Dnes se vydáme na procházku kousek za hranice 13. obvodu, kde jen pár desítek metrů od burácejícího provozu okružního bulváru, skrytého v úzkém betonovém kaňonu, dojdeme do Ivry sur Seine. Obec má bohatou historii, sahající daleko před náš letopočet, my sem ovšem dnes míříme za památkou, která pochází „jen“ z doby Ludvíka XIV. V roce 1674 byl na tehdejším panství d´Ivry a Saint-Frambourg postaven větrný mlýn, který jako jediný v kraji Val-de-Marne přežil až do dnešní doby.
Mlýn stojí uprostřed zástavby jen pár metrů od trojúhelníkového náměstí, na které vás přivede most od periferiku
Mlýn byl během staletí v takovém stavu, že mu v 70. letech minulého století hrozilo zbourání. Díky místní radnici a Asociaci přátel mlýna byl zachráněn, kvůli výstavbě domů přemístěn o 35 metrů z původního místa, zrekonstruován (neměl nejen lopatky, ale ani střechu, dveře a okna) a dnes je jedním z cílů, za kterými se sem vydávají turisté. Po významu té divné kovové skulptury uprostřed náměstí jsem pátrala marně.
Takto vypadaly zbytky mlýna na začátku 20. století. Foto Wikipedia.
Jen pár kroků od mlýna stojí kaple Notre-Dame-de-l´Espérance – pochází ze začátku 20. století, byla postavená v roce 1911 a zvonice dokonce až 1931, přesto svým stylem připomíná kostely v italské Umbrii nebo Toskánsku.
Bohužel jsem byla v Ivry jen jeden večer a nestihla jsem spoustu dalších zajímavostí (především kostel Saint-Pierre Saint-Paul z 15. století by mě zajímal, tak třeba příště), udělala jsem si ale aspoň malou procházku po starých uličkách. Žádné honosné vily tu nečekejte, domky jsou až na výjimky malé, s miniaturními zahrádkami, tepanými mřížemi a květinami v oknech.
Jedna z výjimek, honosný hrad s věží a cimbuřím v blízkosti mlýna
Uličky nás přivedou zpátky k periferiku, kde už nás bez milosti pohltí město.
Le moulin de la Tour
roh place du 8 mai 1945 a rue Paul Bert Ivry-sur-Seine prohlídky zdarma každou třetí sobotu v měsíci
Jak se tam dostat: metro Porte d´Ivry nebo Pierre et Marie Curie (linka 7) nebo tramvaj T3, stanice Porte
Mezi Louvrem a Královským palácem leží frekventovaná křižovatka, která nese jméno spisovatele a bývalého ministra kultury André Malraux. Protíná se na ní několik rušných ulic, na kterých ve dne v noci burácí živý provoz. Právě tady stojí dvě téměř identické kašny, které sem umístil v roce 1874 na základě žádosti barona Haussmanna architekt Davioud. Přestože na nich pracovali různí autoři, mají stejný tvar a velikost, pod bronzovou mísou obou sedí v kroužku malé bronzové dětí a obě jsou korunované rozevlátou sochou dívky – jedna z nich představuje mořskou nymfu, zatímco ta druhá říční. Večer se rozzáří světly v barvě trikolory, které pod stromy na náměstí vyčarují romantickou a kouzelnou atmosféru.
Říční nymfa korunuje kašnu, ležící těsně vedle bočního vchodu do Comédie Francaise, a nám nic nebrání se alespoň od dveří podívat dovnitř.
Ještě jeden rychlý pohled na hlavní průčelí a potom rychle na metro a domů.
1. obvod, place André Malraux
Jak se tam dostat: metro Palais Royal (linka 1 a 7)
Dnes ještě zůstaneme ve čtvrti Belleville v blízkosti místního hřbitova, který jsme viděli minule. V rue Haxo, která vede za hřbitovem, se zastavíme u mříží, vedoucích do průchodu pěkného starého domu, u kterého stojí typické pařížské „pádlo“, které nám už z dálky napovídá, že tady najdeme nějakou pamětihodnost. Jak už víme, „villa“ není vila, ale ulička a my se do ní teď spolu podíváme.
