Kavárna, do které se dnes podíváme, toho pamatuje opravdu hodně. Je skutečnou pařížskou institucí, kterou prošla řada slavných předminulého, minulého i tohoto století. Z těch nejstarších připomeneme třeba Émila Zolu, Guy de Maupassanta, ale také Čajkovského, Oscara Wilda, Ernesta Hemingwaye nebo Josephine Bakerovou. Ti všichni obdivovali interiér plný luxusu, vytvořený ve stylu Druhého císařství, doby, kdy byl u moci Napoleon III. a kdy Paříž zažívala mohutnou přestavbu středověkých čtvrtí na moderní velkoměsto, plné širokých bulvárů, lemovaných unifikovanými činžovními domy, navrženými architekty barona Haussmanna.
V jednom z těchto domů, pocházejícím z posledního období přestavby města, který nechal postavit finančník August Pereirepodle návrhu architekta Alfreda Armanda, vznikla v přízemí honosná kavárna. Její interiér dodnes v sálech, členěných zlacenými korintskými sloupy, předvádí nádheru své doby: malované stropy, rozlehlé zrcadlové plochy, obrovská okna, sbližující svět uvnitř s tím venku na bulváru, štuky, sochy, fresky a tepaná svítidla. Není divu, že už je dlouhá desetiletí památkově chráněný. Kavárna byla slavnostně otevřena v roce 1862 za přítomnosti Eugenie de Montijo, manželky Napoleona III., a orchestr, který tu při této příležitosti vyhrával, dirigoval sám Jacques Offenbach.
O pět let později se v Paříži konala Světová výstava a její návštěvníci, kteří se v kavárně střídali jak na běžícím pásu, vychválili její krásu v tisku tak, že se od té doby stala nedílnou součástí všech turistických průvodců (dodávám bohužel, protože to znamená i dnes davy turistů). Přitažlivým a prestižním prvkem, proč se právě sem v dalších desetiletích hrnula pařížská smetánka, byla určitě také těsná blízkost tehdy právě dostavěné pařížské Opery.
Opera Garnier v pozadí
Historický interiér
Co si budeme povídat, posezení v kavárně a restauraci (protože jako většina francouzských „Café“ i tato je nejen kavárnou, ale hlavně restaurací) není při vší té tradici, historii a kráse nic levného. Káva však stojí jen o málo víc, než na jiných, méně honosných místech a i když už jsem určitě pila lepší, přesto nelituju. Pařížská historie za to prostě stojí.
Velký hranatý oblouk Grande Arche uzavírá perspektivu a ukončuje symbolicky vzdušnou osu, která vede od pyramidy v Louvru přímou cestou přes Tuilerijskou zahradu, place de la Concorde, Champs Elysées, Vítězný oblouk a Porte Maillot až do moderní čtvrti La Défense. Svým názvem (méně už tvarem) napodobuje nejen Vítězný oblouk, ale i oblouk Caroussel před Louvrem.
Oblouk byl dokončen v roce 1989 a otevřen symbolicky 14. července při příležitosti oslav dvoustého výročí Francouzské revoluce.
Autory návrhu, kteří vyhráli výběrové řízení, byl dánský architekt Johan-Otto Von Spreckelsen a Francouz Paul Andreu. Podle zadání soutěže měla stavba symbolicky vévodit moderní čtvrti, která na území obce Puteax začala vyrůstat už v roce 1956 postavením na svoji dobu hypermoderního výstavního pavilónu a od roku 1965 stavbou prvních věžáků.
Stavba byla mimořádně obtížná, protože kromě nadzemní části musela vyřešit složitý podzemní systém, propojený se stanicí metra a vlaku, vedlejším obchodním domem a přilehlou silnicí. Má tvar otevřené kostky, jejíž každý strana měří sto metrů. Uvnitř oblouku sídlí řada státních i soukromých společností.
Kromě kanceláří, které stavbu zaplňují, oblouk nabízí na svém vrcholku i vyhlídkovou terasu. Ta byla v posledních sedmi letech zavřená poté, co výtahu, který návštěvníky dopravoval nahoru, upadla kladka. Několik let trvala příprava rekonstrukce, která se uskutečnila za poslední dva roky. Letos 1. června byla střecha znovu zpřístupněna.
Terasa je umístěná ve výšce 110 metrů a nabízí panoramatický výhled na všechny čtyři strany. Výhled odtud je neskutečný a za dobrého počasí vidíme nejen celou osu až do centra Paříže, ale také většinu významných památek.
Za Vítězným obloukem jsou vidět zdi Louvru, vlevo za ním věž Saint-Jacques a pařížská radnice Hôtel de Ville. Vpravo se od Vítězného oblouku táhne dlouhá střecha Grand Palais i s věžičkou nad křížením křídel a úplně vpravo nahoře vidíme hranaté věže Notre-Dame-de-Paris. Když si přiblížíme Vítězný oblouk, uvidíme přímo v jeho ose za hradbou předměstských paneláků umělou skálu v zoologické zahradě v parku Vincennes, dobrých 18 kilometrů od místa, kde teď stojíme.
Směrem k jihu máme výhled na další pamětihodnosti. V zákrytu se nám tady srovnala Eiffelovka s montparnasským věžákem a před nimi v zeleni Boulogneského lesa roztahuje své skleněné plachty nová budova nadace Fondation Louis Vuitton.
Směrem k severu naopak průhledem mezi mrakodrapy uvidíme baziliku Sacré-Coeur na Montmartru i se zvonicí a vedlejším vodojemem
Přímo pod námi pulsuje životem piazzetta se všemi uměleckými díly, které jsou na ní rozesety. Můžeme si tak prohlédnout shora třeba červeno-modro-žlutou plastiku Dvě fantazijní osoby, vysokou dvanáct metrů, kterou vytvořil Joan Miró.
Na střechu jezdí dva výtahy, které mají podobu ocelovo-skleněných kapslí. Jsou rychlé, tiché a celé prosklené, takže z nich vidíme nejen zblízka samotnou budovu, ale také třeba hřbitov obce Puteaux, který je utopený hned za poslední zdí La Défense.
