Paříž pro pokročilé

V jednom z mála částečně zachovalých středověkých paláců přímo v centru Paříže sídlí knihovna, zaměřená na výtvarné a dekorativní umění, grafiku, řemeslné techniky, ale taky módu, reklamu a design. Kromě dvaceti tří tisíc svazků je v ní uloženo také přes padesát tisíc katalogů z výstav, nemluvě o dalších dokumentech a artefaktech, spojených s uměním. Pro přístup ke sbírkám a do studovny je nutno se zapsat, neznamená to ale, že si nemůžeme prohlédnout aspoň budovu. Na nádvoří se dostaneme portálem, který je během otvíracích hodin stále dokořán, a můžeme vstoupit i do haly a na krásné kamenné schodiště.

Palác, postavený v letech 1475 – 1519, se nazývá Hôtel de Sens, protože byl sídlem arcibiskupa ze Sens, pod kterého tehdy Paříž spadala. Dům sloužil pro potřeby arcibiskupa jen do roku 1650, potom začal upadat, nicméně ve vlastnictví arcibiskupství zůstal až do Francouzské revoluce, kdy byl zkonfiskován a napůl zničen. Chátral až do roku 1911, kdy ho odkoupilo město.

I tady najdeme stopu královny Margot, o které jsem se zmiňovala už v článku o zámku v Issy-les-Moulineaux. Margot se v tomto arcibiskupském paláci usídlila v roce 1605, nedlouho po své rozluce s králem Jindřichem IV. (manželství bylo církví anulováno v roce 1599). Žila tu jen dva roky, přesto její prostopášný styl života stačil k tomu, aby inspiroval Alexandra Dumase k románu Královna Margot, kde její výstřelky popisuje.

Hranatá věž na nádvoří je jedním z mála původních prvků. Kromě ní přežil chátrání už jen hlavní portál a venkovní kulaté věžičky, vše ostatní muselo být dostavěno v letech 1936 a 1962, kdy palác prošel dvěma zásadními rekonstrukcemi. Na budovách tak vidíme nejen nápodobu pozdní gotiky, ale také počínající renesance.

Z nádvoří se vstupuje nejen do knihovny, ale v zadní části nádvoří (vpravo od těch červených dveří) i do výstavních prostor, kde knihovna pravidelně pořádá krátkodobé výstavy. Ta současná, která trvá do 1. července 2023, představuje retrospektivu bretaňské malířky Jeanne Malivel. Vstup zdarma.

Nahoře pohled na vstup do studovny, dole její interiér s překrásnou, byť nepůvodní galerií, a ještě níž pohled na prostory schodiště.

Za palácem leží mírně pod úrovní chodníku veřejný park, vytvořený z bývalé palácové zahrady. Vstupuje se do něj brankou z krátké spojovací uličky mezi rue du Figuier a rue des Nonnais d´Hyères.

Bibliothèque Forney – Hôtel de Sens, 4. obvod, 1 rue du Figuier

Otevřeno: úterý až sobota od 11 do 19 hod

Vstup zdarma

Jedna z nejznámějších francouzských bazilik, zasvěcených mariánskému kultu, je oblíbeným cílem poutníků z celého světa. Nenajdete ji na žádném turisticky nápadném místě, takže ji běžní turisté často přehlédnou, přesto leží v samém centru města. Je krásná a historicky zajímavá a cenná a určitě stojí aspoň za krátkou návštěvu.

Stavba kostela byla zahájena v roce 1629 řádem bosých augustiniánů, kteří ho stavěli jako kapli ke svému klášteru. Základní kámen kláštera položil král Ludvík XIII., který rovněž rozhodl o zasvěcení kaple Panně Marii Vítězné, jako připomínku svých vojenských úspěchů, zejména při obléhání La Rochelle během svého tažení proti protestantům. K dokončení stavby však bylo potřeba sto jedenáct let a čtyři architekti, aby byla konečně v roce 1740 vysvěcena.

Po zrušení kláštera během Francouzské revoluce se z kostela stalo sídlo loterie a později peněžní burzy a i když se následně znovu vrátil k církevním užívání, další ránu mu zasadila Pařížská komuna, během níž byl znovu vypleněn. Přesto však zůstal zachován a po obnově pokračoval ve své činnosti, zatímco klášterní budovy, které od zrušení řádu augustiniánů sloužily jako kasárna a zároveň sídlo radnice, byly kolem roku 1844 zcela zbořeny při urbanistických úpravách čtvrti.

