Minule jsem sice slibovala kostel Notre Dame des Blancs Manteaux, ale ten zatím počká. Co nepočká, je hezké slunečné počasí, letní cesty do Paříže a s nimi spojené procházky po městě. Dnes si dáme jednu novou, kterou jsem objevila minulý týden a o kterou se chci podělit.
O nové pařížské filharmonii, kterou navrhl francouzský architekt Jean Nouvel, jsem psala loni poté, co jsem ji navštívila, a neměla jsem už v úmyslu se k ní v blogu už vracet, pokud nebudu mít zvláštní důvod. Ten se objevil, když jsem si přečetla, že byla střecha budovy zpřístupněná pro veřejnost. Takže okamžitě sedám na metro a vyrážím směrem Porte de Pantin.
O samotné budově si můžete přečíst ve starém článku TADY. Tehdy jsem ovšem ještě nevěděla, že je vybavena venkovními výtahy, které končí až na střeše. Ta je z jedné strany ohrazená vysokou částí stavby, která ji přesahuje, a ze tří stran je volná a lemovaná zábradlím. Za ním se rozprostírají úžasné výhledy nejen na celý Parc de la Villette, na jehož začátku budova stojí, ale také na velkou část severovýchodní Paříže a v podstatě na všechny vysoké budovy ve městě, včetně věží kostelů a, jak uvidíme, i Eiffelovky.
Střecha nabízí ve výšce třiceti sedmi metrů nad zemí rozlehlou plochu, po níž se dá chodit po síti vyznačených a zábradlím ohrazených cestiček. Plocha je částečně vydlážděná dlaždicemi v různých odstínech šedi a v symbolickém tvaru letícího ptáka, kterými jsou vybaveny i interiéry a jejichž motiv se opakuje i na plášti stavby.
Vidíte ji vpravo nahoře? Tady je sice v mlze během mé první návštěvy, která skončila deštěm dřív, než jsem tam dojela, ale když svítí slunce, je vidět dobře. (To bych ji ovšem při druhé návštěvě nesměla zapomenout vyfotit.)
Ze střechy se dá sjet dolů opět výtahem; ten jsem volila poprvé v dešti. Podruhé jsem vyzkoušela promenádu, která vede cestičkami cikcak po střeše dolů až do úrovně 3. patra.
Ve 3. patře se dá pokračovat stejnou promenádou stále dolů až do parku, kam se střecha sklání, byla by to však škoda, protože právě na této úrovni je umístěno prolamované a zvenku neprůhledné okno, vytvořené z desítek jemně perforovaných nerezových plechů, které se vám vlní nad hlavou. Stojí proto za to si tady budovu po celé přední straně obejít a prohlédnout.
Cest dolů z třetího patra je opět několik, podle toho, za který roh právě zajdete. Ta nejkratší vede po širokém schodišti přímo před hlavní vchod.
Celá prohlídka, včetně výhledů do všech stran, střešní promenády a blízkého kontaktu s tak ohromující architekturou, je nezapomenutelným zážitkem, za kterým stojí si sem, na kraj Paříže zajet. Metrem je to z centra jen kousek.
Le Belvedère de la Philharmonie de Paris Parc de la Villette 19. obvod, 221 avenue Jean-Jaurès Otevřeno středa – neděle, od 12 do 20 hod (v zimním období do západu slunce) Vstup zdarma
Jak se tam dostat: metro Porte de Pantin (linka 5)
K neděli ve městě patří i posezení v parku nebo zahradě a proto vás dnes pozvu do jedné z nejmenších, ale také nejskrytějších zahrad v samém historickém centru. Zahrada svým názvem připomíná klášter žebravých mnichů Řádu služebníků Mariiných, který se v těchto místech v Marais rozkládal v polovině 13. století, kdy je v roce 1258 z Itálie do Francie přivedl Ludvík Svatý. I když byl řád po dvaceti letech zrušen Lyonským koncilem, jeho název se v Paříži dodnes udržel nejen v názvu ulice, která místem jejich sídla prochází, ale také v názvu kostela a zahrady, do které se dnes podíváme.
