Latinská čtvrť je plná historických církevních staveb, ať už jde o dodnes funkční kláštery, církevní školy, kostely nebo kaple, nebo o instituce dávno zaniklé a zachované jen ve zlomcích původních starých budov. To je i případ církevní koleje, na kterou se podíváme dnes. Najdeme ji v kopci, stoupajícím prudce k Panthéonu, kterému se v minulosti říkalo Hora svaté Geneviève a který byl od 16. století podobnými institucemi doslova protkán. Když se před námi otevřou vysoká vrata strohého domu, ocitneme se na historickém dvoře, který v sobě skrývá připomínku dřívější církevní koleje Třiceti tří.
Pro vysvětlení toho zvláštního názvu se musíme vrátit úplně na začátek. Kolej založil v roce 1633 páter Claude Bernard pro svých pět žáků, které vychovával pro kněžské povolání. Jejich počet měl představovat pět Kristových ran. Tento počet se později zvýšil na dvanáct, jako dvanáct apoštolů, aby se v roce 1638 ustálil na třiceti třech žácích, připomínajících Kristův věk.
Kolem roku 1654 kolej přesídlila do paláce Albiac, stojícího mezi rue des Carmes a rue de la Montagne Sainte-Geneviève, kde se mohla díky finanční podpoře královny Anny Rakouské nejen usadit, ale také přeměnit na kněžský seminář. A právě tam, na jeho dvoře u zadního východu ze studentského křídla, jsme se právě ocitli.
Dnešní podoba budov spadá do poloviny 18. století, kdy na jejich přestavbu přispěl Ludvík Orleánský, vnuk Ludvíka XIV., který se poté, co se stal vdovcem, uchýlil na stará kolena do opatství Sainte-Geneviève, ležícího jen necelých tři sta metrů odtud. Po Francouzské revoluci byl seminář rozpuštěn a v roce 1791 byly budovy prodány.
Na dvoře koleje
Podlouhlá stavba semináře v neoklasicistním stylu má hladkou fasádu bez ozdob, stejně jako druhý, kolmý dům, který dvůr uzavírá do rue de la Montagne Sainte-Geneviève. Jeho jedinou ozdobou je ozdobný portál s polokruhovým frontonem, který je památkově chráněný, a vysoká vyřezávaná vrata.
Vstup z rue de la Montagne Sainte-Geneviève
Areál bývalé koleje je sice rozprostřený ve vnitrobloku, ale jeho fasáda je poměrně dobře vidět z malé slepé uličky impasse des Boeufs, která svou levou stranou lemuje venkovní stranu budovy.
Impasse des Boeufs, po levé straně budova koleje
Vnitřní část a dvůr, které jsme viděli dnes, jsou přístupné z rue de la Montagne Sainte-Geneviève. Dnes je sice celý areál soukromý, ale při troše štěstí se na dvůr dá vstoupit, hlavně díky tomu, že zde sídlí také nějaké firmy a ordinace (k otevření slouží kouzelné tlačítko P vedle dveří).
Collège des Trente-trois, 5. obvod, 34 rue de la Montagne Sainte-Geneviève
Na Moret sur Loing narazíte na internetu všude, kdekoliv budete hledat tipy na hezká místa pro jednodenní výlet z Paříže. Starobylé malebné městečko, ležící asi sedmdesát kilometrů od Paříže a jen něco přes deset kilometrů za Fontainebleau, si se svou historií, svými úzkými uličkami, středověkými branami, hrázděnými domy a upravenými břehy řeky Loing svoji pověst zaslouží a určitě stojí za hodinovou jízdu vlakem.
Vstupní brána Samois, nazývaná taky Pařížská brána, pochází z 15. století
V Moret sur Loing žil posledních osmnáct let svého života impresionista Alfred Sisley, který zde v roce 1899 zemřel a je pohřben na místním hřbitově. Jeho stop ve městě si každý návštěvník všimne už před vstupní branou do historického jádra, kde je umístěný památník s jeho bystou. Tu měl původně na žádost Sisleyho dcery vytvořit Rodin, ale výbor pro stavbu pomníku s tím nesouhlasil a práci zadal méně známému sochaři Eugènu Thivierovi, který ji dokončil v roce 1911.
Středověké městečko patřilo od 11. století francouzským králům. Výměnou ho tehdy získal král Philippe I., ale až ten další, Philippe Auguste, zde vystavěl hrad a nechal město opevnit kamennými hradbami se třemi mohutnými branami a dvaceti věžemi. Město vzkvétalo i proto, že přes něj vedla cesta do Burgundska a že smělo vybírat daň za převážené zboží. I přes konkurenci nedalekého Fontainebleau sem králové často jezdili a Henri IV. si zde, v donjonu královského hradu, dokonce usídlil jednu ze svých konkubín.
Dnes má městečko jen něco přes čtyři tisíce obyvatel a je opravdu maličké – konec konců, když vstoupíte dovnitř bránou Samois, tak k další bráně, uzavírající historické jádro, je to hlavní ulicí rue Grande jen tři sta padesát metrů. Kolem této tepny a v jejím těsném okolí je soustředěna většina starých měšťanských domů a vlastně i všech památek. Přesto na jejich důkladnou prohlídku nestačí jen pár hodin.
Jeden ze středověkých domů přímo na hlavní ulici připomíná nejen Alfreda Sisleyho (sídlí zde spolek, který propaguje jeho jméno a dílo), ale také to, že zde přenocoval Napoleon Bonaparte při svém návratu z Elby 20. března 1815.
