Francouzskou Čestnou legii založil 18. května 1802 Napoleon Bonaparte v rámci rekonstrukce státu po francouzské revoluci, kdy hodlal občany, vyčerpané po deseti letech těžké porevoluční situace, vybavit znovu ideály cti a sjednotit je. Při prvním předávání, které provedl sám osobně ve vojenském kostele v Invalidovně, udělil řád především svým důstojníkům.

Řád Čestné legie je od té doby nejvyšším francouzským vyznamenáním. Může být udělen nejen francouzským občanům, ale i cizincům, členy řádu se však mohou stát jen Francouzi.

Každý rok je udělováno asi dvacet nejvyšších řádů; udělování neprobíhá společně, ale vždy při nejbližší příležitosti. Vzhledem k tomu, že je řád udělován za mimořádné zásluhy ve službě francouzskému národu jak z hlediska civilního, tak vojenského (kritériem je význam služby, veřejné blaho, známost zásluh a také délka služby), dostávají ho často padlí nebo zranění vojáci, hasiči, záchranáři, ale také významní a úspěšní umělci nebo sportovci.
Francouzský řád Čestné legie dostalo také několik Čechů; letos to byla například rektorka VŠE Hana Machková nebo česká velvyslankyně ve Francii Marie Chatardová. V minulosti řád dostal třeba T. G. Masaryk, Václav Havel, českoslovenští veteráni 2. světové války, kardinálové Vlk a Duka, profesor Jan Sokol, ale také František Kupka (ten ovšem jako Francouz), Pavel Tigrid, Josef Suk, Miloš Forman, Jiří Kylián, Marta Kubišová nebo Cyril Svoboda.

 

 

 

Sídlem Čestné legie, tak zvaného Velkého kancléřství, je od samotného začátku její existence Hôtel de Salm v těsné blízkosti Musée d’Orsay. Palác nechal postavit německý kníže Salm-Kyrburg; stavba byla dokončena v roce 1788, kdy se Salmové sice do paláce nastěhovali, ale práce pokračovaly až do roku 1792. Ani ne dva roky na to knížete popravili revolucionáři a jeho majetek zabavili; palác se nakonec, přes některé majetkové peripetie a spory mezi různými skupinami revolucionářů (všem by se nově postavený luxusni palác hodil) stal po Napoleonově příchodu k moci sídlem nově založené Čestné legie.

 

Palác byl postaven v tehdy módním antikizujícím stylu. Zatímco z nábřeží je vidět okrouhlá rotunda, hlavní vchod je umístěný do rue de Lille, rovnoběžné s nábřežím, kde se vstupuje branou v podobě vítězného oblouku. Nádvoří je lemováno kolonádou z jónských sloupů.

 

 

 

 

 

 

Vstupní prostory 

 

 

Řády Čestné legie jsou udělovány v poměrně malém salónku v přízemí. Salónek je vyzdoben portréty významných osobností Čestné legie a dominuje mu portrét Napoleona. Najdeme tady také fotografii z udělování řádu prezidentu Hollandovi. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Největším salónem v přízemí je ten, který je umístěný v průčelní rotundě. Samozřejmostí je tady nábytek z doby prvního císařství.

 

 

 

 

 

 

Krásná nástropní malba

 

 

 

Vedlejší jídelna, která návštěvníkům předvádí veškerý luxus stříbrného nádobí a jemného porcelánu

 

 

 

 

 

 

 

V přízemí jsme měli možnost vidět a projít celou řadu malých salónků. Každý z nich má svůj název, vycházející většinou z tématu nástropní malby. Všechny jsou zařízeny původním nábytkem a vyzařuje z nich tradice, luxus a vkus starých dob.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zasedací sál, kde jsme měli možnost vidět i místa jednotlivých členů představenstva a jejich portréty 

 

 

 

 

V průběhu naší prohlídky probíhala v některých místnostech renovace dřevěného obložení stěn, měli jsme proto k prohlídce i výklad restaurátorky

 

 

 

 

 

Pohled do malého vnitřního nádvoří…

 

 

 

… a do zahrady směrem k nábřeží

 

 

 

 

 

 

 

 

Zahrada směrem k Musée d´Orsay, které vidíme vzadu 

Sídlo Čestné legie bývá zpřístupněno jen při Dnech evropského dědictví. Je však běžně možné navštívit Muzem Čestné legie, které v paláci také sídlí. My se do něj podíváme někdy příště.

