Na konci středověku se na levém břehu Seiny rozkládala kolej Beauvais-Dormans, kterou nechal v roce 1375 postavit Jean de Dormans, biskup z Beauvais. Kolej měla charitativní cíle a sloužila ke vzdělávání nemajetných chlapců. V kolejí údajně studoval v první polovině 17. století i Cyrano de Bergerac. Kolej byla provozována církví a proto byla její součástí i kaple, která jediná přežila až do dnešních dnů poté, co byl zbytek koleje zbořen.
Od roku 1882, kdy kapli zakoupila rumunská královská vláda, slouží stará gotická kaple pravoslavném kultu a sídlí v ní rumunská ortodoxní církev sv. Archandělů Michaela, Gabriela a Rafaela. Kaple byla před několika lety zrekonstruována a my se dnes podíváme na její zlacenou nádheru.
Jde o katedrálu pouze v církevním a ne v architektonickém smyslu – na to je příliš malá a nemá chrámový ochoz. To ale vůbec nebrání oslňujícímu dojmu, který ty prostory na člověka udělají.
Jako v každém pravoslavném chrámu, i tady je centrem všeho dění ikonostas. Ten zdejší je zlacený tak, až oči přecházejí, a doplňují ho staré ikony, často tepané ze stříbra.
Kaple má řadu krásných vitrážových oken. Jde však jen o kopie z konce 19. století, kdy byla kaple prohlášena kulturní památkou. Původní okna z let 1377 – 1378 jsou uložena v Musée Carnavalet.
Zajímavostí jsou zde také lavice, které jsou označeny celou řadou rumunských šlechtických a dokonce královských jmen. Ti všichni tady sedávali po své emigraci z Rumunska po roce 1947.
5. obvod, 9bis rue Jean de Beauvais
Jak se tam dostat: metro Maubert Mutualité (linka 10)
Dnes se spolu vydáme do jedné pařížské nemocnice a to hned do té největší a nejstarší – a řekla bych, že díky své historii i také jedné z nejzajímavějších. Stavba nemocnice začala v roce 1656 z rozkazu Ludvíka XIV. na místě bývalého vojenského arsenálu, kde se vyráběl střelný prach. K jeho výrobě byl zapotřebí ledek – sanytr, francouzsky salpêtre, proto se tomuto místu říkalo La Salpêtrière, Sanytrárna (taky jsme v Praze jednu měli). Její jméno potom zdědila nově postavená nemocnice.
Hlavní vstup do nemocnice. Náměstí před branou nese jméno Marie Curie.
Zpočátku to vlastně ani tak úplně nemocnice nebyla. Svým výnosem Ludvík XIV. totiž založil tak zvaný „Všeobecný hospic pro zavírání pařížské chudiny“, který sloužil k soustřeďování žebráků, tuláků, duševně nemocných a jiných lidí na okraji společnosti (aby podle krále „nerušili klid a život v Paříži“). Mužské oddělení vzniklo na okraji města v Bicêtre, dětské oddělení (protože na okraji společnosti žilo i mnoho dětí) v nedaleko postavené nemocnici Pitié a ženské oddělení bylo založeno právě tady, v Salpêtrière.
V roce 1864 král funkce tohoto zařízení ještě rozšířil a vytvořil tady ženskou věznici. Byly zde zavírány nejen ženy, které spáchaly nějaký zločin, ale i prostitutky a ty ženy, o jejichž internování požádala jejich rodina. Zařízení, které se nesoustředilo na léčbu nemocných (od toho byla nemocnice Hôtel-Dieu vedle Notre-Dame na ostrově Cité), ale na jejich vyloučení ze společnosti a internaci v úděsných podmínkách, kdy zde ženy bez ohledu na druh postižení a možnost nebo nemožnost vyléčení živořily v okovech, fungovalo stejným způsobem po celé 17. a 18. století. Až na jeho konci došlo k lehkému zlepšení. Ženy začínaly být i léčeny a alespoň ty neléčitelné oddělovány od těch, kterým ještě bylo možno pomoci. To se však opět zhoršilo po francouzské revoluci, kdy si tady, v ženské nemocnici, udělali revolucionáři místo pro orgie, znásilňování i zabíjení. V té době zde bylo soustředěno skoro deset tisíc žen, z toho tři tisíce vězeňkyň. Mnoho z nich však bylo zabito během tak zvaného Zářijového masakru v roce 1892, kdy zdivočelí revolucionáři pohánění hysterií, živenou jejich vůdci Dantonem a Maratem pod záminkou, že se v pařížských vězeních chystá protirevoluční spiknutí, tato zařízení přepadli a osazenstvo povraždili. V 18. a 19. století nemocnice pomalu začala naplňovat svůj účel – ženy zde byly odděleny podle druhu nemoci, byly léčeny a později došlo i ke zrušení věznice a zaměření na léčbu. Působilo zde mnoho slavných francouzských lékařů, za všechny třeba Jean Martin Charcot, průkopník a zakladatel neurologie, který právě tady prováděl léčbu psychických a neurologických nemocí a využívání hypnózy. Až na začátku 20. století se zařízení začalo měnit z psychiatrické léčebny na skutečnou nemocnici. Ve 20. letech došlo ke sloučení Salpêtrière s vedlejší nemocnicí Pitié. V 60. letech byly postaveny další nové, moderní kliniky a také zde byla založena lékařská fakulta.