V roce 1927 byl kostel povýšen papežem Piem XI. na baziliku minor. Ta je unikátní také tím, že velká část jejích stěn a místy i podlahy je pokryta votivními destičkami (celkem je jich třicet sedm tisíc), které sem přinášejí věřící jako poděkování za splnění svých modliteb.

Kostel je postaven v klasicistním stylu, ale římsa s girlandami, mušlemi a andílky a sloupy s jónskými hlavicemi svědčí i o rokokovém vlivu. Celková délka kostela je šedesát dva metry, šířka necelých dvacet pět metrů. Výška klenby je patnáct metrů.

V chóru je umístěno sedm monumentálních pláten od Charlese van Loo, která zobrazují jednak výjevy ze života svatého Augustina, ale také připomínku vítězství Ludvíka XIII. u La Rochelle.

Socha Panny Marie Vítězné z roku 1809, kdy nahradila původní sochu, zničenou v roce 1796. V červenci 1853 byla korunována na žádost papeže Pia IX., který tím chtěl poděkovat za vysvobození Říma francouzskými vojáky v roce 1849.

Na dolní fotografii je basreliéf Piety v boční kapli Panny Marie Sedmibolestné. I ten je lemován votivními destičkami.

Vlevo kaple svatého Augustina se světcovou sochou z roku 1849, kdy nahradila původní sochu od Jeana-Baptista Pigalle, která zmizela během Francouzské revoluce.

Hojně navštěvovaná je zde také kaple svaté Terezie z Lisieux, ve které jsou umístěny také portréty této světice, kanonizované v roce 1925. Vitráž nad oltářem z roku 1931 zobrazuje její pouť právě sem do baziliky.

Jižní fasáda, kterou vytvořil Sylvain Cartaud, architekt vévody z Berry, má podobu portálu se dvěma překrývajícími se řády, dole jónským a nahoře korintským. Je ukončen trojúhelníkovým štítem s tympanonem, uvnitř něhož je erb se znaky Francie a královská koruna.

Kostel leží jen pár desítek metrů od jednoho z nejhezčích pařížských náměstí place des Victoires. Bylo vytvořeno v roce 1686 jako jedno z pěti královských náměstí, které vznikaly postupně mezi 17. a 18. stoletím a byly určeny k umístění sochy krále a slavnostním příležitostem (těmi dalšími je place des Vosges, place Dauphine, place Vendôme a place de la Concorde). Jezdecká socha uprostřed kruhového prostoru zobrazuje Ludvíka XIV.

V těsné blízkosti kostela Notre-Dame-des-Victoires a place-des-Victoires najdete také jednu z nejkrásnějších pařížských pasáží Galerie Vivienne.

2. obvod, 6 rue Notre-Dame-des-Victoires

Palác, o kterém dnes bude řeč, najdete hned na začátku rue de Rivoli, jako první ještě před tím, než začíná proslulé podloubí, které se táhne podél celé ulice. Je trošku zastrčený vedle Hôtel de la Marine a jeho průčelí se otvírá do boční rue Saint-Florentin, přesto je z jeho oken tento dechberoucí výhled na place de la Concorde.

Sídlo je dnes sice známé jako Hôtel de Talleyrand, původní název Hôtel de Florentin však odkazoval na prvního majitele, hraběte ze San-Florentin, který si ho nechal v letech 1767 až 1769 postavit jako svoji soukromou rezidenci. Architekt palác symetricky začlenil do nového plánu place de la Concorde, navrženého architektem Gabrielem, a stejně tak i dodržel předložený sloh Ludvíka XV.

Po smrti hraběte v roce 1777 palác sice připadl dědicům, ti ho však museli prodat, aby uhradili rodinné dluhy. Poslední majitelkou před Francouzskou revolucí byla vévodkyně ze Salmu, která se snažila palác zachránit tím, že ho pronajala vyslanectví Benátské republiky. Nakonec jí ho revolucionáři v roce 1794 stejně zabavili, aby v něm zřídili sklad munice a salnytru, který se používal k výrobě střelného prachu. Po roce 1800 přišel zchátralý palác při budování nové rue de Rivoli a kolmé rue de Mondovi o celou zahradu.

