Ostrov Seguin / Île Seguin

hfkomentáře 3
Ostrov na jihozápadním okraji Paříže, který jsme tady viděli minule s novou koncertní halou La Seine Musicale, má za sebou pestrou průmyslovou minulost. Dnes se díky koncertní hale a parku proměnil na centrum zábavy a odpočinku.
Na dolní fotografii je ze střechy koncertní haly vidět střední část ostrova, která už byla upravená jako park, zatímco jeho východní konec ještě čeká na dokončení. Vyrůst by zde mělo kulturní centrum, multiplex s osmi sály a centrum moderního umění.

Ostrov patřil kolem 17. století opatství sv. Viktora, které pronajímalo pozemky zemědělcům. Po rozšíření zámku ve Versailles a přestěhování dvora se ostrov ocitl uprostřed cesty mezi Paříží a Versailles; dostal se proto do módy a začala ho hojně navštěvovat francouzská aristokracie. Nakonec ho v roce 1747 odkoupil Ludvík XV., ale později ho prodal společnosti, která si tady zřídila prádelny, sloužící městu Sèvres. Prádelny byly po francouzské revoluci v roce 1789 znárodněny a při novém vymezování hranic Paříže byl ostrov přiřazen k obci Auteuil.
Svůj dnešní název dostal ostrov podle svého majitele z přelomu 18. a 19. století. Armand Seguin byl chemik a proto na ostrově zřídil závod, ve kterém zkoušel své moderní metody činění kůží. I přes své průmyslové zaměření se v následujících desetiletích stal ostrov i místem pro odpočinek a sport, kam chodili Pařížané hlavně kvůli rybolovu, veslování a střelbě na terč.
Osud ostrova se změnil v roce 1919, kdy to odkoupil Louis Renault, jehož nové závody na výrobu automobilů už předtím vyrostly po obou březích Seiny podél ostrova jak v obci Boulogne-Billancourt, tak v obci Meudon. Do roku 1934 na ostrově vznikl zcela samostatný moderní závod s vlastní elektrárnou, podzemní zkušební dráhou a vodním propojením pro zásobování a přepravu hotových vozidel. V době 2. světové války v něm němečtí okupanti vyráběli svoje nákladní auta a na konci války ho vybombardovali.
Louis Renault byl kvůli údajné spolupráci s Němci po osvobození Francie v roce 1944 uvězněn a obviněn a v témže roce ještě před zahájením procesu ve vězení zemřel. Rok na to byla továrna Renault znárodněna.
Po roce 1950 zde byla zahájena masová výroba lidových vozů, především známého populárního Renaultu 4CV a dalších modelů.

Výroba na ostrově Seguin trvala dlouhá desetiletí, ale nakonec byla pro neekonomičnost utlumena a v roce 1992 definitivně zastavena. Okamžitě poté bylo zahájeno bourání starých továrních hal a především dlouhé a důkladné práce na odstraňování znečištění půdy chemikáliemi a azbestem.
Ostrov odkoupila soukromá společnost, skládající se ze zástupců správ okolních obcí, a začalo hledání nového projektu využití celé oblasti. Autorem urbanizačního plánu a projektu některých budov se stal slavný francouzský architekt Jean Nouvel, zatímco projekt koncertní haly byl svěřen architektům Shigeru Ban a Jeanu de Gastines .

Současně s továrnou na ostrově byly zbourány i haly na březích, kde na jejich místě vyrostla nová moderní zástavba. Dole na fotografii je vidět obec Boulogne-Billancourt, kde zůstala zachována jediná stará tovární budova s typickou zubatou střechou, dnes zmodernizovaná a přestavěná pro jiné využití. Ostrov byl v těchto místech v roce 2009 spojen s pevninou dalším mostem, který nese název Pont Renault.

Na kraji parkové části vyrostlo malé provizorní kulturní a vzdělávací centrum, kde jsou pořádány především různé kurzy, a hned za ním se rozkládá parková část s naučnou zahradou i oblastí se stoly pro eventuální pikniky. Je tady příjemně a v létě ostrov určitě stojí za návštěvu.

