Nevěřili byste tomu, ale nejvíc čtené jsou na tomto blogu články o kavárnách. Jednu další proto přináším i dnes. Když už jsme v rámci minulého článku byli v rue des Saints Pères, tak se podíváme do maličké kavárny, která leží hned naproti katedrále sv. Volodymyra. Kavárna sice nemůže konkurovat slavným kavárnám Café de Flore a Les Deux Magots z nedaleké bohémské (a turistické) enklávy u kostela Saint-Germain-des-Prés, nemá dlouhou historii ani žádný srdcervoucí příběh, ale přesto je zajímavá. Je maličká, útulná, obvykle přeplněná studenty z protější univerzity – a vznikla z bývalého knihkupectví, jak připomíná její název i desítky knih, které na policích zdobí její stěny.
Kavárna je vmáčknutá do úzkého portálu vedle jednoho z nejstarších a nejlepších obchodů s čokoládou v Paříži. Jmenuje Debauve et Gallais a její zakladatel Sulpice Debauve byl nejen lékárníkem, ale také dodavatelem čokolády už na dvoře Ludvíka XVI. První obchod si Debauve otevřel v roce 1670 na boulevardu Saint-Germain a firma se stala postupně dodavatelem všech králů. Proslulost čokolády Debauve rostla, stejně jako počet dalších firemních obchodů na prestižních adresách. V roce 1818 si Debauve, který se mezitím spojil se svým synovcem André Gallaisem, otevřel tento obchod na rue des Saints-Pères.
Obchod, který je dnes zapsán na seznamu historických památek, tady stojí dodnes přesně tak, jak byl tehdy navržen a zařízen slavnými Napoleonovými architekty (stejnými, kteří Napoleonovi postavili palác Malmaison pro císařovnu Josefínu). Čokoládové bonbóny jsou tady sice pekelně drahé, ale aspoň jednou je každý musí ochutnat.
Maličká kavárna a slavná cukrárna však nejsou jedinými zajímavostmi, které nás na této adrese čekají. Přes mříže průjezdu, který oba tyto podniky odděluje, je vidět dvůr s šesti dórskými sloupy. Každý z nich má na svém vrcholku černou vázu. Za nimi je vidět hustý živý plot malého parčíku. Je to jediná připomínka bývalého protestantského hřbitova, který zde fungoval mezi roky 1604 až 1685. Tehdy tato plocha ležela ještě za městskými hradbami (ty vedly kus odtud až v místech dnešního metra Odéon). Na hřbitově byli pohřbeni bratři Gobelinové, zakladatelé slavné manufaktury, nebo také architekt Salomon Le Brosse, který spolupracoval na návrhu Lucemburského paláce a byl také jedním ze zakladatelů Francouzské akademie.
Tohle je prostě Paříž. Tolik historie a krásy na každém kroku a v každém kameni.
Dnes se podíváme do jednoho z nejméně známých pařížských kostelů. Stojí nenápadně téměř nepovšimnutý přímo na rohu boulevardu Saint-Germain a rue des Saints-Pères a určitě jste kolem něj už několikrát šli. Je to katedrála sv. Volodymyra Velikého, sloužící řecko-katolické ukrajinské církvi.
Původně jde o bývalou kapli ze 13. století, která se v 17. století stala součástí špitálu, který byl postaven v jejím sousedství a který byl spravován špitálním řádem svatého Jana z Boha. Po Francouzské revoluci sloužil špitál dál jako nemocnice, a to až do roku 1935, kdy byl zbořen. Na jeho místě byla postavena současná (nepříliš hezká) obrovská budova lékařské fakulty. Jediná stavba, která se z původního areálu zachovala, byla právě tato kaple, kterou sice přestavěli, nicméně zachovali původní fasádu, která je díky tomu zapsaná na seznamu památek. Od roku 1943 je užívána řecko-katolickou ukrajinskou církví, která ji pojmenovala po jednom ze svých svatých.
