Kromě notoricky známých muzeí, uvedených ve všech turistických průvodcích, má Paříž také celou řadu menších, často specializovaných muzeí, kde se netlačí davy turistů. O většině z nich jste si tady na blogu už mohli přečíst. Jenže existuje i několik dalších sbírek, o kterých skoro nikdo neví, dokonce ani rodilí Pařížané. Je nutné si je najít v trochu odbornějších textech a občas u nich máte pocit, že o návštěvníky vlastně ani moc nestojí. Jedním z takových je i Musée d’Ennery, umístěné v elegantní čtvrti 16. obvodu na dohled od Vítězného oblouku. Je věnované asijskému umění, zejména japonským a čínským artefaktům, a nabízí unikátní pohled do světa východoasijské kultury a historie.
Muzeum vzniklo na konci 19. století díky sběratelské vášni Clémence d’Ennery, manželky slavného dramatika Adolpha d’Ennery. Clémence byla fascinována bohatostí, krásou a jemností asijského umění a při svých cestách shromáždila ohromující kolekci uměleckých děl i předmětů denní potřeby. V roce 1892 nechala přestavět svůj dům na muzeum, aby sbírky mohla zpřístupnit veřejnosti. Po její smrti v roce 1898 bylo muzeum darováno francouzskému státu a v roce 1908 bylo otevřeno veřejnosti.
Sbírky Musée d’Ennery jsou zaměřeny především na umění a řemesla z Číny a Japonska, ale najdeme zde také předměty z dalších asijských zemí. Mezi hlavní atrakce a největší vzácnosti patří japonské netsuke a inrō – drobné, ale detailně propracované předměty. Netsuke jsou drobné sošky, které sloužily jako závaží pro inrō, malé krabičky používané k přenášení osobních věcí. Muzeum se také může pochlubit bohatou kolekcí čínské keramiky a porcelánu od starověku až po dynastii Čching, různými sochami a figurkami, z nichž mnohé představují buddhistická a šintoistická božstva nebo mýtické postavy a zvířata, a také japonskými divadelními maskami a loutkami. Dalším důležitým prvkem je sbírka lakového umění z Číny a Japonska, která představuje techniku laků na dřevo nebo bambus, při níž jsou vytvářeny krásné lesklé povrchy, často zdobené složitými vzory.
Za prohlídku stojí už samotná budova muzea. Dům, navržený v typickém pařížském stylu, je okouzlující a evokuje atmosféru konce 19. století. Návštěvníci mohou obdivovat nejen vystavené předměty, ale také nádherný interiér, který dokonale ladí s vystavenými předměty.
Musée d’Ennery je skutečným klenotem pro milovníky asijského umění a kultury. Jeho intimní atmosféra a jedinečná sbírka nabízejí nezapomenutelný zážitek, který odhaluje krásu a jemnost východoasijského umění. Je to ideální místo k návštěvě, pokud hledáte klidnou a nerušenou prohlídku, únik od ruchu pařížských ulic a chcete objevovat něco, co hned tak někdo nezná.
V těsné blízkosti montparnasského věžáku na rušné avenue du Maine uvidíme mezi dvěma autoopravnami ve výšce nad hlavou ceduli Chemin du Montparnasse, která překlenuje úzkou uličku, vedoucí do hloubi mezi dva bloky domů. Dovnitř nás vtáhne nejen překvapivá záplava zeleně, ale i typická dřevěná průčelí uměleckých ateliérů, která vykukují pod psím vínem a břečťanem.
Vznik uličky spadá do 18. století. Původně sloužila jako hlavní přístupová cesta k farmám a vinicím, které tehdy této oblasti dominovaly. Montparnasse sám o sobě se pak v průběhu 19. a začátkem 20. století stal centrem avantgardního umění a kultury, přitahujícím slavné malíře, sochaře, spisovatele a intelektuály.
V podobě, v jaké toto místo najdeme dnes, je známé až od roku 1998, kdy byla ulička zpřístupněná veřejnosti. Oficiálně se jmenuje Villa Marie Vassilieff, na počest malířky a dekoratérky ruského původu, která zde žila a tvořila, a která si tady v roce 1915 otevřena jídelnu pro chudé umělce. Navštěvovali ji, kromě jiných, i tehdy začínající Picasso, Braque, Léger, Matisse, Modigliani, Soutine, Zadkine, Apollinaire a spousta dalších umělců té doby, kteří se sem na Montparnasse začali přesunovat z Montmartru, který právě tehdy přišel do módy a pro chudé umělce už byl drahý.
Marie Vassilieff se sice v druhé polovině 20. let přestěhovala na jih Francie do Renoirova městečka Cagne sur Mer, ale padesát metrů dlouhá slepá ulička na Montparnassu zůstala dál jedním z center uměleckého života v této části města. To, že se zachovala dodnes, je v podstatě zázrak, protože Montparnasse prošel v 60. až 80. letech minulého století mohutnou přestavbou, při níž zmizely desítky podobných autentických prostor, včetně Gauguinova, Modiglianiho, Foujitova nebo Brancusiho ateliéru.
I když jsou místní ateliéry staré, dodnes slouží svému účelu. Jsou v nich nejen dílny, ale také umělecké galerie, které pokračují v tradici uměleckého Montparnassu a mají v sobě tu správnou pařížskou poezii a atmosféru.
Až úplně na konci uličky najdeme bývalý ateliér brazilského sochaře Franse Krajcberga, ve kterém jsou vystavena jeho díla, která daroval městu
Chemin du Montparnasse je malou klidnou pěší zónou, kde si můžete vychutnat atmosféru historické umělecké Paříže. Myslím, že neznám jiné místo, kde by se tak stará historie mísila s dodnes živým uměleckým životem. Pokud se sem vydáte, musíte to ovšem stihnout v pracovní době – na noc se ulička zavírá (jak vidíte na horní fotce, takhle mě z ní večer vyhazovali).