Zahrada není pozůstatkem bývalé klášterní zahrady, na to už uběhlo příliš mnoho času, ale byla založena na volném místě ve vnitrobloku z oddělené části školního hřiště. To zde částečně zůstalo a proto je zahrada pro veřejnost přístupná jen o víkendu; ve všední dny patří dětem.
Zahrada byla koncipována ve středověkém duchu v podobě záhonů s květinami, léčivými bylinami i některými plodinami, soustředěných kolem staré ozdobné kamenné mísy. V poklidu tady proto kvetou růže vedle dozravajicich rajčat a bazalka se střídá s hlávkami ozdobné kapusty. Jednu její část tvoří záhony, o které se starají přímo děti z vedlejší školy.
Zahrada je se svými lavičkami a klidnými a stinnými zákoutími příjemnou zastávkou při víkendové procházce v této krásné, ale také rušné čtvrti, třeba po prohlídce kostela, který stojí přímo naproti a do kterého se podíváme hned příště.
4. obvod, 21 rue des Blancs Manteaux
Otevřeno v sobotu a v neděli od 10 hod do 18,30 hod (v létě ) resp. do 17,30 (v zimě)
K popisu všech zajímavostí versailleského parku patří, vedle Velkého Trianonu a vesničky Marie Antoinetty, také Malý Trianon, který doplnil zámecký areál v roce 1768. Jeho stavbu si několik let předtím objednal Ludvík XV., který si přál vytvořit malý zámeček, ve kterém bude moci bydlet se svojí favoritkou Madame Pompadour. Ta se však dokončení zámku nedočkala a na jejím místě vedle krále ji vystřídala Madame du Barry.
Králův dvorní architekt Ange-Jacques Gabriel navrhl zámek v neoklasicistním stylu, který byl tenkrát na vrcholu módy, s průčelím, členěným sloupy s korintskými hlavicemi, s řadou slavnostních salónů a luxusně vybavenými ložnicemi, a se zahradou a parkem, v němž současně vyrostlo několik dalších staveb.
Ludvík XV. si nový zámeček užíval necelých šest let a právě v něm onemocněl černými neštovicemi, na které v květnu 1774 zemřel. Na trůn po něm nastoupil jeho vnuk Ludvík XVI., který zámeček věnoval své mladé manželce Marie-Antoinette.
Po Francouzské revoluci byl zámeček využíván jako hostinec. Napoleon Bonaparte ho po svém příchodu k moci věnoval své sestře Pauline a poté ho využívala jeho druhá manželka, císařovna Marie-Louise.
V době vlády Napoleona III. byl zámeček díky snaze císařovny Eugenie proměněn na památník Marie-Antoinetty a jako takový je prezentován dodnes, jak to dokazuje, kromě jiného, i její velký obraz v přízemí.
Řada salónů v prním patře zahrnuje nejen jídelnu, ale především ložnici Marie-Antoinetty, její pokoje, hudební salón, pokoje jejího služebnictva, a také kulečníkový sál. Královna prý byla jeho vášnivou (a dobrou) hráčkou.
Ložnice Marie-Antoinetty. V dobách Ludvíka XV. byl tento pokoj jeho kabinetem, který přenechal jako ložnici Madame du Barry. Později zde měla ložnici císařovna Eugenie, ještě později vévodkyně orleánská.
Jednou ze staveb v parku je i tzv. Francouzský pavilón, dokončený v roce 1750. V jeho blízkosti najdeme i zeleně dekorovanou letní jídelnu, ve které se panstvu servírovaly čerstvé potraviny z nedalekého královského statku.
Zámecké divadlo, postavené pro Marie-Antoinettu. Nahlédnout se dá dovnitř jen přes prosklené dveře a v téměř úplné tmě toho moc vidět není.
Marie-Antoinette nechala proměnit zámeckou zahradu na anglický park s jezírky, umělými skalami a jeskyněmi, lesíkem a několika altánky.
Belvédère stojí na výběžku nad jezerem. Má tvar osmiúhelníku a Marie-Antoinette ho používala jako hudební salonek. Přes prosklené dveře se dá nahlédnout dovnitř a obdivovat především podlahu, vykládanou z různobarevných druhů mramoru.