La Grande Chancellerie de la Légion d´Honneur
7. obvod, 80 rue de Lille

 

 

Hezký anglický park byl založený v době 2. císařství v polovině 19. století v místech zanedbané periferie tehdejší vesnice Batignolles (připojené k Paříži až v roce 1860). Autorem návrhu parku byl inženýr Alphand, jehož úkolem bylo při tehdejší rekonstrukci města baronem Haussmannem vytvořit nové promenády a parky. Mimo jiné tehdy přemodeloval i oba největší lesíky, jak ten Buloňský, tak i Vincenneský.

 

 

V Batignolles vytvořil Alphand klasický park té doby, ve kterém dodnes zůstaly zachovány tehdejší módní prvky – umělé jezero, plné červených rybiček, obkroužené stinnými cestami s lavičkami, kaskáda s vytékajícím potůčkem, umělá grotta, romantické sochy, secesní altán i klasický pařížský kolotoč. Některé mohutné platany dokonce ještě pamatují dobu založení parku.

 

 

 

 

 

Jedna z hlavních cest parku připomíná oblíbenou zpěvačku 

Park ústí na hezké náměstí place Charles Fillion s pěší zónou, obklopenou kavárnami, restauracemi a obchody, uprostřed s kostelem Panny Marie, postaveným na začátku 20. století.

Je to příjemné místo, které by bylo při cestě do této části Paříže škoda vynechat.

 

Jak se tam dostat: metro 13 (stanice Brochant)

 

 

Zkratka ZAC znamená ve francouzštině „zone d’aménagement concerté“, což by se dalo přeložit jako „zóna koordinovaného plánování“. Používá se často při zástavbě revitalizovaných oblastí, kde je z urbanistického a stavebního hlediska nutno postupovat v souladu a spolupráci mezi všemi zúčastněnými jak z hlediska veřejného zájmu, zastupovaného státními a městskými orgány, tak i soukromého v osobě developerů.

Stejnou zkratkou je potom označován i samotný urbanistický celek, který z takové spolupráce vznikne.

Jednou z oblastí, která zkratku ZAC nese, je i část čtvrti Batignolles na severozápadní straně Paříže. Pamětníci si možná vzpomenou, že jsem TADY v roce 2012, v době konání londýnské olympiády, která při troše štěstí (nebo možná smůly, záleží na úhlu pohledu) mohla být olympiádou pařížskou, protože právě Paříž prohrála s Londýnem boj o pořadatelství, ukazovala místo, kde měla stát pařížská olympijská vesnička. Byl to rozlehlý areál železničního překladiště a kolejiště, jehož překrytím a částečným zrušením vznikla deset hektarů velká plocha. Místo olympijské vesnice zde Pařížané vytvořili park, obklopený moderními budovami, a my se dnes podíváme, jak se jim revitalizace, která ještě není celá dokončená, podařila.

V nejvzdálenější části této čtvrti az těsně u okružní magistrály (periferiku) roste nový Justiční palác. Jeho autorem je slavný italský architekt Renzo Piano (ano, ten Piano, který je autorem Centre Pompidou). Tady se zatím zdá, že se mu trochu vymkly z ruky rozměry, a forma má taky trochu dál k jeho dřívějšímu inovativnímu stylu, na druhou stranu právě tady, kde pod okny frčí po periferiku desetitisíce aut a odkud to proti proudu řeky není zas až tak daleko do Défense, se to snáz snese.