Dnes je nemocnice jedním z nejmodernějších a nejvýznamnějších francouzských zařízení. Právě tady zemřela po havárii v roce 1997 princezna Diana.
Když jsem poprvé viděla rozsáhlý nemocniční park v jednom starém filmu, který natočila režisérka Agnès Varda (jmenoval se „Cléo od 5 do 7“), věděla jsem, že se tam jednou chci podívat. Došlo na to až loni v létě, ale protože jsem tehdy neměla dost času a nenašla jsem to, co jsem hledala, vrátila jsem se sem ještě jednou letos v květnu.
Ve stejné době jako všechny hlavní budovy byla v areálu postavená i kaple sv. Ludvíka. Architektem byl tehdy slavný Louis Le Vau, po jehož smrti stavbu dokončil neméně slavný architekt Libéral Bruant (autor Invalidovny a také celé koncepce této nemocnice). Vysoká kupole ční nad střechami ostatních budov a provází nás po celém areálu.
Kaple má půdorys řeckého kříže. Kolem hlavního prostoru, nad kterým se tyčí osmiboká kupole, jsou soustředěny čtyři okrouhlé kaple, zakončené malými kupolemi. Kaple dnes působí prázdným a smutným dojmem. Poté, co byla po roce 1789 vypleněná revolucionáři, kteří odtud odvezli všechny cennosti a zařízení včetně zvonů, a poté, co v době francouzsko – prusko-rakouské války sloužila jako vojenský lazaret, se sice navrátila k náboženským účelům, ale už nikdy nebyla obnovená ve své původní kráse.
Hned za kaplí najdeme původní staré budovy, postavené do tvaru dvou čtverců s vnitřními dvory. Za nimi začíná velký nemocniční park, ten, který mě sem původně přivedl.
V dálce za parkem vidíme nové budovy moderní části nemocnice
Průchody ve staré zdi se dostaneme do prostor dřívější nemocnice Pitié. Ta zde byla postavená na začátku 20. století poté, co její původní sídlo na místě dnešní Velké pařížské mešity bylo přeměněno na věznici a později zbouráno.
Moje loňská návštěva nemocnice skončila tady v těchto místech. Před dvěma měsíci jsem se sem vrátila, abych našla to, co mě tady nejvíc zajímá. Historii.
Tentýž park jako nahoře, jen v jarním provedení a celý v květu
Na zdi jedné z původních budov jsem tentokrát našla pamětní desku, která připomíná jeden z kousků historie této instituce. Po jejím založení zde byly soustřeďovány také dívky – sirotci, které zde byly vychovány a potom provdány v kapli sv. Ludvíka při hromadných obřadech (údajně až šedesát dvojic najednou).
Některé dívky však čekal jiný osud – z králova popudu v letech 1663 až 1673 opouštěly nejen zdi nemocnice, ale také Francii a byly posílány do nových francouzských kolonií, aby se tam provdaly a přičinily se tak k jejich osídlování. Pamětní deska připomíná ty, které odtud takto odjely do kanadského Quèbecu.
Tentokrát jsem měla štěstí a to, co jsem hledala, jsem po dlouhém bloudění kolem nemocniční prádelny a jiných podobných budov přece jen našla. Až téměř u nemocniční zdi, sousedící s kolejištěm blízkého nádraží, stojí mezi novými budovami nízký dlouhý pavilon, jako poslední památka na ubohé psychicky nemocné ženy, které tady byly doslova vězněny v nelidských podmínkách v malých místnůstkách. Při hezkém počasí je stráže vyvedly ven a řetězy připoutaly u vchodu do cel, kde si mohly sednout na malá sedátka. V té době se rozšířil zvyk Pařížanů chodit do těchto míst na nedělní procházky a bavit se pohledem na tyto ubožačky (ano, jako v zoologické zahradě). Zlepšení situace přinesl až osvícený doktor Philippe Pinel, který po roce 1794 tyto ženy osvobodil z pout a začal je léčit. Zasloužil se také o zlepšení jejich celkových životních podmínek i stravy.
Na obraze, který namaloval Tony Robert-Fleury, vidíme doktora Pinela, který osvobozuje ženy z okovů
Pavilon zůstal jako jediná připomínka této doby. Sedátka jsou dnes překryta kovovými deskami s vyrytými názvy psychických a neurologických nemocí a způsobů jejich léčby.
Mezi zašlými zdmi původních nemocničních pavilonů jsme narazili také na nedalekou starou psychiatrickou kliniku a dali se do řeči se dvěma lékaři, kteří si tady užívali kuřáckou pauzu. Právě od nich jsme se dozvěděli, že tato klinika skrývá ještě jednou tajemství.
Kromě nevěst, které odjížděly do zámořských kolonií za manželem, se totiž na dlouhou cestu za moře vydávaly i jiné ženy, především prostitutky a ty, které spáchaly nějaký zločin. Ty byly odtud posílány na nucené práce.Jestli vám to něco začíná připomínat, tak ano, právě tady sem na dvůr psychiatrické kliniky docházel jistý abbé Prévost, který těmto ženám před dlouhou cestou poskytoval duševní útěchu. Právě tady poznal jednu z odsouzených a o jejím osudu napsal knihu. Ta žena se jmenovala Manon Lescaut. Tomu dvoru dodnes říkají Cour Manon. Bohužel je součástí uzavřeného oddělení psychiatrické kliniky a chodí na něj pacienti, proto jsme se tam nemohli podívat. Nahlédnout z okna prvního patra jsme však směli.