Ještě pro zajímavost, pokud se na ostrov podíváte na Google mapách se Street View, můžete ho pořád ještě vidět v podobě, v jaké byl před postavením koncertní síně – už sice bez továrních hal, ale pořád ještě bez dnešních úprav.

Jak se tam dostat: metro Pont de Sèvres (linka 9), poté asi pět minut pěšky vlevo podél Seiny k lávce

La Seine Musicale

hfkomentáře 3
Hudební Seina. Přesně tak, jak říká nadpis dnešního příspěvku, se jmenuje nová koncertní hala, která byla otevřená v dubnu koncertem Boba Dylana na jihozápadním předměstí Paříže na ostrově Seguin, na kterém ještě před několika lety stály staré a zpustlé tovární haly firmy Renault. Celý ostrov prošel oproti své minulosti razantní proměnou, na kterou se podíváme někdy příště. Dnes vás provedu touto novou stavbou, která je úchvatná a nad kterou si musím povzdechnout, že Francouzi dokázali v krátké době postavit, kromě jiných moderních staveb, tři špičkové koncertní sály, zatímco Praha do kultury (a ani do moderní architektury) neinvestuje ani korunu.
Tak pojďte se mnou na jih Paříže tak trochu závidět.

 

Stavbu navrhl japonský architekt Shigeru Ban, společně s francouzským architektem Jeanem de Gastines. Tím, co na ní upoutá už z dálky na první pohled, je skleněná, lehce zploštělá kulovitá nadstavba, ve které se skrývá auditorium. Protíná ji osa, ke které je připevněná soustava fotovoltaických panelů, která se otáčí kolem koule podle polohy slunce. Vyrobená elektřina slouží pro provoz celého komplexu.

Samotná budova není na první pohled vidět. Je zasazená do hloubky a její střechu překrývá zahrada, na kterou se dá vystoupat po širokém schodišti vedle hlavního průčelí, překrytého obří obrazovkou. Průčelí je otočeno k vyústění lávky, která ostrov protíná a propojuje tak města Boulogne-Billancourt a Sèvres, která leží na protilehlých březích Seiny.
Ta část stavby, která z budovy vystupuje do výšky, je obložena zrcadlovými panely, které odrážejí zahradu a stávají se tak téměř neviditelnými. Je to efektní a přitom vlastně jednoduché.

O velikosti komplexu se přesvědčíme, až když ho začneme obcházet. Bílé zdi vystupují téměř rovnou z vody a zabírají velkou plochu západní části ostrova.

Na úplné špičce ostrova bude parčík, který ponese jméno sochaře Augusta Rodina; zatím se můžeme jen dohadovat, jestli v něm bude umístěná i některá z jeho soch, protože park ještě není dokončený a přístup k němu kryje ohrada. Jakmile bude hotový, bude se k němu sestupovat po schodech z terasy, která vznikla na západním konci budovy. Tudy jsme se také tentokrát vydali dovnitř. Celá budova je průchozí a její páteř tvoří foyer, které má 1000 m2. Pro zvědavce bývá otevřen právě jen tento prostor. Do sálů je zatím přístup jen při produkcích, ale od září by měly být umožněny organizované prohlídky.

Schodiště před vstupem do kulovitého auditoria. To má sedadla rozmístěná kolem středového pódia a vejde se do něj 1 150 diváků. Kromě něj je na opačné straně budovy velký sál pro 4000 diváků; to v případě, že budou všichni sedět. U některých koncertů populární hudby je plánováno až 6000 sedících i stojících diváků.

Dole je vidět prostor před vstupem do tohoto velkého sálu v pohledu od hlavního vstupu.

 

Pohled z vrcholku schodiště na zbytek ostrova a oba břehy Seiny

Budova je otevřená zdarma od úterý do neděle od 11 do 19 hodin, střešní zahrada je přístupná ve stejnou dobu od středy do neděle.