Villa Marie Vassilieff, 14. obvod, 21 avenue du Maine
Jen kousek za Paříží leží jihozápadním směrem historické a roztomilé městečko Meudon, nad kterým se na kopci tyčí rozlehlý vědecký komplex observatoře, která byla založena v roce 1876. Dnes je díky svým špičkovým technologiím a bohaté historii centrem pro astronomický výzkum, známým především svými obřími dalekohledy, které umožňují detailní pozorování Slunce a planet. Patří pod Pařížskou observatoř, která je nejstarší existující astronomickou observatoří na světě. Dovnitř se podívat nemůžeme, ale i její okolí v hlubokém zámeckém parku si návštěvu a prohlídku určitě zaslouží, zvlášť když pro nás je tu ještě jeden historický důvod.
Pohled na hlavní budovu observatoře
Observatoř byla založena na místě původního zámku Bellevue, který byl postaven v roce 1750 pro královnu Marii Leszczyńskou, manželku Ludvíka XV. Zámek byl proslavený svou elegantní architekturou a krásnými zahradami. Bohužel byl zničen během prusko-francouzské války v roce 1870, zůstaly však jeho pozůstatky, do nichž byla observatoř vestavěna, včetně rozlehlého parku a velké vyhlídkové terasy. Zámek Bellevue, a tedy „krásný výhled“, plně odpovídal svému jménu, protože nabízel nádherný výhled na Paříž a řeku Seinu. I přesto, jak se za ta staletí změnilo město i ráz okolní krajiny, vyhlídka na téměř celou Paříž zůstala dodnes zachována.
Výhled od observatoře přes zahradu směrem k anglickému parku. Za parkem pak stojí za kopcem a tedy odtud neviditelný Hangár Y, kolébka francouzského letectví, kde byla v roce 1884 postavena slavná vzducholoď La France a na začátku 20. století testována první francouzská letadla.
Nás bude na Meudonské observatoři kromě parku a vyhlídky na Paříž zajímat i československá stopa, po které se sem dostaneme. Působil zde totiž v letech 1904 – 1914 jeden z nejvýznamnějších Slováků – Milan Rastislav Štefánik, vynikající astronom, který zde pracoval na svých výzkumech slunečních erupcí a atmosférických jevů (představte si, že zde začal působit, když mu bylo 24 let!). Během svého pobytu v observatoři se podílel na konstrukci několika přístrojů. Jeho práce měla zásadní vliv na tehdejší chápání sluneční fyziky a je trvalým přínosem pro astronomii a meteorologii. Štefánikova vědecká kariéra v Meudonu byla přerušena vypuknutím první světové války v roce 1914. V té době se Štefánik začal více angažovat v politice a vojenských záležitostech, což vedlo k jeho klíčové roli v založení Československa. V roce 1919, když se vracel do Československa ze své diplomatické mise v Itálii, tragicky zahynul při letecké nehodě u obce Ivanka nedaleko Bratislavy. Bylo mu pouhých 39 let. V Meudonu ho připomíná socha, která stojí na kraji rozlehlého trávníku pod terasou observatoře.
Kromě hlavní budovy bývalého zámku je v parku rozmístěno několik dalších menších staveb s kupolemi a teleskopy, které využívají toho, že v této části města není velký světelný smog
Terasa observatoře se táhne nad městem skoro kilometr. Bohužel během naší návštěvy na ní řádila městská pouť s desítkami kolotočů a střelnic, která bránila vstupu do celé její západní poloviny s horní terasou. Východní polovina s výhledem na město však byla naštěstí přístupná, stejně jako zadní část, ze které se po schodišti schází k lodžii, vodní nádrží a dál do spodní části parku.
Hvězdárna v kolotočovém obklíčení
Pohled na město z terasy bere dech. Vezměte si s sebou dalekohled nebo teleobjektiv k foťáku, stojí to za to.
Nahoře vidíme zadní část terasy se sochou francouzského astronoma a fyzika Julese Janssena, který byl zakladatelem observatoře. Za sochou se pak po schodech dá sejít dolů k dvoupatrové lodžii, která se otvírá směrem k bazénku. V lodžii je dnes kavárna a konají se tady výstavy a koncerty.
Pohled od Štefánikovy sochy směrem k lodžii
Cesta do Meudonu se může lehce zvrtnout v celodenní výlet a ještě budete mít pocit, že jste nestihli všechno (já jsem tu byla potřetí a ještě mi spousta věcí chybí). Kromě Rodinova muzea a Nadace Jeana Arpa, které leží na opačné straně Meudonu, na kterou je z terasy observatoře také dobře vidět, leží těsně pod observatoří i pozůstatek dalšího starého zámku, ve kterém dnes sídlí městské Muzeum umění a historie. Přiznám se, že sbírky jsem ještě neviděla – měly by se skládat jak z uměleckých děl, včetně obrazů např. Camilla Corota nebo soch Augusta Rodina, tak historických artefaktů nebo archeologických nálezů. Pro začátek ale stačí i samotná budova s terasovou zahradou. Stavba má dlouhou a pohnutou historii. Původně šlo o zámek slavného vojenského velitele 16. století Françoise de Guise, který po mnoha a mnoha změnách majitelů a přestavbách patřil v 17. století ministru války Ludvíka XIV. Louvoisovi. Během francouzské revoluce a následně v prusko-francouzské válce v roce 1870 byl pobořen a jeho pozůstatky byly později využity pro stavbu meudonské observatoře. To, co vidíme dnes, je jen jeden z malých pavilonů původního zámeckého komplexu. Zahrada je plná uměleckých děl, ale také laviček, židlí a lehátek, kam můžete volně přijít a klidně si tady odpočinout.
Přímo za muzeem se pak po schodišti ve svahu můžeme dostat k jednomu z bočních vstupů na terasu observatoře – zhruba v úrovni zadní části, kde začíná lodžie. Ne vždy však tento vstup bývá otevřený, pozor na to. V takovém případě stačí jít podél zdi terasy, až se dostanete k některému dalšímu bočnímu vstupu.
