soudu jako takového musíme hledat v antickém Římě, kde po pádu Říše římské na konci 5. století byly v nově vznikajících svobodných městech ustavovány specializované soudy, které měly na starosti vymáhání pravidel výměny zboží a řešení sporů. Postupem doby se podle jejich vzoru začaly tvořit podobné soudy i dalších evropských městech. V Paříži byl první takový soud ustaven v roce 1563 výnosem Karla IX., ale k upevnění funkce a jurisdikce obchodních soudů došlo až v druhé polovině 17. století za vlády Ludvíka XIV., který pověřil svého ministra Colberta vytvořením sítě obchodních soudů v celé Francii a upevněním jejich postavení. Pařížský tribunál, tehdy ještě sídlící v Královském paláci, byl ustaven v roce 1791.

Do jeho kompetence spadají nejen obchodní spory, ale také arbitráže, konkursní, insolvenční a úpadková řízení a další záležitosti, spojené s obchodním podnikáním, včetně vedení obchodního rejstříku.

Na horní fotografii je vidět největší jednací sál, ve kterém se konají ta nejvýznamnější soudní jednání. Výzdoba je původní a kromě malovaného a zlaceného stropu jí vévodí v průčelí bysty ministra Colberta a kancléře Michela de l´Hospital, který byl v 16. století, v době vlády Františka II., královským zmocněncem pro soudní záležitosti. Jeho podobu tady najdeme na několika obrazech v různých místnostech a jeho velká bysta stojí přímo ve vstupním atriu, kam byla přenesena v roce 1990 z Bourbonského paláce, sídla Senátu.

Kromě tohoto hlavního jednacího sálu jsme měli při návštěvě možnost navštívit celou řadu dalších jednacích a zasedacích místností, včetně kanceláří předsedy a místopředsedy soudu. Provázel nás jeden z bývalých, dnes už penzionovaných soudců, který nám poskytl podrobný a zasvěcený (a místy až příliš zdlouhavý) výklad.

Prohlídka Obchodního soudu se koná každý rok v září při Dnech evropského dědictví. Kromě toho pořádají prohlídku i různé turistické agentury nebo licencovaní průvodci, například TADY nebo TADY, jen je potřeba počkat na to, až bude zrovna na programu. Minimálně do vestibulu a ke schodišti by se však mělo dát vstoupit běžně kdykoliv a bez problému. No a nebo se můžete podívat aspoň na následující video – je v něm vidět přesně to, co nabízí komentovaná prohlídka.

Le Tribunal de Commerce de Paris, 4. obvod, 1 quai de la Corse

Paříž je plná malých kouzelných koutů a zahrada Hôtelu de Sully je určitě jedním z nich. V tomto malém kousku zeleně, skryté ve vnitrobloku ve čtvrti Marais, vidíme podle čtyř pravidelných trávníků, lemovaných sestříhaným zimostrázem, dispozici původní francouzské zahrady, dávno zmizelé v průběhu 18. a 19. století, kdy palác, jehož dvě části zahradu lemují, jen o vlásek unikl svému zániku. Zatímco zahradu zná každý, protože přes ni vede veřejný průchod z place des Vosges do rue Saint-Antoine, interiér paláce slouží jako kanceláře památkového ústavu a není proto veřejnosti přístupný. Jen výjimečně jsou zde umožněny prohlídky.

U zrodu stavby tohoto soukromého sídla z roku 1625, připisovaného architektu Jeanu Androuetovi, stojí královský správce financí Mesme-Gallet, který však musel dům po svém finančním krachu brzy prodat. Následně objekt změnil v rychlém sledu několik dalších majitelů, než ho v roce 1634 koupil Maximilien de Béthune, vévoda ze Sully, bývalý správce financí krále Jindřicha IV., který zde strávil posledních šest let svého života. V roce 1661 jeho vnuk Maximilien de Béthune a jeho manželka Charlotte Séguier nechali dům přestavět a dostavět nové křídlo směrem do zahrady, v němž si pro sebe nechali postavit dva nové byty s dvěma výklenkovými ložnicemi a s jídelnou.

Potomci rodiny Sully udrželi palác až do poloviny 18. století, kdy v rukou nového majitele nastala jeho pomalá zkáza. Historický palác nejdříve chátral, poté byl přeměněn na bytový dům a následně rozdělen na byty, dílny a obchody. Jeho vnitřní dispozice byla kompletně zničena bouráním, vytvářením nových příček a především odstraněním původních stavebních i dekoračních prvků. Stejně tak byla poškozena i fasáda, vstupní dvůr byl zastavěn a směrem k rue Saint-Antoine byla postavena řada nových domů, která palác kompletně skryla. V dalších desetiletích byly do paláce navíc přeneseny i různé druhy výrobních a obchodních činností – vznikla tu továrna na slaměné klobouky, obchod s deštníky, hračkami nebo psacími stroji a svůj obchod tu měl i uhlíř. Přízemní okna domu byla proto postupně nahrazena výklady. Hlavním cílem tohoto místa se stal zisk a ekonomická výnosnost.

