Jardin d´Acclimatation

hf1 komentář
V Paříži dnes sice není tak slunečná neděle jako v Praze, přesto vám doporučím výlet do přírody. Nepojedeme nikam daleko, vlastně zůstaneme ještě ve městě, v 16. obvodu. Právě do něj totiž spadá park na kraji Buloňského lesa, do kterého se dnes podíváme.


Na jižním okraji parku stojí Nadace Louis Vuitton, kterou jsme tady viděli před pár dny, a která je se svojí výškou (a momentálně i barevnými skly) vidět uz zdaleka.


Park byl vybudován v roce 1869 a jeho původním cílem bylo předvádění exotických zvířat. V zoo, která tady tehdy vznikla, byly vystaveny žirafy, medvědi, velbloudi a další cizokrajná zvířata, nechyběly ani neobvyklé rostliny a stromy jako banánovníky nebo bambusový les.

Nezvyklý park přitahoval zástupy diváků, jeho osud byl však zpečetěn během prusko-francouzské války v roce 1870. Některá zvířata byla ještě včas odvezena do bezpečí do jiných zoologických zahrad, u jiných se to při válečném obléhání Paříže nestihlo a byla poražena (včetně dvou slonů), aby v tuhé zimě nakrmila vyhladovělé město.
Ihned po skončení války v roce 1872 byla zahrada zrekonstruována a i přes znovuobjevení se exotických zvířat (pro její obnovení věnoval italský král zahradě dva slony) byla koncipována především jako zahrada s užitečnými (a tedy domácími) zvířaty. Přibyly také různé etnologické a antropologické expozice, dokonce i živí lidé z exotických zemí (Indiáni, Laponci a především Afričané). I přes četné diskuse a protesty, které vystavování lidských bytostí za mřížemi klecí vyvolalo, byly tyto expozice zrušeny až kolem roku 1930.
V roce 1926 do zahrady přibyly zábavné atrakce, kolotoče a střelnice. V roce 1926 byla zoologická zahrada zrušena a park se tak stal výhradně zábavní záležitostí. Tento účel mu i po dalších rekonstrukcích a změnách zůstal až do dnešního dne.


Štíhlá věž uprostřed parku není kupodivu žádnou připomínkou středověkých hradů, ale obyčejným holubníkem. Vyrostl zde v roce 1875 jako jeden z takzvaných „vojenských holubníků“, zřízených rozhodnutím ministra obrany.

Parku nechybí jezirka, potůčky i fontány a také divoká řeka, na které se můžete projet v člunu. 


Uprostřed parku najdeme orientální korejskou zahradu, která zde byla vytvořená jako dar města Soulu v roce 2002


Celá severovýchodní část zahrady je věnována dětem. Právě tady najdeme všechny kolotoče a jiné dětské atrakce.

 


V zahradě nechybí ani restaurace, kavárny a různé stánky s jídlem nebo se zmrzlinou. Já jsem zvolila slanou palačinku v Créperie Petite Ferme, jednoduché restauraci v hrázděném normandském domku, kolem něhož je vybudována farma s domácími zvířaty – volně tu kolem vás pobíhají slepice, děti se mohou podívat na králíčky, ovečky, osly nebo prasata a nechybí ani zeleninová a květinová zahrada. 

 


Jedním z mála původního vybavení zoologické zahrady je hezká voliéra, před níž stojí socha přírodovědce a lékaře Daubentona

 
Z etnologických expozic přežil v nepříliš dobrém stavu až do dnešních dnů japonský domek, před kterým vlají ve větru tzv. koinobori – barevní kapři, kteří jsou v Japonsku symbolem svátku dětí 


Květinové hodiny u hlavního vchodu z boulevardu des Sablons

Pokud míříte do Paříže s dětmi, park je určitě vhodným místem, kde se mohou zabavit a vyběhat. Svými klidnými místy v zadní části a v korejské zahradě je však zajímavý i pro dospělé. Procházka v parku může být vhodným doplňkem návštěvy Nadace Louise Vuittona, už jen proto, že vstupenka do nadace zahrnuje i vstup do parku (kam se jinak platí vstupné), kam vás v podstatě vyvedou dveře rovnou po prohlídce nadace.

Plánek zahrady s popisem všech atrakcí si můžete stáhnout TADY.