Burgundská brána z konce 12. století na druhém konci historického centra
Městská radnice sídlí pár kroků od hlavní třídy v historickém domě Clément. Hned naproti leží jedna z nejvzácnějších památek – pozůstatky renesančního paláce Chabouillé ze 16. století s lodžií a bohatou fasádou.
Nicolas Chabouillé byl správcem financí krále Françoise I. a pro stavbu svého domu, inspirovaného italským vlivem, si vybral ty nejlepší stavitele a řemeslníky. Motivy výzdoby odrážejí antické vlivy, které byly v době renesance módní. Zajímavé je, že jeden z pozdějších majitelů, který dům zakoupil v roce 1823 jako dar pro svoji milenku, nechal zdobenou fasádu sejmout a přemístit na svůj dům v Paříži v ulici Cours de la Reine, kde zůstala až do roku 1956, kdy se vrátila na své místo.
Pár desítek metrů odtud pak narazíme na kostel Panny Marie, vybudovaný v gotickém slohu mezi 12.-14. stoletím. Portál s bohatou výzdobou, kterou si zachoval až dodnes, však pochází až z 15. století. Interiér ze 13. století je údajně inspirován katedrálou Notre-Dame-de-Paris, především v části chóru.
Alfred Sisley vytvořil čtrnáct pláten, které zachycují kostel v různých ročních a denních dobách. Díla vznikala téměř ve stejné době, kdy Claude Monet pracoval před katedrálou v Rouenu na stejném nápadu, a zdá se, že se inspirovali navzájem.
Hrázděné domy v sousedství kostela, z nichž hned ten první má na průčelí napsáno „Sucre d´orge“. Najdete tu totiž prodejnu místní speciality – ječmenného cukru, který se zde podle starého receptu, vynalezeného místními jeptiškami v 17. století, vyrábí dodnes, i když už jen jako zajímavost a suvenýr pro turisty.
Kříž za kostelem
Hned pár desítek metrů za kostelem leží pozůstatky středověkého královského hradu, ze kterého se zachoval částečně jen donjon. Zatímco základy původních budov, které dnes už neexistují, pocházely z doby Philippa Augusta, mohutná věž vznikala až v době Ludvíka VI. a Ludvíka VII. O částečné zničení donjonu se postarala opět Francouzská revoluce, po níž byl zkonfiskován a prodán. Nový majitel uboural celou horní část a tu spodní používal jako skladiště. V roce 1926 byly zbytky donjonu zapsány na seznam památek a zrestaurovány.
Naproti donjonu na rohu rue Montmartre najdeme dům, ve kterém žil Alfred Sisley. Navštívit se nedá a tak nám malířovu přítomnost připomene jen pamětní deska vedle dveří a zlatý nápis nad nimi.
V těsném okolí pak leží spleť historických uliček, pečlivě upravených a roztomilých tak, že máte chuť se v nich ztratit.
Všechny tyto uličky vás však za chvíli nevyhnutelně přivedou k Burgundské bráně, za kterou vstoupíte na most přes řeku Loing. Z mostu jsou vidět pozůstatky tří mlýnů, které stojí doslova v korytě řeky. Mlýny, které musely kvůli zápachu, který vydávaly, stát až za branami města, nesloužily k mletí obilí, ale dubové kůry, která se používala jako činidlo pro třísločinění kůží. Město se na tuto výrobu specializovalo a jeho produkce bohatě přesahovala místní spotřebu, takže činidlo vyváželi do značné části Francie.
První z mlýnů dnes slouží jako prodejna suvenýrů a uměleckých předmětů. Ten druhý na opačné straně mostu je sice v rozvalinách, ale je zakonzervovaný, včetně obrovského mlýnského kola, a je zpřístupněný. Dostanete se k němu z mostu po schodech. Můžete si pak procházet všechny prostory, posadit se tady na lavičku a třeba pozorovat volavky, které loví v korytě řeky pod splavem.
Třetí mlýn je zachovalý a z mostu k němu vede dřevěná lávka. Najdete v něm muzeum ječmenného cukru, o kterém jsem se zmínila už nahoře. Ve dvou nevelkých místnostech jsou uloženy nejen některé předměty, které se k výrobě tohoto místního patentu používají, ale také dokumenty a fotografie z historie jeho vzniku a výroby.
Ječmenný cukr vypadá a chutná podobně jako třtinový
Na druhém břehu řeky stojí pozůstatky dřívější pevnosti, která město z této strany chránila a tvořila malý ostrov, který vystupoval z řeky. Dnes na tomto místě stojí mnohem mladší dům a z pevnosti zůstal jen zbytek věže (na horním obrázku úplně vpravo) a kousek vysoké zdi před vstupem.
Za mostem se pak dostaneme těsně k břehům řeky, kam chodil Sisley nejčastěji malovat. Jak sám napsal, v Moret sur Loing vytvořil svá nejlepší díla. Na místech, která jsou na jeho obrazech zachycena, proto najdeme tabule s reprodukcemi, aby si návštěvníci sami mohli porovnat, jak to zde vypadalo kdysi a nyní.
Jak je vidět z tohoto plátna, v Sisleyho době byly všechny tři mlýny na mostě ještě v dobrém stavu
Oba romantické břehy řeky slouží k odpočinku a procházkám. Pokud byste se po tomto břehu vydali dál, směrem ke dva kilometry vzdálenému soutoku řeky Loing se Seinou, narazíte po pár desítkách metrů na místo, kde se do Loing vlévá řeka Orvanne. Za tímto soutokem mají svou konečnou lodě, které sem připluly od Seiny a které nemohou po Loing plout dále do města. Místo toho se musí vydat přes zdymadlo do regulovaného kanálu, který obtéká nesplavnou část řeky Loing a napojuje se na ni až před Nemours.
