Versailles – Vesnička Marie-Antoinetty / Le Hameau de Marie-Antoinette

hfkomentáře 4
V jednom z nejzazších cípů zahrad versailleského zámku leží mezi zahradami domečky jako vystřižené z Hobitína. Nechala si je tady na pozemcích, které ji daroval její královský manžel, vybudovat kolem roku 1783 Marie-Antoinetta, která se sem uchylovala se svými přáteli tehdy, když jí přísná dvorní etiketa příliš přerůstala přes hlavu. Jako kontrast k ní volila jednoduchý venkovský život mezi vesnickými domky, rozloženými kolem rybníka, kde nechyběl mlýn, stáje, mlékárna, pole a zelinářské zahrady. Od nešťastné královny to byla, samozřejmě, jen hra na vesnickou idylu, ale údajně tady byla šťastná.


Z jedenácti původních domků jich pět využívala přímo královna a její hosté, čtyři sloužily pro potřeby statku (farma, sýpka, holubník a mlékárna), jeden jako kuchyně pro přípravu jídel pro panstvo a jeden byl vyhrazen služebnictvu. Ne všechny původní domečky se zachovaly, například z mlékárny zůstaly jen základy, ale většina z nich je uvedena do takového stavu, v jakém je znala královna.

Věž Marlborough na horním obrázku sloužila jako výchozí bod pro rybolov a projížďky na lodičkách. 


Každý z domků měl kolem sebe zahrádku, ať už zeleninovou nebo květinovou. Všechno, co se ve vesničce vypěstovalo, stačilo panstvo zkonzumovat.

 
Zbytky mlékárny, v níž se zpracovávalo mléko osmi krav a deseti koz z vlastních stájí 


Farma stojí trochu stranou od vesničky a dodnes se na ní chovají některá zvířata

Vesnička je součástí celého panství Marie-Antoinety, které zahrnuje i Malý Trianon a stavby v jeho zahradách. Vstup je v rámci kumulované vstupenky za 10 Eur společně s Velkým a Malým Trianonem. Tam se vypravíme zase někdy jindy.

K informacím o tom, jak se dostat do Versailles, prosím TUDY.
 

Cité Florale

hfkomentářů 5
Zastrčený kout na samém jižním kraji Paříže tvoří několik uliček, které nesou názvy nejrůznějších květin. Uličky jsou opravdovým nomen omen, protože každá z nich je ponořená do záplavy květů a kvetoucích stromů.
Takový malý ráj na konci světa, jako dělaný na nedělní procházku.


Nízké domečky stojí na místě, kudy dříve protékala říčka Bièvre, která se v zákrutech prodírala dnešním 13. a 5. obvodem, aby se v místech Gare d’Austerlitz vlila do Seiny. V roce 1912 ji překryli, svedli pod zem a místo jejího toku zastavěli, kvůli statice však stavby musely být jen lehké a nízké. Uznejte, jestli tohle není hezčí, než vysoké betonové domy, které stojí doslova jen o pár metrů dál.

13. obvod, kolem place de Rungis

Jak se tam dostat: metro Tolbiac (linka 7) nebo Cité Universitaire (RER B)

UNESCO 2

hf1 komentář
Ve vnitřních prostorách sídla UNESCO nás zaujme asi ze všeho nejdřív sál, ve kterém se konají zasedání nejvyššího orgánu – Generální konference. Nasvícení sálu se může zdát trochu pouťové, na druhou stranu bylo voleno pravděpodobně tak, aby zvýraznilo „harmonikovou“ strukturu stavby.
 
 
 
 
 
 

 
Před vstupem do sálu najdeme portréty všech bývalých předsedů Generální konference. V roce 1999 byla do této funkce zvolena Jaroslava Moserová, která zde později působila až do své smrti v roce 2006 jako členka Výkonné rady. Mít teď další takovou osobnost, to by byla, panečku, kandidátka do prezidentských voleb.
 
 
 
 
 
Ve vstupních prostorách a v předsálí najdeme celou řadu uměleckých děl. Tím nejrozměrnějsim je zřejmě Picassova malba Ikarův pád z roku 1958, která se skládá ze 40 dřevěných panelů o celkové ploše 90 m2.