Oblouk má nahoře rozlehlou plochu lemovanou skleněnými stěnami, které umožňují výhled. Až úplně nahoru se dostaneme po schodech z předposledního proskleného patra, ve kterém kromě kavárny a restaurace najdeme i výstavní sály, které jsou věnované fotožurnalistice.
Výhled ze střechy a následná procházka mě tentokrát s La Défense trochu smířily. Jak správně hádáte, neměla jsem ji ráda a naposledy jsem tam byla někdy před patnácti lety. Tentokrát mi to připadalo jako příjemná procházka, zrcadlení mrakodrapů mě bavilo a střed promenády, za ty roky už trochu zarostlý stromy, dostal aspoň trochu lidský rozměr. Kdo ví, třeba se tam nakonec někdy vydám znovu.
La Grande Arche Otevřeno denně od 9,30 do 18,30 hod
Vstupné 15 eur, děti do 3 let zdarma
Jak se tam dostat: metro La Défense (linka 1). Pozor, do La Défense jede i vlak RER A, tomu je lépe se vyhnout, neplatí na něj obyčejná jízdenka Ticket+, ale je potřeba mít speciální lístek. S tramvajenkou Navigo jedete ovšem zdarma.
Jedno z těch malých příjemných muzeí, kde na rozdíl od velkých a tradičních sálů nikdy nenajdete davy lidí, sídlí v samém centru čtvrti Marais. Je v němvystavena sbírka umění, kterou za svůj život shromáždil Ernest Cognacq, zakladatel obchodního domu la Samaritaine. Byl milovníkem umění 18. století a přál si, aby byla sbírkapo jeho smrtizpřístupněná. Jeho žena Marie-Louise Jay, jejíž jméno také muzeum nese, po jeho smrti v roce 1928 instalovala sbírku v paláci, těsně sousedícím se Samaritaine, ale když byl obchod zavřen a poté v roce 1974 prodán, byla sbírka, která se mezitím dostala do vlastnictví města, přestěhována do paláce Donon v Marais, kde je otevřená pro veřejnost od roku 1990.Sbírka obsahuje nejen malířská a sochařská díla, ale také dobový nábytek a dekorační předměty z 18. století.
O muzeu jsem tady už psala před pěti lety, ale protože se od té doby změnila výstavní koncepce a sály byly přeorganizovány, znovu jsem se tam nedávno podívala.
Výstava je zajímavá už jen tím, že ukazuje, jak vypadal bohatý obytný palác, a i když majitelé sbírek s ním neměli nic společného, jejich sbírka sem dokonale zapadá. Rozmístěný nábytek doplňuje malby na stěnách, kde je nejvíce zastoupený Fragonard a Antoine Watteau. Muzeum vlastní i obrazy od Rubense a Rembrandta, ty ale v současné koncepci nejsou vystaveny. Tím nejcennějším, co je zde možné momentálně vidět, je proto tento Banket u Kleopatry od Giambattisty Tiepola.
Výstava, která je tu momentálně prezentována, se jmenuje Vkus 18. století. Představuje běžný život v této době.
Kromě velkých děl sbíral Ernest Cognacq i menší dekorační předměty. V několika vitrínách jsou zde vystaveny drobné sošky, bysty a vázy ať už s dobovým nebo antickým námětem.
Mezi různými kusy nábytku vyniká tento cenný exemplář postele z roku 1785
V půdních prostorách je vybudovaný velký sál, který slouží muzeu k různým vzdělávacím nebo i výstavním akcím. Je přístupný i v době, kdy se zde nic nekoná, protože samotným výstavním předmětem je tady krásný původní krov.
Na nádvoří, kam je vidět z i z oken nejvyššího patra, se letos v létě, ale výhradně jen o víkendech, usídlila kavárna. Na posezení je skvělá, ale káva, nerada to říkám, káva byla snad ta nejhorší, co jsem kdy pila. Cokoliv jiného si tady můžete vždy dát až do poloviny října.
V poslední době byla také zpřístupněná zahrada muzea. Vchod do ní však nevede přímo z paláce, ale ze zadní strany z rovnoběžné rue Payenne.
Musée Cognacq Jay
4. obvod, 8 rue Elzévir
Otevřeno denně kromě pondělí a svátků od 10 do 18 hod
Vstup do trvalých sbírek zdarma, na krátkodobé výstavy se platí vstupné v různé výši podle druhu výstavy
Dnes se budeme procházet po místech, kam turisté nechodí, a která leží tak daleko od turistického peklíčka v centru, že je turistické průvodce většinou ani nezmiňují. Přesto jsou plná zajímavých věcí, maličkostí, drobných příběhů, které skládají dohromady historii té jiné Paříže, obyčejné, s lidským rozměrem. Chodím tam ráda, cítím se tam dobře a chtěla bych vám několik svých oblíbených míst ukázat.
Dvacátý obvod, nebo arrondissement, jestli chcete, se jako všechny další pařížské obvody skládá ze čtyř čtvrtí. Tady je to na mapě od severu k jihu čtvrť Belleville, o které jsem na blogu už dost psala, potom nejdál z centra Saint-Fargeau, čtvrť Père-Lachaise, kterou nejspíš znáte podle stejnojmenného hřbitova, a úplně na jihu dvacítky největší a nejlidnatější čtvrť Charonne. Ta byla dříve obyčejnou zemědělskou a vinařskou vesnicí za hranicemi města, ke kterému byla připojená v roce 1860, a dodnes se jí říká „le village de Charonne“, vesnice Charonne. Uchovala si místy svůj venkovský ospalý vzhled a dokonce na ni zapomněli i se stavbou metra – pokud se říká, že v Paříži to není k metru odnikud dál, než tři sta metrů, tak tady to neplatí.
