Nechápu, proč mi ze všech textů Vítězslava Nezvala utkvělo v hlavě především toto čtyřverší z básně Rue de la Gaité:
François je v černé díře,
chtěla jsem říct v la Santé,
François byl vždycky zvíře,
staňte se mým amantem.
Logické ale asi je, že si na ty verše vzpomenu pokaždé, když jedu po boulevardu Arago podél dlouhé a vysoké zdi věznice s tím podivným názvem La Santé.
Věznice byla postavená v letech 1861 – 1867 na místě dřívějšího kláštera sv. Marie Magdaleny, který byl v době Francouzské revoluce přeměněn na vězení. Ještě předtím na stejném místě stávala nemocnice, založená Annou Rakouskou, manželkou Ludvíka XIII., jejíž název Maison de la Santé dal věznici název. Interiér jaksi z pochopitelných důvodů nemám k dispozici.
Do tohoto vězení byla odvezena 24. září 1939 skupina českých umělců, podezřívaných z toho, že jsou tajnými sovětskými agenty. Malíř a spisovatel Adolf Hoffmeister, malíř Alén Diviš, karikaturista Antonín Pelc a někteří další zde strávili sedm měsíců, než bylo jejich obvinění zrušeno. Ani potom se ale nedostali na svobodu a byli převezeni do internačních táborů.
Pro Francii muselo být určitě trapné, když se Adolf Hoffmeister po válce stal československým velvyslancem v Paříži.
Na rohu rue de la Santé a boulevardu Arago, zhruba v místě, kde teď stojíme, bývala umístěná gilotina. Poslední veřejná poprava se tady konala ještě začátkem června 1939, poté byly přesunuty dovnitř vězení, kde se poslední konala v roce 1971. Francie byla také poslední zemí Evropského společenství, která zrušila trest smrti a to až v roce 1981. Dnes nás tady zaujme něco jiného – u chodníku stojící stařičké veřejné WC, tolik oblíbené mezi pařížskými blogery, na jejichž blozích jsem ho viděla dávno předtím, než jsem měla tu čest osobního pohledu. Je to poslední zařízení tohoto typu v Paříži, všude jinde jsou už umístěné ty strašidelné moderní samouzavírací budky firmy Decaux, ve kterých bych jako klaustrofobik pravděpodobně okamžitě zešílela.
14. obvod, rue de la Santé
Jak se tam dostat: dovnitř snad radši ani ne, ale jinak metro Denfert-Rochereau, linky 4 a 6
V jednom z paláců, ležících podél parku Monceau, je umístěné muzeum, nesoucí jméno jednoho z bývalých obyvatel, člena rodiny de Camondo. Byla to byla velká bohatá sefardská židovská rodina, která založila na začátku 19. století v Cařihradě jednu z největších bank Otomanské říše. Rodina byla tak významná, že se jí přezdívalo Rotschildové východu. V polovině 19. století přišli dva bratři de Camondové do Francie a usadili se ve dvou sousedících palácích u parku Monceau. Syn jednoho z nich, Moïse de Camondo, nashromáždil velkou sbírku uměleckých předmětů a nábytku a protože si přál její důstojné umístění, nechal zbourat starý palác a na jeho místě postavit nový, který odpovídal více jeho vkusu. Do něho pak umístil svoji sbírku, kterou neustále rozšiřoval o výjimečná a cenná díla francouzského umění 18. století. Po své smrti v roce 1935 odkázal palác i sbírky francouzskému státu a muzeu dekorativních umění s tím, že ponese jméno jeho syna Nissima, který zemřel při letecké bitvě v 1. světové válce. Muzeum bylo otevřeno už v prosinci 1936. Funguje dodnes a je zajímavou příležitostí podívat se, jak na přelomu 19. a 20. století žily bohaté rodiny.
Palác byl stavěn s tím, že má připomínat malý Trianon ve Versailles. Z ulice se vchází na nádvoří, ze kterého je vchod do rozlehlé přijímací haly.
V přízemí byla, kromě haly, umístěna především kuchyně, prostory pro skladování, kancelář správce a podobné prostory. Za sbírkami, kvůli kterým jsme sem přišli, musíme až do dalších dvou pater, která sloužila k reprezentaci.
Když vyjdeme po schodech do prvního patra, ocitneme se v rozlehlé hale, vyzdobené vyřezávanými dřevěnými obklady na stěnách, křišťálovými lustry, čínskými vázami, tapiseriemi a starým nábytkem. Odtud se vchází do reprezentačních salónů, jídelny a dalších menších salónků. Všechny tyto místnosti jsou přeplněny cennými starožitnostmi, obrazy, soškami a dalšími dekoračními předměty.
Po točitých schodech vystoupáme do dalšího patra, kterému dominuje oválná knihovna. Kolem ní jsou rozmístěny soukromé pokoje, pracovny i koupelny Moïse de Camondo a jeho syna Nissima, s veškerým zařízením a výzdobou.
Pohled z knihovny do zahrady. Za těmi stromy vzadu už leží park Monceau.