Dalším slavným umělcem, který v předsálí zanechal monumentální dílo, je španělský malíř Antoni Tàpies. Dílo bylo vytvořeno k 50. výročí založení UNESCO.


Mozaiku z přírodních kamenů a smaltu s názvem Rytmy vody vytvořil v roce 1959 Jean Bazaine

 
Kráčející muž Alberta Giacomettiho je možná jedním z nejznámějších moderních děl. Giacometti jich vytvořil několik, jedna z verzí je od roku 1970 součástí i této sbírky. 


U východu do zahrady jsou umístěny dvě keramické stěny Joana Miró s názvem Měsíc a Slunce z roku 1957

 


Abych se nezaměřovala jen na moderní umění, ukážu ještě překrásnou římskou mozaiku, umístěnou ve vestibulu. Pochází z tuniského El-Djemu (antického města Thysdrus), byla vytvořena někdy na konci 2. století n. l. a Unescu ji darovala tuniská vláda v roce 1972.

Sbírky UNESCO jsou, samozřejmě, mnohem bohatší, než je možné vidět při letmé návštěvě. Připomínám, že jejich kompletní seznam najdete TADY.

 
 
7. obvod, 7 place Fontenoy
 
Jak se tam dostat: metro Cambronne (linka 6), Ségur ( linka 10), nebo François Xavier (linka 13)
 
 
 
 
 
 

UNESCO 1

hfkomentáře 3
Fotky, které jsem vyfotila v sídle UNESCO, právě oslavily jeden rok od svého vzniku. Byla jsem tam při příležitosti loňské květnové Muzejní noci, kdy svoje brány otevřely i ty nejvýznamnější instituce. UNESCO se k akci připojilo proto, že má ve svém sídle velkou a významnou sbírku (nejen) moderního umění.
Snažila jsem se dovnitř dostat už dřív, před pár lety jsem byla dokonce přihlášená na organizovanou prohlídku, kterou UNESCO občas pořádá, ale na poslední chvíli ji tehdy zrušili. Proto jsem se šla tentokrát postavit do fronty před vstupní bránu nedaleko Champs de Mars s nadšením, že to tentokrát vyjde. Fronta sice postupovala rychle, přesto jsem však s obavami sledovala, jak se zapadajícím sluncem ubývá světlo a děsila se toho, jak budu v setmělé zahradě fotit (obavy se naplnily, žádné velké zázraky se v polotmě už udělat nedaly).
Budova pařížského sídla UNESCO byla slavnostně otevřená 3. listopadu 1958. Kromě hlavní budovy ve tvaru písmene Y (nebo trojcipé hvězdy, jak chcete), k ní patří ještě další tři budovy, postavené o něco později – zasedací sál ve tvaru harmoniky, kancelářská budova, tvořící krychli, a další prostory v podzemí, které o sobě dávají vědět jen světlíky svých šesti patií, které vykukují na zahradě. Návrh komplexu vytvořili společně architekti tří národností – Bernard Zehrfuss, Pier Luigi Nervi a Marcel Breuer. Jeho vzhled nám nejlépe ukáže maketa na další fotce. Hlavní vchod je na ní vlevo nahoře.

Už od okamžiku vzniku tohoto svého sídla shromažďuje UNESCO bohatou sbírku umění, které od 50. let 20. století systematicky objednávala od těch nejproslulejších umělců. V interiéru i exteriéru tak najdeme díla od Picassa, Le Corbusiera, Joana Miró, Antonia Tapiése a dalších slavných i méně známých umělců druhé poloviny 20. století.
Kromě moderního umění zahrnují sbírky i různé staré artefakty a architektonické prvky, od antických sloupů nebo římských mozaik, přes votivní thrácké reliéfy nebo japonské vázy, až po různé makety starých strojů, lodí, zbraní nebo hudebních nástrojů, které sem darovaly jednotlivé členské státy. Vystaven je, samozřejmě, pouze zlomek sbírky, celkový soubor si můžete prohlédnout TADY.

Východ do největší části zahrady, z níž je výhled na Eiffelovku. V této části zahrady jsou umístěna ta nejrozměrnější venkovní díla. Většina z nich je vidět aspoň z dálky přes mřížový plot i z ulice.