Pohled na most z opačného břehu s apokalypticky ořezanými stromy. I odtud se po upravené cestě a kolem říčních loděnic dostanete pohodlně až k soutoku se Seinou.
V těsném okolí města pak stojí za vidění ještě pozůstatky starého akvaduktu (aqueduc de Vanne) a samozřejmě také Sisleyho hrob, který jsem tentokrát už nestihla. Vidím to proto na další brzkou návštěvu. Při dobré organizaci času se však dá prohlídka všech zajímavostí ve městě stihnout a dokonce i spojit s návštěvou Fontainebleau.
Jak se tam dostat: vlakem z Gare de Lyon, cesta trvá asi hodinu. Pokud máte pařížskou tramvajenku Navigo, jízdné je v ceně, jinak by mělo být cca kolem 13 – 15 Eur.
Kdyby někdo v Paříži vyhlásil soutěž o nejošklivější stavbu, určitě by jedno z prvních míst získala budova policejní prefektury 5. a 6. obvodu ze 70. let minulého století, která v historické Latinské čtvrti vypadá jako pověstná pěst na oko. Sídlí v ní však jedno z malých a tak trochu bizarních muzeí, Muzeum policejní prefektury, které málokdo zná a na které se dnes podíváme trochu blíž.
Muzeum založil v roce 1909 tehdejší policejní prefekt Louis Lépine z exponátů, které byly vystaveny na Všeobecné výstavě v roce 1900, kde měly přiblížit veřejnosti „humánnost“ pařížské policie. Muzejní fond byl postupně doplňován z různých darů a odkazů. Původně bylo muzeum umístěno na slavném nábřeží Zlatníků a do současných prostor se přestěhovalo až v roce 1975.
Muzeum připomíná návštěvníkům, kteří chtějí vidět a zažít něco méně obvyklého, celou řadu událostí, viděných z úhlu strážců pořádku a úzce spojených s hlavním městem – ať už jde o historické události, jako byla například vražda krále Jindřicha IV. a další královraždy a atentáty, přes všechny revoluční události 18. a 19. století, až po obě světové války a studentské boje z jara 1968.
Velký prostor je zde věnován Francouzské revoluci. Najdeme tady nejen různé dokumenty z Bastilly, ale také zmenšený model gilotiny i pravý břit té skutečné. Navíc jsou tu i doklady, týkající se věznění Ludvíka XVI. před jeho popravou, nebo pitevní protokol následníka trůnu Ludvíka XVII., který zemřel jako dítě po smrti obou rodičů během svého uvěznění v Templu.
Historie policie prostřednictvím výstavky uniforem a další výbavy některých složek ukazuje nejen to, jak příslušníci vypadali, ale také na čem a v čem jezdili a co ke své práci používali.
Nahoře policejní čepice z různých období, vpravo policejní hlásič, jaký dříve stával v ulicích města. Dole potom model gilotiny 1:3.
Exponáty z doby německé okupace v letech 1940 až 1944 – dokumenty o popravách a kůl z popraviště v Issy les Moulineaux, dole vzpomínka na pařížské Židy a na velký zátah proti nim z roku 1942, známý jako Rafle du Vel d´Hiv.
Muzeum také předvádí metody a způsoby policejní práce dříve a dnes, ať už jde o způsoby zadržení a výslechů pachatelů, nebo o práci vyšetřovatelů, komisařů a policejních techniků na místě činu.
Připomínky studentských bouří v květnu1968
Kromě stálých exponátů se v muzeu konají několikrát ročně i krátkodobé výstavy. Tématem té současné, která trvá do 26. srpna 2022, je prostituce a boj proti ní.
Přiznám se, že mě nikdy dřív ani nenapadlo se do muzea podívat a že jsem se v něm ocitla před pár lety neplánovaně a víceméně náhodou, ale nakonec to byla zajímavá zkušenost. Třeba i vás potěší další možnost a příležitost, jak se o Paříži dozvědět něco dalšího.
Musée de la Préfecture de police, 5. obvod, 4 rue de la Montagne Sainte-Geneviève
Otevřeno: úterý až pátek od 9,30 do 17 hod, ve čtvrtek do 19 hod, a každou třetí sobotu v měsíci od 10,30 do 17 hod
Chodec, který se vydá tou klidnou a tichou ulicí ve čtvrti Marais, možná ani netuší, že prochází kolem kaple. Je totiž dobře schovaná za fasádou obyčejného třípatrového domu.
Navíc se nejedná o kapli některé z běžných církví, ale o místo, které patří stoupencům positivistické církve, nazývané také církev Humanity. Toto sekulární náboženství přivedl na svět v polovině 19. století Auguste Comte, který v roce 1824 položil svou positivistickou filosofií základy ke vzniku sociologie jako vědy. Jeho církev měla za cíl nabídnout náboženskou alternativu k liturgiím a rituálům klasických církví. Vzývala kult mrtvých osobností, kterými byli v souladu s Comtovým filosofickým a vědeckým zaměřením především dávní filosofové a učenci.
Positivistická církev se ve Francii sice moc nerozšířila, našla ale určitý ohlas v Anglii a především v Brazílii, kde v nábožensky modifikované podobě existuje dodnes a využívá tam tři chrámy Humanity. Ten pařížský, jediný ve Francii, do kterého se dnes podíváme, také patří Brazilcům.
Motto „Láska jako princip, řád jako základ, pokrok jako cíl“ je uvedeno na fasádě hned nad bronzovou bystou Augusta Comta, umístěnou ve výklenku pod lomeným novogotickým obloukem
Za povšimnutí stojí už samotný dům. Jak hlásá pamětní deska, postavil si ho pro sebe v roce 1642 slavný architekt François Mansart (ano, ten, co vynalezl „mansardu“), který zde žil až do své smrti v roce 1666. Tehdy měl však dům o patro méně – nástavbu provedl až jeden z dalších majitelů v roce 1842.