Srdcem dřívější vesnice a dnešní čtvrti vždy bylo a dodnes je náměstíčko place Saint-Blaise před farním kostelem Saint-Germain-de-Charonne. Ten se svými částečně románskými základy a sloupy v lodi pochází z 12. století, ale v následujících stoletích byl mnohokrát přestavován a rekonstruován. Podrobně se na něj podíváme někdy příště; se svojí historií a vzhledem si to určitě zaslouží, stejně jako malý hřbitov, který přiléhá k jeho zadní části.
Přímo naproti starému kostelu leží nový moderní kostel sv. Cyrila a Metoděje s byzantským půdorysem i výzdobou
Jen pár kroků kousek od náměstí směrem k rue de Bagnolet leží bývalé nádraží malého železničního okruhu, které tuto čtvrť v minulosti obsluhovalo. Podobná nádraží jsou rozeseta po všech předměstských čtvrtích po obvodu Paříže a poté, co bylo provozování této železnice ve 30. letech minulého století ukončeno, často slouží ke kulturním účelům.
Tady v Charonne bylo nádraží využito jako koncertní klub La Flèche d´or, Zlatý šíp, pojmenovaný podle slavného vlaku, který v letech 1926 až 1972 spojoval každodenně Paříž s Londýnem. Klub, založený v 90. letech, bohužel právě před několika měsíci svoji činnost ukončil; zahubily ho stížnosti okolí na hluk a nedostatek financí na protihlukové úpravy.
Přímo naproti se koleje bývalé železnice zakusují do svahu, na jehož úpatí stojí obyčejný věžák. Na jeho střeše však funguje jedna z nejobletovanějších restaurací a klubů v Paříži Mamma Shelter, která je součástí známého francouzského řetězce a kterou každá správná pařížská blogerka navštěvuje a popisuje na svých stránkách (ne, nejsem správná pařížská blogerka, nebyla jsem tam). To jen kdybyste něco podobného hledali. Nahoře vidíme street art vedle vstupu do Flèche d´or.
Z náměstí se vine dolů hlavní osa bývalé vesnice, rue Saint-Blaise se svými půvabnými nízkými starými domky. Je to jedna z mých nejoblíbenějších ulic v Paříži vůbec. Když jsem sem přišla poprvé někdy před deseti lety, byla ošuntělejší, za dřevěnými výlohami se prodávalo obyčejné zboží a pár bister a kavárniček hostilo v poledne tak maximálně hrstku dělníků v montérkách, zatímco navečer se tady scházeli studenti a rodící se vrstva hipsterů. Ti nakonec celou čtvrť proměnili; gentrifikace vytlačila z krámků železářství a obuvnictví, které nahradily galerie, hipsterské kavárny a módní zboží. Naštěstí tady zatím ještě nejsou turistické obchody se suvenýry a pohlednicemi, ale nerada bych to zakřikla. Jednou z nových restaurací je tady Café Lumière, které vidíte na horní fotce po levé straně. V poslední době jsem se tady několikrát zastavila, naposled minulý týden na oběd, a můžu ji jen doporučit.
Jeden z místních zaměstnanců. Nechá se drbat za ušima a hlasitě přede.
Moc mě tady baví ten venkovský vzhled, kočičí hlavy, tráva, která prorůstá dlažbou, ohromné pestře pomalované květináče na patnících a staré barevné výklady obchodů. Kolmé uličky jsou uzounké a domky v nich vypadají, že pamatují ještě předminulé století.
Vedle nově otevřené galerie, která tady ještě před pár měsíci nebyla, se na vratech domu nově vyjímají bílé postavičky, typické pro tvorbu jednoho z nejslavnějších pařížských streetartových umělců Jérôma Mesnagera.
Další nová restaurace nebo kavárna? Sem s nimi!
Jednou z kaváren, která tady byla už v době, kdy jsem sem přišla poprvé, je Le Magnolia, které dal jméno stejnojmenný strom, který ji kryje svým stínem. Když jsem poblíž, káva zrovna tady je pro mě prostě povinnost (a radost, samozřejmě). Kavárna nedávno prošla změnou vzhledu, naštěstí jen zvenku, kde současné nevzhledné zelené plastové židle nahradily původní červenobílé proplétané proutěné. Ostatně, jak to tady vypadlo dřív, se můžete podívat v tomto klipu Zaz:
Na náměstíčku před kavárnou stojí moderní fontána (kterou jsem ještě nikdy neviděla tryskat, ale dobře, říkejme jí tak) se sochami z mramoru a travertinu, které vytvořil sochař Daniel Milhaud v roce 1993. Na jejím místě dřív stával vesnický pranýř.
Přímo za Magnólií vede dozadu mezi domy malebná úzká ulička, bohužel soukromá a na obou koncích uzavřená mříží. Pokud se chceme dostat na square des Grès, parčík s dětským hřištěm, musíme to obejít kolem bloku.
Spodní část rue Saint-Blaise bohužel o svoji starobylost přišla, jsou tu nastavěné vysoké moderní domy. Naše další kroky ale stejně povedou doprava po rue Vitruve.
Pamětní deska na jednom z domů nám připomene, že tady ve svém mládí žila slavná zpěvačka, která se sice narodila v Alsasku, ale celý život prožila v Paříži. Jmenovala se Monique Serf, ale proslavila se pod jménem Barbara.
Přes rue des Pyrenées se dostaneme na křižovatku s rue des Haies. I tady najdeme kromě krásné rohové policejní stanice řady nízkých původních domů a zrekonstruovaných starých dílen, ve kterých dnes sídlí různé firmy.
Najdeme tady také kuriozitu, jakou je sdílená zahrada umístěná na střeše moderního ekologického komplexu bytů. Pro veřejnost je otevřená v neděli odpoledne.
Další zajímavostí, kterou nikdy nevynechám, je krámek na rohu rue des Orteaux a rue des Vignoles. Kromě renovace nábytku a polstrování se majitel věnuje i prodeji starého nábytku a nejrůznějších starých bytových doplňků. Kdybych se nestyděla, nejradši bych mu ten obchůdek pokaždé ze zvědavosti celý detailně prolezla.