Jardin d´Acclimatation
16. obvod, vstup z boulevardu des Sablons nebo z avenue Mahatma Gandhí od Fondation Louis Vuitton

Otevřeno denně od 10 do 19 hodin, v sobotu, v neděli, o svátcích a školních prázdninách do 20 hod, dětské atrakce jsou otevřeny vždy o hodinu méně
Vstupné jednotné pro dospělé i děti 3 eur, senioři a početné rodiny 1,50 eur

Jedna vstupenka na atrakci 2,90 eur, dá se koupit tzv. „carnet“ více vstupenek za sníženou cenu 

Jak se tam dostat: metro Sablons (linka 1), poté cca 7 min pěšky, nebo autobus Nadace Louis Vuitton od Vítězného oblouku (z konce avenue Friedland), nebo autobusy 43, 73, 82, 93, 244.
Od Porte Maillot jezdí přímo ke vstupu do zahrady malý vláček za 2,90 eur

 

Barevná Nadace Louis Vuitton / La Fondation Louis Vuitton en couleurs

hfkomentářů 7
O Nadaci Louis Vuitton, díky které před téměř dvěma lety vyrostla na okraji Paříže dechberoucí budova, postavená podle návrhu architekta Franka Gehryho, jsem podrobně a s nadšením psala už TADY, kde najdete všechny detaily o stavbě. Budova slouží jako výstavní prostory, sama je ale tím nejzajímavějším exponátem.
Když jsem si přečetla, že budovu v rámci umělecké expozice opatřil barevnými prvky Daniel Buren (ano, ten Buren, který je autorem instalace černo-bílých sloupků na nádvoří Královského paláce), nedokázala jsem si představit, jak to může s tak zvláštní stavbou fungovat dohromady. Překvapivě může. Na jednotlivých skleněných plochách jsou šachovnicově rozmístěny čtverce ve třinácti barvách a všechny ty průhledy budovou, nečekané výhledy a odhalení jednotlivých stavebních prvků jsou teď zality barevným světlem a odrazy a vypadá to nečekané dobře.
Samozřejmě doporučuji nechat návštěvu na sluneční den, kdy jsou barevné efekty nejpůsobivější. Konec konců, ne nadarmo má Burenova práce název Pozorovatelna světla.

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Světelné a barevné odrazy a odlesky dosahují až do sníženého přízemí, kterému tady říkají Grotta – jeskyně. V něm se v magickém prostoru, vyznačeném vodními hladinami, sloupořadím a zrcadly s desítky odrazů, zrcadlí především žluté a oranžové plochy, které ladí se stejnobarevně vybaveným prostorem, který byl vytvořený podle návrhu dánského umělce Olafura Eliassona (mimochodem, ten je také autorem instalací, kombinujících kov a vodu, které jsou v letošním létě vystaveny v parku ve Versailles).
 
 
 
 
 
Prostory Fondation Louis Vuitton jsou věnovány modernímu umění. Momentálně jsou zde k vidění díla čínských umělců a protože mě moc neoslovila a některá na mě působila vysloveně deprimujicim dojmem, zapomněla jsem je, až na tyto dvě výjimky, i vyfotit.
 
 
 
 
Pohled do prostoru restaurace v přízemí s lustry ve tvaru ryb, které navrhl autor celého projektu Frank Gehry
 
 
 
 
Fondation Louis Vuitton
8, avenue du Mahatma Gandhi
16. obvod, Bois de Boulogne  

Otevřeno pondělí-středa-čtvrtek 12 – 19 hod, pátek 12 – 23 hod, sobota a neděle 11 – 20 hod

Vstupné 14 eur, děti do 3 let zdarma, do 18 let 5 eur, do 26 let 10 eur, rodinné vstupné 32 eur (1-2 dospělí a max 4 děti do 18 let), vstupenka platí i do vedlejšího dětského zábavního parku Jardin d´Acclimatation  

Jak se tam dostat: metro Les Sablons (linka 1), odtud cca 10-15 min pěšky, nebo miniautobus nadace, který odjíždí od Vítězného oblouku od stanice metra na rohu avenue de Friedland (jízdné 1 eur, neplatí na něj žádné jiné běžné jízdenky)

Zmizelá pyramida / La pyramide disparue

hfkomentáře 3
Nejnovější pařížská instalace umělce, který si říká jen zkratkou JR, je k vidění v těchto dnech v Louvru. Třiatřicetiletý fotograf a streetartista, který v loňském roce svými fotografiemi lidských obličejů ozvláštnil Panthéon při jeho rekonstrukci (viděli jsme to TADY), nechal optickým trikem zmizet pyramidu na nádvoří Louvru. Samozřejmě k dokonalé iluzi je nutné najít ten správný úhel a vzdálenost z place du Caroussel.
Skvělý nápad a bezvadný fór, který je k vidění, bohužel, jen do 27. června. 

