V rámci Dnů evropského dědictví byla v Paříži letos podruhé zpřístupněná i česká ambasáda. Leží v těsné blízkosti Champs de Mars, z jejích oken mají zaměstnanci výhled přímo na Eiffelovku a okolní čtvrť je jedna z nejnoblesnějších v Paříži.
Díky informační tabuli s historií paláce, kterou ambasáda umístila u vchodu, víme, že stavba z doby pozdního historismu pochází z roku 1912, kdy si ji nechala postavit kněžna Elisabeth Françoise Marie de la Ligne. Návrh ve stylu Ludvíka XVI. vypracoval architekt Pierre Humbert.
Zajímavostí je, že kněžna de Ligne pocházela z jednoho z nejstarších belgicko-francouzských šlechtických rodů La Rochefoucault, a také to, že její manžel Louis de Ligne byl přímým potomkem belgického prince Charlese-Josepha de Ligne, vojáka, diplomata a také spisovatele, který působil v druhé polovině 18. století v rakouských službách (zemřel ve Vídni v roce 1814) a často navštěvoval Čechy, kde se stýkal s francouzskými šlechtici, kteří sem uprchli po francouzské revoluci, ale také se svým starým přítelem Giacomem Casanovou, který dožíval na zámku v Duchcově.
Palác si od 1. října 1919 pronajala pro své velvyslanectví tehdejší česká vláda, která ho v roce 1924 odkoupila za čtyři miliony franků. V roce 1921 byl československým velvyslancem jmenován Štefan Osuský, který zde působil až do začátku druhé světové války, kdy z ambasády vytvořil centrum československého odboje, které zde fungovalo až do roku 1940.
Masarykova busta ve vstupní hale
Velký salon, kde ambasáda při příležitosti této akce uspořádala několik klavírních koncertů. V jednom z menších salonků potom probíhalo promítání českých kreslených filmů pro děti.
V průběhu koncertu bylo v sále plno
Hezké schodiště ve vstupní hale. Horní část budovy, na jejímž vrcholku je umístěná terasa, z níž je krásný výhled na Eiffelovku, bohužel při této příležitosti nebyla přístupná.
Další salonky v přízemí
V rámci dětských pořadů nesměl chybět krteček
Zahrada je sice malá, je to jen úzký pruh podél zadní a jedné boční části paláce, ale průčelí, které do ní vede, je stejně honosné, jako to uliční. A výhled… výhled také stojí za to.
Ještě jeden pohled do salonu, kde se stále odehrával koncert. Na jeho konec jsem nečekala, chtěla jsem ještě stihnout další ambasádu, která leží nepříliš daleko, a to čínskou, jejíž otevření při této příležitosti francouzský tisk hojně propagoval. Zřejmě i kvůli tomu před ní stála taková fronta, že jsem to vzdala a tím pro mě letošní Dny evropského dědictví skončily. Stihla jsem toho za ty dva dny poměrně dost, však postupně ještě uvidíte.
Městečko Rueil-Malmaison se svojí největší atrakcí, kterou je zámek, v němž žil Napoleon Bonaparte, jsme na blogu už viděli. Hezké upravené město žije dodnes ze své napoleonské tradice a ze slávy Prvního císařství, doby mezi lety 1804 a 1814, kdy byl Napoleon u moci a kdy se zasloužil svojí politikou a hlavně svými zbraněmi o vzestup Francie mezi evropské velmoci. My můžeme o jeho výbojích pochybovačně diskutovat, konec konců střední Evropě nepřinesly nic dobrého (dobře je to popsané v knize Napoleon a srdce Evropy od prof. Polišenského, pokud vás baví historie, bude se vám líbit), Francouzi však tuto dobu intenzivně prožívají a Napoleon je pro ně dodnes jedním z největších hrdinů jejich historie.
Oslavy Císařského výročí se od roku 2013 konají každý druhý rok, letos to tedy bylo už potřetí. Každý z ročníků se zaměřil na nejvýznamnější událost, jejíž výročí ten který rok nastalo. Letos to bylo 210. výročí uzavření Tylžského míru, spojenectví mezi Francií a Pruskem a Francií a Ruskem z roku 1807, kterým tyto tři země nastolily dočasný mír a přitom si rozdělily sféry vlivu v Evropě (spojenectví jim však vydrželo jen tři roky, než Napoleon otočil a zahájil svoje tažení do Ruska, to je ale už jiná historie.)
Francouzi si v rámci oslav připomínají nejen Napoleonovy úspěchy, ale také jeho manželku Joséphine Beauharnais, která ho provázela právě v letech jeho politického vzestupu, než se s ní v roce 1809 rozvedl, protože byla starší než on a už mu nemohla dát dědice, po kterém toužil. Pár měsíců na to se oženil se sedmnáctiletou rakouskou arcivévodkyní Marií Luisou (tím, kdo sňatek dojednal, byl údajně rakouský vyslanec v Paříži Karel ze Schwarzenberka), která měla nejen přivést na svět Napoleonovo dítě (což se podařilo téměř okamžitě, malý Orlík se narodil necelý rok po svatbě), ale také usnadnit Napoleonovy vztahy s Rakouskem. Tam to ovšem skřípalo, císař František I. ho nesnášel a nevěřil mu a i přes spojenectví, uzavřené před tažením do Ruska, se proti němu nakonec spojil s jeho nepřáteli.