Na umělém ostrůvku stojí Chrám lásky, postavený v antikizujícím stylu s dvanácti korintskými sloupy, jehož strop je zdoben basreliéfy, zobrazujícími symboly lásky.
Od cesty, vedoucí k Vesničce Marie-Antoinetty, která odtud není už daleko, odděluje chrám úzký rozbahněný potok, který, jak je vidět nahoře, má svoje obyvatele.
Malý Trianon patří společně s Velkým Trianonem a Vesničkou Marie-Antoinetty do uzavřeného areálu, kam se dá vstoupit jen se zakoupenou vstupenkou za 12 eur. Společně se vstupným do zámku se dá pořídit i zvýhodněná vstupenka za 20 eur, a to v době, kdy nejsou pořádány hudební nebo vodní slavnosti, nebo za 27 eur v době hudebních či vodních slavností.
Další podrobnosti o vstupenkách a jejich koupi přes internet i informace a rady o tom, jak se dostat do Versailles, najdete TADY.
Výstava, která se až do 13. srpna koná v muzeu Galliera, je určena především obdivovatelům Dalidy, italsko-egyptsko-francouzské zpěvačky, od jejíž smrti letos uplynulo už třicet let, a společně s nimi i všem milovníkům vysoké krejčoviny a krásných rób, které této možná poslední skutečné divě světových pódií patřily.
O jejím osudu a smutné smrti jsem tady už psala v minulosti v souvislosti s jejím hrobem na montmartreském hřbitově a s domem, v němž na Montmartru bydlela a v němž zemřela. Dnes si díky jejímu bratrovi, který spravuje její dědictví, můžeme prohlédnout její šatník, v němž jsou zastoupeny všechny nejslavnější francouzské i další světové oděvní značky, počínaje Diorem, přes Carven, Balmain, Azzaro nebo Yves Saint Laurent, které pro ni často navrhovaly šaty na míru.
Musée Galliera sídlí v krásném paláci nedaleko Trocadéra a je zaměřeno na oděvy, proslulé jednak pro svůj původ, značku nebo vznik, jednak pro slavné osobnosti, kterým patřily.
Své trvalé sbírky však kvůli jejich křehkosti běžně nevystavuje a zaměřuje se jen na krátkodobé expozice.
Hned u vchodu nás uvítají, kromě Dalidina životopisu a spousty fotografií, i její červené sametové šaty značky Jean Dessès, které svým hollywoodským stylem připomínají její začátky v 50. letech minulého století. Dál pokračuje výstava chronologicky a ukazuje nám jak její soukromý šatník s civilními šaty, které běžně nosila, tak i večerní šaty a kostýmy, ve kterých vystupovala. Překvapilo mě, že si často pořizovala od stejného modelu dvoje nebo i troje verze v různých barvách, ale taky a především to, jak jsou ty šaty maličké a jak útlý pas mají. Na fotkách to tak nevypadá, ani na jejich videích, ale musela být opravdu velmi drobná a štíhlá.
Oddělení, kde jsou vystaveny kostýmy, je vybaveno obrazovkami, na kterých běží klipy, v nichž je měla na sobě. Třeba zrovna tenhle nápadný.
Dalida, původním jménem Yolanda, svoji kariéru odstartovala vítězstvím v soutěži Miss Egypt. V souladu s tím se po celou svoji kariéru prezentovala a nápadné oblečení se stalo její poznávací značkou, stejně jako tvrdý a nápadný přízvuk ve francouzštině. Většina jejích večerních šatů a kostýmů je hodně odvážných, s velkými výstřihy, rozparky a korzety, s mnoha flitry, štrasem i peřím.
Na výstavě najdeme však i střízlivé a elegantní civilní oblečení, za kterým by slavnou zpěvačku málokdo hledal.
Celá jedna místnost je také věnována doplňkům, od desítek večerních střevíčků, přes šperky, klobouky, rukavice, kabelky a pásky až po kufry.
Závěr výstavy patří filmovým kostýmům, v nichž Dalida hrála především v 50. a 60. letech. Jsou zde vystaveny na pozadí plátna, na němž běží úryvky z těchto filmů.