Moderní ikonostas je dílem Omeliana Mazuryka a vznikl právě pro tuto katedrálu s cílem seznámit francouzskou veřejnost s ukrajinským uměním
Parčík, který odděluje katedrálu od ruchu bulváru, nese jméno ukrajinského básníka Tarase Ševčenka
Cathédrale Saint-Volodymyr le Grand, 6. obvod, 186 boulevard Saint-Germain
Uprostřed křižovatky Odéon v 6. obvodu stojí na nízkém sloupku bysta Charlese Aznavoura, kterou tam při příležitosti jeho nedožitých 97. narozenin odhalila 22. května 2021 pařížská starostka spolu s jeho synem Nicolasem Aznavourem, spoluzakladatelem Nadace Aznavour. Slavný zpěvák, který zemřel 1. října 2018, vyrostl nedaleko odtud, v rue Monsieur Le Prince číslo 36, kde je také umístěna jeho pamětní deska.
Autorkou bysty je sochařka arménského původu Alice Melikian, která ji vytvořila v roce 1964 při příležitosti jeho první návštěvy Arménie.
Když už o Charlesi Aznavourovi píšu, neodolám, abych se nezmínila o další příležitosti, jak si ho připomenout. Na podzim loňského roku byl do kin uveden životopisný film Monsieur Aznavour, který ve zkratce představuje všechny důležité okamžiky jeho kariéry, od dětství chudého arménského chlapce v pařížských ulicích, přes začátky kariéry a tvrdou práci na jejím budování, až po okamžiky skutečné celosvětové slávy. Přestože bych měla spoustu výhrad k volbě hlavního představitele, který mi místy připadal až jako karikatura, uznávám, že se na roli připravil pečlivě a dokonale si nacvičil gesta, chůzi a hlavně hlas. Všechny písničky, které ve filmu zazní (všechny ty nejslavnější), sám nazpíval, jen v některých případech prý s lehkou podporou mixu se skutečným Aznavourovým hlasem.
Není nic stylovějšího, než po Modiglianiho výstavě zajít do brasserie La Rotonde, která na začátku 20. století patřila k jednomu z nejoblíbenějších míst montparnasské bohémy, a kam Modigliani často chodil, aby se pokusil prodal návštěvníkům portréty, které jim na místě nakreslil. O kavárně, která svítí do daleka zlatě zářícím nápisem na červeném průčelí, už jsem jednou podrobněji psala, dnes se tam podíváme jen na připomenutí a také na to, jak malebně vypadají její prostory s vánoční výzdobou.
La Rotonde byla ve čtvrti Montparnasse otevřena v roce 1903 jako dělnické bistro. Na začátku své historie nijak mezi mnoha dalšími v okolí nevyčnívala. Až když bistro koupil v roce 1911 Victor Libion z Auvergne, došlo k nečekanému rozvoji. Nový majitel rozšířil prostory a z bistra se stává brasserie, do které se hrnou davy Pařížanů i cizinců, kteří v té době houfně přijížděli do Paříže a pokoušeli se v ní uplatnit.
Nejčastějšími návštěvníky byli umělci, ať už malíři, sochaři, herci a herečky, muzikanti, nebo spisovatelé a básníci. Za více než sto let existence podniku se tu vystřídalo několik uměleckých generací. Mezi první generaci slavných, kteří v La Rotonde trávili čas, patřil například Guillaume Apollinaire, Blaise Cendrars, malíři Modigliani, Soutine, Kisling, Foujita, André Derain, Maurice Vlaminck, ale také parta kolem Pabla Picassa, a dále hudební skladatelé jako Claude Debussy, Igor Stravinski nebo Darius Milhaud. A také samozvaní politici a anarchisté – právě tady prý Lenin s Trockým diskutovali o podrobnostech bolševické revoluce, kterou připravovali na rok 1917.
Po první světové válce si La Rotonde oblíbili Američani – často sem chodil Ernest Hemingway, Scott Fitzgerald nebo Henri Miller, z Francouzů pak nastupující generace surrealistů kolem André Bretona a Louise Aragona a mnoho, mnoho dalších. Také byste tady mohli potkat mladého Belgičana Georgese Siménona, později proslaveného svými detektivkami o komisaři Maigretovi.
Na přelomu 50. a 60. let byla brasserie přestavěna novým majitelem, přičemž přišla o velkou část prostor, ze kterých bylo vybudováno dodnes fungující kino. Její obliba stále vzrůstala a postupně se z ní stal podnik, navštěvovaný mnoha osobnostmi z uměleckého i politického světa. V roce 2011 tam François Hollande slavil vítězství v socialistických primárkách. V dubnu 2017 zde došlo ke skandálu, když tady Emanuel Macron oslavoval svůj postup do druhého kola prezidentských voleb a někdo při tom na protest zapálil vstupní prostory.
