Letos se toho v posledních týdnech před Vánoci sešlo a vyrojilo tolik, že nevím, kam dřív skočit. Odráží se to nejen tady na blogu, ale především můžu zapomenout na tradiční předvánoční (nebo povánoční) cestu do Paříže. Vynahradím si to sice později, ale uteče mi vánoční výzdoba i atmosféra. Nezbývá, než listovat ve fotografiích z loňského roku a aspoň na dálku se s vámi kochat malým vánočním trhem, rozloženým v srdci Latinské čtvrti pod románskou věží kostela Saint-Germain-des-Près.
V parčíku u boční strany kostela na trh dohlíží z výšky mezi pískovištěm a prolézačkami Bernard Palissy, keramik, malíř, spisovatel a vědec ze 16. století, který drží pod paží jeden ze svých proslulých keramických talířů, na nichž přímo z keramické hlíny modeloval ovoce, zeleninu, ryby nebo jiné mořské potvory. Jeho socha se vyjímá symbolicky na pozadí monumentálního keramického průčelí, které zbylo z pavilonu keramické manufaktury v Sèvres na pařížské Všeobecné výstavě v roce 1900.
Vánoce v Paříži znamenají samozřejmě také odpolední zastavení v kavárnách, které i v zimním počasí nabízejí posezení venku. V blízkosti našeho dnešního trhu najdeme dvě kavárny, proslulé z historie pařížské kultury – Les Deux Magots a Café de Flore, kde byste ještě před několika desetiletími mohli potkat Jean-Paul Sartra se Simone de Beauvoir, Borise Viana nebo zpěvačku Juliette Gréco.
Když jsem psala v předminulém článku o kostele sv. Vincenta z Pauly, který stojí na místě, kde se dříve rozkládaly pozemky řádu lazaristů, uvědomila jsem si, že mám další fotky, které tady ještě nebyly. Jsou to fotografie toho, co z působnosti lazaristů v těchto místech zbylo dnes.
Nejdřív se ale musíme podívat do historie, až do 12. století, kdy bylo v těchto místech založeno leprosárium, které pečovalo o nemocné, nakažené nemocí, kterou přivezli křižáci ze svých cest na Střední východ. Postupem času se nemocnice stále rozšiřovala a nabývala významu, i když od 16. století byla v Evropě lepra na ústupu. Nemocnice měla ohromné rozměry – když se dnes podíváme na mapu 10. obvodu, zahrnovala nejen prostory dnešního kostela Saint-Vincent-de Paul, ale také obě nádraží – Gare de l´Est a Gare du Nord i dnešní nemocnici Lariboisière. O významu nemocnice svědčí i to, že každý francouzský král považoval její návštěvu za svoji povinnost, a také to, že po smrti každého panovníka bylo jeho tělo před převozem na pohřebiště v Saint-Denis vystaveno právě tady (posledním vystaveným zde byl Ludvík XV.)
Poté, co byla lepra vymýcena, působily v těchto místech i další kongregace, především misijní, jako ta, v níž působil právě Vincent z Pauly.
S příchodem francouzské revoluce byla nemocnice revolucionáři napadená a vybrakovaná (už den před pádem Bastilly, 13. července), kteří tak zničili i jednu z nejkrásnějších pařížských knihoven. Kněží byli vyhnáni, nemocnice zrušena a z budov se stala věznice, především pro ty, které čekala gilotina. Prošla tudy například i stará abatyše z kláštera na Montmartru nebo básník André Chénier. V roce 1795 byly budovy přeměněny na ženskou věznici, kde, kromě mnoha jiných, byla uvězněná Mata Hari.
V místech bývalého majetku lazaristů mezitím začala kolem věznice růst nová čtvrť Poissonière. Věznice byla definitivně zrušená až v roce 1935.
