Balenciaga v Musée Bourdelle

hfkomentáře 2
Z výstav, o kterých jsem mluvila v dubnu TADY, jsem si v květnu dala skoro všechny a opravdu stojí za to. Dnes začneme Bourdellovým muzeem na Montparnassu, které se mi líbí kdykoliv, natož teď, když jsou krásné Bourdellovy sochy zkombinované s modely módního návrháře Cristobala Balenciagy. Jako téma je to sice trochu nezvyklé, ale působivé.

 


Bourdellovo muzeum bylo vybudováno v místech, kde stával jeho ateliér, a je věnováno jeho celoživotnímu dílu. Podrobně jsem psala o něm i o sochařově životě už před pěti lety TADY. Kromě nových výstavních prostor, soustředěných kolem malé zahrady lemované podloubím s arkádami z červených cihel, zde najdeme i jeho původní dřevěné ateliéry, obklopené druhou, zadní divoce rostoucí zahradou, připomínající, jak to v těchto místech Montparnassu kdysi vypadalo.


Antoine Bourdelle byl žákem Augusta Rodina, v zahradě proto nechybí ani torzo, které svému učiteli vytvořil


Zahradě dominuje socha koně, která je jinak také součástí pomníku generála Alveara v Buenos Aires, který Bourdelle vytvořil na zakázku v roce 1913


Hérakles je jednou z nejznámějších Bourdellových soch

 

Krátkodobé výstavy se většinou konají v pravém křídle areálu, do něhož se prochází úzkou verandou. Tady také začíná expozice Balenciagových modelů, působivě zkombinovaných s Bourdellovými díly.

Všechny vystavené modely jsou v černé barvě, ostatně výstava sama o sobě se jmenuje Oeuvre en noir, Dílo v černé. Balenciaga se údajně černou barvou vracel do svého španělského dětství, kdy byl touto barvou oblečení obklopen. Výstava se skládá ze tří částí, ta první, která se z prostor krátkodobé výstavy přelévá i do ostatních sálů, se jmenuje „Silueta a objemy“, ta druhá Černá a světlo, a třetí Černá a barvy. O barvách tu ovšem nemůže být ani řeč, maximálně jde o kombinaci malé části bílé nebo světle růžové v podobě stužky, pásku, límce, drobné výšivky nebo vzorečku.

Kromě přehlídkových modelů jsou zde vystaveny i běžně nositelné a nošené šaty a kabáty, které Balenciaga zhotovoval pro své bohaté zákaznice. Všechny jsou klasické, střízlivé, elegantní a nadčasové – přestože pocházejí většinou z 50. let minulého století, velká část z nich by se dala nosit i dnes.

Výstavu v prostorách muzeu uspořádalo Musée Galliera, které se specializuje na uchovávání cenného, výjimečného a něčím významného oblečení. Mimochodem, v tomto muzeu se momentálně koná další zajímavá výstava, týkající se oblečení, na kterou se brzy taky podíváme.

Musée Bourdelle

15. obvod, 18 rue Antoine Bourdelle

 

Otevřeno úterý až neděle od 10 do 18 hod
Vstupné 11 eur, do 26 let zdarma. V době, kdy se nekonají žádné krátkodobé výstavy, je vstup do stálých sbírek zdarma.

Jak se tam dostat: metro Falguière (linka 12) nebo Montparnasse – Bienvenüe (linky 4, 6, 12 a 13)

 
 
 

Nová promenáda na nábřeží Seiny / Nouvel Parc Rives de Seine

hfkomentáře 4
Když v roce 2013 pařížská radnice zpřístupnila pro využití veřejnosti silniční komunikaci, která vedla po levém nábřeží Seiny, setkalo se takové využití, nazvané Berges de Seine, s ohromným úspěchem. Také proto bylo rozhodnuo, že bude podobný systém vybudován i na pravém břehu řeky.
Z náplavky byl proto vyhnán provoz (který se ovšem přesunul na nábřežní silnici nad náplavkou, což je zjevné mínus této akce) a od letošního dubna slouží lidem dva kilometry desetihektarového prostranství od Bastilly až na dohled Eiffelovky. Na rozdíl od levého břehu má tu výhodu, že se sem večer dlouho opírá slunce, a také to, že jsou tu místy stromy a kousky zeleně.
Projekt se od samého začátku setkal s nadšením a tak tu můžete v hezkém počasí vidět břehy doslova obsypané lidmi, kteří sem chodí po celý den, ale především večer po práci, aby se setkali s přáteli na „apéro“. Však se podívejte, jak to tady vypadá.

