Zámek Rambouillet se letos v létě otevřel pro veřejnost po dvouletém restaurování. Mohla bych napsat, že proto září novotou, to by však u památky se středověkým původem asi nebylo nejvhodnější, takže se spokojím s tím, že řeknu, že ho restaurátorské práce vybrousily do té nejlepší podoby.
Původ zámku sahá až do poloviny 14. století do doby vlády Karla V., kdy si ho nechal postavit královský soudní rada Jean Bernier. Jako většina tehdejších šlechtických domů na venkově, i Bernierovo sídlo mělo na základě výnosu krále Františka I. podobu opravdového opevněného zámku s vodními příkopy, hradbami a mohutnými věžemi. Ty jsou ostatně základem stavby i dnes. Hrad postupně prošel vlastnictvím několika dalších královských úředníků, kteří měnili jeho podobu nejen podle předpisů a módy, která kdy právě vládla, ale také podle potřeby, vyvolané několikerým vypleněním a pobořením. V roce 1706 ho od tehdejšího majitele, bohatého finančníka a politika Fleuriau d’Armenonville, který zámku vtiskl dnešní půdorys a vytvořil kolem něj zahradu a park, násilně odkoupil nemanželský, ale legitimizovaný syn Ludvíka IV. a Madame de Montespan Louis-Alexandre de Bourbon. Ten zámek kompletně přestavěl, vytvořil nádvoří, sjednotil průčelí a dokoupil další pozemky v okolí. Po jeho smrti zámek zdědil jeho syn vévoda z Penthièvre, který se zde narodil a vyrostl, příliš si ho ale neužil. Historie se zopakovala a i on byl nucen prodat zámek mocnějšímu, který si na něj udělal zálusk. Tím byl král Ludvík XVI., který ho v prosinci 1783 převzal do svého vlastnictví a kromě dalších úprav nechal kolem zámku vystavět nejenrozlehlé stáje pro pět set koní, ale dokonce icelé městečko, které dokázalo pojmout přes čtyři stovky služebníků, kteří na něm pracovali.
Nejstarší částí zámku je kulatá věž s cimbuřím, v níž v roce 1547 údajně zemřel král František I.
Zámek byl v majetku francouzských králů až do francouzské revoluce v roce 1789, po níž zůstal opuštěný. Život sem znovu přivedl až Napoleon Bonaparte, který si ho oblíbil a rád sem jezdil na lov. Údajně tady strávil i několik nocí v červnu 1815, těsně před svojí abdikací a odjezdem na Elbu.
Od roku 1883 se zámek stal letním sídlem francouzských prezidentů. Tím prvním, který sem začal jezdit, byl Jules Grévy, po němž se tady vystřídala celá plejáda francouzských nejvyšších státníků. Konalo se tady také několik mezinárodních zasedání na nejvyšší úrovni, především v době vlády prezidenta Giscarda d´Estaing, který sem v roce 1975 pozval na první setkání zástupce dalších pěti nejrozvinutějších zemí, ale v rámci svých návštěv ve Francii sem přijel i Boris Jelcin, Nelson Mandela, Husní Mubarak a další. V roce 1999 zde byl představen návrh mírové dohody mezi Jugoslávií a albánskými Kosovci, kterou Jugoslávie odmítla, což následně vedlo k válce v Kosovu.
V roce 2009 byl zámek převeden do správy Centra pro národní památky a jen o něco později zpřístupněn veřejnosti. Po nedávných restauračních pracech máme možnost prohlédnout si zámek v celé jeho zrenovované kráse. Na konci léta, kdy jsem se tam vypravila, byla zatím otevřená jen jedna část, zatímco na jiných místech se ještě pracovalo.
Z původního mobiliáře a dalšího vybavení nezůstalo dnes na zámku prakticky nic. Můžeme tak aspoň obdivovat vyřezávané obložení stěn a především gobelíny a obrazy, kterými jsou pokryty stěny, a které sem byly přemístěny většinou v době francouzských prezidentů.
Zahrada a park, které se rozkládají kolem zámku, si zachovaly svoji původní rozlohu a tvar z doby svého založení v roce 1699. Těsně u zámku leží francouzská zahrada s upravenými květinovými záhony a exotickými stromy s citrusy v ohromných květináčích. Na ni navazuje anglický park s alejemi stromů. Hlavním prvkem parku je rozlehlá vodní plocha, kolem které byla vybudována síť kanálů, mezi nimiž tak vznikly ostrovy. Kdysi na nich byly umístěny umělé jeskyně, skály, sochy a altánky, z nichž jen některé zůstaly zachovány dodnes.
Největší zachovalou stavbou v parku je tak zvaná Královnina mlékárna, statek, který v roce 1789 nechal postavit Ludvík XVI. pro Marii Antoinettu podle vzoru její versaillské vesničky. Pověst říká, že to udělal z lásky, ale ve velké tajnosti, protože už tehdy bylo království ve velké finanční tísni a on se obával reakce dvora i lidu.
V obkroužení nízkými budovami statku, kde dnes najdeme obchody se suvenýry, stojí oválná neoklasicistní stavba se zlaceným nápisem a s medailonem s krávou, který připomíná, že právě zde královna pořádala ochutnávky mléčných výrobků ze své farmy. Uvnitř stojí pod kupolí kulatý mramorový stůl, na němž bývaly produkty vyloženy (ten dnešní sem ovšem nechal umístit až Napoleon). Stěny kolem jsou vyzdobeny dalšími medailony s tématikou zpracování mléka a výroby různých produktů z něj.
V druhé místnosti této stavby je vytvořená umělá grotta s bílou mramorovou sochou bohyně Amaltheiy, jejíž mytologie částečně souvisí s posláním celé stavby. Tato řecká bohyně totiž ve své přijaté podobě kozy svým mlékem odchovala Dia (kterého matka porodila potají na Krétě, aby ho jeho otec Kronos nespolkl, jako jeho všechny předchozí sourozence).
Za Královninou mlékárnou se dostaneme hlouběji do parku mezi umělé stavby a kanály
Stavbou, kterou si tady nesmíme nechat ujít (a která tvoří součást prohlídkového okruhu společně s mlékárnou), je chaloupka, jejíž nenápadný venkovní vzhled svádí k přehlédnutí. Byla by to škoda, protože má jedinečný interiér, celý vyložený mušlemi, perletí a mramorem. Bohužel se uvnitř nesmí fotit, ale představte si kruhovou místnost, odshora až dolů vyloženou perletí, která na zdech vytváří obrazce a medailony. Nechala si ji v letech 1770 – 1780 vytvořit princezna de Lamballe, snacha jednoho z minulých majitelů vévody z Penthièvre.
Cesta parkem nás vede kolem celé vodní nádrže tak, abychom se dostali zpět k zámku. Místy mezi stromy prosvítají stavby ve městě s věží kostela uprostřed. Pokud byste se sem vypravili, nechte si nějaký čas i na městečko, se svým starobylým královským šarmem určitě stojí za to.
Zámek Rambouillet je další z perel bývalého francouzského království, které se nacházejí na jihozápadě Paříže. Podobných staveb je tady mnoho a ani časté návštěvy Paříže mi nestačí k tomu, abych je všechny zmapovala. Tak snad postupně jednu po druhé.