Oslavy jsou rok od roku mohutnější, velkolepější a prestižnější. Účastní se jich doslova celé město a tisíce turistů, kteří tady díky rekonstrukci historických událostí, vojenským přehlídkám, koncertům vojenských kapel, pouličním divadelním představením, výstavám, přenáškám a desítkám dalších různých akcí prožívají kus velké historie. Akce se během minulé soboty a neděle konaly na mnoha místech v celém městě a zúčastnilo se jich přes 110 000 diváků, 800 hudebníků a 600 dobrovolníků, převlečených za vojáky Napoleonovy Velké armády.
Původně jsem na takovou monstr akci vůbec nehodlala jít, ale protože jsem v neděli byla poblíž, vlastně jen přes řeku v městečku Chatou, cestou zpátky jsem se pozdě odpoledne v Malmaison zastavila. Na zhlédnutí těch hlavních akcí to bylo pozdě, Napoleonův čestný průvod už dávno přešel, ale přesto jsem ještě tu pravou atmosféru oslav zažila (a byla jsem nakonec ráda, že to hlavní pominulo, protože i přesto tam byly všude pořád neskutečné davy lidí).
Jedna z nejmohutnějších akcí se konala ve velkém městském parku Bois-Préau, který se pro tuto událost nazýval Espace Austerlitz, Slavkovský prostor, na počest jednoho z nejvýznamnějších Napoleonových vítězství. Poté, co sem dorazili účastnící dopolední velké dobové vojenské přehlídky, se tu konaly ukázky drezúry koní a poté velký slavnostní koncert orchestru Republikánské gardy.
Vojenský koncert jsem tu sice stihla, ale vojenské pochody mě zas tak moc nebraly, tak jsem se vydala na průzkum dalších částí tohoto lesíka. A bylo se na co dívat. Jeho velká část byla zabraná vojenským ležením, kde v typických dobových vojenských stanech, mezi kterými se vyjímal největší polní stan Napoleona, trávili čas (včetně noci) dobrovolníci, kteří představovali vojáky Napoleonovy armády, všichni pečlivě převlečení v dobových uniformách všech možných šarží.
Dalším cílem byl samotný zámek Malmaison. Ten byl v průběhu oslav otevřený pro všechny zájemce zdarma a protože už jsem ho uvnitř viděla, rozhodně jsem se dovnitř s davem nehrnula a raději jsem se vydala do zahrad. I tam se procházela spousta lidí v dobovém oblečení, ať už v uniformách, nebo v civilních šatech. Někomu stačil dokonce jen třírohý napoleonský klobouk.
Interiér hlavního salónu jen přes okno poté, co v šest večer zámek zavřeli. Fotky z interiéru jinak najdete TADY.
Joséphine, která v zámku zůstala i po rozvodu (konec konců byl její, koupila ho ještě před svatbou s Napoleonem) a která zde i dožila, byla velkou pěstitelkou růží. Její růžová zahrada byla proslavená. Dnes se zde můžeme projít místy, kde byla zahrada částečně zrekonstruovaná, a i když teď v září už růže nebyly v dobré kondici, některé odolné odrůdy ještě pěkně kvetly.
Zahradní průčelí zámku
Zatímco pěstěné francouzské zahrady se rozkládají před zámkem a po jeho stranách, vzadu za zámkem najdeme anglický park a les. Na terase před zahradním průčelím se konala prezentace dronů, kdy za pomoci speciálních zařízení mohli lidé sledovat let dronu nad zámkem a zahradami. Fronta velká, takže nic z toho. Co mají drony společného s Napoleonem, jsem nepochopila, snad jen to, že kdyby existovaly už v jeho době, mohl mít dokonalý přehled o pozicích nepřátelských vojsk (nic lepšího mě nenapadá).
Cestou přes městečko potom potkáváme další a další lidi v kostýmech; už je ani nefotím, je jich tolik!
Mimochodem, to městečko – pokud byste se do Rueil-Malmaison vydali, nezapomeňte si projít jeho půvabné staré jádro kolem kostela Saint Paul Saint Pierre s přilehlými úzkými uličkami.
Dalším z mnoha míst, kde se konaly slavnostní akce, včetně dalšího koncertu vojenské kapely, byl Parc de l´Amitié, kde byla vytvořena zahrada císařovny Joséphine a její zvěřinec. Zahrada překypovala nádhernými hortenziemi a byla kouzelná, ale zvěřinec mi připadal doslova jako týrání zvířat. Kromě domácích zvířátek „pro děti“, jako byly ovečky, kozy, slepice a králíčci, sem byli přivezeny i lamy, oslíci, velbloudi, papoušci, pštrosi, volavky a další zvířata, která většinou buď žebrala o jídlo, nebo se krčila v rohu co nejdál od lidí. Smutné oči dětmi štvaného klokánka mě pronásledují dodnes.
U vchodu do parku stojí od loňského roku nová socha toho, kdo to tady všechno spískal a kvůli komu se to všechno vlastně konalo. Pokud vás zajímají ještě další podrobnosti a události, najdete je tady ve videu.