V roce 1815 se dostal do rukou hraběte Talleyrand-Périgord, politika a stratéga, který z něj udělal centrum politického života, především díky svému angažmá při jednáních kolem Fontainebleauské smlouvy a následně i Vídeňského kongresu, kdy tehdejší státníci upravovali mezinárodní poměry v Evropě po napoleonských válkách. V jeho pařížském paláci se tak vystřídaly všechny nejmocnější osobnosti té doby, včetně Fridricha Viléma II. Pruského, Františka I. Rakouského a ruského cara Alexandra I.

Po Talleyrandově smrti v roce 1838 palác zakoupil baron James de Rothschild. V rukou jeho rodiny pak zůstal až do roku 1950, kdy ho odkoupila americká vláda, která si ho už předtím pronajala, aby v něm zřídila Centrum George Marshalla. Právě zde byl na jednáních v červnu a v červenci 1947 představen sedmnácti zúčastněným evropským zemím Plán evropské obnovy, známý jako Marshallův plán, jehož cílem bylo organizovaně zabezpečit americkou pomoc poválečné Evropě, a konala se zde celá řada následných jednání o jeho realizaci. Palác dodnes patří americké vládě a i když jeho větší část slouží pro administrativu americké ambasády, Marshallovo centrum zde má stále své sídlo.

Historii Marshallova plánu a současnou činnost centra připomíná nejen výstavka v jídelně, která byla místem zasedání, a fotografie a různé informační panely, rozmístěné v ostatních salonech, ale především pamětní deska, respektive dvě desky, jedna ve francouzštině a jedna v angličtině, umístěné na budově ze strany rue de Rivoli.

Celý palác prošel v posledních desetiletích dvěma velkými rekonstrukcemi – při té první v 80. letech minulého století byla budově navrácena původní dispozice a funkce jednotlivých místností, přičemž byla každá část zrestaurována podle svého původního určení. Při dalších restaurátorských pracích, uskutečněných v letech 1999 až 2007, byly důkladně dokončeny všechny prostory budovy, počínaje čestným schodištěm s nádhernou stropní malbou.

Marshallovo centrum zabírá celé první patro, tak zvané piano nobile, které se skládá kromě už zmíněné proslavené jídelny také z velkého salonu, hudebního salonu, několika předpokojů a kabinetů. Všechno je pečlivě zrestaurováno a vyzdobeno v souladu s dobou svého vzniku.

Vlevo postel z roku 1770, vyrobená v tureckém stylu, který byl tehdy v módě. Podle historických záznamů právě taková stála i v ložnici hraběte ze Saint-Florentin.

Vpravo socha s názvem Přátelství, která má rysy Madame de Pompadour.

Hotel de Talleyrand a Centre Georges Marshall se dají navštívit jen během Dnů evropského dědictví. I tady, jako na mnoha jiných místech ve Francii, pojali tyto dny jako zábavnou hru, při které návštěvníky nejen seznámí s palácem, ale také s dobou jeho vzniku. K tomu napomohly dobové kostýmy, do kterých byli oblečeni zaměstnanci, kteří palácem a centrem provázeli. Ten zájem všech institucí a bohatost informací mě na pařížských Dnech evropského dědictví nesmírně baví a vždycky jen smutně vzpomínám na stejnou akci v Praze, která už roky skomírá bez sebemenšího zájmu institucí.

Hôtel de Talleyrand, 1. obvod, 2 rue Saint-Florentin

Díky své výzdobě nástěnnými street artovými malbami se stala severní část 13. obvodu galerií pod širým nebem. Na zdech věžáků ze 70. let tady najdeme monumentální fresky, které zkrášlují jinak nepříliš vábnou čtvrť.. Stalo se tak z rozhodnutí radnice 13. obvodu, která v roce 2009 přizvala ke spolupráci známé streetartové umělce z celého světa, kteří zde zanechali svá díla, která jsou pečlivě udržovaná a opečovávaná nejen radnicí, ale i samotnými obyvateli. Celkem se na projektu podílelo dvacet šest umělců, kteří v počáteční fázi vytvořili třicet pět maleb, ke kterým později postupně přibyly ještě další.