Bílou travertinovou sochu s názvem Odpočívající silueta vytvořil Henry Moore přímo pro výzdobu tohoto sídla v roce 1958. Vedlejší Symbolická zeměkoule (tak se ta konstrukce, která je večer osvětlená, skutečně jmenuje) je dílem Erika Reitzela a Unesco ji získalo v roce 1995 darem od dánského ministra kultury.


Objekty Alexandera Caldera můžeme vidět v Paříži na více místech, tento má název Spirála a UNESCO ji získalo v roce 1959


Na pozadí „harmonikový sál“, jehož interiér tady bude příště


U hlavního vchodu stojí červená ocelová skulptura Roberta Jacobsena. Bez názvu.


To, co jsem nejvíc chtěla v sídle Unesca vidět, byla japonská zahrada. V roce 1958 ji zde jako dar nechala vytvořit japonská vláda. Upřímně řečeno, bylo to pro mě trochu zklamání, do zahrady se nesmí vstupovat a navíc leží mírně pod úrovní terénu, takže všechny její tradiční prvky (bambusy, lotusy, malá kamenná zahrada, magnólie, sakury, potůček a můstky) nejen že nevyniknou, ale velká část z nich ani není vidět.

Zahradu je možné navštívit i při tradičních Slavnostech zahrad, které se v Paříži konají obvykle v druhé polovině září.


Součástí japonské zahrady je i Mírová fontána japonského umělce Noguchi Isamu z roku 1957.

Tradiční japonská zahrada pokračuje kamennými prvky na terase u jednoho ze vstupů do budovy. Tam také najdeme na zdi budovy anděla, kterého darovalo Unescu japonské město Nagasaki v roce 1976. Anděl se jako jediný zachoval z křesťanského kostela, zničeného po výbuchu atomové bomby 9. srpna 1945. V době výbuchu se v kostele právě konala mše.


Pět skulptur řeckého umělce Vassilise Takise s názvem Větrné návěsti tvoří černé konstrukce s různě barevnými „křídly“. Jsou umístěny v části zahrady, vedoucí k avenue de Saxe, z níž jsou vidět.

Ve stejné části zahrady najdeme i symbolické dílo, které Unescu daroval v roce 1996 izraelský stát. Dílo s názvem Náměstí tolerance vytvořil Dani Karavan a je poctou zavražděnému izraelskému premiéru Jikchaku Rabinovi. Je tvořeno několika prvky – především olivovníkem jako symbolem míru, zasazeném na malém pahorku při plotu zahrady, do něhož je zvenčí vytvořený průzor. Dále zde najdeme kamennou desku, do níž je vyryta první věta preambule zakládací listiny UNESCO v deseti jazycích, žulový sloup, z něhož vyvěrá potůček a také několik antických a byzantských vykopávek z dob mezi 1. a 7. stoletím n.l., nalezených v Izraeli.

Příště se podíváme dovnitř do vstupních prostor.

UNESCO

7. obvod, 7 place de Fontenoy

Jak se tam dostat: metro Cambronne (linka 6), Ségur (linka 10) nebo François Xavier (linka 13)

Saint-Germain-en-Laye

hfNapsat komentář
Pokud jste v Paříži, nebo se tam chystáte, bude se vám před nadcházejícím víkendem možná hodit tip na kratší výlet. Zavedu vás jen dvacet kilometrů západně od Paříže do městečka Saint-Germain-en-Laye, které jsme na blogu v minulosti už viděli díky jednomu z královských zámků, který se tady nachází. Posledním králem, ktery zde sídlil a který se tady i narodil, byl Ludvík XIV., který však v době své vlády přenesl sídlo dvora do Versailles. Pro Saint-Germain-en-Laye to znamenalo určitý úpadek, ale i přesto si zachovalo noblesu a půvab, které mu dodnes zaručuje pověst bývalého královského města i blízkost krásného zámku s rozlehlým parkem. 


O historii zámku jsem už psala TADY, o parku zase TADY. Našim dnešním cílem se proto stanou spíš uličky města. Jsou starobylé a výstavné a pokud se sem vypravíte, určitě si nechte čas i na procházku městem.