K dalšímu požáru části restaurace došlo jen o tři roky později – v lednu 2020. Vyšetřování nakonec odhalilo, že byl požár založen úmyslně majitelem brasserie, který se tak pokoušel zahladit stopy daňových machinací. Po dlouhém procesu byl letos odsouzen za daňové úniky podmíněně na dvanáct měsíců vězení.
Po tomto požáru byla restaurace půl roku zavřená kvůli rekonstrukci, netrvalo to ovšem dlouho a přišel další problém. V dubnu 2023 se nedaleko odtud konala demonstrace proti penzijní reformě, přičemž demonstranti zdemolovali a zapálili její průčelí, údajně na znamení protestu proti tomu, že jde o oblíbený podnik prezidenta Macrona.
Kromě rozlehlého sálu v přízemí najdeme další dvě velké místnosti i v prvním patře. Dřív tady bývala tančírna, dnes je to součást restaurace. Výzdoba je stále stejná jako v přízemí, ovšem nejzajímavější jsou tady kopie Modiglianiho obrazů, které zdobí zdi.
Brasserie je svými červeně tapetovanými stěnami, červenými sametovými lavicemi, židlemi a závěsy, zářivě bílými ubrusy a dekoracemi v červené, bílé a zlaté barvě vizuálně atraktivní a fotogenická, zvlášť v této době, kdy ji doplnilo ještě chvojí a stovky světýlek. Stojí za to se do ní podívat. Není to sice úplně levná záležitost, ale díky tomu, že je otevřená celý den od brzkého rána, dá se sem zajít třeba jen na cenově přijatelnou kávu nebo odpolední koktejl. A víte co? Svařák je tady levnější, než ve stánku na Staromáku.
La Rotonde Montparnasse, 6. obvod, 105 boulevard du Montparnasse
V sousedství kostela Saint-Germain-des-Prés najdeme nenápadný, tichý a malebný parčík, založený už v roce 1901. Přestože jeho název připomíná pařížského radního a poslance Laurenta Prachea ze začátku 20. století, najdeme v něm především připomínku básníka Guillauma Apollinaira. Právě jemu je věnována bysta, která stojí uprostřed parku.
Guillaume Apollinaire, vlastním jménem Wilhelm Albert Wladimir Alexandre Apollinaire de Kostrowitzky, byl synem polské šlechtičny a švýcarsko-italského aristokrata. Narodil se 26. srpna 1880 v Římě a žil v Paříži, kde se stal jedním z nejznámějších a nejaktivnějších členů umělecké komunity na Montparnassu. Byl jedním ze zakladatelů moderní francouzské poezie. Zemřel v Paříži na španělskou chřipku v pouhých 38 letech.
Busta s názvem Poezie, která je Apollinairovi věnována, není ovšem jeho podobou. Znázorňuje bývalou Picassovu přítelkyni, surrealistickou fotografku a malířku Doru Maar (která dřív bývala i Apollinairovou družkou). S Pablem Picassem žila v letech 1936-1943 v jeho ateliéru v nedaleké rue des Grands Augustins, kde byla svědkem tvorby jeho plátna Guernica, jehož vznik fotograficky dokumentovala. Když ji Picasso opustil kvůli Françoise Gillotové, skončila v psychiatrické léčebně a následky si nesla po celý zbytek života až do své smrti v roce 1997. O vztahu s Picassem napsala otevřenou a upřímnou knihu Moi, Dora Maar (vyšla ve slovenštině pod názvem Ja, Dora Maar, do češtiny přeložená nebyla).
Pablo Picasso bystu vytvořil a daroval Paříži v roce 1959 na počest svého dávného přítele Apollinaira. Šedesátikilová plastika byla umístěna sem do parčíku, ležícího v blízkosti bývalého Apollinairova bydliště na boulevardu Saint-Germain 202.
V noci z 30. na 31. března roku 1999 někdo bustu ukradl. Podrobné pátrání v celé Paříži sice nevedlo ani k nalezení plastiky, ani k odhalení zloděje, ale v květnu téhož roku ji našli obyvatelé malého městečka Osny v příkopu za městem. Když ji přinesli na radnici, nikdo nepoznal, o jaké dílo se jedná a kdo je autorem, proto ji vystavili na schodišti radnice. Tam až téměř po dvou letech jeden z návštěvníků Picassovo dílo poznal a busta se tak mohla vrátit na své původní místo.
