Jeden z nejkrásnějších pařížských parků leží jen co by kamenem dohodil od Vítězného oblouku (no, musel by ovšem házet nějaký olympionik) v bohatém a elegantním 8. obvodu. Nechal si ho vytvořit v roce 1778 vévoda orleánský, který si přál podle tehdejší módy iluzivní krajinu s pyramidami, pagodami, holandskými mlýny, římskými chrámy a zříceninami. Soukromý park přežil Francouzskou revoluci a až v roce 1852 byla jedna jeho část rozparcelována a rozprodána na stavbu soukromých domů (rezidence kolem parku rozhodně stojí za povšimnutí). Zbývajících více než osm hektarů parku, které zůstaly zachovány až do dnešního dne, jsou od roku 1860 ve vlastnictví města.
Centrem a poznávacím znamením parku je sloupová kolonáda kolem jezírka. Původně byla určena pro mauzoleum Jindřicha II. v Saint-Denis, které však nikdy nebylo dokončeno. Park má kromě rozlehlých ploch, které jsou denně poseté piknikujícími nebo jen prostě odpočívajícími Pařížany, i dětská hřiště, nezbytný kolotoč a kiosek s občerstvením, a také řadu původních prvků výzdoby, jako jsou sochy, kamenné oblouky, zdobný můstek přes potok, který vytéká z jezírka, kaskády a jeskyně, nebo také záhadnou kamennou a údajně snad prý zednářskou pyramidu.
U hlavního vstupu do parku z boulevardu de Courcelles, hned u metra Monceau, stojí novoantická rotunda se šestnácti sloupy. Je pozůstatkem opevnění z roku 1784, které vedlo podél parku. Rotunda byla sídlem tehdejšího akcízu. Dnes v ní najdete WC.
Kromě toho se do parku dostanete dalšími čtyřmi vstupy s nádhernými kovanými a zlacenými branami se znakem Paříže ve štítu. Za nimi leží většinou krátká ulička s těmi nejkrásnějšími domy a až teprve potom vstoupíte do samotného parku.
Pohled z parku. Tady to sice není tak úplně poznat, ale ta stavba na konci aleje je Vítězný oblouk.
Domy kolem parku jsou jedněmi z nejkrásnějších v Paříži vůbec
Parc Monceau, 8. obvod, hlavní vstup z boulevardu de Courcelles, další vchody avenue Velasquez, avenue Ruysdael, avenue Rembrandt a avenue Van Dyck
Když bolševická revoluce v Rusku vyhnala po roce 1917 ze země velkou část šlechty a inteligence, mnozí z těchto tak zvaných bílých Rusů se usadili v Paříži. Většinou bez majetku, o který po revoluci přišli, a bez možnosti vykonávat práci, která by odpovídala jejich předchozím zkušenostem a znalostem. Velká část ruské diaspory se usídlila na jižních předměstích města v 15., 14. a 13. obvodu – bylo to totiž blízko velkých automobilových továren Renault a Citroën, v nichž často našli manuální práci.
Několik tisíc z nich se také stalo řidiči taxíků (nikdy jsem nepochopila, jak to dokázali, když neznali město a bylo to v době, kdy existovaly tak maximálně jednoduché mapy). Díky svému povolání se pak těm šťastnějším podařilo najít i slušné ubytování v domečcích, které pro své zaměstnance v roce 1926 vystavěl provozovatel taxislužby na střeše garáží, kde šoféři parkovali své vozy. Enklávě se pak začalo říkat, podle jejích obyvatel, Malé Rusko. Pod stejným názvem a v téměř nezměněné podobě toto malé sídliště najdeme v srdci čtvrti Butte aux Cailles dodnes.
Na Googlu je vidět umístění domečků na střeše garáží. Dnes už by takový nápad asi neprošel, ale tady jsme ve 20. letech minulého století.
Po původních ruských obyvatelích zde dnes už není ani stopy. Poslední potomek jednoho z bílých Rusů, devadesátiletá paní, zemřela před několika lety. Dnes zde žijí většinou umělci, kteří tyto miniaturní prostory využívají jako ateliér. My jsme letos v červnu měli možnost navštívit dva z nich. Tím prvním byl ateliér, do kterého pozval návštěvníky Holanďan Jos Verheugen, který svůj ateliér zaplavil variacemi na Mondrianovy obrazy a portréty známých francouzských osobností. Druhou pak Italka Marina Miroglio, která v domečku střeží malířská díla své matky a která si sama od umělecké práce odskakuje k videím o vaření La cuisine de Marina Miroglio, která natáčí přímo v tomto domku.
Vlevo za zdí, která lemuje terasu před vstupy do domků, se vám otevře z výšky pohled na špičaté střechy Malého Alsaska. Moc daleko odtud ale nedohlédnete, 13. obvod je plný vysokých budov, které brání ve výhledu.
La Petite Russie je bez pochyby jednou z nejlépe skrytých obytných čtvrtí v Paříži. Devatenáct řadových domků, namačkaných zády k sobě jeden na druhém, má jen jednu přístupovou cestu, vedoucí přes dvojí zamčené dveře. Dostat se sem není tak úplně jednoduché – nejdřív musíte projít chodbou domu, vyjít na zadní dvorek a potom vystoupat po prudkém schodišti až na střechu. Většinou se to podaří jen tehdy, když si vyčekáte některého z obyvatel, ochotného vás vpustit dovnitř. Druhou možností jsou pravidelné červnové dny otevřených ateliérů asociace Lézarts de la Bièvre, kdy někteří z umělců, kteří zde sídlí, svůj ateliér otvírají pro veřejnost. Tak jsem se sem dostala i já.