Součástí jsou úžasné a tak trochu jiné výhledy na oba ostrovy – ÎIe Saint-Louis a ÎIe de la CIté a na celou soustavu pařížských mostů, které můžeme obdivovat i z podhledu

Na několika místech jsou tu vybudována hřiště, a to jednak s provazovými prolézačkami pro děti, ale také na pétanque. V zadní části, až u Bastille, jsem dokonce našla skupinu, která učí kick box.

Jinde jsou malé plácky vybaveny robustními dřevěnými stoly, které slouží k uspořádání pikniku, nebo naopak lehkým skládacím nábytkem u provizorních výčepů. U jednoho z mostů kotví parník s restaurací na palubě, zatímco u kotviště je vybudován venkovní bar s živou hudbou.
Po celé délce jsou na některých místech rozmístěny i půjčovny kol Vélib, protože bývalá silnice tady, samozřejmě, slouží cyklistům, bruslařům a běžcům. Nechybí samozřejmě ani pítka s vodou a populární toitoiky.

Asi nejhezčí to tady je, když večer odezní vedro a o břeh se opřou poslední paprsky zapadajícího slunce. Nezbývá, než si honem někde koupit bagetu, kus sýra a láhev vína, a usadit se třeba rovnou na zdi náplavky, s nohama nad vodou a s očima, oslněnýma nejen sluncem, ale také vší tou krásou kolem.

Parc Rives de Seine

Vstup zdarma
Vchod od pravobřežního úpatí každého z mostů mezi Pont Neuf k Pont de Sully

Procházka kolem kostela Saint-Gervais Saint-Protais / Une balade autour de l´église Saint-Gervais Saint-Protais

hfkomentáře 2
Přímo v srdci dolní části čtvrti Marais stojí kostel, zasvěcený dvěma svatým, Saint-Gervais a Saint-Protais. Za jeho venkovními gotickými zdmi leží jedno z mých nejoblíbenějších míst v Paříži, úzká ulička rue des Barres, která se ve svém závěru rozšiřuje a vytváří malé, směrem k Seině se svažující náměstíčko s několika kavárnami a restauracemi. Moc ráda sem chodím.

 


Přímo kolem jižních zdí kostela vede uzounká ulička, která se na noc pečlivě zamyká. Pod názvem Passage de Gantelet byla otevřena teprve v roce 2015 a tvoří průchod kolem kostelních zdí, z nichž v létě dlouho sálá teplo, a které tvoří celou jednu její stranu.


Na druhé straně uličky procházíme kolem zahrady, v níž nás za plotem překvapí tři vysoká kamenná gotická okna. Jejich původ a historii nikdo nedokázal přesně objasnit, ale podle některých pramenů by se mohlo jednat o pozůstatky původní pařížské radnice.

 
Okna stojí na zahradě komplexu budov, tvořících celý blok mezi rue des Barres, rue de l´Hôtel de Ville a rue de Brosse, ve kterém sídlí asociace Les compagnons du devoir, zabývající se výukou a výcvikem mládeže v tradičních mistrovských řemeslech, následovanou tím, čemu říkají „Tour de France“ – tří až šestileté putování žáků po dílnách v celé Francii, na jehož konci jsou povinni vytvořit mistrovské dílo ve svém oboru. Asociace byla založená v roce 1901, ale svůj původ odvozuje až ke králi Šalamounovi a traduje se, že jejich původním znakem bylo kružítko a pravítko, který od nich převzali zednáři.
Asociace má ve Francii několik sídel. Jedno z těch pařížských se nachází právě v těchto místech s hlavním vchodem v rue de l´Hôtel de Ville.

 


Hlavní vstup je lemován dřevořezbami, v kameni tesanými hesly asociace a mřížemi, tvořenými kovovými reliéfy. Jsou to všechno práce místních žáků. Další jsou k vidění společně se zajímavým historickým interiérem i uvnitř budovy a v její zahradě. Tam se tento blog zatím ještě nedostal, ale můžete si je prohlédnout na mém oblíbeném spřáteleném blogu Paris-bise-art. Místní jídelna je údajně přístupná i pro veřejnost, to ovšem teprve musím vyzkoušet.