V parku se jen tak volně povalují kusy gotického zdiva, kameny, oblouky a chrliče. Pocházejí z kaple Panny Marie z roku 1255, která kdysi stávala v blízkosti kostela v místech dnešní rue de l´Abbaye. Po zboření kaple v 18. století byly některé ze zbylých architektonických prvků použity na stavbě soukromého domu, odkud byly na začátku 20. století přeneseny do tohoto parku. Další část zůstala v základech dalšího z domů hned naproti parku a je vidět ve vstupní hale, není však přístupná. Zato si můžete v jedné z apsid sousedícího kostela Saint-Germain-des-Prés prohlédnout aspoň zachovalou vitráž, která také pochází z této kaple.
Pařížská Mincovna a její nádvoří tady už v minulosti byly, dokonce možná i několikrát. Jednu dobu jsem tam ráda chodila, jednak na výstavy, ale také jen tak projít si nádvoří a dát si kávu v místní kavárně. Až teprve nedávno jsem navštívila i místní muzeum, které prezentuje mince a medaile a současně dokumentuje dlouhou a bohatou historii tohoto místa.
La Monnaie de Paris je nejstarší institucí ve Francii a jednou z nejstarších společností na světě. Založil ji v roce 864 Karel II. jako královskou razírnu mincí, kdy hodlal centralizací ražby mincí pod královskou korunou posílit svoji moc a odstavit na druhou kolej šlechtu a duchovenstvo, kteří na jeho vkus do měny příliš zasahovali. V průběhu staletí se počet dílen, v nichž se mince razily ručně kladivem, měnil, až se v roce 1870 ustálil na třech centrech- Bordeaux, Paříž a Štrasburk. Od roku 1878 pak zůstala aktivní pouze pařížská Mincovna. Je jedinou dílnou ve Francii, která od svého vzniku vyrábí bez přerušení, přestože pařížské budovy jsou dnes už jen památkou a skutečná mincovna, ve které stát razí peníze, byla přestěhována v 70. letech minulého století do Pessac u Bordeaux.
Hlavní nádvoří Mincovny je nezvykle orientované kolmo k nábřeží (byl to první palác s touto orientací), odkud nabízí perspektivu pohledu na novoklasicistní budovy, navržené v roce 1773. Nádvoří má tvar podkovy, kde je v zaoblené části mezi čtyřmi dórskými sloupy umístěný vchod do bývalé razírny mincí. Ve výklencích mezi sloupy jsou umístěny bysty čtyř francouzských králů – Jindřicha II., Ludvíka XIII., Ludvíka XIV. a Ludvíka XV. Na frontonu jsou umístěny plastiky alegorií Mincovní poctivosti a Hojnosti bohatství, společně s královským znakem. Zajímavé je to, že budovy nejsou původní, byly postaveny jako repliky poté, co byla mincovna vypálena komunardy v roce 1871.
Hlavní budova s dlouhou fasádou směrem k řece sloužila dřív pro administrativní účely a bydlení. Po rekonstrukci je tato část věnována výhradně výstavám a společenským akcím, v druhé polovině potom sídlí luxusní tříhvězdičková restaurace Guy Savoy (která byla nedávno vyhlášena nejlepší restraurací na světě). Razicí dílny a slévárny cenných kovů byly dříve umístěny ve dvorních křídlech.. Při rekonstrukci byly zrenovovány a i se zařízením přeměněny na muzeum.
Symbolem mincovny je socha Fortuny
Vstup do muzea
Muzeum nabízí jak výstavní prostory, tak pohled do původní dílny. V té se dnes velmi omezeným způsobem razí některé medaile či pamětní mince. Já jsem byla v muzeu loni na podzim, kdy se konalo v Paříži mistrovství světa v ragby a proto zde byl vystaven i celý soubor medailí, které zde pro tuto příležitost vznikly.
Skutečným smyslem expozice je ukázat návštěvníkům zákulisí výroby měny a s tím spojených uměleckých řemesel. Prohlídka zahrnuje celý postup výroby mincí, od těžby a zpracování surovin a cenných kovů, přes vznik uměleckých návrhů, rytí, výrobu matric a samotnou ražbu. Můžete tady také vidět řemeslníky, kteří prezentují svoji práci, ať už jde o rytce nebo raziče, a při troše štěstí se trefíte při návštěvě i do okamžiků, kdy si při interaktivní prezentaci sami můžete vyrazit svoji minci.