Uspořádání tak ohromné akce stojí spoustu peněz. Většinu nákladů (přes milion euro) však uhradili soukromí sponzoři a místní radnici tak celé oslavy stály jen 10% skutečných nákladů.
Městečko určitě stojí za návštěvu i mimo podobné události. Zámek s parkem je krásný a za procházku stojí i další zmíněné parky a centrum města.
Pokud jde o zámek, je otevřeno denně kromě úterý následovně:
duben-září 10-12.30 hod a 13.30-17.45 hod v týdnu a do 18.15 hod o víkendu, říjen-březen 10-12.30 hod a 13.30-17.15 hod v týdnu a do 17.45 hod o víkendu
Vstupné: běžně 6,50 eur nebo v době výstav 8,50 eur. Vstup pouze do parku 1,50 eur. Každou první neděli zdarma.
Jak se tam dostat: RER A do stanice „Rueil-Malmaison“ a potom pěšky nebo autobusem 27 do stanice „Le château“. Další možností je autobus 258 z La Défense do stanice „Le château“. Pozor, linka 258 má více tras a konečných, vy musíte jet autobusem, který má červené (a ne žluté) číslo. Malmaison leží v zóně 3. Pokud pojedete RER, budete potřebovat speciální lístek Billet Origine Destination (měl by na tuto trasu stát kolem 3-4 eur), na autobus potom potřebujete jízdenku Ticket+. Pokud pojedete autobusem z La Défense, stačí jízdenka Ticket+.
Kdo má kouzelnou tramvajenku Navigo, má veškerou dopravu v ceně.
Růžový nárožní dům se zakulaceným průčelím na honosné avenue de Wagram má na své fasádě kromě hotelového nápisu ještě nenápadnou pamětní desku. Připomíná, že v těchto místech stál dům, kde v druhé polovině 19. století žil český malíř Jaroslav Čermák.
Jaroslav Čermák přijel do Paříže kolem roku 1850, kdy hledal alternativu ke vzdělávání na pražské akademii, na kterou vstoupil ve svých sedmnácti letech. Nebyl tam však spokojen, odjel proto na další studia na akademii v Antverpách a přes další školu v Bruselu se nakonec dostal do pařížského ateliéru Louise Gaillata. Ve svých třiadvaceti letech získal cenu slavného pařížského Salónu, díky níž se zde rychle prosadil.
Čermák maloval i v Paříži témata z českých dějin (ostatně obraz, se kterým vyhrál na pařížském Salónu, se jmenoval Šimon Lomnický žebrá na pražském mostě) a díky svým cestám na Balkán později přidal i témata ze života v Černé Hoře a v Dalmácii. Se svým stylem se pohyboval na rozhraní novoromantismu, orientalismu a salonní tvorby. Svými tématy i provedením mi jeho obrazy připomínají o padesát let mladší Muchovu Slovanskou epopej.
Jaroslav Čermák zemřel v necelých čtyřiceti osmi letech 23. dubna 1878 v Paříži, jeho hrob tam ale nehledejte. Nachází se na Olšanských hřbitovech v Praze, kde má hned v blízkosti jednoho z bočních vchodů významné místo s monumentálním náhrobkem, který mu nechala zhotovit Umělecká beseda.
Koncept společně sdílených zahrad se v poslední době začíná pomalu rozšiřovat i u nás, zatímco v Paříži má už dlouhou tradici. Pařížané je zakládají na každém volném plácku. Nejde vždy jen o roztomilé učesané záhonky, viděla jsem už zahrady, které vznikly na místě zbouraného domu nebo proluky, kde není vhodná půda k pěstování – v takovém případě sem lidé nanosí dřevěné bedny, staré vany nebo jakékoliv jiné nádoby, které naplní hlínou – a voilà, záhonek je na světě.
Jedna z nejhezčích společných zahrad, kterou jsem v Paříži viděla, je vybudovaná v prudkém svahu, který sbíhá k obytným domům od zdi, vyznačující trasu vlaku RER v blízkosti parku Montsouris. Minule jsme se před ní zastavili při našem putování po stopách akvaduktu, dnes otevřeme branku a vejdeme dovnitř. Ostatně paní, která to tady má na starosti, mě zvala dovnitř hned, jak mě z dálky uviděla za plotem.
Zahrada má celkem 1200 m2 a chodí sem pracovat a odpočívat celkem 105 rodin (přes 320 lidí). Kromě toho sem v rámci pracovně výchovných aktivit dochází i děti z blízké školy a školky a z několika asociací, především pro handycapované. Pro ty jsou tady připravené záhonky v bedýnce, umístěné ve výšce, aby na ně dosáhli i z vozíku.
Vůbec si nedovedu představit, jak by to tady vypadalo, kdyby sem přišli všichni najednou, ale zřejmě něco takového nehrozí – já jsem tady byla v jednu červnovou sobotu dopoledne a kromě paní, která mě pozvala dál, tady nebyl vůbec nikdo. Paní se zřejmě nudila, protože mě provedla celou zahradou a pořád by si povídala. Nakonec se mě – jako všichni – zeptala, odkud jsem, a podivila se, že z Prahy, prý to není možné a určitě musím být z Brazílie (no jistě, protože se svými blond vlasy a nazelenalou pletí vypadám určitě jako typická Brazilka). Mám prý stejný přízvuk jako její švagrová, a ta tedy pochází z Brazílie.