Zahrada muzea
Meudon leží na několika kopcích a když budete od observatoře sestupovat dolů k Seině, narazíte na další z krásných místních parků. Původně byl součástí panství Bellevue v době, kdy ho vlastnil dauphin, a tedy Ludvík Ferdinand, syn Ludvíka XIV. a otec Ludvíka XV. V 18. století zde byla navržena zeleninová a ovocná zahrada, která měla zásobovat královský dvůr čerstvými produkty. Byla pečlivě upravena a její design byl ovlivněn dobovými trendy ve francouzské zahradní architektuře. Po Francouzské revoluci a změnách vlastnictví byla zahrada několikrát přestavěna a v 19. století se stala součástí většího krajinářského parku, takže její původní funkce zelinářské zahrady zmizela. Zachovala se však její původní královská atmosféra a pečlivě udržovaná zeleň.. Až ve 20. století byla postupně zpřístupněna veřejnosti.
Potager du dauphin
Pokud se rozhodnete, že z Meudonu neodjedete vlakem ani RER, ale tramvají T2, která jezdí až dole kolem břehu Seiny, narazíte pod svahem na další z mnoha pozoruhodných staveb – Château de Montalet (kam jsem bohužel přišla už tak pozdě, že bylo zavřeno). Zámek, který má dnes fasádu s renesančními a barokními prvky, má kořeny až ve 13. století, kdy byl postaven jako pevnost, která sloužila k obraně a správě místních území. Patří k němu rozsáhlézahrady a park, které byly navrženy v klasickém francouzském stylu s pečlivě upravenými alejemi, květinovými záhony a fontánami. To vše je běžně přístupné veřejnosti, takže mi nezbývá než se tam co nejdřív znovu vrátit.
Château de Montalet
Jen kousek pod zámkem už leží historické nádraží, které dnes slouží tramvaji T2, která vás odtud odveze na jednu stranu buď do La Défense, nebo na druhou k parku Citroën u pont du Garigliano v 15. obvodu..
Observatoř v Meudonu v současné době není veřejnosti přístupná, probíhají v ní práce, které nedovolují prohlídky. Po jejich skončení by měly být obnoveny komentované prohlídky, zatímco ty individuální nejsou a ani nebudou možné. Můžete se ale podívat aspoň na fotky a videa TADY.
Observatoire de Paris, Meudon, 5 place Jules Janssen
Jak se tam dostat:
– vlak N z Gare du Montparnasse do stanice Bellevue a potom pořád rovně po avenue du Château, nebo od nádraží autobusem Tim do stanice Observatoire
– tramvají T2 do stanice Bellevue, odtud do kopce k nádraží Bellevue a dále jako nahoře
– RER C do stanice Meudon Val Fleury a odtud autobusem 289 nebo 169 ke kostelu Saint-Martin, odtud pěšky k Musée d´art et d´histoire a nahoru k terase, nebo směrem k hlavnímu vchodu na place Jules Janssen
Jednou ze staveb, které zanechal v Paříži a jejím okolí Gustav Eiffel (vlastním jménem Alexandre Gustave Bonickausen), je i malá kovová hala na břehu Seiny v obci Issy-les-Moulineaux, hned za jihozápadní hranicí Paříže. Postavil ji z ocelových nosníků v letech 1884-1885 jako soukromou průmyslovou budovu, sloužící původně jako elektrárna, později jako slévárna mědi a válcovna. Podle některých pramenů Gustave Eiffel halu využíval v době stavby své věže k uskladnění nosníků, spojených provizorními nýty, které sem dopravoval ze svého závodu v Perret-Levallois a které zde, čtyři kilometry od Martových polí, čekaly, až budou po Seině dopraveny na místo montáže. Bohužel všechny historické prameny to tak úplně nepotvrzují, přestože to zní víc než zajímavě; berte to proto raději s rezervou.
V roce 1921 halu získala francouzsko-belgická metalurgická společnost, která zde měla kanceláře až do roku 1981. Poté zde sídlila společnost Yves Rocher. V roce 2011 byla hala už v tak špatném stavu, že bylo nutno rozhodnout, co s ní dál. První plán počítal s její demolicí, hlavně proto, že v jejím okolí probíhala masivní moderní výstavba, a navíc byla plná azbestu a dalších škodlivých látek. Nakonec však bylo rozhodnuto, že hala sice padne, ale Eiffelova kovová konstrukce bude zachována. Pro účely rekonstrukce musela být v roce 2017 kompletně rozebrána. Kovové díly byly odeslány do závodů v Colmaru, kde prošly důkladnou renovací. Poté byla v Issy znovu sestavena a na podzim 2022 byla otevřena jako moderní tržnice. Provozuje ji baskická společnost, která jí dala jméno, a která má haly s podobným konceptem rozesety po celé Francii.
Hala je dlouhá 100 metrů, široká 14 metrů a vysoká 11 metrů. Na plnohodnotnou klasickou tržnici je tedy dost malá a i když tu najdeme stánky s ovocem, zeleninou, rybami, masem, sýry, vínem a pečivem, byly prostory od samého počátku koncipovány jako „jídelní hala“. V desítkách hezky upravených stánků si tady můžete vybrat a sníst v podstatě cokoliv, co vás napadne, od typické francouzské kuchyně, přes burgery, mořské plody, pizzu a další italskou kuchyni, saláty, jihoamerická, čínská, vietnamská a jiná orientální jídla a další a další lákavé lahůdky. Výběr je opravdu široký, nechybí ani cukrárna, dobrá káva a několik barových pultů.
Kromě míst k sezení uvnitř má hala také dvě venkovní terasy. Jedna z nich těsně sousedí s nástupištěm RER C a tramvaje T2, takže při jídle můžete pozorovat příjezdy a odjezdy. Na terase se také konají nejrůznější akce – my jsme měli štěstí na bretaňské slavnosti i s přípravou typických galettes a crèpes, to vše navíc doprovázené typickým zvukem bretaňských dud ( kterým se podle jejich kňouravého zvuku v bretonštině říká vtipně „biniou“ – miminko).
Hala byla při svém opětovném postavení posunuta o několik metrů, protože její místo mezitím zabrala obrovská stavba sídla operátora Orange, vedle kterého vypadá jako dětská hračka. Dole vidíte na fotce z roku 2014, jak vypadala původně, když mezi jejími nosníky bylo ještě cihlové vyzdění.