 


Stejně jako tři gotická okna má tajemnou a neznámou historii i portál se slunečními hodinami, připojený k východní zdi sídla asociace, kde je tato krása obklopená kontejnery na odpadky a parkujícími auty.

Rue des Barres je ve své první části tvořena starými hrázděnými domy, jejichž původ sahá často ještě do středověku. Nejpůvabnější je zde nároží s rue du Grenier-sur-l´Eau, kde sídlí mládežnický hostel jako levná varianta ubytování na skvělém místě přímo v centru města.
Při troše štěstí zde můžete potkat i v bleděmodrém oblečené jeptišky Klášterního bratrstva Jeruzalém, nového řádu, založeného před čtyřiceti lety, které tudy procházejí několikrát denně do kostela Saint-Gervais Saint-Protais, který jejich řád spravuje.

 

 
 
 

No a pokud by vás dnešní procházka vyčerpala, ale nechtělo by se vám sedět za kostelem v kavárně, zkuste vynikající cukrárnu Aux merveilleux hned za rohem v rue François Miron, specializovanou na svůj vynález a neskutečnou dobrotu, kterou nevynechám nikdy, když jdu kolem.

4. obvod, rue des Barres a okolí

Jak se tam dostat: metro Hôtel de Ville (linka 1 a 11) nebo Pont Marie (linka 7)

Paříž pro pokročilé knižně

hfkomentářů 15
Pro vás všechny, kteří chodíte na tyto stránky pravidelně, ale i pro ty, které sem přivede vyhledávač při přípravě cesty do Paříže, vydává nakladatelství Garamond moji knížku s titulkem, který kopíruje název tohoto blogu. V jeho duchu v ní najdete dvacet pět článků o některých méně známých pařížských památkách a zajímavostech, doplněných fotografiemi.
Knížka má téměř kapesní formát, aby se vešla při procházce Paříží do každé tašky nebo batohu a aby vás mohla při vašich procházkách městem provázet. Snad vám bude užitečná a bude se líbit.
 
 

Paříž pro pokročilé je možné koupit ve většině knihkupectví nebo přímo na stránkách nakladatelství Garamond.

Kdybyste měli zájem zúčastnit se křtu knížky, ráda vás uvítám ve čtvrtek 8. června v 18 hodin v kavárně Francouzského institutu ve Štěpánské 35, Praha 1. Křest bude uvádět Stéphane Poignant, autor roztomilé knížky Mluvím česky dobže, ale mám pžízvuk. Účast, prosím, potvrďte nakladatelství na adresu garamond@e-garamond.cz

Bylo nás pět na Noci literatury / Nous étions cinq à la Nuit de la littérature

hfNapsat komentář
Dnešní titulek je slovní hříčka, kterou hned vysvětlím. Nejdřív se však zastavím u samotné Noci literatury, akce, která se v Paříži konala včera večer ve svém už 5. ročníku.
 
 
Sympatické je, že už v upoutávce pařížští organizátoři připomínají, že koncept celé akce přejali z Prahy, kde se koná už od roku 2006 (letos to bylo 10. května). Stejně jako v Praze, i v Paříži se Noc literatury odehrává pokaždé v jiné čtvrti. Letos zde padla volba na 20. obvod, který zahrnuje lidové a částečně umělecké čtvrti Belleville a Ménilmontat, kde se na dvaceti různých místech odehrávalo veřejné čtení zahraničních knih, jehož se účastnili buď přímo autoři, nebo překladatelé či umělci, kteří literární dílo zprostředkovávali.
 
 
Když se vrátím k vysvětlení titulku, na čtení, které jsem si vybrala, nás rozhodně nebylo jen pět. Jen jsem chtěla naznačit, že v sídle nakladatelství Édition de la Différence v rue Ramponeau se četl Karel Poláček.
 
 
Kniha Bylo nás pět totiž před měsícem vyšla ve francouzštině v překladu Martina Daneše, a právě on byl tím, kdo na tomto veřejném čtení přečetl tři úryvky z knihy. Četl je skvěle, vžíval se do jednotlivých postav, měnil hlas a intonaci a jeho interpretace tak připomínala legendární namluvení knihy Františkem Filipovským. Obecenstvo se bavilo, zvlášť u úryvku o tom, jak si kluci vypůjčili dřevěnou nohu otce Zilvara z chudobince, a v diskuzi se potom na Poláčka a jeho knihy dost vyptávalo.
 