Ke vstupence dostanete i podrobný seznam a popis těch nejcennějších vystavených děl – samozřejmě se dá jít podle něho a všechno si podrobně prohlížet – anebo je možné jen tak domem procházet, bloumat místnostmi, obdivovat obrazy, nábytek, hodiny i sošky a užívat si jeho atmosféru a noblesu. Tak jsem to udělala já a bylo to příjemně strávené dopoledne
Mám v Paříži moc ráda skrytá náměstíčka, slepé uličky a tajné dvorky za bytelnými vraty. Nejdřív jsem se trochu ostýchala vejít úplně všude, ale poté, co mě někteří přátelé ujistili, že je to běžné, že mě odtud nikdo nevyhodí a že – jak mi řekl jeden kamarád – v Paříži si stejně nikdo nikoho nevšímá, začala jsem se pouštět do čím dál větších a větších dobrodružství. Jakmile někde zahlédnu otevřenou branku nebo vrata, už jsem uvnitř (pokud nevedou k někomu přímo do kuchyně, samozřejmě). Často se i za banálními dveřmi z ulice objeví malebný dvorek se zahrádkami, starými lavičkami, sochami a zdmi porostlými psím vínem a růžemi.
Pravdou je, že čím lidovější čtvrť, tím jsou tato místa zajímavější a také přístupnější. V bohatých čtvrtích jsou často neprodyšně uzavřeny nejen načančané dvory, ale i celé ulice, a dostat se dovnitř je téměř nemožné. Když jsem proto jednoho dne v nóbl ulici jen pár kroků od Champs Elysées uviděla otevřená vrata, okamžitě jsem se zajímala o to, kam vedou, zvlášť když jsem si nad nimi všimla trochu ošuntělého zlaceného nápisu Cité Odiot.
K mému překvapení se za vraty objevil poměrně ušmudlaný průjezd se špinavou dlažbou. Jenže za ním… za ním jsem uviděla něco, kvůli čemu jsem prostě musela vejít dovnitř.
Jean Baptiste Odiot, jehož jméno tato oáza klidu nese, byl oblíbeným zlatníkem Napoleona Bonaparte. Vlastnil v těchto místech nádherný palác, který brzo vzal za své (zůstaly z něj jen stáje) a na jeho místě byly v roce 1847 postaveny domy a vytvořen tento malebný dvůr. Nečekala bych to, ale firma Odiot, založená v roce 1690, existuje dodnes a provozuje na place de la Madeleine obchod se stříbrným nádobím a různými zlatými a stříbrnými dekoračními a dárkovými předměty.
Kuriozitou je, že tady prý v době II. Císařství (1852 – 1870) žila také známá vědma, která předpověděla deset let předem pád Napoleona III., pruskou invazi i události Komuny.
Když se ve Francii řekne Noisiel, většina lidí si ihned vybaví slovo čokoláda. Městečko, ležící asi dvacet kilometrů od Paříže, bývalo totiž sídlem vyhlášené továrny na čokoládu Menier. Její historie začala už v roce 1836, kdy se původně lékárník Antoine Brutus Menier, který používal čokoládu na ochucení hořkých léků, rozhodl, že využije módní vlny, která čokoládu vynesla nahoru, a bude se věnovat jen její výrobě. Ve městečku Noisiel proto koupil starý vodní mlýn na řece Marně, kolem něhož vybudoval továrnu, ve které začal jako první vyrábět tabulkovou čokoládu (do té doby byla známá jen jako nápoj).
Největší rozvoj čokoládovny Menier ale přinesl až jeho syn Émile Justin v 60. letech 19. století. Během deseti let rozšířil továrnu, zvýšil počet zaměstnanců z 50 na 325 a přestavěl starý mlýn. V roce 1874 vybudoval v blízkosti továrny pro svoje zaměstnance dělnické městečko, kde měli k dispozici nejen ubytování, ale také jídelny, sklad, který je zásoboval potravinami, prádelnu, zdarma lékaře, školu pro děti a další zařízení. Založil také penzijní pojišťovnu, do které sám vkládal prostředky, aby jeho zaměstnanci v šedesáti letech dostali penzi. Pro ty, kteří se už sami o sebe nedokázali postarat, byl později postaven domov důchodců. I přes všechny tyto výdaje firma prosperovala a stala se největším výrobcem čokolády v Evropě.
Ve vedení firmy se vystřídalo postupně pět generací rodiny Menier. Firmě se dařilo až do 50. let 20. století, kdy jí začaly konkurovat levné čokoládové tyčinky, dovážené z Ameriky. V roce 1961 nakonec rodina musela továrnu prodat a po změně několika vlastníků je nyní jejím majitelem francouzská pobočka Nestlé, která v ní má svoje hlavní sídlo.
V městečku je dodnes spousta zajímavých památek na epochu Menierových a stojí za to si je všechny obejít.