To, co z bývalého leprosária a později věznice zbylo, vidíme na fotografiích. Lépe řečeno, z původních budov nezbylo nic. To, co tu najdeme dnes, jsou stavby, které vznikly ve 20. a 30. letech 19. století na jejich místě. Je to především cihlová kaple sv. Lazara z roku 1834, dnes prázdná a nevyužívaná, a ošetřovna vězení z téže doby. Obě budovy dnes obklopuje malý parčík s fontánou a dětským hřištěm.
V těsném okolí původních budov vyrostly v průběhu 20. století jesle, školy a další sociální zařízení, která se usídlila i v původní budově ošetřovny. Po rekonstrukci, která zde proběhla v minulých letech, byla budova ošetřovny proměněna na knihovnu – „mediatéku“ jak říkají Francouzi, která byla slavnostně otevřená v květnu letošního roku. Byla jsem zvědavá především na interiér budov a proto jsem tam nemohla chybět.
Památník sv. Vincenta z Pauly. Kromě toho ho připomíná i pamětní deska přímo na zdi kaple a také velký lamelový obraz na jednom z okolních činžáků
Mediatéka nese jméno spisovatelky Françoise Sagan. Budovy jsou uspořádány do tvaru písmena U kolem nádvoří, které uzavírá bývalá kaple. V den slavnostního otevření bylo možné si všechny prostory důkladně projít a prohlédnost, ale běžně se návštěvníci dostanou jen na nádvoří, dovnitř to jde jen s průkazkou.
V přízemí je uspořádána malá výstava knih Françoise Sagan
A ještě výstava fotografií, umístěná na venkovních oknech budovy.
Mediathèque Françoise Sagan
10. obvod, 8 rue Léon Schwartzenberg (ale vstup také z place Albert Satragne)
Zahrada, do které se podíváme dnes ve Versailles, leží stranou zámeckého areálu při levém křídle zámku. Založil ji v letech 1678 až 1683 na žádost Ludvíka XIV. zámecký architekt Jean-Baptiste La Quintinie. Zahrada sloužla k pěstování zeleniny a ovoce pro královský stůl. La Quintinie v zahradě zavedl nejen používání kravského a koňského hnoje přímo z královských stájí, ale navrhl i systém kamenných zídek a skleníků tak, že zde sklízeli ovoce a zeleninu i mimo sezónu – jahody v březnu, salát v prosinci nebo hrášek v dubnu. Král, který to sem neměl ze zámku daleko, se sem prý často chodil procházet a dokonce tu i pracoval – naučil se prý stříhat ovocné stromy. Na konci 18. století byla zahrada velkou rekonstrukcí rozšířena, ale během francouzské revoluce došlo k jejímu úpadku – revolucionáři rozprodali cenné rostliny (například osm set ananasů), zahrada byla rozparcelována a pronajata soukromníkům. S koncem republiky a obnovením království došlo i na opětovné zvelebení zahrady. V roce 1873 zde byla založena prestižní zahradnická škola, která v přilehlých budovách sídlí dodnes. Její žáci zahradu udržují společně s profesionálními zahradníky.
Zahrada leží v těsném sousedství versaillské katedrály sv. Ludvíka. Je rozčleněná kolem centrální fontány do čtyř velkých čtverců, lemovaných řadami ovocných stromů a květinami. Uprostřed čtverců je vysázena nejrůznější zelenina.
V parku nechybí ani sochy zahradníků – zakladatelů
Královská brána uzavírá na východě zahradu pod zámkem vedle ohromné Švýcarské vodní nádrže, odkud je to kousek jen přes silnici do oranžerie a do zámeckého parku. Tedy byl by to kousek, pokud by brány byly otevřeny. Takto to musíme všechno obejít přes město a přes hlavní vstup do zámku.
Nejvzdálenější část zahrady je rozdělena na jednotlivé „buňky“ pod úrovní terénu, rozdělené bílými kamennými zdmi a terasami. Ty přitahují a akumulují teplo a proto je tu možné pěstovat nejen běžné druhy ovoce, ale také fíky a jiné exotické rostliny. Jedna z částí zůstává neupravená – ta slouží jako školní pozemek.