Jak se tam dostat: metro Palais Royal Musée du Louvre (metro 1 a7)

 

Versailles – Vesnička Marie-Antoinetty / Le Hameau de Marie-Antoinette

hfkomentáře 4
V jednom z nejzazších cípů zahrad versailleského zámku leží mezi zahradami domečky jako vystřižené z Hobitína. Nechala si je tady na pozemcích, které ji daroval její královský manžel, vybudovat kolem roku 1783 Marie-Antoinetta, která se sem uchylovala se svými přáteli tehdy, když jí přísná dvorní etiketa příliš přerůstala přes hlavu. Jako kontrast k ní volila jednoduchý venkovský život mezi vesnickými domky, rozloženými kolem rybníka, kde nechyběl mlýn, stáje, mlékárna, pole a zelinářské zahrady. Od nešťastné královny to byla, samozřejmě, jen hra na vesnickou idylu, ale údajně tady byla šťastná.


Z jedenácti původních domků jich pět využívala přímo královna a její hosté, čtyři sloužily pro potřeby statku (farma, sýpka, holubník a mlékárna), jeden jako kuchyně pro přípravu jídel pro panstvo a jeden byl vyhrazen služebnictvu. Ne všechny původní domečky se zachovaly, například z mlékárny zůstaly jen základy, ale většina z nich je uvedena do takového stavu, v jakém je znala královna.

Věž Marlborough na horním obrázku sloužila jako výchozí bod pro rybolov a projížďky na lodičkách. 


Každý z domků měl kolem sebe zahrádku, ať už zeleninovou nebo květinovou. Všechno, co se ve vesničce vypěstovalo, stačilo panstvo zkonzumovat.

 
Zbytky mlékárny, v níž se zpracovávalo mléko osmi krav a deseti koz z vlastních stájí 


Farma stojí trochu stranou od vesničky a dodnes se na ní chovají některá zvířata

Vesnička je součástí celého panství Marie-Antoinety, které zahrnuje i Malý Trianon a stavby v jeho zahradách. Vstup je v rámci kumulované vstupenky za 10 Eur společně s Velkým a Malým Trianonem. Tam se vypravíme zase někdy jindy.

K informacím o tom, jak se dostat do Versailles, prosím TUDY.
 

Cité Florale

hfkomentářů 5
Zastrčený kout na samém jižním kraji Paříže tvoří několik uliček, které nesou názvy nejrůznějších květin. Uličky jsou opravdovým nomen omen, protože každá z nich je ponořená do záplavy květů a kvetoucích stromů.
Takový malý ráj na konci světa, jako dělaný na nedělní procházku.


Nízké domečky stojí na místě, kudy dříve protékala říčka Bièvre, která se v zákrutech prodírala dnešním 13. a 5. obvodem, aby se v místech Gare d’Austerlitz vlila do Seiny. V roce 1912 ji překryli, svedli pod zem a místo jejího toku zastavěli, kvůli statice však stavby musely být jen lehké a nízké. Uznejte, jestli tohle není hezčí, než vysoké betonové domy, které stojí doslova jen o pár metrů dál.

13. obvod, kolem place de Rungis

Jak se tam dostat: metro Tolbiac (linka 7) nebo Cité Universitaire (RER B)

UNESCO 2

hf1 komentář
Ve vnitřních prostorách sídla UNESCO nás zaujme asi ze všeho nejdřív sál, ve kterém se konají zasedání nejvyššího orgánu – Generální konference. Nasvícení sálu se může zdát trochu pouťové, na druhou stranu bylo voleno pravděpodobně tak, aby zvýraznilo „harmonikovou“ strukturu stavby.
 