Do Noisiel jede z Paříže RER. Přímo před nádražím uvidíme před sebou dlouhý rovný chodník mezi novými domy, po kterém se po asi deseti minutách dostaneme k této bráně. Za ní leží park, nyní veřejný, kdysi sídlo rodiny Menier. Zámek, ve kterém žili, byl při bombardování v roce 1944 tak poškozený, že ho v roce 1954 rodina, která neměla prostředky na rekonstrukci, musela nechat zbourat. Zůstal jen malý pavilon hlídače v blízkosti brány. Projdeme parkem a dostaneme se přímo k řece, kde leží továrna.
Starou továrnu po rekonstrukci je možné občas navštívit – pro letošní rok skončily prohlídky v září, ale TADY by se dalo pohlídat, až zase nějaké budou. Většinou to bývá dvakrát měsíčně vždy v sobotu dopoledne.
Když se vydáme podél zdi továrny doleva od hlavního vchodu, po chvíli narazíme na místo, odkud je vidět starý mlýn z roku 1871, který sloužil k mletí kakaových bobů, míchání kakaa s cukrem a výrobě energie pro celý závod. Stavba architekta Julese Saulniera, spolupracovníka Gustava Eiffela, která krásou své kachlové fasády připomíná ohromný barevný orientální koberec, byla první budovou s přiznanou venkovní železnou konstrukcí. Stojí na čtyřech pilířích v řečišti řeky Marny.
Na fasádě, hned pod nádhernými hodinami, vidíme písmeno M jako Menier, typické pro všechny stavby, které Meunierovi nechali postavit. Fasáda je, kromě jiného, zdobená taky motivem kakaových bobů a květů kakaovníku.
O kousek dál vede přes řeku lávka, ze které je mlýn dobře vidět. Můžeme se tudy dostat také na ostrov, kde můžeme továrnu obejít zezadu. Betonová lávka uvnitř závodu byla postavená v roce 1905 podle pozměněného návrhu Gustava Eiffela, který ji původně navrhl celou ze železa. V areálu se nacházejí ještě další historické budovy, z nichž jednu – bývalou chladírnu – postavil Eiffel, nejsou však, bohužel, viditelné zvenku.
Dělnické městečko leží přímo před továrnou. Skládá se z několika ulic se stejnými domky (v roce 1874 jich tady bylo 200), lišících se pouze velikostí – ty patrové byly určené pro vedoucí pracovníky, menší přízemní pro dělníky.
Většina domků byla postavená z režných lícových cihel, poznávacího znamení Menierovy architektury. Na fasádách byly vyskládány z barevných cihel různé ornamenty a vzory a na veřejných budovách nikde nechybí typické Menierovo M.
Uprostřed dělnické kolonie leží na náměstí radnice a to v budově, která za Menierů sloužila jako škola a školka
Další zajímavou budovou je bývalá dělnická jídelna, také z režných cihel, s nezvyklou střechou, která je vidět až z odstupu
Na náměstí před radnicí stojí socha Émila Justina Meniera, který zde byl od roku 1871 starostou. Ve stejný den roku 1898, kdy jeho syn nechal sochu na náměstí vztyčit, byl položen základní kámen k následující budově. Ta byla také poslední ze všech Menierových staveb.
Domov důchodců byl postaven na kraji městečka tak, aby bývalí zaměstnanci, kteří se už nemohli postarat sami o sebe, zůstávali i nadále v kontaktu s děním ve městě a v továrně.
Součástí městečka byla také zemědělská farma Ferme de Buisson de Saint-Antoine, která obhospodařovala 1500 hektarů půdy, která Menierům patřila. Byla ve vlastnictví rodiny až do roku 1961, kdy ji odkoupil stát a zřídil v ní kulturní centrum – konají se zde různá divadelní představení, koncerty, jsou tu restaurace a kavárny a především zde funguje ohromná a nádherná knihovna.
Centrální budovu bývalých stájí postavil také Jules Saulnier, autor mlýna, který jsme viděli nahoře, jehož dílem je i následující stavba
Knihovna, nebo jak říkají Francouzi mediatéka, byla vytvořená v bývalé stodole s nádhernou nosnou kovovou konstrukcí
Všechny budovy, které jsou součástí farmy, mají opět typické režné zdivo s vykládanými barevnými ornamenty
Dnes spolu budeme stoupat na Montmartre ulicí, která může být alternativou k obvyklým cestám, uvedeným v průvodcích. Nejdřív se musíme probojovat z place Pigalle přes všechny sexshopy na boulevardu de Clichy a potom zahnout do ulice, která nese jméno francouzského sochaře 16. století.
Ulice zpočátku stoupá jen mírně a až ve své druhé polovině se prudce zvedá. Po její pravé straně najdeme obvyklé montmartreské činžáky, zatímco druhá strana je částečně lemována vysokými zídkami, za kterými vidíme přes mřížové brány zahrádky a hezké domky.
Člověka občas potěší, když v cizině narazí na krajana. V tomhle případě to platí určitě.
V ulici je několik restaurací a barů a zrovna v tomhle se mi jednou líbilo. Nejsou zde turisté, jen místní, často zajímavé figurky. Od 16 do 20 hodin mají happy hours za poměrně slušné ceny.
