Paříž pro pokročilé

Na náměstí před budovou stojí jedna z budovatelských soch z roku 1925. Jejím autorem je Jules Pendariès a znázorňuje dělníka při odpočinku – jen mu za ty roky někdo ukradl krumpáč, o který se původně opíral.

Ulice se kousek výš vlévá do boulevardu de Belleville s jeho živým arabsko-čínským obyvatelstvem. Není divu, že tady kromě hezké typicky pařížské kavárny Cannibale najdeme i celou řadu arabských obchodů nejen s potravinami, ale i s oblečením, koberci, ale také literaturou.

La Maison des Métallos

Schodiště k čítárně knihovny. Přestože je vstup do knihovny z této strany uzavřen, schodiště je v době pořádání krátkodobých výstav v přízemí volně přístupné, takže se dá do čítárny nahlédnout přes skleněné dveře.

Hlavní vstup do knihovny je po tomto schodišti, které vede z centrální části paláce. Odtud vidět dovnitř není, ale za to si můžeme prohlédnout nejen krásné kamenné zábradlí schodiště, ale také klenbu a zdobení svorníků stropu a postavičky u paty trámů, které představují řemeslníky při práci.

Z nádvoří se vchází do výstavních prostor, kde se momentálně až do 17. června 2017 koná výstava francouzské módy z doby Velké války, a tedy z let 1914 – 1918. Vstup je zdarma. Přiznám se, že jsem ji jen tak proběhla, víc mě zajímala okolní architektura, ale je zde vystaveno několik vitrín s dobovým oblečením a velká spousta nákresů, návrhů a obrázků s tím, jak se tehdy ženy v Paříži oblékaly.

Bibliothèque Forney
4. obvod, 1 rue du Figuier

Kromě sakur v tom parčíku nic zajímavého není. Až na to jméno. Marie Trintignantová zemřela mladá a vlastně za dodnes neobjasněné situace. Dcera jednoho z nejlepších a nejobsazovanějších francouzských herců Jeana-Louise Trintignanta a herečka se slibnou kariérou natáčela v červenci 2003 televizní film o spisovatelce Colette se svojí matkou, režisérkou a spisovatelkou Nadine Trintignantovou v litevském Kaunasu, kam za ní přijel její přítel, zpěvák slavné francouzské rockové skupiny Noir désir Bertrand Cantat. V noci z 26. na 27. července se ve svém hotelovém pokoji pohádali a Marie poté, co ji Bertrand uhodil, upadla do hlubokého kómatu, ze kterého se už neprobrala. Narychlo ji převezli do Paříže do nemocnice v Neuilly, ale 1. srpna umírá. Cantat dostal za násilný čin sedm let, z nichž si odseděl pět. (Z vězení ho pustili v roce 2008 a dva roky na to spáchala jeho manželka Krisztina sebevraždu, podle vyšetřování zřejmě pod vlivem psychického násilí.)

Na konci uličky, kde mříže brání vstupu nezvaných návštěvníků, kteří se tady aspoň vyřádili svými čmáranicemi, najdeme pamětní desku, která připomíná, že zde bydlel jeden z nejoblíbenějších francouzských básníků Jacques Prévert, i jeden z nejrozervanějších spisovatelů, hudebníků a zpěváků Boris Vian, autor slavné knihy Pěna dní. Byli sousedi a scházeli se na společné terase, kde s výhledem na otáčející se ramena Moulin Rouge, jehož zadní část vede do vnitrobloku, dlouze diskutovali. Idyla byla ovšem brutálně ukončena předčasnou smrtí Borise Viana v červnu 1959. Bylo mu teprve třicet devět let. Také Jacques Prévert žil v tomto domě až do své smrti. Zemřel v roce 1977 ve věku sedmdesáti sedmi let.

Pohled do některých zákoutí uličky, na jejímž začátku najdeme také malé divadlo, které hraje výhradně hry současných francouzských autorů

Jak se tam dostat: metro Blanche (linka 2)

Otevřený prostor v šestém patře byl původně koncipován jako základna pro lávku, která odtud měla vycházet a překračovat visuté koleje blízkých garáží metra. Na to už nedošlo a ani není na první pohled jasné, jestli je tento prostor dnes nějak využíván, se svými typickými šedesátkovými vzory však působí každopádně jako oživení jednotvárné stavby.

13. obvod, 33 rue de Croulebarbe

Pokud půjdeme od západu na východ, začne naše cesta po rue Réaumur u budovy burzy, nazývané také Palais Brongniard podle architekta, který ji postavil v roce 1808 na základě Napoleonova požadavku. Burza zde tedy stála už sto let předtím, než přišli noví architekti a pustili se do obnovy celé ulice.