Za zdí je vidět pantograf a hluk projíždějícího vlaku se tady nese do dálky v pravidelných intervalech, tlumí ho však všudypřítomná popínavá zeleň a stromy. Ve spodní části zahrady najdeme i malé jezírko, mokřad a ve stráni mikro vinici a včelí úl. Na jezírku plavou kachny, v mokřadu skřehotají žáby a když je klid, prý tu pobíhají i ježci. Zkrátka takový malý ráj uprostřed města. Pojďte si ho se mnou prohlédnout..
Jardin de l´Aqueduc
14. obvod, rue de l’Empereur Valentinien
O akvaduktu, který přiváděl do jižní části Paříže vodu z nedalekých předměstí, jsem psala už před třemi lety TADY. Tehdy jsme ho viděli za městem, kde v „dvouměstí“ Arcueil-Cachan mohutnými dvoupatrovými oblouky překlenuje údolí. Spodní patro akvaduktu pochází ze začátku 17. století, kdy ho nechala kolem roku 1613 vybudovat Marie Medicejská, italská manželka francouzského krále Jindřicha IV., aby jí pomohl vyřešit problémy se zásobováním vody v jejím novém paláci, kolem kterého nechala založit zahradu, kterou dnes známe pod názvem Lucemburská. Druhé patro oblouků bylo nadstavěno později, až v druhé polovině 19. století.
Trasa akvaduktu procházela od města Rungis v délce třináct kilometrů až do oblasti dnešní pařížské observatoře. Jeho průběh a fungování bylo kontrolováno díky dvaceti sedmi vodovodním domkům, z nichž jeden jsme viděli přímo pod mostem v Arcueil. Po celé trase jich dodnes zůstalo zachováno dvacet tři a já jsem už v tom minulém článku slibovala, že je časem všechny projdu. To se zatím, bohužel, nestalo, ale našla jsem alespoň ty, které vedou uvnitř Paříže, společně s posledními zachovalými zbytky akvaduktu. Pojďme se na ně podívat.
Trasa akvaduktu byla v roce 1874 v těsné blízkosti parku Montsouris na hranicích města svedená do nového vodojemu a dodnes je funkční. Starý kus trasy, kompletně zahloubený, který vedl od hranic Paříže do starého vodojemu, při výstavbě a rozšiřování města vzal za své. Přesto se však podařilo několik metrů objevit a zachovat.
U severního cípu parku Montsouris najdeme dnes enklávu nových domů. Když v roce 1996 začaly buldozery hloubit jejich základy, netrvalo dlouho a narazily na tři kamenná a betonová koryta. Ta byla pozůstatky nejen medicejského akvaduktu, ale i původního galsko-římského, který v době, kdy se Paříž ještě jmenovala Lutécie a kdy v místech dnešní Latinské čtvrti stálo římské město, přiváděl vodu do řínských lázní, jejichž pozůstatky jsou dodnes zachovány při dolní části boulevardu Saint-Michel. Při záchranných pracech byla koryta zachována a neuvěřitelně pracně a vynalézavě zakomponována do stavby.
U zdi, která je v avenue Reille odděluje od silnice, spatříme poprvé kus starého betonového koryta medicejského akvaduktu, ukrytého za sklem jako památka a opatřeného bronzovou pamětní deskou. V těsné blízkosti v přízemí prvního z nových domů uvidíme další kus, tentokrát i s tunelem, kterým koryto procházelo.
V roce 2013, kdy medicejský vodovod slavil 400 let od svého vzniku, byla připravena i malá výstava o jeho historii a záchraně. Všechny informace jsou tak dodnes okolojdoucím k dispozici.
Když obejdeme blok domů, dostaneme se k parčíku, u něhož na křížení dvou ulic, jejichž názvy připomínají římské císaře, na nás vodovod vykoukne znovu.
Pamětní desky, vložené v chodníku, upozorňují svými zobrazeními jak medicejský, tak i římský původ akvaduktu
Protější park ve svém terénu zachovává tři podlouhlé hrboly, vyznačující tři trasy vodovodních koryt. Na tom nejvyšším stojí vodovodní domek. Z kraje parku k němu vede otevřený tunel, který ukazuje, jak vypadal jeho vnitřek i se schody, po kterých se ke korytu sestupovalo.
Sluší se ovšem říct, že domek není původní, byl postaven podle vzoru jiného, ke kterému se ještě dostaneme.
Nahoře vidíme druhé, menší koryto, které vede přes park. V jeho blízkosti prochází i třetí, to bylo zaslepeno a i když je zvenčí vidět, nechci vás zas tak moc unavovat stále stejnými fotografiemi. Za parkem se koryta ještě jednou objevují a poté nenávratně mizí ve svahu, který vznikl navážkou při budování trasy vlaku RER, při jejíž stavbě byly veškeré stopy akvaduktu a dalších dvou vodovodních domků zničeny. Ve svahu leží zajímavá zahrada, do které se podíváme příště.
