Polská knihovna v Paříži, založená v roce 1838, představuje důležitou kulturní instituci, která uchovává exponáty a připomínky polské literatury a historie. Najdete ji v sídle Polské historické a literární společnosti, založené v roce 1866 a uznané již v témže roce císařem Napoleonem III. jako veřejně prospěšná. Společnost podporuje studium polské historie, literatury a umění, ale jejím cílem je také dialog mezi francouzskou a polskou kulturou a obecněji mezi kulturou zemí střední a východní Evropy na jedné straně a Západem na straně druhé.

Mezi její členy patřily postupně mnohé významné polské a francouzské osobnosti jako generál Jean-Marie de La Fayette, francouzský politik a historik Charles de Montalembert, hudební skladatel Frédéric Chopin, básník a spisovatel Adam Mickiewicz, spisovatel a básník Czesław Milosz, francouzský spisovatel André Gide nebo také Marie Sklodowska-Curie.

Prostory Polské historické a literární společnosti nabízí kromě knihovny i čtyři samostatné muzejní celky: Muzeum Adama Mickiewicze, Salon Frédérica Chopina, Muzeum Boleslase Biegase, a sbírku uměleckých předmětů, zahrnující umělecká díla z 19. a 20. století. Základním fondem jsou odkazy z vlastnictví polských emigrantů, které obsahují nejen literární sbírky, ale také archiválie, nejrůznější umělecká díla, fotografie i mapy. Jména hlavních mecenášů, kteří se zasloužili o založení a činnost Polské knihovny, jsou vyryta na pamětních deskách, umístěných v budově pod zobrazením jagellonského orla, který je symbolem knihovny.

Kromě toho pořádá knihovna krátkodobé tematické výstavy, věnované důležitým mezníkům polských dějin nebo významným osobnostem polské kultury a historie.

Prvním muzeem, umístěným v knihovně, bylo muzeum polského národního spisovatele a básníka Adama Mickiewicze, představitele polského národního romantismu. Muzeum, které bylo otevřeno 3. května 1903, zde vytvořil jeho nejstarší syn Władysław. Najdeme v něm, kromě jiného, i mnoho portrétů polské emigrace, většinou v podobě akvarelů, litografií, plastik nebo medailí. Mnohé z nich vytvořil francouzský sochař David d´Angers, kterého pojilo s Adamem Mickiewiczem dlouholeté přátelství. Je také autorem spisovatelovy busty, kterou vytvořil v roce 1835. Adam Mickiewicz se narodil v roce 1798, tři roky po pádu polského státu, a zemřel při plnění vlastenecké mise během krymské války v roce 1855. Po své emigraci do Francie vyučoval na Collège de France a snažil se i v cizině svými spisy a výzvami podporovat svobodu národů. V Paříži prožil skoro polovinu života.

V opačném křídle domu je umístěn Chopinův salon. Byl vytvořen z části exponátů Muzea Adama Mickiewicze a ze sbírek Historicko-literární společnosti, které se tohoto slavného polského pianisty a skladatele týkají. Mezi nejvýznamnější předměty patří portréty Chopina a jeho blízkých, jeho knihy, rukopisy, partitury a první vydání jeho děl. Asi nejdojemnějším exponátem je jeho posmrtná masky a odlitek levé ruky. Podoba salonu byla vytvořena v roce 2009 přesně podle akvarelu Teofila Kwiatkowského, který zobrazuje poslední Chopinův byt na Place Vendôme číslo 12.

V roce 1950 získala Historicko-literární společnost sbírku soch, kreseb, maleb, fotografií a dokumentů polského umělce Bolesława Biegase, který je společnosti odkázal ve své závěti s přáním, aby byly vystaveny ve stálé expozici. Byl zde proto vytvořen sál, věnovaný tomuto odkazu, ovšem vzhledem k bohatosti sbírky je prezentována jen její malá část, která nicméně tvoří důležité svědectví o tvorbě umělce a o jeho době. Přiznám se, že jsem o Biegasovi předtím nikdy neslyšela. Jen pro představu, jeho díla mi ze všeho nejvíc připomínají tvorbu Františka Bílka.

