Neděle v Provins 2 / Dimanche à Provins 2

hfkomentáře 3
Z horní středověké části města Provins, kterou jsme TADY viděli minulou neděli, je krásný výhled na dolní město, ležící pod kopcem kolem říčky Voulzie. Sbíhá do něj shora několik cest, lemovaných starými kamennými, částečně hrázděnými domy s temně hnědými střechami. Asi nejhezčí cesta dolů je po starodávné rue Saint-Thibauld, ze které odbočují nalevo dolů ze svahu nebo napravo nahoru uzounké uličky, kamenné schody nebo prostě jen vyšlapané stezky. 


O tom, že i za starými hradbami je co vidět, nás přesvědčí výhled do protějšího kopce, uprostřed kterého stojí starý klášter klarisek z poloviny 13. století. Dnes už svému účelu neslouží, má v něm sídlo pobočka národní knihovny. Klášter bohužel není běžně přístupný, ale pokud byste jeli z nádraží do centra turistickým autobusem, ten sem zajíždí a je tak možné si klášter prohlédnout aspon zvenku.

Nízká budova kostela a mohutné zdi naznačují, že ve svahu jen kousek od vyhlídky leží další klášter. Dnes je v něm církevní škola sv. Kříže. Vrata byla dokořán, tak se podíváme dovnitř. 

 
Kolem hlavní ulice leží spousta malebných domů, obchůdků, zahrádek, schodišť, zídek a plotů. Ani jsem nevěděla, co fotit dřív. 


Dole pod kopcem narazíme na další věž kaple (bohužel jsem ji zapomněla vyfotit zblízka). Je součástí komplexu bývalého špitálu, pod kterým se rozkládají podzemní katakomby. Vstupní prostory jsou otevřené zdarma, do katakomb se platí symbolické vstupné. Kaple byla zavřená.


Jedna část bývalého špitálu, ta novější, slouží dodnes zdravotnictví


Po pár metrech se dostaneme do rušné rue du Val, hlavní obchodní třídy s pěší zónou, která probíhá po celé délce centra města. Nečekejte ale žádné moderní obchody nebo domy, tady jsme pořád ještě jednou nohou ve středověku. Oběd v jedné z místních hospůdek i pozdější odpolední svačina u venkovního stolečku místní pekárny patří k nejmilejším vzpomínkám z toho dne.


Nezapomeňte odbočit jednou z kolmých uliček ke starému chrámu sv. Kříže, který dostal svůj název podle kousku Ježíšova kříže, který zakladatel kostela Thibaud ze Champagne přivezl na konci 12. století z Jeruzaléma. Kostel byl postavený na začátku 13. století nejdříve jako součást opatství, které později zaniklo. Je jednou z nejvzácnější památek v Provins, přesto se dovnitř hned tak nikdo nepodívá. Jeho stavitelé ho totiž postavili v záplavové oblasti v místech močálu na dřevěných pilotech (pozor, jsme na začátku 13. století!), které už za několik století začaly dělat problémy se statikou. Ke zkáze mu napomohlo i období po francouzské revoluci, kdy si v jeho chóru udělali revolucionáři továrnu na výrobu ledku.

Kostel byl v průběhu staletí několikrát zpevňován, ubouráván, dostavován a rekonstruován, naposledy v 19. století, poté sloužil znovu náboženským účelům, jenže v 70. letech 20. století se znovu začal propadat. Od té doby je zavřený, mluví se o jeho záchraně, ale nic konkrétního se zatím neuskutečnilo. Ale už z něho prý aspoň definitivně vyhnali bezdomovce a vandaly, kteří uvnitř zničili, na co přišli.


Kostel sice přišel už dávno o svůj původní portál, byl však k němu připojen portál později zbořené kaple Saint-Laurent, která byla také součástí původního opatství


Jen o kousek dál najdeme městskou radnici. Ta stojí na samém konci rue du Val a tady už se s městem pomalu začneme loučit. O pár ulic dál přejdeme most přes říčku Voulzie, za ní zahneme doprava a po pár desítkách metrů uvidíme nádraží, ze kterého nás vlak odveze zpátky do Paříže.

 
 
Přestože Provins neleží v těsné blízkosti Paříže, ta hodinu a půl dlouhá cesta určitě stojí za to. To, co jsem vám v těchto dvou článcích ukázala, není samozřejmě ještě všechno, co je k městečku k vidění, jen jsme toho za jeden den víc nestihli.
Hodně mě mrzí, že jsme už neměli čas navštívit místní rosarium. Provins je pěstováním růží a hlavně výrobky z nich proslulé. Ve městě najdete několik obchůdků, které nabízí mýdla, krémy a jinou kosmetiku s výtažkem z růží, nebo taky místní specialitu, kterou jsou kandované plátky růží jako bonbóny.
K vidění je tady taky středověký kostel Saint-Ayoul z 12. století nebo gotická věž Panny Marie z 15. století, která bývala součástí kostela, zbořeného v polovině 18. století.
Na druhou stranu mám aspoň důvod, proč se sem příští rok vrátit. A nakonec kdoví, jestli to neudělám už během své příští cesty. 

 

Letecký pohled na Provins. Vlevo hormí město, které jsme viděli minule, vpravo to dolní, kudy jsme chodili dnes. Na letecké fotce je hezky vidět obrys hradeb. Jejich zachovaná část je úplně vlevo; v ostatních částech, kde byly zbourány, dnes vede vodní kanál a alej. 