Schodiště, po kterém se dostanete ze dvorku na střechu
Rozlišnost pařížských čtvrtí nás asi nikdy nepřestane udivovat. Jedním z příkladů je čtvrť Butte-aux-Cailles, malá enkláva na jihovýchodě města, kde se revoluční a dělnická historie spojuje s moderním uměním a bohémským životem. V ulicích s nízkými domky, pokrytých kresbami od nejznámějších streetartových umělců, najdete mnoho uměleckých ateliérů a spoustu věčně přeplněných kaváren a barů. Kousek pod kopečkem, na kterém se tato čtvrť rozkládá, narazíte na jedinečný venkovský kout – La Petite Alsace, pojmenovanou po svých prvních obyvatelích před téměř stoletím. Neobvyklá vesnička, uzavřená modrou brankou, je našim dnešním cílem.
Při vstupu do zelení zarostlého dvora, lemovaného malými barevnými domky, je těžké uvěřit, že jen pár desítek metrů odtud vede rušný boulevard Auguste Blanqui s burácející nadzemní linkou metra, a že se odtud dostaneme za deset minut na jedno z nejrušnějších pařížských náměstí place d´ Italie. Naopak máme pocit, že jsme opustili hlavní město a ocitli se v některé malé východofrancouzské vesničce.
Tato miniaturní čtvrť, z ulice dokonale skrytá za krátkou řadou vstupních domů s modrými okenicemi, byla postavena v roce 1912 jako projekt levného dělnického ubytování pro pracovníky z okolních průmyslových továren, kteří sem přišli za prací z Alsaska. Architekt Jean Walter zde pro ně navrhl čtyřicet malých řadových domků, které dokázaly pojmout početné dělnické rodiny. Stavby měly typické alsaské hrázdění a špičaté valbové střechy, pokryté – na Paříž neobvykle – cihlově červenými taškami. Celý komplex je uspořádán na pěti stech čtverečních metrech kolem dvora, lemovaného vzrostlými stromy a porostlého květinovými záhony.
Ne vždy je branka otevřená, v takovém případě se dá pozorovat Malé Alsasko aspoň od vstupního průchodu. Většinou se ale dá dovnitř dostat, jen to není pro žádné velké turistické výpravy, přece jen vstupujeme lidem, kteří tady bydlí, do soukromí.
Pokud dvůr nestíní listí stromů, můžeme nad řadou zadních domků ve výšce vidět bílá průčelí dalších staveb. Říká se jim Malé Rusko a jde o další a ještě menší vesnickou mikročtvrť, do které se mi podařilo podívat teprve nedávno. Fotka dole je z roku 2009, kdy jsem sem přišla poprvé. Díky tomu, že to bylo v březnu a stromy ještě nebyly obrostlé, je Malé Rusko ve výšce nad střechami Malého Alsaska dobře vidět. Hned příště vám ho tady ukážu.
Ještě to stihnete. Ještě jsou krásné podzimní dny, kdy stojí za to vydat se někam do přírody – třeba do rozlehlé zahrady, která je pro veřejnost zpřístupněná v zahradnické škole, sídlící na kraji lesa Vincennes.
Nejde o jen tak nějaké zemědělské učiliště, ale o vysoce specializovanou a prestižní školu, jejíž historie sahá až do poloviny 19. století, do doby Druhého císařství, kdy Napoleon III. zahájil svůj svůj projekt přestavby Paříže, jehož realizací pověřil tehdejšího prefekta Eugèna Haussmanna. Projekt byl prováděn podle tří stanovených kritérií: za prvé vybudování hlavních silnic, které měly zaručit plynulost dopravy, za druhé rozšíření nové výstavby, zaručující jedinečnou a jednotnou estetiku, a za třetí rozvoj zelených ploch, které měly zlepšit život Pařížanů a přinést jim čerstvý vzduch.
Haussmann se proto, se stejným zápalem, s jakým boural starou Paříž a modeloval tu novou moderní, pustil také do budování nových parků, lesíků, promenád a zelení lemovaných tříd. Na to všechno potřeboval vyškolený a zkušený zahradnický personál, který tehdy ovšem nebyl k mání – a tak bylo v roce 1856 rozhodnuto o založení školy, která bude tyto odborníky vychovávat. Škola sídlila nejprve na kraji Vincenneského lesa nad jezerem Daumesnil u dnešní obce Saint-Mandé. V roce 1936 byla přemístěna do vzdálenějších míst lesa, kde dřív ležela bývalá královská bažantnice. Právě tehdy dostala dnešní název, připomínající jejího prvního ředitele Alphonse du Breuil.
Škola dnes nabízí středoškolské a nástavbové vzdělání v základních zahradnických profesích, krajinářství a městském zahradničení. Z deseti hektarů zahrady, které mají žáci k dispozici, je jich polovina veřejnosti nepřístupná – tam je umístěná školní zelinářská zahrada, ovocný sad a sdílené pozemky. V části, do které se můžete podívat, najdete kromě jezírka s vodními rostlinami, lemovaného palmami, i malou anglickou zahradu, skalku, růžovou a květinovou zahradu, bambusový lesík a také školní skleníky. Však se na tu krásu podívejte sami.
