Autor: hf

Zahrady zámku ve Fontainebleau / Jardins du château de Fontainebleau

hfkomentáře 4
Jak už jsem uváděla v minulém příspěvku o samotném zámku, zahrady ve Fontainebleau jsou sice nádherné, jen je nesmíme srovnávat s těmi versailleskými. Je to pochopitelné, jejich zhruba dnešní podoba vznikala na původně středověkém půdorysu v době, kdy dvůr už dávno sídlil ve Versailles a Fontainebleau nebylo centrem zájmu. Dalších uprav se potom zahrady dočkaly v dalších stoletích.
Za návštěvu však určitě stojí, pořád je to půvabné místo, plné památek a historie. O tom se při dnešní procházce zahradami sami přesvědčíte. 


Směrem k zahradám se otvírá jižní průčelí zámeckých budov a je k nim orientováno i nádvoří s fontánou, které jsme viděli už minule. Budovy, které dvůr lemují, patří v zámku k nejstarším – levé a pravé křídlo (z tohoto pohledu) pochází z poloviny 16. stoleti, vzadu je spojuje galerie Františka I. ze 17. století.

Pod balustrádou terasy nádvoří se zámek zrcadlí v takzvaném Étang aux Carpes, Kapřím rybníku, v jehož středu stojí malý pavilon z roku 1662, zrekonstruovaný na začátku 19. století.
U rybnika je půjčovna lodiček a zdá se, že díky malému množství turistů tady může být vyjížďka docela příjemnou záležitostí.


Vedle rybníka začíná samotná nejstarší část zahrady – tzv. Velký parter s velkou centrální vodní nádrži a fontánou, upravené cestičky, sochy, keře a záhony.

Tato jedenactihektarová rozlehlá zahrada byla vytvořená po roce 1660 a představuje největší přínos Ludvíka XIV. k podobě zámku. Návrhem zahrady pověřil své dva nejlepší zahradní architekty Andrého Le Nôtra a Louise Le Vaua, kteří zde vytvořili pro svoji dobu typickou francouzskou ornamentální zahradu; ta však vzala za své hned v době vlády Ludvíka XV.


Uprostřed vodní nádrže stojí stará fontána, o které se traduje, ze právě ona dala zámku jméno – Fontainebleau údajně vzniklo zkomolenim slov „fontaine belle eau“, něco jako fontána s krásnou vodou.

 
Další fontánu se sochami najdeme při jižním okraji parku


Z druhé strany Kapřího rybníka, podél novějšího zámeckého křídla z poloviny 18. stoleti, začíná anglický park. Táhne se až k hranici zámeckého areálu, za kterým začíná hluboký fontainebleauský les, který obklopuje ze tří stran nejen zámek, ale celé městečko.


Anglický park vznikl až v Napoleonově době v letech 1810 – 1820. Zlé jazyky uvádějí, že on sám osobně takový typ zahrady nijak neobdivoval, ale v tehdejsi době to byla móda a tak ji musel mít taky.

Součástí anglického parku je i renesanční grotta z doby Ludvíka XV. se zvláštními sochami Atlantů, vystupujících z kamene. Na grottu dříve navazoval lesík s mořskými borovicemi, ten během času však zmizel.

 
Když se vrátíme zpět do Velkého parteru, na jeho východní části můžeme dojít k terase se sochami, která přes vodní kaskády otvírá výhled na kanál Jindřicha IV., dlouhý přes 1200 metrů.

 
Po obou stranách kanálu se symetricky rozkládá další anglický park, vytvořený podobně jako ten, který lemuje i Velký kanál ve Versailles, jen je i se svými 130 hektary mnohem menší. Jeho rozměry však stačily k tomu, aby nás ponoukly k využiti místní atrakce – projížďky bryčkou. Trochu jsem si od toho slibovala i to, že z nadhledu budou fotky zas trochu jiné, aniž by mi došlo, že dřevěná kola na lesních cestách udělají z vozu spíš odstředivku, takže celkem mám z celé vyjížďky asi tak pět použitelných fotek z okamžiku, kdy vůz zastavil, všechny ostatní jsou rozmazané.
Ale vyjížďka byla fajn, to zas ano. V parku najdete hlavně dlouhé aleje, trávníky jak dělané na piknik, v zadní východní části potom vodní kanály a nádrže a pár starých hospodářských budov. 

 
Po vyjížďce v parku vás vůz přiveze zpět k hlavní budově zámku a vy si tak můžete buď odpočinout v místní kavárně, nebo se ještě projít v Dianině zahradě za severním křídlem zámku. Zahrada, která bývala vyhrazena královnám, svůj název dostala podle sochy bohyně, umístěné v zahradní fontáně v době Jindřicha IV. 