Jak se tam dostat:
Vlakem z Gare de l´Est. Cesta trvá asi hodinu a půl a jízdenka stojí tam a zpět kolem 22 eur. Provins leží v 5. zóně, takže ti, kdo si v Paříži koupí „tramvajenku“ Navigo, mají cestu zdarma v rámci tarifu.
Po příjezdu do Provins můžete jet od nádraží do centra malým elektrickým turistickým autobusem (2,50 eur nebo opět Navigo zdarma), který projíždí městem napříč a zajíždí i na blízké sídliště. Pěšky je to z nádraží do dolního města asi 10 minut, do horního města, které jsme viděli minule, asi 20 minut.

 

Nejutajenější kavárna v Paříži / Le café le plus secret de Paris

hfkomentáře 2
Z uličky, o které jsem psala minule, se dá vejít do kavárny, o které se asi nikde nedočtete. Je schovaná za černými vraty bývalého domu, ve kterém bydlela „la sorcière“ – stará žena, které se děti bály a přezdívaly jí čarodějnice. Dnes už tady čarodějnice nestraší, naopak zde sídlí jeden z nejromantičtějších a nejluxusnějších pařížských hotelů, který si říká Hôtel particulier. Třikrát v týdnu, ve středu, ve čtvrtek a v pátek odpoledne od 14 do 18 hodin, funguje kavárna hotelu pro širokou veřejnost, a to je možnost, jak se podívat dovnitř. Samozřejmě nejkrásnější je to v létě, kdy se ze zahrady stává kavárenská zahrádka. 


Upřímně řečeno, byla jsem sice šťastná, že se mohu podívat dovnitř a určitě tam ještě kvůli romantickému prostředí a atmosféře někdy půjdu, ale po kavárenské stránce to bylo spíš zklamání. Výběr nápojů není moc široký, zákusky neměli vůbec žádné… a ceny – no, co vám mám povídat.


Hotel má dvě restaurace. První sál je v přízemí a uvidíte ho, jakmile vstoupíte dovnitř (a to musíte, když jdete třeba na toaletu)…


… a druhý, umístěný v zimní zahradě, se před vámi objeví, když sejdete po schodech do suterénu (nezapomínejme, že dům leží ve svahu, takže suterén z jedné strany je přízemí na druhé straně)


A tudy, kolem „skály čarodějnice“, se dostanete dovnitř. Předtím ovšem musíte zazvonit u brány na zvonek s názvem hotelu. Brána se vám automaticky otevře (pokud půjdete ve dny, kdy funguje kavárna, nikdo se vás do domácího telefonu na nic nebude ptát).

Montmartre, avenue Junot (vedle čísla 23), rue Lepic (vedle čísla 67)

 

Neděle v Provins 1 / Dimanche à Provins 1

hfkomentářů 5
Městečko Provins, do kterého se dnes podíváme, leží asi sedmdesát kilometrů jihovýchodně od Paříže. Pro své středověké i novověké památky je od roku 2001 celé zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO a to je určitě důvod, proč ho navštívit. Pokud už jste v Paříži všechno viděli a nebudete vědět, kam ještě jít, určitě stojí za to sednout na Gare de l´Est na vlak a vypravit se sem. 


Městečko zažilo svůj největší rozkvět v době středověku, kdy bylo po Paříži a Rouenu třetím největším francouzským městem. Počátky osídlení na tomto místě ale spadají už do doby paleolitu, i když ten největší rozvoj začal v době Karla Velikého v 9. století.

Město bylo jedním ze čtyř, kterému bylo ve 12. století králem Ludvíkem XI. patentem uděleno právo pořádat tradiční trhy kraje Champagne, kterých se účastnili nejen místní kupci, ale také obchodníci, přivážející zboží z dalekých zemí. Trhy tak přinesly středověkému městu rozvoj, proslulost a bohatství.
Postupem století a především kvůli průmyslové revoluci, odehrávající se v jiných městech, význam a rozvoj Provins upadal. Možná jen díky tomu se nám, naštěstí, část města zachovala ve své středověké podobě. A právě ta nás dnes bude zajímat.


Prohlídku města začneme na place du Châtel, náměstí, kde se konávaly slavné trhy. Dnes nám je připomíná jen kašna s tepanou mříží a kamenný kříž.

Tady jsme přímo v srdci středověké zástavby a také, bohužel, turistického ruchu. Křižovatka středověkých uliček v západní části náměstí je plná turistických restaurací a lákadel, hotelů a krámků s cetkami. Stačí však zajít za roh a ocitnete se v tichu zdí starých domů. 


Směrem k východní části starého centra už z dálky uvidíme mohutné kamenné zdi Cézarovy věže. Podle legendy byla postavena Juliem Cesarem, ale ve skutečnosti pochází z 12. století a byla postavena jako strážní věž, která ohraničovala okraj tržišť. Později sloužila i jako vězení.

Věž je možné navštívit a to jsme si, samozřejmě, nemohli nechat ujít. 


V prvním patře věže je umístěný velký klenutý sál, který sloužil jako shromažďovací a společenské místo pro hlídky. Z něj vedou chodbičky a boční schody do menších místností, které sloužily veliteli posádky a členům hlídek, ale také jako vězeňské cely.


Na vrchol věže vedou úzké a vysoké kamenné schody. Nic pro klaustrofoby.