V roce 1897 odkoupil dům během své pouti po francouzských základech positivistické církve Reimundo Mendez, jeden ze zástupců brazilské odnože této církve. Z některých dokumentů totiž vyčetl, že zde žila a zemřela Clotilde le Vaux, platonická a jediná láska Augusta Comta, a zdálo se mu symbolické, aby právě tady měla jeho církev své sídlo (to, že došlo k omylu a Clotilde žila ve vedlejším domě, se zjistilo až později). Ihned poté, co vystěhoval tehdejší nájemníky, se pustil do rekonstrukce místa, které se mělo stát základní metou poutníků jeho církve. Jako první nechal upravit fasádu tak, jak ji vidíme dnes. Hned poté přišlo na řadu vybudování kaple, kterou otevřel pro věřící v roce 1905.
Kaple, vytvořená v novogotickém slohu, zabírá celou plochu druhého patra. V jejím čele je ve výklenku před okny umístěný, po křesťanském vzoru, oltář s obrazem Panny Marie, která má podobu Clotilde le Vaux. Přímo na oltáři jsou uvedena tři základní hesla positivistické církve: Vlast, Humanita, Rodina. V oblouku nad nimi je vepsán italský nápis Vergine Madre, figlia del tuo figlio (Panna Matka, dcera tvého syna) – italský proto, že jde o citát z Dantovy Božské komedie. Další nápis, tentokrát latinský, cituje knihu Následování Krista od holandského mnicha Tomase Kempenského.
Celá loď kaple, nebo lépe řečeno Velký prostor, jak ho nazýval Comte, je po obou stranách lemován gotickými lomenými oblouky, v nichž je vymalováno čtrnáct osobnosti, o které se positismus opírá, a nad nimi na stuze je pojmenováno zaměření nebo obor, kterému se věnovaly.
Kaple si dala od svého začátku za cíl ovlivňovat při svých obřadech francouzskou veřejnost tak, aby se přiklonila k doktríně a ideám positivismu, přičemž se hodlala zaměřovat především na ženskou část proletariátu. Velkou základnu věřících však nezískala a proto její obřady v kapli postupně zanikly. Dům je však dodnes ve vlastnictví brazilské positivistické církve Humanity, která ji občas využívá pro svá shromáždění. Pro jejich potřeby údajně slouží i prostory v prvním patře, kde se čas od času konají přednášky, zatímco ve třetím patře je od samého začátku pietně uchováván pokoj Clotildy le Vaux (kde ovšem Clotilda nikdy nežila, jak už víme). Celá budova je od roku 1982 památkově chráněna.
Zašlá informační tabulka vedle vstupních dveří sice tvrdí, že je kaple otevřena každý den kromě pondělí a srpna, to však už nejméně od roku 2000 neplatí. Jistotou, kdy se můžete podívat dovnitř, tak zůstávají jen Dny evropského dědictví.
Od poloviny 19. století sloužila Pařížanům Petite Ceinture – okružní železnice, která v době svého postavení ovíjela město podél vnitřní strany hradeb, které po jejich zbourání nahradil okružní bulvár. Železniční trať usnadňovala dopravu osob a zboží po obvodu Paříže a spojení mezi jednotlivými významnými body na okraji města a představovala do té doby chybějící dopravní kontakt mezi velkými nádražími v centru. Trať, dlouhá 32 kilometrů, byla vedena většinou pod úrovní okolního terénu ve vyhloubených kaňonech a v tunelech podjížděla hlavní silniční tepny i části jednotlivých čtvrtí.
Osobní doprava na této trati byla zrušena v roce 1934, zatímco významnější a lukrativnější nákladní doprava fungovala až do 90. let 20. století. Po jejím definitivním zrušení byla trať v některých místech využívána pro jiné účely, zatímco jinde byla úplně zlikvidována a rozebrána nebo ji, hlavně v hůře dostupných úsecích, ponechali na pospas vandalům, bezdomovcům a dobrodruhům – a také přírodě. Ta zde díky náletové zeleni a divokým porostům vytvořila neobvyklou biodiverzitu, ve které se daří nejen rozmanitým druhům rostlin, ale také více než sedmdesáti živočišným druhům, hlavně hmyzu, drobným zvířatům a ptákům.
Po dlouholetých jednáních o budoucnosti Petite Ceinture sice existuje několik plánů na její využití, ale konkrétní řešení je stále v nedohlednu. Tolik diskutovaná možnost obnovení provozu se dnes zdá méně zajímavá a realizovatelná už jen proto, že téměř v dohledu od této železniční trati začala v některých částech města nově vznikat trať tramvajová. Město proto od roku 2007 postupně některé úseky opravuje, rekultivuje a zpřístupňuje jako turistické cesty nebo sportovní a kulturní prostory. Některá z původních dochovaných nádraží slouží jako kavárny, restaurace, místa pro společenský a komunitní život nebo coworkingové prostory, občas i se sdílenou zahradou na místě bývalého perónu.
V současné době existuje osm zpřístupněných úseků (jejich seznam najdete TADY), každý z nich o délce několika stovek metrů. Současně je připravováno sedm dalších částí trati, které by měly být otevřeny do konce roku 2026.