Celá stavba má být vysoká 160 metrů a už dnes je vidět téměř ze všech pařížských vyhlídek. Bude mít 36 pater a budou v ní soustředěny soudní orgány, které jsou dnes rozptýleny po městě, se všemi soudními síněmi a kancelářemi.. Součástí budou také vazební cely.

Nový Justicni palác by měl být dokončen v červnu 2017. Jeho definitivní podobu je možné najít na internetu, ale také si prohlédnout na velkém billboardu ve starém Justičním paláci na Île de la Cité (který se po zprovoznění toho nového nikam stěhovat nebude a zůstane tak, jak je).

 

 

Revitalizace oblasti postupuje směrem od centra k periferiku a proto je park, který jsem vám tady ukazovala v roce 2012, už slušně rozrostlý a budovy na jeho okrajích jsou obydlené. Nahoře vidíte pohled z místa, kde v roce 2012 park končil. Dnes už je v těchto místech rozsáhlé jezero s lávkami, vyhlídkou a promenádou, která je protažena až téměř k budoucímu Justičnímu paláci (fotka je z léta 2015, proto ještě není tak vysoký).

 

 

 

 

 

Pohled na park směrem k centru

Park je přísně ekologický a soběstačný; energie, která je k jeho provozu potřebná, je vyráběná solárními panely a tímto větrníkem

Stavby, které kolem parku vyrostly, tvoří město ve městě. Kromě obytných domů je tady škola a školka a další potřebné vybavení.

Pokud jsem ovšem čekala, že se tady doslova na zelené louce architekti vyřádí, tak… vlastně ano, jen jinak, než jsem předpokládala. Některé stavby jsou zajímavé, jiné se ale vracejí do slepých uliček, ze kterých jsem si myslela, že se poučili a vycouvali už v 70. letech po některých stavebních masakrech v centru města. Často jde totiž o ohromné betonovo-skleněné kolosy bez duše a samozřejmě i bez půvabu. Na ty aspoň trochu jiné se podíváme.

Upřímně řečeno, tento dům neleží tak úplně na okraji parku, ale o malý kousek dál přímo u nedalekého batignollského hřbitova, kam až areál expanduje, ale dát jsem ho sem musela jako zástupce těch rádoby kreativních podivností, kterých se tady sešlo poměrně dost.

 

Mimochodem, pokud jde o ten místní hřbitov – právě na něm je pohřbená „naše“ Toyen.

Hlavní komunikace nové čtvrti rue Cardinet nás potom přivede ke starému batignolleskému parku přímo v srdci historické části této čtvrti. Už jsme ho tady v minulosti sice viděli, ale příště se do něj podíváme znovu, na porovnání této dnešní moderny se starou Paříži.

 

Jak se tam dostat: stanice Porte de Clichy (metro 13, RER C)

 

 

 

 

 

Pařížská Invalidovna je jedním z cílů všech turistických zájezdů. I ti, které nezajímá místní vojenské muzeum (ne, taky jsem tam ještě nebyla), se projdou aspoň přes nádvoří a zamíří pod zlatou kupoli dómu, pod kterou se nachází honosný katafalk jedné z nejznámějších postav novověkých francouzských dějin.

Invalidovnu nechal postavit Ludvík XIV. na základě královského výnosu z 24. února 1670 jako ubytovnu pro válečné invalidy. Autory barokního komplexu byli Ludvíkův dvorní architekt Jules Hardouin-Mansart a Libéral Bruand. O Invalidovně jako takové, která dnes ve svých zdech stále ještě hostí vojenské vysloužilce, ale také část vojenského velitelství a vojenské muzeum, skládající se z více částí, se můžete dočíst v každém tištěném průvodci, nebo třeba podrobně TADY.