Stejný osud v té době postihl mnoho dalších paláců v Marais, které často noví majitelé v průběhu 19. nebo ještě i začátku 20. století zničili transformací k nepoznání nebo je rovnou zbourali a nahradili bytovým domem, který byl mnohem výnosnější. Na rozdíl od nich měl nakonec Hôtel de Sully štěstí – v roce 1944 ho odkoupil stát, který ho postupně zrestauroval do téměř původní podoby. Od roku 1967 zde sídlil Národní fond historických památek a sídel, který byl v roce 2000 nahrazen Centrem pro národní památky (Centre des Monuments Nationaux), jehož posláním je propagovat historické dědictví a zpřístupňovat je veřejnosti.

Palác byl původně postaven podle tehdejší francouzské módy „mezi dvorem a zahradou“. Tuto dispozici si i přes všechny další přestavby zachoval dodnes. Za širokou vstupní branou tak leží uzavřený dvůr, z něhož se vstupuje do paláce. Za jeho zadním východem se z terasy sestupuje do zahrady, zakončené oranžerií. Dekorativní rejstřík dvorních a zahradních fasád je velmi bohatý, v manýristickém stylu s renesanční inspirací. Kromě reliéfů, vložených v úrovni prvního patra a představujících čtyři roční období, je fasáda bohatě zdobena římsami, bosáží a frontony, v nichž jsou umístěny nejen ženské hlavy, ale taky dekory ve formě listoví, ovoce, rostlin a mušlí.

Prohlídka interiéru je zaměřená pouze na jedno z kolmých křídel, ve kterých byly nad sebou umístěny byty vévodů ze Sully. Nejzachovalejší je byt vévodkyně v prvním patře, který při přestavbách a bourání zůstal relativně nepoškozen a zachován, údajně proto, že si ho pro sebe při členění na byty zabral bohatý obchodník, který považoval za věc prestiže mít byt vyzdobený jako vévodové. Po restaurování této části paláce do něj památkový ústav částečně sehnal a částečně vypůjčil nábytek, přibližně připomínající dobu a postavení původních obyvatel, vzhledem k tomu, že se z původního mobiliáře nezachovalo vůbec nic.

Byl není nijak velký, skládá se jen z předpokoje, rozlehlé ložnice s výklenkem pro kapli, malého budoáru a toaletní místnosti. Ložnice sloužila současně i jako přijímací salón, je zde proto kromě dobové sloupkové postele umístěno i značné množství židlí. Stěny jsou pokryty zlacenými štuky.

Oproti ostatním místnostem je tento salón nezvykle vysoký. Jeho klenutý strop s malbami je vypracován v italském stylu. Místnost sahá proto přes dvě patra, což vysvětluje přítomnost zazděných oken viditelných v pravém kolmém křídle při pohledu ze zahrady.

Do bytu vévodkyně se vchází přes původní společenský sál, dnešní zasedací místnost, která byla upravena podle návrhu známého architekta, jehož jméno jsem pro jistotu v šoku zapomněla. Ty barvičky jsou tady opravdu věrně zachycené.

Pohled do zahrady z oken zasedačky. Oranžerie na konci zahrady byla v minulosti symbolem bohatství vévodů ze Sully – tím, že si v tak zalidněné čtvrti, kde se každý metr pozemků platil zlatem, dovolili mít nejen zahradu, ale dokonce i oranžerii, potvrzovalo jejich majetek a postavení. Dnes slouží oranžerie jako společenský sál (jednou jsem tam dokonce byla na nějaké školní besídce). Dvířka vpravo vedou rovnou pod podloubí place de Vosges. Vznikla dodatečně, protože při rozčleňování paláce, kdy byla oranžerie také přeměněna na byty, se dostala do rukou jiného vlastníka a stavebně i katastrálně byla od paláce odříznuta – nájemníkům byl proto vybudován tento vstup, který zůstal zachován i po pozdějším opětovném sloučení celého areálu památkovým ústavem.