Poté, co otevřeme mříž (stačí jen zatlačit, přestože vypadá jako zamčená), se průchodem dostaneme do slepé „Uličky rukojmí“. Na vysvětlení názvu i toho, na co se sem jdeme podívat, se musíme nejdřív vrátit do historie, do dnů pařížské Komuny. Povstání pařížského lidu, vedeného Národní gardou, proti vládě, která kolaborovala s Prusy, kteří po Francií prohrané válce obklíčili Paříž, se koncem května během takzvaného „krvavého týdne“ chýlilo ke svému konci. Vládní vojska dobývala postupně Paříž, zatlačovala komunardy na severovýchod města a při tom popravovala po tisících ty Pařížany, kteří stáli při Komuně. Ta už v dubnu přijala vyhlášku, že všichni ti, kteří podporují „versaillské“ (tj. vládu, která uprchla z Paříže do Versailles), budou považováni za rukojmí, a že za každého zabitého na straně Komuny budou zabita tři z těchto rukojmí.
26. května 1871 poslední představitelé Komuny, kteří zůstali ještě naživu, zřídili štáb v prostorách tančírny v rue Haxo ve čtvrti Belleville. K večeru sem bylo přivedeno z nedaleké věznice La Roquette čtyřicet devět rukojmí (církevní hodnostáři, členové královské gardy i obyčejní lidé), na které se vrhl rozlícený dav, který se tu mezitím shromáždil. Rukojmí byla postavena ke zdi a bez milosti postřílena.
K další manifestační popravě rukojmí došlo také přímo na nádvoří věznice. Komuně v té době zbývaly jen dva dny existence. 28. května 1871 byli po těžkém boji poslední komunardi postříleni na hřbitově Père-Lachaise (viz Zeď Komunardů) a vláda zahájila kruté represe.
Ulička dnes vypadá samozřejmě jinak, než na konci 19. století. Dům, kterým se sem vchází, byl postaven až na začátku 20. století a další domy uvnitř slepé uličky jsou ještě mnohem mladší. Najdeme tu ale dva staré hezky zrekonstruované ateliéry.
Až téměř na konci uličky, před brankou ve zdi, která vede k novým panelákům, uvidíme zahrádku s dřevěnou kůlnou…
… a za ní starou zeď z hrubých kostek, stíněnou vysokými kaštany. Jsme na místě. Tady u této zdi zemřela rukojmí.
Ulička je z jedné strany ohrazena jen drátěným plotem, za kterým stojí na vyasfaltovaném prostranství kostel. Vrátíme se zpět na ulici a vejdeme dovnitř.
Kostel Notre-Dame-des-Otages dnes stojí na místě kapličky, která zde byla postavena dvacet let po krvavých událostech. Spravovali ji jezuité, jejichž představitel v roce 1936 prosadil stavbu nového kostela,
Kostel je prostý, jednoduchý, bez zvláštní výzdoby, ale má hezká vitrážová okna
Když vyjdeme z kostela bočními dveřmi vlevo (nebo v případě, že jsou zavřené, obejdeme kostel dokola), dostaneme se na dvůr, na jehož konci narazíme opět na naši zeď, tentokrát již nově zrekonstruovanou, na níž je připevněné průčelí staré dřevěné kůlny (předpokládám, že to budou pozůstatky domku, který stával na dvoře, na kterém došlo k popravě, ale nikde jsem nenašla žádné konkrétní vysvětlení).
Tady na tomto skrytém místě stojí pomník popraveným rukojmím – jednoduchá betonová deska na podstavci z kamenných kostek z původní zdi. Na horní desce je popsán celý příběh. Nápis nemá interpunkci a čte se poměrně těžko, proto za skleněnými dveřmi blízkého domu visí velká tabule s jeho přepisem.
„Na toto místo bylo předposlední den Komuny, 26. května 1871, kolem šesté hodiny večer, přivedeno z věznice La Roquette v tísnivém průvodu osm knězů, dva církevní představitelé, třicet pět pařížských gardistů a čtyři civilní rukojmí. V přítomnosti posledních zástupců Komuny bylo těchto čtyřicet devět rukojmí zmasakrováno rozvášněným davem.