 
Díla, která jsou na Noci literatury představována, jsou výhradně zahraniční a jsou vybírána kulturními centry jednotlivých zemí. Na akci tak spolupracovalo i České centrum v Paříži.
 
Cestou domů jsem ještě narychlo stihla čtení íránského básníka Rezy Afchara Nadériho ve stejné ulici jen o pár domů výš a mrzí mě, že jsem si nevyhradila víc času na další autory; minimálně na slovenského spisovatele Pavola Rankova bych se byla podívala ráda. Některá čtení se zase konala na zajímavých místech, která by taky stála za to. Tak třeba příště.
 

Villa Savoye

hfkomentáře 4
Charles-Édouard Jeanneret, Švýcar, který po svém příjezdu do Paříže přijal přezdívku Le Corbusier, zanechal v Paříži i jejím okolí celou řadu architektonických děl. Na většině z nich se podílel i jeho bratranec a spolupracovník Pierre Jeanneret a všechny jsou dnes památkově chráněny. Jednou z jeho nejvýznamnějších staveb, a to nejen v Paříži, ale v celém kontextu jeho díla, je Villa Savoye, postavená v letech 1928 – 1931. Stojí v městečku Poissy asi půlhodinu cesty z Paříže, kde architekt vytvořil venkovské sídlo pro bohatou rodinu Savoye, která sem jezdila trávit volný čas.
 
 
 
 
 
Le Corbusier při projektu uplatnil všech svých pět architektonických principů, které na svých dílech prosazoval – dům stojí na pilotech, které nechávají volné přízemí, půdorys je volný, členěný jen nenosnými příčkami, okna jsou pásová, průčelí volné a celý dům završuje plochá střecha se zahradou. Zdi jsou upraveny pohledovým betonem.
Viděla jsem už poměrně dost Le Corbusierových staveb, ale tato ční nad všemi. Je skutečně nádherná. Se svými hladkými bílými zdmi svítí uprostřed volné zatravněné plochy v zahradě a přesně podle toho, jak to architekt zamýšlel, nemůže být přehlédnuta jediným pohledem. Podle záměru architekta nabízí tak zvanou architektonickou promenádu, při níž užaslý návštěvník prochází mezi piloty ke vchodu do domu a po vstupu je okamžitě fascinován točitým schodištěm, s nímž souběžně stoupá na druhé straně domu i šikmá rampa. Ta končí až na obytné střešní terase, kde je z bíle omítnutých betonových půloblouků vykrouženo závětří.
Dmu jako osvobození architektury od detailu, nebo brutalismu, s oblibou používajícího pohledový beton.
ům na pilotech, které ponechají volné přízemí, volný

V přízemí najdeme prosklený vstup a vedlejší zelený půloblouk po pravé straně skrývá vjezd do garáže pro dva automobily. To byl v době, kdy automobilismus teprve začínal, neskutečný luxus.

 

Na hlavní obývací pokoj navazuje rozlehlá terasa. Skleněný předěl mezi místností a volným prostorem se dal částečně odsunout.

Pásová okna s výhledem do přírody v jedné z ložnic. Okno kopírují vestavěné skříňky s hliníkovým povrchem, které se opakují i na jiných místech, například, jak je vidět dole, i v kuchyni.

Koupelna

Střešní terasa je napůl zarostlá zelení a prolíná se s obytnými prostory, kde jsou uplatněny důmyslné detaily, které obyvatelům usnadňovaly život. Na rampu, která nás na terasu přivedla, navazuje okno jako její pokračování a jako průhled do přírody.

Tady bych si, s dovolením, našla místečko na čtení

Z čisté bělosti všech zdí vyčnívá tento pokoj s modrou výmalbou, kde jsou vystaveny některé návrhy Le Corbusierova nábytku

Pohled od přístupové cesty

Celý areál je obehnán kamennou zdí. U vstupní brány na pozemek stojí domek zahradníka, který přesně kopíruje styl domu.

 
Pokud vám v Paříži zbyde volný půlden a už jste tam všechno viděli, určitě stojí za to se sem, do klidného městečka Poissy, za prohlídkou vily vydat.