Ulice byla od začátku koncipovaná jako komerční, najdeme v ní proto převážně vysoké paláce, v nichž byly umístěny nejen obchodní domy, ale také velkoobchody a částečně i výrobní činnost. Většina z domů je dnes využívána jako kanceláře, některé z nich však slouží jako obchody a proto je možné se aspoň do některých podívat dovnitř. Nejzajímavější je ovšem venkovní výzdoba domů, na kterou se tady dnes zaměříme.

Domy na nárožích mají většinou nárožní věže, často s hodinami, mozaikou nebo reklamním nápisem. Horní patra bývají zdobená štukováním a mají vypouklá okna, zdobená balkónky s tepaným zábradlím. To je příklad i obou rohových paláců naproti burze, které ulici otvírají.

Zatímco domy po pravé straně jsou secesně zdobné, dům číslo 124, ležící naproti nim po levé straně ulice má se svojí kovovou konstrukcí spíše průmyslový vzhled. Jednotnost a jednoduchost fasády je ozvláštněna vypouklými okny v předposledním patře a nečekanými cihlovými ornamenty až těsně pod střechou.

Jen o kousek dál najdeme další pozoruhodný dům s typickými secesními ozdobami na fasádě. Prosklená plocha, překrývající výšku tří pater, připomíná, že i v tomto případě šlo o prostory, určené k obchodním účelům.

Vedlejší dům 116 za svoji zdobnost získal dokonce cenu za nejlepší fasádu v roce 1898. V podobném slohu jsou potom postaveny i další domy, které následují až ke křižovatce s rue Montorgueil.

Abychom se nedívali pořád jen do výšky na domy, všimneme si samozřejmě i toho, že v jejich přízemí najdeme kromě obchodů i kavárny a restaurace. Jejich největší koncentraci ovšem najdeme za zeleným kovovým obloukem v rue Montorgueil, kolmé na rue Réaumur v místech, kde stojí stanice metra Sentier.

Přímo u metra se také rue Réaumur ještě více rozšiřuje a vytváří tak prostor pro malé náměstí square Pierre Lazareff s parčíkem, který zabírá kus její pravé strany. V parčíku stojí jeden z typických pařížských holubníků a za ním řada starých nižších domů, jediných, které tady zůstaly z minulosti. Jak se přesvědčíme, na rozdíl od nóbl secesních domů v dalších částech ulice se v nich zachovaly hezké klidné dvorky.

Na řadu původních domů po pravé straně navazují další novější stavby, mezi nimiž vyniká novogotická fasáda čísla 61-63 s obrovskými hodinami. Hodiny jsou zdobeny znameními zvěrokruhu, stejně jako dva oblouky, které přetínají vysoká okna pod hodinami.

Na rohu s boulevardem Sébastopol narazíme na další krásně zdobenou stavbu s kulatou nárožní rotundou, která byla postavená na začátku 20. století pro obchodní dům Félix Potin. Dnes v něm sídlí obchodní dům Monoprix, při jehož rekonstrukci v roce 2006 byly v podzemí objeveny zbytky středověkého hřbitova s několika společnými hroby, z nichž při výzkumech, vedených ještě v roce 2015, nejvíc archeology překvapil ten největší se sto padesáti těly. Podívat na objev se můžete TADY. Hřbitov je pozůstatkem nemocnice svaté Trojice, který v těchto místech stával kolem 12. století a v hrobech byly pravděpodobně pohřbeny oběti některé z epidemií.
Připomínkou nemocnice jsou dnes jen zbytky nedaleké fontány na rohu rue Greneta a také úzká ulička passage de la Trinité, kterou se dříve do nemocnice přicházelo. Ta zůstala zachována, i když je ve své první části překrytá novější stavbou.

Vlevo na nároží pozůstatky fontány

Za křižovatkou pokračuje rue Réaumur dalším blokem domů, za kterým se po pravé straně skrývá kostel St. Nicolas des Champs a vlevo moje oblíbené muzeum Conservatoire des Arts et des Métiers i se svou úžasnou kaplí, ve které jsou uchovávány modely dopravních prostředků, včetně starých letadel, a také Foucaultovo kyvadlo. Před vchodem stojí model sochy Svobody autora Augusta Bertholdiho, druhý je uvnitř.

Dvůr je soukromý a i když nikdo ve vstupu nebrání, vrata z ulice zůstávají většinu času zavřená. Pokud se vám je podaří najít dokořán, určitě stojí za to do tohoto klidného ostrova uprostřed tak hektické čtvrti aspoň nakouknout.