 
 
Linka RER A vás přiveze přímo k zámku, má tady konečnou. Linka Paříž – Saint-Germain-en-Laye je následovníkem původní železniční trati z roku 1837, která byla prokopána přímo prostředkem zámeckého parku, a která byla jednou z prvních francouzských železnic.
Dnes má linka A víc větví a tedy i víc konečných a pokud sem pojedete, musíte si pohlídat, že opravdu jedete správně linkou A1.
 
Staré jádro městečka pochází jednak z doby jeho největší slávy, kdy zde sídlili králové, ale také z dob pozdějších, porevolučních. Za Bonapartových dob zde byla založená jezdecká škola, později zde byla velká kasárna a nemocnice. Ještě později zde Napoleon III. založil v budově zámku historické muzeum. Všechny tyto činnosti, včetně stavby železnice, sem přiváděly nové a nové lidi, často velmi majetné, kteří si zde nechávali stavět domy a paláce.


V úzkých uličkách najdete spoustu malých krámků s barevnými výklady, kavárny a restaurace

 
Neoklasicistní kostel s nízkou věží z roku 1824, který stojí naproti zámku a tedy přímo u vchodu do RER, je zasvěcen – jak jinak – sv. Germainovi
 
 
Hned vedle zámeckého parku jsem narazila, kromě jiného, také na půvabnou uličku (nebo spíš dvůr) s názvem Cité Médicis. Projekt byl vytvořený ve 30. letech 19. století v souvislosti se stavbou železnice a jeho název se vztahuje pravděpodobně k Marii Medicejské, manželce Jindřicha IV. a matce Ludvíka XIII., za jejichž vlády zámek zažil největší rozkvět.
Myslím, že tady by se mi líbilo bydlet.
 
 
 
 
 
 
 
V Saint-Germain-en-Laye najdete, samozřejmě, ještě další zajímavosti, které nemám na fotkách, ale které také stojí za návštěvu. Je to především Národní archeologické muzeum, které sídlí přímo v zámku, ale také rodný dům Clauda Debussyho nebo muzeum Maurice Denise, malíře-symbolisty z přelomu 19. a 20. století.
V turistickém infocentru, umístěném právě v Debussyho domě (38 rue au Pain) najdete všechny potřebné informace.
 
 
Jak se tam dostat: RER A1

Nemocnice Tenon / Hôpital Tenon

hfNapsat komentář
Minule jsme došli až k nemocnici Tenon ve 20. obvodu, daleko od centra a od všech turistických atrakcí. V těchto končinách nenarazíte na žádné rozjívené italské nebo anglické skupiny, ani na Japonce s ohromnými fotoaparáty. S foťákem tady, zdá se, chodím jen já a dnes vás s ním zavedu i dovnitř do nemocnice.
Nemocnice Tenon byla otevřená v roce 1878 pod názvem Hôpital Ménilmontant podle čtvrti, v níž stojí, a teprve později dostala jméno slavného chirurga z 18. století Jacquese Tenona. Dnes se specializuje především na urologii a respirační nemoci, ale má, samozřejmě, i všechna další oddělení. Zajímavostí je, že v roce 1922 právě zde zahájili první léčbu rádiem.
Jen o sedm let dříve, 19. prosince 1915, přišel na místní gynekologicko-porodnické oddělení pouliční artista Louis Gassion se svojí partnerkou Linou Marsa a ještě téhož dne se jim tady narodila dcera, která se později proslavila pod jménem Édith Piaf jako možná nejslavnější francouzská zpěvačka všech dob.
Od svého vzniku nemocnice nepodstoupila, kromě běžných rekonstrukcí, žádné velké přestavby, proto tu dodnes hned za nezajímavým vstupem najdeme hezké velké nádvoří, lemované ze všech čtyř stran prosklenými arkádami, za nimiž je umístěná chodba. V čele nádvoří stojí vysoká štíhlá věž kaple sv. Ludvíka. 