Hala je sice zajímavá svojí historií i dnešním určením, její okolí na nábřeží je však natolik industrializované, že je lepší odtud prchnout. Naštěstí to do zeleně není daleko – stačí jen přejít most přes rameno Seiny a ocitnete se na ostrově Saint-Germain. Ano, to je ten ostrov, který jsem tady připomínala nedávno v souvislosti se sochařem Jeanem Dubuffetem, protože právě tady stojí jeho Figurová věž.
Kromě ostrova se od haly v Issy-les-Moulineaux dostanete na spoustu dalších zajímavých míst. Kromě samotného Issy s Muzeem hracích karet odtud především míří RER C přímo do Versailles, ať už rovnou k zámku, nebo do stanice Versailles-Chantier, která vám dá víc možností, jak poznat samotné město (a k zámku se tak dostanete menší oklikou). Naopak tramvaj T2 vás po břehu Seiny odveze k parku Saint-Cloud, přičemž minete i ostrov Seguin s novou supermoderní koncertní halou La Seine Musicale (zastávka Brimborion). Můžete to ale také udělat jako já – po procházce v parku na ostrově Saint-Germain se vydat do kopce v Meudonu, kde se dá navštívit nejen Rodinovo muzeum s jeho hrobem, ale také krásné meudonské muzeum a terasa observatoře. A právě tam se podíváme příště.
Rameno Seiny s ukotvenými čluny, které často slouží i k bydlení
Začátek parku na ostrově Saint-Germain, který se táhne skoro jeden a půl kilometru
Figurová věž na Ile-Saint-Germain. Její interiér se dá navštívit, ale jen v rámci komentovaných prohlídek.
Les Halles d’Issy – Biltoki, 1 rue Rouget de Lisle, Issy-les-Moulineaux
Jak se tam dostat: stanice Issy – Val de Seine, RER C a tramvaj T2
Otevřeno: denně od 9 hod, v neděli od 9,30; v pondělí do 16 hod, úterý a středa do 24 hod, čtvrtek, pátek, sobota do 1 hod, neděle do 18 hod.
Na ostrově Cité, v místech prvního sídla francouzských králů, dnes najdeme tři památky. Kromě Sainte-Chapelle, Svaté kaple, na nás dýchne dávná historie i v komplexu dnešního Justičního paláce, v jehož suterénu leží Conciergerie – základy prvního královského sídla. Vybudoval ho už král Clovis v 6. století a v jeho práci pokračoval o pět století později král Hugo Kapet. Pozůstatky paláce, které můžeme vidět dnes, pocházejí ze 14. století, z doby vlády Filipa IV. Sličného, vnuka Ludvíka Svatého. Ten na tomto místě vybudoval prestižní symbol monarchie, který byl současně i sídlem parlamentu.
Na konci 14. století král Karel V. svoje sídlo přestěhoval do Paláce Saint-Pol v sousedství dnešního náměstí place des Vosges (Louvre v té době byl ještě nehostinnou pevností u hradeb města) a opuštěný palác na ostrově byl přeměněn v centrum výkonné a soudní moci, jehož součástí bylo rovnou i vězení. Až teprve v roce 1914 bylo vězení zrušeno a palác byl zapsán do seznamu historických památek.
Justiční palác s typickou siluetou, které dominují kulaté věže, zakončené špičatou střechou, se rozkládá v západní části ostrova Cité. Conciergerie leží v pravé části komplexu pod hranatou hodinovou věží, a do jejích suterénních sálů se vstupuje relativně malými dveřmi napravo od mřížové brány Justičního paláce. Oč jsou dveře menší a schody dolů strmější, o to větší překvapení čeká dole. Pohled na středověké prostory s řadami sloupů, které nesou gotickou klenbu, je úchvatný.
Největší sál měří na délku 64 metrů, na šířku 27,5 metru a na výšku 8,5 metru a byl vybudován v letech 1302 až 1313 jako refektář pro asi dva tisíce zaměstnanců královského paláce. Tam, kde byl refektář, musela být ovšem i kuchyň. Jak asi tehdy královská kuchyň vypadala, zjistíme, když vystoupáme po kamenném točitém schodišti o patro výš, kde leží prostor se čtyřmi ohromnými krby, které sloužily k vaření.
O něco výše nad hlavním sálem je položený menší sál hlídek, Salle des Gardes. Pochází z roku 1310. Jak dosvědčuje název, shromažďovaly se v něm královské hlídky a zároveň sloužil jako předsíň sálu, kde král vykonával svoji roli soudce a kde později, během Francouzské revoluce, sídlil revoluční soud. Dnes zde najdete obrovské davy lidí, kteří se tísní nejen ve frontě do dalších prostor, ale i v obchodě se suvenýry, kde najdete vše, doslova vše, na co se dá obtisknout podobizna Marie-Antoinetty..
Z hlavních sálů se prochází do prostor bývalého vězení, kde je dnes umístěna expozice, zachycující historii tohoto místa v době po Francouzské revoluci. Tehdy zažilo přeplněné vězení svůj vzestup, pokud se to tak dá říct. Nejdříve zde byli vězněni a popravováni členové královské rodiny a odpůrci revoluce – až časem začalo docházet i na samotné revolucionáře. V malé pietní místnosti visí na zdi seznamy všech 2780 odsouzených, kteří během revoluce skončili pod gilotinou. Poslední chvíle života tady strávil i jeden ze strůjců revoluce Maximilien Robespierre. Kdo s čím zachází, tím také schází, chtělo by se říci.
Maximilien Robesprierre
Nejznámějším vězněm zde však byla bezpochyby královna Marie-Antoinetta, která tady byla vězněna od svého zatčení v červenci 1789 až do své popravy 16. října 1793. Její cela se však ve své podobě nezachovala, protože při přestavbě těchto míst budovy byla na jejím místě vybudována vězeňská kaple. Kromě několika obrazů s tématikou jejího věznění i popravy jsou v těchto místech také umístěny připomínky samotného Ludvíka XVI. a jeho sestry Elisabeth,
Kaple Marie Antoinetty, nazývaná také Kaple smíření – Chapelle expiatoire
Kromě slavných vězňů prošlo zdejšími zdmi i mnoho bezejmenných a bezvýznamných lidí. Takto vypadaly cely těch nejubožejších. Z podzemních kobek se pak dá projít na malý dvůr bývalé ženské věznice.
