Od letošního roku je zpřístupněná malá zahrada, které přiléhá k jižní části pařížské radnice a sousedí přímo s nábřežím. Zahrada až do roku 2001 patřila k soukromé rezidenci pařížského starosty, která se v sídle radnice do té doby nacházela. Rezidenci zrušil až bývalý starosta Delanoë, který v jejich prostorách nechal vybudovat jesle pro děti zaměstanců. K nim od té doby patří i tato zahrada.
Současná pařížská starostka Anne Hidalgo v lednu letošního roku rozhodla, že o víkendech, o prázdninách a o svátcích, když jsou jesle zavřené, bude zahrada otevřená pro veřejnost. Je to nečekaný klidný kout v centru města, o kterém navíc moc lidí neví, takže je tu obvykle prázdno a vy ho tak můžete mít jen pro sebe.
V červnu letošního roku dostala zahrada v přítomnosti španělského krále jméno Jardin des Combattants de la Nueve na památku španělských republikánů, kteří se účastnili osvobozování Paříže v srpnu 1944
Zahradu navštěvují v rámci výuky děti ze škol v této čtvrti; pro ně tady byl vybudovaný také malý „naučný“ výběh se slepicemi a bylinková zahrádka
V zahradě stojí jezdecká socha se sochou prvního pařížského starosty. Jmenoval se Étienne Marcel, vládl Paříži v polovině 14. století v době stoleté války Francie s Anglií, a to on nechal vybudovat první pařížskou radnici právě na tomto místě. Byl zavražděn davem při pokusu o útěk z města poté, co se příliš snažil prosazovat svoji moc proti dauphinovi (král Jan II. byl v té době ve válečném zajetí) a padlo na něho podezření, že by mohl podporovat Angličany. Až po francouzské revoluci se stal hrdinou jako symbol odporu proti královské moci.
Vstup do zahrady najdete po pravé straně průčelí radnice z place de l´Hôtel de Ville
Jak se tam dostat: metro Hôtel de Ville (linka 1 a 11)
Dnes vás pozvu na místo, o kterém jsem už dávno snila. Když jsem při svých cestách do Paříže ještě bydlívala ve 14. obvodu v blízkosti place Denfert-Rochereau, chodívala jsem často kolem, ale nikdy jsem neměla štěstí, že by bylo otevřeno. Potom jsem na několika pařížských blozích viděla fotky, jak to uvnitř vypadá, a udělala jsem si v mapě oranžovou tečku, jako že sem určitě musím.
A pak jsem na to zapomněla, do čtrnáctky chodila málokdy a vzpomněla si, až když jsem šla nedávno nečekaně po druhé straně ulice a přes silnici uviděla otevřenou bránu.
Žádné historické povídačky vás tentokrát nečekají, snad jen to, že tohle snové místo bylo postaveno jako soubor soukromých rezidencí v druhé polovině 19. století a nese jméno své původní majitelky. Jde o parčík uprostřed vnitrobloku, z jedné strany lemovaný vilami, ponořenými v zeleni, a ze tří stran obestavěný nájemními domy z bílého kamene a červených cihel. Každý z devíti domů nese jméno nějaké významné osoby francouzské minulosti – hudebníků, spisovatelů i vědců.
Dnes se opět vypravíme kousek za město. Vydáme se RER směrem na jih, kde v poslední době objevuji postupně jeden nádherný park za druhým. Pokud si vzpomínáte, loni jsme tady viděli zámecký park v Sceaux, zatím co tentokrát jsem navštívila další dva parky v jeho blízkosti. Tím prvním, na který se podíváme dnes, je arboretum v Châtenay-Malabry, jedna z nejkouzelnějších zahrad, kterou jsem kdy viděla, plná starých vzácných stromů, keřů, ovocných stromů a květin.
Park s velkým domem pochází z druhé poloviny 18. století. V době francouzské revoluce byl zkonfiskován jako státní majetek a v roce 1804 odprodán Napoleonovu lékárníkovi, který zde pěstoval léčivé rostliny. Na konci 19. století celý areál koupil zahradník Gustave Roux, který zde založil svoji okrasnou školku. Z té doby pocházejí také některé stromy, které tu můžeme vidět. Od roku 1986 patří park kraji Hauts-de-Seine.