Musím se přiznat, že Dalida nepatří zrovna mezi moje oblíbené zpěvačky, přestože jsem si její dávný koncert v Praze nenechala ujít. Byla krásná a její slávu považuji za zaslouženou, na mě však byla příliš glamour, příliš afektovaná a příliš šoubyznysová.
Přesto všechno si myslím, že výstava stojí za to, nejen kvůli seznámení se slavnou zpěvačkou, ale i s celou jednou epochou francouzské hudby.
Palais Galliera
16. obvod, 10, avenue Pierre Ier de Serbie
Výstava je otevřená do 13. srpna 2017
Denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, ve čtvrtek do 21 hod
Vstupné 12 eur, do 18 let zdarma
Jak se tam dostat: metro Alma-Marceau nebo Iéna (linka 9)
Dnešní fotky jsem vyfotila při cestě ze svého pařížského domova u parku Buttes-Chaumont na jednom z dvorků, kolem kterých v této lidové čtvrti často chodím.
Rue de Crimée není zrovna příklad pařížské výstavnosti a půvabu. Začíná jako rue d’Aubervilliers na severu města u bývalé městské brány Porte d’Aubervilliers, za kterou se rozkládá tak trochu divoké předměstí Seine-Saint-Denis. Poté, co překročí široké kolejiště, které jen pár set metrů odtud končí na Gare de l‘ Est, mění jméno, stává se z ní Krymská a stáčí se mírně k východu. Cestou přes předměstí překonává širokou avenue de Flandre, která byla ještě nedávno nekontrolovaným pouličním tábořištěm afrických přistěhovalců, a zvolňuje až u kanálu Ourcq, který tady spojuje vodní nádrž Bassin de la Villette s parkem de la Villette. Ulice se tady zužuje a svoje poslední desítky metrů vede mezi nízkými domky, než začne šplhat do kopce podél parku Buttes-Chaumont, aby definitivně vyústila a skončila na place des Fêtes. V místech, než se poprvé dotkne parku, leží za vysokou tepanou bránou i náš dnešní dvorek.
Vlastně na něm není nic zvláštního, jen stará dlouhá zeď s řadou keřů a slézových růží a na druhé straně nízké domky s původními dílnami a chudými byty, jaké v tomto zastrčeném koutě na periferii připomínají, jak některé části Paříže vypadaly ještě před několika desítkami let.
I tady se však čtvrť mění, okolní staré domy padají k zemi jeden po druhém, developeři si mnou ruce a staví jeden panelák za druhým. A já věřím, že podobná místa, jako je tento obyčejný dvorek, tady ještě nějaký čas vydrží.
Přímo naproti dvorku leží jen přes ulici úzká brána, za kterou najdeme pravoslavný dřevěný kostelík sv. Sergeje Radoněžského. Kousek odtud pak můžeme obdivovat dřívější div techniky, jakým je zvedací most, jehož plocha se zvedne do výšky pokaždé, když se do kanálu Ourcq vydá nějaká loď. Zatímco motoristy a cyklisty to zastaví, pěší mohou přejít přes oblouk vedlejšího klenutého mostu.
Dalším lákadlem v okolí je, samozřejmě, park Buttes-Chaumont, ale o tom už jsem tady několikrát psala a jeho objevování nechám na vás.
Nejkrásnější sochou vůbec je pro mě Katedrála, kterou vytvořil Auguste Rodin v roce 1908 původně pod názvem Archa úmluvy. Svůj dnešní název dostala až po roce 1914, ve kterém Rodin publikoval svoji knihu o francouzských katedrálách. Má podobu dvou propletených rukou z hrubě tesaného kamene, přičemž obě jsou pravé, aby bylo jasné, že jde o ruce dvou osob; kromě samotných rukou zde hraje roli i prázdný prostor mezi nimi.
Chodím se na ni dívat do Rodinova muzea a proto mě, samozřejmě, potěšilo, když jsem ji našla také na právě probíhající velké výstavě, která se koná v Grand Palais při příležitosti stého výročí sochařova úmrtí.