Château de Rambouillet Otevřeno denně kromě úterý od 10 do 12 hod a od 14 do 17 hod
Vstupné 9 eur, do 25 let zdarma
Vstupné zahrnuje prohlídku mlékárny a perleťového domku, které se konají vždy v 11,15 a 15,30 hod
Jak se tam dostat:
Vlakem z nádraží Montparnasse (směr Chartres)
Zpáteční jízdenka stojí kolem 20 eur, kdo má kartu Navigo, jede zdarma
Pořád ještě vzpomínám na blog jedné slečny, která si někdy před dvěma lety stěžovala, že v Paříži nejsou vůbec žádné kavárny. Zarazilo mě to, já tam přece chodím z kavárny do kavárny, ale až po přečtení celého jejího článku jsem pochopila, jak to myslela. Hledala totiž takové ty hipsterské kavárny, kde dostanete překapávanou kávu v něčem, co vypadá jako chemická kádinka, a obsluha se na vás tváří zle, když k ní chcete cukr a nedejbože i mléko, kde vám přinesou domácí limonádu v zavařovačce (nic proti domácí limonádě, jen jsem nějak nepochopila, proč mám pít něco sladkého, a tu módu zavařovaček už vůbec ne), kde mají k jídlu chleba s avokádem a banánové lívance a kde je největším hitem otlučená zeď, špinavá podlaha a kde na toaletě chybí zrcadlo.
Stejně ale hledala špatně, protože i takových míst je v Paříži spousta a pár jich mám taky zmapovaných, ale ať se nezlobí, pro mě musí být pravá pařížská kavárna jiná. S proutěnými křesílky venku, uvnitř trochu ošuntělá, ale útulná, s pohodlnými židlemi u stolků, které mají pod sklem starou reklamu na pravou čokoládu nebo upoutávky na poslední divadelní představení z roku 1920, kde mi ráno přinesou café crème nebo café noisette, ale klidně taky capuccino, proč ne, a rovnou se zeptají, jestli si k němu dám i croissant, a kde mi na stůl postaví automaticky i karafu s vodou. Taková kavárna v centru může mít pár plyšových boxů, kde vám mosazná cedulka prozradí, kdo ze slavných lidí v nich sedával, ale stejně tak mám ráda i levné kavárny na periferii s barevnými židlemi na chodníku.
Ta, do které vás dnes pozvu, vypadá, jako by sem spadla ze starých časů. Kombinuje se zde kavárna s obchodem se starožitnostmi, obrazy i různým bazarovým zbožím. Stolky jsou tu rozestavěny přímo mezi starožitným nábytkem a mléko do kávy vám přinesou v roztomilé konvičce z anglického porcelánu, kterou právě vytáhli z vitríny, kde ji do té doby nabízeli k prodeji. Obsluha sice občas trochu vázne a občas něco zapomene přinést, monsieur Marcel, který zde vládne, toho totiž už hodně pamatuje, za to vám ale povypráví příběh obrazů, které mu visí na stěně, i o malíři, s kterým se hned po válce seznámil. A ta terasa před kavárnou, ta nemá chybu, hlavně proto, že sem svítí slunce dlouho do odpoledne.
Proč píšu zrovna o této kavárně? Leží totiž v tom nejcentrovatějším centru, ve čtvrti Marais, kde komerce a turistický ruch vytlačují postupně jeden původní podnik za druhým. Ještě pamatuji staré obchůdky, pekárny a levné zašlé kavárny, které se už skoro všechny proměnily na obchody s cetkami, předraženým oblečením nebo na rychlá občerstvení. Vždycky mám radost, když najdu něco, co do tohoto komerčního rámce nespadá a ráda to podpořím. Tak proto. Kdybyste šli kolem, víte kam jít.
L´Atelier des Guillemites
4. obvod, 3 rue des Guillemites
Paříž už sice dávno ztratila svoji letní krásu, ale mně tady pořád ještě přebývají fotky ze zářijové akce Svátek zahrad, kdy se otvírají i soukromé, běžně nepřístupné zahrady. Tentokrát jsem si nenechala ujít zahradu semináře zahraničních misií, která vytváří v centru města velkou oázu zeleně.
Zahrada těsně sousedí se zahradou paláce Matignon, sídla předsednictva vlády, k němu patří ta budova s kupolí vzadu
Katolická apoštolská misie, jejímž cílem je evangelizace v nekřesťanských zemích, především asijských, sídlí v rozlehlém komplexu budov. Hektarovou zahradu, která k budovám přiléhá, založil kolem roku 1664 žák slavného zahradního architekta Andrého le Nôtra. Dodnes zůstala v téměř nezměněné podobě, s částí, vytvořenou podle francouzského stylu s květinovými záhony, cestičkami a sestříhanými keři, a divočejší anglickou zahradou s alejemi kaštanů za centrální travnatou plochou.
Ačkoliv to tak nevypadá, křídla budovy jsou tvořena dvěma samostatnými paláci, postavenými kolem let 1713 – 1715, přičemž ten vlevo je starší.
Budovy semináře jsou propojeny se zahradou terasou, na jejíž zídce najdeme v kameni vyryté jednoduché sluneční hodiny z roku 1737
V severní části zahrady stojí v rohu malá oratoř z roku 1844, v níž jsou pamětníni deskami na stěnách připomínáni misionáři, kteří při výkonu své činnosti v zahraničí zemřeli
V sousedství oratoře jsou umístěny některé připomínky činnosti misionářů v Číně a Koreji
Ze čtyř bronzových soch svatých, které jsou v zahradě rozmístěny, si tady připomeneme sv. Petra s klíčem v ruce
K semináři patří kaplez let 1683 – 1691, přístupná od hlavního vchodu z opačné strany budov. Je rozložená na tři patra s horní kaplí, kryptou a sálem mučedníků. V obou spodních patrech se obvykle konají výstavy, teď v předvánoční době jsou v každém z pater i na nádvoří umístěny betlémy (tak kdybyste šli kolem…).
Naproti hlavnímu vchodu do semináře z rue du Bac leží malý parčík, ve kterém bysta René Châteaubrianda připomíná, že slavný spisovatel žil zde v semináři posledních deset let svého života a v roce 1848 zde zemřel.
Jardin des Missiones etrangères 7. obvod, 30 rue de Babylon
Otevřeno pro veřejnost při příležitosti Dnů evropského dědictví (obvykle 2. víkend v září) a Svátku zahrad (3. víkend v září)
Vstup do kaple z 218 rue du Bac, otevřeno denně od 7 do 18 hod
Jak se tam dostat: metro Sèvres-Babylone (linka 10 a 12)
V krásném prostředí botanické zahrady Jardin des Plantes stojí několik starých budov. V té největší je umístěna Velká galerie evoluce s doklady o vývoji zvířectva. Přímo naproti se dostaneme do nedávno zrenovovaného muzea minerálů, kam nás zve ohromný čtyřtunový slepenec krystalů černého křemene morionu, umístěný před vchodem.
Sbírky muzea obsahují prestižní a cenné exponáty, včetně asi dvaceti největších krystalů na světě vůbec, krystalů drahých kamenů i kovů nebo také meteoritů. Jsou vystaveny ve sto metrů dlouhém sále, jehož vestibul je vyzdoben nástěnnou malbou, kterou vytvořil François August Briard a která zobrazuje expedici na severní pól z 19. století.
Stálá výstava s názvem Poklady země byla vybrána ze sbírky muzea, která začala vznikat od roku 1626. V průběhu staletí byla neustále doplňována a dnes má kolem 130 000 exponátů. Pro výstavu z nich byly vybrány ty nejzajímavější a nejcennější, které jsou rozčleněny do devíti skupin, které předvádějí diverzitu světa minerálů, od pohledu na ty největší, nejbarevnější a tvarově nejzajímavější, přes cenné kameny surové i broušené, až po některé výrobky z nich. V poslední části jsou vystaveny meteority.