Věrní čtenáři si možná vzpomenou, že jsem TADY v minulosti už o jednom ze zpřístupněných úseků v 15. obvodu psala. Dnes se vydáme na opačnou stranu Paříže, do 20. obvodu, kde na podzim 2018 zpřístupnili malý úsek trati, ohraničený dvěma tunely, kde dříve stávalo nádraží Ménilmontant. To, kompletně vybydlené, zbourali v roce 1984 a z původního nádraží tak zůstala jen kovová lávka nad tratí a zbytky přístupových schodišť a nástupišť.
Na jejich místě dnes najdeme po stranách původních kolejí široké dřevěné platformy s lavičkami a lehátky. Koleje zůstaly zachovány pro případ, kdyby je v budoucnu ještě někdy někdo potřeboval. Stejně jako v jiných úsecích, i tady je v celém prostoru zachovaný chráněný porost s divokými rostlinami.
Nádraží Ménilmontant v minulosti
Nádraží stávalo za lávkou v zatáčce. Na jeho místě dnes stojí až téměř u kolejí panelák. Vzadu je vidět vjezd do tunelu pod čtvrtí Belleville, který ústí v severní části parku Buttes-Chaumont.
Lávka přes trať
Tunel, vedoucí směrem ke čtvrti Charonne. Měří 1300 metrů a je tak nejdelší na celé trati.
Zbytek původního schodiště na nástupiště
Přístup k nádraží z rue de Ménilmontant
Do celého zpřístupněného prostoru se dostanete po schodišti ze slepého konce rue de la Mare, kde leží současně i jeden ze vstupů na lávku, nebo od čísla 79 v rue de Ménilmontant.
Ať už stojíte v Paříži na jakémkoliv vyvýšeném místě, nepřehlédnete moderní vysokou budovu nového Justičního paláce, který vyrostl před čtyřmi lety v severozápadní části města a který pozměnil jeho panorama. Vznikl jako odpověď na potřebu soudních orgánů, které byly do té doby umístěny nejen v historickém Justičním paláci na Île de la Cité, ale také rozesety ve více než pětadvaceti dalších budovách po celé Paříži.
Nový Justiční palác si Paříž postavila v prudce se přeměňující čtvrti Batignolles, kde se na bývalých železničních pozemcích doslova narodila zcela nová čtvrť, plná moderních staveb. Na jejím konci, až těsně u okružního bulváru, který ohraničuje město, a v návaznosti na rozlehlý nově založený park Martina Luthera Kinga, vznikla vedle nové stanice metra i rozsáhlá, 9 000 m2 velká piazzetta s parčíkem, v jejímž centru se tyčí skleněný kolos.
Navrhl ho italský architekt Renzo Piano, který ze své pařížské kanceláře v Marais postavil v minulosti známé a dnes už ikonické Centre Pompidou a také budovu Nadace Jérôme Seydoux-Pathé. V listopadu 2017 dostala nová justiční budova nejvyšší francouzskou architektonickou cenu Équerre d´argent.
Se svými sto šedesáti metry, do kterých je zasazeno třicet osm pater, se nový Justiční palác stal druhou nejvyšší stavbou v Paříži, hned po Tour Montparnasse (Eiffelovka se nepočítá), a také největším justičním areálem v Evropě.
Stavba ve tvaru skleněné skládačky má čtyři části – nejmohutnější základna představuje veřejně přístupné prostory s kancelářemi a devadesáti jednacími sály. Tři horní kostky, položené jedna na druhou, jsou pro veřejnost nepřístupné. Sídlí v nich prvostupňové občanskoprávní i trestní soudy a několik dalších soudních institucí, včetně státních zastupitelství a soudní policie. Ve starém Justičním paláci tak zůstaly především odvolací a dovolací soudy a některé další úřady.
Světlo. Světlo a prostor. To je první věc, která na vás zapůsobí, když vstoupíte dovnitř. Celý střed spodní části je volný a shora se do něj přes světlovody hrne záplava světla, umocněná ještě kulatými plochými svítidly. Světlo se odráží nejen od bílých stěn, které jsou místy obloženy světlým dubem, ale také od skleněných panelů, které v patrech nahrazují zábradlí, od bílých laviček, světlé podlahy a od bílých eskalátorů, zavěšených v prostoru. Mezi tím vším pobíhají desítky advokátů, státních zástupců a soudců, za kterými vlají černé krovky talárů. Celé to působí ohromujícím dojmem.
Oč je vstupní prostor, kterému Francouzi tradičně říkají „salle des pas perdus“ (viz vysvětlení v článku o starém Justičním paláci) úžasnější, o to jsou chodby v patrech obyčejnější a nudnější. Řady dveří do jednacích sálů, u kterých září modravé displeje s informacemi o právě probíhajících jednáních, jsou prokládány jen velkými dřevěnými panely, na kterých jsou uvedeny citáty z francouzské Ústavy, Deklarace práv člověka a občana z roku 1789, Evropské úmluvy o lidských právech a pravděpodobně i dalších listin, které jsem určitě ještě přehlédla.
Pohled z eskalátoru na piazzettu
Fasáda s fotovoltaickými panely
Budova je vybavená těmi nejmodernějšími udržitelnými a energeticky nenáročnými systémy, které garantují tepelnou setrvačnost a přirozené větrání, a využívá fotovoltaické panely, umístěné na fasádě, nebo shromažďování a další využívání dešťové vody. Stupňovité uspořádání jednotlivých částí umožnilo vytvoření zelených venkovních teras s více než pěti sty vzrostlými stromy, které navazují na restaurace a kavárny pro zaměstnance.