Přestože je interiér paláce v podstatě vykuchaný, přesto je v něm pořád ještě co objevovat a návštěva stojí za to. Ještě v září se budou konat poslední čtyři letošní prohlídky. Rezervovat místo si můžete podle instrukcí dole na letáku, nebo osobně přímo v knihkupectví v přízemí.

Hôtel de Sully, 4. obvod, 62 rue Saint-Antoine nebo 5 place des Vosges

Na mapě jsou sice uvedeny, ale z ulice nejsou vidět. Musíte je znát, abyste je našli. Všechny tyto zahrady jsou běžně přístupné veřejnosti, ale většinou v nich není moc lidí, právě proto, že na ně nenarazíte náhodou, ale musíte jít cíleně. Do všech je vstup zdarma, bez ohledu na to, zda jsou součástí nějakého objektu nebo ne.

1. Jardin de l´Hôtel de Soubise

Oáza zeleně uprostřed rušné čtvrti Marais vznikla propojením několika palácových zahrad a jejich zpřístupněním v roce 2011 přes Hôtel de Soubise, který je sídlem Národních archívů. Z jeho majestátního čestného dvora vede do zahrady průchod v pravé zadní části. Návštěvník se tak dostane do vnitrobloku, odkud může obdivovat zahradní fasádu nejen samotného Hôtelu de Soubise, ale také menších paláců, srovnaných těsně vedle sebe podél rue des Francs Bourgeois, které jsou bohužel veřejnosti nepřístupné – Hôtelu d´Assy, Hôtelu de Breteuil, Hôtelu de Fonteney a Hôtelu de Jaucourt. Z východu je vnitroblok uzavřen Hôtelem de Rohan a jeho velkou zahradou a ze severu moderní stavbou, patřící také k Národním archivům.

V současnosti je víc než polovina zahrady nepřístupná kvůli rekonstrukci Hôtelu de Rohan, přesto stojí za to zajít do zbývajících prostor. Koneckonců je to její nejkrásnější část.

Jardin des Archives Nationales

3. obvod, 60 rue des Francs Bourgeois

Otevřeno duben až říjen 8 – 20 hod, listopad až březen 8 – 17 hod

2. Jardin des Rosiers – Joseph Migneret

I tato veřejná zahrada vznikla spojením a zpřístupněním tří zahrad paláců, ležících naproti sobě ve dvou rovnoběžných ulicích – rue des Rosiers a rue des Francs-Bourgeois. Na více než 2000 m2 tak vznikl členitý prostor s velkým dětským hřištěm a piknikovým trávníkem za Hôtelem de Coulanges, který dnes slouží k příležitostným výstavám a společenským akcím v oblasti módy a designu, se zeleninovou a květinovou zahradou za Hôtelem d’Albret a s odpočinkovým prostorem za Hôtelem Barbes.

Le Jardin des Rosiers – Joseph Migneret

4. obvod, 10 rue des Rosiers nebo někdy výjimečně i 35-37 rue des Francs Bourgeois

Otevřeno denně 9 – 19 hod

3. Square Saint-Gilles – Grand Veneur – Pauline Roland

Nejtajnější ze všech tajných zahrad je také tou nejromantičtější. Růžová zahrada s kamennými lavičkami, lemovaná řadami javorů, která byla vybudovaná v roce 1988 uprostřed 3. obvodu, má jen necelých 1000 m2. Z jedné strany ji lemuje rokokový palác Hôtel d´ Ecquevilly, nazývaný také Hôtel de Grand-Veneur podle jednoho ze svých majitelů, který byl organizátorem lovů na dvoře Ludvíka XV., a z druhé strany současnou rezidencí, která sice nemá žádné zvláštní kouzlo, ale je aspoň je dostatečně neutrální, takže neruší při pohledu ze zahrady ani z ulice.

Zahrada, založená v roce 1988, nese od roku 2010 jméno feministické a socialistické aktivistky Pauline Rolandové (1805-1852), přítelkyni Georges Sandové.

Square Saint-Gilles – Grand Veneur – Pauline Roland
3. obvod, 9 rue du Grand-Veneur nebo 16 rue Villehardouin

Otevřeno denně květen-srpen od 8 do 21 hod, v září do 20 hod, v zimě do 17 hod

4. Jardin des Combattants de la Nueve

Přímo pod okny pařížské starostky leží další malá tajná zahrada s trávníkem, zalitým sluncem a obklopeným keři růží. Vznikla po přestavbě radnice po požáru v době pařížské Komuny v roce 1871, kdy sice radnice téměř celá lehla popelem, ale jako zázrakem zůstaly zachovány stromy, které ji dělily od Seiny. Dnes jsou zdrojem stínu v jinak zcela vydlážděném okolí na nábřeží a před radnicí. Kromě stínu tady najdete i klid a místo na kamenných lavičkách, protože o zahradě opravdu skoro nikdo neví.