Zdejší sbírka obřích krystalů byla získána v roce 1982 a je největší na světě. Téměř všechny mají dokonalé tvary, které se utvářely po milióny let. Mezi největší, dosahující až 600 kg, patří čirý křemen, nebo obrovské geody (drúzy) ametystu, složené z tisíců malých krystalů, které se utvořily uprostřed dutiny, která vznikla zatuhnutím bubliny plynu v hornině.
Rubelite
Halite neboli sůl kamenná
Jantar
Azurit
Z výrobků upoutají především šperky, vytvořené z broušených kamenů, jako třeba tato souprava náhrdelníku a naušnic z topazů, který patřil rakouské arcivévodkyni Marii Luise (Napoleonově druhé manželce), různé nádoby z broušeného křišťálu anebo také nádherná stolní deska z černého mramoru, vykládaná drahými kameny.
Desku zakoupil kardinál Mazarin v roce 1668 u florentského klenotníka pro Ludvíka XIV. Napůl rozevřené granátové jablko uprostřed desky značí plodnost a neměnnost rodu Medicejských.
Výstava pokračuje i v růžové zahradě, která s budovou muzea těsně sousedí, a kde jsou vystaveny různé druhy přírodního kamene, především mramoru
Zdejší muzeum není jediné, které se v Paříži specializuje na minerály. Další, mnohem větší, jsem navštívila nedávno a někdy příště se tam také podíváme.
Galerie de minéralogie et géologie Jardin des Plantes
Minulá procházka ve 20. obvodu, kterou jsem zveřejnila v srpnu, vyvolala poměrně velký zájem těch, kteří chtějí v Paříži vidět něco nového. Mnozí z vás, kteří jste se od té doby do Paříže vydali, jste procházku absolvovali a já jsem ráda, že jsem vám mohla poodhalit kousek neturistického města. Dnes na ni zkusíme navázat a budeme pokračovat v další části Paříže. Zatímco minule jsme začali 20. obvodem a šli jsme od kostela ke kostelu, dnes projdeme 19. obvod od parku k parku.
Devatenáctku má spousta lidí zafixovanou jako tu neuchopitelnou čtvrť, kde není nic moc jiného zajímavého, samozřejmě kromě parku Buttes Chaumont, který je jedním z nejhezčích parků v Paříži. Protože přesně u parku, naproti stejnojmenné stanici metra bydlím, když jsem v Paříži, začneme dnešní procházku přímo tady, u metra, kam nás přiveze podivná linka 7bis (podivná už jen kvůli svému názvu a taky proto, že jako jedna z mála tratí neprojíždí centrem a jen spojuje dvě další linky, 7 a 11).
Park vznikl v letech 1866-1867 na místě bývalých sádrovcových lomů a byl slavnostně otevřený 1. dubna 1867 při příležitosti Všeobecné výstavy. Na rozloze 23 hektarů zde z poddolovaného členitého terénu vznikla pohádková krajina, které kraluje Sybillin chrám, který se se svojí siluetou na vysoké skále, zrcadlící se v jezírku, stal symbolem parku. Na skalní výběžek vede starý klenutý most a z opačné strany i moderní visutá lávka. Z výše položené části čtvrti Belleville spadá dolů přes uměle vytvořené skály s jeskyněmi vodopád. Park má veškerá typická vybavení, která pařížské parky mívají – najdeme tu zahradní restaurace, kolotoče, poníky a dětská hřiště, romantické cestičky i rozlehlé louky, které bývají v letních dnech obsypané piknikujícími Pařížany.
Jen pár set metrů dělí park od malé čtvrti, které se podle její nejznámější ulice říká La Mouzaïa. Tu jsem jak tady na blogu, tak i v knížce asi už zpopularizovala natolik, že ji všichni znáte a mnozí z vás se do toho bludiště úzkých zelených uliček a malých domečků i vydali, takže pro připomenutí jen přidávám pár dalších fotek.
Přirozeným centrem této malé kolonie rodinných domků, obklíčené moderními paneláky, je place Rhin et Danube, klidné náměstíčko s bílou sochou dívky se snopem obilí pod paží uprostřed středového záhonu. Na náměstí najdeme dvě kavárny, Café parisien a Le Danube. Do obou chodím ráda. Café parisien je maličká, má malou terasu ve stínu a po chodníku rozhozené stolky, na které v létě svítí slunce. Naproti tomu má Café Le Danube terasu širokou a místo se tam najde vždycky. Pokud vám vzor, který má kavárna na průčelí, připomíná bruselský styl 60.let, není to náhoda, ještě výraznější je to uvnitř. Tam najdeme typické lustry i snížené podhledy, jaké se v těch letech pod stropy dělaly. Jen jsem nepřišla na to, jestli je kavárna schválně tak retro, nebo jestli to tady prostě tak z 60. let zůstalo.
Pokud máte rádi romantiku, užijte si ji v La Mouzaïa, protože z ní naše kroky povedou do betonového pekla. Po rue des Lilas nebo po rue de Crimée se vydáme na place des Fêtes, rozlehlé náměstí, jehož název připomíná, že toto dnes tak nehostinné místo bývalo v minulosti ještě pod názvem place Sainte-Geneviève centrem obce Belleville, kde se konaly všechny obecní slavnosti. Náměstí dostalo obrysy dnešní podoby v 70. letech minulého století, kdy byla zbořena většina nízkých starých domů, které ho obklopovaly, a byly zde postaveny vysoké obytné věže.
V 90. letech dostal střed náměstí, tvořený jen neosobní vybetonovanou plochou, nové vybavení a mobiliář, nad kterým ční do výšky obelisk ve tvaru pyramidy se zlatou špičkou, který slouží jako nouzový východ z podzemního parkoviště. Pyramida je vytvořená z matného skla a večer je osvětlená (pokud ovšem světlo funguje), a její základna je z černé břidlice, v níž jsou vyryty reliéfy. Byla postavena v roce 1995 a zrenovována v roce 2009, dnes už je ovšem opět v takovém stavu, že by si pořádnou renovaci zasloužila znovu.
Pokud je vám pyramida povědomá, možná jste ji viděli v jedné z povídek filmu Paris je t´aime, která se přímo u ní odehrává. Bohužel jsem našla jen verzi s anglickými titulky.
Součástí nového zařízení náměstí je i kruhová fontána ve tvaru labyrintu od maďarsko-francouzské sochařky Marty Pan. Nikdy jsem ji neviděla fungovat, takže ani nedokážu popsat, kudy a kam vlastně ta voda teče. Snad se někdy dočkáme opravy.
Když přijdete na náměstí v úterý, v pátek nebo v neděli dopoledne, najdete zde trh. Nikdy jsem na něm nefotila a když jsem to tentokrát chtěla udělat, přišla jsem, jak vidíte, pozdě.
Naštěstí ne všechny staré objekty na náměstí byly zbořeny. V jeho jižní části najdeme takzvaný Regard de la Lanterne, vodovodní domek, který byl součástí vodovodního systému, který přiváděl vodu z vrcholku Belleville a dalších vzdálenějších čtvrtí do centra, především do převorství Saint-Martin-des-Champs (od Francouzské revoluce Conservatoire des Arts et des Métiers s dnešním stejnojmenným muzeem). Jak jsme viděli v případě medicejského akvaduktu ve 14. obvodu, i tady bylo vodovodní potrubí, místy pocházející už ze 13. století, lemováno řadou kamenných domků, které sloužily k jeho údržbě. Bylo jich čtyřicet, do dnešních dnů se jich však zachovalo jen několik (jsou často pohřbené v základech domů nebo leží v soukromých dvorech či zahradách). Dva z nich jsme viděli už TADY, na ty další, ležící za hranicemi Paříže, taky někdy dojde.