 

Pokud vás moje minulé a dnešní povídání zláká k návštěvě zámku, myslím, že nebudete litovat. Na rozdíl od profláknutého Versailles (a to znáte moje nadšení pro Versailles, přesto to takto musím říct), je Fontainebleau klidnější, tišší, intimnější, bez čekání, front a tlačících se davů, zámek má spoustu nádherného dobového vybavení a jeho historie je bohatší.
Na návštěvu je dobré si naplánovat celý den, stihnete tak i procházku půvabným městečkem a posezení v nějaké místní kavárně nebo hospůdce.
 
 
Château de Fontainebleau
Vstupné do zámku 11 eur, snížené 9 eur. První neděli v měsíci vstup zdarma, kromě července a srpna.
Do zahrad vstup zdarma.
Otevřeno denně kromě úterý, říjen – březen od 9,30 hod do 17 hod, duben – září do 18 hod.
 
 
Jak se tam dostat:
Vlakem z Gare de Lyon do stanice Fontainebleau Avon.
Jízdné cca 10 eur, s kartičkou (tramvajenkou) Navigo zdarma. Z nádraží autobusem přímo k zámku (je to dost daleko, tady opravdu autobus doporučuji).
 

 

Zámek Fontainebleau / Château de Fontainebleau

hfkomentářů 17
Zámek, do kterého se dnes podíváme, pamatuje několik generací francouzských panovníků od Kapetovců až po Orleánské. Každá z generací tady nechala svoji stopu, svoji přístavbu, přestavbu, nebo úpravu. Vznikl tak rozlehlý komplex sálů, chodeb, kaplí, ložnic a pomocných prostor, pocházející z různých epoch, který určitě stojí za něco přes hodinu trvající cestu z Paříže. 


Dvůr, kterým se dnes dostaneme dovnitř do zámku, nebýval hlavním vstupem; ten teprve uvidíme. Nádvoří, které vidíme nahoře mezi levým tzv. ministerským křídlem a pravým křídlem z doby Ludvíka XV., se dříve jmenoval Dvůr bílého koně podle kopie bílé jezdecké sochy Marka Aurélia z římského Kapitolu, která stávala uprostřed, od roku 1814 se mu však říká „Dvůr adieu“ na znamení toho, že právě tady se Napoleon loučil před odjezdem na Elbu se svými vojsky. Jak ještě uvidíme, v historii zámku hrál Napoleon Bonaparte stejně tak významnou roli, jako francouzští králové.

V průčelí zámku je umístěné slavnostní dvouramenné schodiště. Za ním se nacházejí ty největší a nejnádhernější zámecké sály. 

První zmínky o zámku pocházejí z roku 1137. V průběhu století byla původní malá stavba rozšiřována, ale jeho pravý věhlas nastává až na přelomu 16. a 17. století v době vlády Jindřicha IV. V následujících desetiletích, kdy byli u vlády postupně Ludvíci XIII., XIV., XV. a XVI., se tady odehrálo mnoho událostí, významných jak z hlediska vnitrostátního, politického a diplomatického, ale také těch, které se týkaly soukromí královské rodiny.
K úpadku budov došlo až po francouzské revoluci, kdy jejich část vyhořela, ale hned po nastolení Prvního císařství se o obnovu zámku zasloužil Napoleon, který si toto místo oblíbil.
Dvůr opustil Fontainebleau definitivně v roce 1869. Poté v něm krátce sídlila vojenská škola a od roku 1875 sloužil jako příležitostné místo pro přijímání návštěv francouzskými prezidenty a pro další významné události.
V době 2. světové války si zde Němci zřídili svoje velitelství, zatímco po válce, od roku 1949 až do roku 1966, v jedné jeho části sídlilo velitelství NATO.
Od roku 1862 je zámek památkově chráněn, od roku 1981 je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. 


První expozicí, která se nabízí hned po vstupu do zámku, je křídlo s výstavou o Napoleonově přítomnosti ve Fontainebleau. Kromě obrazárny s portréty členů rodiny tady najdeme velké množství předmětů, které jí patřily – nábytek, zařizovací předměty, nádobí, oblečení, Napoleonovy cestovní potřeby a polní stan, dary, které rodina dostala a také vybavení pokojů malého Napoleonova syna Aiglona, včetně jeho kolébky. 


Chodbou kolem vitráže z roku 1867 s názvem Umělec a předpokojem s cennými obrazy, který Napoleon nazýval Galerie okázalosti (hodlal zde vystavovat díla, která by zobrazovala slavné chvíle zámku) se dostaneme do sálu, kde jsou vystaveny cenné malované talíře z porcelánky v Sèvres. Sál je celý obložený dřevem s intarziemi.

 


Přes předsálí s bohatými štuky se dostaneme na galerii místní kaple Nejsvětější Trojice. Tudy do ní vstupovala královská rodina.