Sídlo Polské knihovny se nachází v centru města v historickém paláci na ostrově Ile Saint-Louis. Dům pochází ze 17. století a je typickou stavbou své doby, s točitým schodištěm, procházejícím středem domu přes všechna čtyři podlaží, se společenskými salony v přízemí a dvěma řadami menších místností v uličním a nádvorním křídle. Za domem leží malý dvorek, na kterém je vystaveno několik sochařských děl.

Návštěva Polské knihovny může být proto nejen vstupem do polské intelektuální atmosféry, ale současně také prohlídkou tohoto historického domu na nábřeží Seiny s vyhlídkou na pont de la Tournelle se sochou svaté Jenovéfy a na protější nábřeží quai de la Tournelle.

Société Historique et Littéraire Polonaise – Bibliothèque Polonaise de Paris, 4. obvod, 6  Quai d´Orléans

Otevřeno: úterý až pátek od 14 do 18 hod

Vstupné: 7 eur, do 18 let zdarma, studenti a senioři 4 eur

Kromě notoricky známých muzeí, uvedených ve všech turistických průvodcích, má Paříž také celou řadu menších, často specializovaných muzeí, kde se netlačí davy turistů. O většině z nich jste si tady na blogu už mohli přečíst. Jenže existuje i několik dalších sbírek, o kterých skoro nikdo neví, dokonce ani rodilí Pařížané. Je nutné si je najít v trochu odbornějších textech a občas u nich máte pocit, že o návštěvníky vlastně ani moc nestojí. Jedním z takových je i Musée d’Ennery, umístěné v elegantní čtvrti 16. obvodu na dohled od Vítězného oblouku. Je věnované asijskému umění, zejména japonským a čínským artefaktům, a nabízí unikátní pohled do světa východoasijské kultury a historie.

Muzeum vzniklo na konci 19. století díky sběratelské vášni Clémence d’Ennery, manželky slavného dramatika Adolpha d’Ennery. Clémence byla fascinována bohatostí, krásou a jemností asijského umění a při svých cestách shromáždila ohromující kolekci uměleckých děl i předmětů denní potřeby. V roce 1892 nechala přestavět svůj dům na muzeum, aby sbírky mohla zpřístupnit veřejnosti. Po její smrti v roce 1898 bylo muzeum darováno francouzskému státu a v roce 1908 bylo otevřeno veřejnosti.

Sbírky Musée d’Ennery jsou zaměřeny především na umění a řemesla z Číny a Japonska, ale najdeme zde také předměty z dalších asijských zemí. Mezi hlavní atrakce a největší vzácnosti patří japonské netsuke a inrō – drobné, ale detailně propracované předměty. Netsuke jsou drobné sošky, které sloužily jako závaží pro inrō, malé krabičky používané k přenášení osobních věcí. Muzeum se také může pochlubit bohatou kolekcí čínské keramiky a porcelánu od starověku až po dynastii Čching, různými sochami a figurkami, z nichž mnohé představují buddhistická a šintoistická božstva nebo mýtické postavy a zvířata, a také japonskými divadelními maskami a loutkami. Dalším důležitým prvkem je sbírka lakového umění z Číny a Japonska, která představuje techniku laků na dřevo nebo bambus, při níž jsou vytvářeny krásné lesklé povrchy, často zdobené složitými vzory.

Za prohlídku stojí už samotná budova muzea. Dům, navržený v typickém pařížském stylu, je okouzlující a evokuje atmosféru konce 19. století. Návštěvníci mohou obdivovat nejen vystavené předměty, ale také nádherný interiér, který dokonale ladí s vystavenými předměty.

Musée d’Ennery je skutečným klenotem pro milovníky asijského umění a kultury. Jeho intimní atmosféra a jedinečná sbírka nabízejí nezapomenutelný zážitek, který odhaluje krásu a jemnost východoasijského umění. Je to ideální místo k návštěvě, pokud hledáte klidnou a nerušenou prohlídku, únik od ruchu pařížských ulic a chcete objevovat něco, co hned tak někdo nezná.

Muzeum patří pod Musée Guimet a je přístupné pouze po předchozí internetové rezervaci.