Výstava je propagována nejznámějším Rodinovým dílem, kterou je socha Myslitele. Na výstavě ji můžeme vidět nejen v sádrovém modelu v podobě, v jaké byla později odlita do bronzu, ale také v malém formátu tak, jak byla určená na vrcholek Brány pekel, kterou Rodin koncipoval jako vstupní portál do zamýšleného nového muzea dekorativního umění (které nakonec nebylo postaveno). I u ní došlo ke změně názvu oproti původnímu; představuje totiž Danta a Rodin ji nejdříve nazval Básník.
Další Rodinovo nesmrtelné dílo s názvem Polibek
Výstava představuje nejen velkou část Rodinova díla, často v málokdy zpřístupněné podobě, ale dokumentuje také vliv, který měl Auguste Rodin na další epochu moderního sochařství. Velká část expozice je věnována právě dílům, které byly, nebo mohly být, Rodinem ovlivněny. Najdeme zde proto i díla Rodinových současníků nebo žáků, jako byli Aristide Maillol nebo Antoine Bourdelle, ale také mnoho dalších pozdějších sochařů a malířů, včetně Picassa, Matisse nebo Giacomettiho.
Rodinovo torzo vedle Kráčejícího muže Alberta Giacomettiho.
Výstava připomíná také Rodinovu návštěvu Prahy v roce 1902, kterou zde popisuje celý jeden panel. Kromě bronzů Otakara Španiela, Otty Guttfreunda nebo Františka Simona je zde v jeho rámci představen i obraz s názvem Rodinova inspirace od Maxe Švabinského, který Rodin dostal při svém pražském pobytu darem od spolku Mánes.
V průběhu výstavy byl také představen nový film, který o Rodinovi natočil režisér Jacques Doillon a ve kterém hraje hlavní roli Vincent Lindon. Doufejme, že přijde i nám.
Pokud jedete do Paříže v několika příštích týdnech, nenechte si výstavu ujít. Je nejen možností vidět pohromadě velkou část Rodinova díla, ale současně i příležitostí prohlédnout si část nádherných secesních prostor Grand Palais.
Grand Palais
8. obvod, 3, avenue du Général Eisenhower
Otevřeno denně od 10 do 20 hod, ve středu, v pátek a v sobotu do 22 hod Výstava se koná do 31. čevence 2017
Vstupné 14 eur, do 25 let 10 eur
Jak se tam dostat: metro Champs Elysées Clemenceau (linka 1 a 13)
Jako každý první pátek v měsíci, i dnes odpoledne se v katedrále Notre-Dame-de-Paris bude konat uctívání trnové koruny, která společně s úlomkem Kristova kříže a hřebem patří k nejvzácnějším relikviím, které jsou v katedrále uchovávány. I když si o skutečném původu relikvií můžeme myslet cokoliv, pro věřící je to zřejmě jeden z největších zážitků. Stojí za to si proto aspoň jednou tu frontu před katedrálou vystát a na celou slavnost se podívat.
Podle pověsti přivezl Kristovu korunu do Francie král Ludvík Svatý v roce 1238 poté, co ji vykoupil od Benátčanů, kteří ji dostali do zástavy od Latinského císařství, křižáckého státu, který vznikl na troskách Byzantské říše po dobytí Konstantinopole v roce 1204. Koruna se do Byzantské říše dostala z Jeruzaléma údajně někdy mezi 6. a 7. stoletím. Ludvík Svatý pro svoji sbírku relikvií, které si v Orientu během své křižácké výpravy opatřil, nechal po návratu do Francie postavit Svatou kapli, která stojí dodnes v areálu Justičního paláce. Relikvie tam přetrvaly až do francouzské revoluce, kterou přežily právě jen tyto tři nejvzácnější, které byly během revoluce uloženy v Národní knihovně a po konkordátu v roce 1801 předány kanovníkům z katedrály Notre-Dame-de-Paris. Později je dostali do správy rytíři Řádu Božího hrobu, kteří mají relikvie v péči dodnes, a jak uvidíme dále, právě oni každý měsíc v katedrále tuto slavnost k uctívání koruny pořádají.