Za touto méně upravenou částí narazíme na mřížovou bránu, která zahradu uzavírá. Přes ni se můžeme podívat do další versailleské zahrady – parku Balbi.
Le Potager du Roi
Versailles, 10 rue Maréchal-Joffre
Zahrada je otevřená po celý rok, od dubna do října každý den kromě pondělí od 10 do 18 hod, v listopadu a prosinci jen v úterý a ve čtvrtek do 10 do 18 hod a v sobotu od 10 do 13 hod, a v lednu až březnu jen v úterý a ve čtvrtek do 10 do 18 hod.
Ten kostel nepatří k nejkrásnějším v Paříži, nemůže se ani pyšnit kdovíjakým stářím a navíc leží jen kousek od nádraží Gare du Nord v nepříliš hezké čtvrti. Přesto stojí za návštěvu a byla by škoda minout ho bez povšimnutí.
Kostel byl postaven v letech 1824 až 1844 podle návrhu architekta Lepèra, který zemřel v průběhu stavby. Po průtazích jeho dílo dokončil jeho zeť, slavný architekt Hitorff. V místech, kde byl kostel postaven, se dříve rozkládal klášter kongregace sv. Lazara, v němž v 16. století působil Vincent z Pauly, kaplan a královský zpovědník Ludvíka XIII. a také Markéty z Valois (známé královny Margot), kanonizovaný roce 1737.
Podle módy v době svého vzniku byl kostel postaven v řeckém stylu s trojúhelníkovým frontonem, v němž je světec zobrazen v tématu Apoteózy sv. Vincenta. Pod portikem s jónskými sloupy najdeme nejen litinové dveře se zobrazením dvanácti apoštolů, ale také sedm emailových obrazů s příběhy z Nového zákona. Obrazy jejich autor Pierre-Jules Jolivet sice namaloval už při dokončení kostela, brzy však musely být sundány kvůli některým nahým postavám. Na průčelí se vrátily podle původního Hitorffova plánu definitivně až v roce 2011.
Kostel má jednu hlavní a dvě vedlejší lodi s emporami. Na nich je po obou stranách a po celé délce kostela vymalováno sto šedesát světců. Strop je plochý, bohatě zdobený, stejně jako celý kostel, který září zlatem a polychromováním.
Hlavní oltář s kalvárií a ostatními sochami vytvořil François Rude. Nízká kupole kněžiště je ukončena vitráží. Malovanými okny je ostatně kostel známý a krásných vitráží tady najdeme několik.
Kostel je také mimořádný svými litinovými zlacenými mřížemi (a také dalšími doplňky z litiny, jako křtitelnice, nádoby na svěcenou vodu a také vstupní dveře). Mříže, které vidíme nahoře, oddělují chrámový ochoz za hlavním oltářem od kaple Panny Marie s krásnou bílou mramorovou sochou (na dolní fotce přesvětlenou, takže bohužel skoro neviditelnou).
Kostel, který stojí na mírně vyvýšeném místě, vyčnívá nad střechami 10. obvodu a dominuje mu. Architekt kolem něj vytvořil z obou stran rozmáchlé rampy, které jsou dnes zařízeny jako parčík, který je vždycky, kdykoliv jedu kolem autobusem, plný lidí, stejně jako schody před kostelem.
Église St-Vincent-de-Paul 10. obvod, place Franz Liszt
Ve slunečném pražském listopadovém dni se vydáme do stejně tak sluncem zalitého parku Vallée-aux-Loups nedaleko Paříže, ve kterém stojí dům, v němž bydlel jeden z nejznámějším francouzských spisovatelů a politiků začátku 19. století.