 
 
 
 
 

 
Před vstupem do sálu najdeme portréty všech bývalých předsedů Generální konference. V roce 1999 byla do této funkce zvolena Jaroslava Moserová, která zde později působila až do své smrti v roce 2006 jako členka Výkonné rady. Mít teď další takovou osobnost, to by byla, panečku, kandidátka do prezidentských voleb.
 
 
 
 
 
Ve vstupních prostorách a v předsálí najdeme celou řadu uměleckých děl. Tím nejrozměrnějsim je zřejmě Picassova malba Ikarův pád z roku 1958, která se skládá ze 40 dřevěných panelů o celkové ploše 90 m2.


Dalším slavným umělcem, který v předsálí zanechal monumentální dílo, je španělský malíř Antoni Tàpies. Dílo bylo vytvořeno k 50. výročí založení UNESCO.


Mozaiku z přírodních kamenů a smaltu s názvem Rytmy vody vytvořil v roce 1959 Jean Bazaine

 
Kráčející muž Alberta Giacomettiho je možná jedním z nejznámějších moderních děl. Giacometti jich vytvořil několik, jedna z verzí je od roku 1970 součástí i této sbírky. 


U východu do zahrady jsou umístěny dvě keramické stěny Joana Miró s názvem Měsíc a Slunce z roku 1957

 


Abych se nezaměřovala jen na moderní umění, ukážu ještě překrásnou římskou mozaiku, umístěnou ve vestibulu. Pochází z tuniského El-Djemu (antického města Thysdrus), byla vytvořena někdy na konci 2. století n. l. a Unescu ji darovala tuniská vláda v roce 1972.

Sbírky UNESCO jsou, samozřejmě, mnohem bohatší, než je možné vidět při letmé návštěvě. Připomínám, že jejich kompletní seznam najdete TADY.

 
 
7. obvod, 7 place Fontenoy
 
Jak se tam dostat: metro Cambronne (linka 6), Ségur ( linka 10), nebo François Xavier (linka 13)
 
 
 
 
 
 

UNESCO 1

hfkomentáře 3
Fotky, které jsem vyfotila v sídle UNESCO, právě oslavily jeden rok od svého vzniku. Byla jsem tam při příležitosti loňské květnové Muzejní noci, kdy svoje brány otevřely i ty nejvýznamnější instituce. UNESCO se k akci připojilo proto, že má ve svém sídle velkou a významnou sbírku (nejen) moderního umění.
Snažila jsem se dovnitř dostat už dřív, před pár lety jsem byla dokonce přihlášená na organizovanou prohlídku, kterou UNESCO občas pořádá, ale na poslední chvíli ji tehdy zrušili. Proto jsem se šla tentokrát postavit do fronty před vstupní bránu nedaleko Champs de Mars s nadšením, že to tentokrát vyjde. Fronta sice postupovala rychle, přesto jsem však s obavami sledovala, jak se zapadajícím sluncem ubývá světlo a děsila se toho, jak budu v setmělé zahradě fotit (obavy se naplnily, žádné velké zázraky se v polotmě už udělat nedaly).
Budova pařížského sídla UNESCO byla slavnostně otevřená 3. listopadu 1958. Kromě hlavní budovy ve tvaru písmene Y (nebo trojcipé hvězdy, jak chcete), k ní patří ještě další tři budovy, postavené o něco později – zasedací sál ve tvaru harmoniky, kancelářská budova, tvořící krychli, a další prostory v podzemí, které o sobě dávají vědět jen světlíky svých šesti patií, které vykukují na zahradě. Návrh komplexu vytvořili společně architekti tří národností – Bernard Zehrfuss, Pier Luigi Nervi a Marcel Breuer. Jeho vzhled nám nejlépe ukáže maketa na další fotce. Hlavní vchod je na ní vlevo nahoře.

Už od okamžiku vzniku tohoto svého sídla shromažďuje UNESCO bohatou sbírku umění, které od 50. let 20. století systematicky objednávala od těch nejproslulejších umělců. V interiéru i exteriéru tak najdeme díla od Picassa, Le Corbusiera, Joana Miró, Antonia Tapiése a dalších slavných i méně známých umělců druhé poloviny 20. století.
Kromě moderního umění zahrnují sbírky i různé staré artefakty a architektonické prvky, od antických sloupů nebo římských mozaik, přes votivní thrácké reliéfy nebo japonské vázy, až po různé makety starých strojů, lodí, zbraní nebo hudebních nástrojů, které sem darovaly jednotlivé členské státy. Vystaven je, samozřejmě, pouze zlomek sbírky, celkový soubor si můžete prohlédnout TADY.