Naše cesta bude pokračovat po rue des Vignoles. Název nám napovídá, že má něco společného s vinicemi, a je to tak, Charonne bývalo vinařské městečko a tudy, kudy se dnes procházíme, vedly dřív mezi vinicemi jen úzké stezky. Rue des Vignoles je pozůstatkem jedné z nich a přestože hned její začátek dostal někdy v 80. letech pecku v podobě vysokého paneláku, který nahradil kus staré zástavby, zbytek ulice se vine v původní venkovské trase. Je tady klid a ticho, až by jeden řekl, že tady chcíp pes.
(Nechcíp, jen se vyhřívá na slunci.)
Z rue des Vignoles vybíhají četné uzounké kolmé uličky. Některé z nich jsou slepé, jiné se v hloubi vnitrobloku proplétají a spojují. Vtipnou kuriozitou je passage Dieu a impasse Satan, Boží a Satanova ulička, které se na svých koncích setkávají. Bohužel některé z těchto uliček byly při rekonstrukci před pár lety pobořeny, ať už celkově nebo částečně, a na jejich místě byly postaveny nové, naštěstí respektující starou strukturu uliční sítě i vzhled.
K půvabu ulice je nutné připočítat také pohledy do starých dvorů
Rovnoběžně s rue des Vignoles leží malé půvabné náměstí place de la Réunion. Pokud byste se sem vypravili ve čtvrtek nebo v neděli dopoledne, najdete tady kolem pestře puntíkované kašny rušný trh.
Na rue des Vignoles na nás mezitím čeká posezení v rohové kavárničce Le 20ème art, která v létě expanduje barevnými židlemi daleko do náměstíčka, které před ní leží. Kdo by si radši poseděl v parku, má příležitost hned vedle v Jardin Casque d´Or.
Park svým názvem připomíná sladkobolný film z roku 1951, který ztvárnil údajně skutečný příběh, který se tady, ve 20. obvodu (jen o něco výše v Belleville) stal. Hlavní roli prostitutky Marie, přezdívané kvůli zářivě blonďatým vlasům Casque d´Or, Zlatá přilba, o kterou se až k smrti poperou dva Apačové (jak se tehdy říkalo pařížským páskům), hrála Simône Signoret.
Konec kulturního okénka. Pokračujeme dál po rue des Vignoles. Vlastně moc daleko nedojdeme, hned naproti kavárně leží jedna z těch půvabných uliček, do které určitě musíme nakouknout.
Impasse Saint-Pierre je v některých svých místech široká opravdu jen na rozpažení rukou. Přesto tady lidé mají před dveřmi nastavěné květináče i bicykly, a abych jim takové bydlení nezáviděla, přemýšlím, jak sem dopravují objemnější nákupy, nebo jak se, probůh, stěhují.
No a taky tady můžete potkat svoji oblíbenou blogerku (za foto děkuji B.S.)
Jen o pár metrů níž na křižovatce s rue de Buzenval leží další kavárna, nebo spíš hospoda. Tahle není hipsterská, sedávají před ní chlapi v montérkách a staří Arabové v dlouhých bílých košilích.
Přímo přes křižovatku leží další restaurace, a pozor, tady budeme rozumět. Jde totiž o polskou restauraci s typickými polskými jídly, jako jsou pierogy nebo sernik a taky pivo. Vlastně piwo. Zajímavý je i nápis z boční strany budovy. Familistère Paris připomíná jeden ze sociálních a tak trochu utopických projektů společného komunitního bydlení z druhé poloviny 19. století, ze kterého později po vyprchání idejí zůstal jen velký a dnes památkově chráněný komunitní dům v městečku Guise u belgických hranic, a také síť družstevních prodejen se stejným názvem, která zanikla v 70. letech minulého století (a kterou bychom mohli přirovnat k naší Včele nebo Jednotě). Jedna z jejich pařížských prodejen byla tady, v chudém Charonne, a předpokládám, že ten nápis už bude dnes památkově chráněný
Přímo pod křižovatkou leží další ulička, spíš dvorek, se starými budovami dílen, které si na kanceláře a sály zadaptovala španělská Národní konfederace práce, tak trochu bizarní anarchistická organizace, která se tady usadila v roce 1946. Kromě jejich vlastní činnosti tady pořádají kurzy španělštiny a i když by se jich dnes městská správa ráda zbavila, zatím ještě nepřišla na to jak, takže pořád ještě si sem můžete zajít třeba na flamenco.
Těsně pod anarchisty začíná moje nejoblíbenější část ulice. Vévodí jí, samozřejmě, zase restaurace. Jmenuje se Les mondes bohèmes, Bohémské světy. Svým zařízením a vybavením je roztomilá, pestrá, nenucená. A dělají tady dobrý kuskus, jestli ho máte rádi.
S restaurací sousedí malá dřevěná čtvrť, která si říká Eden Bio. Je postavená celá z ekologických materiálů, je energeticky soběstačná, udržitelná, eko, bio a nevím co ještě. Nahradila život kolem dvou starých uliček, které údajně nebylo možné zrekonstruovat a zachránit, ale na druhou stranu, mohlo to dopadnout hůř, tak díky aspoň za to. Za ní vzadu máme výhled na věž moderního kostela Saint Jean Bosco, kam se nakonec taky podíváme.
Jediným pozůstatkem starých časů je tady nízký domeček s dvorkem na konci uličky Impasse des Souhaits
Na opačné straně rue des Vignoles zůstalo všechno při starém. Tady se nebouralo, pořád zde lidé žijí jako před sto lety. Tři uličky, Passage de Bergame, Impasse Poule a Impase Rolleboise, plné zeleně, barevných okenic, tepaných mříží, divokých koček a nejroztodivnějších dekorací, jsou moje nejoblíbenější. Nahoře a dole Impasse de Bergame.
Impasse Poule, kde modré okenice připomínají Provence. Růžové zdi, za kterými žije vietnamská výtvarnice Truong, jsou ověšeny kopiemi antických kachlů a ze všeho nejvíc tady máte pocit, že kdyby byla ulička o metr širší, ztratíte se v záplavě zeleně.