Ta železná oka nad okny sloužila k upevnění řetězů, kterými ty nebožačky byly přikovány. Jídlo jim spouštěli shora a nikdo kromě dozorců a kněze k nim nesměl.
Samozřejmě mi to nedalo a hned po návratu domů jsem si pod vlivem toho odpoledne, stráveného v nemocnici, našla starý záznam Nezvalovy Manon Lescaut, který si pamatuji z dětství. Vy, co jste také pamětníky, taky si myslíte jako já, že Janu Preissovou v této roli od té doby ještě nikdo nepřekonal?
Hôpital Pitié-Salpêtrière
13. obvod, 47 boulevard de l´Hôpital
Jak se tam dostat: metro Gare Austerlitz (linka 5 a 10) a St. Marcel (linka 5)
Dnes se spolu vypravíme do 13. obvodu, kde v blízkosti staré manufaktury na tapiserie rodiny Gobelinů stojí jeden z nejstarších pařížských domů, jehož historie sahá až do středověku. Naše návštěva bude o to zajímavější, že se v Paříži po přestavbě historického centra baronem Haussmannem v polovině 19. století moc středověkých domů nezachovalo.
Dnes už vlastně nikdo ani neví, které Blanche palác patřil. V literatuře se dají najít dohady, že by mohlo jít o Blanche, dceru Ludvíka svatého, nebo o Blanku Kastilskou, manželku Ludvíka VIII., nebo o některou z dalších šesti takzvaných Blanche de France, které se ve 13. a 14. století v královské rodině vyskytovaly. Ve skutečnosti pravděpodobně došlo spíš k záměně tohoto paláce za jiný, který patřil královské rodině, a který se zřejmě nacházel v dnešní čtvrti Marais. Tady, na břehu bývalé říčky Bièvre, se spíš dá mluvit jen o nějaké nižší šlechtě.
Základy souboru dnešních budov vznikly zřejmě přestavbou staršího domu někdy v 15. století, kdy se v těchto místech usídlili barvíři a koželuzi a kde si barvíř Jehan Gobelin postavil svoji manufakturu na tapiserie. Budova prý byla součástí jeho vlastnictví a právě tady prý sídlila jeho barvírna, která využívala svoji polohu na břehu řeky, z níž brala vodu a kam vypouštěla odpad. Takových továrniček tady v té době bylo mnoho.
Tak nějak to tady vypadalo v té době a dokonce ještě na konci 19. století
V 18. století byly budovy přestavěny, vznikla tady hospoda, kde se scházeli jakobíni, ale v dalších dvou stoletích v důsledku různých změn vlastníků a převodů se tady znovu usídlil drobný průmysl, který využíval říčku. Po jejím svedení do podzemí a zakrytí v roce 1912 se odtud dílny jedna po druhé stěhovaly pryč a celý areál začal chátrat. Jeho stav byl špatný do té míry, že se v druhé polovině minulého století uvažovalo o jeho zbourání, nakonec ho ale zachránila v letech 2000-2002 přestavba na resideční bydlení.
Nejstarší částí je budova, která je vidět na první fotografii. Toto je její boční část, odkud se prochází na nádvoří.
Na nádvoří visí také plánek budov s podrobným popisem různých etap jejich vzniku
Nádvoří bylo vytvořeno až při přestavbě před patnácti lety. Domy, které vidíme nahoře, byly postaveny nově ve starém stylu, včetně krytí zdí dřevěnými laťkami. Takové domy byly v těchto místech ve středověku obvyklé – na zeď pod dřevěné krytí koželuzi napínali vyčiněné kůže, aby uschly na vzduchu a přitom na ně nepršelo (dovedete si určitě představit, jak to v takovém domě koželuha muselo páchnout).
V rohu nádvoří se nacházejí dvířka do věže. I když točité schody dostaly novou dlažbu, dřevěný středový sloup, který byl vyroben z jednoho kusu dřeva, je původní.
Věž není tak vysoká, abychom z ní viděli daleko do okolí, ale i přesto třeba pohled na tuto vlnitou střechu stojí za to. Na opačné straně vidíme mezi střechami špičku další věže – a myslím, že tu terasu nad ní dost nutně potřebuji.
Takto dnes vypadá nová část budov při pohledu z ulice. Byly na ně použity některé části starého zdiva a na první pohled se vůbec nezdá, že tu stojí teprve patnáct let.
Od bělosti a novoty zrekonstruované staré stavby se odráží barevná a ošuntělá zeď vedlejšího areálu. Když nakoukneme přes mřížový plot, uvidíme úzkou uličku, lemovanou starými továrními budovami.
Když obejdeme blok domů z druhé strany, za plechovými vraty uvidíme uličku z druhé strany i s Blančiným zámkem v pozadí. Zatímco dnes už budovy slouží k bydlení jako lofty, dřív tady sídlila firma, která vyráběla neonové trubice.