 

Poissy, 82 chemin de Vilier
Otevřeno denně kromě pondělí
leden-duben 10,00 – 17 00 hod

květen – srpen 10,00 – 18,00 hod
září – prosinec 19,00 – 17,00 hod
Vstupné 8 eur, do 25 let zdarma

 

 
Jak se tam dostat: RER A na konečnou Poissy, z nádraží autobusem 50 (směr La Coudraie) do stanice Villa Savoye

 

Versailles – Velký Trianon / Grand Trianon

hf1 komentář
Návštěvník, který se vydá do Versailles, nesmí kromě zámku a zahrad vynechat v severozápadní části zámeckého parku skupinu budov, které obohacují areál o další půvaby. Je to především Velký Trianon, na který se dnes podíváme, ale také Vesnička Marie Antoinetty, kterou jsme tady měli už loni v létě, a malý Trianon, na který se podíváme někdy příště.
 

Velký Trianon je se svojí zvláštní architekturou, inspirovanou italskými paláci, se sloupovím z růžového mramoru a porfyru a s bohatě zdobenými interiéry jednou z nejhezčích staveb v celém areálu. V roce 1687 ho nechal postavit Ludvík XIV. podle plánů svého oblíbeného arachitekta Julese Hardouina-Marsarta na místě, kde už předtím stával tzv. Porcelánový pavilon, kde se Ludvík XIV. skrýval před ruchem dvora se svojí milenkou Madame de Montespan.
Oproti tomu nový Velký Trianon sloužill spíše jeho rodinému životu. V době vlády jeho syna a následovníka Ludvíka XV. se z Velkého Trianonu stalo oblíbené místo královny Marie Leszczynské.
Sídlo si v dobách francouzského Císařství oblíbila i rakouská arcivévodkyně a maďarská a česká kněžna Marie-Louisa Rakouská z Habsburského rodu (a vnučka Marie Antoinetty), kterou v roce 1810 v rámci uzavření francouzsko-rakouského míru provdali za Napoleona. Císařovna obývala pravé křídlo zámečku, které je dodnes vybaveno v jejím stylu.
V levém křídle byl naopak vybudován v 60. letech minulého století prezidentský apartmán, který sloužil jak prezidentu de Gaullovi, tak i státním návštěvám.

 

Nejkrásnějším salónem v levém křídle je Zrcalový sál, jehož vzhled pochází ještě z dob Ludvíka XIV. Původní nábytek byl však rozprodán v době Francouzské revoluce, ten dnešní pochází z Napoleonovy doby.

Salóny císařovny Marie Louisy byly zařízeny v rudé barvě. Kromě salónu je zde i její ložnice.

Dobu krále Louise Philippa, který vládl v 1. polovině 19. století, ve Velkém Trianonu připomíná jeho byt, který zde byl také zachován, a který ohromuje zlatými potahy a polstrováním.

Součástí křídla, které obýval Napoleon s Marie-Louisou, je také tak zvaný Malachitový salón, kde císař vystavil dary, které dostal od ruského cara Alexandra I., a celá řada dalších salónů, sálů a ložnic.

Kromě rozlehlého zámeckého křídla, které Napoleon obýval s císařovnou, zde měl také malý pětipokojový byt, do kterého se uchýlil ještě před svatbou s rakouskou arcivévodkyní při svém příchodu do Versailles po rozchodu s předchozí manželkou, císařovnou Josefínou. Jeho nejoblíbenějším pokojem zde byl údajně tento Topografický salón, který mu sloužil současně jako knihovna, a který sousedil přímo s jeho ložnicí. Později byt využívaly Marie a Clémentine, dcery krále Louise-Philippa.

Kulatý hudební salón s krásnou mramorovou vykládanou podlahou býval prvním předpokojem Ludvíka XIV. Později zde bylo mezi okny instalováno malé pódium pro hudebníky, které dnes už neexistuje.

Nejkrásnější výhled na zahradu Velkého Trianonu se otvírá pod jónskými sloupy z růžového mramoru. Zahrada, upravená podle francouzského stylu, je plná obyčejných lučních květin. Navazuje na ni park. Po levé straně zahrady dosahuje pod vysokou balustrádu jedno z ramen Velkého kanálu, k němuž se však odtud, bohužel, nedá dostat přímo.