Knězi obětovaní protináboženskou nenávistí, pařížská garda a civilní vězni, oběti politických vášní, nezemřeli všichni ze stejného důvodu, ale sdíleli stejné utrpení a potkal je stejný osud.“
Všichni popravení byli pohřbeni na hřbitově Belleville, kde dnes nad jejich hrobem stojí nízký obelisk.
Musím se přiznat, že ačkoliv jsem předem věděla, co ve Villa des Otages hledat, o pamětní desce za kostelem jsem neměla ani tušení a nikde jsem o ní předem nenašla žádnou zmínku. Mám ovšem v Paříži to štěstí, že pokaždé, když po něčem pátrám nebo si nevím rady, zjeví se mi jako deus ex machina dědeček s holí, který se se mnou dá do řeči a poradí mi. Totéž se stalo i tady, když jsem fotografovala v kostele – ten téměř devadesátiletý pán mě k pomníku dovedl a znovu mi celý příběh převyprávěl. Mimochodem – dědeček s holí má v poslední době konkurenci v „dámě s psíčkem“, kterých jsem během deseti dnů potkala asi šest.
Belleville, 85 rue Haxo
Jak se tam dostat: metro Télégraphe nebo Porte des Lilas (linka 11)
Dnes se podíváme na prostý venkovský hřbitov, založený v roce 1804 v tehdy samostatné vesnici Belleville, která byla připojená k Paříži až v roce 1860. Šlo už o třetí hřbitov v této vesnici, dva původní byly umístěné přímo v centru obce v místech dnešního kostela Saint-Jean-Baptiste. Poté, co ten v pořadí druhý už kapacitou nestačil a hlavně po přijetí zákona o tom, že hřbitovy nesmí ležet uvnitř obcí, byl založen tento nový hřbitov, tehdy daleko za branami, na místě tehdejšího parku zámku Ménilmontant.
Belleville byl vždy chudou dělnickou čtvrtí, na hřbitově proto nenajdeme téměř žádné honosné hrobky, jen jednoduché nízké hroby
Ze zámeckého parku zůstaly na hřbitově nádherné vzrostlé stromy
Nenajdeme zde mnoho slavných osobností, tím nejznámějším je pravděpodobně Léon Gaumont, zakladatel pařížských filmových ateliérů, které stály v Belleville nedaleko hřbitova. Jeho jméno je možné vidět dodnes na velkých kinech v centru města.
Z těch méně známých mě zaujal tento náhrobek, pod kterým leží loutkář Gaston Cony, který působil ve známém loutkovém divadle v parku Buttes-Chaumont, které založil už jeho otec (a kam údajně rád chodíval také Apollinaire).
Jak dokazuje tabulka na zdi hřbitova, nacházíme se zde v nejvyšším bodě Paříže ve výšce 128 a půl metru. Této skutečnosti využil už v roce 1793 Claude Chappe, který zde dělal pokusy s optickým telegrafem, jak ukazuje další deska na zdi (a jak odráží i název přilehlé rue de Télégraphe a blízké stanice metra Télégraphe)
Ze hřbitova jsou vidět za zdí dvě vysoké vodárenské věže z roku 1919, které zásobují město vodou pod tlakem díky umístění právě v tomto nejvyšším bodu
Pokud se turista vydá do městečka Auvers sur Oise, aby tam pátral po stopách Vincenta van Gogha, který je pohřbený na místním hřbitůvku, přijede vlakem na malé nádraží, které si uchovalo svůj provinční ráz. Údajně se nijak nezměnilo od doby, kdy zde v květnu 1890 vystoupil z vlaku muž s rezavou bradkou a malířskými potřebami přes rameno. Tehdy nikdo netušil, že tady jeho životní cesta skončí a že se sem za ním o více než sto let později budou vydávat tisíce milovníků jeho zářivě barevných pláten.
Vlak od Paříže zastaví na 3. koleji a cesta vede do podchodu pod kolejištěm. Se vzpomínkou na nevábné podchody na většině českých nádraží jsem po schodech sestupovala s obavami a nechutí, abych vzápětí zůstala stát v úžasu.