Pozůstatky akvaduktu se objevují až zhruba o osm set metrů dál u zadní strany nemocnice La Rochefoucault na avenue René Coty, kde stojí na zahradě další vodovodní domek, ten, který sloužil jako předloha k postavení toho předchozího.
Od těchto míst se pak další stopy ztrácejí. Oblast mezi place Denfert-Rochereau a observatoří, kam akvadukt mířil, byla hustě zastavěná v minulých stoletích, kdy ještě žádné podzemní nálezy nikoho nezajímaly.
Pokud si chceme akvadukt ještě jednou připomenout, nezbývá, než se vydat do místa jeho konečné destinace dalšího půlkilometru odtud. Tam leží malebný domeček, ve kterém bydlel a pracoval vrchní královský vodovodní mistr Thomas Francine.
Je to poslední z vodovodních domků na celé trase, který nesl číslo dvacet sedm. Byl postaven v roce 1619 a začal fungovat po vybudování celé trasy vodovodu v roce 1623. Oproti těm ostatním byl mnohem větší nejen proto, že v něm „le fontainier“ žil, ale především proto, že se v jeho podzemí ukrýval rezervoár, z něhož byla voda rozváděná po celé jižní části Paříže.
Voda přitékala podzemním potrubím a kanály ji distribuovaly do tří oddělených nádrží. Ta největší, do níž teklo 40 % přiváděné vody, sloužila k zásobování Lucemburského paláce a zahrad, druhá, nazývaná Karmelitská, se svými 30 % zásobovala okolní církevní zařízení, zatímco zbývajících 30 % vody bylo určeno do veřejných kašen, kde ji čerpal pařížský lid.
Jedna z menších nádrží i s přívodním kanálem. Na zdi je vsazená pamětní deska v latině, která připomíná zásluhy krále Ludvíka XIII. (a tedy syna Marie Medicejské) na zásobování lidu vodou. Text, který byl nalezen v Národním archivu, pochází z roku 1598 a byl určen pravděpodobně pro první vodovodní domek v Rungis. Sem byl umístěn až v roce 1995 v rámci prováděných vykopávek.
To nejzajímavější je zde ovšem ohromná nádrž, do které vás průvodce přinutí vlézt tím přítokovým kanálkem (ať žijí klaustrofobové jako jsem já). Ještě do druhé poloviny 19. století nádrž sloužila k uchovávání zásob vody, ale od té doby, co ji nahradil rezervoár Montsouris, je prázdná.
Zatímco celý tento vodovodní systém zásoboval jižní část města, do té severní byla přiváděna voda z vršku kopců nad dnešní čtvrtí Belleville, kde je také zachována podobná řada vodovodních domků.
Celá trasa, kterou jsme ušli dnes, je zároveň i hezkou a zajímavou procházkou. Bohužel domek královského vodovodního mistra, la Maison du fontainier, který je určitě tou nejzajímavější částí, není běžně přístupný. Dá se do něj podívat jen v rámci organizovaných prohlídek asociace Paris historique (informace TADY), nebo při Dnech evropského dědictví. Třeba zrovna tento víkend.
Adresy: Avenue Reille, rue de l´Empereur Valentinien, avenue René Coty, avenue de l´Observatoire
Jednoduše jen třemi jmény hlavních protagonistů se představuje jedna z nejzajímavějších výstav, kterou je momentálně možné v Paříži navštívit. Koná se v Muzeu moderního umění a jsou na ní konfrontována tři výtvarná esa první poloviny 20. století – André Derain (1880 – 1954), Balthasar Kłossowski, řečený Balthus (1908 – 2001), a Alberto Giacometti (1901 – 1966).
Všichni tři se spolu přátelili od 30. let, kdy se začali navštěvovat v ateliérech kolem Montparnassu a Saint-Germain, ale ve výstavním prostoru se spolu setkávají poprvé. Můžeme tak přímo na zdech muzea porovnávat jejich malířský styl v devíti malířských tématech. Tím prvním je auportrét, kde se autoři sami představují.
Devatenáctiletý Alberto Giacometti v roce 1920
André Derain a jeho rodina ve stejném roce
Balthus v roce 1935
Dalšími společnými tématy je zátiší, krajna, portréty společných přátel, díla se stejným modelem nebo se stejnou inspirací, pocházející od neoklasicismu až po dobu Courbeta či Corota, a také jejich návrhy kostýmů a scén pro divadlo.
Nahoře je zátiší podle Balthuse (1940), dole Derainovo (1938) a ještě níž Giacometti z roku 1960.
Ze všech 350 vystavených děl musím zmínit to, které patří mezi moje nejblíbenější. Kráčejícího muže Alberta Giacomettiho jsem viděla poprvé skutečného na jihu Francie v Saint-Paul-de-Vence v nádherných výstavních prostorách Nadace Maeght a i když jsem ho znala už předtím z fotografií, byla to láska na první pohled. Od té doby jsem se ho viděla už několikrát na různých místech od Paříže až po Washington a pokaždé z něj mám radost, jako bych potkala starého známého.