Zahrada patřila až do roku 2001 k soukromé rezidenci pařížských starostů. Rezidenci zrušil až bývalý starosta Delanoë, který v jejich prostorách nechal vybudovat jesle pro děti zaměstnanců a zahradu k nim připojil. Současná pařížská starostka Anne Hidalgo rozhodla v roce 2015, že vždy v době, kdy jsou jesle zavřené, bude zahrada zpřístupněná pro veřejnost.

Název zahrady připomíná bojovníky 9. roty 2. obrněné divize generála Leclerca, která dorazila jako první na radnici při osvobození 24. srpna 1944. Byla složena především ze španělských republikánů, kteří po Francově vítězství pokračovali ve svém boji ve Francii.

Jardin des Combattants de la Nueve

4. obvod, 2, place de l’Hôtel-de-Ville – Esplanade de la Libération nebo z rue Lobeau

Otevřeno o víkendech a svátcích 10-18 hod

Na kraji zahrady čelem k nábřeží stojí jezdecká socha prvního pařížského starosty Étienna Marcela, který vládl Paříži v polovině 14. století v době stoleté války Francie s Anglií. To on nechal vybudovat první pařížskou radnici právě na tomto místě. Byl zavražděn davem při pokusu o útěk z města poté, co se příliš snažil prosazovat svoji moc proti dauphinovi (král Jan II. byl v té době ve válečném zajetí) a padlo na něho podezření, že by mohl podporovat Angličany. Až po Francouzské revoluci se stal hrdinou jako symbol odporu proti královské moci.

5. Le Clos des Blanc-Manteaux

I tato zahrada, skrytá za přísným vstupem pod francouzskou vlajkou, je otevřená jen tehdy, když není škola, ke které jinak patří. Se svými lavičkami a upravenými záhonky je i přesto, že je opravdu maličká, vítaným kouskem zeleně a stínu v jinak rušné čtvrti Marais.

Je koncipována ve středověkém klášterním stylu v podobě záhonů s květinami, léčivými bylinami i plodinami, soustředěných kolem staré ozdobné kamenné mísy. V poklidu tady proto kvetou růže vedle dozrávajících rajčat a bazalka se střídá s hlávkami ozdobné kapusty. Jednu její část tvoří záhony, o které se starají přímo děti ze školy.

Zahrada svým názvem připomíná klášter žebravých mnichů Řádu služebníků Mariiných, který se v těchto místech rozkládal v polovině 13. století, kdy je v roce 1258 z Itálie do Francie přivedl Ludvík Svatý. I když byl řád po dvaceti letech zrušen Lyonským koncilem, jeho název se v Paříži dodnes udržel nejen v názvu ulice, která místem jejich sídla prochází, ale také v názvu protějšího kostela.

Le Clos des Blanc-Manteaux

4. obvod, 21 rue des Blancs Manteaux

Otevřeno v sobotu a v neděli od 10 hod do 18,30 hod (v létě ) resp. do 17,30 (v zimě)

Všechny zahrady, o kterých píšu, se nacházejí ve čtvrti Marais nebo v jejím těsném okolí. Není to záměr, jen náhoda, protože právě tady je podobných tajných koutů možná nejvíc. Ne že by na levém břehu nebyly paláce s rozlehlými zahradami a parky, jsou však většinou součástí ministerstev, ambasád nebo klášterů či jiných církevních úřadů. Veřejnost do nich proto obvykle nemá přístup. Ty, do kterých se smí, jsou zas většinou viditelné a přístupné přímo z ulice, takže nesplňují moji dnešní podmínku tajnosti a skrytosti.

Na nejstarším královském náměstí v Paříži place des Vosges najdeme příjemné procházky pod arkádami, staletou architekturu, moderní galerie a proslavené kavárny. Málokdo z kolemjdoucích však ví, že na jednom z nosníků podloubí je také nejstarší graffiti v Paříži. Do měkkého kamene ho zde vyryl v roce 1764 spisovatel Nicolas-Edme Restif de la Bretonne. Podle svých vzpomínek, uvedených v knihách „Moje zápisky: intimní deník “ a „Pařížské noci“, se spisovatel při svých nočních toulkách městem mezi les Halles, le Marais, l’Île de la Cité a l’Île Saint-Louis bavil tím, že klíčem nebo podkovou vyrýval do omítek a kamenných zdí svoje momentální myšlenky a nápady, ke kterým obvykle připojoval datum.