Francois-René de Chateubriand byl nejen předchůdce romantismu, ale po francouzské revoluci, kdy se zasazoval o návrat křesťanských hodnot, se angažoval také jako politik. V době Ludvíka XVIII. a Karla X. byl velvyslancem a ministrem zahraničí. Jeho politická kariéra skončila s tzv. Červencovou monarchií, kdy byl v opozicí proti nově nastoupivšímu králi Ludvíku-Filipovi.
V době svého politického vzestupu v roce 1807 si koupil dům, do kterého se dnes podíváme, a který mu sloužil jako útočiště před politickým světem – a hlavně jako místo, kde napsal svá nejdůležitější díla.
Dům stojí v parku nedaleko úzké silničky v obci Châtenay-Malabry
K domu se dostaneme až po chvíli stoupání do kopce. Zatímco ze zadní strany nás překvapí novogotické prvky (téměř celé zarostlé zelení), hlavní průčelí má klasicistní sloupoví, které bylo v době, kdy Chateaubriand dům rekonstruoval, v módě.
Domu dominuje dvouramenné schodiště, které vede z haly v přízemí do prvního patra rovnou ke knihovně (ta ovšem byla zamknutá). Schodiště údajně pochází z lodi.
Dům je vybaven zařízením nejen z Chateaubriandovy doby, ale také z doby dalšího vlastníka Mathieu de Montmorency, který dům koupil poté, co ho Chateaubriand musel v roce 1817, když byl zbaven funkce ministra zahraničí, prodat kvůli finančním potížím.
V přízemí domu leží řada menších salonků. V tom modrém visí obraz Chateaubriandovy milenky Juliette Récamier, odpočívající na stejné pohovce, nad kterou je obraz pověšený.
Některé vybavení z Chateaubriandovy doby připomíná jeho cestu do Orientu
Ložnice Juliette Récamier. Hodiny na krbu jsou připomínkou jejího přátelství s Hortense, dcerou Napoleonovy manželky Joséphine de Beauharnais.
Chateaubriandova ložnice a jeho psací stolek. Tady prý napsal Paměti ze záhrobí.
Při pozdějších úpravách byla k domu přistavěna věž, kaple a ještě později skleník, ve kterém je dnes kavárna
Kaple není pro návštěvníky muzea přístupná, tak jenom zvenčí přes sklo můžeme obdivovat hru barev na podlaze Rozlehlý čtrnáctihektarový park kolem domu tvoří arboretum se vzácnými stromy, ale najdeme tady také velkou louku s ovcemi a několik malých staveb
Lavička v parku, na které si z plastové krabice můžete půjčit některou Chateaubriandovu knihu a v klidu si zde číst
V parku jsou rozmístěny stojany s úryvky z Chateubriandových knih
Když vyjdeme z parku ven, přímo naproti vstupu uvidíme bránu do arboreta, které jsme TADY už před časem také viděli.
Maison de Chateaubriand 87 rue de Chateaubriand
Châtenay-Malabry
Otevřeno od března do října 10 – 12 a 13 – 18,30 hod, od listopadu do února 10 – 12 a 1 – 17,30 hod Vstupné 5 eur, snížené (studenti a senioři) 3,50 eur
Jak se tam dostat: RER B Robinson, potom autobus 194 nebo 294, stanice Marc Saignier, nebo cca 20 min pěšky po šipkách
Přesto, že je Montmartre tak turistická oblast, pořád ještě se na něm dají najít tajná místa, ukrytá očím okolojdoucím. Zahrada, kterou vám dnes chci uklázat, leží jen pár kroků od rušného náměstí place des Abbesses, kudy kolem stanice metra a barevného kolotoče proudí davy, šplhající do kopce.
Když odbočíme z hlavní trasy do průchodu, který tak trochu vypadá, jako byste šli k někomu na dvůr, uvidíme ve skrytém koutě mřížovou bránu do zahrady. Nevadí, že ten den pršelo, zahrada byla i přesto hezká.