Impasse Rolleboise, kde procházíte kolem domečků se zahrádkami a která končí ledabyle přivřeným křivým plůtkem, za kterým stojí nízký baráček
Naproti těmto třem uličkám najdete v rue des Vignoles další, tentokrát už poslední restauraci. La Petite Fabrique patří svým zaměřením k té bio eko čtvrti, s níž sousedí. Uvnitř je hezká, se zdí z přírodních cihel a s židlemi, připomínajícími thonetky, kávu mají dobrou a těstoviny, které jsem tu jednou měla, byly skvělé (fotku bohužel nemám). A pokud máte chuť na něco nezdravého, hned vedle v nízkém domku sídlí pravá newyorská burgrárna
Mezitím jsme došli až k ústí ulice do boulevardu de Charonne. Tvrdila jsem, že La Petite Fabrique je poslední restaurace v rue des Vignoles, ale není to tak úplně pravda. O blok níž, až na rohu s bulvárem, leží ještě jedna. Nemám ji osobně vyzkoušenou, ale je mi sympatická svým tradičním pařížským vzhledem. Dvě fotky, které jsem tady udělala v rozmezí asi dvou let, tak trochu symbolizují vývoj této čtvrti – nejdříve chlapi v montérkách, později hipsterký vousáč.
Když obejdeme dva bloky, dostaneme se do rue Alexandre Dumas. Tam stojí kostel Saint Jean Bosco, který jsme viděli průhledem z rue des Vignoles. Kostel ve stylu Art déco byl postavený v letech 1937 – 1938 a je zasvěcen zakladateli kongregace salesiánů.
Architekti kostela se pro jeho železobetonovou konstrukci i vzhled inspirovali slavným architektem Augustem Pérretem
Kostel je plný krásných vitrážových oken a nástěnných mozaik, inspirovaných jednak životem svatých, jednak litaniemi Panny Marie. Mezi svatými na zdi najdeme i zpodobnění jednoho z dřívějších pařížských kardinálů.
Naši procházku od kostela ke kostelu ukončíme na boulevardu de Charonne, odkud je to nejblíž ke stanici metra Alexandre Dumas, ze které se dostanete zpátky do civilizace.
Touto záplavou slov a fotografií jsem chtěla ukázat, že Paříž není jen Eiffelovka a Champs Elysées, že má svoje další a tak trochu skryté půvaby, tradice a památky na staré časy. Asi by však nebylo dobré, kdyby se do úzkých starých uliček nahrnuli turisté ve velkém a kdyby se tady ospalý klid kaváren, parků a zákoutí změnil k nepoznání. Konec konců víme všichni, jak to dopadlo na Montmartru.
Jak se tam dostat: pokud byste chtěli sledovat dnešní trasu, ke kostelu Saint-Germain de Charonne se dostanete nejlépe po rue de Bagnolet od metra Porte de Bagnolet (linka 9), nebo v opačném směru od metra Alexandre Dumas (linka 2). V tomto případě se dá tato procházka spojit se zkoumáním uliček za zdí hřbitova Père Lachaise, nebo s prohlídkou samotného hřbitova.
Opera Garnier v samém centru města je typickou stavbou stylu francouzského Druhého císařství, doby vlády Napoleona III. a tedy doby kolem roku 1860. Architektem stavby byl Charles Garnier, jehož jméno se dnes k názvu Opery přidává, který ji dokončil v roce 1875. Je plná zlata, mramoru, světel, štuků, ozdob, soch a obrazů, kudrlinek a krucánků. Cílem stavby bylo ohromit diváky a daří se to s úspěchem dodnes.
Málokdo ví, že Operu je možné navštívit i mimo představení. Kromě běžných prohlídek, organizovaných po celý rok vždy dopoledne, se v ní konají i tématické výstavy. Ta současná připomíná tři návštěvy Wolfganga Amadea Mozarta v Paříži a právě na ni se dnes podíváme.
Malý Wolfgang navštívil Paříž poprvé, když mu bylo sedm let, kdy ho jeho otec přivezl do Francie, aby své zázračné dítě představil francouzskému dvoru a aristokracii. Podařilo se mu dosáhnout toho, že se Wolfgang i jeho sestra představili králi Ludvíku XV. při příležitosti Nového roku 1764, kdy děti sklidily velký úspěch. Do Paříže se rodina Mozartových vrátila o dva roky později, kdy Wolfgang sice u dvora nehrál, ale koncertoval v salónu vlivného šlechtice prince de Conti, člena mladší královské bourbonské větve.
Vzpomínka na pařížský úspěch přivedla Mozarta do Francie potřetí v roce 1778. Tentokrát však tolik štěstí neměl a i když se hodně snažil, nedostal se ani ke dvoru, ani do šlechtických rodin. Navíc zde jeho matka, která ho doprovázela, onemocněla a během pařížského pobytu zemřela. Pařížská Opera si všechny tyto události připomíná letos novým mozartovským cyklem. V jeho rámci na výstavě představuje dokumenty, obrazy, plakáty, fotografie, partitury, návrhy scén a kostýmů i různé listiny a dokumenty, které připomínají Mozartovo spojení s Francií.
Kostým Dona Giovanniho z roku 1956
Krásné kostýmy z baletu Park, který Opera uvedla na Mozartovu hudbu v roce 1994
Kostým z Figarovy svatby z roku 2010
Pro Mozartovy opery navrhovali kostýmy i slavní umělci. Pro Únos ze serailu je navrhl v roce 1951 André Derain. Shodou okolností v Muzeu moderního umění v Paříži probíhá momentálně jeho výstava, kde je podobných návrhů kostýmů vystaveno mnohem víc.
Vlastnoruční Mozartova partitura árie z Dona Giovanniho z roku 1787. Tu v roce 1855 odkoupila francouzská operní zpěvačka Pauline Viardot. Mělo by jít pravděpodobně o části partitury, kterou Mozart vytvořil v roce 1787 v Praze, a některé části, které dopsal před premiérou ve Vídni v roce 1788. Zpěvačka nechala partituru svázat do osmi svazků a vyrobit na ni novogotický dřevěný kufřík. Po své smrti ji odkázala Francouzské národní knihovně, která ji na výstavu zapůjčila.