My se dnes zaměříme na chór vojenské katedrály sv. Ludvíka, kde je pod zlatou kupolí umístěno nejen Napoleonovo mauzoleum, ale kde jsou pohřbeni i členové jeho rodiny a významní francouzští vojenští velitelé.

Napoleonovy ostatky jsou umístěny v sarkofágu z červeného finského kvarcitu (křemence), který spočívá na soklu ze zelené žuly z kraje Vosges. Uvnitř sarkofágu je tělo uloženo v šesti dalších rakvích.

Krypta, umístěná přímo pod kupolí, je otevřená a od kněžiště katedrály je oddělená vizuálně i stavebně oltářem a dveřmi.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Propojení s kněžištěm katedrály

 

 

Dóm je inspirován kupolí chrámu sv. Petra v Římě. Je vysoký 107 metrů a vnitřní freska zobrazuje několik svatých, kteří obklopují Ludvíka Svatého, který podává svůj meč Ježíši.
Z vnější strany je dóm pozlacený pravým zlatem; při posledním zlaceni v roce 1989 se ho spotřebovalo 12 kg.

 

 

 

 

 

 

V Napoleonově blízkosti jsou v kaplích umístěni nejen generálové a vojevůdci z jeho doby, ale i z jiných epoch. Za všechny náhrobní pomník maršála Foche, hrdiny 1. světové války.

 

 

 

Do krypty se sestupuje po schodišti za oltářem

 

 

 

V okrouhlém prostoru jsou v reliéfech na zdi připomenuty všechny Napoleonovy zásluhy. Dole detail připomínky o založení Účetního dvora v roce 1807. Nechybí zde ani jeho socha v nadživotní velikosti.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Když procházíme od dómu směrem na hlavní nádvoří Invalidovny, uvidíme po pravé straně u zdi katedrály nízký plochý kámen. Je to původní Napoleonův náhrobek, pod kterým byl pohřben na ostrově sv. Heleny.

 

 

Napoleonova socha na nás shlíží z výšky také z průčelí dvora nad vstupem do katedrály. Autorem sochy, která představuje tu nejznámější Napoleonovu podobu v dvourohém klobouku, s rozepnutým redingotem a rukou, zastrčenou za vestou, je sochař Charles Émile Seurre. U Napoleonových nohou jsou umístěny dělové koule jako připomínka toho, že byl původně dělostřelcem.

 

 

Otevřeno denně od 10 hod, od dubna do října do 18 hod, od listopadu do března do 17 hod.

Vstupné 11 eur, zahrnuje všechny prostory muzea a dóm. Nelze koupit vstupenku jen do dómu. Mládež ze zemi EU do 25 let zdarma.

 

 

7. obvod, place Vauban nebo 129 rue de Grenelle

 

 

Pařížská tržnice, známá pod názvem Les Halles, evokuje okamžitě přezdívku „břicho Paříže“, kterou jí dal Émile Zola. Tržnice bývala ohromným labyrintem nejdříve deseti a později dokonce dvanácti pavilonů, které byly mezi sebou propojeny zastřešeným uličkami. Bylo to neskutečně rozlehlé mraveniště, ve kterém se proplétaly davy lidí s vozy prodejců a kupujících mezi hromadami beden, balíků, košů a pytlů. 

Tržiště na tomto místě ve stínu věží kostela sv. Eustacha existovalo už zhruba od 12. století, kdy se tu ovšem ve dvou halách směl prodávat jen chléb, maso a víno, později ještě plátno a jiné tkaniny. Tržiště se v průběhu století neustále rozšiřovalo, mohutnělo a bohatlo. V roce 1763 bylo doplněno budovou obilné burzy; to je ta kulatá stavba s kupolí, která, na rozdíl od hal, přežila do dnešního dne a slouží jako obchodní burza.

V 80. letech 18. století byl zrušen rozlehlý hřbitov neviňátek, u jehož zdí tržiště stálo; tím se na dvojnásobek zvětšila prodejní plocha a nová část byla využita k prodeji květin, ovoce a zeleniny.