Conciergerie jsem navštívila znovu po více než deseti letech a potvrdila si, že i z ní je už přeplněná turistická atrakce, ale že přesto stojí za návštěvu – koneckonců, místa s takovou historií nevidí člověk každý den. Na rozdíl od minulosti je potřeba si koupit vstupenku předem a zarezervovat si návštěvu na určitý den a hodinu. Rezervaci musíte na uvedených stránkách provést, i když máte nárok na vstup zdarma (studenti do 25 let). Anebo si můžete počkat na třetí zářijový víkend a podívat se sem zdarma v rámci Dnů evropského dědictví.
Conciergerie, 1. obvod, 2 boulevard du Palais
Otevřeno denně od 9.30 do 18 hod
Vstupné 13 eur Eur, studenti do 25 let zdarma. Společná vstupenka do Conciergerie a Sainte-Chapelle 20 Eur, kupuje se jen na stránkách Sainte-Chapelle.
Nadace Jeana Dubuffeta, kterou jsme tady viděli minule, leží přímo u křižovatky rue de Sèvres s boulevardem du Montparnasse. Na opačné straně křižovatky stojí mohutná skleněná budova, která je součástí dětské nemocnice Necker. Její historická část, která byla při svém založení v roce 1778 vytvořena z bývalého benediktinského kláštera, se táhne podél rue de Sèvres. Odtud je přes mřížovou bránou vidět na ploše mezi starou a novou částí nemocnice vysoký pestrý sloup se siluetami postaviček. Je to dílo jednoho z nejznámějších amerických street artistů Keitha Haringa. Na blogu jsme ho sice už viděli před více než deseti lety, ale protože se jeho okolí trochu změnilo, podíváme se dovnitř znovu.
Keith Haring, narozený v roce 1958, byl jedním z propagátorů street-artu a grafického stylu malby. Po studiích na výtvarné škole v New Yorku se naplno věnoval nejen běžné tvorbě, ale také malbě na zdi, inspirované graffiti, nejprve v New Yorku, ale brzy prakticky v celém světě. Velmi záhy se proslavil a jeho poznávacím znamením se stal typický grafický panáček, načrtnutý černou linkou. Keith Haring zemřel na AIDS v roce 1990 v necelých 31 letech.
Na dílo Keitha Haringa můžete v Paříži narazit také v kostele Saint-Eustache v 1. obvodu, kde po levé straně kostela ve třetí kapli za sakristií visí jeho triptych s tématem Kristova života.
Dvacet sedm metrů vysoký pestrý sloup uprostřed nemocnice vypadá zdánlivě bez účelu a možná vás napadne, kde se tady vzal. Dnes sice stojí jako solitér, ale v minulosti šlo o schodišťovou věž jedné z nemocničních budov, která byla zbořená v roce 2017. Původně hrozilo zboření i věži, ale nakonec bylo rozhodnuto o jejím zachování a za přispění mecenášů i o restaurování Haringovy fresky, která se v průběhu let stala jedním z jeho nejznámějších a nejcennějších děl.
Zatímco v minulosti byla věž vmáčknuta do malého prostoru mezi starými budovami, dnes stojí jako vysoký totem uprostřed nemocničního parčíku, založeného po jejich zbourání. Jak místo vypadalo v roce 2013 vidíte na spodní fotografii.
Přímo naproti věži, na zdi staré původní budovy nemocnice, najdeme další street art. Jeho autorem je portugalský umělec Alexander Farto, narozený symbolicky v roce 1987, v roce, kdy Haring dekoroval svoji věž. Specialitou Farta, tvořícího pod přezdívkou Vhils, jsou obličeje a postavy, které vytesává kladivem, sbíječkou i výbušninou do omítky starých zdí. V Paříži zanechal několik dalších děl, a i když tvoří prakticky po celém světě, nejvíc jich najdete v jeho rodném Lisabonu.
Stará budova nemocnice byla sice také nedávno zrekonstruována, ale její klášterní strohost žádným zvláštním historickým půvabem nevyniká. Nemocnici založila v roce 1778 Madame Necker, manželka ministra financí Ludvíka XVI., a matka známé spisovatelky Madame de Staël. Už při svém založení byla nemocnice určena dětem do patnácti let a na svoji dobu byla moderní a pokroková. Od roku 1802 nese jméno své zakladatelky. Na nádvoří, které vidíte na fotografii, se dá běžně podívat.
Na spodní fotografii je pak vidět prolamovaná skleněná fasáda nové budovy z roku 2013, tvořící roh boulevardu du Montparnasse a rue de Sèvres, přímo u metra Duroc. Na protilehlém rohu pak uvidíte slepecký ústav, o kterém jsem zde také už psala.
Nadace Jeana Dubuffeta, rodáka z Le Havru (1901-1985), jehož snadno identifikovatelná díla se vyznačují ve velké většině jen červenou, modrou, černou a bílou barvou, slaví v letošním roce padesát let od svého založení. Ve svých pařížských prostorách v rue de Sèvres proto k tomuto výročí vystavuje některé své poklady a také podrobnou přehlídku své činnosti.
Nadace je jednou z mála institucí tohoto typu ve Francii, jejímž zakladatelem byl přímo sám umělec. S jeho činností však je spjata jen historie prvních deseti let. Po jeho smrti nadaci řídí správní rada, vedená jeho dcerou Isalminou.
Sbírky nadace dnes obsahují přes dva tisíce pět set děl, ať už jde o malby, kresby, grafiky, plastiky, architektonické modely, fotografie nebo dokumenty. Jsou to především odkazy samotného umělce, dary od jeho dcery a novější akvizice.