Podchod nás vítá jásavými barvami fresky, kterou tady v roce 2008 vytvořil malíř François Laval, který má ateliér těsně u nádraží. Na zdech vidíme památky městečka, okolní krajinu, květiny, vlaky i malíře, stojící v polích u stojanu. Kýč? Možná, ale pořád lepší než ukoptěné, temné a nebezpečné podchody na většině českých nádraží.
Na prvním nástupišti vedle nádražní budovy stojí nízká technická drážní stavba, na které fresky pokračují. Můžeme na nich vidět různé motivy z van Goghových obrazů i připomínku dalších malířů z Auvers – Cézanna a Daubignyho. Vzadu na nás vykukuje zvonice místního starobylého kostelíka, do kterého se podíváme někdy příště.
Dnes se ještě zastavíme u bývalého překladiště zboží, stojícího hned vedle nádražní budovy. Je plné starých knížek, stejně jako dva vagóny, stojící hned vedle. Originální antikvariát nese název La Caverne aux livres – Jeskyně s knihami – a vypadá to tam jako – no, jako v jeskyni s knihami. Můžete v ní bloudit podél dlouhých regálů a ochotný a milý majitel vám v těch tisícovkách svazků najde přesně to, po čem toužíte.
V Auvers sur Oise najdeme spoustu zajímavostí, ale ani taková obyčejná věc, jako je nádraží, by naší pozornosti neměla uniknout.
O víkendu a o svátcích jezdí do Auves z Gare du Nord přímý vlak Train des Impressionistes. Cesta trvá hodinu a vlak jede jen ráno v 10.08 hod do Auvers a v 18.27 hod zpět do Paříže.
Ve všední dny je nutné přestupovat buď ve Valmondois (v tom případě vlak vyjíždí z Gare du Nord) nebo v Pontoise (vlak z Gare Saint Lazare nebo RER C). S tímto přestupem trvá cesta asi hodinu a dvacet minut.
Jízdné je 5,65 eur, na tuto cestu platí i jakákoliv jízdenka na zóny 1-5 (Paris Visite, Mobilis, Ticket Jeunes, Navigo Découverte. Pokud máte Navigo na menší zóny, můžete si dokoupit tzv. complément du parcours – úspora je cca 2 eur).
Další informace (ve francouzštině) na http://www.auvers-sur-oise.com, najdete tam také trasy vycházek s podrobným popisem všech míst.
V malé uličce Cité Falquière jsme jednou už byli. Tehdy v zimě jsem tady zůstala stát potmě před posledními zbytky ateliérů, které zde kdysi stávaly a ve kterých působili na začátku 20. století malíři a sochaři, z nichž nejznámější byli Picasso, Modigliani, Foujita a také židovsko-rusko-litevský malíř Chaim Soutine.
Dnes se do uličky vrátíme a to rovnou hlavními dveřmi do ateliéru, ve kterém působil Chaim Soutine. Na fotografii je to ten úplně vpravo.
Chaim Soutine přišel do Paříže v roce 1913. Narodil se 9. června 1893 ve vesnici Smiloviči v tehdejší Minské gubernii v dnešním Bělorusku, v litevské ortodoxní židovské rodině, která jeho touze malovat nejdříve bránila a obviňovala ho z rouhání (protože Talmud zakazuje zobrazování postav). Nakonec studoval malířství ve Vilniusu a poté díky mecenáši, kterého se mu podařilo najít, odjel do Paříže. Ubytoval se v ateliérech la Ruche na Montparnassu, studoval na Akademii krásných umění ve známém ateliéru Cormon, přátelil se s dalšími rusko-židovskými malíři (Chagall, Crémègne, Kikoïne) a živil se jako noční nosič na nádraží Monparnasse.
V roce 1914 se přestěhoval do Cité Falquière, kde se seznámil s Modiglianim, se kterým jednu dobu sdílel ateliér. Modigliani ho doporučil Léopoldovi Zborowskému, obchodníku s uměním, který mu pomohl aspoň trochu prodávat. Později hodně cestuje mezi venkovem, hlavně jižní Francií a Paříží, hodně maluje, ale také hodně svých děl pálí. Začíná se mu dařit lépe. Traduje se o něm mnoho historek, především o jeho pochybném vztahu k hygieně, ale také o jeho prchlivé a vzteklé povaze a třeba i o tom, jak zamořil celou čtvrť zápachem, když přivlekl na zádech z jatek polovinu staženého vola, kterou zavěsil do ateliéru a několik týdnů ji maloval.