 
Tuto část zámku spojuje s královskými ložniemi dlouhá galerie, vytvořená v roce 1528 Františkem I., jehož bysta je umístěná v jejím čele. Ten ji nechal zařídit v duchu renesance italskými umělci, kteří sem přinesli štukování sádrou a mramorovým prachem, fresky, malované rovnou na zeď, a zlacené dřevěné obložení zdí. Na nich můžeme vidět jednak znak Františka I., kterým byl salamandr, jeho monogram a také královský znak, skládající se ze tří lilií v erbu a s korunou. 

 


Z této galerie je také vidět do parku a na část druhého nádvoří zámku. Tam všude se ještě také později podíváme.


Tou nejzdobnější a nejúžasnější místností je Taneční sál. Začal ho stavět už František I., dokončil ho však až jeho syn Jindřich II. Sál sloužil, jak už napovídá jeho název, k pořádání plesů, banketů a hostin.

Intarzovaný strop hýří zlatem a malované výjevy na zdi představují mytologické scény. Sál byl restaurovaný poprvé už v roce 1835 v době vlády Ludvíka Filipa, který nechal udělat parkety ve stejném tvaru a vzoru, jako je strop. 


Okna sálu vedou na jedné straně k dvouramennému slavnostnímu schodišti, které jsme viděli už nahoře, na druhé straně potom na nádvoří, které bývalo v zámku tím hlavním. Branou s baldachýnem, kterou vidíme dole na vzdálenější straně nádvoří, se do zámku vstupovalo. Toto nádvoří je dnes, bohužel, nepřístupné.


K tanečnímu sálu těsně přiléhá kaple sv. Saturnina, kterou nechal postavil František I. Dokončená byla kolem roku 1546.

Následuje několik menších pokojů, včetně rotundy, umístěné ve středověkém donjonu, a dva bohatě zdobené předpokoje, nesoucí jméno krále Ludvíka Svatého. Bohužel původní vybavení se nezachovalo, to současné pochází buď z jiných zámků (především z Marly), nebo je z pozdější doby. Cestu mineme královskou knihovnu, nazývanou také Dianina galerie, protože na stropě je vymalován celý Dianin mytologický příběh. 

 


Následuje řada královských komnat. Ta první je pojmenována po Ludvíku XIII., který se přesně v této místnosti v roce 1601 narodil. Později pokoj sloužil k zasedání vlády. Stejně jako další salóny, kterými procházíme, i tento překypuje zlacením, obrazy, tapiseriemi, křišťálovými lustry a další nádherou. Bohužel je to všechno chráněno před denním světlem okenicemi, takže se ve tmě skoro nedá ani fotit.


Následuje královnin pokoj. Tady žily všechny francouzské vládkyně, počínajíc na začátku 17. století Marií Medicejskou (manželkou Jindřicha IV.), až po císařovnu Eugénii na začátku druhé poloviny 19. století (manželku Napoleona III. )


Trůnní sál býval až do francouzské revoluce ložnicí králů. Napoleon ji nechal přeměnit na svůj trůnní sál. Je to také jediný trůnní sál ve Francii, ve kterém zůstal zachovaný původní mobiliář.
Při této změně si Napoleon nechal udělat ložnici z bývalé mísnosti, kde býval skladován střelný prach. Vybavení z let 1808 – 1809 odpovídá dobovému vkusu (zkrátka měli rádi barvičky). Totéž platí i pro jeho druhou, menší ložnici, vytvořenou z bývalé pracovny Ludvíka XVI.


Jako poslední místo, kam se při prohlídce dostaneme, je symbolicky tzv. Abdikační salón. Tady u tohoto stolku podepsal Napoleon 6. dubna 1814 svoji abdikaci a poté se vydal pozdravit své vojsko.


Při východu ze zámku nás cesta zavede ještě do spodní části kaple, zasvěcené Nejsvětější Trojici, která pochází ze 16. století. Odehrály se v ní některé z nejdůležitějších událostí královských i císařských rodin – konala se tu například svatba Ludvíka XV., nebo křtiny budoucího Napoleona III.
Zatímco královská rodina sedávala na galerii, kterou jsme viděli už nahoře, tato spodní část byla vyhrazená pro dvořany.

 
Kdybyste měli při prohlídce zámku pocit, že jste zahlédli princeznu, není to jen sen. V zámku si můžete vypůjčit kostýmy a k nim dokoupit některé další propriety, jako klobouky, škrabošky nebo čelenky.
Tato princezna byla sice pořádně unavená z prohlídky a neustále kňourala za ustavičného napomínání své nekrálovské matky, na jiných místech bylo však veseleji. Všechny kostýmované bez výjimky mluvily rusky. 

 


Po prohlídce zámku se dostaneme na druhé nádvoří, pojmenované po fontáně, která stojí u balustrády nad umělým jezerem. I tady ovšem, stejně jako na spoustě dalších míst v Paříži i mimo ni, narazíte na po zuby ozbrojené vojenské hlídky.