Celý areál velkého a Malého Trianonu a Vesničky Marie Antoinetty je od zámeckého parku oddělen plotem. Dovnitř se dá vstoupit pouze na určených místech, kde se současně prodává kumulovaná vstupenka do všech tří areálů za 12 eur, společně i se zámkem za 20 eur (v době, kdy nejsou pořádány hudební nebo vodní slavnosti), nebo za 27 eur v době hudebních či vodních slavností.

Další podrobnosti o vstupenkách a jejich koupi přes internet i informace a rady o tom, jak se dostat do Versailles, najdete TADY.

 

Dům metalurgistů / La Maison des Métallos

hfNapsat komentář
V roce 1881 byla na východním předměstí Paříže otevřena manufaktura na plechové hudební nástroje. O pár let později ji odkoupila už tehdy známá firma Couesnon, mimo jiné proslavený dodavatel hudebních nástrojů pro americké jazzmany, která zde působila až do hospodářské krize v roce 1929, kdy musela svoji výrobu omezit. Budova továrny se tak dostala do rukou odborářské organizace v kovohutnictví, která tady v rámci Lidové fronty z výnosu členských příspěvků zřídila tak zvaný Dům metalurgistů, zkráceně francouzsky La Maison des Métallos. Sídlo se stalo centrem odborářského dění v Paříži a současně podporovatelem levicových proudů. Po podpoře republikánského Španělska ve válce v roce 1937 se angažovalo v boji proti fašismu a později v akcích proti vietnamské a alžírské válce.
Po 2. světové válce činnost centra pokračovala se stále se zmenšující intenzitou až do roku 1997, kdy odboráři nakonec museli svoje sídlo prodat. Aby se nedostalo do rukou soukromých investorů, kteří by ho nenapravitelně zničili, odkoupila ho pařížská radnice, která zde po rozsáhlé rekonstrukci v roce 2007 otevřela kulturní centrum. Jeho součástí jsou i dvě volně přístupné kavárny, nic nám tedy nebrání se podívat za krásnou červeně natřenou kovanou bránu, která uzavírá komplex ze strany malého náměstí, které se před ním rozkládá.
Z úzkého dvora vcházíme do vstupních prostor, ze kterých se sestupuje do suterénního divadelního sálu. Naproti vstupním dveřím vede schodiště do prvního patra s krásnou kovovou konstrukcí, kde na ochozu najdeme jednu z kaváren a naproti ní za dvojramenným schodištěm vysokou víceúčelovou halu, vytvořenou z prostor bývalé továrny. Ta však bývá přes den většinou uzavřená a nahlédnout (a fotit) můžeme jen přes skleněné dvěře.

Druhá kavárna rozložila své stolky na nádvoří před hlavním vchodem

Na náměstí před budovou stojí jedna z budovatelských soch z roku 1925. Jejím autorem je Jules Pendariès a znázorňuje dělníka při odpočinku – jen mu za ty roky někdo ukradl krumpáč, o který se původně opíral.

Když se rozhlédneme po náměstí, které tady tvoří rue Jean-Pierre Timbaud, najdeme v jeho okolí několik zajímavých domů. Ten vedlejší cihlový skrývá za vstupní mříží celou dlouhou řadu propojených dvorků.

Ulice se kousek výš vlévá do boulevardu de Belleville s jeho živým arabsko-čínským obyvatelstvem. Není divu, že tady kromě hezké typicky pařížské kavárny Cannibale najdeme i celou řadu arabských obchodů nejen s potravinami, ale i s oblečením, koberci, ale také literaturou.

Procházka, připomínající spíš Marrákeš než Paříž, nás přivede rovnou ke stanici metra Couronnes. Tady naše dnešní procházka končí.

La Maison des Métallos

11. obvod, 94 rue Jean-Pierre Timbaud
Jak se tam dostat: metro Couronnes (linka 2)

Pařížský hřbitov v Thiais / Cimetière parisien de Thiais

hfkomentářů 5
Velký hřbitov za jižní hranicí Paříže v městečku Thiais jsem v minulosti viděla vždy jen z autobusu, kterým jsem jezdívala z letiště v Orly. Podle dostupných informací na něm zas tak nic zvláštního k vidění nebylo, takže jsem jeho návštěvu roky odkládala. Došlo na ni teprve před dvěma týdny, když jsem se v Thiais ocitla kvůli něčemu jinému, a využila jsem příležitosti, abych si hřbitov, který sice leží mimo Paříži, ale ve svém názvu nese slovo „pařížský“, prošla. Navíc také jaro, a především rozkvetlé sakury, z tohoto jinak prý zvlášť nehostinného místa udělalo vcelku příjemný prostor.