Ve 20. a 30 letech maluje jeden obraz za druhým, ale stále pálí ty, se kterými není spokojen. Čím dál víc se projevuje jeho nemoc – trpěl žaludečními vředy, které špatná životospráva a velké množství alkoholu zhoršovalo. Po vypuknutí 2. světové války se v době vichystického režimu měl jako Žid přihlásit, raději však volí skrývání na venkově a přespávání v lesích a v polích. Jeho zdravotní stav se zhoršuje, nakonec mu žaludeční vřed praskne a 31. července 1943 je rozhodnuto o jeho hospitalizalici, aby mohl být operován. Před převozem do nemocnice ještě spálí všechna plátna v ateléru. Do nemocnice však doráží pozdě a dva dny po operaci 7. srpna 1943 umírá. Je pohřben na hřbitově Montparnasse. Hrob jsem hledala, ale nenašla. Údajně je bez nápisu.
Ateliér v domku, ve kterém Soutin tvořil společně s Modiglianim, jsme viděli na fotografii v mém minulém článku. Byl zbourán v 60. letech 20. století a na jeho místě stojí ohyzdný panelák. Vedlejší ateliér, ve kterém Soutin maloval po Modiglianiho smrti, však zůstal stát. Je jedním ze tří posledních, které v Cité Falquière zůstaly a na rozdíl od ostatních dvou není zrekonstruovaný a má stále původní podobu.
Při srovnání Soutinova obrazu s dnešním stavem ateliéru vidíme, že se opravdu nic nezměnilo – až na ten komín, který se tehdy tyčil nad vedlejší Pasteurovým ústavem, a který dnes již neexistuje.
Dnes v Soutinově ateléru maluje ruská malířka, narozená v Chorvatsku, paníMira (Mirjana) Maodusa já jsem měla příležitost se do ateliéru letos v létě podívat. Paní Mira je krásná, vypadá o dvacet let mladší, ale fotografovat se nechtěla (můžete ji ale vidětTADY). Dovolila mi však vyfotit jak ateliér, tak i její obrazy. Maluje především abstraktní díla, tvořená z barevných písmen v azbuce, nebo čísel, ale také figury a krajiny.
Návštěva v ateliéru byla povznášející a uchvacující, jednak pro historii, která v těchto zdech zůstává, ale také díky laskavosti a otevřenosti paní Miry a jejich barevných pláten.
Při vstupu do domku vejdeme do chodby, z níž se po pravé straně vchází ateliéru a rovně se jde na malý dvorek. Z něho potom vedou vchody do dalších domečků, stojících v druhé řadě. Kočka patří paní Miře.
Vpravo cihlová zadní stěna ateliérů, vlevo další domky
Když vystoupíme z nádraží Saint-Lazare, ocitneme se po pár krocích tváří v tvář úzkému domečku, vklíněnému mezi dva haussmannovské činžáky. Typické dřevěné hrázdění, znak Alsaska ve štítu a čáp na komíně nás nenechají na pochybách, že máme co do činění s tímto severovýchodním francouzským regionem.
Dům postavil v roce 1892 architekt Chausson a dva roky nato byla stavba kompletně zrekostruována pro alsaskou restauraci Le roi de bière, Král piva. Králem piva je míněn Gambrinus, jehož socha s pivním břichem a korbelem v ruce je umístěná uprostřed fasády. Podle pověsti byl Gambrinus vlámský zvoník, který uzavřel smlouvu s ďáblem, kterému obětoval svoji duši výměnou za semena chmelu a návod, jak vařit nejlepší pivo.
Na fasádě najdeme další lidové postavičky, spojené s pivem
Fasáda je od roku 1997 památkově chráněná. Bohužel za ní už neteče pivo, ale přeslazené nápoje amerického řetězce.