Zámek je obklopený zahradami, které sice nejsou tak rozlehlé a ani tak nádherné, jako ty ve Versailles, ale přesto mají svůj půvab a spoustu nádherných koutů. Podíváme se do nich spolu příště.
 
V zámku jsou ještě další prostory, které můžete navštívit. My jsme zapomněli na tzv. Čínské muzeum, kde jsou uchovávány královské sbírky předmětů z Orientu (nejen z Číny). Neviděli jsme ani královské divadlo a turecký budoár, o jejichž existenci jsme se dozvěděli až po prohlídce a už se nám tam nechtělo vracet. Momentálně je v rekonstrukci Papežský apartmán, který je jinak také součástí prohlídky. 

Oproti Versailles je zde velká výhoda, že nebývají fronty u pokladny. Salóny uvnitř jsou sice plné návštěvníků, při příchodu se ale nečeká a po zakoupení vstupenky jdete rovnou dovnitř.

Château de Fontainebleau
Vstupné 11 eur, snížené 9 eur. První neděli v měsíci vstup zdarma, kromě července a srpna.
Otevřeno denně kromě úterý, říjen – březen od 9,30 hod do 17 hod, duben – září do 18 hod.
 
 
Jak se tam dostat:
Vlakem z Gare de Lyon do stanice Fontainebleau Avon.
Jízdné cca 10 eur, s kartičkou (tramvajenkou) Navigo zdarma. Z nádraží autobusem přímo k zámku (je to dost daleko, tady opravdu autobus doporučuji).
 
 

Hameau des Artistes

hfkomentářů 5
Je to jedno z nejhezčích, ale také nejutajenějších míst na Montmartru. Ulička je, bohužel, běžně nepřístupná veřejnosti a na obou koncích ji uzavírá mříž, ale může se stát, že budete mít štěstí a najdete ji otevřenou, jako se to podařilo mně.
Průchozí ulička skrývá řadu domů, uspořádaných kolem malého parčíku se sochou nahé dívky uprostřed. Jak napovídá i název Osada umělců, v minulosti tady žila řada těch, kteří se věnovali umění, například i malíř Maurice Utrillo, jeden z malířů, kteří se přímo na Montmartru narodili. Dnes je to exkluzivní místo, kde by snad chtěl bydlet každý.


Ulička spojuje avenue Junot a rue Lepic. Do ní ústí dlouhé a prudké schodiště, které vyrovnává terénní nerovnost.

Skleníky v Jardin des Plantes / Les serres du Jardin des Plantes

hfkomentářů 5
Pokud jste navštívili Jardin des Plantes, botanickou zahradu na břehu Seiny v 5. obvodu, určitě jste si všimli řady historických skleníků v její severozápadní části.
První skleníky byly v této zahradě postaveny už po jejím založení v 18. století, kdy ji spravoval slavný francouzský botanik hrabě Buffon. Skleníky sloužily hlavně k přezimování choulostivých tropických a exotických rostlin, většinou citrusů. Tyto staré skleníky byly později zbourány a v první polovině 19. století, kdy se při stavbách začalo používat železo a sklo, byla zahájena stavba nového skleníku.
Skleníky jsou celkem čtyři, jeden z nich stojí samostatně a tři jsou propojeny. Ten nejstarší pochází z let 1834 – 1836 (na dolní fotografii úplně vlevo), ty ostatní byly postaveny ve 30. a 40. letech minulého století. V roce 2010 prošly všechny renovací.


Každý ze skleníků je určen pro jiný druh prostředí. Ten první v řadě, který je největší a kterým se do skleníkového komplexu vstupuje, je zařízen jako tropický prales, kde jsou umístěny především rostliny, které vyžadují vysokovou vzdušnou vlhkost. Na něj za průchodem navazuje další skleník, který je pravým opakem toho prvního – představuje poušť a suché prostředí, kde najdeme hlavně kaktusy a sukulenty. Za jezírkem a umělou skálou se dostaneme do třetího skleníku, věnovaného Nové Kaledonii. Je v něm vytvořeno pět různých podnebních prostředí, která se v této bývalé francouzské kolonii vyskytují. Jsou tu umístěny také některé prvky z tamního lidového umění, hlavně vyřezávané dřevěné sochy.

V menším skleníku, který stojí samostatně, je vytvořená expozice historie rostlin, od prvních přesliček a kapradin až po bohatě kvetoucí tropické květiny. Nechybí tady ani mohutné zkamenělé kmeny pravěkých stromů.