Západní strana náměstí připomíná rok 1935, kdy zde byl typický secesní vstup do metra nahrazen kioskem ve stylu Art-déco. Ve stejném roce a ve stejném stylu byly hned naproti, na rohu rue des Fêtes a rue Petitot, postaveny veřejné lázně, které nabízely sprchy zdarma. Lázně fungují dodnes
Budova je vytvořena z červených cihel a nad vchodem se jejím prostředkem táhne prosklená trojúhelníková stěna, ukončená malou terasou. Zajímavá je krásná zvlněná skleněná stříška nad vstupními dveřmi.
Od lázní se souběžně s rue de Belleville táhne rue des Solitaires, kde nás hned u prvního domu zaujmou malovaná slepá okna a dále řady nižších starých domů, ukazujících, jak to tady vypadalo před sto lety. Spojnicí mezi oběma dlouhými ulicemi je úzká ulička Cité du Palais Royal de Belleville, bohužel je však se svými venkovskými pastelovými domky, zahrádkami plnými zeleně a všudypřítomnými kočkami soukromá a proto pro veřejnost nepřístupná.
Z place des Fêtes se vydáme východním směrem dál do čtvrti, nazývané Amérique, kde ujdeme po rue des Bois několik metrů a zahneme doprava do rue Émile Desvaux. Ta společně s vedlejší rue Paul de Kock tvoří další klidnou malebnou enklávu uprostřed čtvrti Belleville, plné provozu, ruchu a hluku.
Pokračovat malebnými ulicemi můžeme i po tom, co se dostaneme do rue de Romainville; ta sice není moc zajímavá, ale přejdeme po ní do úzké uličky passage Monténégro, lemované hezkými domky a ateliéry.
V dolní části rue de Romainville najdeme jednu z typických pařížských škol z přelomu 19. a 20. století, které byly postaveny ze světle béžových cihel, mívaly zvlášť vchod pro chlapce a zvlášť pro dívky, a jejich zdi byly zdobeny jednak republikánskými hesly, ale také vlysy pod střechou a květinovým dekorem.
Hned vedle školy leží za mřížemi vchod do další kraťounké soukromé uličky Villa des Iris. Pokud najdete vstupní mříž zamčenou, jako že asi najdete, dá se do ní aspoň podívat zvenku.
Na poslední zastavení našeho putování z parku do parku se dostaneme po boulevardu Sérurier. Na nízkém kopečku, který byl i tady pozůstatkem po sádrovcových lomech, zde byl v roce 1939 vybudován parčík s mobiliářem v neoklasicistním stylu, typickém pro pařížská 30. léta. Jeho zvláštní název „Park na kopci Červený klobouk“ pochází z názvu lidové tančírny, která tady na konci města stávala.
Ještě před vznikem parku zde byl volný zarostlý prostor, navazující na tak zvanou „zónu“, nezastavěnou zanedbanou oblast, sousedící s hradbami, které byly zbořeny ve 20. letech minulého století. Právě tady se před první světovou válkou konávala shromáždění levicových hnutí a odborů. Z té doby pochází dnes už ikonická fotografie, která zachycuje projev socialistického poslance Jeana Jaurèse, který tady před sto padesáti tisíci lidmi brojil proti schválení zákona, který s vidinou blížící se války prodlužoval vojenskou službu ze dvou na tři roky.
Z parku máme výhled na celou východní část periferie, včetně věže kostela Notre-Dame de Fátima, postavený v letech 1951 – 1954 jako splnění slibu pařížského arcibiskupa kardinála Suharda, který v roce 1944 slíbil nový kostel, pokud zůstane Paříž uchráněna před německým bombardováním.
Periferie je tvořená drobnými hustě se propojujícími obcemi. Ta nejbližší, která začíná hned za tramvajovými kolejemi pod parkem a za okružním bulvárem péripherique, se jmenuje Prés-Saint-Gervais. I ta stojí za návštěvu a někdy se do ní podíváme společně tady na blogu.
Při minulých Dnech evropského dědictví jsem se ocitla také v 9. obvodu, který jinak nepatří mezi moje zvlášť oblíbené. Moc ho neznám a moc tam nechodím, proto jsem ani nevěděla, kde vlastně leží jeho radnice. Když jsem na ni náhodou narazila a zjistila, že je také v rámci Dnů otevřená, nenechala jsem si ji ujít. Budova radnice pochází 1746-1748, kdy si tento palác nechal pro sebe postavit výběrčí královských daní Alexandre d’Augny. Po jeho smrti se palác dostal do nájmu a vcelku bezpečně proplul revolučními roky. Další nájemce, kterým byl markýz Livry se svojí ženou, bývalou primabalerínou francouzské opery, zde vybudoval takzvaný Kroužek cizinců, který se stal jednou z největších hazardních heren v Evropě. Hráči, kteří sem přicházeli maskovaní, zde hráli o velké částky, o tak velké, že Napoleonovi nakonec nezbylo, než hernu zakázat.
Po roce 1806 byl palác prodán společnosti Robillard, která byla velkým zpracovatelem tabáku a která postavila v zahradě manufakturu na jeho výrobu. V paláci mezitím dál tajně pokračovalo provozování hazardních her. Už v roce 1829 byl však palác prodán novému majiteli, který ho přestavěl a o dalších dvacet let později byla velká část zahrady prodána společnosti, která zde vybudovala krytou pasáž Jouffroy. Říká se, že budova dnešní radnice je dodnes s touto pasáží propojena tajnými dveřmi.
V roce 1848 byl palác prodán na sídlo radnice 2. obvodu a později, po přečíslování pařížských obvodů, se z něj stalo sídlo 9. obvodu.
Radnice Dny evropského dědictví pojala jako hold zemědělskému hospodářství, proto se návštěvník hned u vchodu zabořil do vrstvy slámy, která pokrývala celé nádvoří. Na ní byly rozmístěny ohrady a klece s domácími zvířaty. Děti tu proto výskaly při pohledu na kozy a ovce, klečely před klecemi s králíčky a pištěly u výběhu slepic. Pro dospělé tady byly stánky s domácími zemědělskými výrobky, ať už to byly sýry, uzeniny, víno nebo cider.
Za povšimnutí na tomto nádvoří stojí socha Vítězství, věnovaná 9. obvodem těm, kteří padli pro Francii. Jejím autorem je François-Léon Sicard, který ji vytvořil v roce 1932, dva roky před svojí smrtí. Byl oblíbeným sochařem předsedy vlády Clemenceaua, kterému snímal v roce 1920 posmrtnou masku.
Venkovské propojení se odrazilo i v interiéru, kde jsme o balíky se slámou zakopávali i v reprezentačních salónech v přízemí, otevřených do malé zahrady. V salónech se konala výstava fotografií, mapujících americké hráče basketbalu.
V zahradě byl umístěný výběh pro kachny a husy
Zahrada je relativně malá, kromě části, prodané v 19. století, z ní velký díl ukousla i stavba společenského sálu, který je v ní umístěný. Uprostřed rozkvetlých záhonů stojí socha Ivana Turgeněva, který žil v 9. obvodu v rue de Douai po roce 1870.
Zahradní průčelí radnice
No a ve společenském sále jsem zůstala uvězněná, když se zničehonic přihnala prudká přeháňka, která nejen promáčela všechny balíky slámy i se zvířaty, ale také rozehnala prodejce od stánků, které jsem s jejich produkty chtěla prozkoumat po prohlídce budovy.