Vstup do sídla nadace ve dvorním traktu, s typickým Dubuffetovým panákem před vchodem
Dubuffet se narodil v roce 1901 v Le Havru, ale od roku 1918 žil a studoval malbu v Paříži. V dalších dvou desetiletích však pod vlivem pochyb o hodnotě umění i o svém talentu postupně přestal malovat, vrátil se do Normandie a převzal otcovu firmu na prodej vína. K umění se natrvalo vrátil až v roce 1942. Jeho první samostatná výstava se konala v roce 1944. V roce 1948 přistoupil k surrealismu, ale s hnutím se brzy rozešel a po delším uměleckém hledání svého stylu a pod vlivem psychologické literatury vytvořil termín Art Brut pro umění mimo estetické normy, vytvářené neprofesionály, jako jsou duševně nemocní, vězni nebo děti. Pod touto inspirací tvořil elementární, dětinské a často na pohled kruté figury, a zdeformované, absurdní a groteskní bytosti a architektonické celky.
Výstava podchycuje celý jeho umělecký vývoj, od klasických malířských začátků, přes plátna malovaná olejem se strukturou, doplňovanou pískem nebo slámou, až po projekty, složené z deformovaných postav. Najdeme zde také prezentaci jeho velkých projektů, v čele s tak zvanou „Closerie Falbala„, uměleckým komplexem, který Dubuffet vystavěl v Périgny-sur-Yerres ve kraji Val-de-Marne, kde z betonu, epoxidu a polyuretanu vytvořil vilu, sloužící jako místo meditace, obklopenou vysokými zdmi, to vše dekorované jeho typickým stylem ve třech barvách, lemovaných černými linkami.
Dvorní ateliér, ve kterém nadace sídlí, představuje svoji novou expozici ve třech částech. Jedna místnost je věnována vizuální časové ose, zachycující padesát let činnosti nadace, další dvě místnosti, rozdělené vloženou galerií, jsou věnovány hlavním dílům ze sbírky se zaměřením na portréty a postavy. Poslední místnost evokuje jeho ateliér ve Vincennes.
Jako důkaz o tom, že i k umění Art brut vede nedříve cesta přes zvládnutí všech zákonitostí malby, slouží především portréty, na kterých je často zobrazena jeho dcera
Dvorní ateliér, ve kterém nadace sídlí, nebyl Dubuffetovým ateliérem, umělec ho dokonce nikdy ani neviděl. Nadace ho zakoupila až po jeho smrti. Je to úžasné místo samo o sobě, jak díky své dispozici, tak i půvabu dvora se zahradou, přes který se do ateliéru dostaneme poté, co z ulice projdeme chodbou zcela banálního činžáku.
Dubuffetova díla můžeme vidět v Paříži na několika místech – jedna z jeho typických figur stojí například v Tuilerijské zahradě nedaleko Orangerie. Další jeho velké dílo, Věž figur, najdete na Ile-Saint-Germain v Issy-les-Moulineaux na jihozápadním okraji Paříže – nebo taky tady na blogu v TOMTO ČLÁNKU.
Tour aux Figures na Ile-Saint-Germain
Fondation Jean Dubuffet, 6. obvod, 137 rue de Sèvres
Otevřeno denně od 14 do 18 hod, kromě sobot, nedělí, svátků a celého srpna
„Jen Paříž je hodna Říma a Řím je hoden Paříže“ . Toto tak trochu domýšlivé heslo najdete v malém parčíku v Latinské čtvrti. Je umístěno na soše římské vlčice, kojící Romula a Réma, kterou Paříži jako svému družebnímu městu věnoval v roce 1962 Řím. Tato věta se stala motivem jejich spolupráce, která zůstává jedinečná, protože pro obě města je to jediná družba, kterou kdy navázala.
Parčík, ve kterém socha vlčice stojí, najdete přímo před Sorbonnou, na jejíž průčelí je z parku dobrý výhled. Park bývá během dne plný studentů, kteří sem často chodí nejen kvůli odpočinku mezi dvěma přednáškami, ale i kvůli starému rituálu, spojenému se sochou filosofa Michela de Montaigne, autora slavných Esejů, která je umístěná přímo u vchodu do parku. Podle tradice je totiž nutné si před každou zkouškou pohladit filozofův střevíc, jehož špička je proto oblýskaná do zlatova.
Sochu vytvořil sochař Paul Landowski a Paříži ji daroval v roce 1934 jistý doktor Armengaud. Zajímavé je, že socha byla původně z bílého mramoru a že byla v roce 1989 nahrazena touto bronzovou kopií, která studentskou tradici osahávání přece jen lépe snáší.
Socha francouzského pedagoga Octava Gréarda
Kromě dalších dvou soch, a to francouzského pedagoga Octava Gréarda z roku 1909 a malíře Pierra Puvis de Chavanne z roku 1924, parčíku vévodí především pohled na mohutné středověké zdi Národního muzea středověku Cluny. To jsme tady na blogu sice už viděli před více než deseti lety, ale protože k němu byly při nedávné rekonstrukci dostavěny nové vstupní prostory a vystavené sbírky byly znovu jinak uspořádány, ještě se tam brzy jednou vrátíme.
Na starých mapách najdete park pod názvem Square de la place Paul Painlevé, na ještě starších, předválečných, jako place de la Sorbonne. V roce 2021 byl park přejmenován na počest profesora historie a geografie Samuela Patyho, který byl zavražděn 16. října 2020 islamistickým teroristou v Conflans-Sainte-Honorine.
Tak se jmenuje výstava, která se v současné době koná v Musée d’Orsay při přilezitosti sto padesáti let od uskutečnění prvního nezávislého výtvarného salónu v roce 1874.
Salónu se tehdy zúčastnila skupina avantgardních malířů, kteří se rozhodli vystavovat jako opozice proti každoročnímu oficiálnímu salónu, kterým někteří opovrhovali a jiní na něj nebyli, i přes svou snahu, připuštěni. Třicet tři z nich si proto pronajalo rozlehlý ateliér fotografa Nadara na boulevardu des Capucines, kde rozvěsili svoje díla. Skupina to byla značně nesourodá, lišili se stylem, zaměřením, tématy, uměleckým výrazem, a koneckonců i generačně a sociálně. Spojovalo je v podstatě jen to, že zaplatili vstupní poplatek a že toužili předvést svoji práci veřejnosti.