Zkaměnělý kmen araukárie pochází z Arizony v USA

Jardin des Plantes
5. obvod, quai Saint-Bernard (a několik dalších vchodů po obvodu zahrady)
vstup do zahrady zdarma, vstupné do skleníků 5 eur

otevřeno denně v letní sezóně od 10 do 18 hod, v zimní sezóně do 17 hod

Jak se tam dostat: metro a RER stanice Gare d´Austerlitz (linky 5 a 10)

Památník obětem terorismu / Mémorial aux victims du terrorisme

hfkomentářů 5
V pondělí 19. září se v Paříži konala ceremonie k poctě všech lidí, postižených terorismem. Pozváni byli všichni, kteří byli jakýkoliv způsobem dotčení poslednimi atentáty, ať už jde i oběti, které přežily, nebo o příbuzné těch, kteří takové štěstí neměli. Za přítomnosti prezidenta Hollanda, předsedy vlády Vallse a mnoha dalších současných i bývalých politiků byla přečtena jména všech, kteří přišli o život při teroristických útocích za posledních dvanáct měsíců, a to nejen ve Francii, ale také v Bruselu, v Mali nebo na Pobřeží slonoviny. Bylo jich 230.

Oběti terorismu se ve Francii připomínají diky Národní federaci obětí atentátů a hromadných nehod vždy 19. září už od roku 1998. Tehdy byl také přímo před Invalidovnou vztyčen památník obětem terorismu. Ten tvoří fontána s bronzovou stélou ve tvaru ženské postavy, která drží v rukou svoji hlavu. Autorem díla je sochař Nicolas Alquin.
Památník stojí v parčíku po levé straně vchodu do dómu Invalidovny
7. obvod, place des Invalides

Kostel / Église Saint-Augustin

hfkomentáře 3
Myslím, že tady už dlouho nebyl žádný pařížský kostel. Chtěla bych vám ukázat jeden, který leží tak trochu mimo turistické trasy a který ční z pařížského panoramatu svou vysokou kupolí, zakončenou červenou lucernou.


Kupole vyčnívá z roviny pařížských střech


Kostel sv. Augustina byl postavený v letech 1860 – 1871 v eklektickém stylu jako směs byzantského, románského a místy trochu i renesančního slohu. Stojí na křižovatce několika velkých bulvárů v 8. obvodu, kam byl navržen v rámci přestavby Paříže prefektem Haussmannem. Navrhl ho architekt Victor Baltard, který byl také autorem secesních litinových pavilonů, které tvořily tržnici Les Halles, známé břicho Paříže. Stejně jako tržnice, i kostel má kovovou konstrukci, díky které bylo možné vynechat vnitřní pilíře.

Kostel je dlouhý 100 metrů a kupole dosahuje výšky 80 metrů; to z něj dělá nejvyšší kostel v Paříži. Kvůli nepravidelné lichoběžníkové parcele má kostel zvláštní půdorys – zatímco průčelí je poměrně úzké, dozadu ke kněžišti se stavba rozšiřuje.


Kovová struktura je vidět i na rozetě na průčelí. Pod ní je řada dvanácti apoštolů s Ježíšem uprostřed. Po stranách ve výklencích jsou umístěny sochy Mojžíše, Eliáše, sv. Augustina a sv.Tomáše Akvinského. Ty poslední dvě nejsou na fotce vidět, stejně jako symboly čtyř evangelistů mezi nimi, kryje je totiž momentálně lešení.


Loď působí kvůli svým rozměrům ohromujícím dojmem. Je poměrně tmavá, protože všechna okna jsou s vitrážemi. Ty představují v horní části svaté a mučedníky, v dolní části jsou geometrické.

Kostel dnes leží v poměrně buržoazní a bohaté čtvrti. Paradoxní na tom je, že ještě v době, kdy ho stavěli, se okolní čtvrti říkalo „Malé Polsko“. Podle jedné pověsti to bylo proto, že tady byla nesmírná bída, podle druhé čtvrť získala název podle místního známého kabaretu, který se tak jmenoval. Ať už je pravda na jedné nebo na druhé straně, jisté je, že tady žila chudina, složená z velké části z přistěhovalců z celé Evropy, která se živila, jak mohla: nádenickou prací, sbíráním železného šrotu, hadrů i nelegálními činnostmi. Popis tehdejší čtvrti najdete v Balzacově Sestřenici Bětě.

8.obvod, place Saint-Augustin
Jak se tam dostat: metro Saint-Augustin (linka 9)

Versailles – čtvrť Saint-Louis / le quartier Saint-Louis

hfkomentáře 3
Miniseriál o Versailles jako městě, který tady v poslednim roce nepravidelně uveřejňuji, zakončíme prozatim další historickou čtvrtí, která leží na dohled od zámku. Stejně jako jiné versailleské čtvrti v blízkosti královského sídla, i výstavbu této části města podpořil Ludvík XIV., který nechal po roce 1685 rozparcelovat bývalou jelení oboru a pozemky rozdal budoucím obyvatelům pod podmínkou, že si musí postavit domy v souladu s centrálně vytvořeným plánem. Při té příležitosti byl zbourán kostel sv. Juliána, který v této části stával. Ludvík XIV. hodlal postavit nový kostel, jeho plány ale uskutečnil až jeho pravnuk Ludvík XV.