Ještě mě zas a znovu napadá ten rozdíl v přístupu francouzských a českých úřadů ke Dnům evropského dědictví. Marně přemýšlím, která městská část v Praze by pokryla svoje slavnostní sály a nádvoří slámou a nechala tam navézt domácí zvířata a postavit stánky s jídlem (u toho by to kvůli milionu potřebných povolení asi zkrachovalo).
Mairie du 9ème arrondissement 9. obvod, 6 Rue Drouot
Největším objevem mé poslední cesty do Paříže bylo místo, kolem kterého jsem prošla už snad stokrát. Bývalá tržnice Saint-Pierre, postavená v roce 1868 žákem slavného architekta Baltarda, která leží přímo pod Sacré-Coeur, byla v polovině 90. let 20. století přestavěná na výstavní prostory, zaměřené na moderní umění, především na tzv. art brut, naivní umění a další výtvarné směry druhé poloviny 20. století.
Nikdy předtím jsem uvnitř nebyla, vždycky jsem to, asi kvůli umístění na tak turisticky exponovaném místě, považovala za turistickou atrakci. Víc jsem se ovšem nemohla mýlit.
Tentokrát mě dovnitř nalákal venkovní poutač, který sliboval výstavu, na níž filmoví tvůrci a režiséři Marc Caro a Jean-Pierre Jeunet vystavují filmové rekvizity a další připomínky jejich filmové spolupráce.
Uvnitř haly jsem našla rozlehlý vzdušný prostor s vestavěnou galerií, na kterou vede točité schodiště. Výstava, která mě zajímala, se ovšem koná v přízemí.
Z obou režisérů a spolupracovníků je bezpochyby známější Jean-Pierre Jeunet, který se proslavil svojí Amélií z Montmartru. Natočil však i další filmy, kterým se výstava věnuje, jako byly Příliš dlouhé zásnuby (v hlavní roli opět s Audrey Tautou a ve vedlejší s tehdy skoro neznámou Marion Cotillard) nebo Vetřelec: Vzkříšení se Sigourney Weaver. Společně s Marcem Caro, který se věnuje filmové animaci, jsou autory filmů Delikatesy a Město ztracených dětí.
Ke všem těmto filmům najdeme na výstavě kostýmy, rekvizity, scénáře, fotografie z natáčení, nákresy scén a spoustu dalšího materiálu. Kromě toho se můžeme podívat i na úryvky z nich.
Poznáváte obchod s potravinami a dům, ve kterém bydlela z Amélie?
Na důkaz, že vystavené rekvizity opravdu ve filmu hrály, najdeme v jejich sousedství hned i fotografie scén, kde se objevily
Listy se závěrečnými titulky z Amélie, dole kostýmy Audrey Tautou z Příliš dlouhých zásnub
Výstavu jsem objevila opravdu jen náhodou a jsem ráda, že jsem na ni zašla. Pokud budete mít cestu do Paříže a máte rádi film, určitě si ji nenechte ujít. Máte na to čas až do poloviny příštího roku.
V horním patře haly je umístěná výstava výtvarných děl balkánských umělců. I ta stojí za prohlídku.
V bývalé tržnici je kromě výstavních prostor umístěné také dobře zásobené knihkupectví se spoustou knih o moderním umění a momentálně také o filmu.
Kromě toho je tu také malá roztomilá kavárna, která mi na dlouhou dobu řeší problém, kam v této nepříliš pěkné čtvrti zajít na kávu. Tam se nám, kavárenským povalečům, moc líbilo, a určitě jsem tam nebyla naposled (nebojte, kavárna není nijak vázaná na koupi vstupenky na výstavu).
La Halle Saint-Pierre 18. obvod, 2 rue Ronsard
Současné výstavy se konají až do 31. července 2018
Otevřeno denně od 11 do 18 hod, v sobotu do 19 hod, v neděli do 12 do 18 hod
Jen výjimečně bývají pro veřejnost otevřené skleníky, které leží za zdí a hradbou stromů v jihovýchodní části Lucemburské zahrady. Jednou z těch řídkých výjimek, kdy je možné podívat se dovnitř, jsou Dny evropského dědictví, kdy se tady na úzkých cestičkách tlačí snad polovina Paříže.
Skleníky vznikly po roce 1796, kdy byl z vůle revolucionářů zbourán klášter kartuziánů, který příléhal k jižní části zahrady Lucemburského paláce. Ta byla právě tehdy rozšířená o klášterní zahrady, které k ní byly připojeny, částečně přetvořeny a byly zde postaveny skleníky. Dodnes se tyto bývalé klášterní zahrady liší od původní palácové zahrady; je to ta zadní část s trávníky a alejemi, včetně avenue de l´Observatoire.
V roce 1879 byl Lucemburský palác předán Senátu, který od té doby spravuje nejen palác, ale i zahrady včetně skleníků. Ty mají dvojí účel: jednak jeho výpěstky slouží k výzdobě zahrady a paláce, jednak je jejich úkolem zachování rostlinného bohatství, skládajícího se často ze vzácných kolekcí rostin, z nichž některé pocházejí ještě z 19. století.
Je tu například uchovávána velká sbírka deseti tisíc vzácných orchidejí, jejíž základ byl převzat v roce 1859 z rušené zahrady lékařské fakulty, kde byla předtím vybudována z rostlin, které sem zaslal lékař brazilského krále. Neméně cenná je sbírka padesáti kultivarů begónií, hortenzie, kapradiny a broméĺie nebo krotony; také tady najdeme oranžerii nebo obyčejné trvalky, které jsou podle sezón vysazovány do záhonů a nádob v zahradě.
Ani během Dnů evropského dědictví však nebyly všechny skleníky zpřístupněny – v některých je pečlivě udržované mikroklima podle zemí původu rostlin, v jiných, kde jsou vzácné rostliny pěstovány bez použití chemie, jsou nasazeny některé druhy hmyzu, které hubí škůdce. To vše by davy lidí narušily, proto byl zpřístupněn jen největší a nejnovější skleník, postavený v roce 1989 na místě dvou starých. Ani v něm se však nesmělo chodit volně, jen podél jeho kratší stěny, husím pochodem, rychle, rychle, ať se dostane na všechny, protože venku před skleníkem stojí dlouhá fronta. Ani jsem v ní raději nestála a všechno jsem si vcelku pohodlně prohlédla jen zvenku přes sklo.
Na otevřeném prostranství před skleníky byly postaveny stánky jednak s informačním a propagačním materiálem, ale také s výstavkami ovoce, které se v zahradě pěstuje. Jsou zde také vysázeny záhony odolnějších rostlin, keřů a některé stromy. Momentálně tam všemi barvami hýřily záhony jiřin a i když jsem je jako květiny nikdy neměla ráda, tyhle bych snad vzala na milost.
Pokud by vás prohlídka skleníků lákala, bohužel nemohu poradit nic jiného, než si naplánovat další cestu do Paříže na příští rok v polovině září, až se budou konat další Dny evropského dědictví. Koneckonců, každá záminka k cestě do Paříže je dobrá, ne?
5. obvod, Lucemburská zahrada, vstup do skleníků od rue Auguste Comte
Píšu nemocnice, ale vy vidíte klášter s kaplí. To je původní starý základ současné rozlehlé fakultní nemocnice, rozkládající se hned na kraji 14. obvodu, kde jednotlivé kliniky, rozmístěné kolem pařížské observatoře, tvoří celou nemocniční čtvrť. Rozdělení klinik a jejich nové budovy nás teď však zajímat nebudou, zaměříme se jen na staré historické jádro, v němž dnes sídlí administrativa kliniky a část lékařské fakulty.