Umístění zahrady v srdci Vincenneského lesa, ale přesto v dobré dostupnosti veřejnou dopravou, nabízí procházky různými tematickými okruhy. Navíc leží hned vedle pařížského arboreta, které sice nespadá pod školu, ale je také veřejnosti přístupné zdarma a rozšiřuje možnost dalšího pobytu v přírodě. Můžu potvrdit, že obojí, jak zahrada, tak arboretum, stojí za to a cesty na samý konec Paříže nebudete litovat.
École du Breuil, 12. obvod, Bois de Vincennes, vstup do zahrady z Route de Pyramides (a tedy nikoliv hlavním vchodem do školy), hned za kruhovým objezdem vedle dostihového závodiště
Vstup: zdarma
Otevřeno: denně, a to od 1. dubna do 30. září od 9 do 19 hodin, v říjnu a v březnu od 9 do 18 hodin a od 1. listopadu do 28. února od 9 do 17 hodin. Pozor, skleníky jsou otevřeny jen ve středu odpoledne.
Jak se tam dostat: buď autobusem 201 od Porte Dorée (kam se dostanete metrem 8), nebo RER A do stanice Joinville-le Pont a potom autobusem 77, který zastavuje přímo před vstupem do zahrady. První možnost je delší, autobus projíždí přes celý Vincenneský les, takže to máte i s vyhlídkovou jízdou kolem ZOO, zámku Vincennes a zahrady Parc floral. Druhá možnost je kratší a navíc se dá od RER A dojít i pěšky, ale kolem nádraží to není moc pěkné.
Jedno z mála muzeí, které se na tomto blogu ještě neobjevilo, stojí nedaleko Trocadéra a je věnováno asijskému umění. Založil ho v roce 1889 Émile Guimet, bohatý průmyslník z Lyonu, který byl nadšeným cestovatelem a milovníkem starověkého umění, zvlášť toho, které se týkalo a pocházelo z egyptské a řecké civilizace. Mimořádnou slabost pak měl pro asijské umění, kterému přikládal mimořádnou důležitost. Ze svých cest po Středním a Dálném východě si přivezl četná umělecká díla a spoustu dokumentace.
Svoje sbírky vložil Émile Guimet do muzea, nově založeného v budově, speciálně navržené pro tuto příležitost Charlesem Terrierem a postavené v letech 1888 – 1889 (podle stejných plánů bylo postaveno také muzeum v Lyonu). Dnes představuje Guimetovo muzeum jednu z nejúplnějších sbírek asijského umění na světě. V roce 1927 se stalo národním muzeem.
V roce 1945 bylo rozhodnuto, že se muzeum zaměří pouze na asijské umění. Jeho sbírky egyptských památek byly přemístěny do Louvru, odkud byly naopak k Musée Guimet připojeny asijské umělecké předměty.
První kusy, zařazené do sbírek, shromáždil osobně Émile Guimet. Později je doplnily francouzské mise v Tibetu a především v tehdejších francouzských indočínských územích v jihovýchodní Asii. Muzeum tak má nejkrásnější sbírku khmerského umění v Evropě, uchovává i díla z Vietnamu, Thajska, Barmy, Kambodži a Laosu.
Dalšími sekcemi jsou pak umělecké předměty, pocházející z Afghanistánu a Pakistánu nebo z Himalájí. Největší kolekci však obsahuje čínská část sbírek, v níž je umístěno asi dvacet tisíc různých předmětů od počátků historie čínského umění až do 18. století. Jsou to nejen sochy nebo náboženské a votivní předměty, ale také předměty denní potřeby, jako keramika, porcelán, lakové nádoby a krabičky, tisky a malby, a také cenné předměty z nefritu či slonoviny nebo divadelní masky a kostýmy. Stejně tak jsou velmi obsáhlé i sbírky japonského nebo indického umění a náboženských předmětů.
Bohužel v asijském umění se ani trochu neorientuji, takže fotografie jsou jen ilustrační, pro představu, jak obsáhlé a bohaté jsou sbírky. Byla jsem fascinovaná tím množstvím Buddhů a dalších božstev, často v nadživotní velikosti a z cenných materiálů, a stejně tak mě okouzlila křehká asijská keramika nebo v japonském oddělení jemné krajinky, vytvořené z porcelánu.
V centrálním kulatém pavilonu je umístěna knihovna, přístupná veřejnosti, v níž je shromážděn kompletní soubor specializovaných děl, určených pro potřeby výzkumu. Vedle periodik z asijského světa a Francie, včetně publikací od badatelů, jsou zde i stará díla, včetně čínských map z 18. století, knihy čínských muslimů, vzácné mandžuské knihy nebo knihy v tibetštině.
Součástí knihovny je i fotografický archiv, který uchovává nejen reprodukce muzejních děl, ale především významnou sbírku fotografií cestovatelů, z nichž některé pocházející ze samých počátků fotografie. Byly pořízeny na Středním východě, v Indii a na Dálném východě a ukazují pohledy na krajinu, místa a architekturu Asie, ale také nespočet portrétů a výjevů každodenního života, které mají velkou etnografickou, společenskou a historickou hodnotu.
Za zmínku stojí i samotná budova muzea – zatímco zvenčí jeho architektura odpovídá konci 19. století, kdy bylo postaveno, interiér nese prvky art-déco a funkcionalismu, pocházející pravděpodobně z rekonstrukce v roce 1928. Jeho nezvyklý tvar pak nabízí zajímavé průhledy ze schodiště a chodeb dovnitř sálů a především v horní části také výhledy na okolní čtvrť, zvlášť z malé kryté terasy na vrcholku středového kulatého pavilonu (bohužel při mé návštěvě kvůli dešti zavřené). Na opačnou stranu pak mohou být další vidět další nezvyklé pohledy na bohatý 8. a 16. obvod z terasy střešní kavárny, také ovšem v dešti zavřené.