Vedle továrny najdeme další gotický dům, který dřív také patřil k areálu paláce královny Blanche
Celý areál zámku královny Blanche je dnes soukromý a není veřejně přístupný – s výjimkou Dnů evropského dědictví nebo několika týdnů v létě. Vzhledem k tomu, že uvnitř areálu jsou pouze byty, prohlídka se omezuje jen na nádvoří a jednu z gotických věží. I tak to ale stojí za to a pokud letos v létě plánujete návštěvu Paříže, může to být zajímavé zpestření mezi návštěvami obvyklých památek.
Bohužel jsem nenašla na internetu letošní přesný program, kdy je v létě otevřeno, ale když budu vycházet z toho loňského a předloňského, mělo by to být cca do 26. července a potom zase od 17. srpna do 9. září, v úterý až sobotu vždy v celou hodinu ve 14, 15, 16 a 17 hod, v neděli v 10, 11, 12, 15, 16 a 17 hod. Prohlídky jsou ve skupině, sraz před bránou, francouzština je výhodou, ale průvodci jsou studenti, kteří asi budou reagovat i na angličtinu.
Prohlídky jsou zdarma.
O této památce a možnosti její návštěvy se v Paříži moc neví, může se vám proto stát jako mně loni, že tam budete sami a budete mít průvodce jen pro sebe (na první fotce je to ten chlapeček před bránou).
V době přestavby Paříže v polovině 19. století vyrostlo po celém městě mnoho krytých tržnic. Všechny byly postaveny v podobném stylu – kovová konstrukce nesla vysoké oblouky prosklených oken a stěny z režných cihel byly vyskládány do barevných ornamentů. Některé z nich byly postavené v nově se rozvíjejících čtvrtích, jiné nahradily menší a nevyhovující staré tržnice a některé našly svoje místo na nových bulvárech v centru města. To je i případ tržnice, do které se podíváme dnes a která stojí v blízkosti obou velkých nádraží – Gare du Nord a Gare de l´Est.
Francouzské tržnice jsou se svými vůněmi, barvami a horami zboží pastvou pro oči a vlastně pro všechny smysly. Každý si tady najde to svoje. Moc ráda se procházím úzkými uličkami mezi vyskládanými pyramidami ovoce, pulty s pečivem a sýry nebo regály s rybami a masem a většinou se nemůžu vynadívat a nevím, co dřív. V této tržnici, do které zabloudí jen málokterý turista a která je proto jedna z nejautentičtějších ve městě, můžete nechat naplno propuknout nakupovací mánii – ceny tu bývají vcelku přijatelné a najdete tady všechno, po čem zatoužíte a na co budete mít chuť. Kromě nákupu se tady můžete rovnou i najíst u několika stánků s hotovými jídly, většinou exotickými, nebo si dát u pultu kávu.
Hned bych se tam zase vypravila.
Marché Saint-Quentin 10. obvod, 85 bis boulevard Magenta
Jak se tam dostat: metro Gare de l´Est (linka 4, 5, 7)
Z uličky Cours du Commerce Saint-André, do které ústí zadní vchod restaurace Le Procope, kterou jsme tady viděli minule, vede brána do tak zvaného Rohanova dvora. O tomto dvoře už tady jednou byla řeč, byl to jeden z prvních článků na tomto blogu, současně je to ale také jeden z příspěvků, u kterých ze záhadných důvodů zmizely fotografie. Ty máme teď nové, tak jdeme na to.
Je to jeden z těch nečekaných a půvabných koutů Paříže, na které narazíme zničehonic, když odbočíme z pevně vytyčených turistických tras. Proto tak ráda nazdařbůh bloudím městem a nechám se překvapovat.
Jedná se vlastně o soustavu tří malebných dvorků, z nichž hned ten první je postavený na zbytcích starých pařížských hradeb Filipa Augusta ze začátku 13. století. Z prvního dvora se průchodem dostaneme na druhý dvůr, na kterém najdeme palác Aultry z červených cihel, pocházející z roku 1636.
Půvabnou branou se dostaneme na třetí dvůr, který patřil k paláci arcibiskupa z Rouenu (jméno Rohan vzniklo zkomolením názvu města Rouen).Ta trojnožka u východu ze dvora sloužila k pohodlnému nastupování na koně.
Tento poslední dvůr je ze všech tří možná nejhezčí. Nechybí žádná z romantických rekvizit – zdi porostlé růžemi, staré dřevěné dveře, kamenná koryta se záplavou zeleně, a v rohu tady najdeme dokonce i starou a dávno už nefunkční studnu s kladkou.
Jeden z nejznámějších pařížských podniků najdete ve všech průvodcích (i tady blogu už jednou byla krátká zmínka). Turisté kolem ní procházejí s fotoaparátem v pohotovosti a ti zasvěcení s leskem v oku – je to totiž ta úplně nejstarší restaurace v Paříži vůbec a má tak dlouhou a bohatou historii, že ji prostě nemůžete minout.