V horní části ulice odbočuje uzounká slepá ulička Cité Germain Pilon, která je sice na začátku momentálně pod lešením, ale zadní část si svůj půvab uchovala
Ulička nás přivede do rue des Abbesses, do těsné blízkosti stejnojmenného náměstí s kostelem Saint-Jean de Montmartre. V okolí je několik útulných kaváren, ve kterých si po tom náročném výstupu můžeme odpočinout.
Montmartre, rue Germain Pilon
Jak se tam dostat: metro Pigalle (linka 1 a 12) nebo Abbesses (linka 12)
Člověk by čekal, že v čínské čtvrti najde úzké uličky, nízké domky, malé krámky a spoustu cyklistů. Jenže ve 13. obvodě vystoupí z metra a dostane pecku rovnou mezi oči. Největší pařížská čínská čtvrť se tady totiž tyčí hlavně do výšky.
V polovině 70. letech minulého století začali do Francie proudit uprchlíci z Asie, především Číňané národa Teochew z čínské diaspory v Kambodži, Laosu a Vietnamu, kteří prchali před tamními válkami. Do Paříže jich přišlo tehdy kolem osmdesáti tisíc a pařížská radnice je ubytovala v nové čtvrti, postavené ve 13. obvodu. Čtvrť vyrostla při reorganizaci a rekonstrukci, která v rámci idejí Le Corbusiera a Athénské charty o moderním urbanismu kompletně změnila tuto část Paříže, na místě bývalého nákladového nádraží a uhelných skladů, které byly částečně zrušeny a částečně zrekonstruovány a odsunuty do podzemí. Celé dopravní zázemí bylo překryto obrovskou betonovou deskou, na které vyrostly vysoké paneláky s veškerými službami, obchody a restauracemi. Projekt dostal název Les Olympiades a každý z paneláků nese jméno jednoho z měst, ve kterém se odehrávaly olympijské hry – najdeme tu proto panelák Sapporo, Mexico, Athènes, Helsinky, Cortina, Tokyo, Londres, Anvers, Rome, Grenoble a Squaw Valley a nákupní centrum Oslo. Každý z věžáků je navíc ozdobený mozaikou se symbolem některého z olympijských sportů.
Další vysoké paneláky vyrostly v blízkém okolí, mezi rue de Tolbiac a avenue Masséna v blízkosti avenue d´Ivry.
Nahoře vidíme jeden ze vstupů na betonovou plochu – centrální náměstí, kolem kterého jsou rozloženy vchody do jednotlivých „obytných věží“ (jak je tady nazývají) a do obchodů.
Když vyjdeme po schodech nahoru, ukáže se nám prostranství v celé kráse. Humorné na tom je, že ty pagodové střechy obchodů byly navrženy a provedeny dávno předtím, než někoho napadlo nastěhovat sem právě Asiaty. Normálně tady tak prázdno, samozřejmě, nebývá, ale v létě kolem desáté večer už jsou všechny obchody zavřené a kromě hloučků výrostků a sem tam osamělého chodce zde skoro nikdo nebyl.
Čínští bratři Tangové přišli do Paříže s první vlnou přistěhovalců a nadělali obrovské jmění na dovozu asijských potravin. Mají v Paříži několik obchodů, ve kterých najdete veškeré myslitelné známé i neznámé asijské potraviny, včetně ryb a masa a té nejroztodivnější zeleniny a ovoce, které si člověk dovede představit (viděla jsem tu jednou i čerstvou cukrovou třtinu). Dovnitř se také někdy podíváme, tentokrát už bylo zavřeno. Jejich největší obchod najdete v čísle 48 na avenue d´Ivry. Když trochu přivřete oko nad hygienou, ocitnete se v ráji asijského jídla.
Při bourání staré čtvrti tady některé ostrůvky původních domů zůstaly, především kolem rue de Tolbiac. Architekti je ale vyšperkovali úděsnými dostavbami, jako je tady dole skládačka z kostek, v níž sídlí jedna z pařížských universit.
Tip 1: V čísle 44 na avenue d´Ivry najdete také pravou budhistickou svatyni, běžně přístupnou i nebudhistům.
Tip 2: Pokud byste se v Paříži ocitli v lednu nebo únoru (záleží na lunárním kalendáři), není nic malebnějšího, barevnějšího a spontánnějšího, než oslava čínského Nového roku, která se tady koná přímo na ulicích. Ten příští bude 31. ledna 2014.
13. obvod, les Olympiades hlavní přístup z rue de Tolbiac
Dnes se zastavíme na velkém honosném náměstí, vytvořeném v roce 1862 na místě starého parku. Ohromný obdélníkový prostor je ulicemi doslova rozříznutý na čtyři trojúhelníky. V každém z nich je umístěná jedna socha – a právě tyto čtyři monumenty nás tady dnes budou zajímat.
Na vysokém piedestalu tady v křesle trůní Alexandre Dumas otec, s perem v ruce a v županu, jak se na slavného literáta sluší. Bronzové sousoší u paty soklu představuje tři osoby, listující v knize, a je alegorií četby. Za pomníkem sedí s vytaseným mečem D´Artagnan, spisovatelův nejslavnější literární hrdina a na bronzové desce jsou vyryty názvy spisovatelových nejznámějších románů.