Kostel, zasvěcený sv. Ludvíku, byl postavený v letech 1742 – 1745 v rokokovém slohu s barokními prvky. Jeho architektem byl Jacques Hardouin-Mansart, vnuk slavného architekta Ludvíka XIV.
Kostel, v roce 1797 povýšený na katedrálu, je hezkým příkladem špičkové architektury té doby a jeho vnitřní výzdoba, vitráže a vybavení po francouzské revoluci neutrpěly, na rozdíl od jiných chrámů. Revolucionáři si v něm zřídili svatyni Hojnosti a později byl navrácený církvi.
O kupoli, která se tyčí nad křížením lodí v katedrále, jsem se dočetla, že její lehce „středoevropský“ styl byl poctou královně, manželce Ludvíka XV., kterou byla Polka Marie Leszczynska.

Pokud se do této části Versailles vydáte, okolí katedrály stojí za procházku, i kdyby vás kostely nezajímaly. Náměstí kolem katedrály je plně hezkých dobových budov s typickými fasádami a starobylými výklady restauraci a kaváren.

Ke čtvrti Saint-Louis patří i králova zahrada, která leží mezi katedrálou a zámkem, a kterou jsme už viděli TADY. Na druhou stranu od katedrály se táhnou dlouhé malebné ulice se starými domy, které nás přivedou na další místo, které vám chci ukázat.

Po rue d’Anjou se dostaneme ke křižovatce s rue Royale, kde stojí do čtverce čtyři bloky starých pitoreskních domků. Původně byly v roce 1737 postaveny jako tržnice, která doplňovala tržnici sv. Ludvíka, ale už dvacet let poté byly domky přestavěné na bydlení. V přízemí většinou zůstal malý krámek a nahoru byly přistavěné mansardy, překryté břidlicí, použitou už na střechách. Jak domky postupně chátraly, byly ty, které uzavíraly vnitřní strany čtverců, zbořeny. Na této dispozici se v podstatě dodnes nic nezměnilo. Domky do ulice, které naštěstí zůstaly stát, jsou dnes památkově chráněné.
Za každým nárožím křižovatky najdeme polouzavřený dvůr, na který vedou zadní strany domků. Dva z nich jsou využívány jako parkoviště, jeden jako dětské hřiště a na třetím vznikl kolem bývalé kašny společenský prostor.
Je to všechno malebné, staré, domácké a absolutně neturistické.
Crêperie v jednom z domků je skvělá a levná. Určitě je to lepší alternativa, než předražené jídlo v turistické oblasti mezi zámkem a nádražím.
Po rue Royale se odtud dá dostat přímo k nádraží RER. Ještě předtím stoji za to se tady porozhlédnout po dvorcích – a třeba bude otevřené i nádvoří bývalé královské důstojnické školy, které je na dvou fotkách dole.

Přímo vedle nádraží stojí za povšimnutí ještě budova versailleské radnice
Ostatní články o Versailles najdete vedle v rubrice Versailles. Některé z nich jsou zaměřené prakticky, ale ve většině z nich jsem chtěla ukázat, že Versailles není jen zámek, ale také malebné město se spoustou zajímavostí, na které stojí za to vyhradit si čas.
Jak se dostat do Versailles a další praktické věci najdete TADY.

59 rue de Rivoli

hfkomentáře 2
Ti, co znají Paříž trochu víc, si toho domu už určitě všimli. Stojí na jedné z nejrušnějších pařížských ulic a výzdobou své fasády do daleka ukazuje, že je jiný, než ty okolní. Průčelí má nezvyklou barevnou výzdobu, která se čas od času mění, a zve k návštěvě uměleckých ateliérů, kterých tady od sklepa až po podkroví najdete nepočítaně.


Ateliéry vznikly z bývalého uměleckého squatu, který se tady nelegálně zabydlel už v roce 1999. Ještě si pamatuji zdi budovy, počmárané nápisy a tagy, a boje o vystěhování nezvaných nájemníků. To se dlouho nedařilo, až v roce 2002 dům odkoupila pařížská radnice, nechala ho zrekonstruovat a dřívější squat zlegalizovala tím, že s umělci v roce 2009 uzavřela nájemní smlouvy za symbolické nájemné.