U hlavního vstupu do parku najdeme dům z 18. století a vedle něj hrázděný dům z kraje Vosges. Ani jeden z nich, bohužel, není přístupný.
Celé arboretum je rozděleno na několik částí. Najdeme tu kvetoucí zahradu, kaštanový háj, podzimní zahradu, hortenziovou zahradu a uprostřed, přímo naproti hlavnímu vstupu, anglický park s jezírkem, plný nádherných stromů. Tam se podíváme nejdřív.
Na konci jezírka uvidíme z dálky ohromný cedr s větvemi obrácenými dolů. Je to převislý modrý atlaský cedr a vlastně kvůli němu jsem sem původně jela.
Když vejdete pod jeho korunu, uvidíte ohromný kmen (obvod 4,90 m) s rozložitými větvemi. Před pár lety mi takovou fotku odtud poslal jeden kamarád. Měla jsem ji od té doby uloženou na ploše počítače a věděla jsem, že jednou… jednou se tam chci podívat taky.
Strom je starý asi 130 let a jeho převislá koruna zabírá plochu 680 m2. Větve jsou podepřeny třiceti oporami ve tvaru stalagmitů, které vypadají jako ze dřeva, ale údajně jsou z pryskyřice. Strom je zvláštní tím, že jde o první převislou mutaci cedru v Evropě – všechny ostatní, které se tady nacházejí, byly vypěstovány z tohoto obra.
Kamkoliv v této části zahrady zajdete, všude tento cedr vidíte. Neuniknete mu. Já jsem se k němu vracela pořád a pořád dokola, pořád mě to k němu táhlo zpět, přestože je v zahradě obřích stromů více – další cedry, sekvoje, tisovce a jiné.
Další cedr, tentokrát už vzpřímený…
… ohromný tisovec dvouřadý na břehu jezera…
… a jeho vzdušné kořeny, které jsem viděla poprvé…
… stejně jako sekvoje.
Po mohutném sto let starém buku tady zůstal jen pařez. Před třemi lety ho museli porazit, protože byl napadený houbami.
Až doma jsem zjistila, jak vzácný je tento nenápadný strom, který jsem vyfotila spíš omylem. Je to kultivar dubu (Quercus myrsinifolia), který roste v Japonsku a v Číně, kde ho používají pro chov bource morušového. V celé Francii jich roste všeho všudy dvacet, u nás jsem na internetu nenašla žádný.
Převislý cedr, do kterého jsem se zamilovala, byl vidět i z hortenziové zahrady. To je moje druhá láska. Představte si mohutné rozkvetlé keře hortenzií, které vám místy dosahují až nad hlavu. Jsou rozsázeny na louce mezi kamennými zídkami, oblouky z popínavých rostlin a vysokými stromy. Myslím, že sem se ještě vrátím.
Skleník se zrcadlovými stěnami v zahradě téměř zaniká
V severní části arboreta najdeme louky s potůčkem a bahenními rostlinami a trávami, o něco výš zeleninovou zahradu, včelí úly a uprostřed ovocného sadu také kupky sena jako skrýše pro hmyz.
Pokud se do arboreta vydáte, nezapomeňte si u vchodu vyzvednout zdarma plánek, je dost užitečný. Hlavní vchod najdete na níže uvedené adrese, ale zahrada má i několik dalších vstupů. Ten nejšikovněji položený (i s parkovištěm) je v avenue Jean Jaurès na jižní straně zahrady. Poblíž něj také zastavují autobusy.
102 rue Chateaubriand, Châtenay-Malabry Otevřeno denně celý rok, od října do března 10 – 17 hod, od dubna do září 10 – 19 hod
Vstup zdarma
Jak se tam dostat: RER B na konečnou Robinson, odtud autobus 194, 294 nebo 11. My jsme šli od RER pěšky, je to asi 20 minut z mírného kopce.
Červená šipka vyznačuje nejbližší vchod od autobusu, červená hvězdička nahoře stanici RER. Vpravo je vidět část parku Sceaux.