Její historie sahá až do druhé poloviny 17. století, kdy ze sicilského Palerma přijíždí do Paříže jistý Francesco Procopio dei Coltelli. Po pár letech, kdy pracuje jako číšník, se postaví na vlastní nohy a na adrese rue des Fossés Saint-Germain, v blízkosti původního sídla divadla Ancienne Comédie Française, otvírá kavárnu, která nese jeho pofrancouzštěné jméno Procope. Blízkost divadla, odkud do kavárny proudí davy návštěvníků, výborná káva, která v té době byla v Evropě pořád ještě novinkou, a především recept na sorbet, který si přivezl z rodné Sicílie a který Paříži dovoluje ochutnat nezvyklou mraženou pochoutku, dělají z jeho kavárny jedno z nejvyhledávanějších míst ve městě. Kavárna sídlí na stejném místě dodnes, přestože změnila adresu – původní název rue des Fossés Saint-Germain, připomínající, že ulice vede místem, kde dřív býval příkop městských hradeb, byla později přejmenovaná na rue de l´Ancienne Comédie právě podle divadla, které zde sídlilo.
Přestože byla kavárna už brzy po založení vyhledávaným a známým místem, doba její největší slávy měla teprve přijít. Stalo se tak v 18. století, kdy se zde začali scházet Osvícenci v čele s Voltairem a Rousseauem a také tak zvaní encyklopedisté, tedy ti, kteří pod Diderotovým vedením pracovali na sepisování sedmnáctisvazkové Encyklopedie.
Jedním z častých návštěvníků byl i jeden ze zakladatelů Spojených států Benjamin Franklin, který v průběhu svého pařížského pobytu prý právě zde sepsal svůj návrh americké ústavy.
Kavárna se stala také jedním z ústředních center Francouzské revoluce. Scházel se tu Robespierre s Dantonem a Maratem (konec konců, Danton bydlel v průchodu, do nějž vede zadní vchod restaurace, a Marat v něm tiskl svoje noviny Přítel lidu). V kavárně, která byla po dobu revoluce přejmenovaná na Zoppi, se scházeli Jakobíni a také Klub kordeliérů, který zasedal nedaleko kavárny v bývalém františkánském klášteře. Rozhodovalo se zde zkrátka o závažných otázkách politického života. Jistě uznáte, že něco takového musí hyperaktivní pařížská blogerka prostě vidět zblízka.
Stručnou historii tohoto místa připomíná i kulatá pamětní deska na fasádě (mimochodem památkově chráněné) vedle hlavního vchodu do kavárny
Kavárna, která se v průběhu času stala drahou restaurací, se dnes rozkládá na třech patrech. Skládá se z několika hlavních sálů a bezpočtu malých salonků a je plná připomínek své bohaté historie. Na stěnách visí zarámované dokumenty i fotografie a obrazy s podobiznami revolucionářů a slavných spisovatelů. V zasklených vitrínách leží knihy a dokumenty, připomínající známé hosty. Kromě toho je tu vystavený Voltairův mramorový stůl nebo také Napoleonův dvourohý klobouk (ani jedno bohužel nemám vyfocené, obojí je v místech, kde bylo hodně plno a nešlo tam fotit). Nahoře můžete aspoň vidět umístění Voltairovy bysty nad zrcadlem v největším sále v druhém patře.
Ani „Dámy a Páni“, ani „Muži a Ženy“, ale „Občané a Občanky“
Na vyfocení výborného jídla jsem si vzpomněla až bylo po všem, tak aspoň dezerty, které mě taky nadchly (a moje café gourmand se všemi těmi drobnostmi kolem bylo nad moje síly)
Pokud budete v Paříži hledat pravou tradiční francouzskou kuchyni, jste tady na správném místě. I když to není zrovna levná restaurace, polední menu se zde dá pořídit za vcelku rozumnou cenu už kolem 20 eur.
Restaurant Le Procope
6. obvod, 13 rue de l´Ancienne Comédie nebo Cours du Commerce Saint-André
Samozřejmě, že Musée de Montmartre není nové, bylo otevřeno v roce 1960, jen v říjnu loňského roku rozšířilo svoje výstavní prostory o nově zrekonstruovaný vedlejší dům. V něm jsou umístěné sbírky, připomínající uměleckou slávu tohoto dnes tak vyhledávaného místa, kudy se tlačí davy turistů, kteří zaplavují ulice a hledají aspoň nějakou připomínku slavné minulosti. Sem, kde se tyto připomínky dají najít, však přijde málokdo z nich.
V nově zrekonstruovaném domě se momentálně upravují přízemní prostory, kde míval svůj obchod s barvami Père Tanguy, obchodník a přítel všech impresionistů i postimpresionistů. Jeho druhý obchod pod Montmartrem jsme už viděli (i s jeho životopisem) TADY. Obchod s různými (bohužel asi i dost turistickými a upomínkovými) předměty by měl být otevřen co nejdřív. V novém přístavku byla vybudovaná i kavárna se stolky kolem kruhového bazénku.
Père Tanguy, jak ho v jeho krámku namaloval Vincent van Gogh
V muzeu až do září 2015 probíhá krátkodobá výstava s názvem Duch Montmartru a moderní umění. To je to, co tady nakonec všichni hledají, ne?
Jedním z exponátů je i originál vývěsního štítu kabaretu Le Lapil agile
Najdeme tady také několik obrazů Théophila Steinlena, velkého milovníka koček (a autora známého vývěsního štítu kabaretu Chat noir), jak je vidět i z tohoto velkého plátna s názvem Apoteóza koček
Nechybí ani Toulouse-Lautrecovy plakáty
Picasso na fotografii s Montmartrem za zády
Pro nás je nová expozice zajímavá i proto, že zde najdeme spoustu kreseb Františka Kupky. Tady nahoře vidíme, jak jsou kresby vystavené ve vitríně – vlevo Picasso, vpravo Kupka.