Na začátku 19. století se město začalo čím dál víc potýkat nejen s nedostatkem prostoru, ale také s hygienickými problémy. Napoleon proto omezil část obchodních činností a především zde zakázal porážení zvířat. Nechal postavit novou tržní halu, ta však brzy nestačila a už v roce 1848 byla vypsána soutěž na stavbu nové tržnice. Z ní vyšel vítězně Victor Baltard, který navrhl haly z tehdy módní kombinace litiny, skla a cihel, v takové podobě, v jaké ji už známe z historických fotografií.

 

Každý z pavilonů měl svoje číslo a byl věnován jinému druhu zboží, které se v nich prodávalo velkoobchodníkům. Ve spojovacích chodbách se prodávala zelenina a ovoce a měli tu svoje regály a stánky drobní maloobchodní prodejci, kteří expandovali i do okolí pavilonů a přilehlých ulic.

 

 

 

 

V podzemí pavilonů pracovali řezníci, stloukalo se tu máslo, porcovalo maso, třídila vejce a dělaly desítky dalších podobných prací. Kromě toho tyto prostory sloužily jako sklady. Čtenáři komisaře Maigreta si možná vzpomenou, že právě v jednom z těchto podzemních sklepů se odehrává děj jedné z detektivek.

V 60. letech minulého století bylo rozhodnuto o stavbě nového moderního velkoobchodního tržiště a bylo jasné, že Les Halles to mají spočítané. O novém využití plochy se už uvažovalo při plánu rekonstrukce této části města.

V únoru 1969 došlo skutečně ke „stěhování století“, jak byl přesun tržnice na jižní předměstí do Rungis nazýván. Mezitím byly také pozměněny plány na využití uvolněné plochy, na níž měl vyrůst především dopravní uzel RER a metra.

Než k tomu došlo, staly se prázdné pavilony městem duchů, mezi nimiž parkovala auta a děly se lecjaké nekalé věci. Některé pavilony byly využívány pro různé kulturní a nárazové obchodní události a akce. Pobavila mě fotografie umělé sjezdovky, která byla v jednom z nich vybudována.

 

 

Potom přišel rok 1971, kdy byly zbořeny první dvě haly, a do roku 1973 i všechny další, přestože proti bourání historické památky už protestovala veřejnost i odborníci. Na místě bývalé tržnice zbylo to, čemu Pařížané říkali lapidárně „le trou“ – díra, která vymezovala místo budoucího obchodniho centra, které tu mělo společně s novou stanici metra vyrůst.

 

V roce 1974 se stal prezidentem Valéry Giscard d’Estaign, který zrušil původní projekt nadzemního obchodního centra, rozhodl o jeho přesunutí do podzemí a o vytvoření parku. Stavba podzemního a částečně i nadzemniho komplexu s názvem Le Forum podle nového projektu architekta Clauda Vasconiho byla zahájena po roce 1975.

V roce 1977 byla otevřená nová přestupní stanice, v roce 1979 potom i nákupní a zábavní centrum. Teprve až v roce 1986 byl dokončen park, typický svými zelenými kovovými pergolami, mezi budovami Fora a obchodní burzou.

 

Takto jsem Le Forum a park vyfotila v roce 2004. Ve stejném roce bylo rozhodnuto o modernizaci a přestavbě celého areálu a byla vypsaná architektonická soutěž.

Musím přiznat, že v podzemí nákupního centra jsem byla všeho všudy dvakrát; neměla a nemám to místo ráda a vyhýbám se mu, jak jen můžu, včetně stanic metra a RER. Když se teď ovšem dívám na tuto fotku, skoro je mi líto, že Forum zmizelo. Nakonec se mi začíná i líbit, ve srovnání s tím, co se z něj po „modernizaci“ stalo.