8. obvod, 119 rue Saint-Lazare
Jak se tam dostat: metro Saint-Lazare (linka 3, 12, 13,
Na jižním okraji parku Saint-Cloud v městečku Sèvres leží na břehu Seiny světoznámá manufaktura na porcelán. Byla sem přemístěna v roce 1756 z Vincennes, kde sídlila v jednom z křídel královského zámku, údajně na přání Madame de Pompadour, která ovlivnila Ludvíka XV., aby výrobu porcelánu a keramiky přesunul blíž versailleskému dvoru a hlavně blíž zámku Bellevue, kde Madame Pompadour sídlila, a který ležel jen kousek od místa nové továrny.
V roce 1875 byly přistavěny nové budovy, ve kterých manufaktura působí dodnes. Používá stále staré postupy, které kombinuje s prvky moderního umění.
Už na začátku 19. století zde bylo vytvořeno muzeum, ve kterém jsou vystavovány dodnes ty nejcennější exempláře keramiky a porcelánu, pocházející ze všech zemí světa – od středověké keramiky, přes islámskou, maurskou a japonskou keramiku, renesanční italskou majoliku, evropský fajáns a porcelán ze 17. a 18. století, až po porcelán, vyráběný v Sèvres od roku 1840 až do dnešní doby.
V současné době tvoří manufaktura a muzeum tzv. Cité de la Céramique, skládající se z 25 památkově chráněných budov. Muzeum je přístupné volně, manufaktura jen při komentovaných prohlídkách, jejichž termíny bývají uvedeny na dole uvedených stránkách.
Přiznám se, že jsem v muzeu nebyla, dostala jsem se k němu až tak pozdě, že už bylo zavřeno (ano, ty hodiny nad průčelím, které jsou vidět nahoře na fotografii, ukazují správný čas). Určitě by mě ale expozice zajímala a při některém z dalších pařížských pobytů se tam podívám – už jen proto, že od 20. listopadu 2013 až do 19. května 2014 bude v muzeu výstava Picassovy keramiky. Tu si určitě nenechám ujít.
V zahradě muzea jsou umístěny různé plastiky
Pohled na průčelí muzea z mostu Pont de Sèvres. To večerní nasvícení působí docela psychedelicky.
Cité de la Céramique
Sèvres, 2 place de la Manufacture
www. sevresciteceramique.fr
Otevřeno denně kromě úterý od 10 do 17 hod
Vstupné 6 eur, do 25 let zdarma pro mladé ze zemí EU
Jak se tam dostat: metro Pont de Sèvres (linka 9), potom přes most, muzeum leží těsně za mostem po pravé straně; Tramvaj T2, stanice Musée de Sèvres
Na západním okraji Paříže se rozkládá ohromný čtyřistašedesátihektarový zámecký park, oživený velkým množstvím soch, bazénků s fontánami, vodními nádržemi a kaskádami a uchvacující jedinečnými perspektivami a pohledem na Paříž. Zcela nepochopitelně je téměř úplně přehlížený turistickými průvodci i turisty samotnými a přitom si vůbec nezadá v porovnání s parkem ve Versailles. Konec konců, stejně jako versailleský park, i park v Saint-Cloud navrhl v 2. polovině 17. století André Le Nôtre, který zde mistrovsky vyřešil výškové převýšení nad Seinou. Bohužel zámek, ke kterému park patřil, byl zbořen na konci 19. století, nic to ovšem neubírá na kráse a atraktivitě celého areálu.
Do parku jsem se chystala už hodně dlouho, nakonec na něj došlo až při poslední návštěvě a ještě ke všemu až večer a proto jsem si mohla prohlédnout zatím jen zlomek toho, co je k parku k vidění. Pokud byste se sem vydali, počítejte minimálně s polovinou dne, kvůli fotografování raději dopoledne, protože terasy parku jsou orientovány na západ. K večeru sice zapadající slunce svítí do objektivu, zato ale ozařuje město a nabízí úchvatné pohledy na většinu jeho dominant.