V jednotlivých výstavních sálech jsou kromě mincí vystaveny i další exponáty, které výstavu doplňují, ať už jde o portréty panovníků, kteří jsou na mincích zobrazeni nebo kteří jejich výrobu nařídili, nebo různé schránky, měšce a truhlice, které sloužívaly k úschově mincí.
Samostatnou kapitolou je pak výroba medailí. Vznikají zde nejen sportovní medaile, ale také řády a vyznamenání. Nejzajímavější mi připadla výroba řádu Čestné legie, která je zde prezentována na skutečných vyražených kusech krok po kroku, tak jak se při výrobě postupuje.
Pohled do dílny je sice pouze přes sklo, přesto bylo na ragbyové medaile dobře vidět
Budovy La Monnaie lemují čtyři vnitřní nádvoří. To hlavní čestné jsme viděli už nahoře, další pak budete postupně objevovat při bloudění areálem. Z tohoto malého dvora, kterému se říká Zlatý, se po pravé straně vstupuje do muzea a po levé straně do obchodu se suvenýry (kterými jsou zde, nepřekvapivě, hlavně mince).
Ze sousedního dvora, do kterého se dostanete průchodem, se pak vstupuje do kavárny, proto je zde v létě její zahrádka. V rohu tohoto nádvoří stojí sluneční hodiny z roku 1777, které současně vyměřují i pařížský poledník. Z posledního a nejméně zajímavého veřejného nádvoří, na kterém dříve bývaly ubikace stráží, se dnes vstupuje do kanceláří.
Nahoře jsem sice mluvila o čtyřech nádvořích, ale ve skutečnosti je jich pět. Při troše štěstí najdete v areálu i vstup na tento napůl skrytý dvůr se starými, prozatím nezrenovovanými fasádami.
Průchod z rue Guénegaud na hlavní nádvoří
Z průjezdu mezi hlavním vchodem z nábřeží quai Conti a hlavním nádvořím se vstupuje do reprezentační budovy Mincovny. Po čestném schodišti, nad kterým se klene vysoká kopule, se dostanete do prvního patra s velkým vstupním salonem, bohatě zdobeným štuky, mramorem a řezbami, na který navazuje celá řada dalších menších salonů. V nich se konají výstavy, které mají sice nejrůznější zaměření, ale vždy stejné hlavní téma – peníze, měna nebo mince. Výstava, kterou jsem tady viděla na podzim a která prezentovala zobrazení peněz v umění (od Jidášových třiceti stříbrných, přes zlaté tele až po realistická moderní díla vycpaná falešnými bankovkami), sice už skončila, ale ta příští začíná 1. března a bude zaměřena na hrací automaty, juke-boxy a všechny další elektrické a mechanické hry a nástroje, fungující po vhození mince, které byly typické pro pařížské kavárny a všeobecně západoevropské podniky 60. až 90. let minulého století.
Hlavní průčelí z nábřeží quai Conti
Pokud vás muzeum mincí moc nepřitahuje (taky jsem to dlouho odkládala) a pokud se zrovna nebude konat žádná zajímavá výstava, zkuste si projít aspoň všechny nádvoří. Je na ně vstup zdarma a stojí to za to.
Muzeum také nabízí komentované prohlídky, jejichž témata se obměňují. Momentálně se teď, v zimním období, vždy ve středu od 19 hodin a v sobotu od 17.30 hodin, konají večerní prohlídky „ve světle baterky“.
Musée de la Monnaie de Paris, 6. obvod, 11 quai Conti otevřeno denně od 11 do 19 hod, ve středu do 21 hod
Vstupné jen do muzea (tj. mince+dílny) je 10 eur, pokud k tomu přidáte i krátkodobou výstavu, tak 14 eur.
V srpnu bývá obvykle vstup zdarma, ale podmínkou je registrace na stránkách. Zdarma se sem dostanete také při Noci muzeí v květnu nebo Dnech evropského dědictví v září.
Kdo by se chtěl do Mincovny podívat aspoň virtuálně, tak dvory a hlavní budovu najde TADY a TADY.