La Seine Musicale
Île Seguin
Boulogne-Billancourt

Jak se tam dostat: metro Pont de Sèvres (linka 9), poté asi pět minut pěšky vlevo podél Seiny k lávce

 
 
 

Alpská zahrada / Jardin alpin

hfkomentáře 3
V severní části botanické zahrady Jardin des Plantes se za plotem skrývá klidná oáza alské zahrady. Návštěvníci si jí často ani nevšimnou, protože leží stranou hlavních alejí a záhonů a navíc je ponořená pod úrovní okolního terénu. Tato poloha napomáhá k vytvoření a uchovávání mikroklimatu, které místní rostliny ke svému životu potřebují. Daří se zde mnoha vzácným rostlinám, včetně jedné z nejstarších v celé botanické zahradě, kterou je pistáciovník, zasazený v roce 1718.
V zahradě je uchováváno přes čtyři tisíce rostlin, pocházejících z horských oblastí nejen Francie, ale prakticky celého světa, a to jak z horských vrcholků, tak ze středních oblastí a horských údolí. Můžeme se zde proto procházet nejen mezi zídkami, porostlými skalničkami a divoce rostoucími horskými trávami, ale také v malém lesíku, lemovaném horskými květinami, který se v severní části mění na vlhké a bažinaté prostředí, kterým protéká potůček, tvořící na několika místech tůně, zarostlé kapradím a vodními rostlinami.
Je to místo, jak dělané na odpočinek od rušného města, které zahradu obklopuje. Však se pojďte se mnou podívat.

Alpská zahrada se nachází v těsné blízkosti místní zoologické zahrady. Do ní je sice vstup placený, přesto zde můžeme přes plot nahlédnout do některých výběhů. Tím nejzajímavějším je (aspoň pro mě) ten, ve kterém žije stádo klokanů, včetně několika odrostlých mláďat. Jedna z klokanic navíc nosí v kapse čerstvě narozené miminko, kterému při mé návštěvě z kapsy koukal jen růžový ocásek.

Pokud se do zahrady vypravíte, nenechte se odradit zamčenou brankou. Vchází se sem totiž z vedlejší pěstitelské zahrady, ze které do ní vede podzemní tunel pod přilehlou cestou.

Jardin des Plantes
5. obvod, 2 rue Buffon

Vchody se nacházejí na více místech po obvodu celé zahrady.
Vstup zdarma

Jak se tam dostat: metro Gare d´Austerlitz (linka 5 a 10)

Balenciaga v Musée Bourdelle

hfkomentáře 2
Z výstav, o kterých jsem mluvila v dubnu TADY, jsem si v květnu dala skoro všechny a opravdu stojí za to. Dnes začneme Bourdellovým muzeem na Montparnassu, které se mi líbí kdykoliv, natož teď, když jsou krásné Bourdellovy sochy zkombinované s modely módního návrháře Cristobala Balenciagy. Jako téma je to sice trochu nezvyklé, ale působivé.

 


Bourdellovo muzeum bylo vybudováno v místech, kde stával jeho ateliér, a je věnováno jeho celoživotnímu dílu. Podrobně jsem psala o něm i o sochařově životě už před pěti lety TADY. Kromě nových výstavních prostor, soustředěných kolem malé zahrady lemované podloubím s arkádami z červených cihel, zde najdeme i jeho původní dřevěné ateliéry, obklopené druhou, zadní divoce rostoucí zahradou, připomínající, jak to v těchto místech Montparnassu kdysi vypadalo.


Antoine Bourdelle byl žákem Augusta Rodina, v zahradě proto nechybí ani torzo, které svému učiteli vytvořil


Zahradě dominuje socha koně, která je jinak také součástí pomníku generála Alveara v Buenos Aires, který Bourdelle vytvořil na zakázku v roce 1913


Hérakles je jednou z nejznámějších Bourdellových soch

 

Krátkodobé výstavy se většinou konají v pravém křídle areálu, do něhož se prochází úzkou verandou. Tady také začíná expozice Balenciagových modelů, působivě zkombinovaných s Bourdellovými díly.