Pod Musée Guimet spadá také Buddhistický pantheon ve vedlejším paláci Hôtel de Heidelbach, na jehož dvoře najdete japonskou zenovou zahradu, a také nejméně známé pařížské muzeum Hôtel d´Ennery s dalšími asijskými sbírkami. O tom zas až někdy příště.
Musée Guimet
16. obvod, 6 place d´Iéna
Otevřeno: denně kromě úterý od 10 do 18 hod
Vstupné: 13 eur, do 18 let zdarma, 18-25 let 10 eur. Vstupné platí i pro Hôtel Heidelbach. Každou první neděli v měsíci zdarma.
13. července 1842 se vydal jednatřicetiletý princ Ferdinand-Filip Orleánský, nejstarší syn krále Ludvíka-Filipa, z Tuilerijského paláce do zámku v Neuilly, aby navštívil svou matku, královnu Marii-Amélii. Když dorazil k Porte Maillot, koně jeho kočáru se splašili, princ vypadl z převrženého kočáru a o dlažbu si prorazil lebku. V bezvědomí byl převezen do nejbližšího domu, kde během odpoledne zemřel, obklopen svou rodinou.
Princ byl pohřben v královské kapli v Dreux, která sloužila jako nekropole Orleánských, ale král Ludvík-Filip se rozhodl, že nechá přímo na místě úmrtí svého syna a dědice postavit pamětní kapli. Odkoupil kupecký dům u Porte Maillot, do kterého byl zraněný princ přenesen a kde zemřel, nechal ho zbořit a na jeho místě jeho architekti naplánovali základy budoucí kaple. Základní kámen byl položen jen pět týdnů od nehody.
Kapli, která byla původně zasvěcená svatému Ferdinandovi a až o rok později změnila svůj název na kapli Panny Marie Soucitné, byla postavena podle plánů architekta Pierra Fontaina ve tvaru kříže v novobyzantském stylu, připomínajícím starověké hrobky. Vitráže, jejichž kartony jsou vystaveny v Louvru, navrhl Dominique Ingres, a zobrazení světci mají tváře členů královské rodiny.
Na sousoší nad oltářem, zobrazujícím snímání z kříže, se Ježíš podobá princi a Panna Marie má tvář královny Marie-Amélie
Královská boční kaple.Princův kenotaf se sochou, zobrazující prince v okamžiku smrti, navrhl Ary Scheffer. Anděl má podobu princovy sestry, princezny Marie Orleánské.
Během prusko-francouzské války v roce 1870 hrozilo kapli zničení, protože se ocitla v zóně, která měla zůstat kvůli očekávaným bojům bez zástavby. Zachránil ji generál François de Chabaud-Latour, bývalý důstojník vévody Orléanského, ale její přístavby byly zničeny, aby se usnadnila vojenská obrana Paříže.
V roce 1928 byla kaple zapsána na seznam památek. Při výstavbě pařížského okruhu byla v roce 1968 na základě rozhodnutí ministra André Malrauxe posunuta o sto metrů a kámen po kameni přenesena na dnešní místo u Porte des Ternes. Stojí tady nenápadně za plotem v malém parčíku, z jedné strany lemovaná boulevardem Pershing a z druhé několikaproudovým periferikem. Je využívána především španělskou komunitou.
Zlomený obelisk, dnes začleněný do plotu, stával dřív přímo na místě, kde se při nehodě princova hlava setkala s dlažbou
O zelených promenádách, vybudovaných v trase dřívější okružní železnice Petite ceinture, která Paříž objížděla kolem dokola a sloužila nejen k přepravě pasažérů, ale hlavně zboží, jsem už v minulosti psala několikrát. Některé z úseků se tady objevily i na fotkách nebo v článcích. Dnes se podíváme na další kousek, vedoucí v 17. obvodu podél boulevardu Pereire, který spojuje Porte Maillot se železničním uzlem u Pont Cardinet.
Úsek od Porte Maillot byl jedním z vůbec prvních zpřístupněných, především proto, že to bylo nejjednodušší – trať je tady totiž nejprve překrytá a vede v tunelu. Na této široké „střeše“ železničního tunelu byla v roce 2004 vybudována dlouhá květinová zahrada, střídající se s dětskými hřišti, sportovišti a v některých místech dokonce školkou nebo kulturním centrem. Po téměř dvou kilometrech chůze tímto parkem se nakonec dostaneme k druhé části, kde vlak vyjížděl z tunelu a vedl hlubokým korytem mezi domy. Tato část trati byla pro veřejnost otevřena teprve nedávno a přestože její zpřístupnění není ještě ve všech místech dokončeno, umožňuje dostat se pěšky přírodní stezkou až k Pont Cardinet.