V Paříži se v poslední době objevilo několik kaváren, kterým jejich zřizovatelé říkají café éphémère. Tyto efemérní – pomíjivé kavárny bývají otevřeny jen na určitou dobu a většinou na neobvyklých a zajímavých místech. Jednu z nich, otevřenou v Opatském paláci na levém břehu, jsme viděli nedávno, dnes se podíváme do další z nich, která leží v úplném srdci čtvrti Marais.
I když je kavárna dočasná, v přízemí domu je zařízeno několik místností jako skutečná kavárna, je tedy určitá naděje, že si sem můžeme přijít dát kávu i po uzavření zahrádky na nádvoří.
Ve dvoře jsou vystaveny některé z architektonických prvků paláce Nouvion z roku 1638, který stával na místě dnešní stavby. Je to především jeden ze sloupů průčelí a také několik maskaronů.
Kavárna je zřízená ve dvoře peněžní instituce, která se od roku 1918 jmenuje Crédit municipal. Dříve se jí říkalo po italském vzoru Mont de Piété. Je to instituce, která kromě poskytování bankovních služeb má také státní monopol na zastavárenskou činnost, který jí byl udělený Napoleonem na začátku 19. století. Lidé, kteří jsou ve finanční nesnázi, sem mohou přinést jakoukoliv cennou věc, jejíž hodnotu odhadnou bankovní komisaři, a banka na základě odhadu vyplatí půjčku ve výši 50-70 % hodnoty zastavené věci. Dlužník může svoji věc kdykoliv vyplatit. Pokud tak neudělá do uplynutí sjednaného termínu, věc propadá bance a je prodána v dražbě. Údajně se tady 93 % všech zastavených věcí vrací majiteli.
Jen pro úplnost – jak jsem se dočetla, u nás se tato instituce jmenovala Státní zastavárna a byla zrušena v roce 1951.
Budova je však zajímavá ještě z jednoho důvodu. Dveře, kterými se dnes na nádvoří vchází, byly roky zavřené. Jen v dálce nad nimi bylo vidět zajímavou věž, kterou jsem několikrát fotila. Věž mě přitahovala i proto, že později už jsem věděla, co je zač. Snažila jsem se k ní dostat i z hlavního nádvoří banky, nebylo to však možné. Až teď jsem ji mohla vidět v plné kráse.
Nejzajímavější je spodní kamenná část věže. Je totiž pozůstatkem pařížského opevnění, které postavil král Philippe-Auguste ve 12. století, a které probíhalo právě v těchto místech. Některé zbytky hradeb jsme na blogu už viděli dříve, naposledy v nedalekém parku TADY. Nástavba na kamenné věži, stejně jako cihlová stavba v jejím sousedství, pochází z roku 1886.
Hlavní nádvoří Crédit municipale s fontánou. Přímo napříč dnešním nádvořím vedly původní hradby; jejich umístění je vyznačeno v dlažbě. Na fotce to moc vidět není, jedině v pravém rohu za červeným stojanem. Existenci těchto hradeb připomíná také pamětní deska, umístěná ve výšce za zdi vpravo.
Nahoře pohled průjezdem do hlavního dvora, dole hlavní vchod Crédit municipale. Vchod do nádvoří s kavárnou najdete asi deset metrů doprava.
Z kavárny jsme se dostali až ke všem historickým souvislostem. I bez nich je ovšem v kavárně na nádvoří příjemně a pokud pojedete v příštích týdnech do Paříže, nezapomeňte se tam zastavit. Kavárna je otevřená do 21. září.
Café Cour
Crédit municipale 4. obvod, 55-57 rue des Francs Bourgeois
V srpnu si Pařížané vybírají dovolenou, většinou téměř všichni najednou a tak, aby si z celkového počtu šesti týdnů dovolené vybrali naráz co nejvíc. Paříž se proto v srpnu vylidní. S překvapením proto můžete zjistit, že ulice, ještě včera přecpané auty, jsou napůl opuštěné a vypadají podobně, jako minulý týden jindy rušný boulevard Saint-Michel.
Mnohem méně lidí najdeme třeba i v rue Mouffetard, jindy přeplněné nakupujícími lidmi, nebo dokonce na place de la Concorde nebo na náměstí před Operou Garnier. Je mnohem snazší přejít silnici a najít místo k zaparkování.