Kupkova ilustrace pro časopis La Vie en rose, pocta malířům Steinlenovi a Willetteovi
Další Kupkova ilustrace: Kněz s podběrákem plným zlata, 1904
Z oken nové části muzea je vidět na starou budovu, ve které je umístěná expozice, mapující starší doby Montmartru – doby vesnice za branami města, plné větrných mlýnů, tančíren, kankánu, hospod a ubohých nízkých domků, doby ještě předtím, než Montmartre proslavili umělci.
Dům je obklopený tzv. Renoirovými zahradami a já si nikdy neodpustím, abych je všechny neprošla, znovu neprohlédla všechna zákoutí a nepokochala se pohledem přes montmartreský vinohrad na severní stranu města.
Říkáte Montmartre? Co tedy jiného, než pravý chat noir… Ten místní se jmenuje Salis, stejně jako zakladatel a majitel slavného kabaretu Chat noir.
Musée de Montmartre
18. obvod, 12 rue Cortot
Otevřeno denně od 10 do 18 hod, od května do srpna do 19 hod (ale poslední vstup už v 18,15 hod)
Vstupné 9,50 eur, studenti do 25 let 7,50 eur děti do 17 let 5,50 eur.
Jak se tam dostat: metro Lamarck-Caulaincourt (linka12)
Vy, kdo jste v minulosti navštívili Muzeum Montmartru (nebo kdo jste o něm četli tady na blogu) víte, že muzeum, vytvořené z domu, kde v minulosti žilo mnoho pařížských umělců, procházelo v posledních letech rekonstrukcí. Před dvěma lety byly upraveny zahrady, které dostaly název Renoirovy zahrady (protože slavný malíř zde měl ateliér a v zahradě namaloval některá svá plátna). Ještě donedávna byly veškeré expozice soustředěny v domě uprostřed zahrady, zatímco za sousední dřevěnou ohradou probíhaly stavební práce. Ty byly dokončeny loni na podzim a v říjnu byly otevřeny nové prostory ve vedlejším domě s názvem hôtel Demarne, kam se muzeum rozšířilo. Kromě nových sbírek byl zpřístupněný i ateliér, ve kterém žila modelka všech slavných malířů konce předminulého století a později sama malířka Suzanne Valadon a její syn Maurice Utrillo, který se proslavil svými obrazy uliček a náměstí Montmartru. Pro milovníky malířství a nostalgiky po romantickém uměleckém Montmartru je to při návštěvě Paříže nutná zastávka.
Prosklená okna ateliéru jsou dobře vidět přímo ze zahrady
Vstup do nové a nově zrekonstruované budovy muzea, kde byla v přístavku v přízemí vybudovaná kavárna
Suzanne Valadon v tomto ateliéru, ke kterému patří i malý byt, žila poprvé kolem roku 1898, když se chýlila ke konci její kariéra modelky Renoira, Toulouse-Lautreca a především Degase, který si všiml jejího malířského talentu a přivedl ji k malování. Znovu se sem vrátila v roce 1912 se svým nemanželským synem Mauricem, kterému dal jméno španělský malíř Miguel Utrillo (který ovšem nebyl jeho otcem) a s o více než dvacet let mladším malířem André Utterem, který byl jejím milencem a který se s ní v roce 1914 oženil. Všichni tři tady žili až do roku 1926.
Suzanne Valadon v roce 1885, když jí bylo 20 let
Portrét od Renoira…
… a od Toulouse-Lautreca
Poté, co Suzanne Valadon tento ateliér opustila, zde postupně malovali fauvisté Émile-Othon Friesz a Raoul Dufy, Gauguinův přítel Émile Bernard a mnozí další. V posledních desetiletích byl ateliér neobydlený a chátral.
Suzanne Valadon, André Utter a Maurice Utrillo v ateliéru – v rohu, který vidíme na fotografii nahoře
V ateliéru v roce 1926
V malém obývacím pokoji na stěně visí portrét Maurice Utrilla, který namalovala jeho matka, a také jeho obrazy
Toto byl Mauricův pokoj. Mříže sem údajně už tehdy nechala dát jeho matka, aby mu zabránila v útěku za alkoholem do okolních hospod, a také proto, aby nemohl v alkoholovém šílenství vyhazovat z okna nábytek i své obrazy.
Spojovacími dveřmi se z ateliéru dostaneme do nové části muzea, kde nás čekají tři patra exponátů o dávno zaniklém bohémském Montmartru a jeho umělcích. Tam se podíváme zase příště.
Musée de Montmartre
18. obvod, 12 rue Cortot
Otevřeno denně od 10 do 18 hod, od května do srpna do 19 hod (ale poslední vstup už v 18,15 hod)
Ateliér je součástí muzea, je proto nutné koupit si plnou vstupenku do všech prostor. Vstupné 9,50 eur, studenti do 25 let 7,50 eur děti do 17 let 5,50 eur.