Petite Ceinture, 32 km dlouhá železniční trať, byla postavena kolem Paříže během Druhého císařství (1852-1869). Provoz na úseku trati Pereire mezi Pont Cardinet a Porte d’Auteuil fungoval téměř sto let a byl definitivně ukončen v lednu 1985, kdy byl částečně nahrazen železnicí RER C. V místech, kde byla opuštěná trať veřejnosti roky zcela nepřístupná, a tedy mezi rue de Saussure a rue Alphonse de Neuville, se postupem let uchytila vegetace a vytvořila biotopy vhodné pro faunu a flóru. Napočítáno tu bylo přes osmdesát druhů rostlin a ještě o něco více živočišných druhů. Na rozdíl od první okrasné části promenády byl v tomto hlubokém příkopu zachován přírodní kontext a původní charakter, který byl i se svým jednoduchým designem začleněn do městské struktury. Během procházky tak máte pocit, že jste mimo město uprostřed všudypřítomné přírody, která se spontánně usadila na okolních stěnách koridoru a funguje jako odstínění městského ruchu.
Dnešní procházka začne právě na začátku tohoto divočejšího úseku trati poblíž Pont Cardinet, v místech, kde jsem na trať nakukovala už v rámci Velké procházky v 17. obvodu, a kde vede do příkopu vstup po kovovém schodišti. Příkopem pak můžete jít zhruba asi sedm set metrů po přírodní stezce, vybudované vedle bývalého kolejiště, jehož jedna část zde byla zachována. Během toho podejdete tři menší mosty a dlouhý tunel, který vede pod place de Wagram.
Červené značky a nápisy v kolejišti ukazují směr a vzdálenost k jednotlivým koncům trati
Pokud byste se na tuto procházku vydali, je dobré vědět, že asi po třech stech metrech uvidíte u mostu pod rue de Tocqueville na další schody, kterými se můžete dostat nahoru. Cesta příkopem však vede dál a pokud po ní budete pokračovat, narazíte před mostem pod rue Alphonse de Neuville na plot napříč cestou. Konec, dál to nevede, žádné schody nahoru, na které čekáte a s kterými počítáte, tady nejsou. Přímo před plotem je na zdi vybudovaná lezecká stěna a je tu i dětské hřiště, takže se sem smí a se schody se pravděpodobně počítá, ale zatím se sem přímo z ulice nedostanete a musíte to obejít zpátky k předchozímu východu.
Most pod place de Wagram. Pro klaustrofobiky téměř neřešitelný problém, zvlášť když tam široko daleko žádný jiný chodec nebyl, ale nakonec jsem to dala (pravda, raději jsem při tom běžela). To jsem ovšem ještě netušila, že mě to čeká ještě jednou, protože se stejným místem budu muset vracet.
Pohled do kolejiště z mostu v rue Alphonse de Neuville. Tady bude zřejmě v budoucnosti další vstup na železniční promenádu.
Dál je pak nutno pokračovat po povrchu podél plotu, kterým je na trať vidět. Obě strany boulevardu Pereire jsou lemovány hezkými domy, částečně z 19. století, částečně z přelomu a začátku 20. století, a sem tam i moderní zástavbou, která doplnila tu starou. Mezi modernější doby patří i předválečný dům číslo 56, na kterém nám pamětní deska připomene, že právě tady stával dům, ve kterém bydlela a zemřela slavná herečka Sarah Bernhardt.
Stále podél boulevardu Pereire se dostaneme na klidné náměstí place de Wagram a o další kousek dál na rue de Alphonse de Neuville. Okolí tady stojí za rozhlédnutí, hlavně v trojúhelníku ulic rue Alfred Roll, boulevard Berthier a hlavně rue Eugène Flachat, kde se tyčí celá řada nádherných domů. Je jich tolik a tak různých, každý jinak krásný, že je nechci odbýt jen jednou zmínkou a ještě se k nim někdy vrátím podrobněji.
Place de Wagram
Busta Eugèna Flachata, inženýra, který se podílel na návrzích a výstavbě prvních francouzských železničních tratí, na křižovatce u rue Alphonse de Neuville. Za sochou vlevo začíná malebná rue Eugène Flachat.
Rue Eugène Flachat, dole detaily některých domů
Ještě další kousek podél trati po boulevardu Pereire dál a dostaneme se na place Maréchal Juin, dříve place Pereire se stejnojmennou stanicí metra a RER C. Je na čase zajímat se o to, čí jméno všechna tato místa, včetně celé promenády, vlastně nesou. Naštěstí to prozradí cedule na plotě parku.
Émile a Isaac Pereire, potomci portugalského židovského přistěhovalce, který se stal tlumočníkem Ludvíka XV., byli v době Druhého císařství klíčovými postavami při modernizaci Francie. Vstoupili do světa pařížského finančnictví kolem roku 1837 participací na výstavbě železničních tratí, kdy se stali investory a stavebníky první francouzské železniční trati z Paříže do Saint-Germain-en-Laye. Poté se jejich činnost rozšířila do dalších odvětví, zejména veřejných prací, dolů, dopravy a bank. Stali se postupně vedoucími postavami a investory při projektech územního plánování, výstavby a modernizace Francie.
Jejich jméno zrovna v této části Paříže není náhodou – stali se hlavními investory při urbanizaci tohoto obvodu. Při jeho parcelaci a výstavbě dostali zdarma k dispozici čtyři hektary pozemků, na kterých vytvořili hlavní strukturu ulic a především trať železnice do Auteuil. To vše pod jednou jedinou podmínkou, že podél koridoru trati zachovají po obou stranách deset metrů široký pás. Proto je dnešní bulvár, nesoucí jejich jméno, tak štědře prostorný.
Place Maréchal Juin s parčíkem uprostřed kruhového objezdu je plná kaváren a obchodů. Ulice, které z náměstí hvězdicově vycházejí, ho spojují s parkem Monceau a Vítězným obloukem.