Zahrada je věnovaná hlavně léčivým bylinám a pro veřejnost je otevřená jen odpoledne. Dopoledne patří dětem z blízké školy, které tady mají svoje malé záhonky a truhlíky s rostlinami.
Když projdeme kolem záhonků, můžeme se přes mřížovou bránu podívat do další zahrady. Brána je zamknutá a z jedné do druhé zahrady se nedá procházet. Ta druhá je však veřejnosti přístupná, vede do ní branka přímo od metra Abbesses a její největší atrakcí je Mur des je t´aime, tmavomodrá zeď s bíle napsaným vyznáním lásky ve všech jazycích (ano, i v češtině).
Zatímco nahoře vidíme pohled z tajné zahrady do té veřejné, dole je přesně opačný pohled
Jardin des Abbesses
18. obvod, Passage des Abbesses
Otevřeno skoro každý měsíc jinak podle ročního období, v podstatě otvírá mezi 14 a 15 hodinou a zavírá mezi 17 a 20 hod
Pro toho, kdo se zajímá o výtvarné umění, je Paříž ráj. Samozřejmě především kvůli všem muzeím a galeriím, ale také pro ten pocit, že člověk chodí ve stopách slavných umělců a pro genius loci, který se nad městem vznáší a který vás často nečekaně překvapí.
Jedním z míst, kde na začátku 20. století pracovali umělci, kde se setkávali v bistrech a kavárnách a kde prožívali svoje často pohnuté osudy, je křižovatka u metra Vavin. Leží tady slavné kavárny La Rotonde, Le Dôme a La Coupole, které v těch dobách byly jen prostými chudými lokály, které po večerech obcházel Amedeo Modigliani a snažil se hostům prodat své kresby. Sedával v nich Picasso s Matissem a s Apollinairem, před svým posledním odjezdem na Tahiti sem chodil Paul Gauguin a na sklonku svého života se tady začal objevovat i Edgar Degas. V nedalekých ateliérech v 15. obvodu pracovali ve velké bídě židovsko-ruští malíři, jako Chagall, Soutine, Zadkine nebo Kremègne a další malíři a sochaři z východní Evropy i jiných částí světa.
Všechny sem přitahoval nejen bujarý život a setkávání s přáteli, ale také dvě malířské akademie, které ležely v rue de la Grande Chaumière, ležící jen pár metrů od slavné křižovatky. Ta známější, Académie Colarossi, zanikla už v roce 1930. Druhá, Académie de la Grande Chaumière, přežila dodnes a právě tu dnes navštívíme a prohlédneme si ji.
Tato soukromá akademie byla založená v roce 1904 jako určitá protiváha příliš akademické a strnulé École des Beaux Arts. Od samého začátku se zde vyučovala nejen kresba a malba, ale i sochařství. V průběhu let tady učilo mnoho známých umělců, my si připomeneme třeba jen Antoina Bourdella, Claudia Castelucha, Fernanda Légera nebo Ossipa Zadkina. Slavná jména najdeme i mezi žáky – kromě jiných jsem v seznamu našla i našeho Ottu Gutfreunda.
Srdcem celé akademie je velký ateliér, který na rozdíl od jiných prostor neprošel nikdy žádnou rekonstrukcí a dodnes zůstal v takovém stavu, v jakém byl ve svých slavných dobách. Nesmí se tady prý s ničím hnout, takže tu dodnes najdete zašlou dřevěnou podlahu, po které chodil Modigliani, ušmudlané a od kouře z kamen začouzené zdi a červeným sametem potažené vratké pódium pro modelky. Zábradlíčko kolem pódia sice pořád padá, ale z piety není opraveno. Akademie funguje jako série dlohodobých denních i večerních kurzů, ale kromě toho sem do volných kurzů může ve stanovenou dobu přijít kdokoliv, vybrat si mezi kresbou a malbou, zátiším nebo figurou, zaplatit poplatek (kolem 20 eur za tříhodinový kurz), a výtvarně se tady pod odborným dozorem realizovat až do alelujá – samozřejmě se zatajeným dechem a s myšlenkou, kdo všechno na tomto místě u štaflí stál.