Kaple je postavena v novorománsko-byzantském slohu, ktery byl na počátku 80. let 19. století, kdy kaple vznikla, v Paříži u církevních staveb v módě. Vedle hlavní lodi s rovným stropem má dvě úzké boční lodi, oddělené sloupy.

Kaple by si zasloužila rekonstrukci, její výzdoba stěn je oprýskaná a celkově vypadá dost zašle. Otlučené kamenné nádobce na svěcenou vodu roky dodaly spíš půvab, voda v ní ovšem chybí z hygienických důvodů, jak vysvětluje nápis na cedulce.
 


Na dlouhých chodbách, z kterých je výhled na nádvoří, jsem našla nečekaná umělecká díla, která pacientům i lékařům připomínají, že existuje i jiný svět, než je nemocnice. Otázka je, jestli to ty první nerozlítostní a ty druhé nenaštve.

 

 
Hôpital Tenon
20. obvod, 4 rue de Chile
 
 
Jak se tam dostat: metro Gambetta (linka 3)
 
 
 
 
 
 
 

Kolem place Gambetta / Autour de la place Gambetta

hfkomentářů 10
Place Gambetta je jedním z míst, kudy často procházím, pokud jdu do centra pěšky, nebo pokud se mi nechce domů metrem a volím raději autobus. Mám to tady ráda, náměstí s moderní fontánou si nehraje na nic monumentálního, má lidský rozměr a je kolem něj spousta zajímavých obchůdků a lidových restaurací a kaváren. A taky je odtud jen pár metrů k zadnímu vchodu na hřbitov Père Lachaise, kudy obvykle pokračuje moje cesta do centra.


Place Gambetta je jedním ze sedmi pařížských náměstí, které mají v příštích letech projít rekonstrukcí. Těmi dalšími jsou náměstí Nation, Bastille, Fêtes, Madeleine, Italie a Panthéon. Úprava by měla na tato náměstí přinést rozšíření místa pro chodce a více zeleně. Pokud by vás zajímalo, jak mají tato náměstí vypadat po liftingu, najdete je TADY.

Nejvýznamnější budovou, která leží na náměstí, je radnice 20. obvodu. V loňském roce podstoupila rekonstrukci a pobavilo mě, když na lešení, které ji během prací krylo, nechala připevnit poutač s obrázky těch nejznámějších pařížských streetartistů – navíc červený balón, který drží jedna z figur, se k této čtvrti vztahuje díky jednomu filmu, který zde byl natočený, ale o tom zas někdy jindy.


Uvnitř radnice zaujme nejen několikadílné schodiště, ale také malířská a sochařská výzdoba

Sousoší dvou zapasících andílků mi bylo pořád povědomé a až doma nad fotkami mi došlo, kde jsem ho viděla. O jeho původu, autorovi nebo názvu jsem sice nic nenašla, ale stejná plastika je umístěná TADY nad vstupem do domu slavného architekta Augusta Perreta v 16. obvodu.


Radnice 20. obvodu má na svých chodbách i několik malířských děl od nepříliš známých autorů. Například to dole mi připomíná svojí atmosférou, barvami a tak trochu i koncepcí Muchovu Slovanskou epopej.


Jen přes ulici vedle radnice najdeme jedno ze starých pařížských kin. Bylo postaveno v roce 1920 ve stylu art-déco původně jako divadlo. Dnes je uvnitř šest filmových sálů, přičemž ten největší je pro pět set lidí. Moc se mi líbí fasáda, ostatně památkově chráněná.


Přes ulici najdeme jeden z těch běžných pařížských parků, který kromě krásného skleníku skrývá i další zajímavosti, na které se podíváme jindy.


Naproti parku najdeme podél dlouhé zdi dvakrát týdně (ve středu a v sobotu) trh


Zeď, u které se rozkládá trh, patří nemocnici Tenon a znalci už vědí – právě tady a ne na schodech v rue de Belleville, jak se traduje, se narodila Édith Piaf. Do nemocnice se podíváme hned příště.

Hlavní nádvoří nemocnice Tenon.

