Jen kousek pod Montmartrem se v rušné rue des Martyrs skrývá za kovanou bránou krátká soukromá ulička, tvořená dvěma řadami historických domů. Má tvar do L a její kratší křídlo vede do rue Victor Massé.

Ulička vznikla kolem poloviny 19. století na místě paláce, který patřil Chrétienu-Guillaumovi de Malesherbes (1721-1794), advokátu Ludvíka XVI., který byl, kromě jiného, také ochráncem a zastáncem Diderota a velkým podporovatelem vzniku jeho Encyklopedie. Ani jeho neminul osud těch, kdo před Francouzskou revolucí pracovali pro panovníka. Stejně jako král, kterého obhajoval dokonce i před revolučním tribunálem, nakonec i on zemřel na popravišti – jen o rok později. Jeho dům byl během revoluce zabaven radnicí Montmartru a následně zbořen.

Ulička, která o několik desetiletí později vznikla na takto uvolněném jeden a půl hektarovém pozemku, dostala poté jeho jméno. Vznešené a malebné domy sem, do nově vznikající módní intelektuální čtvrti, pojmenované Nouvelle Athènes, přilákaly nejen šlechtice a bohaté měšťany, ale také některé umělce, především herce a malíře. I dnes jsou v domech stále převážně soukromé byty, ale jsou tu umístěny i různé kanceláře a agentury.

Asi nejkrásnějším domem je tu pitoreskní stavba číslo 9. Je sice zrovna právě teď pod lešením kvůli rekonstrukci, ale nejkrásnější část fasády je už zrestaurovaná a můžeme si ji prohlédnout v plně obnovené kráse.

Dům si nechal postavit v roce 1856 malíř Pierre-Jules Jollivet (1794-1871), který se zabýval především zobrazováním historických témat. Jako velký propagátor tehdy nově objevené smaltované malby na lávových tabulích vytvořil na fasádě svého domu touto technikou sérii kopií slavných uměleckých děl minulosti, včetně Michelangelova nebo Raffaelova. Stejný způsob malby pak použil i na svém nejkrásnějším a nejznámějším díle v Paříži – výzdobě portika kostela Saint-Vincent de Paul, kde vytvořil velké polychromované panely ze smaltovaného lávového kamene, představující výjevy ze Starého a Nového zákona.

Zvláštní historii má také tento dům číslo 12. Od roku 1936 v něm sídlilo ústředí Francouzské sekce Socialistické internacionály, přejmenované v roce 1969 na Francouzskou socialistickou stranu (šlo vlastně o obnovu této strany, protože existovala už na začátku století, ale v roce 1911 zanikla). Ačkoliv se socialisté z tohoto sídla v roce 1971 odstěhovali, v roce 1979 z něj načerno vysílalo jejich pirátské rádio, což vedlo ke skandálu, v němž byli obviněni dva tehdejší nejvyšší představitelé socialistů François Mitterrand a Laurent Fabius. To bylo ovšem ještě předtím, než se ten první stal prezidentem republiky a ten druhý jeho ministrem pro státní rozpočet.

Dům má dodnes socialistický nádech – sídlí v něm Nadace Jeana Jaurèse, jejímž cílem je propagace dělnického a socialistického hnutí. Ostatně, Jean Jaurès byl v roce 1905 zakladatelem právě té původní socialistické strany.

Číslo 16 (nahoře vlevo) je po pečlivé rekonstrukci, ale nahoře nás překvapí nadstavba v úplně jiném stylu.

Nárožní dům s názvem Villa Clara byl postaven v roce 1857 pro architekta Jacquese Amoudru. Na jeho růžové fasádě vynikají bílé medailonové profily. Rohová rotunda a novogotická strážní věž, přilepená k boku stavby, jsou kuriózní směsicí stylů, ztělesňujících architektonický eklektismus.

Kromě dávných historických osobností, které v této uličce žily, stojí za připomenutí i osobnosti nedávných dob. V čísle 3 v minulosti působila malá porodnice, ve které se narodili dva slavní zpěváci, respektive zpěvák a zpěvačka, oba nedávno zesnulí. Toho prvního, který dostal při narození jméno Jean-Philippe Smet, jsme znali pod jménem Johnny Hallyday, zatímco ta druhá, neméně slavná, se jmenovala Françoise Hardy. A pro pořádek – narodil se tady také malíř Bernard Buffet.

Jak už jsem psala nahoře, ulička je uzavřená mříží, ale jako vždy v takových případech stačí jen chvíli počkat, než bude někdo vcházet či vycházet. A pokud by se vám nechtělo čekat, můžete si přímo na rohu Cité Malesherbes a rue des Martyrs aspoň prohlédnout překrásné květinářství.

9. obvod, Cité Malesherbes (vchod 59 rue des Martyrs nebo 22 rue Victor Massé)

Montmartre není jen Sacré Coeur a Place du Tertre, ale i spousta tichých míst, ležících pár kroků od turistických okruhů, kde nenarazíte na žádné japonské nebo čínské výpravy. Stojí za to si taková místa vyhledat a podívat se na ně, jsou určitě malebnější než obchody s turistickými suvenýry nahoře na kopci, kde se často nedá v davu ani projít.