Co tady zaujme nejdřív, jsou ohromné vzdálenosti. Hřbitov je druhým největším v Paříži, má 103 hektary, rozdělené na jednotlivé části podle původu pohřbívaných. Je zde část židovská, muslimská, čínská, ale také třeba srbská a mnoho dalších. Tradičně zde byla pohřbívaná chudina, lidé, kteří zemřeli bez příbuzných a bez majetku, ale také oběti atentátů, různých katastrof, vražd nebo teroristických činů, a také jejich pachatelé. Skončilo zde i mnoho bezejmenných bezdomovců a své zvláštní místo tady mají například vyhrazené i ti, kteří se rozhodli dát svoje tělo vědě. Někde jsou zde anonymně a bez označení pohřbeni také pachatelé teroristických činů, včetně těch v Bataclanu i jinde v Paříži.
Hřbitovu se odjakživa říká „hřbitov chudých“ a je to na něm vidět. Většina hrobek je tady nikoliv z kamene nebo mramoru, ale z obyčejného betonu. Najdete tady celá velká oddělení úplně stejných hrobek, stejným způsobem opotřebených časem, otlučených a zvětralých, oddělení, na kterých je na první pohled vidět, že sem nikdo dlouhá léta nevkročil.

Součástí hřbitova je i velká část s hroby padlých v 1. světové válcePřestože se v literatuře dá najít několik známých jmen, jejichž nositelé jsou zde pohřbeni, já jsem se v těch velkých vzdálenostech do žádného velkého hledání pouštět nechtěla. Šla jsem vlastně původně jen za dvěma jmény a až na místě jsem zjistila, že přestože jsou všude uváděna, ve skutečnosti jejich hroby už neexistují. Šlo především o hrob pouliční zpěvačky, která si říkala Line Marsa, vlastním jménem Anetta Maillard, která porodila a brzy po narození opustila svoji malou dceru, ze které vyrostla slavná zpěvačka Édith Piaf.Druhý hrob, který jsem chtěla najít, byl hrob modelky, známé pod jménem Kiki de Montparnasse, která byla ve 20. a 30. letech minulého století královnou Montparnassu. Malovali ji všichni od Modiglianiho až po surrealisty a přátelila se s každým, včetně Ernesta Hemingwaye. Nejvíce ji však na svých známých fotografiích proslavil americký fotograf Man Ray. Bohužel až na místě jsem zjistila, že ani jeden z těchto hrobů už nenajdu. Obě ženy zemřely v bídě a opuštěné, byly tedy pohřbeny do hrobů s co nejkratší koncesí, které byly po jejím uplynutí zrušeny. K hrobu Kiki se na Wikipedii píše, že byl zrušen v roce 1974. Hrob matky Édith Piaf ležel ve vzdáleném zanedbaném oddělení, které jsem prošla celé, ale nikde jsem hrob nenašla.  Byl zřejmě zlikvidován po skončení koncese, přestože zemřela v roce 1945, v době, kdy její dcera byla už na vrcholu slávy. Zatímco otec Édith je pohřben společně s ní, její matka doslova zmizela.

Z dalších známých jmen je v Thiais pohřben český malíř Josef Šíma (o jeho hrobu jsem se dozvěděla až později, proto jsem ho při své návštěvě nehledala), ale také rakouský spisovatel Joseph Roth, nebo syn Lva Trockého Lev Sedov.


Na rozlehlé louce plné pampelišek a sedmikrásek jsou sem tam poházeny zbytky pomníčků a náhrobních desek. Tady zřejmě končí ostatky těch, jejichž koncese na hrob už vypršela.


Ze všech různých národnostních částí hřbitova je snad nejzajímavější ta čínská. Nejen nádherou žulových a mramorových pomníků, často velkých jako dospělý člověk, zdobených zlatem a sochami, ale také proto, že Asiaté nosí svým pozůstalým na hrob jídlo. Stáli jsme překvapení před doslova hostinami, které byly na některých náhrobních deskách připraveny. Kromě nejobvyklejšího ovoce zde byly k vidění misky s čínskými jídly a s rýží, závitky, sendviče, kusy masa a ryb, sladkosti, ale také skleničky s nalitou pálenkou, šálky s kávou a čajem nebo otevřené plechovky piva a coca coly. Navíc všechno vypadalo poměrně čerstvě, zdá se tedy, že v této části hřbitova je čilý provoz pozůstalých, kteří o hroby pečují.