Se začátkem srpna se rázem také zavře velký počet obchodů, kaváren a restaurací a mimo centrum města se vám proto lehce může přihodit to, co se stalo tentokrát mně – v odlehlé čtvrti v 16. obvodu jsem v poledne nenašla žádnou otevřenou restauraci, bistro nebo aspoň pekárnu, abych se mohla naobědvat. Dovolená je prostě svatá a obchodní duch jde stranou.
Ti Pařížané, kteří zůstávají ve městě, obsazují už od brzkého rána břehy Seiny, kde se každoročně koná Paris plage, při níž radnice z nábřeží vyžene dopravu, naveze tam tuny písku, rozmístí lehátka, slunečníky, pítka a desítky možností zábavy, a vytvoří iluzi pláže ve městě. Upřímně – nevím, jak moc bych musela upadnout na hlavu, aby mě někdo přinutil obléct si v centru města plavky a lehnout si na lehátko.
Další pláž tradičně vznikla také v centru před pařížskou radnicí. Jsou zde nainstalována lehátka a pítka a zřízena různá bez přestání využívaná hřiště i kurty na plážový volejbal (pravda, trochu jsem si připadala jako úchyl, když jsem ty polonahé svalnatce fotila, ale co bych neudělala pro blog). Najdete tady taky mlžnou bránu, pod kterou se můžete ve vedrech osvěžit.
Jen o trochu lepší se mi zdá nápad Paris plage kolem Bassin de la Villette, ohromné vodní nádrže na východě v 19. obvodu, kde i v jiné roční době kotví čluny a iluzi prázdninového městečka doplňují dětská i pétangová hřiště, kavárny se zahrádkami a stinná promenáda na obou březích nádrže.
Zatímco si Pařížané užívají dovolenou mimo město, na jejich místo přijedou tisíce turistů. Přestože je Paříž nejkrásnější na jaře nebo na podzim, nejvíce je navštěvovaná právě v srpnu. Letos je naštěstí počasí milosrdné – na rozdíl od našich tropů je teď v Paříži příjemně, teploty kolem 27 stupňů a v neděli ráno mě dokonce probudilo šumění deště. I přesto bylo minulý týden několik dnů tak teplo, že jsem při svých procházkách Paříží vešla do každého supermarketu, na který jsem narazila, a dlouze jsem tam bloumala kolem chladicích pultů a prohlížela si mraženou zeleninu, jen abych se z toho vedra trochu vzpamatovala.
Nejen Champ de Mars pod Eiffelovkou, ale všechna turistická místa jsou přecpaná
Název tohoto příspěvku je tak trochu inspirovaný starou knížkou, kterou jsem jednou koupila za pár korun při každoročním výprodeji nepotřebných knih francouzské knihovny ve Štěpánské. Ta kniha se jmenuje právě Paris au mois d´août (myslím, že do češtiny nebyla přeložená) a je to takové lehké letní čtení o tom, jak se obyčejný pařížský čtyřicátník, prodavač z obchodního domu La Samaritaine, seznámí s krásnou mladou Angličankou, která se v Paříži pokouší o kariéru modelky, a které namluví, že je malíř. Románek, který mezi nimi vznikne, je ohraničený přesně srpnem – dobou, kdy je Henriho manželka s dětmi na prázdninách u moře.
Dílko by asi zapadlo, kdyby podle něj někdy v 60. letech nebyl natočený film, v němž hrál hlavní roli Charles Aznavour. Bohužel žádný úryvek filmu není nikde k dohledání, tak aspoň ústřední píseň.
Včera jsem se po dlouhé době vydala do Versailles. Jak jsem to tak spočítala, nebyla jsem tam devět let, a upřímně řečeno, ani mi to nevadilo. Už jen vzpomínka na ty davy a fronty ve mně vyvolávala lehkou nevolnost a tušila jsem, že od té doby ty turistické záležitosti zase pokročily o něco blíž k peklu. A taky ano.
Jedním z důvodů, proč jsem se do Versailles, lépe řečeno do zámeckého parku, vydala, byla expozice indicko-britského umělce, který se jmenuje Anish Kapoor. Před 4 lety měl úspěšnou a zajímavou výstavu v Grand Palais, který zaplnil ohromnou červenou bublinou s názvem Leviathan, která se svymi chapadly, roztaženými do prostoru, působila monumentálně a hodně fotogenicky. Na blogu ji nemám, než jsem se k tomu tenkrát dostala, tak bylo po výstavě a už to nemělo cenu, ale můžete se na ni podívat TADY.