V neuspořádaném průčelí misijní kongregace církevního řádu lazaristů v rue de Sèvres je vestavěn portál kaple svatého Vincenta z Pauly, jednoho z nejoblíbenějších francouzských světců. Tomuto knězi, kanonizovanému v roce 1737 papežem Benediktem XI. za jeho charitativní a misijní činnost, je v Paříži zasvěcen nejen velký kostel v 10. obvodu, ale také tato malá kaple, ve které jsou uloženy světcovy ostatky.
Vincent z Pauly založil řád lazaristů v roce 1625. Původně řád sídlil v převorství svatého Lazara, ležícím v dnešním 10. obvodu. Poté, co z něj byl po Francouzské revoluci vyhnán, si pro svoji misijní kongregaci vybudoval toto nové sídlo na tehdejším předměstí Paříže. Původní sídlo pak dlouhé roky sloužilo jako věznice a teprve před několika lety bylo přebudováno na veřejnou knihovnu.
Kaple sice působí z ulice nenápadně, ale interiér je mnohem rozlehlejší, než byste čekali. Byla postavena v letech 1826-1827 v typickém slohu doby konstituční monarchie Ludvíka XVIII. Má bohaté vyřezávané a malované zdobení, vitráže s motivy ze života světce a je vyzdobena obrazy, které pro kapli namaloval jeden z členů kongregace otec François, který byl Ingresovým žákem. Veškerá výzdoba vede pozornost návštěvníka k vysokému oltáři, v jehož horní části je ve stříbrné schránce uloženo tělo sv. Vincenta.
Stříbrná rakev s katafalkem a baldachýnem je korunována třemi sochami, které znázorňují tři církevní ctnosti – víru, naději a lásku. Na katafalku spočívá světec, částečně vytvořený z vosku.
Sv. Vincent z Pauly zemřel v roce 1660. Byl sice nejdříve pohřben v kapli sv. Lazara v původním převorství, ale poté, co z něj byli lazaristé vyhnáni, podařilo se jim jeho tělo ukrýt před porevolučním proticírkevním běsněním a později ho uložili do této nové kaple.
Údajně ještě více než padesát let po Vincentově smrti bylo jeho tělo, s výjimkou očí a nosu, úplně netknuté. V roce 1737 z něj však už zbyla jen kostra, na níž řád nechal vymodelovat z vosku obličej a ruce. Sv. Vincent drží v ruce kříž, s nímž údajně dal poslední pomazání umírajícímu králi Ludvíku XIII.
Po obou stranách oltáře najdete úzké točité dvouramenné schodiště, lemované vysokými sochami svatých, kterým můžete vystoupat až nahoru k soše (vůbec se nestyďte to udělat, i kdybyste byli jediní, kdo se tam vydá, je to kromě doby mše povolené a zcela běžné).
Z malé podesty před rakví je dobře vidět hezký vyřezávaný a malovaný strop kaple a varhany z roku 1864 na opačné straně. Ještě před jejich instalací na ty předchozí zde až do roku 1852 hrával tehdejší varhaník, kterým nebyl nikdo jiný, než vynálezce slepeckého písma Louis Braille, který byl učitelem na nedalekém Královském institutu pro mladé slepce. Na místo jeho působení se podíváme hned v příštím příspěvku.
Před vstupními dveřmi do kaple vede vpravo úzká klikatá chodbička, kterou do kaple chodí členové řádu ze sídla své kongregace. Chodbičkou se sice dá projít až do průjezdu, ale z kongregace je vidět jen průčelí za mřížovou bránou.
Chapelle Saint-Vincent-de-Paul, 6. obvod, 95 rue de Sèvres
Etalony, neboli kalibrovaná měřidla, byly v Paříži rozmístěny po Francouzské revoluci krátce poté, co Národní konvent přijal v roce 1793 dekret, kterým zavedl ve Francii metrický systém. Metr jako nová délková míra byl dva roky předtím Francouzskou akademií věd složitě vypočítán triangulací a stanoven jako jedna desetimiliontina vzdálenosti od rovníku k severnímu pólu.
Do té doby měly jednotlivé francouzské oblasti svoje vlastní délkové míry, které se sice většinou nazývaly stopa a palec, ale měly různou hodnotu – například pařížská stopa se délkou lišila od stopy z Normandie nebo z jihu země. Přepočítávání měr mezi jednotlivými regiony se tak často stávalo nejen hlavolamem, ale také jádrem mnoha sporů.