Tady jsme v roce 2010. V dubnu začíná demolice Fora i zařízení parku (a další několikaletá noční můra pro ty, kdo bydlí v okolí). Stavbu nového vstupu do metra a vybavování nového parku jsme na blogu v uplynulých letech sledovali téměř v přímém přenosu (např. TADY nebo TADY).

Podle vítězného projektu architektů Patricka Bergera a Jacquese Anziuttiho měl být nový vstup do metra a do obchodního centra přikryt střechou, která dostala název La Canopée; tak se nazývá horní vrstva pralesa, která udržuje ekosystém a zaručuje biodiverzitu. Stavba střechy začala v roce 2013, dole na fotkách vidíme její stav v roce 2014.

 

 

 

Srpen 2014

 

 

 

Srpen 2014

 

 

 

Červen 2016

 

La Canopée s celým rekonstruovaným podzemním komplexem byla slavnostně uvedená do provozu 5. dubna 2016. Některé obchody však nebyly otevřené ještě ani v červnu.

Rekonstrukce se ovšem netýkala podzemních chodeb a přechodů mezi jednotlivými nástupišti metra a RER, tam to pořád vypadá stejně děsivě.

Celá stavba měla původně stát 250 milionů eur, nakonec se vyšplhala na 918 milionů (že by sestřenka naší Blanky?). Jen samotná Canopée vyšla na 216 milionů eur.

No, a jak to teď říct kulantně. Nelíbí se to skoro nikomu. Navíc se brzy po slavnostním otevření zjistilo, že střecha, jejímž hlavním proklamovaným cílem bylo ochránit cestující před sluncem a špatným počasím, jednoduše teče. Dělají se pod ní louže.

 

 

 

Zatímco nový vstup do metra s nákupním centrem už slouží, teď je řada na dokončení nového parku. V jeho části mezi chórem kostela sv. Eustacha a Canopée se zatím ještě pracuje, ale mezi bočním portálem a burzou vznikl park už před dvěma lety. Dostal název Jardin Nelson Mandela a mezitím už stačil docela slušně zarůst.

Obligátní otázka nakonec: jak se vám nová úprava Les Halles líbí?

Mně osobně je hlavně líto, že v 70. letech na tomto místě Pařížané nezachovali aspoň jeden nebo dva pavilony, které by dnes byly určitě dobře využitelnou atrakcí. 

 

Černobílé fotografie jsem si vypůjčila na stránkách Paris unplugged i jinde na internetu. Ostatní jsou moje.

 

 

 

 

Nová budova filharmonie, která vyrostla v 19. obvodu v areálu parku de la Villette, byla otevřená v lednu 2015. Stojí v těsném sousedství dalšího komplexu koncertních sálů a hudebních učeben Cité de la Musique (který se tak stal její součástí a který tady taky brzo ukážu), přímo naproti pařížské konzervatoře a jen kousek od koncertního sálu Le Zénith. Na severovýchodě města tak byl vytvořen jedinečný komplex budov, věnovaných hudbě, které se vyznačují moderní a nápaditou architekturou.

Autorem projektu je i u nás dobře známý francouzský architekt Jean Nouvel (autor smíchovského Zlatého anděla). Stavba byla zahájena v září 2009 a dokončena v lednu 2015. Stála přes 380 milionů euro.

Stavba má tvar horizontálně rozříznutého kopce z hliníku, povrchově upraveného do tvaru nepravidelných dlaždic v různých odstínech šedé barvy. Dovnitř vede široké schodiště.

Kromě mohutného schodiště se diváci dostanou dovnitř i po eskalátoru, napůl skrytém právě za schodištěm. My jsme měli domluvenou komentovanou prohlídku a proto jsme měli možnost využít služební vchod v přízemí. To nám také umožnilo prohlédnout si přízemní prostory, všimnout si průhledů mezi jednotlivými částmi budovy a zaznamenat všechny nápadité detaily.