Pomník vytvořil sochař Gustav Doré v roce 1883.
V druhém trojúhelníku se nám připomíná Alexandre Dumas syn. Pomník z bílého mramoru sem byl umístěný v roce 1906 a vytvořil ho René de Saint-Marceaux. Spisovatel drží v ruce, stejně jako jeho otec, pero, ale od práce ho ruší kroužek mladých dívek, alegorie Bolesti, Smíření a Mládí. I tady jsou u paty pomníku vyryty názvy jeho nejznámějších děl, v čele s Dámou s kaméliemi. Alexandre Dumas syn bydlel nedaleko náměstí, na avenue de Villiers 98.
Ačkoliv náměstí dnes nese jméno generála Catroux, jednoho z vysokých představitelů armády, který se jako jeden z prvních připojil ke generálu De Gaullovi, na začátku 20. století bylo nazýváno „náměstí tří Dumasů“ a ať počítáme jak chceme, ten třetí nám zatím chybí. Byl jím Dumas dědeček (1762-1807), generál a hrdina revolučních válek z přelomu 18. a 19. století, jehož bronzová socha s ohromnou puškou z roku 1912 byla za okupace v roce 1942 roztavena Němci a použita na výrobu kanónů, jako ostatně mnoho dalších pařížských soch.
Na místo sochy generála Dumase byl v roce 2009 umístěný tento monument, představující rozervané okovy otroka, jehož autorem je sochař Driss Sans-Arcidet. Pomník připomíná, že se generál Dumas narodil jako otrok na Haiti.
Na rohu náměstí nás oslní nádherný Hôtel de Gaillard, který si pro svoje sbírky umění nechal postavit v letech 1879 – 1884 Emile Gaillard, člen správní rady Banque de France. Novorenesanční palác je inspirovaný zámkem v Blois. V roce 1919 Banque de France palác odkoupila a patří jí dodnes.
Před palácem stojí poslední ze soch, kterou si dnes prohlédneme.
Herečka Sarah Bernhardt bydlela téměř přímo na náměstí, na rohu avenue de Villiers a blízké rue Fortuny. Její sochu v roli Phedry vytvořil sochař François Léon-Sicard v roce 1926.
O Justičním paláci jsme si podrobněji říkali minule, dnes vám ukážu další fotografie, které jsem v tomto rozlehlém areálu udělala. Dovnitř jsem vstoupila vchodem z boulevardu du Palais, dostala jsem se proto nejdřív do chodeb novější části budovy, kde sídlí trestní soudy.
Plánek budovy jsem nejdřív neměla, ten jsem si vzala až v infocentru v Salle des pas perdus (ale měli by ho mít i u všech vchodů), takže jsem bloudila a přitom objevovala další a další zákoutí.
Na plánku najdeme toto místo pod písmenem B
Jiná část paláce, úplně jiné chodby.
V levém křídle podél dlouhé chodby, vedoucí k zadnímu východu, najdeme sídlo Odvolacího soudu. Soudní síň má krásný strop, bohužel zaprášeným okýnkem v horní části dveří toho moc vidět nebylo a dovnitř jsem si přece jen netroufla.
Kromě tohoto vyřezávaného a zlaceného kazetového stropu by uvnitř měly být cenné tapiserie z dílny Gobelinů a cenné obrazy. Podívat se dovnitř můžeme TADY.
Předpokoj předsedy Odvolacího soudu
Samozřejmě nejvíc času jsem strávila v sále Salle des pas perdus, který jsme tady viděli už minule. Sousedí s ním totiž Kasační dvůr, který sídlí v nejstarších a údajně nejhezčích částech paláce. Z předpokoje je vidět skleněnými dveřmi do Gallerie Saint-Louis, krásné chodby ze 14. století se sloupy a polychromovanou sochou Ludvíka Svatého, dovnitř ale nepovolaní nesmí. Ani fotit mi tady nedovolili (podívat se můžeme TADY). Někde tam uvnitř by také měly být pozůstatky bývalé ložnice krále Ludvíka Svatého, kdysi tak nádherné, že se jí říkalo Chambre dorée, Zlatý pokoj (nezapomeňme ale, že to tady několikrát vyhořelo, takže z ní nezbylo nic, než holé zdi a dnešní vzhled bude pocházet z mnohem mladší doby).
Z této části Salle des pas perdus, které dominuje velké schodiště, se dá vstoupit do dalších částí budovy, kde sídlí občanskoprávní soudy.
Pokud vás také napadlo, jak tady asi vypadají soudní síně, tak odpověď je tady. Samozřejmě tak přidrzlá, abych šla rovnou dovnitř, nejsem ani já, ale mají si zavírat dveře. (Stejně je to rozdíl, když si člověk představí, v jakých často nepříliš důstojných prostorách pracují soudci u nás.)