Jak se tam dostat: metro Gambetta (linka 3)

Cité Bauer

hfkomentářů 5
Dnes se vydáme do mé další oblíbené čtvrti (no jo, jenže kterou já nemám oblíbenou?), která leží daleko od centra až za montparnasským věžákem. Najdete tady staré úzké uličky, na kterých se sice už podepsala modernizace, ale které si přece jen místy zachovaly starý půvab.
Jednou z uliček, do kterých vždycky neomylně zamířím, když jsem poblíž, je moje zamilovaná rue des Thermopyles. Tu už jsme tady viděli a myslím, že jsme jednou viděli i její sousedku s názvem Cité Bauer, do které se podíváme dnes. Zcela jistě jsme však neviděli v plné kráse hlavní atrakci uličky, krásná vyřezávaná vrata, protože před nimi vždycky stává dodávka, která je kryje, a jen jednou jedenkrát se mi je podařilo vyfotit bez ní.

Dřevěná vrata se zdobeným vyřezaným srdcem a venkovskými obrázky vytvořil v roce 1959 maďarský umělec, který tady tehdy bydlel. Ve velkém srdci je vepsaný francouzský nápis Soyez les bienvenus (Vítejte), což potvrzuje maďarský nápis Isten Hozott, vyvedený do menšího srdce, který prý znamená „Bůh tě přivádí“. K tomu všemu patří ještě malované idylické výjevy z maďarského venkova.


Ulička má po pravé straně zachované původní domy, ty po levé straně naopak už částečně padly, ale naštěstí byl místo nich vytvořený park a ne panelák (jak bývá v Paříži často k vidění).

 

 
 
 
Když projdeme parkem, dostaneme se k jedné z kolektivních zahrad, které jsou v Paříži tak oblíbené a rozšířené. Tady jsem opět viděla, že už jsem vlastně pamětník – když jsem tu byla poprvé, stála zde napůl pobořená zeď, počmáraná graffiti, a za ní byla špinavá země nikoho s odpadky a plevelem. Za těch pár let na stejném místě vyrostl vcelku hezký dřevěný dům, byla založena zahrada, místo zdi zde stojí mřížový plot a celé místo pořádně prokouklo. Dokonce i graffiti byly nahrazeny streetartem. 


Samozřejmě, že neodolám, abych vás nevzala narychlo ještě za roh, do rue des Thermopyles, kterou bych nevynechala ani v tom největším spěchu. Tolik krásy najednou je přece nutné vidět víckrát.

 

 

Tržnice Le Carreau du Temple

hfkomentáře 2
Fotky, které vám dnes chci ukázat, čekaly připravené v počítači přesně dva roky. Vyfotila jsem je v květnu 2014, krátce po tom, co byla budova, o níž bude dnes řeč, otevřená po rekonstrukci. Věděla jsem, že mám někde fotku před rekonstrukcí, kterou jsem k článku chtěla přidat, ale nemohla jsem ji najít a když už jsem se smířila s tim, že je asi ztracená, vykoukla na mě nedávno z úplně jiné složky.

 
Nové zrekonstruovaná tržnice, která dnes slouží jako kulturní a vzdělávací centrum, leží v mé oblíbené čtvrti uprostřed 3. obvodu, v místech, kde po dlouhá staletí sídlili tajemní rytíři Řádu jeruzalémského templu. Templáři zde dostali ve 12. století od krále darem pozemky, na kterých si postavili své sídlo. Bylo ohrazeno mohutnými osmimetrovými hradbami a postupem času se stalo bohatým městem ve městě. Kromě převorského paláce zde byla ve 13. století vybudován i vysoká kamenná věž donjon a mnoho dalších paláců.
Po neúspěchu křižáckých výprav ve Svaté zemi král Filip Sličný v roce 1312 řád obvinil z hereze a obscénnosti. Řád byl zrušen, jeho převor Jacques de Molay upálen a ostatní bratři byli vyhnání. Zlé jazyky tvrdí, že to král, který byl velkým dlužníkem templářů, udělal proto, aby jim nemusel své dluhy platit, a naopak že se chtěl zmocnit jejich pokladu, který údajně v Templu skrývali (a který se nikdy nenašel).
Po rozehnání templářů se jejich sídlo stalo hlavním převorstvím maltézských rytířů, kteří ho zvelebili a rozšířili. Sídlili v něm až do konce 18. stoleti, kdy se ho v době francouzské revoluce zmocnili revolucionáři, kteří pobořili kostel i paláce a v donjonu v roce 1792 uvěznili královskou rodinu, která zde byla držena až do popravy královského páru. Věž byla později stržena Napoleonem a celý areál bývalého Templu byl srovnán se zemí.