Jedním z takových klidných míst je i Villa Léandre – není to vila v našem smyslu, ale úzká slepá ulička s domečky, které jako by se sem přenesly z londýnského Notting Hillu. Odbočuje z Avenue Junot, která obtáčí Montmartre ze západní strany. Villa Léandre je jedna z mála posledních podobných uliček tady na Monmartru, která je ještě veřejně přístupná, všechny ostatní v okolí už jsou soukromé a od hlavní ulice je odděluje mříž (to je případ i vedlejších dvou uliček, ze kterých přes mříže vidíme jen schody, ztrácející se v zeleni). Jen doufám, že při některé ze svých příštích cest nenarazím na mříže i tady.

Projekt z poloviny 19. století, do kterého se podíváme dnes, svou koncepcí dalece předběhl svoji dobu. Až mnohem později na něj navázali autoři všech dalších kolektivních domů a dělnických čtvrtí.

Jak napovídá název, za projektem stojí Napoleon, nikoliv však slavný vojevůdce, ale jeho synovec Charles Louis Napoleon, který vstoupil do dějin v roce 1848 jako první francouzský prezident tak zvané Druhé republiky s titulem „princ-prezident“. V roce 1852 se pod vlivem přílišného sebevědomí a špatných rádců prohlásil za císaře Napoleona III., ale jeho vláda byla svržena v roce 1870 poté, co byl zajat v prusko-francouzské válce během bitvy u Sédanu.

Peripetie a okolnosti jeho politické činnosti nás tady však zajímat nebudou. Podíváme se spíš na jeho aktivity, do kterých se pustil po svém pobytu v Londýně a Římě, kdy se rozhodl, že celou Paříž promění a učiní z ní moderní a zdravé hlavní město. To on pověřil barona Haussmanna, aby v letech 1852 – 1869 město kompletně přemodeloval a vytvořil z něj obrovské staveniště, na kterém zbořil nezdravé středověké čtvrti s úzkými klikatými uličkami a postavil moderní čtvrti kolem nově proražených širokých bulvárů, plných světla, čerstvého vzduchu a společenského života (upřímně, ono se v těch širokých ulicích taky lépe zasahovalo proti lidovým povstáním).

Kromě těchto známých velkých stavebních děl nechal Napoleon III. vytvořit v letech 1849 – 1852 i jedinečný dělnický kolektivní dům, první svého druhu v hlavním městě. Architekt Marie-Gabriel Veugny, na svou dobu značně avantgardní, navrhl v nově budované čtvrti v blízkosti tehdejších hradeb pod Montmartrem (kde tenkrát město končilo, ke zboření hradeb a k připojení Montmartru k Paříži došlo až v roce 1860), rozlehlou stavbu, kde bylo na čtyřech podlažích, propojených dvěma centrálními schodišti, rozmístěno osmdesát šest malých bytů, určených pro zaměstnance plynárny, která byla právě dostavěna poblíž.

Architekt se snažil, aby stavba nepřipomínala kasárna nebo věznici, a proto rozdělil projekt na čtyři části. Hlavní budova se skládala ze dvou částí, propojených schodišti a kovovými lávkami kolem středového společného prostoru, připomínajícího pavlač. Do dalších dvou částí, pojatých klasičtěji, se vcházelo z vnitřní zahrady. Velký důraz byl kladený na hygienu, možnost větrání a přímý přístup denního světla. Na každém patře byly umístěny čtyři toalety. Každý z bytů měl jeden pokoj a malou kuchyňku.

Obyvatelé měli k dispozici bezplatné návštěvy lékaře, jesle pro děti, prádelnu a sušárnu, pavilon se sprchami a dokonce i zahradu. Některé z bytů, s dražším nájemným, měly i možnost vytápění krbem. I přes všechny sociální vymoženosti se však projekt nesetkal s velkým nadšením dělníků, pravděpodobně nejen kvůli přísně vymáhaným hygienickým opatřením, ale hlavně kvůli tomu, že do komplexu existoval jen jeden vchod, hlídaný vrátným, a že zde byla nařízená večerka na dvaadvacátou hodinu.

O více než sto sedmdesát let později celý dělnický bytový komplex dále žije svým životem, s veškerým původním vybavením a v původní podobě (za celou dobu proběhla jen jedna částečná rekonstrukce v roce 2011). Od roku 2003 je Cité Napoléon zapsána na seznamu památek.

Jak je vidět nahoře, vstup do domu je chráněný mříží, ale dovnitř i ven pořád někdo chodí. Když chvíli počkáte, bez problému se dostanete dovnitř (vrátný tam už dávno není). Mně to trvalo asi tak dvě minuty. Doporučuji vypravit se na prohlídku spíš ve všední den dopoledne nebo brzy odpoledne.