Průhled z této vyvýšené části do Salle des pas perdus
Labyrintem chodeb se dá dojít až k Tour d´argent, jedné z kulatých věží, které jsou vidět ve zdi paláce zvenku od nábřeží. Za dob Ludvíka Svatého v ní byl přechováván královský poklad, dnes slouží jako obyčejné schodiště a vstupuje se jí do dalších pater, kde, kromě jiného, sídlí také opatrovnický soud.
La Tour d´Argent je ta nejblíž k nám
Jak je vidět na plánku, budovou vedou napříč dvě rovnoběžné chodby, které končí až ve vestibulu z východu do rue de Harlay. Tato chodba vede přímo od Salle des pas perdus. Předpokládám, že ty kovové válce, které jsou zde všude na chodbách rozmístěné, slouží jako topení (ale nikde jinde jsem nic podobného neviděla). Může se hodit – hned vlevo na kraji chodby najdeme WC.
Vstupní sál z rue de Harlay byl postaven v roce 1875 a místem se tady rozhodně nešetřilo
Tímto východem se dostaneme do rue Harlay a odtud na krásné trojúhelníkové place Dauphine.
Za celou dobu, co jsem se potulovala v paláci, opravdu nikoho nezajímalo, co tam dělám a že tam fotím. Samozřejmě to ale není turistické místo a uvnitř se především pracuje – rozhodně (snad kromě Salle des pas perdus) to není nic pro turistické skupiny. Člověk také lépe splyne s okolím, když tady nevypadá jako turista – kraťasy, tenisky, batoh, mapa a láhev vody v ruce křičí už na dálku a mohou někdy vzbuzovat zbytečnou pozornost (což platí všeobecně).
Le Palais de Justice
1. obvod, boulevard du Palais
palác je volně a zdarma přístupný v pracovní dny a v pracovní době
Hlavní vstup z boulevardu du Palais, další z place Harlay, quai de l´Horloge a quai des Orfèvres Při vstupu současně s návštěvou Sainte-Chapelle se do paláce vstupuje po schodišti přímo z Cour du Mai, při vstupu jinými vchody je nutné hledat podle plánku.
Ohromný Justiční palác, který zabírá celou jednu třetinu ostrova Ile de la Cité, stojí na místě, kde odjakživa v dějinách Paříže stávalo sídlo panovníka. První zmínky o něm existují už z dob galsko-římské Lutécie, což potvrdily i vykopávky z druhé poloviny 19. století, ve zdech dnešního komplexu paláce však nejstarší části sahají ke králi Ludvíku Svatému (a tedy do první poloviny 13. století). Jde o část pravého křídla budovy s Conciergerie a hlavně o nádhernou Sainte Chapelle, Svatou kapli s úžasnými vitrážemi. Obě tyto památky jsme tady už viděli, dnes se proto zaměříme na samotnou justiční budovu. V ní dnes sídlí většina civilních i trestních soudních orgánů, odvolací soud, kasační soud, dále prokuratura, advokátní komora, policejní prefektura (přesně sem, na nábřeží Zlatníků, chodíval do práce komisař Maigret) a dokonce i vazební věznice.
Královský palác, který tady stával, zahrnoval kromě sídla královské rodiny a dvora také soudní orgány. Poté, co král Karel V. ve 14. století přemístil královské sídlo do paláce Saint-Pol, zůstalo zde správní sídlo, parlament, účetní dvůr a kancléřství.
Palác byl v průběhu století dostavován a průběžně ničen požáry. K těm nejničivějším došlo v roce 1618, kdy byl zničen velký centrální sál a všechny přilehlé části, v roce 1737, který pohltil budovy účetního dvora a v roce 1777, který poničil nejvíce Svatou kapli. Poslední velký požár založili 26. května 1871 komunardi, kteří podpálili velký sál, Conciergerie, historickou budovu porotního soudu i věže paláce – údajně největší zájem ale měli na zničení všech občanskoprávních a trestních registrů a archivů. Palác neblaze proslul v době Francouzské revoluce, kdy zde zasedal Revoluční tribunál, který soudil zatčené, kteří sem byli přiváženi po stovkách a kteří byli bez milosti a spravedlnosti posíláni pod gilotinu (celkem jich zde bylo odsouzeno 2780, dojemný seznam i s dalšími podrobnostmi je k vidění v Conciergerie).
Hlavní vchod do paláce leží na boulevardu du Palais, za nádhernou zlatou bránou s erbem e znaky Francie a královskou korunou. Za ní se otvírá Cour du Mai, Májový dvůr, který byl pojmenován údajně podle toho, že až do Revoluce zde každý rok v květnu soudní zaměstnanci vztyčovali padesát stop vysoký strom, zdobený květy (zkrátka májku, jak ji známe i my). Sem také za doby Revoluce přijížděly vozy s odsouzenými, kteří si přicházeli pro rozsudek smrti. Dnes zde celkem banálně parkují služební vozy.