Při jihozápadní straně náměstí pak začíná povrchová část promenády Pereire. Brankou v plotě se dostaneme do světa pergol, porostlých pnoucími se růžemi a vistáriemi, se záhony levandule, pestrých květin a bylinek, ale také s dětskými hřišti, plochami na kolečkové brusle, pingpongovými stoly nebo tenisovými kurty, a také s malou komunitní zahradou.
Zelený pás je samozřejmě na každé křižovatce přerušen, aby hned za přechodem pokračoval dál. Na jedné z těchto křižovatek na chvíli odbočíme a vydáme se po rue Lebon do hloubi čtvrti Ternes, kde se po pár desítkách metrů dostaneme k místní tržnici. Faktem je, že budova Marché des Ternes je jednou z nejošklivějších, kterou jsem v Paříži viděla, ovšem jen zvenčí. Uvnitř je plná úhledných stánků, které přetékají potravinami, často velmi luxusními. Obchodní ruch pak pokračuje i venku v rue Lebon, která se ve své druhé polovině mění na ryze obchodní pěší ulici se stánky a obchody, sahajícími vyloženým zbožím až na chodník. Na rohu s rue Pierre Demours pak narazíme na krásnou pekárnu s ohromujícím zrcadlovým interiérem a s prostorem k posezení.
Marché des Ternes
Rue Lebon, nezvykle klidná a bez kupujících. Není divu, bylo pondělí dopoledne.
Pekárna na rohu rue Lebon a dole její interiér
Prakticky hned vedle pekárny narazíme v rue Pierre Demour na nízký zámeček. Jde o bývalý zámek Ternes, který si zde přestavěl z domu, zakoupeného v roce 1715, tajemník a sekretář krále Ludvíka XV. Nechal zde vytvořit centrální budovu s průčelím, zdobeným arkýřem, a orámovanou dvěma bočními křídly. Už v roce 1740 se však zámek dostal do rukou bohatého zlatníka, který ho o třicet let později přeprodává třem investorům. Jedním z nich byl architekt Samson Lenoire, který byl průkopníkem neoklasicistické architektury ve městě. Svoje nové vlastnictví nijak nešetřil – nejdříve rozprodal mobiliář a pak i plot a zámeckou bránu (ta slouží dodnes na zámku Canon v kraji Calvados – když si zámek najdete na google mapách, plot s bránou je tam krásně vidět). Nakonec si zřídil v přístavcích vedle zámku manufakturu na úpravu a ochranu kovových stavebních dílů proti rzi. Kvůli lepší přístupnosti nechal také vybourat prostředkem zámku průchod, ze kterého se později stala zcela regulérní ulice, dnes rue Bayen.
V 19. století bylo panství dalším novým majitelem rozděleno na dvě části, park byl rozparcelován a zámek téměř zničen. Na konci 19. století byl po krátké epizodě, kdy sloužil pro potřeby církevní koleje, přestavěn na luxusní kliniku, což mu zřejmě zachránilo život. Obě části byly opět spojeny a částečně zrekonstruovány. Přestože byl zámek v roce 1949 zapsán na seznam památek, ještě v 50. letech byl masivně ničen, když z něj církev vytvořila ubytovnu pro bezdomovce, kterým topila versailleskými parketami a dřevěnými částmi zámku. V současné době slouží zámeček sociálním službám – v jedné polovině jsou jesle a školka, v druhé klub pro seniory.
Původní vrata zámku, vybouraná z centrálního pavilonu, jsou dnes zasazena pouze jako památka v plotu školky
Zahrada klubu seniorů
Když se vrátíme zpět na promenádu Pereire, uvidíme hned naproti rue Lebon úzký průchod mezi domy. Vede do parku, ukrytého ve vnitrobloku, kterým se dostaneme do rue Bayen a dále až k boulevardu Gouvion Saint-Cyr. Po pravé straně zahlédneme v ose bulváru vysokou věž kostela Saint-Odile a přímo proti sobě uvidíme mohutné sídlo hasičů, před kterým se tyčí zvláštní umělecké dílo.
Nerezová plastika s názvem Tour d´exercise, která se před hasičským sborem tyčí do výšky 11 metrů, je dílem čínského sochaře Wang Du, který žije ve Francii od roku 1990. Tato monumentální socha vzdává hold hasičům a oslavuje jejich odvahu a také jejich každodenní trénink. Instalace, jejíž zkreslená perspektiva působí až závrať a hrou světla na kovu údajně evokuje lesk hasičských přileb, je totiž přímo inspirována skutečnou cvičební věží, na které cvičí hasiči na nádvoří svých kasáren.
Opět se vrátíme na boulevard Pereire a pokračujeme promenádou dál. Kromě dalších hřišť a sportovišť stojí za povšimnutí ještě nízké bronzové plastiky, dnes silně pokryté měděnkou, které jsou rozmístěny po celé délce promenády. Jsou inspirovány přírodou a představují různé typy krajiny – pole, sady, řeky, moře, vinice nebo, jako v dole zobrazeném případě, olivové háje. Jejich autorem je Boris Lejeune, který je vytvořil v letech 1988 – 1990.
Poslední úsek promenády nás nasměruje rovnou do jednoho ze vstupů RER C, ale pokud tam nechceme, můžeme pokračovat po chodníku a zapadnout do některé z mnoha místních restaurací, kterých je tady kolem Porte Maillot tradičně velké množství. Pokud najdete otevřené dveře do některého z domů, které bulvár lemují, nezapomeňte nakouknout dovnitř, většinou tam najdete malebné dvory a zajímavé zadní trakty.