Na obrázku je vidět, jak areál vypadal v době svého největšího rozkvětu, i s okolní již hustou zástavbou. Zajímavý model Templu je k vidění v Musée Carnavalet.

Součástí Templu byla i tak zvaná Rotunda, stavba, která sloužila jako tržnice. Byla postavena v roce 1788 a při revolučním řádění zůstala zachována. V její blízkosti byly později postaveny další čtyři velké haly, specializované na textilní a kožené zboží a tato část města se stala centrem obchodu.
Původní Rotundu můžete vidět na obrázku dole.


Při přestavbě Paříže baronem Haussmannem byla v roce 1860 na místě těchto čtyř hal vybudována ohromná moderní tržnice s kovovou konstrukcí, která slouzila až do začátku 20. století, kdy byla částečně ubourána; ke stržení dalších částí došlo ve 20. letech. Z původní tržnice tak zůstala zachovaná jen jedna dvanáctina, ve které se až do 70. let stále prodával textil a kůže, ale především zboží z druhé ruky. Podle fotek, které se dají dohledat, to byla velká a podivná hrabárna.

Jak to tam vypadalo někdy před válkou je vidět dole.
 

Na začátku 80. let měla být tržnice zbořená, místní lidé si však díky peticim vymohli její zápis na seznam památek a tedy i její záchranu. Tržnice byla zavřená a dlouhé roky čekala na rekonstrukci. Právě tak jsem ji vyfotila, víceméně omylem, před šesti lety (a to je ta fotka, kterou jsem tak dlouho hledala).
 
 

Únor 2010


Už o rok později byla tržnice svlečená ze všech svých přístaveb i zdí a zůstala z ní jen kovová konstrukce. Rekonstrukce se trochu zdržela kvůli archeologickému průzkumu, při kterém byly nalezeny základy některých původních domů z Templu i samotné Rotundy.


Tato fotografie není moje (bohužel na stavbu jsem se nedostala :-)), ale je ze stránek pařížské radnice http://www.paris.fr


Po rekonstrukci se z tržnice stal velký víceúčelový sál, kde se konají výstavy, koncerty a různá představení. V suterénu jsou umístěny různé učebny a zkušebny.

Při vstupu do budovy je umístěná otevřená recepce, ze které je sál dobře vidět a dá se takto vyfotit.

 
 

Do sálu se dá také nahlédnout skleněnou stěnou z kavárny, která je v budově umístěná. Najdete ji v místech, kde je na horní fotce ten červený poutač. Kavárna je krásná, plná světla a zaslouží si návštěvu.
 
 

Le Carreau du Temple
3. obvod, 4 rue Eugène Spuller

otevřeno denně od 10 do 22 hod 

 
Jak se tam dostat: metro linka 3 (Temple)
 
 
 

S hlavou v oblacích… / Avec la tête dans les nuages…

hfkomentářů 10
Kde jinde se vám podaří mít doslova hlavu v oblacích, než na 210 metrů vysokém montparnasském mrakodrapu? Ční vysoko nad Paříží a já k němu mám zhruba takový vztah jako k pražskému žižkovskému vysílači – klidně bych se bez něho obešla. Je ošklivý a hyzdí panorama města a jediný kladný přínos má v tom, že slouží jako dokonalý orientační bod. Je vidět ze všech stran a ukazuje směr k montparnasskému nádraží, které leží hned za ním.
Ne že bych se chtěla srovnávat se slavným spisovatelem, ale napadá mě, že Maupassant po postavení Eiffelovy věže řekl něco v tom smyslu, že chodí do restaurace na věži večeřet, protože je to jediné místo, odkud ji nevidí. Já jsem se vydala na vrcholek věžáku Montparnasse ani ne tak proto, abych ho neviděla, ale spíš proto, abych se pokochala krásnými výhledy.
Mrakodrap Montparnasse byl postavený v letech 1969 – 1972, naštěstí si Francouzi hned poté uvědomili, že něco takového do centra města nepatří, a v plánované výstavbě dalších věžáků nepokračovali. 