Celá tato část budovy je veřejně přístupná. Musíte sice projít kontrolou jako na letišti (ale tak je to na soudech i u nás), ale pokud tam nepřijdete s nápadnou turistickou výpravou, nikdo si vás nebude všímat. Za těmi prosklenými dveřmi vlevo dole najdete kavárnu pro veřejnost s bezkonkurenčně nejlevnější (ale také nejhorší) kávou v Paříži za 1 euro. Vpravo vzadu pod eskalátorem jsou pak toalety. S trochou nenápadnosti můžete i vyjet po eskalátorech až úplně nahoru.
Pokud byste Justiční palác raději navštívili s průvodcem, zkuste to TADY.
Tribunal de Paris, 17. obvod, Parvis du Tribunal de Paris
Každý, kdo aspoň jednou navštívil křivolaké uličky Montmartru, zná tento výhled od bysty zpěvačky Dalidy do rue de l´Abreuvoir, kterou nahoře korunuje bílá kupole Sacré-Coeur. Nás ovšem dnes bude zajímat spíš nízký dům, stojící pod úrovní ulice po pravé straně, který má v medailonu nad vstupními dveřmi napsáno Villa Radet.
Třípatrová Villa Radet je jedním z pozůstatků Montmartru 19. století. Její název odkazuje na původní vlastníky, známou rodinu mlynářů. Jejich mlýn, který je dnes jedním ze dvou posledních zachovalých montmartreských mlýnů, společně s Moulin de la Galette, najdete jen o pár desítek metrů výš na rohu rue Girardon a rue Lepic.
Vila obvykle působí opuštěně, na věčně zavřených oknech jsou stažené žaluzie a do vstupních dveří nikdy nikdo nevchází. Je sice součástí Cité internationale des Art, mezinárodní umělecké rezidence, kterou jsme viděli už v článku o novém parku Jardin des Arts, ale na rozdíl od moderní budovy ve čtvrti Marais však neslouží k trvalým uměleckým pobytům výtvarníků z celého světa, ale spíš k představování jejich prací formou výstav. Současně je pronajímána ke komerčním účelům.
Jednou se mi podařilo najít její dveře otevřené a přístupné veřejnosti. Uvnitř se konala prezentace umělců, sponzorovaná jedním z inzertních prodejních portálů na zboží z druhé ruky, takže zadáním umělců bylo vytvořit umělecká díla a instalace z předmětů, které našli na tomto portálu. Každá z deseti místností vily byla pojata jako určitý umělecký prostor, většinou pestrý, fantaskní a bláznivý. Konec konců, už samotná vstupní hala mluví za vše.
Schodiště, kde byla v prostoru zavěšena různá umělecká díla
Domem se dalo volně procházet z místnosti do místnosti. V každé vás čekal jiný zážitek. V jedné z nich jste si mohli vyzkoušet, jaké je to mít hlavu v oblacích při letu v balónu, nebo se v místnosti nazvané Modré slunce ponořit do bazénu, ve kterém byly místo vody různé předměty z domácnosti, nebo pozorovat proměnu těch nejběžnějších denních předmětů, které se po vystavení na zdech měnily na umělecká díla.
Světelný pokoj nabízel se svým jedovatě růžovým světlem atmosféru seriálu Zóna soumraku od Davida Lynche. Zimní zahrada, kterou vidíte dole, je také uměleckým dílem, které představuje průnik přírody do interiéru. Každá z místností zkrátka ukazovala jiný umělecký pohled na svět.
Zajímavé byly také výhledy do okolních ulic, kdy si návštěvníci mohli shora oknem koupelny prohlížet z neobvyklého úhlu a perspektivy place Dalida i s bystou zpěvačky nebo vedlejší vilu Château des Brouillards, dnes už tak zarostlou zelení, že zvenčí není skoro vidět.
K Ville Radet patří i velká zahrada, do které vedlo z okna prvního patra další umělecké dílo, nazvané Lávka do nekonečna, vytvořená sice jen z lešenářských trubek, ale usnadňující přístup do rozlehlého divokého zeleného prostoru. Jako jediná ze všech instalací zůstala lávka na svém místě dodnes.
Zadní strana vily vlevo s lávkou
Zahrada není běžně přístupná, ale dá se do ní aspoň na dálku podívat přes dvě mřížové brány, od nichž vedou do hloubi zeleně široké cesty – jedna z nich (vlevo, všimněte si lávky) je hned vedle vily v rue Girardon, druhá (vpravo) na opačném konci zahrady v rue Norvins.
Zahrada byla při příležitosti expozice také přístupná. Byl zde vytvořený vytvořený improvizovaný bar a k němu několik sezení a zákoutí, jak za vilou, tak na různých mýtinách, schovaných po celé zahradě mezi keři a stromy v různých úrovních kopce. Z nich byly dobře vidět nejen zadní strany okolních činžáků, ale také streetartové malby, které je zdobí.
Zahrada vyplňuje velkou oblast mezi přilehlými ulicemi a kromě divoké zeleně v ní stojí i několik dalších nízkých staveb, které uprostřed vytvářejí krátkou uličku, dokonce i s pouliční lampou.
Čím výše ve svahu směrem k rue Norvins po zahradě stoupáte, tím je pustější a vytváří dojem lesa.
Jak jsem se dočetla, existuje projekt, který umožní vilu proměnit na skutečnou uměleckou rezidenci, v níž bude vytvořeno osm ateliérů pro krátkodobé pobyty umělců. Radnice 18. obvodu dokonce odsouhlasila, že tento projekt podpoří finančně, nejen proto, aby umělcům pomohla, ale aby se podle svých slov pokusila navrátit na Montmartre původní bohémskou atmosféru. Prozatím se zdá, že Cité internationale des arts v tomto projektu moc daleko nepostoupila a vilu nadále nabízí i k pronájmu pro soukromé akce. Jak vila vypadá bez uměleckého nánosu si můžete prohlédnout TADY.