Už při výstupu nahoru se nám v malých okéncích schodiště objevují výhledy do okolní krajiny i na některé prvky věže, například na doškovou krytinu bočních věžiček.


Krytou chodbou pod vrcholkem věže chodily hlídky, které město střežily


Na samém vrcholku se dostaneme pod krov, pocházející ze 17. století, kdy byla věž teprve zastřešena. V té době byla také osazena šesti zvony. Pět z nich bylo sejmuto a roztaveno v revolučních letech na konci 18. století a do dnešních dnů se zachoval jen ten největší a nejtěžší třítunový.


Z vrcholu věže můžeme pozorovat, bohužel jen přes hustě zamřížovaná okénka, okolí věže. Směrem k východu se nám tak otevře i pohled na druhou významnou památku města, kapitulní chrám Saint-Quiriace.


Stejně jako Cézarova věž, i chrám pochází z 12. století. Jeho mohutné kněžiště i téměř holé průčelí napovídají, že kostel měl být původně mnohem větší (z původně plánovaných osmi klenebních polí byla realizována pouze dvě). Finanční problémy království ve 13. století v době krále Filipa Sličného nedovolily dokončení kostela a pozdější úpadek významu města také dokončení nedovolil.

Průčelí, v němž byla až do roku 1625 dvě okna, která však začala narušovat statiku a proto byla zazděna, je dnes zakončeno holou zdí z roku 1504 s jednoduchým portálem, nad kterým je umístěná mandorla s reliéfem Krista ve slávě.
Kupole pochází z poloviny 17. století, kdy byla původní věž kostela zničena při požáru.
Malá pamětní deska po levé straně průčelí připomíná, že v roce 1429 navštívil mši v tomto kostele král Ludvík XI. v doprovodu Johanky z Arcu. 


Gotický kostel s románskými prvky svým kněžištěm a chrámových ochozem napovídá, že stavitelé měli mnohem větší ambice, možná i pozdější povýšení na katedrálu.

Vitrážová okna, která vidíme dnes, pocházejí ze 17. století, kdy byla původní tmavá okna vyměněna a rozšířena, aby se do chrámu dostalo světlo. Ve stejně době byl nahrazen i oltář, protože ten původní gotický byl považován za „příliš opotřebovaný“. 


Kříž na náměstí před kostelem ukazuje místo, kam až měl původně dosahovat vchod do chrámu

Když se od kostela vydáme zpět směrem k hlavnímu náměstí, dostaneme se do turistických uliček, o kterých jsme už mluvili. Tady také najdeme další památky, především staré gotické domy (i několik románských) se zachovaným podzemím s klenbami. Některé z nich v minulosti sloužily jako obytné domy, lázně, hostince nebo skladiště pro zboží kupců, v jiných byly špitály pro příchozí a poutníky. Dnes jsou některé z nich přístupné a říká se, že tyto podzemní prostory inspirovaly Umberta Eca, když psal některé pasáže své knihy Foucaultovo kyvadlo.

(Podzemí je sice zajímavé a plné historie, je ovšem tmavé a nefotogenické). 


Jeden ze starých domů, v němž býval špitál. Z původní stavby dnes zůstalo jen přízemí a podzemí.


Z náměstí se vydáme na západ po rue de Jouy, kterou se dostaneme ke staré městské bráně Porte de Jouy. Ta je vsazena do středověkých hradeb, které jsou pro město typické a které tvoří součást světového dědictví UNESCO. Hradby zde zůstaly zachované v délce 1200 metrů a je v nich celkem 22 věží různého tvaru a výšky. Můžeme si tak udělat představu, jak středověké město v této části vypadalo.


Hradby z venkovní strany


Na hradby u brány se dá vystoupat a podívat se na město z výšky. Tady nahoře vidíme silnici, vedoucí směrem k centru, dole potom opačný pohled za město. Fascinuje mě, že město opravdu končí hradbami a bránou, za kterou vede z města jen úzká silnice, stejně jako v době jejího vzniku.


Kolem hradeb se zevnitř i zvenku můžeme dostat k druhé zachované bráně, Porte Saint-Jean. Za ní leží malá část novějšího města a v bývalém statku také turistické středisko, kde vás zahrnou plánky a další literaturou o městě.


Procházku v uličkách této části města můžu vřele doporučit. Každý dům tady totiž představuje památku sám o sobě, navíc jsou domy pečlivě upravené, obrostlé květinami a je tu klid a ticho.


Dnes jsme se podívali na část středověkého horního města, někdy příště, třeba zas příští neděli, sestoupíme po silnici o něco níž a projdeme si dolní město. I tam najdeme spoustu věcí, které nás zaujmou a ohromí.

Jak se tam dostat:

Vlakem z Gare de l´Est. Cesta trvá asi hodinu a půl a jízdenka stojí tam a zpět kolem 22 eur. Provins leží v 5. zóně, takže ti, kdo si v Paříži koupí „tramvajenku“ Navigo, mají cestu zdarma v rámci tarifu.
Po příjezdu do Provins můžete jet od nádraží do centra malým elektrickým turistickým autobusem (2,50 eur nebo opět Navigo zdarma), který projíždí městem napříč a zajíždí i na blízké sídliště. Pěšky je to z nádraží do dolního města asi 10 minut, do horního města, které jsme viděli dnes, asi 20 minut. 