Všechny vystavené modely jsou v černé barvě, ostatně výstava sama o sobě se jmenuje Oeuvre en noir, Dílo v černé. Balenciaga se údajně černou barvou vracel do svého španělského dětství, kdy byl touto barvou oblečení obklopen. Výstava se skládá ze tří částí, ta první, která se z prostor krátkodobé výstavy přelévá i do ostatních sálů, se jmenuje „Silueta a objemy“, ta druhá Černá a světlo, a třetí Černá a barvy. O barvách tu ovšem nemůže být ani řeč, maximálně jde o kombinaci malé části bílé nebo světle růžové v podobě stužky, pásku, límce, drobné výšivky nebo vzorečku.

Kromě přehlídkových modelů jsou zde vystaveny i běžně nositelné a nošené šaty a kabáty, které Balenciaga zhotovoval pro své bohaté zákaznice. Všechny jsou klasické, střízlivé, elegantní a nadčasové – přestože pocházejí většinou z 50. let minulého století, velká část z nich by se dala nosit i dnes.

Výstavu v prostorách muzeu uspořádalo Musée Galliera, které se specializuje na uchovávání cenného, výjimečného a něčím významného oblečení. Mimochodem, v tomto muzeu se momentálně koná další zajímavá výstava, týkající se oblečení, na kterou se brzy taky podíváme.

Musée Bourdelle

15. obvod, 18 rue Antoine Bourdelle

 

Otevřeno úterý až neděle od 10 do 18 hod
Vstupné 11 eur, do 26 let zdarma. V době, kdy se nekonají žádné krátkodobé výstavy, je vstup do stálých sbírek zdarma.

Jak se tam dostat: metro Falguière (linka 12) nebo Montparnasse – Bienvenüe (linky 4, 6, 12 a 13)

 
 
 

Nová promenáda na nábřeží Seiny / Nouvel Parc Rives de Seine

hfkomentáře 4
Když v roce 2013 pařížská radnice zpřístupnila pro využití veřejnosti silniční komunikaci, která vedla po levém nábřeží Seiny, setkalo se takové využití, nazvané Berges de Seine, s ohromným úspěchem. Také proto bylo rozhodnuo, že bude podobný systém vybudován i na pravém břehu řeky.
Z náplavky byl proto vyhnán provoz (který se ovšem přesunul na nábřežní silnici nad náplavkou, což je zjevné mínus této akce) a od letošního dubna slouží lidem dva kilometry desetihektarového prostranství od Bastilly až na dohled Eiffelovky. Na rozdíl od levého břehu má tu výhodu, že se sem večer dlouho opírá slunce, a také to, že jsou tu místy stromy a kousky zeleně.
Projekt se od samého začátku setkal s nadšením a tak tu můžete v hezkém počasí vidět břehy doslova obsypané lidmi, kteří sem chodí po celý den, ale především večer po práci, aby se setkali s přáteli na „apéro“. Však se podívejte, jak to tady vypadá.

Součástí jsou úžasné a tak trochu jiné výhledy na oba ostrovy – ÎIe Saint-Louis a ÎIe de la CIté a na celou soustavu pařížských mostů, které můžeme obdivovat i z podhledu

Na několika místech jsou tu vybudována hřiště, a to jednak s provazovými prolézačkami pro děti, ale také na pétanque. V zadní části, až u Bastille, jsem dokonce našla skupinu, která učí kick box.

Jinde jsou malé plácky vybaveny robustními dřevěnými stoly, které slouží k uspořádání pikniku, nebo naopak lehkým skládacím nábytkem u provizorních výčepů. U jednoho z mostů kotví parník s restaurací na palubě, zatímco u kotviště je vybudován venkovní bar s živou hudbou.
Po celé délce jsou na některých místech rozmístěny i půjčovny kol Vélib, protože bývalá silnice tady, samozřejmě, slouží cyklistům, bruslařům a běžcům. Nechybí samozřejmě ani pítka s vodou a populární toitoiky.

Asi nejhezčí to tady je, když večer odezní vedro a o břeh se opřou poslední paprsky zapadajícího slunce. Nezbývá, než si honem někde koupit bagetu, kus sýra a láhev vína, a usadit se třeba rovnou na zdi náplavky, s nohama nad vodou a s očima, oslněnýma nejen sluncem, ale také vší tou krásou kolem.