Nahoře vidíme všechny tři relikvie – uprostřed korunu, uloženou v průhledné schránce, pokryté zlatými ornamenty, a po stranách dva zlaté relikviáře, vlevo s hřebem a vpravo s úlomkem kříže. Všechny tři relikviáře leží při zahájení ceremonie a počátečních promluvách na oltáři, poté schránku s korunou převezme velmistr řádu, který se s ní postaví před oltář. V tom okamžiku se věřící začnou stavět do dlouhé fronty, protože se každý z nich může ke koruně přiblížit, dotknout se jí a políbit ji.
Za oltářem s relikviemi sedí v lavicích rytíři Řádu Božího hrobu. Zajímavé je, že jsou mezi nimi i ženy. Ty jsou oblečeny do černého pláště s rudým znakem řádu a na hlavě mají černý závoj, zatímco muži mají plášť bílý.
Po každém políbení následuje očištění schránky bílou rouškou. Proto stojí po boku velmistra dva rytíři, kteří rychlým tahem ruky v bílé rukavičce korunu očistí.
Rytíři Božího hrobu organizují nejen celou oficiální ceremonii, ale také pohyb věřících i diváků v katedrále. (Upřímně řečeno, moc příjemní při tom nebyli). Taky vám tento rytíř připomíná Oldřicha Nového, nebo se to zdá jen mně?
Ceremoniál trvá tak dlouho, dokud před oltářem stojí fronta. Na její konec se potom postaví rytíři, kteří korunu líbají jako poslední. Poté jsou relikvie odneseny do sakristie, tam je schránka s korunou uložena do velkého relikviáře a všechny tři relikvie jsou uloženy na tajném a dobře střeženém místě v katedrále, které zná jen několik vyvolených.
Uctívání relikvií se v katedrále Notre-Dame-de-Paris koná každý první pátek v měsíci a každý pátek během předvelikonočního půstu vždy v 15 hodin, a také na Velký pátek od 10 do 17 hod. Vstup je zdarma. Věřící jsou vpouštěni do uzavřeného sektoru před oltářem, ostatní turisté mohou sledovat celý ceremoniál z postranních lodí. Prohlídky katedrály nejsou během něj nijak zvlášť omezeny. Pro vpuštění s věřícími nesmí člověk vypadat jako turista (fotografování není zakázáno, ale ani zvlášť vítáno, nesmí se to s ním zkrátka přehánět).
Ostrov na jihozápadním okraji Paříže, který jsme tady viděli minule s novou koncertní halou La Seine Musicale, má za sebou pestrou průmyslovou minulost. Dnes se díky koncertní hale a parku proměnil na centrum zábavy a odpočinku.
Na dolní fotografii je ze střechy koncertní haly vidět střední část ostrova, která už byla upravená jako park, zatímco jeho východní konec ještě čeká na dokončení. Vyrůst by zde mělo kulturní centrum, multiplex s osmi sály a centrum moderního umění.
Ostrov patřil kolem 17. století opatství sv. Viktora, které pronajímalo pozemky zemědělcům. Po rozšíření zámku ve Versailles a přestěhování dvora se ostrov ocitl uprostřed cesty mezi Paříží a Versailles; dostal se proto do módy a začala ho hojně navštěvovat francouzská aristokracie. Nakonec ho v roce 1747 odkoupil Ludvík XV., ale později ho prodal společnosti, která si tady zřídila prádelny, sloužící městu Sèvres. Prádelny byly po francouzské revoluci v roce 1789 znárodněny a při novém vymezování hranic Paříže byl ostrov přiřazen k obci Auteuil.
Svůj dnešní název dostal ostrov podle svého majitele z přelomu 18. a 19. století. Armand Seguin byl chemik a proto na ostrově zřídil závod, ve kterém zkoušel své moderní metody činění kůží. I přes své průmyslové zaměření se v následujících desetiletích stal ostrov i místem pro odpočinek a sport, kam chodili Pařížané hlavně kvůli rybolovu, veslování a střelbě na terč.
Osud ostrova se změnil v roce 1919, kdy to odkoupil Louis Renault, jehož nové závody na výrobu automobilů už předtím vyrostly po obou březích Seiny podél ostrova jak v obci Boulogne-Billancourt, tak v obci Meudon. Do roku 1934 na ostrově vznikl zcela samostatný moderní závod s vlastní elektrárnou, podzemní zkušební dráhou a vodním propojením pro zásobování a přepravu hotových vozidel. V době 2. světové války v něm němečtí okupanti vyráběli svoje nákladní auta a na konci války ho vybombardovali.