 

Královnin pavilon / Pavillon de la Reine

hfkomentářů 7
Dnes se podíváme na place des Vosges, krásné náměstí se sochou Ludvíka XIII. a čtyřmi fontánami uprostřed, které nechal postavit na přelomu 16. a 17. století král Jindřich IV. Náměstí je celé ve stejném stylu, typickém pro svoji dobu. Domy mají fasády z kombinace červených cihel a bílého kamene, vysokou střechu z břidlice a zvenku jsou propojeny podloubím, které běží kolem dokola celého náměstí.

 
Ze stejné výšky všech průčelí se vymykají jen dva domy – uprostřed jižní strany náměstí je to tzv. Pavillon du Roi, Králův pavilon, kterým vede průchod do rue de Birague. Toto je hlavní vstup na náměstí. Na protilehlé straně je to Královnin pavilon. I jeho prostředkem vede průchod, tentokrát do rue de Béarn.
Je to zároveň i jeden z mála domů na náměstí, kde se můžeme podívat, co se skrývá za těžkými vstupními vraty, kde už z dálky vidíme bohatou zeleň.
 
 


Moc ráda bych vám ukázala, jak to vypadá uvnitř a kam vede široké schodiště, ale bohužel to sama nevím. Vstup do domu můžeme totiž vidět jen přes skleněné dveře. Konec konců, našim cílem je stejně dvorek, který jsme zahlédli už zvenku, a který odděluje zadní trakt od hlavní budovy.

V zadním traktu sídlí hotel a za hezkého počasí si tady můžeme dát třeba kávu na zahrádce hotelové kavárny. No a když hezky není, tak si stačí jen prohlédnout dvorek i s několika uměleckými díly, která jsou zde umístěna.
Pořád a pořád mě Paříž dokáže překvapovat nečekanými a náhodně nalezenými půvaby. 

 

4. obvod, 28 place des Vosges
 

Musée Gustave Moreau

hfkomentáře 4
Všechny texty, které pojednávají o muzeu, věnovaném malíři Gustavu Moreau, začínají fotografií schodiště, které spojuje obě patra jeho ateliéru. Ani já nebudu výjimkou, protože to schodiště je prostě nádhera. 

Ještě než se podíváme na obrazy a na ateliér a dům celkově, zastavíme se na chvilku u osobnosti Gustava Moreaua. Přestože žil v letech 1826 – 1895, a tedy v době zrodu impresionismu, nepatřil (také kvůli svému původu a dědictví, které získal) mezi ty chudé progresivní malíře, kteří třeli bídu s nouzí a nikdo od nich nich nekupoval. Naopak, byl téměř od samých svých začátků uznávaný a vystavoval na oficiálních salonech. Zdatný kreslíř a malíř patřil mezi symbolisty, maloval biblické a antické mytologické náměty a jeho akademický styl dosáhl poměrně brzy úspěchu, a to i finančního, jak o tom svědčí jeho dům s rozlehlým dvoupatrovým ateliérem v módní čtvrti Nouvelle Athène, ve kterém je dnes jeho muzeum.

Při návštěvě muzea se připravte na pořádnou dávku malířského umění, visí zde totiž ohromný soubor pláten, ze kterých můžeme Moreauův styl podrobně poznat.
 
 
 

V celém té rozsáhlé sbírce obrazů nás pravděpodobně překvapí, že velká většina z nich není dokončena. U některých si toho možná ani nevšimneme, jinde nás to uhodí přímo do očí. Pro diváka je to skvělé proto, že může krok za krokem sledovat, jak malíř postupoval.
Dole na stojanu vidéme vpravo hrubý podklad pro obraz Galathey. Vypadá vlastně skoro impresionisticky – pár barevných skvrn, ze kterých vystupuje tělo (tedy budoucí tělo) bohyně Galathey. Na takový hrubý podklad si potom nakreslil (a někdy zřejmě i nanesl pomocí šablon, jak je vidět u některých ornamentů) podrobné motivy obrazu, podle nichž potom maloval. Dole na dalších fotkách je to vidět. 


Samozřejmě nechybí ani dokončené obrazy, jako třeba toto velké plátno na téma antického příběhu o Jupiterovi a Semelé. Dole podrobně, aby bylo vidět, jak se vypořádal se všemi ornamenty.


A ještě slavný obraz Prométhea, za který dostal Moreau v roce 1869 zlatou medaili na oficiálním salonu (ale také sklidil kritiku odborníků a proto ho později už nevystavoval)


Zatímco ateliér, který jsme viděli, zabírá druhé a třetí patro, propojené schodištěm, v prvním patře najdeme Moreauův byt. I ten je plný obrazů, kreseb a jiných uměleckých předmětů (ne, prach bych tady rozhodně nechtěla utírat)

Muzeum má za sebou nedávnou rekonstrukci a určitě stojí za návštěvu nejen pro milovníky výtvarného umění, ale třeba i pro ty, které zajímá, jak vypadalo bydlení lepších vrstev v 19. století.

 

Musée Gustave Moreau
8. obvod, 14 rue de La Rochefoucauld 

Otevřeno denně kromě úterý od 10 do 17,15 hod (v pondělí, středu a čtvrtek s přestávkou od 12,45 do 14 hod)

Vstupné 6 eur, snížené 4 eur, do 26 let zdarma. Každou první neděli v měsíci vstup zdarma. 