Jak se tam dostat: metro Lamarck-Caulaincourt (linka12)
Zámek v Saint-Germain-en-Laye, který jsme tady viděli minule, leží v rozlehlém parku – jako ostatně všechny zámky z té doby, které sloužily jako královské sídlo. Stejně jako zahrady ostatních královských zámků (především ve Versailles nebo v Saint-Cloud), i tuto navrhl vyhledávaný zahradní architekt André Le Nôtre. Jeho dispozice francouzské zahrady sice v průběhu staletí vzala za své a ve srovnání s ostatními je tento park chudší, není však zanedbaný a o co je divočejší, o to je zajímavější.
Parter přímo před zámkem je rozčleněný květinovými záhony a nechybí ani fontány. O kousek dál nás dlouhé řady stromů a keřů, ztrácející se v dalekých perspektivách, vedou do anglického parku a hlavně k terase, kterou Le Nôtre nechal vybudovat na terénním zlomu, za kterým se svah prudce láme a spadá směrem k Seině, která obkružuje celé městečko, stojící na vyvýšenině.
Anglický park se svými 60 hektary sahá daleko za město a je protkaný cestičkami, rozlehlými trávníky a různými zahradními stavbami. V podobě, jak ho vidíme dnes, byl vytvořený v první polovině 19. století, poté, co při stavbě železnice z Paříže byla velká část parku poškozená a přímo jeho prostředkem v hlubokém a širokém kaňonu vedly koleje (nádraží stálo těsně vedle zámku). Koleje i s nádražím byly později překryty a park byl v té části znovu obnoven.
Někde v parku se prý dají vypůjčit kola, to je dobré vědět pro příště. Tentokrát jsme přišli tak pozdě, že nestálo za to se o ně zajímat. Přitažlivější byl stánek s občerstvením, který byl kromě obvyklých stolků obklopený i lehátky.
To, čím se tento park odlišuje od jiných, je vyhlídková terasa. Ne že by ji jiné královské zámky neměly, ale tato je mimořádná nejen kvůli výhledu, ale především pro svoji velikost. Na délku měří přes dva kilometry a se svým kovaným krajkovým zábradlím je tak půvabná, že jen kvůli ní stojí za to si sem zajet.
Na této dlouhé terase je navíc přímo pod zámkem postavená další, bohatší a zdobená kamennou balustrádou. Na horní fotce je za kamennými vázami vidět, do jaké dálky terasa ubíhá. Jednou si ji celou projdu.
Terasa stojí na mohutných základech a je poměrně dost vysoká. Vůbec jsem nezáviděla mamince, která sem přišla se třemi dětmi a celou dobu nedělala nic jiného, než že je honila pryč od zábradlí. Zatímco odháněla holčičku, která si usmyslela, že se těmi kudrlinkami protáhne, kluci to hodlali vzít sebevražedně horem.
Prudký svah pod terasou vede k řece, která tady dokončuje jeden ze svých zákrutů, kterými se vzdaluje od Paříže. Je obklopená lesy a je plná hausbótů a člunů. Nad ní na obzoru vidíme v dálce věžáky La Défense a trochu víc vpravo vykukuje i Eiffelovka.
Není to tak blízko, jak to vypadá v zoomu. Město je odtud vzdálené asi patnáct kilometrů.
Nad terasou stával nový zámek, o kterém jsme si říkali minule, a který byl zbořený na konci 18. století. Vidíme ho na této kresbě, kde je v dálce nahoře vidět starý zámek a pod ním ten nový. Pod novým zámkem spadala až k řece soustava teras, propojených rampami, které umožňovaly pohyb mezi jednotlivými stupni. Na terasách byly upravené krásné zahrady, plné fontán, umělých jeskyní, altánů a pavilonů. Zahrada zanikla po zboření zámku a prostor je dnes zastavěný domy. Zůstaly jen opěrné zdi teras, které jsou vidět ze silnic, které pod nimi podélně vedou.
Když říkám, že z nového zámku nic nezůstalo, není to tak úplně pravda. Z celého rozsáhlého královského paláce zůstal zachovaný tzv. pavilon Jindřicha IV., malá červená stavbička, která ukončuje terasu na jižní straně. Na dolním obrázku je vidět, kde ležela v původní dispozici zámku.
K pavilonu byly později přistavěny domy a vznikl tady luxusní hotel, kam jezdila pařížská smetánka a především umělci. Alexandre Dumas tady údajně napsal Tři mušketýry i Hraběte Monte Crista.
Samozřejmě jsou tu i připomínky toho, že právě tady se narodil Ludvík XIV. Hotel na svých stránkách uvádí, že zůstala zachovaná místnost, kde se král narodil (ale to se mi moc nezdá – že by královna rodila zrovna tady, v malém pokojíčku na samém konci rozlehlého zámku?).
A ještě jedna připomínka jednoho vládce. Minule jsem psala, že rekonstrukci starého zámku nechal provést Napoleon III., synovec velkého Bonaparta, který byl současně císařem a také prvním francouzským prezidentem. Právě on tady nechal v roce 1857 vytvořit toto krásné zábradlí kolem terasy – a v místech, kde se zábradlí připojuje k pavilonu Jindřicha IV., najdeme jeho připomínku i s datem.
Château de Saint-Germain-en-Laye
Park je otevřen denně od 8 do 17-21 hod podle sezóny, vstup zdarma.
Zámek je otevřen denně kromě úterý od 10 do 17 hod, vstup na nádvoří a do kaple zdarma.