Giacometti vytvořil stylizovanou figuru, která se nakloněným tělem prodírá prostorem, ve třech verzích, které se od sebe liší právě náklonem těla a výškou. První dvě verze byly odlity v několika kopiích (první v deseti, druhá v devíti), zatímco třetí existuje jen v originále. Když se jedna z těchto kopií v roce 2015 dostala do dražby, byla prodána za 141 miliónů dolarů a stala se tak hned po jednom Picassově obrazu dílem, které kdy dosáhlo v prodeji nejvyšší ceny.
Výstava trvá až do 29. října 2017. Pokud máte do té doby naplánovanou cestu do Paříže a zajímá vás výtvarné umění, určitě si tento mimořádný projekt nenechte ujít.
Musée d’Art moderne de la Ville de Paris 16. obvod, 11 Avenue du Président Wilson
Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, ve čtvrtek do 22 hod
Vstupné 12 eur
Jak se tam dostat: metro Alma Marceau nebo Iéna (linka 9)
Bude to dnes takový text o nemocnici a o ne-nemocnici. Sice se tak ty staré budovy bývalé dětské nemocnice v blízkosti pařížské observatoře ve 14. obvodu pořád ještě jmenují, ale ke svým účelům už neslouží. Nemocnici zavřeli v roce 2012, provozy byly přesunuty do jiných zařízení, a od té doby tady bylo prázdno. Až v loňském roce je dostala do prozatímního pronájmu společnost, která zde vytvořila dočasné ubytovací a společenské centrum; to vše do doby, než bude definitivně připraven projekt nové ekočtvrti, která by tady na téměř třech a půl hektarech měla vyrůst.
Hlavní budovy bývalé nemocnice sloužily před francouzskou revolucí jako oratoř. V roce 1800 byly i s kaplí sv. Trojice přeměněny na nalezinec a dětskou nemocnici. Po celé 19. století se tady o děti staraly sestry z kongregace sv. Vincenta z Pauly, které už od 20. let minulého století byly postupně nahrazovány civilním personálem, který jeptišky vystřídal definitivně v 60. letech. Církevní název nemocnice však zůstal v platnosti dodnes.
Průčelí kaple z avenue Denfert-Rochereau je už dávno zaslepeno a dovnitř se vstupuje bočním vchodem přímo z vnitřního dvora bývalé oratoře. Ten je, bohužel, většinu času zavřený; mně se podařilo dostat dovnitř až napodruhé. Kaple sice není odsvěcená, ale ani není funkční. Občas se v ní koná nějaká výstava nebo koncert.
Nádvoří před kaplí
Chodby bývalé oratoře jsou zdánlivě dobře zachovány, šachovnicová dlažby chodeb je zútulňuje a ani vybavení na první pohled není nijak děsivé (na rozdíl od vybavení běžně fungující nemocnice na jihu Itálie, kterou jsem navštívila před pár týdny a která působila dojmem, jako by se tudy právě přehnala válka).
Ve vyšších patrech funguje ubytovna pro ženy, tam raději nepůjdeme.
Většina budov bývalé nemocnice je teď využívána asociací, o které jsem mluvila už nahoře. Ta si jejich interiér i exteriér upravila pro své potřeby poměrně alternativně – na zdech najdete street art i graffiti, v některých nemocničních pavilonech se hraje divadlo, jiné slouží jako výstavní prostory, někde fungují umělecké ateliéry a v jednom z nich najdeme knihovnu i s čtenářským koutkem. Na volném prostranství byly postaveny dřevěné stánky, které při větších akcích slouží pro občerstvení nebo prodej.
V kontejnerech vyrostly malé zahrádky, a při jedné v bočních zdí ve velké voliéře pobíhají slepice. Však se na to všechno podívejte.
Pokud by vás zajímal rezidenční projekt, který se tady připravuje a který by měl být zahájený příští rok, podrobnosti s fotografiemi a plánky najdete TADY. Vyplývá z něj, že většina budov by měla být zachována, jen na místě, kde dnes stojí kotelna a některé pomocné budovy, budou vestavěny dva nové domy.
Podobných projektů, v jejichž rámci je prostor dočasně propůjčen různým společenským aktivitám, je v současné době v Paříži několik. Nedávno jsem jeden z nich viděla i ve čtvrti Ménilmontant, kde na místě staré továrny na zrcadla, která byla několik let načerno zabrána jako squat a ateliéry, už stojí tabule s obrázkem rezidenčního domu, který tady vyroste. Do zahájení prací však už vybouranou a vyčištěnou plochu pronajali nedalekému kulturnímu centru Bellevilloise, které tady udělalo letní scénu a kavárnu.
Připadá mi to jako dobrý nápad a jsem ráda, že třeba majitel karlínských kasáren v Praze tuto praxi také zavedl. Víte o nějakém dalším podobném projektu?