Všechny tyto nápisy v průběhu času zmizely – kromě jednoho, který byl pečlivě uchován a dokonce i zrestaurován. Kromě letopočtu obsahuje jen jméno Nicolas – žádná originální myšlenka výstředního mladíka zachována nebyla.

Nicolas-Edmé Restif de la Bretonne se narodil v roce 1734 v malé vesnici v Yonne. Vyučil se nejdřív tiskařem v Auxerre a v roce 1759 se usadil v Paříži, kde pokračoval ve své práci typografa v Královské tiskárně v Louvru. Kromě toho se začal věnovat svým dvěma vášním: psaní erotických příběhů, inspirovaných jeho vlastními dobrodružstvími, a vyrývání svých myšlenek do městských zdí. Jeho podrobnější životopis a rozsáhlý seznam grafomanského díla najdete TADY.

4. obvod, 11 place des Vosges

V jednom z mála částečně zachovalých středověkých paláců přímo v centru Paříže sídlí knihovna, zaměřená na výtvarné a dekorativní umění, grafiku, řemeslné techniky, ale taky módu, reklamu a design. Kromě dvaceti tří tisíc svazků je v ní uloženo také přes padesát tisíc katalogů z výstav, nemluvě o dalších dokumentech a artefaktech, spojených s uměním. Pro přístup ke sbírkám a do studovny je nutno se zapsat, neznamená to ale, že si nemůžeme prohlédnout aspoň budovu. Na nádvoří se dostaneme portálem, který je během otvíracích hodin stále dokořán, a můžeme vstoupit i do haly a na krásné kamenné schodiště.

Palác, postavený v letech 1475 – 1519, se nazývá Hôtel de Sens, protože byl sídlem arcibiskupa ze Sens, pod kterého tehdy Paříž spadala. Dům sloužil pro potřeby arcibiskupa jen do roku 1650, potom začal upadat, nicméně ve vlastnictví arcibiskupství zůstal až do Francouzské revoluce, kdy byl zkonfiskován a napůl zničen. Chátral až do roku 1911, kdy ho odkoupilo město.

I tady najdeme stopu královny Margot, o které jsem se zmiňovala už v článku o zámku v Issy-les-Moulineaux. Margot se v tomto arcibiskupském paláci usídlila v roce 1605, nedlouho po své rozluce s králem Jindřichem IV. (manželství bylo církví anulováno v roce 1599). Žila tu jen dva roky, přesto její prostopášný styl života stačil k tomu, aby inspiroval Alexandra Dumase k románu Královna Margot, kde její výstřelky popisuje.

Hranatá věž na nádvoří je jedním z mála původních prvků. Kromě ní přežil chátrání už jen hlavní portál a venkovní kulaté věžičky, vše ostatní muselo být dostavěno v letech 1936 a 1962, kdy palác prošel dvěma zásadními rekonstrukcemi. Na budovách tak vidíme nejen nápodobu pozdní gotiky, ale také počínající renesance.

Z nádvoří se vstupuje nejen do knihovny, ale v zadní části nádvoří (vpravo od těch červených dveří) i do výstavních prostor, kde knihovna pravidelně pořádá krátkodobé výstavy. Ta současná, která trvá do 1. července 2023, představuje retrospektivu bretaňské malířky Jeanne Malivel. Vstup zdarma.

Nahoře pohled na vstup do studovny, dole její interiér s překrásnou, byť nepůvodní galerií, a ještě níž pohled na prostory schodiště.

Za palácem leží mírně pod úrovní chodníku veřejný park, vytvořený z bývalé palácové zahrady. Vstupuje se do něj brankou z krátké spojovací uličky mezi rue du Figuier a rue des Nonnais d´Hyères.

Bibliothèque Forney – Hôtel de Sens, 4. obvod, 1 rue du Figuier

Otevřeno: úterý až sobota od 11 do 19 hod

Vstup zdarma

Není to tak dlouho, co jsme tady viděli palác Aumont v Marais jako sídlo správního soudu. Dnes se přesuneme za roh, jen o kousek dál. Respektive výš, konkrétně o jeden stupeň výš. Zatím co správní soud v paláci Aumont je soudem prvního stupně, v historickém paláci Beauvais se u Cour administrative d´appel, správního odvolacího soudu, odehrává druhý stupeň správního řízení. Do jeho jurisdikce patří rozsudky, vynesené nejen pařížským správním soudem a správními soudy v Melunu a Montreuil, ale také na pro nás exotických zámořských územích Nová Kaledonie a Francouzská Polynésie.