Historie tohoto zajímavého kostela v Latinské čtvrti začíná už v druhé polovině 12. století, kdy do Paříže přišli z italského Altopascio bratři z rytířsko-špitálního řádu, kteří se usadili ve čtvrti svatého Jakuba, už tehdy plné klášterů, kde se starali v souladu se svým posláním o poutníky, putující do Santiaga de Compostela, kteří procházeli svatojakubskou cestou právě kolem jejich sídla. Zkomoleninou místa jejich původu – Altopascio – vzniklo pak jejich francouzské pojmenování Haut-pas.
Průčelí kostela s věží při rue Saint-Jacques. Oproti původnímu plánu, který při rekonstrukci v roce 1675 předpokládal dvě věže, byla vybudována jen jedna, ale v dvojnásobné výšce.
Bratři špitálníci po čase zakoupili okolní pozemky, kde vystavěli nejen nový klášter a špitál, ale také kapli. Jejich řád však papež na konci 15. století zrušil a na jejich místo pozvala královna Kateřina Medicejská, manželka Jindřicha II., benediktiny, kteří právě přišli o svůj klášter v blízkosti brány Saint-Denis. Do nového kláštera sebou proto přinesli i cenné ostatky bretaňského svatého Magloira, které do Paříže přivezl z Bretaně v 10. století Hugo Kapet. Mnichům se brzy přestalo líbit, že jejich kapli navštěvují i běžní farníci, a proto pro ně raději postavili nový kostel, obrácený chórem k rue Saint-Jacques a vchodem k Lucemburské zahradě (která tehdy dosahovala prakticky až ke zdi kláštera, k jejímu zmenšení došlo až při stavbě boulevardu Saint-Michel), kam farníci chodili přes klášterní hřbitov.
V roce 1620 benediktiny nahradil řád Oratoriánů, kteří zde vybudovali prestižní kněžský seminář sv. Magloira, jediný ve své době v Paříži (novicem v něm byl i slavný bajkař Jean La Fontaine). O pár desetiletí později pak kostel nechali přestavět, přičemž na místě původního vchodu vznikla gotická loď a vchod kostela byl otočen přímo do rue Saint-Jacques (a tedy nezvykle na západ). Při této příležitosti pak byl zasvěcen sv. Jakubovi Menšímu (protože svatý Jakub Větší už svůj kostel v Paříži měl) a svatému Filipovi.
V následujících stoletích pak kostel zažil další přestavby a dostavby a jako jiné svatostánky, i řádění lůzy po Francouzské revoluci, přesto měl štěstí a byl vybrán mezi patnáct kostelů, které směly i po revoluci vykonávat svou funkci a charitativní činnost.
Pohled do hlavní lodi. Cenná dřevěná kazatelna ve stylu Ludvíka XIV. pochází z roku 1677.
Hlavní oltář
Pohled do kaple Panny Marie, dostavěné ke kostelu v roce 1687
Boční loď, po pravé straně schránka s relikviemi sv. Magloira, které měly pozoruhodný osud. Kněží je totiž na začátku Francouzské revoluce v obavách před pleněním zakopali do země, kde se našly až při usazování nového oltáře v roce 1835.
Vlevo vitráž se zobrazením Krista, promlouvajícího ke sv. Petru („Ty jsi Petr, skála, a na té skále zbuduji svou církev“ – text v latině je uveden pod vitráží) , vpravo detail sv. Petra
Socha sv. Jakuba Poutníků ze 14. století, umístěná na stěně poblíž oltáře, má velký význam i pro dnešní poutníky, kteří se u ní modlí při svém zastavení na pouti do Compostela. Kostel je totiž jedním z prvních bodů na jejich cestě, na kterou vyrážejí od Tour Saint-Jacques, jediného pozůstatku po kostelu sv. Jakuba Většího, zmíněného už nahoře. Pařížská trasa El Camina sice původně začínala už u brány Saint-Denis, kde se v tehdejším klášteře a špitálu sv. Jakuba Poutníka zastavovali poutníci především z Německa, ale z toho dnes zbyly už jen dvě sochy na jednom z domů na křižovatce rue Saint-Denis a rue Étienne Marcel.
Na průčelí kostela nám pouť do Compostella přibližuje i pamětní deska, stejně jako jeden z medailonů se svatojakubskou mušlí, zasazený do chodníku přímo před kostelem. Najdeme je i na dalších místech ve městě, především v 5. obvodu, kde vyznačuje trasu pouti.
Église de Saint-Jacques du Haut-pas, 5. obvod, 252 rue Saint-Jacques
Už je to deset let, kdy jsem tady poprvé psala o zahradě, kterou založil bankéř a mecenáš Albert Kahn na pozemcích, které zakoupil na přelomu 19. a 20. století v blízkosti svého domu v Boulogne-Billancourt těsně za hranicí Paříže. Na více než čtyřech hektarech pak vybudoval v miniatuře obraz svého ideálního harmonického a propojeného světa. V zahradě se prolínalo několik krajinářských a přírodních typů jeho ideální představy o zahradách, od japonské vesničky, přes typickou francouzskou a anglickou zahradu, hluboký vogézský les, mokřady s vodními rostlinami a prériovou louku, přecházející na jedné straně do jehličnatého lesa s cedry a borovicemi a na druhé do listnatého lesa s typickým evropským porostem.