Na výstavě jsou prezentovány i fotografie z různých představení. Musím se přiznat, že tento moderní Don Giovanni by mě asi moc nenadchl.
Výstava je současně příležitostí, jak si prohlédnout prostory Opery, třeba monumentální slavnostní schodiště
Ne každého to ovšem zajímalo 🙂
Hlediště pojme 2200 diváků a na jeviště se vejde 450 účinkujících
Křišťálový lustr váží šest tun. Strop vyzdobil v roce 1964 Marc Chagall a pokud vás zajímá, jak vypadal strop předtím, než jeho přemalování bylo svěřeno slavnému ruskému malíři, odpověď dá výstava v operní knihovně, která je také pro návštěvníky otevřená.
Nejobdivovanější částí opery je Grand Foyer (viz i úvodní fotografie), kde je všechna ta nádhera ještě koncentrovanější. Leží napříč budovou v prvním patře a je propojená s lodžií, která se otvírá na náměstí před Operou.
Vstupní vestibul se sochami slavných hudebních skladatelů
Průčelí Opery
Výstava trvá do 24. září, Operu však můžete navštívit i potom. Je otevřená každý den od 10 do 16,30 hod (s výjimkou 1. ledna a 1. května a mimořádných okolností, kdy to vyžaduje provoz. Seznam těchto mimořádných dnů najdete TADY). Vstupné 12 eur v době výstav, 11 eur mimo dobu konání výstav, děti do 12 let zdarma Vstup z nároží rue Scribe a rue Auber.
Bassin de la Villette je velká vodní nádrž na severovýchodě Paříže, do které se vlévají vodní kanály ze severní periferie, které v této oblasti sloužily jako dopravní tepny pro přepravu nákladů. Jejich vybudování prosadil Napolen, který tak Pařížanům přinesl nejen vodní cesty, ale vybudováním rozlehlé nádrže také zásobárnu pitné vody.
Nádrž už dávno ke svým původním účelům neslouží; pitnou vodu čerpá Paříž z jiných zdrojů a dopravní obsluha se vybudováním okružního bulváru přenesla na souš. Vodní cesty, včetně známého kanálu Saint-Martin s romantickými klenutými můstky, který z nádrže vytéká, slouží dnes tak maximálně k turistickým plavbám. Vodní nádrž byla v posledních letech čím dál více zapojovaná do akce, které Pařížané říkají Paris plage. Původně se jednalo o pláž, vybudovanou podél pravého břehu Seiny, odkud byl vždy během srpna odveden provoz, navezen písek a rozmístěna nejrůznější plážová zařízení.
V letošním roce je pláž v centru o něco chudší, hlavně chybí písek, kterého se Paříž vypovězením smlouvy s dodavatelem rozhodla vzdát. Centrum plážových a zábavních aktivit se od Seiny přesunulo spíš k Bassin de la Villette, kde byly vytvořeny přímo v nádrži tři plavecké bazény a po obou březích nepřeberné množství zábavy.
Pokud se chystáte ještě teď v létě do Paříže, nezapomeňte si plavky, pokud ovšem máte odvahu vlézt tady do vody. Ta je sice pravidelně a pečlivě kontrolovaná, ale jen v průběhu minulého týdne zde byl dvakrát celodenní zákaz koupání, protože výsledky rozborů překročily normy. I přesto a přes chladné počasí tady bylo v dalších dnech koupajících se dost.
Kromě koupání tady mají návštěvníci k dispozici i různé vodní hrátky pro děti, ale mohou si tady půjčit také šlapadla, čluny, nebo se učit jezdit na paddleboardu. Přes nádrž můžete také svištět zavěšení na kladce, nebo si zahrát různé hry.
Na břehu nechybí kavárny, stánky se zmrzlinou a další občerstvení a také spousta rozmístěných lehátek, stolečků a laviček. Zastavit se můžete také u charitativních obchůdků, kde se prodávají různé umělecké i „umělecké“ artefakty, nebo se na levém břehu nádrže podívat k tanečnímu parketu. Když jsme šli v pozdním odpoledni kolem, konala se tam zrovna tancovačka, jak by se řeklo u nás, „pro dříve narozené“, a byla to docela bizarní podívaná. Všem těm nadšeným tančícím tady totiž veleli dva vysloužilí a znudění rastafariáni, kteří to celé organizovali.
Z nádrže vytéká voda zdymadlem do kanálu Saint-Martin
Všechny akce u Bassin de la Villette jsou zdarma (jen při příchodu musíte projít dnes už všude obvyklou kontrolou). I v případě, že se nehodláte ani koupat, ani tančit, ani nemáte zájem o další aktivity, stojí za to se sem podívat, posedět u skleničky a projít se kolem vody.
Jak se tam dostat: metro Stalingrad nebo Jaurès (linka 2 a 5)
Minule jsem sice slibovala kostel Notre Dame des Blancs Manteaux, ale ten zatím počká. Co nepočká, je hezké slunečné počasí, letní cesty do Paříže a s nimi spojené procházky po městě. Dnes si dáme jednu novou, kterou jsem objevila minulý týden a o kterou se chci podělit.
O nové pařížské filharmonii, kterou navrhl francouzský architekt Jean Nouvel, jsem psala loni poté, co jsem ji navštívila, a neměla jsem už v úmyslu se k ní v blogu už vracet, pokud nebudu mít zvláštní důvod. Ten se objevil, když jsem si přečetla, že byla střecha budovy zpřístupněná pro veřejnost. Takže okamžitě sedám na metro a vyrážím směrem Porte de Pantin.
O samotné budově si můžete přečíst ve starém článku TADY. Tehdy jsem ovšem ještě nevěděla, že je vybavena venkovními výtahy, které končí až na střeše. Ta je z jedné strany ohrazená vysokou částí stavby, která ji přesahuje, a ze tří stran je volná a lemovaná zábradlím. Za ním se rozprostírají úžasné výhledy nejen na celý Parc de la Villette, na jehož začátku budova stojí, ale také na velkou část severovýchodní Paříže a v podstatě na všechny vysoké budovy ve městě, včetně věží kostelů a, jak uvidíme, i Eiffelovky.