Hôtel de Beauvais pochází z doby kolem poloviny 17. století, byl však postaven na základech předchozího gotického domu z počátku 13. století, ze kterého dodnes zůstaly v podzemí gotické základy a sklepy. Palác navrhl královský architekt Le Pautre pro Catherine Bellier, manželku Pierra de Beauvais, jehož jméno stavba nese dodnes. Catherine byla první komornou královny Anny Rakouské – ta si ji údajně vybrala proto, že byla mimořádně ošklivá a královna tak chtěla zabránit tomu, aby jí komornou nesváděl manžel Ludvík XIII. Podle některých historických drbů Catherine připravila o panictví tehdy čtrnáctiletého následníka Ludvíka XIV., a to na přímý příkaz královny. Díky tomu si pak Catherine udržela i v dalších letech přímý přístup ke králi a bývala první, kdo k němu směl ráno po probuzení, ještě dříve než členové královské rodiny a vybraní dvořané. Není proto divu, že byl její dům postaven s veškerou pompou a parádou a že ho Anna Rakouská a další členové královské rodiny mnohokrát poctili svou návštěvou. Právě z jeho balkonu sledovala 26. srpna 1660 královna matka společně s kardinálem Mazarinem příjezd Ludvíka XIV. do Paříže po jeho svatbě s Marie-Thérèse Rakouskou.

Od začátku 17. století pak palác několikrát změnil majitele. Na přelomu roku 1763 a 1764 zde jako host bavorského velvyslance, který měl palác v pronájmu, pobýval se svým otcem Wolfgang Amadeus Mozart během svého prvního pařížského turné, když mu bylo sedm let.

Konec krásných časů pak nastal s Francouzskou revolucí, kdy byl palác zabaven a přeměněn na stanici dostavníků. Od té doby už jen upadal a chátral, i přes několik pokusů o jeho záchranu. Nakonec ho po 2. světové válce, poté, co se jeho poslední vlastník nevrátil v Osvětimi, odkoupil stát a zřídil v něm byty. Celkové rekonstrukce se stavba dočkala až kolem roku 2000; od roku 2004 v ní pak sídlí správní odvolací soud.

Palác není nijak velký. Rozkládá se na nepravidelném půdorysu kolem malého polooválného dvora, tak malého, že se na něm prý dříve nemohly otáčet kočáry a musel být zřízen výjezd do zadní ulice. Jak je vidět nahoře na první fotografii, v čele dvora je v přízemí pět velkých dveří, za nimiž v minulosti bývaly stáje. Nad každými dveřmi je velký maskaron a nad ním kulaté okno. Po celém obvodu dvora se na úrovni prvního podlaží táhne pás se zvířecími hlavami, kde se střídá pravidelně hlava lva, jako symbol krále, a hlava berana, který odkazuje na podobu jména majitelky (Bellier) s francouzským výrazem pro berana – bélier.

Nejstarší a nejcennější součástí paláce je gotické podzemí. Část sklepů přímo pod dvorem vyklidila od sutin, opravila a částečně zrestaurovala kolem roku 1970 společnost Paris historique, (která tuto náročnou práci provádí v posledních desetiletích i přímo ve svém sídle ve stejné ulici jen o blok dál). Tyto sklepy jsou přístupné v rámci prohlídkového okruhu, na rozdíl od druhé části, která je propojena se zadní částí paláce směrem do rue Jouy, a většího podzemního sálu, ve kterém se údajně nachází oltář jako pozůstatek některých z předcházejících církevních majitelů či nájemců. Na podzemí pak navazuje historické točité kamenné schodiště.

Druhé a hlavní čestné schodiště v paláci je neseno mohutnými korintskými sloupy a zdobeno kamennými a štukovými reliéfy. Schodiště vede ke kancelářím a především k jednacím sálům, ty ovšem nejsou nijak historicky zajímavé, stejně jako jsme viděli i v sídle správního soudu.

Hôtel de Beauvais je sice běžně nepřístupný, ale v pracovní době, kdy jsou vrata většinou otevřena, se dá vstoupit aspoň na dvůr. Prohlídku interiéru můžete absolvovat buď ve Dnech evropského dědictví, nebo s některou agenturou, například s už nahoře zmíněnou asociací Paris historique nebo jinou agenturou či průvodcem, například TADY nebo TADY, pokud si vychytáte termíny.

Hôtel de Beauvais, 4. obvod, 68 rue François Miron

Jedním z mých oblíbených míst, kde se pokaždé ráda zastavím, je Bibliothèque historique de la ville de Paris v Marais. Poznáte ji jednoznačně podle hranatého arkýře, který vyčnívá z nároží na křižovatce rue de Francs Bourgeois a rue Pavée. Knihovna zde sídlí teprve od roku 1969, kdy ji sem přemístili z protějšího Musée Carnavalet, její historie je však mnohem delší.