Hôpital Saint-Vincent-de-Paul
14. obvod, 18 avenue Denfert-Rochereau
Jak se tam dostat: metro Denfert-Rochereau (linky 4 a 6), RER B
Kavárna, do které se dnes podíváme, toho pamatuje opravdu hodně. Je skutečnou pařížskou institucí, kterou prošla řada slavných předminulého, minulého i tohoto století. Z těch nejstarších připomeneme třeba Émila Zolu, Guy de Maupassanta, ale také Čajkovského, Oscara Wilda, Ernesta Hemingwaye nebo Josephine Bakerovou. Ti všichni obdivovali interiér plný luxusu, vytvořený ve stylu Druhého císařství, doby, kdy byl u moci Napoleon III. a kdy Paříž zažívala mohutnou přestavbu středověkých čtvrtí na moderní velkoměsto, plné širokých bulvárů, lemovaných unifikovanými činžovními domy, navrženými architekty barona Haussmanna.
V jednom z těchto domů, pocházejícím z posledního období přestavby města, který nechal postavit finančník August Pereirepodle návrhu architekta Alfreda Armanda, vznikla v přízemí honosná kavárna. Její interiér dodnes v sálech, členěných zlacenými korintskými sloupy, předvádí nádheru své doby: malované stropy, rozlehlé zrcadlové plochy, obrovská okna, sbližující svět uvnitř s tím venku na bulváru, štuky, sochy, fresky a tepaná svítidla. Není divu, že už je dlouhá desetiletí památkově chráněný. Kavárna byla slavnostně otevřena v roce 1862 za přítomnosti Eugenie de Montijo, manželky Napoleona III., a orchestr, který tu při této příležitosti vyhrával, dirigoval sám Jacques Offenbach.
O pět let později se v Paříži konala Světová výstava a její návštěvníci, kteří se v kavárně střídali jak na běžícím pásu, vychválili její krásu v tisku tak, že se od té doby stala nedílnou součástí všech turistických průvodců (dodávám bohužel, protože to znamená i dnes davy turistů). Přitažlivým a prestižním prvkem, proč se právě sem v dalších desetiletích hrnula pařížská smetánka, byla určitě také těsná blízkost tehdy právě dostavěné pařížské Opery.
Opera Garnier v pozadí
Historický interiér
Co si budeme povídat, posezení v kavárně a restauraci (protože jako většina francouzských „Café“ i tato je nejen kavárnou, ale hlavně restaurací) není při vší té tradici, historii a kráse nic levného. Káva však stojí jen o málo víc, než na jiných, méně honosných místech a i když už jsem určitě pila lepší, přesto nelituju. Pařížská historie za to prostě stojí.
Velký hranatý oblouk Grande Arche uzavírá perspektivu a ukončuje symbolicky vzdušnou osu, která vede od pyramidy v Louvru přímou cestou přes Tuilerijskou zahradu, place de la Concorde, Champs Elysées, Vítězný oblouk a Porte Maillot až do moderní čtvrti La Défense. Svým názvem (méně už tvarem) napodobuje nejen Vítězný oblouk, ale i oblouk Caroussel před Louvrem.
Oblouk byl dokončen v roce 1989 a otevřen symbolicky 14. července při příležitosti oslav dvoustého výročí Francouzské revoluce.
Autory návrhu, kteří vyhráli výběrové řízení, byl dánský architekt Johan-Otto Von Spreckelsen a Francouz Paul Andreu. Podle zadání soutěže měla stavba symbolicky vévodit moderní čtvrti, která na území obce Puteax začala vyrůstat už v roce 1956 postavením na svoji dobu hypermoderního výstavního pavilónu a od roku 1965 stavbou prvních věžáků.
Stavba byla mimořádně obtížná, protože kromě nadzemní části musela vyřešit složitý podzemní systém, propojený se stanicí metra a vlaku, vedlejším obchodním domem a přilehlou silnicí. Má tvar otevřené kostky, jejíž každý strana měří sto metrů. Uvnitř oblouku sídlí řada státních i soukromých společností.
Kromě kanceláří, které stavbu zaplňují, oblouk nabízí na svém vrcholku i vyhlídkovou terasu. Ta byla v posledních sedmi letech zavřená poté, co výtahu, který návštěvníky dopravoval nahoru, upadla kladka. Několik let trvala příprava rekonstrukce, která se uskutečnila za poslední dva roky. Letos 1. června byla střecha znovu zpřístupněna.
Terasa je umístěná ve výšce 110 metrů a nabízí panoramatický výhled na všechny čtyři strany. Výhled odtud je neskutečný a za dobrého počasí vidíme nejen celou osu až do centra Paříže, ale také většinu významných památek.
Za Vítězným obloukem jsou vidět zdi Louvru, vlevo za ním věž Saint-Jacques a pařížská radnice Hôtel de Ville. Vpravo se od Vítězného oblouku táhne dlouhá střecha Grand Palais i s věžičkou nad křížením křídel a úplně vpravo nahoře vidíme hranaté věže Notre-Dame-de-Paris. Když si přiblížíme Vítězný oblouk, uvidíme přímo v jeho ose za hradbou předměstských paneláků umělou skálu v zoologické zahradě v parku Vincennes, dobrých 18 kilometrů od místa, kde teď stojíme.
Směrem k jihu máme výhled na další pamětihodnosti. V zákrytu se nám tady srovnala Eiffelovka s montparnasským věžákem a před nimi v zeleni Boulogneského lesa roztahuje své skleněné plachty nová budova nadace Fondation Louis Vuitton.