Parc Rives de Seine

Vstup zdarma
Vchod od pravobřežního úpatí každého z mostů mezi Pont Neuf k Pont de Sully

Procházka kolem kostela Saint-Gervais Saint-Protais / Une balade autour de l´église Saint-Gervais Saint-Protais

hfkomentáře 2
Přímo v srdci dolní části čtvrti Marais stojí kostel, zasvěcený dvěma svatým, Saint-Gervais a Saint-Protais. Za jeho venkovními gotickými zdmi leží jedno z mých nejoblíbenějších míst v Paříži, úzká ulička rue des Barres, která se ve svém závěru rozšiřuje a vytváří malé, směrem k Seině se svažující náměstíčko s několika kavárnami a restauracemi. Moc ráda sem chodím.

 


Přímo kolem jižních zdí kostela vede uzounká ulička, která se na noc pečlivě zamyká. Pod názvem Passage de Gantelet byla otevřena teprve v roce 2015 a tvoří průchod kolem kostelních zdí, z nichž v létě dlouho sálá teplo, a které tvoří celou jednu její stranu.


Na druhé straně uličky procházíme kolem zahrady, v níž nás za plotem překvapí tři vysoká kamenná gotická okna. Jejich původ a historii nikdo nedokázal přesně objasnit, ale podle některých pramenů by se mohlo jednat o pozůstatky původní pařížské radnice.

 
Okna stojí na zahradě komplexu budov, tvořících celý blok mezi rue des Barres, rue de l´Hôtel de Ville a rue de Brosse, ve kterém sídlí asociace Les compagnons du devoir, zabývající se výukou a výcvikem mládeže v tradičních mistrovských řemeslech, následovanou tím, čemu říkají „Tour de France“ – tří až šestileté putování žáků po dílnách v celé Francii, na jehož konci jsou povinni vytvořit mistrovské dílo ve svém oboru. Asociace byla založená v roce 1901, ale svůj původ odvozuje až ke králi Šalamounovi a traduje se, že jejich původním znakem bylo kružítko a pravítko, který od nich převzali zednáři.
Asociace má ve Francii několik sídel. Jedno z těch pařížských se nachází právě v těchto místech s hlavním vchodem v rue de l´Hôtel de Ville.

 


Hlavní vstup je lemován dřevořezbami, v kameni tesanými hesly asociace a mřížemi, tvořenými kovovými reliéfy. Jsou to všechno práce místních žáků. Další jsou k vidění společně se zajímavým historickým interiérem i uvnitř budovy a v její zahradě. Tam se tento blog zatím ještě nedostal, ale můžete si je prohlédnout na mém oblíbeném spřáteleném blogu Paris-bise-art. Místní jídelna je údajně přístupná i pro veřejnost, to ovšem teprve musím vyzkoušet.

 


Stejně jako tři gotická okna má tajemnou a neznámou historii i portál se slunečními hodinami, připojený k východní zdi sídla asociace, kde je tato krása obklopená kontejnery na odpadky a parkujícími auty.

Rue des Barres je ve své první části tvořena starými hrázděnými domy, jejichž původ sahá často ještě do středověku. Nejpůvabnější je zde nároží s rue du Grenier-sur-l´Eau, kde sídlí mládežnický hostel jako levná varianta ubytování na skvělém místě přímo v centru města.
Při troše štěstí zde můžete potkat i v bleděmodrém oblečené jeptišky Klášterního bratrstva Jeruzalém, nového řádu, založeného před čtyřiceti lety, které tudy procházejí několikrát denně do kostela Saint-Gervais Saint-Protais, který jejich řád spravuje.

 

 
 
 

No a pokud by vás dnešní procházka vyčerpala, ale nechtělo by se vám sedět za kostelem v kavárně, zkuste vynikající cukrárnu Aux merveilleux hned za rohem v rue François Miron, specializovanou na svůj vynález a neskutečnou dobrotu, kterou nevynechám nikdy, když jdu kolem.