Byla jsem proto zvědavá, co teď najdu ve Versailles. Lépe řečeno, už jsem věděla, co tam bude, viděla jsem to na fotkách a četla jsem komentáře a kritiky, ale chtěla jsem to vidět na vlastní oči.
Pokud se do Versailles chystáte v příštích týdnech, nemusíte se bát, že výstavu přehlédnete. Ona se totiž přehlédnout nedá. Stejně jako Leviathan to jsou monumentální exponáty. První dva na vás čekají hned na terase zámku. Francouzi nechali názvy v angličtině, tak já je taky překládat nebudu. U něčeho bych stejně ani nevěděla.
C-curve. Představte si do mírného půlkruhu ohnuté zrcadlo, na jedné stravě je konvexní, na druhé konkávní. Tam vás také ještě otočí vzhůru nohama.
Sky mirror. V Nebeském zrcadle se krásně odráží mraky. V té druhé, vypouklé straně mírně zdeformovaní pozorovatelé.
Asi nejkontroverznější objekt je umístěný o něco níž pod terasami uprostřed trávníku pod velkou fontánou. Anglicky se to jmenuje Dirty corner, ale Francouzi to překřtili na královninu… no však víte co. Nedávno to někdo posprejoval a autor měl velký problém barvu odstranit a hlavně obnovit údajně složitě vytvořenou rez na povrchu. Taky to teď pořádně hlídají.
Při pohledu od zámku to dost ruší…
… a ani v opačném směru to není žádná výhra.
Až téměř u Velkého kanálu je umístěná další instalace s názvem Descension. Podle fotek, které jsem viděla, má v té vodní ploše působit silný vír, který vytváří kráter, ale včera to nefungovalo a nedělo se vůbec nic.
Pro mě nejpůsobivější dílo má podivný a dlouhý název Sectional Body preparing for Monadic singularity. Nejpůsobivější proto, že je perfektně umístěné v prostoru, kam se hodí, na volné ploše jednoho z uzavřených lesíků (Bosquet de l’étoile).
Poslední dílo je umístěné přímo ve městě v Míčovně. Když budete stát zády k zámku, tak se vydáte šikmo doprava a budete sledovat ukazatel s nápisem Jeu de Paume. Já jsem to tam, bohužel, do zavření už nestihla.
Jak se vám ta moderna v zámeckém parku líbí?
Výstava bude ve Versailles umístěná do 1. listopadu 2015.
Vstup do parku je zdarma, kromě úterý, soboty a neděle, kdy se zde konají hudební nebo vodní představení.
Ti, kdo navštíví Paříž v příštích dvou týdnech, se mohou podívat na jinak přísně uzavřený dvůr bývalého opatství Saint-Germain-des-Prés. V květnu jsem ho fotila přes mříž a tentokrát jsme se mohli podívat i dovnitř. Katolická škola, která zde od roku1977 sídlí, dvůr totiž otevřela veřejnosti a na tři prázdninové týdny tady zřídila letní kavárnu.
Našla jsem to náhodou ve středu na internetu a ve čtvrtek už jsem seděla pod starým kaštanem na nádvoří a usrkávala Aperol spritz.
Z nádvoří je vidět zadní část kostela Saint-Germain-des-Prés
Cestou na toaletu můžete obdivovat i staré schodiště
Opatství sídlilo v typické staré pařížské budově stylu Ludvíka XIII. z červených cihel a bílého kamene, která byla postavená v roce 1586. Prvním obyvatelem byl kardinál Bourbon. Opatství se tehdy rozkládalo na velkém prostoru kolem kostela Saint-Germain-des-Prés na místě několika dnešních ulic.
Pohled na opatství z krásného náměstí place Furstemberg, které nese jméno kardinála, který v opatství působil na začátku 18. století. V prostorách dnešního náměstí se dřív rozkládal čestný dvůr opatství.