Stejně jako u nás, i ve Francii se v minulosti kláštery, většinou nuceně zavírané, měnily na nemocnice. Zatímco u nás k tomu docházelo po josefinských reformách, ve Francii v tom měli prsty revolucionáři po revoluci v roce 1789.
Z kláštera Port Royal byly v roce 1790 v rámci porevolučních protináboženských čistek vyhnány sestry vizitantky z řádu Navštívení Panny Marie a klášter se proměnil na vězení. Už o tři roky později se z něj však stává veřejný špitál a v roce 1814 je přeměněn na porodnici. V roce 1890 je na pozemcích bývalého kláštera postavena nová část porodnice, nesoucí dodnes název Baudelocque podle slavného porodníka z 18. století, a v roce 1966 se veškeré zdravotnické služby stěhují do nových prostor, které vyrostly podél bulváru, vedoucího k observatoři, které se tak stávají jednou z největších pařížských porodnic. Dnes patří porodnice Port Royal pod kliniku Cochin, která leží těsně vedle ní.
Historie kláštera je mnohem delší, než jsme zatím viděli. Spadá až do 16. století, kdy se v něm usídlily sestry cisterciačky. Původní cisterciácké opatství ženského řádu mělo své sídlo už ve 12. století v městečku Chevreuse a protože klášter při svém rozvoji potřeboval sídlo i v Paříži, v roce 1626 zde sestry nechaly postavit své nové sídlo na místě paláce Hôtel de Clagny, který jejich představená Angelique Arnauld dostala darem. Angelique postupně podlehla jansenismu, přísně katolickému směru, který se do Francie šířil z kalvinistického Holandska, a opatství se tak stalo francouzským centrem tohoto náboženského zaměření. To bylo pro papežskou katolickou církev a následně i pro království nebezpečné a protože se sestry ani po výzvách krále svého přesvědčení nevzdaly a raději se v 60. letech 18. století stáhly z Paříže zpět do Chevreuse, rozhodl v roce 1709 Ludvík XIV. o zrušení řádu a o zboření chevreusezkého kláštera.
Do opuštěných prostor v Port Royal se v roce 1669 nastěhovaly sestry řádu Navštívení Panny Marie, které zde vedly ústav pro výchovu dívek z lepších rodin. Děly se tu však i jiné věci, které předznamenaly budoucí porodnickou funkci těchto budov, například v roce 1681 sem byla poslána dvacetiletá kněžna de Fontanges, milenka Ludvíka XIV., která zde měla v tichosti přivést na svět Ludvíkovo nemanželské dítě; při předčasném porodu však zemřela ona i dítě.
Z celého bývalého rozlehlého opatství dnes zůstal zachován jen ústřední klášter s ambitem a s rajským dvorem a klášterní kaple. Architektem staveb byl Antoine Le Pautre, který postavil klášterní budovy v letech 1652-1658 a kapli v letech 1646-1647. Tu pojal jako jednolodní stavbu s klenbou, bohužel však jeho další plány na bohatou výzdobu a portikus s balustrádou nebyly uskutečněny.
Vstup do kaple z ambitu
Interiér kaple
Součástí je také kapitulní síň, kde se konala společná setkání členek řádu
Pohled na kapli zvenčí; takto je, stejně jako venkovní zdi kláštera, dodnes vidět z boulevardu du Port Royal, který je od areálu nemocnice dnes ještě oddělen plotem
V interiéru bývalého kláštera jsou zachována i původní schodiště se starým vyřezávaným zábradlím
Areál kláštera je zapsán na seznamu památek částečně již od roku 1928 a celá stavba od roku 1933
Budovy z konce 19. století leží mimo areál kláštera, ale doslova jen pár kroků od něj
Do kláštera jsem se podívala letos při Dnech evropského dědictví, i když jsem v něm už byla sama loni v říjnu, tehdy ovšem nebyla otevřená kaple a kapitulní síň. Na klášterní dvůr se dá v běžném provozu vejít vchodem přes hlavní budovu nemocnice.
Auguste Renoir by neděli v městečku Chatou, kam se dnes podíváme, strávil nejspíš se svojí ženou Aline nebo s některým ze svých přátel impresionistů, s nimiž měl ve zvyku sem jezdit a malovat. Přesto si můžeme aspoň představovat, že jsme sem také přišli v dobách největší slávy těchto míst, jít ve stopách tehdejších umělců a podívat se, co tady ze slavných dob zbylo.
Procházku, na kterou vás dnes pozvu, jsem odkládala několik let, protože vždycky bylo něco důležitějšího a významnějšího, přestože jsem pořád věděla, že se do Chatou chci vydat. Nakonec jsem využila sluneční, téměř letní neděli, která byla v Paříži před dvěma týdny, a celý (nebo téměř celý) okruh, který jsem měla už dávno vymyšlený, jsem si prošla.
Pokud se budete chtít v mých stopách vypravit, doporučuji začít u stanice RER A v městečku Rueil Malmaison. Chatou má sice svoji stanici RER také, z ní se budeme nakonec vracet do Paříže, ale na místo, kam máme namířeno jako první, je to z Rueil Malmaison blíž. Stačí jen od vlaku přejít most na ostrov, který zde v délce několika kilometrů půlí podélně Seinu na dvě části, a uvidíme na břehu po pravé straně náš první cíl – la Maison Fournaise.
Historie tohoto místa sahá do poloviny 19. století, kdy se mezi Pařížany rozšířila móda trávení volného času v přírodě a především zájem o veslování a jiné vodní sporty, a kdy se začali houfně vydávat z Paříže ven směrem po proudu Seiny, která na východ od města vytváří celou řadu malebných zákrutů.
Této módy využil v roce 1857 výrobce lodí Alphonse Fournaise, který si na ostrově Chatou přímo naproti stejnojmenné obci koupil dva domy, v nichž vybudoval výrobnu a půjčovnu loděk, zatímco jeho žena k rodinnému podniku přidala restauraci s tančírnou a malý hotel. Byl to okamžitý úspěch, který sem přitáhl také umělce. Jako první sem začali jezdit malíři romantismu, kteří tvořili v Barbizonu; Chatou bylo přece jen blíž Paříži a příroda zde byla stejně malebná a divoká.
Největší slávu však Maison Fournaise zažil kolem 70. a 80. let 19. století, kdy se zde objevili impresionisté, především Claude Monet, Alfred Sisley, Berthe Morisot, Edouard Manet, Camille Pissarro, ale také a hlavně Auguste Renoir, který zde namaloval asi třicet obrazů a který si místní kraj pochvaloval nejen kvůli krásné krajině a blízkosti řeky, ale také kvůli kráse místních dívek, které mu stály modelem, jako třeba Alphonsine Fournaise, dcera majitelů restaurace.
Alphonsine Fournaise v Renoirově podání z roku 1879
Po impresionistech sem přišli fauvisté v čele s místním rodákem z Chatou André Derainem a Mauricem Vlaminckem, který se narodil jen přes řeku v obci Malmaison. Ti sem přivedli v prvních letech 20. století celou moderní generaci.
Bohužel, stejně rychle, jako La Maison Fournaise přišla do módy, tak rychle z ní i vyšla, a Alphonsine, která ji po rodičích zdědila, ji už v roce 1906 musela zavřít. Po její smrti v roce 1936 domy začínají rychle chátrat a když je v roce 1979 odkoupila obec Chatou, mohla je zachránit už jen rychlá rekonstrukce. K té došlo až po té, co byl objekt v roce 1982 zapsán na seznam památek.