My ovšem touto branou neprojdeme, ta je pro obyčejné smrtelníky uzavřená. Dovnitř se můžeme dostat vraty vlevo od hlavního vchodu, buď v rámci návštěvy Svaté kaple, kdy si vystojíme frontu, nebo – pokud jsme kapli už viděli – můžeme jít bez fronty vchodem hned vedle. Další vchody do Justičního paláce najdeme na zadní i obou bočních stranách budovy. Vždy musíme projít bezpečnostní kontrolou, ale jinak nikoho nezajímá, co tam jdeme dělat. Když jsem se justiční stráže ptala, jestli můžu uvnitř fotit, odpověděli mi, že samozřejmě, že francouzská justice je veřejná a nemá co skrývat. Chtěla bych vidět, co by se stalo, kdybych vytáhla foťák v pražském Justičním paláci (i když ten je zvenku i zevnitř tak ošklivý, že tam není co fotit) – možná by mě odvezli rovnou na Pankrác.
Z ulice je také vidět honosné schodiště se zlatými kandelábry. To vede do těch nejzajímavějších a nejreprezentativnějších prostor, do kterých se dnes spolu podíváme. Vzala jsem ty hochy z vrátnice za slovo a když tedy nemají co skrývat, tak jsem jim to tam prolezla skrz naskrz. Dnes spolu proto navštívíme ty oficiálnější prostory, zatímco na další část, tu méně turistickou, se podíváme hned příště.
Ať už do budovy vstoupíme kterýmkoliv vchodem, první věc, čeho si všimneme, jsou dlouhé chodby. Desítky a desítky metrů labyrintu chodeb, schodiště, dvory, sály, pokoje a předpokoje, vzhledově různé podle toho, v které části paláce se zrovna nacházejí a kdy byly postaveny. Z toho důvodu je nejlepší ve vrátnici nebo informačním centru požádat o plánek areálu. Stoprocentně ho využijete.
Pokud vstoupíme do budovy z boulevardu du Palais, dostaneme se do křídla, které vede kolem dokola dvora, na němž stojí Sainte-Chapelle. Nabízejí se nám odtud pohledy, které ze dvora neuvidíme (a taky tady vidíme důkaz toho, že pokud si člověk přivstane, nemusí stát ve frontě do Sainte-Chapelle, která je někdy i na více než hodinu).
Chodby nás dřív nebo později přivedou do Galerie Marchande, prostor, do kterých vede schodiště z Cour du Mai. Dnes se to zdá nepředstavitelné, ale tato široká chodba dostala svůj název Obchodní galerie podle toho, že v ní (stejně jako v některých dalších prostorách paláce i venku před budovou) v dávných časech postávaly desítky mladých a pěkných prodavaček s malými krámky, ve kterých prodávaly pentle, šněrovadla, krajky, ozdoby a jemné prádlo. Nechyběly ani knížky a obrázky. Prostory paláce se díky této nabídce staly oblíbeným korzem i místem galantních schůzek.
Dnes se v chodbě rozléhají tak maximálně kroky advokátů a soudců a na lavičkách posedávají vyčerpaní turisté
Na severním konci Galerie Marchande najdeme přímý vstup do nejznámějšího a největšího sálu (pro fotografy bohužel dost temného), nazývaného Salle des pas perdus (doslovný překlad Sál neztracených pochází z doby, kdy zde zasedal parlament za vlády Ludvíka XVIII., který tak nazval dolní komoru poté, co se do ní vrátili ultra royalisté, ztracení v předchozích volbách). Ohromný sál měří na délku 74 metrů a na šířku 28 metrů a je skutečně impozantní. Ačkoliv leží přímo nad Conciergerie, pochází z mnohem mladší doby. První velký sál v tomto paláci pocházel už z doby vlády Filipa Sličného z roku 1313 a byly v něm vystaveny sochy všech předcházejících francouzských králů. Později byl v sále umístěný ohromný mramorový stůl, u kterého král pořádal audience a u kterého se konaly další královské události – stůl byl zničen společně se sálem při jednom z požárů a jeho zlomky jsou vystaveny dole v suterénu v Conciergerie.
Po zničení původního sálu byl v roce 1622 vytvořen nový, mnohem méně zdobený, který vydržel až do dob Komuny – po požáru, který tady komunardi založili, byl zrekonstruován do původní podoby, kterou vidíme i dnes.
Sál má devět arkádových oblouků, které ho dělí na dvě lodi, podpírané dórskými sloupy. Podél stěn dnes najdeme několik soch, pamětní desky a jiné monumenty.
Průhled napříč sálem s pohledem do Galerie Marchande. V tom informačním stánku vpravo mají k dispozici plánky budovy.
U jedné ze zdí sálu mě čekalo milé překvapení, pamětní deska, připomínající, že právě zde pobýval Karel IV. Sedmiletého chlapce, který se tehdy ještě jmenoval Václav, poslal jeho otec na výchovu k francouzskému dvoru v roce 1323. Jeho kmotrem u biřmování byl sám francouzský král Karel IV. Sličný, jehož jméno chlapec přijal. V Paříži ho také oženili s královou sestřenicí Blankou z Valois. V roce 1330 ho jeho otec odvolal do Lucemburska a v roce 1333 ho vyslal do Prahy – a dál už to známe.