Musée d´Ennery, 16. obvod, 59 avenue Foch

Otevřeno: otvírá se jen v pátek a v sobotu na komentované prohlídky, jinak je zavřeno

Vstupné: 9 Eur

Tak se jmenuje výstava, která se v současné době koná v Musée d’Orsay při přilezitosti sto padesáti let od uskutečnění prvního nezávislého výtvarného salónu v roce 1874.

Salónu se tehdy zúčastnila skupina avantgardních malířů, kteří se rozhodli vystavovat jako opozice proti každoročnímu oficiálnímu salónu, kterým někteří opovrhovali a jiní na něj nebyli, i přes svou snahu, připuštěni. Třicet tři z nich si proto pronajalo rozlehlý ateliér fotografa Nadara na boulevardu des Capucines, kde rozvěsili svoje díla. Skupina to byla značně nesourodá, lišili se stylem, zaměřením, tématy, uměleckým výrazem, a koneckonců i generačně a sociálně. Spojovalo je v podstatě jen to, že zaplatili vstupní poplatek a že toužili předvést svoji práci veřejnosti.

Expozice v Musée d’Orsay proto není tak úplně o vzniku impresionismu, ani o malířích impresionistech, ale je to spíš výstava o výstavě a o jejím zasazení do kontextu doby a o vztahu k oficiálnímu salónu.

Přestože je tento první nezavislý salón dnes považován za mezník v historii malby, slovo impresionismus na něm tehdy ještě oficiálně nepadlo. Známá historka o tom, že toto slovo poprvé vyslovil novinář Louis Leroy v reakci na Monetův obraz, je prý sice pravdivá, výraz impresionismus se však ujal až v roce 1877 po třetím salónu tohoto hnutí, kdy se tak začali označovat i sami jeho členové.

Mimochodem, název obrazu byla pouze náhoda. Monet svůj obraz původně poslal bez pojmenování a když ho po něm organizátoři chtěli, nazval ho „Pohled na Le Havre“. To mu však neprošlo s tím, že tam město není vidět, a proto prý řekl: „Tak tam napište Východ slunce, imprese“. Obraz sám tehdy na salónu prošel bez velkého povšimnutí a stal se slavným až na začátku 20. století.

V Musée d’Orsay teď můžeme vidět velkou část obrazů, které byly na tomto prvním nezávislém salónu představeny, a to dokonce i v původním řazení, které tehdy i dnes otvíraly obrazy Augusta Renoira, který se v organizování salónu velmi angažoval. Následují díla Pissarra, Sisleyho, Degase, Moneta, Cézanna, Berthe Morrisotové a dalších umělců, které dnes řadíme mezi impresionisty. Kromě toho jsou tu i díla, která jejich autoři představili na následujících nezávislých salónech v roce 1876 a 1877. Některé z obrazů, zapůjčené ze zahraničí, hlavně z USA, jsou ve Francii vystavovány poprvé po dlouhých desetiletích.

Výstava trvá do 14. července. Doporučuji koupit vstupenky předem přes internet, abyste se vyhnuli nekonečné frontě. I tak je nezbytné obrnit se proti davům, které budou ještě čím dál víc houstnout s tím, jak se bude blížit termín ukončení výstavy.

Paris 1874, inventer l’impressionisme
Musée d’Orsay, 7.obvod, Esplanade Valéry Giscard d’Estaing

Otevřeno: denně kromě pondělí 9,30 – 18 hod, ve čtvrtek do 21,45 hod.

Vstupné: 16 eur

Muzeum sochaře Antoina Bourdella i se zahradou, plnou jeho soch, jsme tady už viděli před více než deseti lety, a to dokonce několikrát. A protože je to pořád jedno z mých nejoblíbenějších muzeí a kdykoliv jdu kolem, tak se v něm zastavím, podíváme se, co se v muzeu proměnilo po jeho loňském rozšíření a úpravě sbírek a exponátů.

Sochař Émile-Antoine Bourdelle (1861-1929) byl spolupracovníkem a přítelem Augusta Rodina a následně učitelem Alberta Giacomettiho. Od roku 1885 až do své smrti v roce 1921 pracoval na Montparnassu v malé uličce Impasse du Maine, dnes pojmenované jeho jménem. Stejně jako Rodin, i on se dožil úspěchu a uznání. Na sklonku svého života si proto přál, aby bylo celé jeho dílo uspořádáno v muzeu, které by bylo věnováno jen jemu. Po jeho smrti se jeho žena a dcera zasadily o to, že ateliér a zahrada byly skutečně proměněny v muzeum. To bylo otevřeno v roce 1949 a v 60. letech k němu byly dostavěny další budovy.