Východ do největší části zahrady, z níž je výhled na Eiffelovku. V této části zahrady jsou umístěna ta nejrozměrnější venkovní díla. Většina z nich je vidět aspoň z dálky přes mřížový plot i z ulice.

Bílou travertinovou sochu s názvem Odpočívající silueta vytvořil Henry Moore přímo pro výzdobu tohoto sídla v roce 1958. Vedlejší Symbolická zeměkoule (tak se ta konstrukce, která je večer osvětlená, skutečně jmenuje) je dílem Erika Reitzela a Unesco ji získalo v roce 1995 darem od dánského ministra kultury.


Objekty Alexandera Caldera můžeme vidět v Paříži na více místech, tento má název Spirála a UNESCO ji získalo v roce 1959


Na pozadí „harmonikový sál“, jehož interiér tady bude příště


U hlavního vchodu stojí červená ocelová skulptura Roberta Jacobsena. Bez názvu.


To, co jsem nejvíc chtěla v sídle Unesca vidět, byla japonská zahrada. V roce 1958 ji zde jako dar nechala vytvořit japonská vláda. Upřímně řečeno, bylo to pro mě trochu zklamání, do zahrady se nesmí vstupovat a navíc leží mírně pod úrovní terénu, takže všechny její tradiční prvky (bambusy, lotusy, malá kamenná zahrada, magnólie, sakury, potůček a můstky) nejen že nevyniknou, ale velká část z nich ani není vidět.

Zahradu je možné navštívit i při tradičních Slavnostech zahrad, které se v Paříži konají obvykle v druhé polovině září.


Součástí japonské zahrady je i Mírová fontána japonského umělce Noguchi Isamu z roku 1957.

Tradiční japonská zahrada pokračuje kamennými prvky na terase u jednoho ze vstupů do budovy. Tam také najdeme na zdi budovy anděla, kterého darovalo Unescu japonské město Nagasaki v roce 1976. Anděl se jako jediný zachoval z křesťanského kostela, zničeného po výbuchu atomové bomby 9. srpna 1945. V době výbuchu se v kostele právě konala mše.


Pět skulptur řeckého umělce Vassilise Takise s názvem Větrné návěsti tvoří černé konstrukce s různě barevnými „křídly“. Jsou umístěny v části zahrady, vedoucí k avenue de Saxe, z níž jsou vidět.

Ve stejné části zahrady najdeme i symbolické dílo, které Unescu daroval v roce 1996 izraelský stát. Dílo s názvem Náměstí tolerance vytvořil Dani Karavan a je poctou zavražděnému izraelskému premiéru Jikchaku Rabinovi. Je tvořeno několika prvky – především olivovníkem jako symbolem míru, zasazeném na malém pahorku při plotu zahrady, do něhož je zvenčí vytvořený průzor. Dále zde najdeme kamennou desku, do níž je vyryta první věta preambule zakládací listiny UNESCO v deseti jazycích, žulový sloup, z něhož vyvěrá potůček a také několik antických a byzantských vykopávek z dob mezi 1. a 7. stoletím n.l., nalezených v Izraeli.

Příště se podíváme dovnitř do vstupních prostor.

UNESCO

7. obvod, 7 place de Fontenoy

Jak se tam dostat: metro Cambronne (linka 6), Ségur (linka 10) nebo François Xavier (linka 13)

Saint-Germain-en-Laye

hfNapsat komentář
Pokud jste v Paříži, nebo se tam chystáte, bude se vám před nadcházejícím víkendem možná hodit tip na kratší výlet. Zavedu vás jen dvacet kilometrů západně od Paříže do městečka Saint-Germain-en-Laye, které jsme na blogu v minulosti už viděli díky jednomu z královských zámků, který se tady nachází. Posledním králem, ktery zde sídlil a který se tady i narodil, byl Ludvík XIV., který však v době své vlády přenesl sídlo dvora do Versailles. Pro Saint-Germain-en-Laye to znamenalo určitý úpadek, ale i přesto si zachovalo noblesu a půvab, které mu dodnes zaručuje pověst bývalého královského města i blízkost krásného zámku s rozlehlým parkem. 