Promenáda Pereire i stejnojmenný bulvár končí definitivně u Porte Maillot, kde sice staré nádraží, ve kterém je vstup do RER i do metra, vypadá v záplavě zeleně historicky a mírumilovně, pokud však uděláte čelem vzad, uvidíte Moby-Dick Kongresového paláce a výškového hotelu Hyatt Regency a hlavně odpornou, už roky rozkopanou obrovskou křižovatku. Ti, kdo někdy přiletěli na letiště v Beauvais, odkud je autobus odvezl právě sem, dobře vědí, jaké je to martyrium, zorientovat se tu a dostat se přes tuto plochu až k metru.
Jedna věc však přece jen na tomto nevábném místě zůstala jako dřív – kaple, na kterou se podíváme hned příště.
Vlevo vstup do metra, vzadu malá část Kongresového paláce
Jako všechny pařížské parky, i promenáda se na noc zamyká. První část, tedy ta divočejší, vedoucí v příkopu, je otevřena ráno od 9 hodin, přičemž večerní zavření se řídí soumrakem – teď v říjnu ji zavírají v 18 hodin, po celou zimu v 17 hodin, v létě pak podle období mezi 19 a 20 hodinou. Druhá část, ta parková, je otevřena denně od 8 hodin, večer se také uzavírá podle ročního období mezi 17,45 a 19,30 hodin.
Syndikát pařížských pekařů a cukrářů každý rok vyhlašuje vyhodnocení nejlepšího croissantu ve městě. V letošním roce hodnotili porotci celkem 119 croissantů a vítězem soutěže, jejíž výsledky bývají vyhlašovány vždy v květnu v rámci Festivalu chleba, konaného před Notre-Dame, se stal Eric Teboul z pekárny Chez Meunier na zapadlém předměstí v 19. obvodu.
Podle jakých pravidel syndikát postupuje a hodnotí? Je to především textura těsta, jeho lístkování a samozřejmě a hlavně chuť. Tak jsem se na toho vítěze zašla podívat.
Vítězná pekárna leží přímo u metra Crimée, linka 5
Nejsem žádný gastro kritik, proto nebudu croissant podrobně popisovat, každopádně byl ale skvělý. Měkký, voňavý, plný másla. Není to ostatně náhoda, pekařství Chez Meunier je součástí menšího řetězce s asi pěti nebo šesti pobočkami po celém městě, které je za poslední roky cenami přímo ověnčeno, jak mají vyznačeno hrdě rovnou na výloze.
V pekárně jsem opravdu nevěděla, co dřív. Kromě croissantu, pro který jsem původně šla, jsem nakoupila spoustu dalšího pečiva. Je totiž o trochu jiné, než v ostatních pařížských pekárnách, a je ho tady mnohem víc druhů, ať už jde o tzv. viennoiserie, bagety a chleba, koláče, babky, plněné toasty a wrapy nebo dorty. Aniž bych si to nejdřív uvědomila, tak mi dodatečně došlo, že do jejich pobočky v rue Rambuteau často chodím pro bagetu večer cestou na metro domů, právě proto, že je dobrá a že mají i další zajímavé věci (ale ne tak velký výběr jako tady v 19.) A shodou náhod jsem o den později na jejich další pobočku narazila na opačném konci města na avenue Victor Hugo a taky jsem tam docela provětrala peněženku.
Výlet do kouzelné pekárny se dá spojit s procházkou kolem Bassin de la Villette, od kterého leží jen pár desítek metrů. Nejjednodušší je nakoupit si tady a pak si u vodní nádrže udělat piknik, jako jsme to udělali i my.
Pokud by vás zajímal žebříček, abyste mohli vyzkoušet i další oceněné pekárny, tak prvních pět nejlepších pekařů a pekáren najdete tady:
1. Eric Teboul, boulangerie « Chez Meunier » – 185 rue de Crimée, (19e)
2. Thierry Rabineau, « Boulangerie Moderne » – 16 rue des Fossés Saint-Jacques, (5e)
4. Maxime Taranne, « Boulangerie Alexine » – 15 rue du Faubourg Saint-Denis, (10e)
5. Thierry Meunier, « Boulangerie Thierry Meunier Ile Seguin » – 58 rue Marcel Bontemps, 92100 Boulogne Billancourt
Pro úplnost ještě dodávám, že kromě nejlepšího croissantu volí pekařský syndikát i nejlepší bagetu roku. Po loňském vítězství jedné z pekáren v 15. obvodu musíte letos pro nejlepší bagetu daleko z centra až na kraj 20. obvodu. Žebříček prvních pěti baget, vybraných ze 175 předložených vzorků, vypadá letos takto:
Tharshan Selvarajah – « Au Levain des Pyrénées » 44 rue des Pyrénées (20e)
Momentální nápad mě jednou přiměl vystoupit na poslední chvíli z vlaku, kterým jsem mířila někam úplně jinam, a na tři hodiny se zdržet v Garches na jižním předměstí Paříže, lépe řečeno na poloviční cestě mezi Paříží a Versailles. Plánovala jsem to už poměrně dlouho kvůli jednomu jedinému baráku, který tady stojí. Je to Villa Stein, jejímž autorem není nikdo jiný, než Le Corbusier. Na přednáškách z historie moderní architektury nás totiž učili, že právě tato vila je společně s Villou Savoye v Poissy tím nejvýznamnějším, co tento švýcarsko-francouzský architekt v okolí Paříže zanechal.