Tahle paní dělá v ateliéru modelku a zcela vážně nám s ohromným zaujetím líčila, jak náročná a obtížná práce to je, jak ten tvůrčí proces dá člověku zabrat, jak chodí domů vyčerpaná a jak je vlastně nespravedlivé, že je ta jejich těžká práce tak málo uznávaná a hodnocená.
V zadní části domu leží tři menší ateliéry. V tomto například se učí malířská anatomie.
Při procházení celého domu jsem měla pocit, jako by někde poblíž měli slevovou akci na modrou barvu. Natřeno tady bylo opravdu skoro všechno a jak vidíte, na dalším se ještě pracovalo.
Ten pravý ateliérový vzhled najdete potom na malém dvorku, kam vedou okna zadních ateliérů
Pokud byste se sem do ulice dostali, podívejte se pozorně i na dům číslo 13, který stojí přímo naproti akademii. Na začátku své pařížské kariéry zde za dvěma okny vlevo v prvním patře bydlel Alfons Mucha (který se později přestěhoval naproti do domu číslo 12 a později do čísla 8). V přízemí tohoto domu byla tehdy levná restaurace, kam chodili jíst umělci z okolí. V Muchově životopisu, který sepsal jeho syn Jiří Mucha, je uveřejněná fotografie již starého malíře, jak stojí ve dveřích tohoto domu, který navštívil při své poslední cestě do Paříže.
Ateliér Colarossi, o kterém jsem se zmínila nahoře, ležel v domě číslo 10. Je to ten dům nahoře, ze kterého vlevo vykukuje jen kousek výlohy restaurace. Tato akademie byla ve své době velmi slavná a měla slavné žáky. Jejich seznam najdete TADY. Z těch českých tady studoval (a později i učil) právě Mucha, ale také František Bílek nebo Josef Čapek. Do bílého domu číslo 8, který vidíte nahoře, se Mucha přestěhoval kvůli větším prostorám na malování. Z tohoto jeho ateliéru pochází fotografie, kterou vidíte dole. Je na ní u Muchova harmonia Paul Gauguin, který v tomto domě také krátce bydlel.
Dalším slavným obyvatelem domu číslo 8 byl Amedeo Modigliani. Byl to jeho poslední ateliér, ve kterém bydlel s Jeanne Hébuterne, a odkud ho 22. února 1920 už v agónii odvezli do nemocnice de la Charité (dnes už neexistující, na jejím místě v rue Jacob dnes stojí budova lékařské fakulty), kde za dva dny zemřel. Dvacetiletá Jeanne Hébuterne, která byla v posledním měsíci těhotenství, v den jeho smrti vyskočila z okna bytu svých rodičů.
Amedea Modiglianiho i Paula Gauguina připomíná jednoduchá pamětní deska, umístěná na domě (na Muchu si nikdo nevzpomněl).
Académie de la Grande Chaumière 6. obvod, 14 rue de la Grande Chaumière
O muzeu, umístěném v krásném paláci v 8. obvodu, jsem tady psala už před několika lety. Tehdy jsem tam viděla výstavu impresionisty Gustava Caillebotta, zatím co tentokrát jsme se přenesli mnohem dál do minulosti, na výstavu florentských portrétů z doby Medicejských.