Na podlaze vstupních prostor se opakuje vzor z fasády

Foyer v prvním patře 

To, co každého návštěvníka zajímá asi nejvíc, je velký koncertní sál. Vejde se do něj 2400 diváků, přičemž díky speciálně až na „dně kotle“ umístěnému jevišti žádný z nich není od dirigenta dál, než maximálně 32 metrů.

Sál v bílé, žluté a černé barvě působí impozantně. Nepravidelné tvary hlediště, visuté balkony a křivky jednotlivých řad sedadel vyvolávají pocit lehkosti a vyváženosti (bohužel k zachycení celé velikosti sálu by to chtělo širokoúhlý objektiv). 

 

Na vytvoření co nejlepší akustiky spolupracovaly ty nejlepší světové firmy z oboru. Akustika je tak zarucena nejen tvary sálu, galeri9 a jejich zakřivení, ale také „špalíčky“ na zdech a dalších plochách, jejichž umístění bylo přesně vypočítáno, a také tím, čemu tady říkají „oblaka“ – zvlněnými pláty, které visí nad hlavami diváků od stropu.

Akustika je skutečně jedinečná; nahoře na třetí fotografii sálu je skupinka lidí na opačné straně, než jsem stála při fotografování já, a přitom jsem slyšela každé jejich slovo. 

Kromě velkého sálu a jiných veřejných prostor jsme měli možnost navštívit i zkušebny, šatny a jiná místa, určená pro účinkující. Zajímavé je, že díky zvláštní úpravě stěn zkušeben, které tak trochu připomínají kůru borovic, prolezlou lýkožoutem, je i v nich vytvořená naprosto stejná akustika jako v hlavním sále.

Kavárna pro účinkující s evidentně docela nepohodlnými sedáky. Asi aby se tady muzikanti nezakecali, nebo co.

Tak trochu pikantním skandálem se stalo dokončování budovy, kdy investor z úsporných důvodů nedodržel některé části projektu, především pokud šlo o nákladné obklady stěn ve foyer a na chodbách. Místo dřeva, které sem určil architekt, jsou tak tyto plochy jen bíle omítnuté. Jeana Nouvela to roztrpčilo natolik, že se odmítl zúčastnit slavnostního otevření filharmonie. 

 

 

 

 

Součástí foyer je i velká terasa v prvním patře. Z ní můžeme pozorovat nejenom okolí, ale prohlédnout si i některé detaily stavby. Mě tady zaujalo speciální „okno“, které vidíme na horní fotce vpravo za zábradlím terasy, a které zvenku vypadá jako kus zmačkaného plechu. Zevnitř je ovšem tato část průhledná a vidíme přes ni okolí.

Z terasy je vidět celý Parc de la Villette – tady nahoře třeba vedlejší koncertní sál Le Zénith, dole dohlédneme až na vysoké budovy bývalých mlýnů v obcí Pantin těsně za periferní okružní dálnicí, ve kterých dnes sídlí banka BNP Parisbas.

 

 

 

Novou filharmonii si můžete prohlédnout nejen při návštěvě některého z koncertů, ale můžete zkusit, stejně jako my, organizovanou prohlídku. Všechny informace k ní najdete TADY.

 

 

Philharmonie de Paris
19. obvod, 221 avenue Jean Jaurès

 

 

Jak se tam dostat: metro Porte de Pantin (linka 5) 

 

 

 

 

Podzimní počasí mi žádnou velkou radost nedělá a romantika sychravých rán, mlhy nad řekou, tlustých svetrů, oranžových dýní a horkého čaje mě nechává úplně lhostejnou. Možná s jednou výjimkou a to je právě dušičková nálada na hřbitovech, zvlášť těch pařížských.

Dnes vám chci proto připomenout, pokud plánujete podzimní cestu do Paříže, její největší hřbitov Père Lachaise ve 20. obvodu, kde můžete strávit celé odpoledne hledáním hrobů slavných osobností, nebo se jen tak toulat po cestičkách ve spadaném listí.