Expozice v Musée d’Orsay proto není tak úplně o vzniku impresionismu, ani o malířích impresionistech, ale je to spíš výstava o výstavě a o jejím zasazení do kontextu doby a o vztahu k oficiálnímu salónu.
Claude Monet: Východ slunce, imprese, 1874. Plátno, díky kterému to všechno vzniklo.
Přestože je tento první nezavislý salón dnes považován za mezník v historii malby, slovo impresionismus na něm tehdy ještě oficiálně nepadlo. Známá historka o tom, že toto slovo poprvé vyslovil novinář Louis Leroy v reakci na Monetův obraz, je prý sice pravdivá, výraz impresionismus se však ujal až v roce 1877 po třetím salónu tohoto hnutí, kdy se tak začali označovat i sami jeho členové.
Mimochodem, název obrazu byla pouze náhoda. Monet svůj obraz původně poslal bez pojmenování a když ho po něm organizátoři chtěli, nazval ho „Pohled na Le Havre“. To mu však neprošlo s tím, že tam město není vidět, a proto prý řekl: „Tak tam napište Východ slunce, imprese“. Obraz sám tehdy na salónu prošel bez velkého povšimnutí a stal se slavným až na začátku 20. století.
Auguste Renoir, Houpačka, 1876
Claude Monet, V pokoji, 1877
V Musée d’Orsay teď můžeme vidět velkou část obrazů, které byly na tomto prvním nezávislém salónu představeny, a to dokonce i v původním řazení, které tehdy i dnes otvíraly obrazy Augusta Renoira, který se v organizování salónu velmi angažoval. Následují díla Pissarra, Sisleyho, Degase, Moneta, Cézanna, Berthe Morrisotové a dalších umělců, které dnes řadíme mezi impresionisty. Kromě toho jsou tu i díla, která jejich autoři představili na následujících nezávislých salónech v roce 1876 a 1877. Některé z obrazů, zapůjčené ze zahraničí, hlavně z USA, jsou ve Francii vystavovány poprvé po dlouhých desetiletích.
Edgar Degas, Žehlířka, 1869
Gustave Courbet: Útesy v Étretatu po bouři, 1870
Paul Cézanne, Moderní Olympie, 1873-1874
Výstava trvá do 14. července. Doporučuji koupit vstupenky předem přes internet, abyste se vyhnuli nekonečné frontě. I tak je nezbytné obrnit se proti davům, které budou ještě čím dál víc houstnout s tím, jak se bude blížit termín ukončení výstavy.
Jedním z nejkrásnějších měst v dosahu jednodenního výletu z Paříže je Auxerre, burgundské město ležící na poloviční cestě mezi Paříží a Dijonem. Rozkládá se na malém vrchu nad řekou Yonne a první, co vám vyrazí dech, jsou výhledy, které se nabízejí přes řeku na město. Středověké centrum s původními hrázděnými domy stojí za procházku, kterou vás provedou, stejně jako v nedalekém Sens, mosazné medailony v dlažbě. Tady jsou s podobiznou kadeta Roussela, královského husara z Auxerre z konce 18. století, připomínaného v lidové písni. Díky medailonům s jeho tváří se dá městem cestovat zpátky v čase a prostoru, od opatství Saint-Germain a katedrály Saint-Etienne, a ponořit se do barevného světa v historické čtvrti kolem Hodinové věže, kde čas plyne pomalu v rytmu slunečních a měsíčních ručiček. No a kdo má čas, může také objevovat burgundské vinné sklepy.
Pohled na Auxerre a jeho dvě nejvýznamnější památky – vpravo opatství, vlevo katedrála
Centrum města s Hodinovou věží
Trojúhelník s portrétem kadeta Roussela, který vede návštěvníky po památkách
Katedrála Saint-Etienne, jejíž historie začíná v 5. století, prošla v průběhu staletí řadou událostí, které vedly k její podobě tak, jak ji najdeme dnes. Stavba, pozoruhodná nejen pro svoji historii, mimořádnou sochařskou a kamenickou výzdobu a nádherné vitráže, je mistrovským dílem gotického umění.
Současný chrám je už pátou církevní stavbou na tomtéž místě. Dnešní katedrála tak stojí na pozůstatcích předchozích čtyř románských svatostánků. Stavba byla zahájena v roce 1220 po požáru, který město zcela zpustošil, a dokončena v roce 1550.
Pohled na průčelí se třemi portály a jednou asymetrickou věží
Levý portál se zobrazením Krista, jak korunuje Pannu Marii
Tři portály v průčelí jsou bohatě vyzdobeny sochařskými vyobrazeními z bible, pocházejícími z doby mezi 13. a 15. stoletím. Zatímco tympanon středního portálu je zasvěcen Poslednímu soudu, levý představuje korunování Panny Marie a Krista a pravý, který je nejstarší, zobrazuje epizody ze života Krista a Jana Křtitele. Všechny tři portály jsou lemovány basreliéfy s biblickými výjevy, na nichž mají světci většinou usekané hlavy. Není to, jako to často bývá, pozůstatek Francouzské revoluce, ale mají je na svědomí již huguenoti z doby náboženských válek od 16. století.
Tympanon centrálního portálu se zobrazením Posledního soudu ze 13. století. Kristus zde sedí mezi Pannou Marií a Janem Křtitelem. Výklenky po stranách tympanonu představují šedesát šest biblických výjevů. Některé z nich však byly huguenoty tak znetvořeny, že se je nepodařilo identifikovat ani pokud jde o postavy, ani o děj.
Nejstarší a také nejkomplikovanější výzdoba pravého tympanonu. Je rozdělena do tří částí. Horní představuje stětí proroka Jana Křtitele a předání jeho hlavy Salome, uprostřed je zobrazen Kristův křest a dole vidíme výjevy z dětství svatého Jana Křtitele – Navštívení, narození a obřízku.