O historii zámku jsem už psala TADY, o parku zase TADY. Našim dnešním cílem se proto stanou spíš uličky města. Jsou starobylé a výstavné a pokud se sem vypravíte, určitě si nechte čas i na procházku městem.

 
 
Linka RER A vás přiveze přímo k zámku, má tady konečnou. Linka Paříž – Saint-Germain-en-Laye je následovníkem původní železniční trati z roku 1837, která byla prokopána přímo prostředkem zámeckého parku, a která byla jednou z prvních francouzských železnic.
Dnes má linka A víc větví a tedy i víc konečných a pokud sem pojedete, musíte si pohlídat, že opravdu jedete správně linkou A1.
 
Staré jádro městečka pochází jednak z doby jeho největší slávy, kdy zde sídlili králové, ale také z dob pozdějších, porevolučních. Za Bonapartových dob zde byla založená jezdecká škola, později zde byla velká kasárna a nemocnice. Ještě později zde Napoleon III. založil v budově zámku historické muzeum. Všechny tyto činnosti, včetně stavby železnice, sem přiváděly nové a nové lidi, často velmi majetné, kteří si zde nechávali stavět domy a paláce.


V úzkých uličkách najdete spoustu malých krámků s barevnými výklady, kavárny a restaurace

 
Neoklasicistní kostel s nízkou věží z roku 1824, který stojí naproti zámku a tedy přímo u vchodu do RER, je zasvěcen – jak jinak – sv. Germainovi
 
 
Hned vedle zámeckého parku jsem narazila, kromě jiného, také na půvabnou uličku (nebo spíš dvůr) s názvem Cité Médicis. Projekt byl vytvořený ve 30. letech 19. století v souvislosti se stavbou železnice a jeho název se vztahuje pravděpodobně k Marii Medicejské, manželce Jindřicha IV. a matce Ludvíka XIII., za jejichž vlády zámek zažil největší rozkvět.
Myslím, že tady by se mi líbilo bydlet.
 
 
 
 
 
 
 
V Saint-Germain-en-Laye najdete, samozřejmě, ještě další zajímavosti, které nemám na fotkách, ale které také stojí za návštěvu. Je to především Národní archeologické muzeum, které sídlí přímo v zámku, ale také rodný dům Clauda Debussyho nebo muzeum Maurice Denise, malíře-symbolisty z přelomu 19. a 20. století.
V turistickém infocentru, umístěném právě v Debussyho domě (38 rue au Pain) najdete všechny potřebné informace.
 
 
Jak se tam dostat: RER A1

Nemocnice Tenon / Hôpital Tenon

hfNapsat komentář
Minule jsme došli až k nemocnici Tenon ve 20. obvodu, daleko od centra a od všech turistických atrakcí. V těchto končinách nenarazíte na žádné rozjívené italské nebo anglické skupiny, ani na Japonce s ohromnými fotoaparáty. S foťákem tady, zdá se, chodím jen já a dnes vás s ním zavedu i dovnitř do nemocnice.
Nemocnice Tenon byla otevřená v roce 1878 pod názvem Hôpital Ménilmontant podle čtvrti, v níž stojí, a teprve později dostala jméno slavného chirurga z 18. století Jacquese Tenona. Dnes se specializuje především na urologii a respirační nemoci, ale má, samozřejmě, i všechna další oddělení. Zajímavostí je, že v roce 1922 právě zde zahájili první léčbu rádiem.
Jen o sedm let dříve, 19. prosince 1915, přišel na místní gynekologicko-porodnické oddělení pouliční artista Louis Gassion se svojí partnerkou Linou Marsa a ještě téhož dne se jim tady narodila dcera, která se později proslavila pod jménem Édith Piaf jako možná nejslavnější francouzská zpěvačka všech dob.
Od svého vzniku nemocnice nepodstoupila, kromě běžných rekonstrukcí, žádné velké přestavby, proto tu dodnes hned za nezajímavým vstupem najdeme hezké velké nádvoří, lemované ze všech čtyř stran prosklenými arkádami, za nimiž je umístěná chodba. V čele nádvoří stojí vysoká štíhlá věž kaple sv. Ludvíka. 