4. obvod, rue des Barres a okolí

Jak se tam dostat: metro Hôtel de Ville (linka 1 a 11) nebo Pont Marie (linka 7)

Paříž pro pokročilé knižně

hfkomentářů 15
Pro vás všechny, kteří chodíte na tyto stránky pravidelně, ale i pro ty, které sem přivede vyhledávač při přípravě cesty do Paříže, vydává nakladatelství Garamond moji knížku s titulkem, který kopíruje název tohoto blogu. V jeho duchu v ní najdete dvacet pět článků o některých méně známých pařížských památkách a zajímavostech, doplněných fotografiemi.
Knížka má téměř kapesní formát, aby se vešla při procházce Paříží do každé tašky nebo batohu a aby vás mohla při vašich procházkách městem provázet. Snad vám bude užitečná a bude se líbit.
 
 

Paříž pro pokročilé je možné koupit ve většině knihkupectví nebo přímo na stránkách nakladatelství Garamond.

Kdybyste měli zájem zúčastnit se křtu knížky, ráda vás uvítám ve čtvrtek 8. června v 18 hodin v kavárně Francouzského institutu ve Štěpánské 35, Praha 1. Křest bude uvádět Stéphane Poignant, autor roztomilé knížky Mluvím česky dobže, ale mám pžízvuk. Účast, prosím, potvrďte nakladatelství na adresu garamond@e-garamond.cz

Bylo nás pět na Noci literatury / Nous étions cinq à la Nuit de la littérature

hfNapsat komentář
Dnešní titulek je slovní hříčka, kterou hned vysvětlím. Nejdřív se však zastavím u samotné Noci literatury, akce, která se v Paříži konala včera večer ve svém už 5. ročníku.
 
 
Sympatické je, že už v upoutávce pařížští organizátoři připomínají, že koncept celé akce přejali z Prahy, kde se koná už od roku 2006 (letos to bylo 10. května). Stejně jako v Praze, i v Paříži se Noc literatury odehrává pokaždé v jiné čtvrti. Letos zde padla volba na 20. obvod, který zahrnuje lidové a částečně umělecké čtvrti Belleville a Ménilmontat, kde se na dvaceti různých místech odehrávalo veřejné čtení zahraničních knih, jehož se účastnili buď přímo autoři, nebo překladatelé či umělci, kteří literární dílo zprostředkovávali.
 
 
Když se vrátím k vysvětlení titulku, na čtení, které jsem si vybrala, nás rozhodně nebylo jen pět. Jen jsem chtěla naznačit, že v sídle nakladatelství Édition de la Différence v rue Ramponeau se četl Karel Poláček.
 
 
Kniha Bylo nás pět totiž před měsícem vyšla ve francouzštině v překladu Martina Daneše, a právě on byl tím, kdo na tomto veřejném čtení přečetl tři úryvky z knihy. Četl je skvěle, vžíval se do jednotlivých postav, měnil hlas a intonaci a jeho interpretace tak připomínala legendární namluvení knihy Františkem Filipovským. Obecenstvo se bavilo, zvlášť u úryvku o tom, jak si kluci vypůjčili dřevěnou nohu otce Zilvara z chudobince, a v diskuzi se potom na Poláčka a jeho knihy dost vyptávalo.
 
 
Díla, která jsou na Noci literatury představována, jsou výhradně zahraniční a jsou vybírána kulturními centry jednotlivých zemí. Na akci tak spolupracovalo i České centrum v Paříži.
 
Cestou domů jsem ještě narychlo stihla čtení íránského básníka Rezy Afchara Nadériho ve stejné ulici jen o pár domů výš a mrzí mě, že jsem si nevyhradila víc času na další autory; minimálně na slovenského spisovatele Pavola Rankova bych se byla podívala ráda. Některá čtení se zase konala na zajímavých místech, která by taky stála za to. Tak třeba příště.
 