10. obvod, 58-60 rue Marguerite de Rochechouart

Nedaleko radnice 18. obvodu s obrazy Maurice Utrilla, kterou jsme tady viděli minule, leží jedna z těch malých skrytých uliček, díky kterým je Paříž tak výjimečná. Málokdo ji ovšem zná – kvůli své odlehlé poloze zůstává mimo pozornost turistů i samotných Pařížanů a ani na internetu o ní nejsou skoro žádné zmínky. Pro svoje kouzlo a atmosféru však stojí při procházce Montmartrem za malou zacházku.

Passage des Cloÿs (pozor, nespleťte si ji s Impasse des Cloÿs, která leží nedaleko, je ještě užší, ale mnohem méně zajímavá) vznikla postupně kolem přelomu 19. a 20. století a dostala jméno podle přilehlé rue de Cloÿs. Je dlouhá asi sto metrů a je opravdu uzoučká, i proto, že ji lemují desítky květináčů a truhlíků. Svažuje se od rue Montcalme a končí u čísla 192 v rue Marcadet.

Ulička je ideálním místem pro ty, kteří hledají unikátní zážitky a chtějí objevovat Paříž i z jiného úhlu pohledu.

Radnice 18. obvodu leží mimo veškeré turistické trasy až na druhé straně kopce Montmartru. Je typickým příkladem architektury druhé poloviny 19. století a odráží tehdejší styl Haussmannovy transformace Paříže. Její stavba byla zahájená v roce 1888, poté, co byla v roce 1860 tehdejší obec Montmartre připojená k Paříži, a trvala až do roku 1905. Zvenčí připomíná desítky dalších radnic, rozesetých po celém městě a jeho okolí, ale uvnitř se odlišuje neobvykle bohatou výzdobou, dvěma monumentálními schodišti a prosklenou střechou dvorany, která sahá do výšky přes tři podlaží.

První monumentální dvouramenné schodiště nás po červeném koberci přivede k oddací síni. Nebývá vždy otevřená, ale minule jsem měla poprvé štěstí – právě skončil obřad a poté, co se svatebčané vyhrnuli ven, jsem měla možnost nakouknout dovnitř a rychle si prohlédnout jak vitrážová okna, tak nádherné několikaramenné lustry a malířskou výzdobu jak na čelní stěně, tak v úzkých pruzích po celém obvodu sálu, kde jsou zobrazena nejznámější místa Montmartru, jako rue de l’Abreuvoir, rue Saint-Rustique, rue des Saules nebo Moulin de la Galette, tak jak vypadaly na konci 19. století.

Z prvního patra se od obřadní síně podíváme do dvorany s dalším dvouramenným schodištěm. Nad dvoranou se klene nebývale vysoká prosklená střecha, nesená odvážnou kovovou konstrukcí, která připomíná zastřešení pařížských krytých pasáží nebo tržnic. Vysvětlení je jednoduché – architekt Vercollier, který radnici navrhoval, byl žákem Victora Baltharda, který postavil v polovině 19. století, kromě jiného, i dvanáct kovových hal dnes už neexistující pařížské tržnice – slavné břicho Paříže.

Nad schodištěm s tepaným zábradlím leží slavnostní sál. Za širokým průčelím jeho předsálí se skrývá hlavní důvod, proč vám interiér radnice vůbec ukazuji.

Jak už vidíme zvenčí přes prosklené dveře, na obou protilehlých zdech tady visí dvě velká plátna. Namaloval je montmartreský rodák a jeden z nejvýznamnějších malířů 20. století Maurice Utrillo. Syn malířky Suzanne Valadon se narodil v roce 1883 a proslavil se především obrazy, které zachycují ulice Montmartru a každodenní život v této čtvrti, jejíž atmosféru uměl dokonale vystihnout. Je to vidět i na jednom z pláten, které malíř sám velkým písmem v rohu pojmenoval „Montmartre“ a které zachycuje vršek kopce s bazilikou Sacré-Coeur a jedním z typických větrných mlýnů. Druhé plátno naopak zobrazuje nábřeží Seiny s Eiffelovkou v pozadí.

Legenda říká, že obrazy daroval radnici sám malíř, když neměl na zaplacení daní.

Poslední radniční zajímavost vám neukážu, i když bych ráda, ale sama jsem to štěstí ještě neměla – radnice má jako jediná v celé zemi v podzemí vinný sklípek, ve kterém jsou skladovány láhve s veškerým výnosem montmartreské vinice (ročně je jich prý kolem dvou tisíc).

Radnice je veřejně přístupná, nikdo vás nezastaví a není čeho se bát, ale na rozdíl od minulosti teď sál s obrazy (říkají mu Salle Utrillo) není běžně otevřený. Zatímco před deseti lety, když jsem tam byla poprvé, mi jen bezstarostně řekli: „Běžte se tam klidně podívat a až budete odcházet, tak za sebou jen zavřete dveře“, bylo teď zamčeno a ani úředník, který šel zrovna kolem, mi nedokázal pomoci. Na informacích v přízemí jsem se pak dozvěděla, že největší šance prohlédnout si obrazy je v sobotu dopoledne, kdy prý bývá sál většinou otevřený.

18. obvod, 1 place Jules Joffrin