 

Jak se tam dostat: metro Trinité nebo Saint-Georges (linka 12)
 
 
 
 

Čtvrť La Nouvelle Athène

hfkomentářů 8
Dnes se projdeme čtvrtí, která je opravdu pro pokročilé. V minulosti jsem o ní sice už psala, ale protože si zaslouží pozornost a zájem, dáme si dnes další pokračování.
Turisté se sem moc nevydávají, konec konců i jejich průvodci o ní mlčí. Jako by v uličkách, ohraničených na jihu rue Saint-Lazare, spojující kostely Sainte-Trinité a Notre Dame de Lorette, a na severu boulevardem de Clichy, nebylo nic zajímavého. Že to tak není, o tom se právě dnes přesvědčíme.
Čtvrť zacala vznikat na začátku 19. století, kdy si tady, pod Montmartrem, začali stavět svá sídla nejen bohatí podnikatelé, ale žila i docházela sem především celá řada umělců doby romantismu, ať už spisovatelé (z těch nejznámějších Dumas otec, Zola, Gautier nebo bratři Goncourtové, ale také George Sandová), hudebníci (Bizet, Berliotz, Gounod a po určitou dobu i Chopin), i sochaři a malíři (Delacroix, Géricault nebo Vernet). Bujel tady bohatý společenský a umělecký život, jehož součástí byly i slavné herečky z blízkých divadel a kabaretů.
Čtvrť tak rychle získala svoji přezdívku „Nové Athény“, jednak proto, že velká část tehdejších staveb byla postavena v tehdy módním neoklasicistním slohu, ale především proto, že svým intelektuálním životem připomínala antický athénský ruch.
Slavné období romantismu, půvabu a duchaplnosti zde zůstalo dodnes vězet v architektuře a můžeme si ho připomenout při pohledu na četné paláce a mnohé staré domy.
 
 


Centrem čtvrti bylo a je částečně skryté square d’Orléans, komplex vnitřních dvorů s mnoha krásnými paláci. Uprostřed největšího dvora tiše zurčí stará fontána a ve srovnání s ruchem na ulici jen o pár metrů dál je tu nečekaný klid (až na ta všude zaparkovaná auta).


Právě na square d’Orléans žila několik let George Sandová se svým přítelem Fryderikem Chopinem


Jen o kousek výš leží rue de la Tour des Dames s dalšími zajímavými stavbami


Na konci ulice najdeme skvěle zrekonstruovanou bývalou elektrickou rozvodnu ve stylo art-déco, sloužící jako kulturní centrum


Hezkými uličkami, ve kterých mně osobně cesta trvá vždycky dlouho, protože na každém rohu najdu něco zajímavého, se vypravíme směrem k dalšímu centru této čtvrti – place Saint-Georges.


Place Saint-Georges se sochou malíře Gavarniho uprostřed jsme tady už v minulosti sice viděli i s příběhy o jeho domech, je ale tak půvabné, že stojí i za opakovanou návštěvu


Cestou vzhůru od náměstí po rue Notre-Dame-de-Lorette se můžeme zastavit v půvabné slepé uličce Cité Pigalle, kde u svého bratra Théa krátce žil Vincent van Gogh


Když poté odbočíme vlevo do rue Chaptal, najdeme jedno z nejpůvabnějších pařížských muzeí, Musée de la Vie romantique. I toto muzeum jsme tady už viděli, ale vracím se tam opakovaně, hlavně v létě do jeho zahradní kavárny, a ještě mě neomrzelo.


Jen o pár domů vedle můžeme nakouknout na klidné nádvoří místní knihovny…


… a taky si projít okolní ulice se spoustou pamětních desek, které připomínají osobnosti, které v této čtvrti v minulosti žily. Tato nám připomíná architekta Ballu, autora pařížské radnice a kostela Sainte-Trinité.


Když se vypravíme napříč čtvrtí směrem k place Pigalle, dostaneme se ke vždy pečlivě zavřené mříži avenue Frochot, za níž se skrývá půvabná ulička, ve které žilo mnoho umělců (namátkou Victor Hugo, Alexandre Dumas, ale také Auguste Renoir nebo Henri Toulouse-Lautrec). I dnes bychom tu mezi obyvateli našli jména známých osobností.


Hezká vitráž na vedlejším domě


Ve vedlejší rue Pigalle, kde se už začínají objevovat kabarety, bary a bistra, připomínající blízký vulgární boulevard de Clichy, si v názvu jednoho z klubů připomeneme slavného rodáka, a na place Pigalle naši procházku ukončíme


Jednou z významných památek ve čtvrti Nouvelle Athène je také dechberoucí Musée Gustave Moreau. Právě tam se podíváme příště.

Neuilly sur Seine

hfkomentáře 2
Když se vydáme pěšky od Vítězného oblouku dál a dál z centra města směrem k La Défense, po hodné chvíli dojdeme na předměstí Neuilly sur Seine, které leží těsně před mostem přes Seinu, za kterým se už začínají tyčit první věžáky La Défense. Je to klidná, bohatá a noblesní obec, kde bydlí, tak trochu v úkrytu, některé ze slavných osobností a nejeden boháč. 