Muzeum je dnes komplexem původních i novějších staveb, zahrad, dvorů a ateliérů, ve kterých Bourdelle pracoval a žil. I přes masivní bourání a stavební proměny v okolí tady ještě pořád najdeme původní uměleckou atmosféru starého Montparnassu.

Vstupní prostory nás přivedou do malé zahrady, lemované arkádami z červených cihel. Tato část není původní, byla vytvořena v roce 1951. Cihly pocházejí z Montaubanu, Bourdellova rodného města. Jak pod podloubím, tak přímo v zahradě najdeme spoustu Bourdellových bronzových plastik, odlitých podle sádrových modelů. Expozici v zahradě vévodí kůň z pomníku generála Alvéara, obklopený čtyřmi postavami, představujícími Svobodu, Sílu, Vítězství a Výmluvnost.

Pod arkádami leží vstup do velkého sálu, ve kterém jsou vystaveny modely Bourdellových soch, většinou v nadživotní velikosti. Tento sál byl postaven až v roce 1961 k příležitosti stého výročí od sochařova narození, a ještě rozšířen v roce 1992.

Velký sál omračuje světlem a bělostí vystavených exponátů. Byl pojat jako „moderní chrám“ a zvýrazňuje jeden ze zdrojů Bourdellovy inspirace – starověké Řecko, jeho hrdiny a jeho bohy. Najdeme tady jeho možná nejznámější plastiku Hérakla lučištníka z roku 1909 (nahoře), ale také Hlavu Apollóna, sochu Penelopé, Sapfó nebo Umírajícího Kentaura. Na některé z nich v bronzové podobě můžeme narazit i při procházkách po Paříži.

Na stěnách je upevněna řada vlysů a reliéfů, na které se sochař také specializoval, a které zdobí různé veřejné budovy – například Théâtre des Champs-Elysées nebo Muzeum moderního umění.

Původní část ateliérů začíná za malým průchodem do zadní zahrady. Odtud se také vstupuje do jednotlivých ateliérů. Celý komplex budov, zahrad, dvorů a ateliérů zpočátku využívalo několik dalších umělců. Bourdelle zde nejdřív tvořil jen v jednom z ateliérů, ale s tím, jak stoupala jeho sláva a počet zakázek, rozšiřoval svoji činnost i do dalších prostor.

Srdcem areálu je Bourdellův sochařský ateliér, ve kterém pracoval od poloviny 80. let 19. století. Ateliér byl zrekonstruován do původní podoby, včetně odkrytí a sanování historických omítek a výmalby. Jsou v něm vystavena některá jeho menší díla, ale i pracovní nářadí, pomůcky i jeho pracovní oblečení.

Kromě sochařského ateliéru je v areálu zachována i jeho malířská dílna, dnes uspořádaná podle původních fotografií. Bourdelle mezi nábytkem od vetešníků vystavoval své nejnovější výtvory jak sochařské, tak i malířské, které takto nabízel sběratelům umění a zákazníkům. Současně zde prezentoval i svoji osobní sbírku obrazů a starožitných keramických artefaktů.

Na ateliéry navazuje zadní zahrada, zarostlá kapradím, bílými hortenziemi a růžemi. Podél klikaté cestičky stojí další Bourdellovy sochy; některé z nich jsme už viděli jako modely ve velkém sále, jiné pak stojí i pod vstupními arkádami.

Nejnovější část muzea, otevřená po rekonstrukci, je umístěna v jednom ze zadních ateliérů. Jsou v ní vystavena chronologicky některá drobnější díla v kontextu s Bourdellovými současníky i následníky (Auguste Rodin nebo Jean Arp), a dále bohatá sbírka Bourdelleových kreseb a fotografií, které jsou svědkem procesu jeho vývoje. Archivní dokumenty a fotografie jsou také prezentovány na obrazovkách, umístěných podél sálů.