V roce 1990 zde byla otevřena restaurace, v zadní části bylo vybudováno malé muzeum a areál se opět stal cílem vycházek.
Dům stojí přímo na břehu Seiny. Ostrov v jejím řečišti se dnes jmenuje Ostrov impresionistů a jeho dnešní protáhlý tvar je dílem propojení více menších ostrůvků do jednoho celku. Proto také mají různé části ostrova odlišné názvy; to je připomínka původního stavu. Podél břehů jak na ostrově, tak i na pevnině v obci Chatou a také, jak ještě uvidíme, ve vedlejších obcích Croissy-sur-Seine nebo Bougival, byla vybudovaná tak zvaná Stezka impresionistů, na níž velké panely připomínají obrazy, které byly v těch kterých místech namalovány. Přímo před La Maison Fournaise stojí jeden z nich, který nás uvádí přímo do hlavní místnosti restaurace. Jmenuje se Oběd veslařů (u nás, kdo ví proč, oficiálně překládaný jako Snídaně veslařů) a v roce 1880 ho zde na verandě namaloval Auguste Renoir.
Veranda, na které je obraz namalovaný (stejně jako portrét Alphonsine), zde pořád v prvním patře existuje, i s modrým zábradlím a červeno-bíle pruhovanou markýzou.Ta dívka vlevo dole je Aline Charigot, budoucí Renoirova žena.
Samozřejmě, že jsem toužila po tom, vyfotit si místo ze stejného pohledu, jako byl namalovaný obraz, ale přišla jsem nešikovně přímo v poledne, kdy byla restaurace plná a netroufla jsem si proto rušit. Tak aspoň zvenku.
Na tepaném zábradlí verandy jsou vidět propletená písmena AF – monogram Alphonse Fournaise
Zadní část domu připomíná spíše provensálské vesničky. Za modrými okenicemi se skrývá muzeum, kde můžeme vidět vzor loďky, jaké Alphonse Fournaise vyráběl pro veslaře, spoustu Renoirových reprodukcí a v půdní vestavbě potom tématickou výstavu, která v současné době až do 5. listopadu nabízí výstavu ruského postimpresionisty Leona Zeitlina (1885 – 1962), který žil v Paříži. Upřímně, jeho obrazy tíhnou spíš k dobovému kýči, ale sem se na dokreslení atmosféry vcelku hodí.
Jen o pár kroků dál najdeme tabuli s dalším Renoirovým obrazem Veslaři v Chatou z roku 1881
V těsném sousedství stojí další restaurace; ta už není historická, za to ve své zadní dřevěné přístavbě skrývá spoustu historie. Je v ní malá výstavka historických lodí, především veslic, které jsou dodnes používány. Nejcennější z lodí je zde ovšem bílá plachetnice s podivným názvem Roastbeef, která je přesnou kopií lodě, kterou si pro sebe navrhl malíř Gustav Caillebotte. Ten na rozdíl od většiny svých malířských kolegů pocházel z bohaté rodiny a mohl si proto dovolit náročného koníčka. Působil nejen jako stavitel lodí v loděnici v nedalekém Argenteuil, ale také jako závodník – v jachtingu, tehdy nově zaváděném sportu, se stal po roce 1880 několikrát mistrem Francie.
Téměř pod mostem, přes který jsme přišli, vyplouvají ovšem jiné lodě. Nepravidelně vždy jednou za měsíc se odtud můžete vydat na plavbu lodí kolem celého ostrova.
Za La Fournaise se dá jít na procházku po severní části ostrova, kde leží golfové hřiště a lesík, ještě předtím ovšem je nutné projít několik stovek metrů kolem sídla francouzské národní elektrárenské společnosti, a to podle googlového street view není nic zajímavého.
Část ostrova s lesem se na špičce jmenuje Île Saint Martin, ta golfová je Île Fleurie, elektrárenská Île de Chatou a, jak už jsem psala nahoře, část od La Fournaise směrem k jihu je Ostrov impresionistů (konec konců, i samo městečko Chatou si říká „město impresionistů“ a s odkazem na malíře se tady setkáme ještě několikrát).
Při své návštěvě jsem se na ostrově připletla i k akci, která se tady koná dvakrát do roka, a to k velkému veletrhu starožitností a šunky (neptejte se, jak to spolu souvisí, nepřišla jsem na to). Výstaviště se rozkládá přímo pod mostem v Chatou, davy lidí (a taky vysoké vstupné) mě ovšem spolehlivě odradily, takže jsem zamířila raději do parku za výstavištěm.
Fotky jen přes plot
Tady už někdo nakoupil a odnáší si trofej
Výstaviště se táhne na ostrově mezi silničním a železničním mostem. Přímo pod ním, mezi všudypřítomnými zaparkovanými auty, objevíme tabuli s dalším Renoirovým obrazem s názvem Železniční most v Chatou. Vyfotit stejný pohled nejde, jednak je most zcela zakrytý stromy, a také je prostor pod jeho obloukem do posledního centimetru vyplněný parkujícími auty. Aspoň se můžeme podívat na jeho oblouky v řece.
Můj původní záměr byl dojít přes ostrov z Chatou až k mostu v Bougivalu, který maloval Claude Monet. Je to něco přes dva kilometry a do Chatou jsem se chtěla zase vrátit po pravém břehu, ovšem až příliš pozdě jsem zjistila, že ostrov není po celé délce průchozí a musela jsem se potupně vrátit. To píšu spíš jako varování, pokud by někdo měl stejný nápad jako já.
Ostrov příjemné místo k odpočinku; je zařízený jako park s lavičkami a dětskými hřišti a v zadní části také s fontánkou s pitnou vodou. Hned za ní ovšem začíná plot, který ostrov přehrazuje a za který se nesmí (jde o uzounkou, jen pár metrů širokou část, která byla vybudovaná uměle jako spojovník mezi tímto a dalším ostrovem Île de la Chausée).
Zrovna v tu neděli ovšem ani tady nebylo moc klidu, konala se tady nějaká skautská akce. Zbývají tak už jen výhledy na řeku a na oba okolní břehy.
Při dnešním počasí je k neuvěření, že jen před dvěma týdny bylo letní počasí. Tento výjev mi připomněl některé obrazy impresionistů, proto jsem ho fotila; taková veslařská snídaně v trávě.
Z ostrova jsou vidět i krásné domy na pravém břehu řeky. Právě tam jsem chtěla dojít na zpáteční cestě, když ovšem musím změnit trasu, vydám se k nim přes most rovnou.
Podél Seiny tady pokračuje Stezka impresionistů, kterou jsme viděli nahoře. Není divu, že i do těchto míst se malíři vydávali za prací, břehy jsou tady mimořádně malebné.
Po pár stovkách metrů tady končí Chatou a začíná Croissy-sur-Seine. Nábřeží, které se do této chvíle jmenovalo Quai Maxime Laubeuf, mění název na Berge de la Grenouillère a ti, kdo se zajímají o impresionismus, už určitě zbystřili. Ten název znají z historie impresionismu.
La Grenouillère byla další místní slavná restaurace a tančírna. Tvořily ji dva nákladní čluny, přiražené k malé plážičce, zastřešené plachtou. Na jednom člunu se jedlo, na dalším tančilo, a na procházky se chodilo po břehu a po mole, které vedlo na maličký ostrůvek uprostřed říčního koryta. Byl tak kulatý, že se mu přezdívalo camembert.
Do tančírny La Grenouillère se jezdívalo v neděli až z Paříže a byla slavná, tak slavná, že i sem se vydávali malovat impresionisté. Tabule, která zde na břehu stojí, připomíná opět Augusta Renoira, ale maloval zde i Claude Monet.