Kromě zahrady zde však Albert Kahn založil i centrum, které prezentovalo jeho bohaté sbírky fotografií, filmů a dokumentace z cest po celém světě a při kterém sídlily i některé společenské, veřejně prospěšné i ekonomické nadace, které založil nebo se kterými spolupracoval. Jeho společenská a především bankovní a burzovní činnost však nepřežila krizi na konci 30. let minulého století. Po jeho krachu zahradu i s muzeem odkoupilo vedení departementu Hauts-Seine, které ji udržovalo, rozšiřovalo a po rekonstrukci v 60. letech zpřístupnilo veřejnosti.
Omezené prostory dokumentačního centra a muzea však časem nestačily vývoji a užívání a proto se celý areál v roce 2015 uzavřel. Muzeum v následujících sedmi letech dostalo novou moderní budovu podle návrhu japonského architekta Kengo Kuma a zahrada další nezbytnou renovaci. Znovu se celý areál otevřel 2. dubna letošního roku.
Centrální část pozemku zabírá francouzská zahrada se secesním skleníkem s tropickými rostlinami. Jeho okolí je tvořeno geometrickými květinovými záhony a v této roční době se prakticky proměňuje na růžovou zahradu.
Francouzská zahrada přechází plynule bambusovým lesíkem do japonské zahrady s uměle vytvořenými pahorky, protkanými klikatými cestičkami, dvěma japonskými dřevěnými mosty nad potokem a jezírkem s červenými a zlatými japonskými kapry koi. To vše je obrostlé miniaturními dřevinami a kvetoucími keři a zastíněno vysokými stromy.
Japonská zahrada zabírá velkou část pozemku, sousedící přímo s muzeem. Těsně u jeho zdí najdeme japonskou vesničku, postavenou Albertem Kahnem ze tří domků, které přivezl ze svých cest po Japonsku, a vybavenou typickými japonskými kamennými lucernami a sochami.
Na druhé, vzdálenější straně pozemku, se pak můžeme projít modelem vogézského lesa, s velkými balvany, divokým porostem a roklemi. Přivede nás do něj visutý most.
Z Vogéz se pak přes anglickou zahradu plynule přesuneme do listnatého lesa, kterému podle barvy podzimního listí říkají „zlatý“. Na něj navazuje květinová louka, která zde představuje prériový typ krajiny, a o něco dál rozvodněný potok, kapradiny a rákosí zase lesní mokřady.
Jednou z nejkrásnějších částí zahrady je místo pod věkovitými modrými borovicemi a cedry.
Zahrada je doplněna i několika stavbami – kromě japonských domků, které jsme viděli nahoře, je to i samotná vila Alberta Kahna, ve které měl právo dožít až do své smrti v roce 1940, přestože už nebyl majitelem, nebo švýcarská chata ve vogézském lese a další menší stavby. Přístupná pro veřejnost je pouze ta, ve které jsou v knihovně uloženy Kahnovy autochromy – skleněné desky s barevnými fotografiemi, které bankéř pořizoval při svých cestách. Další fotografie, filmy, dokumentace a předměty, včetně Kahnova deskového fotoaparátu, jsou uspořádány uvnitř nové budovy muzea, a to jak formou stálé výstavy, tak při krátkodobých výstavách.
Ačkoliv je to neuvěřitelné, nemám jedinou fotku z interiéru nového muzea – je to úžasná stavba z kovu, světlého dřeva, bambusu a skla a snad ji vyfotografuji někdy jindy, tak aspoň exteriér z pohledu od stanice metra na náměstí Rond point Rhin et Danube a video z jejího vzniku.
Jardin et musée Albert Kahn, 2 rue du Port, Boulogne-Billancourt
Jak se tam dostat: metro 10, konečná stanice Pont de Saint-Cloud
Otevřeno: denně kromě pondělí, duben-září od 11 do 19 hod, říjen-březen 11-18 hod. Jednou měsíčně do 22 hodin, nejbližší termín je 5. července.
Vstupné: 8 eur, do 26 let zdarma. Po znovuotevření je o zahradu velký zájem, doporučuji proto koupit vstupenky předem TADY. V žádném případě nevolte víkend nebo svátky, i ve všední den a před turistickou sezónou tam byly davy lidí.
Určitě jste je už viděli, ty obrovské plyšové medvědy, kteří v houfech posedávají po pařížských kavárnách. Pohled na ně obveseluje a rozsvěcuje všední dny a baví kolemjdoucí. Kde se však všichni ti méďové, francouzsky les nounours, vlastně vzali?
Všechno to začalo v malém knihkupectví Canon de la Presse přímo u stanice metra Les Gobelins v říjnu 2018. Jeho majitel nakoupil obří plyšáky a společně s několika přáteli z okolních obchodů a kaváren je pro radost svých zákazníků rozmístili za své výlohy, do oken, na židličky kaváren a na veřejné lavičky. Jeden z nich vyšplhal dokonce i na sloupek s označením metra přímo před knihkupectvím.
Lidem se méďové hned zalíbili a ti se proto začali hromadně množit. Nejdřív ve své původní čtvrti – na jaře roku 2019 už na avenue des Gobelins prakticky neexistovala výloha, za kterou by necivěl medvěd, nebo kavárna, kde by se na vás netlačil plyšák z vedlejší židle. Současně je adoptovali i v jiných čtvrtích. Postupně se rozšířili po celé Paříži a hned nato začali nekontrolovaně emigrovat i do dalších zemí. Dnes je najdete v mnoha evropských městech, i když málokdo už ví, kde a proč se narodili.
V době covidových karantén měli nounours neplánovaný, ale důležitý úkol – pařížští restauratéři a kavárníci vymezovali povinný odstup mezi sedícími hosty tak, že na některé židle prostě rozesadili plyšáky.
No a před dvěma lety nechybělo moc, aby mě jednoho večera dvě z těch potvor málem sejmuly na přechodu na boulevardu Saint-Germain.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.