Hřbitov v Thiais je sice zajímavý, je však záležitostí spíše pro ty opravdu pařížsky pokročilé, pro ty, kteří už viděli všechny ostatní pařížské hřbitovy a chtějí si do sbírky zařadit další kuriozitu.

Jak se tam dostat: metro Villejuif Louis Aragon (linka 7) a potom tramvají T7 do zastávky Cimetière Parisien de Thiais

Hôtel de Sens

hfkomentáře 2
Hôtel de Sens, jeden z mála pozdně středověkých paláců, které se v Paříži zachovaly, jsme tady viděli už v jednom příspěvku někdy z roku 2011. Tehdy jsem palác fotila jen zvenku, zatímco teď se podíváme na některé fotky z interiéru, který byl při nedávné rekonstrukci upraven a zhodnocen. Sídlí v něm knihovna Forney, specializovaná na literaturu, týkající se řemeslných umění.
Zatímco jeho průčelí se se svými válcovými věžemi, zakončenými špičatými vrcholky, obrací k nábřeží, zadní strana vede do malé zahrady, upravené v duchu tradice francouzských zahrad. Je volně přístupná, takže si v ní klidně při procházení Paříží můžeme odpočinout. Ti, co mají dobrý zrak nebo dlouhý objektiv, uvidí i zajímavé podrobnosti gotické architektury, jako jsou figurky, sedící na hraně štítu nebo oken.

 

 

Palác byl postaven v letech 1475 – 1519 jako sídlo arcibiskupa ze Sens, pod něhož tehdy Paříž spadala (neměla tedy svoje vlastní arcibiskupství, ale jen biskupství). Dům sloužil pro potřeby arcibiskupa pouze do roku 1650 a potom začal upadat, nicméně ve vlastnictví arcibiskupství zůstal až do Francouzské revoluce, kdy byl revolucionáři zkonfiskován a napůl zničen. Chátral až do roku 1911, kdy ho odkoupilo město.
V domě prý žila v letech 1605 – 1606 královna Markéta z Valois, řečená Margot, první manželka Jindřicha IV., jejíž nešťastné manželství s králem, uzavřené jen kvůli smíření katolíků s huguenoty, bylo církví anulováno v roce 1599. Právě tady, v paláci na okraji čtvrti Marais, začala údajně vést nezřízený a prostopášný život, kterým proslula a který tak dobře popsal Alexandre Dumas v knize Královna Margot.
 


 

Vnitřní nádvoří, na němž jsou patrné jak známky končícího středověku, tak i začínající renesance. Bohužel z původní stavby zbyl jen portál, venkovní kulaté věžičky a tato centrální hranatá věž, zbytek byl zničen a poté zcela volně a bez snahy o autenticitu dostavěn až při rekonstrukcích v letech 1936 a 1962.

 


Schodiště k čítárně knihovny. Přestože je vstup do knihovny z této strany uzavřen, schodiště je v době pořádání krátkodobých výstav v přízemí volně přístupné, takže se dá do čítárny nahlédnout přes skleněné dveře.


Hlavní vstup do knihovny je po tomto schodišti, které vede z centrální části paláce. Odtud vidět dovnitř není, ale za to si můžeme prohlédnout nejen krásné kamenné zábradlí schodiště, ale také klenbu a zdobení svorníků stropu a postavičky u paty trámů, které představují řemeslníky při práci.


Z nádvoří se vchází do výstavních prostor, kde se momentálně až do 17. června 2017 koná výstava francouzské módy z doby Velké války, a tedy z let 1914 – 1918. Vstup je zdarma. Přiznám se, že jsem ji jen tak proběhla, víc mě zajímala okolní architektura, ale je zde vystaveno několik vitrín s dobovým oblečením a velká spousta nákresů, návrhů a obrázků s tím, jak se tehdy ženy v Paříži oblékaly.

No a kdybyste šli kolem, tak na nádvoří v rohu po pravé straně tohoto vchodu je umístěna zcela volně přístupná toaleta, zatímco ve vstupních prostorách najdete automat na kávu.

 

Bibliothèque Forney
4. obvod, 1 rue du Figuier