Směrem k severu naopak průhledem mezi mrakodrapy uvidíme baziliku Sacré-Coeur na Montmartru i se zvonicí a vedlejším vodojemem
Přímo pod námi pulsuje životem piazzetta se všemi uměleckými díly, které jsou na ní rozesety. Můžeme si tak prohlédnout shora třeba červeno-modro-žlutou plastiku Dvě fantazijní osoby, vysokou dvanáct metrů, kterou vytvořil Joan Miró.
Na střechu jezdí dva výtahy, které mají podobu ocelovo-skleněných kapslí. Jsou rychlé, tiché a celé prosklené, takže z nich vidíme nejen zblízka samotnou budovu, ale také třeba hřbitov obce Puteaux, který je utopený hned za poslední zdí La Défense.
Oblouk má nahoře rozlehlou plochu lemovanou skleněnými stěnami, které umožňují výhled. Až úplně nahoru se dostaneme po schodech z předposledního proskleného patra, ve kterém kromě kavárny a restaurace najdeme i výstavní sály, které jsou věnované fotožurnalistice.
Výhled ze střechy a následná procházka mě tentokrát s La Défense trochu smířily. Jak správně hádáte, neměla jsem ji ráda a naposledy jsem tam byla někdy před patnácti lety. Tentokrát mi to připadalo jako příjemná procházka, zrcadlení mrakodrapů mě bavilo a střed promenády, za ty roky už trochu zarostlý stromy, dostal aspoň trochu lidský rozměr. Kdo ví, třeba se tam nakonec někdy vydám znovu.
La Grande Arche Otevřeno denně od 9,30 do 18,30 hod
Vstupné 15 eur, děti do 3 let zdarma
Jak se tam dostat: metro La Défense (linka 1). Pozor, do La Défense jede i vlak RER A, tomu je lépe se vyhnout, neplatí na něj obyčejná jízdenka Ticket+, ale je potřeba mít speciální lístek. S tramvajenkou Navigo jedete ovšem zdarma.
Jedno z těch malých příjemných muzeí, kde na rozdíl od velkých a tradičních sálů nikdy nenajdete davy lidí, sídlí v samém centru čtvrti Marais. Je v němvystavena sbírka umění, kterou za svůj život shromáždil Ernest Cognacq, zakladatel obchodního domu la Samaritaine. Byl milovníkem umění 18. století a přál si, aby byla sbírkapo jeho smrtizpřístupněná. Jeho žena Marie-Louise Jay, jejíž jméno také muzeum nese, po jeho smrti v roce 1928 instalovala sbírku v paláci, těsně sousedícím se Samaritaine, ale když byl obchod zavřen a poté v roce 1974 prodán, byla sbírka, která se mezitím dostala do vlastnictví města, přestěhována do paláce Donon v Marais, kde je otevřená pro veřejnost od roku 1990.Sbírka obsahuje nejen malířská a sochařská díla, ale také dobový nábytek a dekorační předměty z 18. století.
O muzeu jsem tady už psala před pěti lety, ale protože se od té doby změnila výstavní koncepce a sály byly přeorganizovány, znovu jsem se tam nedávno podívala.
Výstava je zajímavá už jen tím, že ukazuje, jak vypadal bohatý obytný palác, a i když majitelé sbírek s ním neměli nic společného, jejich sbírka sem dokonale zapadá. Rozmístěný nábytek doplňuje malby na stěnách, kde je nejvíce zastoupený Fragonard a Antoine Watteau. Muzeum vlastní i obrazy od Rubense a Rembrandta, ty ale v současné koncepci nejsou vystaveny. Tím nejcennějším, co je zde možné momentálně vidět, je proto tento Banket u Kleopatry od Giambattisty Tiepola.
Výstava, která je tu momentálně prezentována, se jmenuje Vkus 18. století. Představuje běžný život v této době.
Kromě velkých děl sbíral Ernest Cognacq i menší dekorační předměty. V několika vitrínách jsou zde vystaveny drobné sošky, bysty a vázy ať už s dobovým nebo antickým námětem.
Mezi různými kusy nábytku vyniká tento cenný exemplář postele z roku 1785
V půdních prostorách je vybudovaný velký sál, který slouží muzeu k různým vzdělávacím nebo i výstavním akcím. Je přístupný i v době, kdy se zde nic nekoná, protože samotným výstavním předmětem je tady krásný původní krov.
Na nádvoří, kam je vidět z i z oken nejvyššího patra, se letos v létě, ale výhradně jen o víkendech, usídlila kavárna. Na posezení je skvělá, ale káva, nerada to říkám, káva byla snad ta nejhorší, co jsem kdy pila. Cokoliv jiného si tady můžete vždy dát až do poloviny října.
V poslední době byla také zpřístupněná zahrada muzea. Vchod do ní však nevede přímo z paláce, ale ze zadní strany z rovnoběžné rue Payenne.
Musée Cognacq Jay
4. obvod, 8 rue Elzévir
Otevřeno denně kromě pondělí a svátků od 10 do 18 hod
Vstup do trvalých sbírek zdarma, na krátkodobé výstavy se platí vstupné v různé výši podle druhu výstavy
Masarykova busta ve vstupní hale
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.