Upřímně řečeno, nejsem zrovna příznivce takového způsobu jednání, pořád ještě si myslím, že si nikdo nemůže nic brát od jiných násilím (a chování typu Klinika prostě uznat nemůžu), proto jsem o tomto místě zatím ještě nepsala. Ti, kteří tady působí dnes, už však většinou s původními okupanty nemají nic společného a koneckonců, taková umělecká komunita, pokud působí legálně, je mi sympatická. Čas od času se tam v době, kdy je dům otevřený pro veřejnost, zastavím a na jednu takovou návštěvu vás dnes vezmu sebou.

V ateliérech působí na šesti patrech kolem třiceti umělců. Čas od času se tady střídají, jezdí sem i cizinci na stáže, a vy tak můžete pokaždé pozorovat při práci jiné lidi (i když nechápu, jak se v tom zmatku dokáží soustředit).
O tom, že tady pracují hodně nekonformní umělci, se můžete přesvědčit nejen uvnitř ateliérů, ale už rovnou na schodišti.

1. obvod, 59 rue de Rivoli

Pro veřejnost je otevřeno denně kromě pondělí od 13 do 20 hod
Vstup zdarma

Square Vaillant

hfkomentářů 6
V dalekém 20. obvodu, jen pár desítek metrů od place Gambetta a naproti nemocnici Tenon, leží park s malým roztomilým skleníčkem. Jak je u pařížských parků zvykem, i tento je hezky upravený a čistý a nechybí v něm ani obvyklý hudební pavilon, řady laviček kolem záhonů a jako bonus u dětského hřiště i pingpongový stůl.
Na konci parku čeká jedno překvapení, na které se dnes podíváme podrobně.


Nevím, jestli jsem to nepřehnala a jestli stará, otlučená a mechem obrostlá socha vůbec může být nějakým překvapením. Její historie je ale každopádně tak zajímavá, že za zmínku stojí.


Léon Gambetta, kterého socha představuje, a jehož jméno nese blízké náměstí, byl politikem poloviny 19. století. Byl členem tzv. Vlády národní obrany po pádu císařství a vzniku Třetí republiky v roce 1870 a členem opozice v dalších letech. Od roku 1879 byl předsedou poslanecké sněmovny, později předsedou vlády a ministrem zahraničí.

V roce 1882 sám sebe postřelil (některé prameny uvádějí, že ho postřelila žárlivá milenka, ale údajně jsou to jen pomluvy) a poté trpěl vleklými zdravotními problémy. V prosinci téhož roku zemřel na rakovinu.
Gambetta byl určitě zajímavá osobnost, ale historie promine, mě zajímá víc jeho socha. Pokud se ptáte, proč zrovna tak významný politik má svoji sochu v tak zapadlém parku na konci města, odpověď zní, že to vždycky tak nebylo. Socha, zhotovená v roce 1888, kdy by se Gambetta dožil 50 let, byla ještě doplněná 27 metrů vysokým obeliskem nahoře s alegorickým sousoším s názvem Sláva demokracie, stávala totiž až do poloviny 20. století přímo na Napoleonově nádvoří Louvru.


Z monumentu byly v roce 1941 odstraněny všechny bronzové prvky, které vichystická vláda použila pro zbrojařskou výrobu. Celý památník byl odstraněn v roce 1954, aby se uvolnil výhled na průčelí Louvru.

Socha byla umístěná do depozitáře muzea, odkud ji v roce 1982, při příležitosti 100. výročí smrti politika, postavili právě sem do parku na square Vaillant.


Pokud vás zajímá, jak Napoleonovo nádvoří Louvru vypadalo dřív ve srovnání se současností, podobu nám ukazuje horní pohlednice. Tam, kde od roku 1989 stojí skleněná pyramida, byly dřív dva malé kulaté parčíky. Před tím prvním, na čestném místě přímo na hraně nádvoří, stál Gambettův památník, uprostřed toho druhého stával jezdecký pomník generála La Fayetta (dnes v 8. obvodu na Cours de la Reine).
Stejně jako dnes, i tehdy bylo nádvoří odděleno od place du Carrousel, kde je dnes místo upraveného záhonu umístěná obrácená pyramida, silnicí, kterou se dá projet Louvrem napříč.

20. obvod, square Vaillant

Jak se tam dostat: metro Gambetta (linka 3)

Nejkrásnější muzejní kavárny / Les plus beaux cafés des musées

hfkomentáře 4
Kromě toho, že Francouzi umí skvěle vymyslet a uspořádat muzea a výstavy, nezapomínají ani na to, aby se v nich dalo posadit v kavárně nebo restauraci. Některé z nich jsou jen obyčejné, vklíněné někam do kouta, kam si člověk může sednout, odpočinout si a dát si něco k pití, ale není moc na co koukat. Jinde využívají tu nejhezčí místnost z celé budovy nebo venkovní prostory. Na ty nejhezčí z nich, aspoň podle mě, se dnes podíváme.
Pořadí je náhodné, není to žádný zžebříček, protože se mi líbí všechny a do všech ráda zajdu.