Pokud budete v Paříži, zastavte se tady a vychutnejte si klid v jinak tak živé a rušné čtvrti. Bohužel, tato netypická kavárna je otevřená jen do 23. srpna 2015.
O visacích zámcích, které hyzdily v posledních letech romantickou lávku pro pěší, vedoucí od Louvru k Francouzskému institutu, jsem tady už psala, stejně jako o původu té morové nákazy, která se šíří světem a nevynechá jediné historické zábradlí (včera jsem objevila zámek i nahoře na věži Sacré Coeur).
Stejně tak jsem se tady už zmiňovala o tom, že se loni v létě zábradlí pod váhou zámků zbortilo (váha všech zámků na mostě byla odhadovaná na 53 tun), bylo nahrazeno ošklivými překližkovými panely a čekalo se na další řešení. K tomu došla pařížská radnice letos v červnu, kdy nechala na most nainstalovat překližkové desky, pomalované graffiti. Autory jsou umělci, kteří si říkají Jace, El Seed, Brusk a Pantonio, kteří vytvořili na zakázku pařížské radnice pomalované panely s motivy některých pařížských památek i klišé a taky fenoménu zámků.
Jak se to podařilo, na to hned podíváme.
Upřímně řečeno, žádná velká krása to není. I toto řešení je však dočasné – to definitivní počítá s umístěním plexiskla po celé délce mostu, aby znovu vynikla jeho konstrukce a současně nebylo možné na ně nic věšet. Teď radnice jen čeká na to, až si lidé zvyknou, že sem žádné zámky nepatří. Tipla bych si, že si ovšem docela počkají, vzhledem k tomu, že je zábradlí na obou koncích mostu zámky pořad obsypané a věší se pořád vesele dál. Stejně tak pořád dál kvete prodej zámků přímo na mostě a dokonce – a to už mi hlava vůbec nebere – se tam objevili i skořápkáři.
Všichni se tam tlačí, aby si to vyfotili a ani já jsem u toho nemohla chybět, když už to tak zrovna vyšlo, že jsem tady.
Západ slunce v ose Champs Elyseés nastává vždy zhruba kolem 7. – 10. května (vždy pár minut po 21 hod) a potom kolem 1. – 4. srpna (cca v 21.15 hod). Úkaz je vidět vždy pár dnů před i po.
Nejlepší fotky se dají udělat z křižovatky uprostřed Champs Elyseés u metra Clémenceau, kde se celá koule slunce objeví přímo pod obloukem. Z place de la Concorde je oblouk opticky příliš malý a protože slunce je pořád stejně velké, pod oblouk se nevejde. Naopak pokud byste byli blíž k horní části avenue, oblouk bude pro změnu větší a slunce pod ním příliš malé.
Pozor, zapadající slunce je pořád ještě dost silné a může poškodit oči i fotoaparát, chce to při focení sluneční brýle a pokud možno i filtr na objektiv.
Ti, kdo mají opravdu dobré vybaveni a dost zkušeností, dokáží vyfotit slunko jako ohraničenou oranžovou kouli přeťatou vodorovně horní částí Grande Arche v la Défense. Do takových fotografických výšek já nedosahuji, proto mám slunce jen jako jas a světlo.
A je po všem. Trvá to opravdu jen pár minut.
Ty, kdo do Paříže pojedou jindy, než v květnu nebo v srpnu, může zajímat, že kolem 4. – 7. února (cca kolem 7.20 hod) a údajně i začátkem listopadu (k tomu jsem ale nenašla podrobnosti, tak si tím tak jistá nejsem) je možné pozorovat od Porte Maillot východ slunce ve stejném azimutu, to znamená opět za Vítězným obloukem.
Tentokrát jsem do Paříže dorazila v pondělí navečer, přesně tak, abych ještě stihla obvyklou procházku v centru. Moje první cesta v Paříži vede vždy a už tradičně k pařížské radnici. Dřív to bylo proto, že jsem pečlivě hlídala, jestli se v době mého pobytu nebude konat prohlídka radnice, která bývá organizovaná nepravidelně a je dost zapeklité to vůbec zjistit a přihlásit se, protože to nejde přes internet, ale jen telefonicky nebo osobně. Tento důvod tentokrát padl, protože jsem na prohlídku natrefila konecně v květnu (ovšem ještě jsem se nedostala k roztřídění fotek, abych je dala na blog). Druhý důvod toho, proč je zrovna Hôtel de Ville první, je úplně prozaický – z Belleville mi jede do centra linka 11, která končí na Châtelet, a protože tam vystupuji nerada a jen když opravdu není zbytí, jasná volba je vystoupit o zastávku dřív právě u radnice. Odtud je to jen skok (v sedmimílovych botách ovšem) ke katedrále Notre-Dame.