Zámek stával na této terase nad Seinou a jeho půdorys je zde dnes vyznačen tújemi a záhony (hezky je to vidět na mapách na Googlu). Nechal ho postavit po roce 1577 Florenťan Jerôme de Gondi, který přišel do Paříže s Kateřinou Medicejskou. Právě v tomto Gondiho zámku byl v roce 1589 zavražděn král Jindřich III., který odtud hodlal řídit obléhání Paříže, obsazené Katolickou ligou, a jeho nástupce Jindřich IV. Navarrský zde byl uznán francouzským králem.
Během dalšího století zámek přecházel na různé členy rodiny Gondi, kteří ho rozšířili a především zvětšili a zušlechtili park.
V roce 1658 zámek zakoupil Ludvík XIV. pro svého bratra Filipa, vévodu z Anjou a budoucího vévodu Orleánského. Zámek se stal součástí královského majetku, spojeného s Versailles. Za pomoci těch nejlepších architektů a umělců tehdejší doby (Hardouin-Mansart, Le Brun, Mignard) byl značně rozšířen (původní zámek se stal jen levým křídlem nové budovy), přestavěn a doplněn mnoha uměleckými díly, sochami, obrazy a freskami.
Pohledy na zámek s parkem od Étienna Allegraina kolem roku 1675 V roce 1784 zámek odkoupil Ludvík XVI. pro Marii Antoinettu, která ho dále nechala přestavět a zrekonstruovat a přestěhovala se sem se svými dětmi. Netušila, že jí zde zbývá už jen několik let života.
Po Velké francouzské revoluci se zámek stal 19. listopadu 1799 jevištěm pro státní převrat, při němž Napoleon Bonaparte jako velitel Paříže přesídlil obě komory parlamentu právě sem do zámku v Saint-Cloud, který se stal jeho oblíbenou rezidencí.
Celá tato historie by ze zámku udělala jedinečnou památku – kdyby ovšem v roce 1870 nevyhlásil Napoleon III. válku Prusku. Německé vojsko tehdy při obléhání města zámek zabralo a udělalo si z něho svoje hlavní sídlo, z něhož bojovalo proti francouzské armádě. 13. října 1870 vyletěl z francouzského tábora granát, který zámek podpálil, a protože se Prusové do hašení francouzského majetku zrovna nehrnuli, zámek lehl popelem (některé zdroje naznačují, že požáru dokonce snad i aktivně pomohli). Zříceniny zámku byly strženy definitivně z bezpečnostních důvodů v roce 1891.
Charpentier, litografie z roku 1871 – zámek Saint-Cloud v plamenech
(Všechny historické obrázky jsou převzaty z Wikipedie)
Za zámkem stávala oranžerie – ta je zde alespoň symbolicky zachována
Velký bazén nad oranžerií
Rozlehlý park je plný zajímavostí, tou nejznámější a nejvelkolepější je ovšem monumentální kamenná Velká kaskáda pod terasou z let 1664 – 1665, kterou navrhl architekt Antoine Le Pautre, a která jako zázrakem zůstala nezničená. Kanál a spodní nádrž pod kaskádu přidal v roce 1698 architekt Hardouin-Mansart.
Upozornění pro fotografy – kaskáda je orientovaná nahoru směrem k západu, pro dobré fotky (a ne jako ty moje) je potřeba přijít dopoledne.
Park je kolem kaskády upravený a vybavený velkou spoustou sochařských děl. Jsou všechny trochu zanedbané a potřebují zrestaurovat – už dva roky tady probíhá program „Adoptuj si sochu“, v jehož rámci jsou vyhledáváni mecenáši, kteří přispívají na postupné opravy jednotlivých soch.
Sousoší ve spodní části parku pod kaskádou bylo do parku umístěno až v roce 1900. Pochází z průčelí ohromného výstavního Průmyslového paláce, postaveného pro první Světovou výstavu v roce 1855 v dolní části Champs Elysées (na místě dnešního Grand Palais a Petit Palais). Po jeho zbourání v roce 1899 bylo sousoší, jehož autorem je E. Robert, odvezeno na toto zastrčené místo v parku.
Socha v průběhu let přišla o věnce, které držela v rukou, a o většinu paprsků na své koruně. Na první pohled (i na druhý) připomíná Bartholdiho Sochu Svobody.