První historická knihovna byla v Paříži založená v roce 1763. Nejdříve sídlila v rue Saint-Antoine a později byla přemístěná do sídla pařížské radnice. To se jí ovšem stalo osudným, protože vyhořela společně s radnicí při velkém požáru, založeném 24. května 1871 v době bojů pařížské Komuny, a všechny její knižní sbírky, listiny a dokumenty byly při tom zničeny.

Knihovna byla později obnovena díky odkazu knihovníka Julese Cousina, který městu věnoval svoje osobní sbírky. Dnes je v ní uchováváno přes tři sta tisíc tištěných knih a víc než dva miliony dalších dokumentů nejrůznějšího druhu, které se týkají historie Paříže a kraje Île de France. 

Nad vstupem na nádvoří najdeme ve frontonu nápis Hôtel Lamoignon, připomínající Guillauma 1. de Lamoignon, který ho vlastnil v 17. století a který se v roce 1657 stal prvním předsedou pařížského parlamentu. Palác je však ještě o zhruba sto let starší, byl postaven kolem roku 1560. V roce 1584 ho zakoupila vévodkyně z Angoulêmu, známá jako Diane de France, nemanželská, ale legitimizovaná nejstarší dcera krále Jindřicha II.

Palác, který je dnes jedním z nejstarších v Marais, zůstal ve vlastnictví Lamoignonů až do roku 1750 a poté vystřídal několik dalších majitelů. V 19. století byl rozdělen na byty. V jednom z nich žil letech 1867 až 1876 spisovatel Alphonse Daudet, který z něj udělal centrum pařížského literárního světa té doby (chodíval sem údajně Turgeněv, Flaubert a Edmond de Goncourt). Posledním majitelem byl na přelomu 19. a 20. století výrobce zařízení pro destilaci alkoholu. V roce 1928 palác odkoupila pařížská radnice, které ho v průběhu následujících čtyřiceti let nechala postupně zrestaurovat.

Portál pochází z roku 1718. Dvě nahé děti kolem nápisu ve štítu, z nichž jedno drží v ruce zrcadlo a druhé hada, symbolizují pravdu a obezřetnost, vlastnosti, které si rod Lamoignonů přičítal.

Na nádvoří za vstupní branou vidíme na okolních stavbách několik rozdílných typů fasád, odlišujících se podle doby vzniku. Nejstarší je ta přímo naproti portálu, za níž se skrývá čítárna a studovna. Na vrcholku nárožního pavilonu je umístěný znak s loveckými symboly, který odkazuje na bohyni lovu a tím i na Diane de France, která nese její jméno.

Druhé křídlo, které vidíme na horní fotce v zadní části a které vede do rue des Francs Bourgeois, nechal vybudovat Charles de Valois, synovec Diane de France, který po ní palác zdědil.

Z nádvoří vede široké schodiště na terasu, ze které se vstupuje přímo do knihovny. Úprava nádvoří a vybudování terasy, stejně jako historizující stavby kolem ní, pochází z rekonstrukce ve 20. století, kdy byl také pod terasou vybudován depozitář, kde je uložena část sbírek.

Do samotných prostor knihovny sice potřebujete průkazku, ale do předsálí můžete volně vejít. Konají se v něm pravidelně malé tematické výstavy – ty poslední pojednávaly například o historii pařížských kabaretů nebo o dobových plakátech. Volně jsou také přístupné knihy v regálech podél stěn a v zadní části pak i výběr novin a časopisů, kde si můžete nerušeně číst, jak dlouho budete chtít.

Vstupnímu prostoru dominuje velká mapa v zadní části, která představuje place de la Bastille a její široké okolí. Mapa pochází z roku 1889, kdy byla vytvořena pro pavilon Paříže na Světové výstavě, konané v tomtéž roce. Pokud vás zajímá historie, můžete si tady s listem s vysvětlivkami, který je na místě k dispozici, prohlížet tehdejší ulice, včetně dnes už dávno neexistujících kostelů, klášterů a paláců.

Nejde však o jediný pařížský plán, který je v knihovně vystaven. Ještě starší exemplář, který pochází z roku 1789, je pověšen na konci studovny. Na schodišti mezi prvním a druhým patrem je pak umístěna i kopie tak zvaného Turgotova plánu z roku 1736, který představuje s matematickou přesností každý dům ve městě. Zachycuje ho z jihovýchodního pohledu a byl prvním, který zobrazil město z ptačí perspektivy. Podrobně si ho můžete prohlédnout TADY.