Louis Renault byl kvůli údajné spolupráci s Němci po osvobození Francie v roce 1944 uvězněn a obviněn a v témže roce ještě před zahájením procesu ve vězení zemřel. Rok na to byla továrna Renault znárodněna.
Po roce 1950 zde byla zahájena masová výroba lidových vozů, především známého populárního Renaultu 4CV a dalších modelů.
Výroba na ostrově Seguin trvala dlouhá desetiletí, ale nakonec byla pro neekonomičnost utlumena a v roce 1992 definitivně zastavena. Okamžitě poté bylo zahájeno bourání starých továrních hal a především dlouhé a důkladné práce na odstraňování znečištění půdy chemikáliemi a azbestem.
Ostrov odkoupila soukromá společnost, skládající se ze zástupců správ okolních obcí, a začalo hledání nového projektu využití celé oblasti. Autorem urbanizačního plánu a projektu některých budov se stal slavný francouzský architekt Jean Nouvel, zatímco projekt koncertní haly byl svěřen architektům Shigeru Ban a Jeanu de Gastines.
Současně s továrnou na ostrově byly zbourány i haly na březích, kde na jejich místě vyrostla nová moderní zástavba. Dole na fotografii je vidět obec Boulogne-Billancourt, kde zůstala zachována jediná stará tovární budova s typickou zubatou střechou, dnes zmodernizovaná a přestavěná pro jiné využití. Ostrov byl v těchto místech v roce 2009 spojen s pevninou dalším mostem, který nese název Pont Renault.
Na kraji parkové části vyrostlo malé provizorní kulturní a vzdělávací centrum, kde jsou pořádány především různé kurzy, a hned za ním se rozkládá parková část s naučnou zahradou i oblastí se stoly pro eventuální pikniky. Je tady příjemně a v létě ostrov určitě stojí za návštěvu.
Ještě pro zajímavost, pokud se na ostrov podíváte na Google mapách se Street View, můžete ho pořád ještě vidět v podobě, v jaké byl před postavením koncertní síně – už sice bez továrních hal, ale pořád ještě bez dnešních úprav.
Jak se tam dostat: metro Pont de Sèvres (linka 9), poté asi pět minut pěšky vlevo podél Seiny k lávce
Hudební Seina. Přesně tak, jak říká nadpis dnešního příspěvku, se jmenuje nová koncertní hala, která byla otevřená v dubnu koncertem Boba Dylana na jihozápadním předměstí Paříže na ostrově Seguin, na kterém ještě před několika lety stály staré a zpustlé tovární haly firmy Renault. Celý ostrov prošel oproti své minulosti razantní proměnou, na kterou se podíváme někdy příště. Dnes vás provedu touto novou stavbou, která je úchvatná a nad kterou si musím povzdechnout, že Francouzi dokázali v krátké době postavit, kromě jiných moderních staveb, tři špičkové koncertní sály, zatímco Praha do kultury (a ani do moderní architektury) neinvestuje ani korunu.
Tak pojďte se mnou na jih Paříže tak trochu závidět.
Stavbu navrhl japonský architekt Shigeru Ban, společně s francouzským architektem Jeanem de Gastines. Tím, co na ní upoutá už z dálky na první pohled, je skleněná, lehce zploštělá kulovitá nadstavba, ve které se skrývá auditorium. Protíná ji osa, ke které je připevněná soustava fotovoltaických panelů, která se otáčí kolem koule podle polohy slunce. Vyrobená elektřina slouží pro provoz celého komplexu.
Samotná budova není na první pohled vidět. Je zasazená do hloubky a její střechu překrývá zahrada, na kterou se dá vystoupat po širokém schodišti vedle hlavního průčelí, překrytého obří obrazovkou. Průčelí je otočeno k vyústění lávky, která ostrov protíná a propojuje tak města Boulogne-Billancourt a Sèvres, která leží na protilehlých březích Seiny.