Při znovuotevření po rekonstrukci byla v muzeu také otevřena kavárna, umístěná v jednom z ateliérových prostorů s vysokými prosklenými stěnami z roku 1878, který sochař také využíval. Kavárna je pojmenována Rhodia, po jeho dceři. Zařízení je prosté a domácké – architekti tak chtěli připomenout, že jsou tyto prostory součástí historie rodiny, vzhledem k tomu, že zde Rhodia bydlela po své svatbě s malířem Michelem Dufetem v roce 1947. Úpravu bytu nechal provést Dufet ve stylu art-déco. Využil zde také své odborné znalosti v oblasti vybavení lodí a soukromou část v mezipatře skryl za velkou dřevěnou přepážku s proraženým průzorem. Jasně žlutá barva stěn byla také jeho volbou.

Muzeum není jedním z hitů turistických průvodců, dost možná ho v nich ani nenajdete. Přesto stojí za návštěvu a jsem si jistá, že nebudete zklamáni, zvlášť, pokud si prohlídku naplánujete na všední den a vyhnete se tak hordám návštěvníků.

Musée Bourdelle, 15. obvod, 18 rue Antoine Bourdelle

Otevřeno: úterý až neděle 10 – 18 hod

Vstupné: zdarma do stálých sbírek, platí se jen v případě krátkodobých výstav nebo jednorázových akcí

Zednáři a jejich tajemná organizace, plná symbolů, obřadů a rituálů, patří mezi nejzáhadnější a nejméně známé společenské skupiny, kolem kterých panuje spousta dohadů, mýtů a pověr. Současně se jim přičítá až nadpřirozený vliv a schopnosti a jsou předmětem nejrůznějších konspiračních teorií. Proto jsem přivítala možnost navštívit pařížskou zednářskou lóži a aspoň částečně nahlédnout za tajuplnou oponu, kterou je v tomto případě zcela prozaická a moderní fasáda s jednoduchým a na první pohled téměř neviditelným nápisem Grand Orient de France, nad kterou vlaje francouzská a unijní vlajka.

Kdybych se tady měla ponořit do historie svobodného zednářství, asi by to nebralo konce. Je tak dlouhá a složitá, že se nedá jen tak jednoduše shrnout. Navíc se i mezi samotnými zednáři říká, že historií je tolik, kolik je zednářských lóží. Každá z nich svůj původ vztahuje k jinému bodu a do jiné doby. Každopádně svobodné zednářství velmi dbá nejen na svůj doložený historický původ, ale také na ten legendární a symbolický, který umisťuje zrození zednářství až do počátků samotného zednictví, to znamená schopnosti a umění stavět. Je pro ně proto přirozené klást tento původ do doby Adama nebo do doby stavby Noemovy archy a nejčastěji do okamžiku stavby Šalamounova chrámu nebo dokonce egyptských pyramid.

Zmínky o zednářství pak provázejí celou historii našeho letopočtu, přes cechy anglických zedníků kolem 13. století, působící údajně v rámci odkazu otců geometrie Euklida a Pythagora, přes domnělou účast templářů a spojení zednářů s křižáky, až po stavitele katedrál. První skutečné lóže moderních svobodných zednářů, odlišné od cechů operativních zedníků, se objevily v 17. století ve Skotsku a následně pak i v Anglii. První pařížská lóže byla založena v roce 1725 právě pod vlivem anglických exulantů.

Grand Orient de France (přičemž výraz „Orient“ v tomto případě znamená „Lóže“) byla založena v roce 1894 a od samého začátku pracuje téměř výhradně podle starodávného skotského ritu. Podle svých deklarací je Velká lóže Francie právní institucí, řídící se nejen zákony státu, ale také pravidly, spočívajícími na všeobecném volebním právu a na demokratickém principu, který platí pro všechny její struktury. Její motto Svoboda, rovnost, bratrství je záměrně téměř totožné s heslem Francouzské republiky.