Villa Savoye

hfkomentáře 4
Charles-Édouard Jeanneret, Švýcar, který po svém příjezdu do Paříže přijal přezdívku Le Corbusier, zanechal v Paříži i jejím okolí celou řadu architektonických děl. Na většině z nich se podílel i jeho bratranec a spolupracovník Pierre Jeanneret a všechny jsou dnes památkově chráněny. Jednou z jeho nejvýznamnějších staveb, a to nejen v Paříži, ale v celém kontextu jeho díla, je Villa Savoye, postavená v letech 1928 – 1931. Stojí v městečku Poissy asi půlhodinu cesty z Paříže, kde architekt vytvořil venkovské sídlo pro bohatou rodinu Savoye, která sem jezdila trávit volný čas.
 
 
 
 
 
Le Corbusier při projektu uplatnil všech svých pět architektonických principů, které na svých dílech prosazoval – dům stojí na pilotech, které nechávají volné přízemí, půdorys je volný, členěný jen nenosnými příčkami, okna jsou pásová, průčelí volné a celý dům završuje plochá střecha se zahradou. Zdi jsou upraveny pohledovým betonem.
Viděla jsem už poměrně dost Le Corbusierových staveb, ale tato ční nad všemi. Je skutečně nádherná. Se svými hladkými bílými zdmi svítí uprostřed volné zatravněné plochy v zahradě a přesně podle toho, jak to architekt zamýšlel, nemůže být přehlédnuta jediným pohledem. Podle záměru architekta nabízí tak zvanou architektonickou promenádu, při níž užaslý návštěvník prochází mezi piloty ke vchodu do domu a po vstupu je okamžitě fascinován točitým schodištěm, s nímž souběžně stoupá na druhé straně domu i šikmá rampa. Ta končí až na obytné střešní terase, kde je z bíle omítnutých betonových půloblouků vykrouženo závětří.
Dmu jako osvobození architektury od detailu, nebo brutalismu, s oblibou používajícího pohledový beton.
ům na pilotech, které ponechají volné přízemí, volný

V přízemí najdeme prosklený vstup a vedlejší zelený půloblouk po pravé straně skrývá vjezd do garáže pro dva automobily. To byl v době, kdy automobilismus teprve začínal, neskutečný luxus.

 

Na hlavní obývací pokoj navazuje rozlehlá terasa. Skleněný předěl mezi místností a volným prostorem se dal částečně odsunout.

Pásová okna s výhledem do přírody v jedné z ložnic. Okno kopírují vestavěné skříňky s hliníkovým povrchem, které se opakují i na jiných místech, například, jak je vidět dole, i v kuchyni.

Koupelna

Střešní terasa je napůl zarostlá zelení a prolíná se s obytnými prostory, kde jsou uplatněny důmyslné detaily, které obyvatelům usnadňovaly život. Na rampu, která nás na terasu přivedla, navazuje okno jako její pokračování a jako průhled do přírody.

Tady bych si, s dovolením, našla místečko na čtení

Z čisté bělosti všech zdí vyčnívá tento pokoj s modrou výmalbou, kde jsou vystaveny některé návrhy Le Corbusierova nábytku

Pohled od přístupové cesty

Celý areál je obehnán kamennou zdí. U vstupní brány na pozemek stojí domek zahradníka, který přesně kopíruje styl domu.

 
Pokud vám v Paříži zbyde volný půlden a už jste tam všechno viděli, určitě stojí za to se sem, do klidného městečka Poissy, za prohlídkou vily vydat.

 

Poissy, 82 chemin de Vilier
Otevřeno denně kromě pondělí
leden-duben 10,00 – 17 00 hod

květen – srpen 10,00 – 18,00 hod
září – prosinec 19,00 – 17,00 hod
Vstupné 8 eur, do 25 let zdarma

 

 
Jak se tam dostat: RER A na konečnou Poissy, z nádraží autobusem 50 (směr La Coudraie) do stanice Villa Savoye

 

Versailles – Velký Trianon / Grand Trianon

hf1 komentář
Návštěvník, který se vydá do Versailles, nesmí kromě zámku a zahrad vynechat v severozápadní části zámeckého parku skupinu budov, které obohacují areál o další půvaby. Je to především Velký Trianon, na který se dnes podíváme, ale také Vesnička Marie Antoinetty, kterou jsme tady měli už loni v létě, a malý Trianon, na který se podíváme někdy příště.
 