Kaple je postavena v novorománsko-byzantském slohu, ktery byl na počátku 80. let 19. století, kdy kaple vznikla, v Paříži u církevních staveb v módě. Vedle hlavní lodi s rovným stropem má dvě úzké boční lodi, oddělené sloupy.

Kaple by si zasloužila rekonstrukci, její výzdoba stěn je oprýskaná a celkově vypadá dost zašle. Otlučené kamenné nádobce na svěcenou vodu roky dodaly spíš půvab, voda v ní ovšem chybí z hygienických důvodů, jak vysvětluje nápis na cedulce.
 


Na dlouhých chodbách, z kterých je výhled na nádvoří, jsem našla nečekaná umělecká díla, která pacientům i lékařům připomínají, že existuje i jiný svět, než je nemocnice. Otázka je, jestli to ty první nerozlítostní a ty druhé nenaštve.

 

 
Hôpital Tenon
20. obvod, 4 rue de Chile
 
 
Jak se tam dostat: metro Gambetta (linka 3)
 
 
 
 
 
 
 

Kolem place Gambetta / Autour de la place Gambetta

hfkomentářů 10
Place Gambetta je jedním z míst, kudy často procházím, pokud jdu do centra pěšky, nebo pokud se mi nechce domů metrem a volím raději autobus. Mám to tady ráda, náměstí s moderní fontánou si nehraje na nic monumentálního, má lidský rozměr a je kolem něj spousta zajímavých obchůdků a lidových restaurací a kaváren. A taky je odtud jen pár metrů k zadnímu vchodu na hřbitov Père Lachaise, kudy obvykle pokračuje moje cesta do centra.


Place Gambetta je jedním ze sedmi pařížských náměstí, které mají v příštích letech projít rekonstrukcí. Těmi dalšími jsou náměstí Nation, Bastille, Fêtes, Madeleine, Italie a Panthéon. Úprava by měla na tato náměstí přinést rozšíření místa pro chodce a více zeleně. Pokud by vás zajímalo, jak mají tato náměstí vypadat po liftingu, najdete je TADY.

Nejvýznamnější budovou, která leží na náměstí, je radnice 20. obvodu. V loňském roce podstoupila rekonstrukci a pobavilo mě, když na lešení, které ji během prací krylo, nechala připevnit poutač s obrázky těch nejznámějších pařížských streetartistů – navíc červený balón, který drží jedna z figur, se k této čtvrti vztahuje díky jednomu filmu, který zde byl natočený, ale o tom zas někdy jindy.


Uvnitř radnice zaujme nejen několikadílné schodiště, ale také malířská a sochařská výzdoba

Sousoší dvou zapasících andílků mi bylo pořád povědomé a až doma nad fotkami mi došlo, kde jsem ho viděla. O jeho původu, autorovi nebo názvu jsem sice nic nenašla, ale stejná plastika je umístěná TADY nad vstupem do domu slavného architekta Augusta Perreta v 16. obvodu.


Radnice 20. obvodu má na svých chodbách i několik malířských děl od nepříliš známých autorů. Například to dole mi připomíná svojí atmosférou, barvami a tak trochu i koncepcí Muchovu Slovanskou epopej.


Jen přes ulici vedle radnice najdeme jedno ze starých pařížských kin. Bylo postaveno v roce 1920 ve stylu art-déco původně jako divadlo. Dnes je uvnitř šest filmových sálů, přičemž ten největší je pro pět set lidí. Moc se mi líbí fasáda, ostatně památkově chráněná.


Přes ulici najdeme jeden z těch běžných pařížských parků, který kromě krásného skleníku skrývá i další zajímavosti, na které se podíváme jindy.


Naproti parku najdeme podél dlouhé zdi dvakrát týdně (ve středu a v sobotu) trh


Zeď, u které se rozkládá trh, patří nemocnici Tenon a znalci už vědí – právě tady a ne na schodech v rue de Belleville, jak se traduje, se narodila Édith Piaf. Do nemocnice se podíváme hned příště.

Hlavní nádvoří nemocnice Tenon.

Jak se tam dostat: metro Gambetta (linka 3)