Střecha nabízí ve výšce třiceti sedmi metrů nad zemí rozlehlou plochu, po níž se dá chodit po síti vyznačených a zábradlím ohrazených cestiček. Plocha je částečně vydlážděná dlaždicemi v různých odstínech šedi a v symbolickém tvaru letícího ptáka, kterými jsou vybaveny i interiéry a jejichž motiv se opakuje i na plášti stavby.
Vidíte ji vpravo nahoře? Tady je sice v mlze během mé první návštěvy, která skončila deštěm dřív, než jsem tam dojela, ale když svítí slunce, je vidět dobře. (To bych ji ovšem při druhé návštěvě nesměla zapomenout vyfotit.)
Ze střechy se dá sjet dolů opět výtahem; ten jsem volila poprvé v dešti. Podruhé jsem vyzkoušela promenádu, která vede cestičkami cikcak po střeše dolů až do úrovně 3. patra.
Ve 3. patře se dá pokračovat stejnou promenádou stále dolů až do parku, kam se střecha sklání, byla by to však škoda, protože právě na této úrovni je umístěno prolamované a zvenku neprůhledné okno, vytvořené z desítek jemně perforovaných nerezových plechů, které se vám vlní nad hlavou. Stojí proto za to si tady budovu po celé přední straně obejít a prohlédnout.
Cest dolů z třetího patra je opět několik, podle toho, za který roh právě zajdete. Ta nejkratší vede po širokém schodišti přímo před hlavní vchod.
Celá prohlídka, včetně výhledů do všech stran, střešní promenády a blízkého kontaktu s tak ohromující architekturou, je nezapomenutelným zážitkem, za kterým stojí si sem, na kraj Paříže zajet. Metrem je to z centra jen kousek.
Le Belvedère de la Philharmonie de Paris Parc de la Villette 19. obvod, 221 avenue Jean-Jaurès Otevřeno středa – neděle, od 12 do 20 hod (v zimním období do západu slunce) Vstup zdarma
Jak se tam dostat: metro Porte de Pantin (linka 5)
K neděli ve městě patří i posezení v parku nebo zahradě a proto vás dnes pozvu do jedné z nejmenších, ale také nejskrytějších zahrad v samém historickém centru. Zahrada svým názvem připomíná klášter žebravých mnichů Řádu služebníků Mariiných, který se v těchto místech v Marais rozkládal v polovině 13. století, kdy je v roce 1258 z Itálie do Francie přivedl Ludvík Svatý. I když byl řád po dvaceti letech zrušen Lyonským koncilem, jeho název se v Paříži dodnes udržel nejen v názvu ulice, která místem jejich sídla prochází, ale také v názvu kostela a zahrady, do které se dnes podíváme.
Zahrada není pozůstatkem bývalé klášterní zahrady, na to už uběhlo příliš mnoho času, ale byla založena na volném místě ve vnitrobloku z oddělené části školního hřiště. To zde částečně zůstalo a proto je zahrada pro veřejnost přístupná jen o víkendu; ve všední dny patří dětem.
Zahrada byla koncipována ve středověkém duchu v podobě záhonů s květinami, léčivými bylinami i některými plodinami, soustředěných kolem staré ozdobné kamenné mísy. V poklidu tady proto kvetou růže vedle dozravajicich rajčat a bazalka se střídá s hlávkami ozdobné kapusty. Jednu její část tvoří záhony, o které se starají přímo děti z vedlejší školy.
Zahrada je se svými lavičkami a klidnými a stinnými zákoutími příjemnou zastávkou při víkendové procházce v této krásné, ale také rušné čtvrti, třeba po prohlídce kostela, který stojí přímo naproti a do kterého se podíváme hned příště.
4. obvod, 21 rue des Blancs Manteaux
Otevřeno v sobotu a v neděli od 10 hod do 18,30 hod (v létě ) resp. do 17,30 (v zimě)
K popisu všech zajímavostí versailleského parku patří, vedle Velkého Trianonu a vesničky Marie Antoinetty, také Malý Trianon, který doplnil zámecký areál v roce 1768. Jeho stavbu si několik let předtím objednal Ludvík XV., který si přál vytvořit malý zámeček, ve kterém bude moci bydlet se svojí favoritkou Madame Pompadour. Ta se však dokončení zámku nedočkala a na jejím místě vedle krále ji vystřídala Madame du Barry.
Králův dvorní architekt Ange-Jacques Gabriel navrhl zámek v neoklasicistním stylu, který byl tenkrát na vrcholu módy, s průčelím, členěným sloupy s korintskými hlavicemi, s řadou slavnostních salónů a luxusně vybavenými ložnicemi, a se zahradou a parkem, v němž současně vyrostlo několik dalších staveb.
Ludvík XV. si nový zámeček užíval necelých šest let a právě v něm onemocněl černými neštovicemi, na které v květnu 1774 zemřel. Na trůn po něm nastoupil jeho vnuk Ludvík XVI., který zámeček věnoval své mladé manželce Marie-Antoinette.
Po Francouzské revoluci byl zámeček využíván jako hostinec. Napoleon Bonaparte ho po svém příchodu k moci věnoval své sestře Pauline a poté ho využívala jeho druhá manželka, císařovna Marie-Louise.
V době vlády Napoleona III. byl zámeček díky snaze císařovny Eugenie proměněn na památník Marie-Antoinetty a jako takový je prezentován dodnes, jak to dokazuje, kromě jiného, i její velký obraz v přízemí.
Řada salónů v prním patře zahrnuje nejen jídelnu, ale především ložnici Marie-Antoinetty, její pokoje, hudební salón, pokoje jejího služebnictva, a také kulečníkový sál. Královna prý byla jeho vášnivou (a dobrou) hráčkou.