Když říkám, že je vidět ze všech stran, tak opravdu ze všech – i z dalekého 20. obvodu z boulevardu Ménilmontant


Rovná plocha na samém vršku mrakodrapu je prázdná, uprostřed má totiž přistávací plochu pro vrtulníky. Od mé poslední návštěvy před několika lety vyhlídku upravili – je teď kolem dokola obehnaná vysokou skleněnou stěnou, ve které je sice ve výšce očí průhled, ale přesto to komplikuje fotografování. Kromě toho je teď nahoře i malý bar, jenže ve studeném vichru, který se ten den pod těžkými dešťovými mraky proháněl, neměl nikdo na posezení ani pomyšlení.


Ať už je mrakodrap jakýkoliv, výhledy z něho jsou k nezaplacení. Odkud jinud se můžeme dívat na Eiffelovku jako na sobě rovnou? Za ní se v dálce tyčí věžáky čtvrti La Défense. Před ní Champs de Mars s École militaire na konci. Po levé straně od École militaire je vlevo vidět trojcípá moderní budova UNESCO (a to mi připomíná, že mám ještě spoustu nezveřejněných fotek z její loňské prohlídky a že s tím budu muset něco udělat).


Kousek nesmělé duhy na obzoru a před ní výhled směrem k severu. Vpředu věže kostela Saint-Sulpice, vlevo od nich úzká vížka kostela Saint-Germain-des-Prés. Uprostřed výhledu je město proťato zelenou čarou stromů, která ukazuje, kudy teče Seina. Za řekou v dálce po levé straně vidíme mohutný kostel Saint-Eustache, vpravo barevnou kostičku Centre-Pompidou.


Ještě jednou linie Seiny, lemovaná stromy. Ta řada domů za ní je rue de Rivoli, vpravo zastíněná hradbou obou křídel Louvru. Vzadu na obzoru vidíme nízký kopeček s cukrovou homolí kostela Sacré-Coeur.


Lucemburská zahrada s budovou Senátu, kolmo nad ní dvě nízké věže katedrály Notre-Dame de Paris. Vlevo od nich vyčnívá zubatá stavba, připomínající cimbuří, to je Hôtel de Ville, pařížská radnice. Tmavá skvrna vzadu vpravo, která narušuje šeď pařížského panoramatu, je hřbitov Père Lachaise, druhá menší skvrna vlevo ukazuje, kde leží park Butte Chaumont.


Montparnasský hřbitov leží těsně pod věží, takže vidíme dobře jeho jednotlivá oddělení i kamenný mlýn, který na hřbitově zůstal jako památka na dávné doby před založením hřbitova. 


Pohled k jihu odhaluje kolejiště montparnasského nádraží, po kterém se plazí červíci vlaků. Kolejiště mizí pod zem před okrouhlými kancelářskými budovami. Stejný tvar má i náměstí place de Catalogne, částečně skryté za ošklivým dlouhým panelákem vlevo, stejně jako dvě malá uzavřená náměstí – place de Seoul a place de l´Amphitheâtre. Bývalá část Montparnassu s historickými domy a starými ateliéry padla za oběť stavební mánii v 60. a 70. letech minulého století.


Večerní slunce, které nakonec vyšlo, zastínilo siluetou mrakodrapu velkou část blízké čtvrti


V 58. patře, odkud musíte nahoru další dvě patra vyšlapat pěšky, je umístěná další vyhlídka, tentokrát už prosklená, a také kavárna (jistě, jsme přece v Paříži, ne?) a prodejna suvenýrů.

Tour Montparnasse
15. obvod, 17 boulevard de Vaugirard

 
Otevřeno v létě denně od 9.30 do 23.30 hod, v zimě neděle – čtvrtek 9.30 – 22.30 hod, pátek a sobota 9.30 – 23 hod
Vstupné 15 eur, děti do 7 let zdarma, od 7 do 15 let 9,50 eur, od 16 do 20 let a studenti 12 eur