Všechno začalo na malém náměstí place Pinel při nadzemní části metra linky 6 podél boulevardu Vincent Auriol na poloviční cestě mezi place d´Italie a nemocnicí Salpêtrière. Právě v této nemocnici pracoval na konci 18. století doktor Philippe Pinel, po kterém je náměstí pojmenováno, který proslul na svou dobu moderní léčbou psychických nemocí u pacientek, které byly do té doby v Salpêtrière drženy násilně ve zvláštních pavilonech, kde byly drženy v řetězech jako vězni (jeden z těchto pavilonů v areálu nemocnice stále existuje a můžete ho vidět v článku pod výše uvedeným odkazem). Na jeho počest zde byl na zdi namalován jeho portrét i se jménem a rokem narození a úmrtí (1745-1826).

Place Pinel tvoří předěl mezi starou zástavbou směrem od place d´Italie a novou čtvrtí, která postupně vznikala v blízkosti nemocnice na konci minulého století. Západní část náměstí je proto tvořena starými činžáky z 19. století, zatímco ta východní je už nepokrytě paneláková.

Malby zde najdete nejen kolem náměstí a v přilehlých ulicích rue Jeanne d´Arc a rue Jenner, ale především podél bulváru Vincent Auriol až k metru Chevaleret po obou stranách trati (některé nich můžete zahlédnout přímo z metra), odkud se šíří do kolmých ulic jako je rue Nationale a odtud dál a dál až do čínské čtvrti Olympiades podél avenue de Choisy a avenue d´Ivry. Některé malby jsou navíc vytvořeny přímo ve vyzděných obloucích zdi, která nese kolejiště metra.

Vlevo zblízka portrét doktora Pinela. Další malby nemá cenu podrobně rozebírat, jejich autoři i náměty jsou vesměs mimo svět streetartu neznámí. Ráda bych upozornila jen na dva z nich – dole vidíte malby, které už jste v Paříži možná našli i na jiných místech. Zuřivé fotografy takto zobrazuje rakouská umělkyně, která si říká Jana und C. Ještě níže pak vidíte kočičí profil, vytvořený jedním z nejznámějších a také nejplodnějších francouzských street artistů Christianem Guémy, který se podepisuje zkratkou C215, tvořící kostku, postavenou na hraně (na blogu mám o něm už článek TADY a zmínky TADY, TADY nebo TADY).

Fotky ukazují jen malou část toho, co je kolem boulevardu Vincent Auriol k vidění. Pokud máte street art rádi, určitě v této čtvrti objevíte ještě mnoho dalších. Konec konců je to i hezká procházka – z place d´Italie se vydáte kolem metra, cestou budete vyhledávat všechny malby, až skončíte u nábřeží poblíž knihovny Françoise Mitterranda u metra Quai de la Gare. Také ale můžete u metra Chevaleret zahnout doprava a po pár minutách chůze se dostat do rozlehlé, barevné a lákavé restaurační haly La Felicità, která určitě aspoň jednou stojí za návštěvu.

Do plejády církevních a klášterních institucí, škol a kolejí v Latinské čtvrti patří kromě jiných také prastará Collège des Écossais, založená v roce 1333 biskupem z Murray pro katolické skotské studenty, kteří se vzdělávali v Paříži. V roce 1639 byla kolej sloučena se skotským seminářem, spravovaným arcibiskupem z Glasgow, a protože dosavadní sídlo v blízkosti kostela Saint-Étienne-du-Mont nestačilo všechny studenty pojmout, rozhodl představený v roce 1662 o výstavbě nové budovy na místě domu, který pro tento účel zakoupil v tehdejší rue des Fossés Saint-Victor a tedy dnešní rue Cardinal Lemoine. Vznikla tak mohutná strohá stavba, která se se svou vysokou hladkou fasádou dodnes tyčí na křižovatce rue du Cardinal-Lemoine a rue Clovis.

Činnost koleje byla násilně ukončena po Francouzské revoluci. V době Teroru zde bylo zřízeno vězení a i když byla nakonec kolej v roce 1806 vrácena skotské katolické církvi, skotští studenti se sem už nikdy nevrátili a budova byla dál jen pronajímána jiným zařízením. Zatímco v 19. století zde sestry řádu Svatého Vincenta z Pauly provozovaly sirotčinec a penzion, dnes zde působí soukromá církevní škola svaté Geneviève, spravovaná ženským dominikánským řádem, který zde vede mateřskou školku a první stupeň základní školy.