1. Petit Palais


Krásný secesní palác si zaslouží i krásnou kavárnu. Najdete ji na nádvoří pod podloubím, zasazenou do zeleně, s výhledem do vody, zurčící v bazénku. Vstup do muzea je zdarma, takže vás návštěva kavárny, kromě útraty, nebude stát nic navíc.

8. obvod, avenue Winston Churchill

2. Musée des Arts Décoratifs


Uměleckoprůmyslové muzeum sídlí v jednom z křídel Louvru a restaurace má svoje místo v přízemí s výhledem do Tuilerijské zahrady. Do loňského roku byla trochu zanedbaná, letos ji převzal nový provozovatel a udělal z ní poměrně luxusní místo. Na skleničku s výhledem na budovu Louvru je jako dělaná.

Restaurace i venkovní zahrádka jsou na muzeu nezávislé, není tedy třeba platit vstupné do muzea.
1. obvod, 107 rue de Rivoli, vchod i ze zahrady

3. Musée de Montmartre


Jedno z mých nejoblíbenějších míst v Paříži. Kromě seznámení se s historií uměleckého Montmartru a prohlídky ateliéru Susanne Valadon si tady v klidu a s výhledem na věže Sacré-Coeur můžete odpočinout u kávy nebo zmrzliny.

Kavárna je na nádvoří muzea a dostanete se do ní jen v rámci vstupného 12 eur.
18. obvod, 12 rue Cortot

4. Musée de la Vie romantique


Muzeum romantického života má snad tu nejromantičtější kavárnu v Paříži. Secesní skleník uvnitř skrývá bar a ve skrytém koutu jsou kolem záhonů rozestavěny stolky. Nikdy, když jsem někde poblíž, si tohle místo nenechám ujít.

Vstup do muzea je zdarma, takže se do kavárny dostanete bez problému.

9. obvod, 16 rue Chaptal

5. Musée d´Orsay


Muzeum Orsay znají všichni, kdo aspoň jednou byli v Paříži. Sbírky moderního umění jsou úžasné a výhled z kavárny, umístěné v posledním patře, osvětlené ohromným oknem s ciferníkem hodin, je jedním z nejfotografovanějších v Paříži vůbec.

Do kavárny se dostanete v rámci prohlídky muzea, do kterého se platí vstupné 12 eur, ale přesto právě tato návštěva určitě stojí za to.

7. obvod, 1 rue de la Légion d´Honneur

6. Centre Pompidou


Kromě obyčejné kavárny ve zvýšeném přízemí vestibulu, kam se dostanete bez placení vstupného, má Centre Pompidou v pátém patře restauraci Georges. Poznávacím znamením je terasa, vklíněná mezi konstrukci budovy, se stolečky, na kterých nechybí čerstvé rudé růže, a především – a to je ten hlavní důvod, proč stojí za návštěvu – dechberoucí výhled na celou Paříž.

Kdo nemá čas na posezení, může si ten samý výhled užít z vrcholku pojízdného schodiště, které ústí jen pár metrů od vstupu do restaurace. Na obě místa se dostanete až po zaplacení vstupného do muzejních sbírek (14 eur), nebo poplatku za vstup na vyhlídku (3 eur).
1. obvod, place Gegorges Pompidou

7. Musée Jacquemart-André


Krásná restaurace v ještě hezčím muzeu, umístěném v soukromém domě, v níž sídlila manželská dvojice, která s vášní vytvořila sbírky umění, které byly po jejich smrti zpřístupněny veřejnosti i s domem. Muzeum stojí za návštěvu, stejně jako restaurace s kavárnou, proslulou svými cukrářskými lahůdkami.

Vstupné do muzea je sice 12 eur, pro vstup do restaurace však není nutné, vchod leží ještě před kontrolou vstupenek.

8 obvod, 158 boulevard Haussmann

Muzeí, které stojí za návštěvu kvůli své kavárně, je v Paříži, samozřejmě, mnohem víc. Pokud o nich nepíšu, je to buď proto, že s nimi nemám vlastní zkušesnot, nebo jednoduše nemám fotografie. Časem na ně taky někdy přijde.
Namátkou mohu jen doporučit restauraci v nově zrekonstruovaném Musée de l´Homme na Trocadéru, z níž se můžete kochat výhledem na Eiffelovku, je to však poměrně drahá záležitost.
Na Eiffelovku se při jídle můžete podívat i z kavárny nebo restaurace v Musée du quai Branly, která leží na nábřeží jen pár desítek metrů od Eiffelovky.
Za zmínku stojí i moje oblíbená kavárna v Musée des Arts modernes, jejíž fotku kupodivu nemám.

Všechna tato místa tady nakonec dřív nebo později ukážu, jen co najdu čas se do nich podívat a vyfotit je.