Muzeum je umístěno v paláci, který si nechal postavit v letech 1869-1875 sběratel umění Édouard André se svojí ženou, malířkou Nélie Jacquemart. Společně vytvořili rozsáhlou a bohatou sbírku umění, kterou Nélie Jacquemart po smrti svého manžela odkázala i s celým palácem Francouzskému institutu, s podmínkou, že sbírky i zařízení paláce zůstanou na svém místě. V muzeu, které bylo otevřené v roce 1913, tak můžeme vidět veškeré zařízení a vybavení paláce tak, jak v něm manželé žili. V levém křídle paláce se konají pravidelně dočasné výstavy. Když jdete po ulici podél zdi, která muzeum lemuje, možná si ani nevšimnete, že se nad ní ve výšce tyčí bohatě zdobená budova. Abyste se k ní dostali, musíte nejdřív projít průjezdem, potom po chodníku na nádvoří a až teprve pak se před vámi otevře hlavní nádvoří s průčelím, které hlídají kamenní lvi.
Prohlídka přízemí začíná velkým salonem a pokračuje přes menší místnosti, kde jsou vystaveny obrazy, sochy a jiné umělecké předměty ze sbírky manželů Jacquemart – André. Je to všechno nádhera, ani nemám slov.
Na konci řady salonků projdeme do zimní zahrady s nádherným schodištěm, vedoucím do prvního patra
Nad schodištěm je umístěná Tiepolova nástěnná malba, která sem byla přenesená z římské vily
V místnosti hned vedle schodiště najdeme především staré cenné tapiserie a obrazy. Ale hlavně odtud máme přes vyřezávané zábradlí zajímavý průhled do přízemí.
V prvním patře nás čeká další řada salonů s vystavenými sbírkami. Můžete si tady prohlédnout sochy a hlavně celou řadu obrazů, především z 15. a 16. století. Čeká tady na nás Sandro Botticelli, Andrea Mantegna, Gian Lorenzo Bernini, Canaletto, Luca della Robbia, Paolo Uccello, Bellini, Botticini , ale také Rembrandt, Franz Hals, Fragonard nebo Chardin.
Když už by se zdálo, že budeme uměním přesyceni, teprve potom vstoupíme v prvním patře do krátkodobé expozice renesančních florentských portrétů. Tam se bohužel fotit nesmělo.
Muzeum je ovšem pověstné nejen uměním, ale také restaurací, a hlavně, hlavně dorty, na které se tady specializují. Restauraci najdete v přízemí v prostorách, které bývaly jídelnou manželů Jacquemart – André. Patří k nim i terasa, která byla bohužel při naší návštěvě zatažená ošklivým igelitem, protože už bylo chladno.
No tak ano, mám i fotku výhledu od stolu. Nebýt toho igelitu, byla by lepší, ale nešlo to ani nadzvednout, ani odhrnout. Ale ty dorty, ty teda opravdu byly.
Výstava portrétů trvá do 25. ledna 2016. Pokud se tam do té doby nedostanete, nevěšte hlavu, od 18. března do 25. července 2016 bude nová výstava, kde na vás bude čekat Monet, Renoir, Pissarro, Sisley, Gauguin a další impresionisté a postimpresionisté. Myslím, že tam nutně budu potřebovat jet.
Ten starodávný obchod v těsné blízkosti Les Halles jsem už viděla u několika pařížských blogerů. A pak, když jsem v jednu letní sobotu hledala něco úplně jiného, jsem zvedla hlavu a najednou jsem před ním stála. Zlacený nápis na zeleném vývěsním štítu napovídá, že se tady provádí „hubení škodlivých zvířat“. A tu výlohu, tu prostě musíte vidět.
Julien Aurouze založil svoji firmu v roce 1872 ve čtvrti, kde jeho služby byly víc než potřebné. Jen pár metrů od jeho krámku tehdy začínala ohromná tržnice Les Halles, slavné „břicho Paříže“, které bylo rájem pro krysy, potkany a jinou škodlivou havěť.
Firma přežila přestěhování tržnice na periferií i její zbourání. Dnes už čtvrtá generace rodiny Aurouze nabízí v obchodě i na svých stránkách tzv. 3D – deratizaci, desinsekci a desinfekci. A taky boj proti holubům.
Teď mě napadá, že je to asi jen pro silnější žaludky. Když tak se vy, útlocitnější, už dál radši nedívejte.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.