Pohled do studovny přes skleněné dveře. Dál se běžný zvědavý návštěvník nedostane, ledaže by sem přišel při Dnech evropského dědictví, jako jsem to před pár lety udělala i já. V tom případě vás provedou knihovnou a několika dalšími sály a běžně nepřístupnými prostory.

Malovaný trámový strop ve studovně pochází ze 17. století. Zachoval se v dobrém stavu díky tomu, že byl po dlouhý čas zakrytý. Znovu ho objevili až při rekonstrukci v 50. letech 20. století.

Mezi normálně nepřístupné části knihovny patří i ten zvláštní arkýř, který je vidět z ulice. Je to v podstatě původní strážní věž, jedna z mála zachovalých v Paříži. Kamenný čtyřhran s okny, vedoucími do čtyř stran, spočívá na trojitém ozdobném sloupu. Uvnitř je úplně prázdný, ale nabízí zajímavé pohledy na křižovatku přímo pod ním a do obou směrů rue des Francs Bourgeois.

Z oken, vedoucích z historického paláce na nádvoří s terasou, lemovanou nově postavenými budovami, je také vidět nízký pavilon po pravé straně terasy, který na první pohled vypadá, i díky své špičaté střeše a vitrážovému oknu, jako kaple. Byl však vybudován až v 50. letech minulého století a byly do něj uloženy náhrobky Diane de France a Charlese de Valois-Angoulême z první poloviny 17. století, které byly původně umístěny v kostele kláštera des Minimes (tj. řádu Nejmenších bratří sv. Františka) u place des Vosges, zbořeného během Francouzské revoluce. Dovnitř do pavilonu se nedá vstoupit a na sochy je tak vidět jen špatně přes prosklené dveře.

Poslední, co zde ještě musíte vidět, je zahrada, která je přístupná branou z rue des Francs Bourgeois. V loňském roce prošla rekonstrukcí, během níž jsem pořídila i tyto fotky. Do zahrady vede schodiště ze zadní části studovny, ale vstup není běžně otevřený.

Bibliothèque historique de la ville de Paris, 4. obvod, 24 rue Pavée

Ve spodní části čtvrti Marais, téměř až u nábřeží Seiny, stojí rozlehlý palác Aumont, jehož zahrada je součástí veřejného parku Jardin des Arts-Albert Schweitzer, o kterém jsem tady psala asi před rokem. V paláci sídlí od roku 1959 jeden z francouzských správních soudů prvního stupně. Těch je dnes ve Francii čtyřicet dva, z toho jedenáct v zámořských teritoriích. Do jejich věcné příslušnosti spadají veškeré spory občanů se státem, týkající se správních rozhodnutí, s výjimkou volebních sporů, které řeší přímo Státní rada. Místní příslušnost je určena většinou podle regionů, departmentů nebo seskupení departmentů. Největším z nich je nepřekvapivě právě ten pařížský, na který se dnes podíváme.

Zatímco zahradní průčelí, které můžeme vidět i z ulice, se obrací k Seině, hlavní vstup do budovy je umístěn ze dvora, ležícího za vysokým strohým průčelím v úzké rue de Jouy. Palác pochází z první poloviny 17. století, kdy ho pro sebe nechal postavit na základech mnohem starší budovy vévoda z Aumontu, nositel nejvyššího vojenského titulu maršál Francie. Stavba měla štěstí na ty nejvýznamnější architekty své doby – plány navrhl slavný architekt Louis Le Vau, pozdější přestavbu řídil François Mansart, dekoraci architekt Charles Le Brun, a zahradu vytvořil André Le Nôtre.

Palác zůstal v rukou vévodů z Aumontu až do roku 1756, kdy ho poslední dědic prodal. Následně vystřídal několik dalších šlechtických vlastníků, aby se v 19. století stal nejdříve sídlem radnice tehdejšího 9. obvodu, později lyceem a na přelomu 19. a 20. století sídlem farmaceutické distribuční společnosti, v jejíž době byla zcela zničena cenná zahrada. V roce 1938 ho odkoupil departement Seine a po důkladné rekonstrukci se v roce 1959 stal sídlem správního soudu, ustaveného šest let předtím.

Hôtel d’Aumont není běžně přístupný, ledaže byste se účastnili některého soudního jednání. Vidět ho však můžete v rámci Dnů evropského dědictví vždy v druhé polovině září.

Hôtel d’Aumont, 4. obvod, 5-7 rue de Jouy