Ložnice Marie-Antoinetty. V dobách Ludvíka XV. byl tento pokoj jeho kabinetem, který přenechal jako ložnici Madame du Barry. Později zde měla ložnici císařovna Eugenie, ještě později vévodkyně orleánská.
Jednou ze staveb v parku je i tzv. Francouzský pavilón, dokončený v roce 1750. V jeho blízkosti najdeme i zeleně dekorovanou letní jídelnu, ve které se panstvu servírovaly čerstvé potraviny z nedalekého královského statku.
Zámecké divadlo, postavené pro Marie-Antoinettu. Nahlédnout se dá dovnitř jen přes prosklené dveře a v téměř úplné tmě toho moc vidět není.
Marie-Antoinette nechala proměnit zámeckou zahradu na anglický park s jezírky, umělými skalami a jeskyněmi, lesíkem a několika altánky.
Belvédère stojí na výběžku nad jezerem. Má tvar osmiúhelníku a Marie-Antoinette ho používala jako hudební salonek. Přes prosklené dveře se dá nahlédnout dovnitř a obdivovat především podlahu, vykládanou z různobarevných druhů mramoru.
Na umělém ostrůvku stojí Chrám lásky, postavený v antikizujícím stylu s dvanácti korintskými sloupy, jehož strop je zdoben basreliéfy, zobrazujícími symboly lásky.
Od cesty, vedoucí k Vesničce Marie-Antoinetty, která odtud není už daleko, odděluje chrám úzký rozbahněný potok, který, jak je vidět nahoře, má svoje obyvatele.
Malý Trianon patří společně s Velkým Trianonem a Vesničkou Marie-Antoinetty do uzavřeného areálu, kam se dá vstoupit jen se zakoupenou vstupenkou za 12 eur. Společně se vstupným do zámku se dá pořídit i zvýhodněná vstupenka za 20 eur, a to v době, kdy nejsou pořádány hudební nebo vodní slavnosti, nebo za 27 eur v době hudebních či vodních slavností.
Další podrobnosti o vstupenkách a jejich koupi přes internet i informace a rady o tom, jak se dostat do Versailles, najdete TADY.
Výstava, která se až do 13. srpna koná v muzeu Galliera, je určena především obdivovatelům Dalidy, italsko-egyptsko-francouzské zpěvačky, od jejíž smrti letos uplynulo už třicet let, a společně s nimi i všem milovníkům vysoké krejčoviny a krásných rób, které této možná poslední skutečné divě světových pódií patřily.
O jejím osudu a smutné smrti jsem tady už psala v minulosti v souvislosti s jejím hrobem na montmartreském hřbitově a s domem, v němž na Montmartru bydlela a v němž zemřela. Dnes si díky jejímu bratrovi, který spravuje její dědictví, můžeme prohlédnout její šatník, v němž jsou zastoupeny všechny nejslavnější francouzské i další světové oděvní značky, počínaje Diorem, přes Carven, Balmain, Azzaro nebo Yves Saint Laurent, které pro ni často navrhovaly šaty na míru.
Musée Galliera sídlí v krásném paláci nedaleko Trocadéra a je zaměřeno na oděvy, proslulé jednak pro svůj původ, značku nebo vznik, jednak pro slavné osobnosti, kterým patřily.
Své trvalé sbírky však kvůli jejich křehkosti běžně nevystavuje a zaměřuje se jen na krátkodobé expozice.
Hned u vchodu nás uvítají, kromě Dalidina životopisu a spousty fotografií, i její červené sametové šaty značky Jean Dessès, které svým hollywoodským stylem připomínají její začátky v 50. letech minulého století. Dál pokračuje výstava chronologicky a ukazuje nám jak její soukromý šatník s civilními šaty, které běžně nosila, tak i večerní šaty a kostýmy, ve kterých vystupovala. Překvapilo mě, že si často pořizovala od stejného modelu dvoje nebo i troje verze v různých barvách, ale taky a především to, jak jsou ty šaty maličké a jak útlý pas mají. Na fotkách to tak nevypadá, ani na jejich videích, ale musela být opravdu velmi drobná a štíhlá.
Oddělení, kde jsou vystaveny kostýmy, je vybaveno obrazovkami, na kterých běží klipy, v nichž je měla na sobě. Třeba zrovna tenhle nápadný.
Dalida, původním jménem Yolanda, svoji kariéru odstartovala vítězstvím v soutěži Miss Egypt. V souladu s tím se po celou svoji kariéru prezentovala a nápadné oblečení se stalo její poznávací značkou, stejně jako tvrdý a nápadný přízvuk ve francouzštině. Většina jejích večerních šatů a kostýmů je hodně odvážných, s velkými výstřihy, rozparky a korzety, s mnoha flitry, štrasem i peřím.
Na výstavě najdeme však i střízlivé a elegantní civilní oblečení, za kterým by slavnou zpěvačku málokdo hledal.
Celá jedna místnost je také věnována doplňkům, od desítek večerních střevíčků, přes šperky, klobouky, rukavice, kabelky a pásky až po kufry.
Závěr výstavy patří filmovým kostýmům, v nichž Dalida hrála především v 50. a 60. letech. Jsou zde vystaveny na pozadí plátna, na němž běží úryvky z těchto filmů.
Musím se přiznat, že Dalida nepatří zrovna mezi moje oblíbené zpěvačky, přestože jsem si její dávný koncert v Praze nenechala ujít. Byla krásná a její slávu považuji za zaslouženou, na mě však byla příliš glamour, příliš afektovaná a příliš šoubyznysová.
Přesto všechno si myslím, že výstava stojí za to, nejen kvůli seznámení se slavnou zpěvačkou, ale i s celou jednou epochou francouzské hudby.
Palais Galliera
16. obvod, 10, avenue Pierre Ier de Serbie
Výstava je otevřená do 13. srpna 2017
Denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, ve čtvrtek do 21 hod
Vstupné 12 eur, do 18 let zdarma
Jak se tam dostat: metro Alma-Marceau nebo Iéna (linka 9)
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.