Přestože je budova z architektonického hlediska málo zajímavá, pozornost přitáhne nezvyklý portál. Jsou to v podstatě dva portály nad sebou. Svah, na kterém budova stála, byl totiž na konci 17. století po zbourání městské brány Saint-Marcel a zasypání hradebního příkopu snížen a ulice byla srovnána, takže se původní přízemní portál stal prvním patrem a budově nečekaně přibylo nové přízemí. V dvorní části však terén zůstal stejně vysoký, takže se z prvního patra vychází přímo na školní dvůr, a budovy, které ho obklopují, vypadají mnohem nižší.

K původní hrázděné stavbě, která dřív sloužila jako hospodářská budova, později přibylo další křídlo. Na opačné straně dvorního traktu stojí kolmo k budově koleje malá kaple se zvonicí, přistavěná v roce 1672 a zasvěcená patronu Skotska svatému Ondřejovi. Jsou v ní zachovány krásné staré prvky, především vysoký vyřezávaný dřevěný oltář, cenné obrazy a původní vitrážová okna. Kaple a některé další části budovy jsou památkově chráněny.

U stěny kaple je umístěn vysoký pomník z šedé a černé žuly, ve kterém je v malé schránce uchováván mozek krále Jakuba Stuarta, který vládl v Anglii a Irsku pod jménem Jakub II. a ve Skotsku jako Jakub VII. Jako katolík čelil ve své zemi mnoha náboženským problémům, které vyvrcholily v roce 1688 povstáním, které proti němu v čele protestantů rozpoutala jeho dcera Marie Stuartovna se svým manželem Vilémem Oranžským. Jakub II. byl donucen uprchnout z Anglie a uchýlit se jako host svého bratrance Ludvíka XIV. do Francie (Jakub byl poloviční Francouz po matce, kterou byla Henrietta Marie Bourbonská, dcera francouzského krále Jindřicha IV. a Marie Medicejské). Po několika neúspěšných vojenských pokusech o návrat do Anglie zemřel na zámku Saint-Germain-en-Laye v roce 1701. Pomník byl vytvořen v roce 1703 na objednávku vévody z Perthu. Bohužel jsem ho zapomněla vyfotit, připojuji proto jeho fotografii z Wikipedie.

Vzhledem k tomu, že jde o objekt, sloužící jako škola, není běžně otevřen pro veřejnost. Prohlídka je možná jen při Dnech evropského dědictví, výjimečně někdy i s asociací Paris historique (momentálně ji do konce dubna na programu nemají, ale dá se to pohlídat).

Collège des Écossais, 5. obvod, 65 rue du Cardinal-Lemoin

Za návštěvou dnešní tajemné uličky se vrátíme do 12. obvodu do blízkosti place de la Nation a Jardin de Reuilly, kde už jsem před časem ukazovala Cour d´Alsace-Lorraine. Ulička impasse de Mousset sice není tak pestrá a členěná a dokonce ani ne zrekonstruovaná a upravená, ale obě mají podobnou historii. Vznikly v 19. století při staré kupecké cestě, vedoucí k tehdejší bráně v nedalekých hradbách a dále do Charentonu a Saint-Maur, která se dnes jmenuje rue de Reuilly. Tehdy zde sídlili na chudém předměstí mezi okolními vinicemi a sady hlavně řemeslníci a drobní výrobci, kteří nad svými dílnami často i bydleli. Vznikl zde proto labyrint nízkých domků, poslepovaných z nejrůznějších materiálů, každý jiný, jinak upravený a jinak vyzdobený.

Ulička zůstala z velké části ve své staré podobě a dodnes zde najdeme několik řemeslnických dílen. Od 90. let minulého století však i sem začaly pronikat dříve nevídané profese – mnohé dílny a sklady byly zrekonstruovány a přeměněny na architektonické kanceláře, sídla obchodních a reklamních společností nebo filmová a produkční studia, jiné pak na loftové byty. Ten venkovský duch staré dělnické Paříže s dlažbou z kočičích hlav, hrázděných zdí, malých dvorků s pokroucenými mřížemi a hlavně se záplavou zeleně tady ale přesto pořád najdete.

Ulička je slepá a je dlouhá přes dvě stě metrů. Od rue de Reuilly je sice oddělena branou, ta je však v pracovní době stále otevřená.

Znak Jawy mě mezi všemi graffiti a francouzskými nápisy a obrázky potěšil.

12. obvod, 83 rue de Reuilly