Jak se tam dostat: RER A až na konečnou Saint-Germain-en-Laye nebo autobus 258 z La Défense (pozor, červené číslo, ne žluté, to má jinou konečnou)
O tomto víkendu se spolu podíváme do zámku, ležícího jen kousek od Paříže. Zámek býval královským sídlem a ani četné přestavby a roky pozdějšího chátrání mu neubraly na majestátnosti. Když jsem poprvé viděla fotografii jeho nádvoří, věděla jsem hned, že se tam jednou musím podívat. Došlo na to až nedávno.
První stavbu, tehdy ještě opevněný hrad, na tomto místě postavil Ludvík VI. řečený Tlustý kolem roku 1124. O sto let později ho přestavěl Svatý Ludvík, který zde nechal postavit Sainte Chapelle, Svatou kapli. Ta jediná také o dalších sto let později přežila vyplenění a vypálení hradu v době Stoleté války mezi Francouzi a Angličany. Následovala nová stavba z doby Karla V., která ve své podobě vydržela až do doby vlády krále Františka I., který se v kapli 18. května 1514 oženil se svojí ženou Claude a zámek se stal jeho oblíbenou rezidencí. V roce 1539 rozhodl o jeho kompletní přestavbě v renesančním slohu, přičemž z původní stavby zůstala jen kaple a donjon.
Jeho syn Jindřich II. se na zámku narodil v roce 1519 a prožil tu velkou část svého života. Když se v roce 1547 stal francouzským králem, rozhodl o stavbě nového zámku v těsném sousedství toho starého. Nová stavba se však protáhla na dlouhé roky a byla dokončená až v době vlády Jindřicha IV. v roce 1600. Na zámku často pobýval i syn Jindřicha IV. a Marie Medicejské Ludvík XIII. a 14. května 1643 se tady narodil i jeho syn Ludvík XIV. Ten později během své vlády nechal nejen znovu přestavět nový zámek, ale i zrekonstruovat ten starý a rozšířit a upravit rozsáhlý park.
Ludvík XIV. byl také posledním francouzským králem, který na tomto zámku sídlil. Poté, co si nechal přestavět lovecký zámeček ve Versailles na ohromný zámek plný luxusu, se tam s celým dvorem přestěhoval a oba zámky v Saint-Germain-en-Laye začaly na dlouhá léta chátrat.
Ludvík XVI. v roce 1777 daroval nový zámek svému bratru, budoucímu králi Karlu X., který ho nechal zbořit s úmyslem postavit nový, na to však už nikdy nedošlo. Starý zámek byl zrekonstruován na začátku 19. století v době Prvního císařství (a tedy za Napoleona Bonaparta) a byla zde vytvořená vojenská jezdecká škola. Později tady byla zřízená věznice, ještě později nemocnice pro nakažlivé choroby a kasárna.
O osudu zchátralého zámku rozhodl až Napoleon III. v roce 1862. Nechal ho upravit do stavu, v jakém byl po renesanční přestavbě v době Františka I., a jako milovník historie zde založil Muzeum keltských a galsko-římských památek.
Muzeum dnes nese název Národní archeologické muzeum a jsou v něm uchovávány památky od doby paleolitu až do středověku.
(Uf, doufám, že jste tu palbu dat a jmen přežili ve zdraví).
Klid muzea byl narušený jen jednou – v roce 1919, kdy zde byla podepsána tzv. Saint-Germainská smlouva, úmluva o poválečném uspořádání bývalého Rakousko-Uherska.
Tou nejstarší částí zámku je gotická Svatá kaple. Právě tady měl svatbu František I., a byl zde pokřtěn Ludvík XIV. Tady v roce 1238 přijal Svatý Ludvík od posledního křižáckého císaře v Konstantinopoli Balduina II. Kristovy relikvie, především trnovou korunu, pro kterou nechal postavit Svatou kapli v Paříži.
Zvláštností této kaple jsou okna, která nejsou na horní straně lomená, ale tvoří obdélník. Některá z oken, která přiléhají k budově, včetně ohromné rozety na čelní straně, byla zazděna. Kaple už dávno neslouží náboženským účelům, dnes jsou v ní výstavní prostory s exponáty, připomínajícími slavnou minulost zámku.
Odlitek hlavy sochy Svatého Ludvíka z roku 1239
Hlavní vstup do zámku, kam dřív vedl padací most. Na interiér zámku (a tedy archeologické muzeum) se podíváme někdy jindy.
Zámek je dodnes ze všech stran obehnán příkopem
Pohled na zámek ze zahrady
Zámek má kromě francouzské zahrady ohromný anglický park a nádhernou vyhlídkovou terasu. Do zahrady, kde také uvidíme, co zbylo z nového zámku, se podíváme příště.
Pokud byste se do Saint-Germain-en-Laye vypravili, nechte si nějaký čas i na prohlídku městečka, kde se vám v malebných uličkách s hezkými obchůdky a kavárnami určitě bude líbit.
Château de Saint-Germain-en-Laye
otevřeno denně kromě úterý od 10 do 17 hod, park od 8 do 17-21 hod podle sezóny
vstup na nádvoří a do kaple zdarma
Musée d´Archeologie Nationale vstupné 7 eur, do 25 let zdarma
Jak se tam dostat: RER A až na konečnou Saint-Germain-en-Laye nebo autobus 258 z La Défense (pozor, červené číslo, ne žluté, to má jinou konečnou)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.