Nahoře vidíme pohled do interiéru chrámu. Vitráže, zachované v chóru jako nejstarší části katedrály, pocházejí ze 13. až 15. století. Zobrazují většinou výjevy ze života mučedníků a svatých, ale také Stvoření a Inkarnaci. I když byly mnohokrát poškozeny, hlavně v 16. století během náboženských válek, díky renovaci v 19. a 20. století si zachovaly svoji středověkou krásu.
Pohled do chóru, který je nejstarší částí katedrály. Jeho historie sahá až do počátku 13. století.
Od katedrály se úzkými středověkými uličkami dostaneme do severní části historického jádra města, k opatství Saint-Germain, které leží na malém vrcholku nad řekou Yonne. Jako by nestačilo ohromení z katedrály – tady se ještě prohloubí a znásobí.
Nahoře vidíme starou čtvrť mezi katedrálou a opatstvím, dole pohled přes řeku na opatství a chór jeho chrámu.
Klášterní komplex založila už Clotilde, druhá manželka krále Clovise, v 5. století jako poctu svatému Germainu z Auxerre, který zde byl pohřben v roce 448. Klášter se svým chrámem, zasvěceným svatému Mořici, sloužil jako nekropole biskupů z Auxerre a v 9. století se stal centrem prestižní náboženské školy a později i karolínské renesance. Klášter byl od roku 725 sídlem benediktinského řádu a v době jeho největší slávy zde žilo více než šest set mnichů.
Dnes slouží celý areál jako muzeum. V bývalých mnišských kolejích sídlí muzeum umění a historie a dočasné výstavy oživují toto místo po celý rok.
Areál opatství je poměrně dobře zachován a zrekonstruován. Jeho počátky sice sahají do 5. století, ale nejstarší dochované části pocházejí z 9. století. Jedná se o karolinské krypty, umístěné pod opatským kostelem. Dodnes se v nich nachází sarkofág svatého Germaina a také soubor nástěnných maleb z 9. století, považovaných za nejstarší nástěnné fresky ve Francii. Klášterní budovy mají různorodou architekturu, o čemž svědčí kapitulní síň z 12. století, sklep ze 14. století nebo křížová chodba z 18. století. V průběhu staletí bylo totiž opatství několikrát cílem vandalů, kteří se ho pokoušeli zničit. Nejhůře se zde zapsali v 16. století huguenoti a následně revolucionáři po roce 1789.
Křížová chodba lemující bývalý rajský dvůr
Kapitulní síň
Dnešní podoba opatského kostela, zasvěceného svatému Mořici, pochází až z poloviny 19. století. Krátce předtím byla totiž zcela zničena původní románská stavba, ze které dnes zůstala jen jedna z věží. Podzemní část staré románská lodi byla předmětem archeologických vykopávek a v kryptě jsou zpřístupněny výsledky tohoto výzkumu.
Vitráže v chóru pocházejí z 19. století. Stejně jako opatská kolej, i kostel je součástí muzea. Jsou v něm kromě obměňujících se modernějších uměleckých děl umístěny i exponáty, pocházející z jiných kostelů, včetně cenných kamenných polychromovaných soch z 15. a 16. století.
Vlevo nahoře svatý Denis, svírající svoji uťatou hlavu, kterou si nesl z Paříže na sever až do míst, která jsou dnes po něm pojmenována, a kde dnes stojí katedrála, která je mu zasvěcená. Vpravo Ecce Homo – zobrazení zbičovaného Krista. Dole pak svatý Martin, římský voják, který ve 4. století evangelizoval Burgundsko. Socha zobrazuje okamžik, kdy mečem rozťal svůj plášť, aby jednu polovinu daroval žebrákovi.
Průčelí opatství s věží sv. Jana
Na průčelí opatského kostela stojí padesát tři metry vysoká románská věž, zasvěcená svatému Janovi. V minulosti stála na druhé straně průčelí symetricky věž svatého Mořice, která se však nedochovala. Věž je na západním průčelí zdobena kamennými vlysy z 11. století.
Pohled do románské krypty pod kostelem
Nejvzácnějším exponátem, umístěným v kryptě, je sarkofág svatého Germaina
Jedna z původních románských fresek v kryptě
Přímo ve středu mimořádně dobře zachovaného historického centra s velkým množstvím pestrých hrázděných domů, stojí další auxerreská pamětihodnost – Hodinová věž. Má kulatý půdorys a pochází z 16. století, stojí však na starověkých galsko-římských základech. Věž přiléhá k jihovýchodní straně Pařížské brány, nad kterou jsou umístěny astronomické hodiny. Číselník hodin je zobrazen na obou stranách brány. Je rozdělen do dvakrát dvanácti částí, přičemž hodiny jsou označeny římskými číslicemi od I do XII a půlhodiny kosočtverci. Zvláštností hodin je to, že ukazují jak sluneční čas, tak i lunární, a také fáze měsíce. Jejich mechanismus pochází z roku 1483.
Hodinová věž je vstupem do historického jádra, soustředěného kolem place de l´Hôtel de Ville. Právě v okolí tohoto náměstí najdeme ty nejhezčí domy, ale také nejživější společenský život v kavárnách a restauracích.
Socha kadeta Roussela na fontáně v rue Paul Bert
V Auxerre jsem se zdržela jen necelý den, během kterého jsem sice stihla vidět ty nejdůležitější památky, ale klidně bych si dokázala představit, že tu strávím mnohem víc času. Město se svými šestnácti stoletími historie má co nabídnout. Koho nezajímá historie, může se procházet kolem řeky, kde jsou krásně upravená nábřeží. No a pak jsou tady ty burgundské vinné sklepy, samozřejmě.
Na březích Yonne
Poslední pohled z mostu přes řeku na katedrálu a dole na opatství
Teoreticky se dá návštěva Auxerre spojit s návštěvou Sens. Leží od sebe jen necelých šedesát kilometrů a spojuje je s Paříží stejná železniční trať, ale podle mě by to byla škoda – obě města jsou tak půvabná, že si zaslouží svůj prostor a čas na jejich poznávání.
Jak se tam dostat: vlakem z nádraží Paris Bercy, cesta trvá asi hodinu a půl
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.