Koho by zajímalo více podrobností z historie paláce, letopočty a jména, dají se najít třeba TADY.
Příště projdeme další části Justičního paláce a prozkoumáme i místa, která jsou skrytá očím běžných návštěvníků.
Le Palais de Justice
1. obvod, boulevard du Palais
palác je volně a zdarma přístupný v pracovní dny a v pracovní době
Hlavní vstup z boulevardu du Palais, další z place Harlay, quai de l´Horloge a quai des Orfèvres Při vstupu současně s návštěvou Sainte-Chapelle se do paláce vstupuje po schodišti přímo z Cour du Mai, při vstupu jinými vchody je nutné hledat podle plánku.
Dnes se podíváme do 15. obvodu – čtvrtí, které zdánlivě nemají žádné památky a zajímavosti, ale které, pokud se vydáme do jejich uliček a na jejich náměstí, nám odhalí drobné připomínky své bohaté historie i své skryté kouzlo. Projdeme si jednu z ulic, která na první pohled není ničím výjimečná. Najdeme v ní nízké domy a obchody s pestrými dřevěnými výklady, rodinné domky, obyčejné předválečné činžáky nebo nově postavené nezajímavé domy. Ulice je poměrně dlouhá, vede od metra Sèvres Lecourbe až do hloubi obvodu, ale my se dnes zaměříme jen na jednu její část, kde se dá najít spousta zajímavostí.
Procházku začneme na křižovatce rue Blomet s rue Cambronne, na malém trojúhelníkovém náměstí, kterému kraluje pěkná kavárna s oranžovou fasádou. Od ní se vydáme směrem k centru.
Obchody jeden jako druhý, ale jen pro místní. Prádelna, železářství, instalatérské potřeby, hodinář, truhlářství, obuvník. Tady si na žádnou turistiku nehrají a to mě baví.
Jeden z krámků, který mě tady zaujal, bylo i rámařství, kde byl za výlohou vystavený obraz, který se mi moc líbil.
V celé ulici je k vidění spousta malebných detailů…
V polovině dnešní procházkové trasy leží malý parčík a v něm přes hlavy všech dětí i dospělých uvidíme sochu, jejímž autorem je Joan Miró. Parčík vznikl na místě, kam se do starých ateliérů mezi ostatní přátele Miró nastěhoval na začátku 20. let minulého století a kde tvořilo také mnoho dalších umělců, jejichž jména jsou uvedena na pamětní desce, která v parčíku visí.
Po ateliérech, které byly zbourané v 50. letech, dnes není ani památky. Připomíná je Miróova socha Oiseau lunaire, Měsíční pták, kterou věnoval Paříži a která byla do parku umístěná v roce 1974 nejen jako připomínka ateliérů, ale i k uctění básníka Roberta Desnose, který v těchto místech také žil (zemřel v Terezíně na tyfus 8. června 1945).
Hned vedle parku leží hezká starosvětské hřiště na pétanque
Pokud budete mít štěstí, otevřou se před vámi dveře domu přímo naproti parku a na jeho dvorku najdete další starý dům s hezkou fasádou a zahrádkou, porostlou růžemi
Mezi větvemi stromů je ze zahrady vidět (já vím, špatné ostření :-)) zlatý ortodoxní kříž a modrá cibule pravoslavného kostelíku Saint-Séraphine de Sarov, který leží v zahradě sousedícího domu se vstupem z rovnoběžné rue Lécourbe. Tam s podíváme někdy příště, dnes se ještě vrátíme zpět do rue Blomet, kde nás čeká poslední ze zajímavostí.
Ten domek se zavřenými vstupními dveřmi kavárny bych asi přešla bez velkého zájmu, kdybych nevěděla, co se za těmito zdmi kdysi skrývalo. V roce 1924 tady v bývalé stodole založil antilský přistěhovalec koloniální bar s názvem Bal nègre. Ten se později změnil na tančírnu, kam chodívali umělci nejen z celé čtvrti, ale z celé Paříže. Potkávali se tady především surrealističí malíři, spisovatelé, básníci, modelky a tanečnice. Vystupovala tady také Joséphine Baker.
Ty nohy, pánové, ty nohy!
Sláva baru trvala až do 2. světové války, po ní byla sice tančírna obnovená a fungovala až do začátku 70. let, ale na bývalou proslulost už se navázat nepodařilo. Do roku 1989 fungovala jako kavárna, poté pod názvem Saint Louis Blues jako džezový klub. Dnes je bar zavřený a mluví se o jeho rekonstrukci, problém je ovšem ten, že investice do rekonstrukce tak malého prostoru není rentabilní, a také ten, že okolní obyvatelé si v této klidné ulici už hudební klub nepřejí.
15. obvod, rue Blomet
Jak se tam dostat: metro Sèvres Lecourbe (linka 6) nebo Volontaires nebo Vaugirard (linka 12)
Ušli jsme dnes jen takový kousek, od praporku k praporku, a přesto jsme našli tolik zajímavých věcí. Dovedete si přestavit tu práci odhalit takto postupně celou patnáctku? 🙂
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.