Velký Trianon je se svojí zvláštní architekturou, inspirovanou italskými paláci, se sloupovím z růžového mramoru a porfyru a s bohatě zdobenými interiéry jednou z nejhezčích staveb v celém areálu. V roce 1687 ho nechal postavit Ludvík XIV. podle plánů svého oblíbeného arachitekta Julese Hardouina-Marsarta na místě, kde už předtím stával tzv. Porcelánový pavilon, kde se Ludvík XIV. skrýval před ruchem dvora se svojí milenkou Madame de Montespan.
Oproti tomu nový Velký Trianon sloužill spíše jeho rodinému životu. V době vlády jeho syna a následovníka Ludvíka XV. se z Velkého Trianonu stalo oblíbené místo královny Marie Leszczynské.
Sídlo si v dobách francouzského Císařství oblíbila i rakouská arcivévodkyně a maďarská a česká kněžna Marie-Louisa Rakouská z Habsburského rodu (a vnučka Marie Antoinetty), kterou v roce 1810 v rámci uzavření francouzsko-rakouského míru provdali za Napoleona. Císařovna obývala pravé křídlo zámečku, které je dodnes vybaveno v jejím stylu.
V levém křídle byl naopak vybudován v 60. letech minulého století prezidentský apartmán, který sloužil jak prezidentu de Gaullovi, tak i státním návštěvám.

 

Nejkrásnějším salónem v levém křídle je Zrcalový sál, jehož vzhled pochází ještě z dob Ludvíka XIV. Původní nábytek byl však rozprodán v době Francouzské revoluce, ten dnešní pochází z Napoleonovy doby.

Salóny císařovny Marie Louisy byly zařízeny v rudé barvě. Kromě salónu je zde i její ložnice.

Dobu krále Louise Philippa, který vládl v 1. polovině 19. století, ve Velkém Trianonu připomíná jeho byt, který zde byl také zachován, a který ohromuje zlatými potahy a polstrováním.

Součástí křídla, které obýval Napoleon s Marie-Louisou, je také tak zvaný Malachitový salón, kde císař vystavil dary, které dostal od ruského cara Alexandra I., a celá řada dalších salónů, sálů a ložnic.

Kromě rozlehlého zámeckého křídla, které Napoleon obýval s císařovnou, zde měl také malý pětipokojový byt, do kterého se uchýlil ještě před svatbou s rakouskou arcivévodkyní při svém příchodu do Versailles po rozchodu s předchozí manželkou, císařovnou Josefínou. Jeho nejoblíbenějším pokojem zde byl údajně tento Topografický salón, který mu sloužil současně jako knihovna, a který sousedil přímo s jeho ložnicí. Později byt využívaly Marie a Clémentine, dcery krále Louise-Philippa.

Kulatý hudební salón s krásnou mramorovou vykládanou podlahou býval prvním předpokojem Ludvíka XIV. Později zde bylo mezi okny instalováno malé pódium pro hudebníky, které dnes už neexistuje.

Nejkrásnější výhled na zahradu Velkého Trianonu se otvírá pod jónskými sloupy z růžového mramoru. Zahrada, upravená podle francouzského stylu, je plná obyčejných lučních květin. Navazuje na ni park. Po levé straně zahrady dosahuje pod vysokou balustrádu jedno z ramen Velkého kanálu, k němuž se však odtud, bohužel, nedá dostat přímo.

Celý areál velkého a Malého Trianonu a Vesničky Marie Antoinetty je od zámeckého parku oddělen plotem. Dovnitř se dá vstoupit pouze na určených místech, kde se současně prodává kumulovaná vstupenka do všech tří areálů za 12 eur, společně i se zámkem za 20 eur (v době, kdy nejsou pořádány hudební nebo vodní slavnosti), nebo za 27 eur v době hudebních či vodních slavností.

Další podrobnosti o vstupenkách a jejich koupi přes internet i informace a rady o tom, jak se dostat do Versailles, najdete TADY.