Sice jsem tam dorazila tak pozdě, že už bylo zavřeno, ale aspoň jsem si ji obešla i zezadu – mířila jsem totiž kolem ní na Ile-Saint-Louis. V Paříži bylo v pondělí i včera zataženo, poprchalo a bylo dost chladno (vždyť jsem to říkala, že vždycky, když sem jedu, zkazí se počasí), ale když jsem přišla ke katedrále, najednou se mraky rozestoupily a zapadající slunce ji zalilo zlatavým světlem. Dovolilo mi tři fotky a pak zase zmizelo.
Mimochodem, všimli jste si, že věže katedrály nejsou stejně široké a že ta vlevo je širší a mohutnější? Je to proto, že v době, kdy se věže stavěly, platilo pravidlo, že pouze ty katedrály, které jsou spravovány arcibiskupstvím, smějí mít dvě stejné věže. Pařížské biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství až v roce 1622, kdy už katedrála dávno stála, a proto tady zůstala tato nesouměrnost.
A taky si všimněte té podivuhodné elektroinstalatérské práce v popředí. Něco takového jsem viděla naposled na Blízkém východě.
Na frontonu hlavního portálu katedrály, který pochází z let 1220 – 1230, je zobrazený Poslední soud podle Evangelia sv. Matouše. V horní části je zobrazený Kristus ve slávě, který ukazuje své rány na rukou. Andělé vedle něj drží kříž a hřeby. Ve střední části vidíme uprostřed archanděla Michaela, který váží duše zesnulých podle jejich činů na zemi a odesílá je buď vlevo do ráje, nebo vpravo, odkud je ďábel odvádí do pekla. Ve spodní části frontou vidime, jak mrtví vstávají a vystupuji z hrobu.
V parku za katedrálou stojí od října loňského roku socha papeže Jana Pavla II. Vytvořil ji ředitel moskevské Akademie umění Zourad Tsereteli. Socha měla původně stát před polským kostelem v 1. obvodu, ale nakonec z toho sešlo, protože se její styl údajně neshodoval se stylem kostela. Několik let proto čekala v depozitu v jednom klášteře ve 14. obvodu, než se pro ni našlo jiné vhodné místo.
Na střeše katedrály, na vrcholku té nejvyšší vížky, je umístěná korouhvička s měděným kohoutem. Když ji v roce 1925 snesli dolů, aby ji opravili, našli v ní blíže neurčený prach z nějaké relikvie. Ten byl nahrazen kovovou tubou s relikviemi pařížských mučedníků sv. Denise a sv. Geneviève a jedním ze sedmdesáti trnů z Kristovy koruny, které jsou v katedrále uchovávány.
Od parku za katedrálou se vydáme přes most sv. Ludvíka na ostrov sv. Ludvíka. Všimněte si, že ani tady si zámečkáři nedali pokoj a navěsili zámky i na mříž vpravo na fotce.
Při pohledu na náplavku si opět připomínám, že po ní jednou musím obejít celý ostrov dokola
Hned na špičce ostrova najdeme několik kaváren, o kus dál pak jednu restauraci vedle druhé. Mě tady ovšem enormně zajímá jen jedno – zmrzlinárna Berthillon, o které se říká, že je nejlepší v Paříži. O tom si sice myslím svoje, ale dobrá teda je, to zas ano.
Moji nejoblíbenější ze slaného karamelu už měli večer vyprodanou, ale mangová je tady podle mě druhá nejlepší
A pak už jen s kornoutem v ruce courat po rue St. Louis en l’Ile, prohlížet si výlohy, užívat si první večer v Paříži…
…a z mostu pont de la Tournelle pozorovat kýčovitý, ale přesto nezapomenutelný západ slunce za katedrálou
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.