Ta část stavby, která z budovy vystupuje do výšky, je obložena zrcadlovými panely, které odrážejí zahradu a stávají se tak téměř neviditelnými. Je to efektní a přitom vlastně jednoduché.
O velikosti komplexu se přesvědčíme, až když ho začneme obcházet. Bílé zdi vystupují téměř rovnou z vody a zabírají velkou plochu západní části ostrova.
Na úplné špičce ostrova bude parčík, který ponese jméno sochaře Augusta Rodina; zatím se můžeme jen dohadovat, jestli v něm bude umístěná i některá z jeho soch, protože park ještě není dokončený a přístup k němu kryje ohrada. Jakmile bude hotový, bude se k němu sestupovat po schodech z terasy, která vznikla na západním konci budovy. Tudy jsme se také tentokrát vydali dovnitř. Celá budova je průchozí a její páteř tvoří foyer, které má 1000 m2. Pro zvědavce bývá otevřen právě jen tento prostor. Do sálů je zatím přístup jen při produkcích, ale od září by měly být umožněny organizované prohlídky.
Schodiště před vstupem do kulovitého auditoria. To má sedadla rozmístěná kolem středového pódia a vejde se do něj 1 150 diváků. Kromě něj je na opačné straně budovy velký sál pro 4000 diváků; to v případě, že budou všichni sedět. U některých koncertů populární hudby je plánováno až 6000 sedících i stojících diváků.
Dole je vidět prostor před vstupem do tohoto velkého sálu v pohledu od hlavního vstupu.
Pohled z vrcholku schodiště na zbytek ostrova a oba břehy Seiny
Budova je otevřená zdarma od úterý do neděle od 11 do 19 hodin, střešní zahrada je přístupná ve stejnou dobu od středy do neděle.
La Seine Musicale
Île Seguin Boulogne-Billancourt
Jak se tam dostat: metro Pont de Sèvres (linka 9), poté asi pět minut pěšky vlevo podél Seiny k lávce
V severní části botanické zahrady Jardin des Plantes se za plotem skrývá klidná oáza alské zahrady. Návštěvníci si jí často ani nevšimnou, protože leží stranou hlavních alejí a záhonů a navíc je ponořená pod úrovní okolního terénu. Tato poloha napomáhá k vytvoření a uchovávání mikroklimatu, které místní rostliny ke svému životu potřebují. Daří se zde mnoha vzácným rostlinám, včetně jedné z nejstarších v celé botanické zahradě, kterou je pistáciovník, zasazený v roce 1718.
V zahradě je uchováváno přes čtyři tisíce rostlin, pocházejících z horských oblastí nejen Francie, ale prakticky celého světa, a to jak z horských vrcholků, tak ze středních oblastí a horských údolí. Můžeme se zde proto procházet nejen mezi zídkami, porostlými skalničkami a divoce rostoucími horskými trávami, ale také v malém lesíku, lemovaném horskými květinami, který se v severní části mění na vlhké a bažinaté prostředí, kterým protéká potůček, tvořící na několika místech tůně, zarostlé kapradím a vodními rostlinami.
Je to místo, jak dělané na odpočinek od rušného města, které zahradu obklopuje. Však se pojďte se mnou podívat.
Alpská zahrada se nachází v těsné blízkosti místní zoologické zahrady. Do ní je sice vstup placený, přesto zde můžeme přes plot nahlédnout do některých výběhů. Tím nejzajímavějším je (aspoň pro mě) ten, ve kterém žije stádo klokanů, včetně několika odrostlých mláďat. Jedna z klokanic navíc nosí v kapse čerstvě narozené miminko, kterému při mé návštěvě z kapsy koukal jen růžový ocásek.
Pokud se do zahrady vypravíte, nenechte se odradit zamčenou brankou. Vchází se sem totiž z vedlejší pěstitelské zahrady, ze které do ní vede podzemní tunel pod přilehlou cestou.
Jardin des Plantes
5. obvod, 2 rue Buffon
Vchody se nacházejí na více místech po obvodu celé zahrady.
Vstup zdarma
Jak se tam dostat: metro Gare d´Austerlitz (linka 5 a 10)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.