Villu Stein navrhl Le Corbusier pro rodinu Michaela Steina, švagra slavné Gertrudy Steinové, a pro jejich rodinnou přítelkyni Gabrielle de Monzie. Vila svým hladkým průčelím, tvarem, kapitánským můstkem na střeše a námořnickými detaily připomíná parník. Dům byl vytvořen inovativním způsobem bez vnitřních nosných zdí, kde byly místnosti jen naznačeny nenosnými příčkami. Stavba, určená pro dvě rodiny, měla v rámci podpory kolektivismu kromě ložnic všechny ostatní prostory společné.
V 60. letech 20. století byla vila rozdělena na pět samostatných bytů, což zničilo její původní dispozici, včetně prostor, které byly projektovány k vystavování uměleckých sbírek rodiny Steinů. Bohužel je soukromá a proto nepřístupná veřejnosti a navíc je hlídaná vrátným tak, že se k ní nemůžete ani přiblížit. Přesto jsem doufala, že se mi to nějakým způsobem přece jen podaří. Bohužel jsem si vybrala špatnou chvíli a blíž než na kraj příjezdové cesty (vila nemá plot ani bránu, jen prostě leží daleko od silnice) jsem se nedostala, pak už mě hnali pryč a nenechali si to vysvětlit.
Zbývající čas, než mi zase pojede navazující vlak, jsem využila k prohlídce městečka, které je kouzelně upravené, čisté a zřejmě i bohaté. Jeho centrem je náměstí kolem kostela svatého Ludvíka, založeného v druhé polovině 13. století. Městečko má spoustu zajímavé architektury. Kromě místní radnice, sídlící v zámečku z doby Napoleona III., jsou to především soukromé vily z 19. století s cihlovými nebo keramickými fasádami, vyřezávanými vraty, hrázděním a dalšími dřevěnými prvky na fasádě, kulatými věžičkami a tepanými balkóny. Nechybí ale ani několik funkcionalistických vil.
Městečko leží na kopci nad rozlehlým historickým parkem Saint-Cloud, který je odtud z vyvýšených míst dobře vidět. Může být také cílem zajímavé procházky – stačí dojet vlakem L z Gare Saint-Lazare do stanice Garches-Marnes La Coquette, přejít trať a dálnici a jste v parku. Když se budete držet směrem doleva, dostanete se až do míst bývalého zámku Saint-Cloud a poté dojdete až k metru – můžete si vybrat buď linku 10 Boulogne Saint Cloud nebo linku 9 Pont de Sévres. Tu doporučuji spíš, kromě toho, že uvidíte i manufakturu v Sevres (s muzeem porcelánu), tak je tam na rozdíl od druhé možnosti jednodušší přístup na most přes Seinu.
Villa Stein, Garches, 17 rue du Professeur-Victor-Pauchet
Jednu z nejočekávanějších nových podzimních výstav najdete v Musée de l’Orangerie v zahradě Tuileries. Je věnována slavnému italskému malíři Amedeu Modiglianimu (1884-1920) a jeho obchodníku Paulu Guillaumovi (1891-1934) z pohledu jejich umělecké spolupráce i osobního přátelství.
Výstava je sice malá, jinak to ve stísněném suterénním sále Oranžerie ani nejde, ale fascinuje příběhem přátelského vztahu obou mužů i výběrem děl, pocházejících většinou ze soukromých sbírek a tedy zřídka vystavovaných. Paul Guillaume byl jako obchodník s uměním a sběratel součástí umělecké scény v Paříži ve 20. letech 20. století. Po dlouhé roky hájil italského umělce proti všem nepříznivým vlivům, uvedl ho do malířské a literární Paříže, předvedl mu svou sbírku uměleckých děl, pocházejících často z jiných než západních kultur, která Modiglianiho z velké části inspirovala, a snažil se jeho jméno a dílo propagovat.
Všechny zde vystavené Modiglianiho obrazy prošly Paulu Guillaumovi rukama, on sám je prodal a z velké části i okomentoval ve svém časopise „Les Arts à Paris“.
Paul Guillaume tak, jak ho zobrazil Modigliani, a jeho fotografie v ateliéru. Sám se totiž pokoušel také věnovat umělecké kariéře.
Kromě obrazů je v jednom ze sálů vystaveno i několik Modiglianiho sochařských prací v konfrontaci s africkými maskami, kterými se při jejich tvorbě s velkou pravděpodobností inspiroval.
K Modìmu dostanete v Oranžerii nádavkem v rámci vstupenky i stálé sbírky s řadou impresionistů i jejich následníků, včetně Cézanna, Renoira, Matisse, Celníka Rousseaua, Utrilla, Deraina nebo Pabla Picassa, a pak také samozřejmě ohromující sál s Monetovými lekníny. Ty tedy vcelku pod náporem návštěvníků moc neuvidíte. Nevím, co bych vám poradila, abyste se vyhnuli těm děsivým davům, které se ve výstavních sálech tlačí. Každopádně to chce udělat si rezervaci dostatečně předem, protože je výstava hodně vyprodaná. Bez rezervace to sice jde, ale fronta je nekonečná. Jinak se mi zde v minulosti osvědčil páteční prodloužený večerní termín, ale zaručit, že tam bude volněji i tentokrát, to nedokážu.
Musée de l’Orangerie, Jardin des Tuileries, vstup z place de la Concorde, do 15. ledna 2024
Otevřeno: denně kromě úterý od 9 do 18 hod, v pátek do 21 hod
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.