Park se svým spodním východním koncem dotýká silnice, vedoucí podél Seiny. V této části parku najdeme jen rozlehlé trávníky a dlouhé kaštanové aleje, vedoucí na jih až ke slavné porcelánce v Sèvres. V zákrutech silničky v parku nad porcelánkou sídlí v tzv. Pavillon Breteuil Mezinárodní úřad pro váhy a míry, kde je uchováván mezinárodní prototyp kilogramu i vzorový metr.
Na plánku je dobře vidět, jak je park rozlehlý – to, o čem jsme povídali dnes, je jen ta malá světle zelená část v pravém horním rohu. Na ty dlouhé trasy v parku by bylo ideální kolo – přímo v parku si ho můžete vypůjčit u Velkého bazénu TADY. Do parku se také údajně dá vjet autem za poplatek 4 eur.
Parc Saint-Cloud
Otevřeno denně
březen, duben, září a říjen 7.30 – 21 hod
květen až srpen 7.30 až 22 hod
listopad – únor 7.30 až 20 hod
Vstup zdarma
Jak se tam dostat:
Metrem č. 12 na konečnou Boulogne Pont de Saint-Cloud (stále je to zóna 2). Přejdete Seinu po levé straně mostu, hned za ním zahnete doleva, uvidíte autobusovou zastávku a za ní přechod pro chodce, vedoucí na druhou stranu silnice k podchodu pod komplikovanou křižovatkou. Když projdete podchodem, dostanete se přímo do spodní části parku a po několika desítkách metrů se ocitnete pod Velkou kaskádou.
Do parku se dá také dostat tramvají T2, stanice Parc de Saint-Cloud (i tam musíte hledat cestu do podchodu).
Další možnost je od konečné metra 9 Pont de Sèvres – opět přejdete most, budete se držet vpravo, dojdete k manufaktuře na porcelán a po pár metrech uvidíte bránu parku. Další vchod z této strany leží přímo za porcelánkou. Po obvodu celého parku je potom mnoho dalších vstupních bran, jak je vidět i nahoře na plánku.
Zeď komunardů na hřbitově Père Lachaise, u které byli na konci krvavého týdne, který ukončil dobu pařížské Komuny, postříleni poslední odbojní komunardi, je poměrně známá a viděli jsme ji i ve starším článku TADY. Zeď ukazuje místo, kde k masakru došlo, není ale původní. Ta byla zbořena a na jejím místě byla postavená nová. Co se stalo s původními kameny ze zdi? Odpověď na nás čeká za hřbitovem v malém parčíku, vedoucím podél avenue Gambetta.
Na konci parku, jen kousek od metra Père-Lachaise, najdeme u dnešní vysoké zdi hřbitova ještě jednu zeď, s reliéfem ženské postavy a vyskládanou z robustních kamenů. Jsou to původní kameny, u kterých bylo prolito tolik krve, a které na svoje umělecké dílo použil sochař Paul Moreau-Vautier, syn jednoho z komunardů, v roce 1909. Vytvořil zde dílo s názvem Památník obětem revolucí, čímž byly míněny oběti všech posledních revolucí (1789, 1830, 1848 a 1871) na všech stranách konfliktů.
Za ženskou postavou, vystupující z kamene s nataženýma rukama, jako by chtěla chránit ty za ní, vystupují obrysy dalších postav – dělníka, kněze, komunarda v uniformě i matky s dítětem. Kolem postav jsou vidět stopy po kulkách.Po levé straně postavy můžeme číst v kameni vyrytý následující citát Victora Huga: „To, co žádáme po budoucnosti, co od ní chceme, je spravedlnost, ne pomsta“.
Tato zeď měla být původně umístěná na hřbitově v místě posledního boje, ale rozhodnutí pařížské radnice, které vyvolalo velké polemiky právě kvůli skutečnosti, že dílo zahrnuje obě strany konfliktů, bylo nakonec změněno a zeď byla postavena na tomto odlehlém místě mimo areál hřbitova. Myslím, že je to škoda, protože sem téměř nikdo nepřijde a málokdo z Pařížanů o památníku vůbec ví.
20. obvod, square Samuel de Champlain
Jak se tam dostat: metro Père-Lachaise (linka 2 nebo 3)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.