 
Centrem obce prochází avenue Charles de Gaulle, která je součástí osy, vedené už od Louvru a procházející přes Tuilerijskou zahradu, place de la Concorde, Champs Elysées a Vítězný oblouk až do La Défense. Proto i z Neuilly, přímo od stanice metra, vidíme v dálce Vítězný oblouk. Uprostřed zelené plochy kolem avenue Charles de Gaulle najdeme sochu Sysifa od Hanse Markse z roku 1993.
Když uděláme čelem vzad, už se na nás za fontánou uprostřed křižovatky tlačí skleněné peklo La Défense. 

 
Hned u metra také leží malý kostel sv. Jana Křtitele. Jak ještě uvidíme, není to jediný kostel, který tady najdeme.
 
 

 
La Défense doslova vstupuje i do ulic a vlastně tady ani není, kam se před ni schovat, vidíte ji totiž všude. Půvabu ulic to zas tak moc neubírá, jen nesmíte moc zvedat hlavu.

 


Na konci avenue du Roule narazíme na místní radnici. V letech 1983 až 2002 sem chodil do práce místní starosta, kterým byl nějaký… Nicolas Sarkozy.


Ještě dál za radnicí leží budovy bývalého kláštera s kostelem Saint-Pierre. Klášter dnes slouží pro účely školy. Dovnitř se stejně nedá podívat, tak se raději otočíme a vydáme se po širokém boulevardu d´Argenson směrem k blízké Seině. I tady nás čekají řady starých domů, paláců a bývalých klášterních budov s kostely, které jsou většinou nepřístupné. 

 


Pohled na církevní komplex Institutu sv. Dominika se stejnojmenným kostelem

 
Až úplně na konci bulváru jsem uviděla u hezkého domu se sochou vedle vchodu otevřená vrata s cestičku, vedoucí k nízké kapli, podle mapy zasvěcené sv. Tomáši. Když jsem vstoupila dovnitř, pozdě jsem si uvědomila, že jsem vešla do kláštera. To už mě odchytila jedna z jeptišek a když jsem chtěla rychle vycouvat s omluvami, že bylo otevřeno a že jsem se jen chtěla podívat do kaple, doslova mě přinutila, jen ať jdu dál, že jsou tam sestry, které mi celou kapli ukážou. 

 
Což o to, sestry v kapli byly, ale když začínaly už asi desátý Zdrávas za sebou, tiše jsem odešla a doufala, že mě nikdo nevidí. 


Mým cílem byl blízký můstek přes rameno Seiny, který vede na jeden z ostrovů, který zde řeka tvoří. Je to Île de la Jatte, ostrov proslavený impresionisty. Na jeho jižní špičce najdeme park se spoustou sportovišť a také malý altánek s připomínkou, že právě zde maloval Claude Monet. Já jsem o něm, bohužel, nevěděla, zjistila jsem to až dodatečně, tak snad budete mít víc štěstí, než já, pokud se sem vypravíte.

Jak se tam dostat: metro Pont de Neuilly nebo Les Sablons (linka 1)

Kaple Sorbonny / La Chapelle de la Sorbonne

hfkomentáře 2
Jako většina návštěvníků Paříže, i já jsem donedávna znala pohled na kapli Sorbonny jen zvenku, z place de la Sorbonne, kde můžeme obdivovat její průčelí přes tryskající fontánu. Po nedávné návštěvě, kdy jsem měla možnost si ji prohlédnout i zevnitř, vám dnes ukážu, jak vypadá z druhé strany.

Kaple, zasvěcená sv. Uršule, pochází z první poloviny 17. století, kdy o její stavbě rozhodl kardinál Richelieu poté, co se v roce 1622 stal novým ředitelem Sorbonny. Kapli budoval nejen pro studenty, ale také jako místo, kde má být pohřben.
Nová stavba nahradila původní kapli z roku 1326, jejíž obrysy jsou vidět v dláždění čestného nádvoří, jak uvidíme ještě dál.
Kaple, jejíž plány navrhl architekt Lemercier, má klasicistní průčelí s trojúhelníkovým frontonem a řadou korintských sloupů. Na fasádě jsou v nikách umístěny sochy čtyř teologů – Tomáše Akvinského, Pietra Lombarda, Jacques-Bénigne Bossueta a Jeana Gersona. 


Druhé průčelí kaple směrem do univerzitního dvora, bylo vytvořeno podle vzoru římského Panteonu. Obojí hodiny, jak na uliční, tak na dvorní fasádě, pocházejí z 19. století.


Uprostřed kaple čelem k oltáři stojí náhrobek kardinála Richelieua. V roce 1642, kdy kardinál zemřel, ještě nebyla kaple dokončená a samotný náhrobek byl vytvořený až v roce 1694. Během francouzské revoluce byla kaple vypleněna revolucionáři, kardinálovo tělo bylo vytaženo z hrobky a jako symbol absolutismu zničeno (společně s další padesátkou těl, které byly pohřbeny v kryptě). Zachovala se z něj pouze lebka, rozpolcená na dvě části. Veškerá vnitřní výzdoba kaple byla zničena.

Kaple poté mnoho desetiletí chátrala a na konci 19. století se uvažovalo o jejím zbourání. Přestože byla zapsána na seznam památek, sloužila jako posluchárna a později jako sklad. V průběhu 20. století byla využívána ke koncertům a výstavám a rekonstrukce se dočkala až po roce 2004.


Vzadu vidíme varhany z roku 1825. Bohužel nejsou funkční, protože byly v minulosti také mnohokrát poškozeny, mimo jiné i revolucionáři z roku 1968, kteří v průběhu studentské okupace Sorbonny rozkradli píšťaly.