V sídle Velké lóže Francie je sdruženo dvacet jedna chrámů, ve kterých se podle přesně stanovených pravidel a rituálů konají setkání členů. Chrámem, nazývaným taky templem, je tady myšlena místnost, vybavená nejen sedadly pro členy, ale také hlavním křeslem pro velmistra, který zasedáním předsedá, a stolků pro ceremoniáře a znalce. Chrámy nemají jednotné vybavení a výzdobu, takže zde najdeme vše od strohého stylu až po téměř divadelní dekorace. Nikdy však nechybí většina známých zednářských symbolů – vševidoucí oko, Slunce a Měsíc, hvězda, Bible, úhelník a kružítko, kladívko a zednická lžíce, pyramida, dva sloupy nebo dokonce lebka. My jsme v celém areálu navštívili z jednadvaceti chrámů asi deset, od nejjednoduššího a nejcivilnějšího až po ten nejhonosnější a nejsvátečnější, ve kterém se konají nejdůležitější zasedání a který je vidět na horní fotografii. Na dalších fotkách jsou pak zobrazeny další z chrámů.

Po celém rozlehlém areálu nás provázel jeden ze členů, mladý muž, který nedávno prošel celým iniciačním procesem a který nám poutavě povídal nejen o své cestě k zednářství a následně do zednářské lóže, ale také o tom, jak organizace funguje, jak probíhají zasedání a v čem spočívá práce zednářů, kteří podle něj pečlivě budují svoji cestu k poznání, založenou na obohacování se jinakostí ostatních, ale také na republikánských ideálech a principech a na solidaritě. Lóže je podle něj místem nejen úvah, reflexí, diskusí a debat, ale také společenské, duchovní a politické jinakosti a odlišnosti.

Zatímco chrámy jsou rozmístěny v chodbách vyšších pater, celé přízemí budovy je věnováno Muzeu svobodného zednářství. Bylo založeno v roce 1889 a i když bylo v době německé okupace Paříže téměř celé vybrakováno, zednáři ho znovu otevřeli v roce 1973, od kdy postupně rekonstruují jeho sbírky. Od roku 2003 nese označení Musée de France, které vydává ministerstvo kultury.

Ambicí Muzea svobodného zednářského je vydávat svědectví o zednářském vlivu na vývoj společnosti. Je zde proto vysvětlena důležitost zednářské práce a také ikonografie a význam předmětů, dochovaných v průběhu času. Najdeme tady nejen model typického interiéru chrámu s podrobným vysvětlením jeho funkcí a fungování, ale i další nábytek, dekorace a rituální předměty, které patřily lóžím a jednotlivým zednářům. Je zde uložena také velká sbírka pečetí, šperků, medailí, porcelánu se zednářskými symboly, obrazů a osobních předmětů, jako jsou hodinky a tabatěrky, dále velké množství rukopisů, patentů, rytin, architektonických knih a fotografií.

Nahoře a dole některé z předmětů, spojených se zednářskými tradicemi a symboly. Zajímavá je i sbírka rukavic nebo zástěr, které nosí zednáři při svých obřadech (vpravo nahoře nebo úplně dole), včetně zástěry Voltaira nebo Jerôma Bonaparta (Napoleonova mladšího bratra). Stejně jako ostatní zednářské předměty, i zástěry se řídí podrobnými pravidly, kdy úrovni zednáře náleží jiný druh materiálu a jiný druh barvy lemování a stužek.

Jedním z nejcennějších a nejzajímavějších exemplářů je i zakládací listina Svobodných zednářů z roku 1725.

Muzeum je běžně přístupné, na rozdíl od samotné Velké lóže, kde je nutno se předem objednat na komentovanou prohlídku. Ty se konají vždy v sobotu ve 14.30 a v 16 hod nebo v neděli ve 14.30 hod. Zapsat na prohlídku se můžete TADY.

Musée de la franc-maçonnerie
Siège du Grand Orient de France
9. obvod, 16 rue Cadet

Otevřeno:

Muzeum je otevřeno v úterý až pátek 10 – 13 hod a 14-18 hod, v sobotu 10 – 13 hod a 14-19 hod, v neděli 10 – 12,30 hod a 14-18 hod.

Vstupné:

7 Eur, do 26 let a nad 60 let 5 eur, do 18 let zdarma. Máte-li objednanou i komentovanou prohlídku, zaplatíte navíc ještě 7 eur (nad 12 let).