 

 

Fotky jsou z loňského podzimu, letos zatím podzimní pařížskou cestu už po několikáté odsouvám a doufám, že ji stihnu aspoň na skutečné Dušičky.

Na Père Lachaise mě fascinuje to, jak jsou jeho části rozdílné. V té starší, jižní části stojí ve svahu dlouhé klikaté řady úzkých a vysokých kamenných hrobek, často ve špatném stavu s vyvrácenými dveřmi a rozbitými vitrážemi okének, s otlučenými ozdobami a napůl nečitelnými nápisy. O něco výš, tak, jak hřbitov při svém zakládání a rozšiřování nabíral noblesu a prestiž, můžeme najít pomníky se skutečnými uměleckými díly, zatímco nízké hroby v horní části směrem ke krematoriu se už podobají těm, které známe z našich hřbitovů.

 

 

 

Přes hřbitov občas procházím a zkracuji si tak cestu (což je, samozřejmě, v konečném důsledku nakonec vždycky zacházka). Nejčastěji využívám vstupu na severní straně hřbitova od place Gambetta a ještě raději nenápadný boční vchod v mohutné hřbitovní zdi směrem od rue de Bagnolet. Tam také při hlavní cestě najdete hroby některých zajímavých známých osobností. 

Zpěvák Georges Moustaki, který má neustále hrob plný květin, byl a je odjakživa můj oblíbenec

V jeho těsné blízkosti leží malíř, básník a zpěvák André Gill, který namaloval známý vývěsní štít slavného montmartreského kabaretu Lapin agile

 

 

 

 

 

Kousek od něj najdete další známý hrob. Leží v něm jednadvacetiletý novinář Victor Noir, zabitý ve sporu v lednu 1870. Sochu na jeho náhrobku udělal sochař tak obdařenou v určité partii, že se stala cílem žen, které toužily otěhotnět. Prý k tomu stačí mu ty příslušné partie osahat. Podle toho, jak jsou oblýskané, se zdá, že pověst funguje dodnes.

Vedle francouzských jmen na hřbitově narazíme občas i na nějaké české. Dnes si připomeneme dvě. Hrob Anastasie Neherové najdete také při hlavní cestě od bočního východu směrem ke krematoriu (ano, tomu krematoriu, v jehož podzemním kolumbáriu leží urna Františka Kupky). Milovníkům a znalcům první republiky bude jméno paní Neherové známé, oblečení od Nehery tenkrát zkrátka frčelo. Slavné prostějovské oděvní závody Jana Nehery byly proslulé a krásná vila paní Neherové je dodnes zmiňovaná v přehledech nejlepší funkcionalistické architektury. Můžete se na ni podívat třeba TADY a přečíst si o ní TADY.

 

Když se potom pustíme po klikatých cestách směrem k hlavnímu vchodu, uvidíme kousek od rozcestí dvou hřbitovních cest další známé jméno.

Hudební skladatel Antonín Rejcha prožil polovinu svého života ve Francii, kde působil na konzervatoři a stal se francouzským občanem. Jeho spojení s Čechami připomíná místo jeho narození, uvedené ve francouzském textu náhrobku.

Na bočních stranách pomníku jsou vypsána jeho nejznámější díla. Přiznám se, že jsem žádné z nich neznala, ale když jsem si je našla na internetu, žasla jsem. Tento klarinetový koncert je dokonalý.

 

Père Lachaise samozřejmě nabízí podobných zajímavostí a náhodných objevů stovky a ti, kdo mají hřbitovní nálady rádi, si tam určitě svoje oblíbená místa najdou.

U vstupu na hřbitov najdete tabule s plánem umístění hrobů těch nejslavnějších osobností. Plánek si take můžete vyžádat v tištěné podobě v budce hlídače.

 

 

Jak se tam dostat: metro Père Lachaise (linka 2 nebo 3) nebo Gambetta (linka 3)