Náhrobek, jehož autorem je sochař Girardon, prředstavuje kardinála, podpíraného alegorií Víry, zatímco v jeho nohách truchlí alegorie Vědy. Z doby francouzské revoluce, kdy revolucionáři soše uťali nos, jak už to tak měli ve zvyku, zůstala socha poškozená a je prozatím neodborně opravená. Ve výšce nad sochou visí kardinálský klobouk.


Čestné nádvoří z pohledu od kaple. Přímo naproti leží křídlo, vedoucí do rue des Écoles, vytvořené architektem Nénotem na konci 19. století, se sály, které jsme viděli minule. Po levé straně leží nejstarší část Sorbonny.


Vyznačení obrysů původní kaple v dlažbě nádvoří


Fascinující sluneční hodiny na průčelí Nénotova křídla

5. obvod, rue des Écoles


Jak se tam dostat: metro Cluny-Sorbonne (linka 10)

 

La Sorbonne

hfkomentářů 5

 

 Na prohlídku Sorbonny jsem se chystala dlouho, ale pořád jsem se nemohla trefit do vhodného termínu. Nedávno se mi to konečně podařilo a tak se dnes podíváme, co jsem v té důstojné budově v srdci Latinské čtvrti viděla.

Hlavní průčelí university

Sorbonnu založil v roce 1253 v rámci tehdejší Pařížské univerzity teolog Robert de Sorbon, kromě jiného zpovědník Ludvíka Svatého, původně jako teologickou kolej pro dvacítku chudých studentů. V průběhu následujících desetiletí se díky královským darům a šikovným nákupům sídlo koleje rozrostlo o další sousední budovy, ale až do začátku 17. století ji jen tvořila změť a slepenina starých gotických domů, sýpek, menších novostaveb a kaple.

Až doba kardinála Richelieu, který byl sám absolventem koleje a v roce 1622 se stal jejím ředitelem, přinesla změnu – kardinál nechal všechny historické domy zbořit a na jejich místě nechal postavit nový ambiciózní projekt v klasicistním slohu. Jeho součástí byla i nově přestavěná kaple, v níž měl být kardinál po své smrti pohřben. V té době byl už samozřejmě význam koleje oproti původním začátkům mnohem větší – stala se z ní věhlasná univerzita, vybavená bohatou knihovnou, na níž se kromě teologie vyučovala i filosofie a politické vědy.

Po Francouzské revoluci revolucionáři univerzitu v roce 1791 zavřeli a kapli přeměnili na chrám bohyně Rozumu. V roce 1806 provedl Napoleon kompletní reorganizaci a založil pět fakult – věd, filosofie, teologie, práva a medicíny. Zatím co poslední dvě našly sídlo v jiných prostorách, vědy, filosofie a teologie byly umístěny do původních prostor Sorbonny, kde byla zahájena velkorysá přestavba a rekonstrukce, která trvala v podstatě celé 19. století. K dalším přestavbám došlo v první polovině 20. století, kdy musela Sorbonna čelit stále většímu náporu studentů.

Po reformě v roce 1970 došlo k rozčlenění Pařížské univerzity podle zaměření na několik samostatných univerzit. Tři z nich používají stále ve svém názvu slovo Sorbonne a čtyři z nich zůstaly ve starém sídle, které sdílejí ještě s dalšími institucemi, jako je například astronomická observatoř.

Za průčelím najdeme tento vstupní vestibul. Z něj se dostanete k tzv. Velkému schodišti. Všechny tyto prostory pocházejí z přestavby na konci 19. století, kterou provedl architekt Nénot, a byly slavnostně otevřeny v roce 1901. Třemi portály v přízemí se pak prochází do velké auly, tzv. Velkého amfiteátru.

Čestné schodiště

Velký amfiteátr je opravdu obrovský a vyniká výzdobou. Nejznámějším z těch, kteří tady nechali svoji stopu, je určitě Puvis de Chavanne, který je autorem obrovského obrazu, který visí v čele amfiteátru. Obraz je plný symboliky, jsou na něm znázorněny dvě skupiny postav, z nichž ty napravo představují symboly věd, jako matematiku, geometrii, astronomii a podobně, zatímco vlevo jsou humanitní vědy, jako filosofie, historie, teologie a další. Uprostřed pramení symbolický pramen poznání, z něhož jednomu mladíkovi dává pít starý muž, zatímco druhý mladík pije sám.

Nahoře vidíte pohled z pódia do hlediště. To je rozděleno šesti sloupy, v nichž jsou v nikách umístěny sochy těch nejvýznamnějších francouzských vědců a filosofů, z nichž každý zastupuje jeden obor – je tu Pascal, Lavoisier, Descartes a Rollin, po stranách nechybí zakladatel de Sorbon a kardinál Richelieu.

S Velkým amfiteátrem sousedí malé předsálí, které slouží ke shromažďování přednášejících. I tady jsou na zdi symbolické obrazy, které představují jednotlivé předměty, které se na univerzitě v době jejich vzniku vyučovaly.