Nahoře Auguste Renoir, dole Claude Monet, oba namalovali stejný pohled, jakoby v nějaké zvláštní soutěži kdo s koho.
Z La Grenouillère nezbylo vůbec nic. Na pravém břehu, téměř naproti místu, kde stávala, dnes najdeme jen molo a velkou informační tabuli.
Kdybyste se tam vypravili, tak pozor na velkou nákladní loď, která se ohlašuje z dálky ohromným hlukem. Nechává za sebou takovou vlnu, že ty dva nahoře málem spláchla z mola do řeky.
Přímo naproti molu začíná parčík, který vede k místnímu zámku. Původně to měla být jen malá odbočka, ale nakonec jsem se tam zadrhla na tak dlouho, že jsem musela zbytek programu vypustit.
Přes parčík se dostaneme na malé náměstíčko, spíš jen rozšířenou silnici, která od sebe odděluje zámek a starý gotický kostelík. Je zasvěcen sv. Leonardovi (u nás spíš uváděnému jako sv. Linhart), který byl, kromě jiného, i patronem vězňů. Kostelík pochází z konce 12. století, ale už na začátku 13. století se stal významným poutním místem, protože v něm byl uchováván jako relikvie kus světcova řetězu. V 17. století nechala kostel zrestaurovat Anna Rakouská, manželka Ludvíka XIII., která na toto poutní místo přišla vzdát díky za narození Ludvíka XIV.
Do původního gotického stavu byl kostelík uvedený při restaurování v roce 1982, neslouží ovšem původnímu náboženskému účelu, ale pořádají se v něm výstavy.
Zámek stojí hned naproti kostelu. Postavili ho na místě dřívějšího středověkého sídla a pochází z roku 1750. Od roku 1936, kdy ho obec Croissy odkoupila, sloužil až do roku 1992 jako škola, teď jsou v něm výstavní a společenské prostory. Ze zámecké zahrady, která ostatně není nijak velká, je městský park. Bylo tady tak krásně! Děti si hrály na trávníku, v přilehlé restauraci se konala svatba, někteří se vyhřívali na slunci, zatímco pod lipami hráli místní pétangue, a tak není divu, že jsem rychle přehodnotila plány, rozhodla se, že je čas na svačinu, a prostě jsem tady v té vesnické pohodě zůstala jen tak sedět na sluníčku.
Ještě mě tady ovšem čekala jedna věc. V zámku se konala výstava fotografií a i když mi jméno fotografa nic neříkalo, šla jsem se podívat. Bylo to ovšem to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem v tu chvíli mohla udělat. André Perlstein (narozený 1942) je, jak jsem zjistila, jedním z nejvýznamnější francouzských fotografů společenského života a kultury. Fotil pro nejznámější časopisy a pracoval také při natáčení filmů slavných francouzských režisérů, z nichž nejznámější je asi Claude Lelouch. Na výstavě je tak možné vidět celou uměleckou garnituru 60. až 80. let, a to nejen francouzskou, ale také americkou.
Jen jako příklad Catharine Hepburn, dole můj oblíbenec Jean-Louis Trintignant přímo při natáčení kultovního Lelouchova filmu Muž a žena
Ve velkém Serge Gainsbourg, vpravo na zdi Léo Ferré a Georges Brassens. Výstava trvá až do konce listopadu.
Výstava pokračuje i v prvním patře, ale tady už jsou spíše reportážní fotky a portréty politiků. Taky tady vystavují obrazy, vytvořené podle fotografií a vyskládané z kostek lega – na zdi je takto vytvořený portrét nedávno zesnulé francouzské političky Simone Veil.
Stejnou technikou je vytvořený i Renoirův obraz.
Průhled z přízemí do parku přes momentálně zavřenou restauraci
Ještě jeden pohled do parku a potom už se vydávám zpátky do Paříže
Při cestě na stanici RER ještě objevím napůl zpustlý zámeček a ke svému překvapení zjistím, že jde o starý dům Joséphine Beauharnais. Pamatujete? Mluvili jsme o ní nedávno – byla první ženou Napoleona Bonaparta.
Podle informační cedule pochází dům někdy z 18. století, bydlela tady komorná Marie-Antoinetty, později si ho pronajala právě Joséphine Beauharnais, která sem uprchla v roce 1793 se svými dvěma dětmi a svým milencem v době revolučního teroru. Právě tady prý na jedné slavnosti, kterou její milenec pořádal, poznala mladého generála Bonaparta, zamilovala se do něj a než se za něj provdala, koupila zámek na protějším břehu Seiny v Malmaison, jen pár stovek metrů odtud.
Kousek za zámkem také znovu přecházíme z Croissy-sur-Seine do Chatou. U cesty tady stojí kříž se šesti podivnými kulatými kameny s otvory uprostřed. Vypadají sice jako mlýnské, ale jsou pozůstatkem podstavce šibenice, která tady stávala za Starého režimu (a tedy před francouzskou revolucí)
Ještě posledních pár pohledů na hezké domy okolo ulic, kterými se dostaneme až ke stanici RER Chatou-Croissy
Dnešní trasa, kterou vám doporučuji, pokud stojíte o pohodovou procházku daleko od davů turistů, má kolem sedmi kilometrů.
Nasekala jsem vám sem spoustu fotek, to proto, že vás tam chci nalákat. Je tam opravdu krásně, krajina kolem Seiny je v těchto místech mimořádně půvabná; konec konců i proto si ji vybrali francouzští králové a šlechta pro svoje sídla a později impresionisté pro svoje malování. Co městečko, to nějaký zámek, starodávný kostel, paláce a upravené parky. Kdo by měl dost času, může se ze zámku v Croissy vydat ještě podél řeky dál, až do Bougival. Tam najde nejen Turgeněvovo muzeum v jeho vile, kde žil, když ho vyhnali z Ruska, ale uprostřed řeky také pozůstatky hydraulického zařízení, kterým už v době Ludvíka XIV. čerpali vodu ze Seiny a hnali ji do prudkého kopce (kolem zámku madame du Barry) do královského zámku v Marly a potom ještě dál, přes kopec do šest kilometrů vzdáleného Versailles.
Návrat z Bougival je snadný, není třeba vracet se do Chatou. Od mostu v Bougival jede autobus 258 do La Défense. Kdo chce být ještě větší dobrodruh, může s ním jet na druhou stranu do nedalekého Saint-Germain-en-Laye, tam si na konečné prohlédnout další královský zámek a park a odjet odtud RER A přímo do centra Paříže.
Jak se tam dostat: tam i zpět RER A, při cestě k Maison Fournaise je lepší stanice Rueil-Malmaison, na zpáteční cestě Chatou-Croissy. Na RER je potřeba jízdenka Billet-Origin-Destination. Na cestu autobusem 258 stačí jízdenka Ticket+.
Kdo má Navigo, má všechny tyto cesty všemi dopravními prostředky zdarma.
Zahrada a park, které se rozkládají kolem zámku, si zachovaly svoji původní rozlohu a tvar z doby svého založení v roce 1699. Těsně u zámku leží francouzská zahrada s upravenými květinovými záhony a exotickými stromy s citrusy v ohromných květináčích. Na ni navazuje anglický park s alejemi stromů. Hlavním prvkem parku je rozlehlá vodní plocha, kolem které byla vybudována síť kanálů, mezi nimiž tak vznikly ostrovy. Kdysi na nich byly umístěny umělé jeskyně, skály, sochy a altánky, z nichž jen některé zůstaly zachovány dodnes.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.