Když potom vystoupáme po čestném schodišti do prvního patra, ocitneme se ve vestibulu před slavnostním sálem. Krásné zlacené zábradlí má v medailonech znaky francouzských měst, v nichž tehdy už byla univerzita. Podél celého vestibulu jsou na zdech nástěnné malby, které představují chronologicky historii Sorbonny, počínaje od jejího založení. Na té první je znázorněn Ludvík Svatý, který předává Robertu de Sorbon zakládací listinu koleje. O několik století dále vidíme na zdi i Descarta v rozhovoru s Pascalem a další a další historické postavy, spojené s universitou. Celému předsálí vévodí prosklený strop s pařížským znakem a pařížským heslem Fluctuat nec mergitur.

Slavnostní sál zabírá celé průčelí prvního patra budovy. I on byl vytvořen v době přestavby na konci 19. století a je bohatě vyzdoben. Obrazy na stěnách představují všechny významné postavy, které Sorbonnou prošly a vyučovaly na ní, a výjevy z její historie; na zlaceném kazetovém stropě jsou opět znaky univerzitních měst v celé Francii. Vedle slavnostního sálu je ve stejném stylu zařízen i menší zasedací sál.

Zasedací sál v sousedství velkého sálu, s vyobrazením založení nové Sorbonny v roce 1885

Víc už jsme toho z vnitřních prostor neviděli. Celý komplex budov je rozsáhlý, má několik dalších velkých aul, které vznikly zastřešením původních dvorů na začátku 20. století, spoustu přednáškových sálů a jiných prostor a určitě by bylo zajímavé si je všechny projít. Nejstarší částí je ta při rue de la Sorbonne, rovnoběžné s boulevardem Saint-Michel, z něhož se dostanete přes place de la Sorbonne přímo k venkovnímu průčelí kaple. Pokud vám ve výčtu zajímavostí Sorbonny tato kaple s Richelieuovým hrobem chyběla, tak tu jsme taky navštívili a tady si ji prohlédneme příště.

Pohled do čestného dvora, kterému na jižní straně dominuje průčelí kaple

Sorbonna bohužel není volně přístupná. Občas sama pořádá prohlídky (termíny je potřeba hlídat na jejích stránkách), jednodušší je ale návštěva v rámci některé komentované prohlídky, které se dají najít na internetu.

5. obvod, rue des Écoles

Zoologická zahrada v Jardin des Plantes / La Ménagerie du Jardin des Plantes

hf1 komentář
Jste v Paříži s dětmi a už nevíte, jak je zabavit, abyste jim oplatili, že Vás nechali v klidu nakupovat nebo si prohlédnout nějaké výstavy? Řešením může být návštěva botanické zahrady Jardin des Plantes, kde najdete nejen dětské hřiště, trávníky a dlouhé cesty, kde se děti mohou vyběhat, nebo další zajímavé atrakce, ale také malou zoologickou zahradu.
Co si budeme povídat, my jsme všichni už tak rozmazlení pražskou zoo, že nás hned tak něco z míry nevyvede. Ani tato zahrada nemůže té trojské konkurovat, je malá a zastaralá, klece jsou těsné a některých zvířat je mi tam tak trochu líto, ale přesto za návštěvu stojí. 


Pařížská ménagerie má dlouhou historii. Byla založená už v roce 1794, kdy v ní, po převezení zvířat ze zvěřince ve Versailles, bylo celkově 58 zvířat. K jejímu rozvoji došlo na přelomu 18. a 19. století, kdy sem byli přivezeni první sloni, medvědi, lvi a další cizokrajná zvířata, a byly postaveny první, na svoji dobu moderní, pavilony.

Soumrak zahrady nastal v roce 1870, kdy v době pruského obléhání Paříže byla některá zvířata zabita při bombardování a jiná proto, aby nakrmila hladové Pařížany. I když později došlo k její obnově, další ránu dostala ménagerie v roe 1928, kdy byl ve vincenneském lese založen rozlehlý zoologický park. Ménagerie nicméně přežila do dnešních dnů a je stále hojně navštěvovaná (i proto, že do Vincennes je to výlet na celý den, zatímco prohlídku ménagerie sfouknete za dvě hodiny). 

 


Z bývalého bezpečnostního příkopu u medvědího výběhu byl vytvořen výběh pro červené pandy, kterými se ménagerie pyšní. Pokud máte štěstí, že jsou venku, musíte mít ovšem ještě další kliku, aby se pohybovaly. Tu my jsme neměly a proto jsme z nich viděli jen zrzavé chlupaté kuličky vysoko na bambusové konstrukci.


Staré terárium bylo zrekonstruováno v loňském roce a kromě hadů, agam a podobné havěti tady žije spokojeně i několik krokodýlů


Koncept voliéry, kdy se přes dvojité dveře dostanete přímo dovnitř obrovské klece s ptáky, se mi zdál zajímavý, bohužel všichni obyvatelé byli skryti ve větvích tak důkladně, že jsem nikoho z nich nezahlédla


Velká část pavilonů pochází z první poloviny 19. století. V průběhu posledních let dochází postupně k jejich renovaci a od roku 1984 jsou všechny památkově chráněny.

 
 


Klece s kočkovitými šelmami pořád působí bezútěšně, i když to už nejsou jen prázdné vybetonované cely, ale nově zrekonsturované kousky pralesa. Přesto tady v nich zvířata moc prostoru nemají.

La Ménagerie
5. obvod, Jardin des Plantes

 
Otevřeno denně od 9 do 18 hod (v zimě o půl hodiny méně, v létě o půl hodiny déle)
Vstupné 13 eur, děti do 3 let zdarma, starší děti a studenti do 25 let 9 eur