Zavedení metru jako jednotné délkové míry odstranilo problémy a přineslo pomoc při sjednocování země. Mělo však také nevýhody – lidé, zvyklí na staré počítání, se tomu novému těžko přizpůsobovali, nebo ho rovnou odmítali. Trvalo proto několik desítek let, než se metrické míry zažily, a teprve až od roku 1840 se jejich používání stalo povinným.
K lepšímu zavádění a používání nové míry měly napomoci i mramorové etalony, které byly v zemi rozmístěny mezi lety 1796 a 1797. Veřejnost, především kupci a jejich zákazníci, podle nich mohla ověřovat míru prodávaného a kupovaného zboží. V Paříži jich bylo na důležitých veřejných místech instalováno šestnáct, z nichž dva se zachovaly až do dnešních dnů.
Jeden z etalonů je umístěn téměř naproti Senátu, pod krátkým podloubím domu v rue de Vaugirard, ve kterém na konci 18. století sídlila Agentura pro váhy a míry. Ze dvou zachovalých je jediný, který zůstal na svém původním místě.
Druhý etalon metru je vezděn do průčelí Ministerstva spravedlnosti na place Vendôme. Dnes už se s jistotou neví, jaké bylo jeho původní umístění.
Pokud byste však na metr chtěli jít vědecky a nikoliv historicky, bude vás zajímat také ten nejdokonalejší současně platný etalon metru. Najdete ho hned za hranicí Paříže v Sèvres, kde sídlí v zámeckém parku v pavilonu Breteuil Mezinárodní úřad pro míry a váhy. Právě v něm je uchováván mezinárodní prototyp metru, vyrobený ze slitiny platiny a iridia.
V enklávě fakult různých vysokých škol mezi Lucemburskou zahradou a Port Royal je asi tou největší Faculté de pharmacie. Budova v klasicistním stylu pochází z let 1877-1882, kdy byla postavena přímo pro potřeby fakulty. Kromě učeben, aul a laboratoří pro praktická cvičení tady najdeme i slavnostní zasedací sál, muzeum historie farmacie a vlastní botanickou zahradu. Fakultu je možné navštívit během Dnů evropského dědictví, kdy vám nabídnou tři okruhy – historický, knihovnu s prohlídkou historické vstupní haly a prohlídku zahrady. Já jsem si před pár lety vybrala ten první.
Přestože se oficiálně založení fakulty datuje až do porevolučních let, konkrétně do roku 1803, kdy nahradila předchozí École gratuite de pharmacie a ještě dřívější Collège de pharmacie z let 1777-1792, vztahuje svůj původ už k druhé polovině 16. století. Tehdy založil apotekář Nicolas Houël při sirotčinci Enfants rouges v Marais školní instituci, kde předával sirotkům své znalosti, s cílem nejen zajistit pomoc nemocným, ale zároveň naučit tyto opuštěné děti nějakému řemeslu, které by jim zajistilo do budoucna živobytí. Když v roce 1587 zemřel, měla už jeho apotekářská škola velkou vážnost a nové sídlo v Latinské čtvrti poblíž botanické zahrady Jardin des Plantes, kterou využívala ke své výuce. Právě na Houëlovu činnost navázali všichni další pokračovatelé a na jeho výuce později stavěla i Collège de pharmacie jako jeho pokračovatel a dnes i přímý předchůdce moderní fakulty.
Centrem historie fakulty je slavnostní sál, Salle des Actes, který připomíná spíše kapli – a také se mu kvůli jeho kráse nadneseně přezdívá „Sixtinská kaple farmacie“. Část jeho vybavení a zařízení, včetně krbu a velkého obrazu Simona Voueta nad ním z roku 1640, sem bylo přeneseno z původního sídla Collège de pharmacie. V sále se konají ty nejslavnostnější události, jako jsou obhajoby doktorských prací, zasedání vedení fakulty nebo akademického výboru. V sále visí portréty devadesáti osobností, které se zasloužily o historii a rozvoj farmacie, ať už jde o bývalé představitele fakulty a předcházejících institucí, nebo zasloužilé apotekáře a farmaceuty. Čestné místo tady, samozřejmě, patří Nicolasi Houëlovi.
Muzeum, které je součástí školy, sice vlastní celou řadu cenných historických dokumentů a vzorků dřívějších i nových léčiv, ale nejoblíbenější je ta jeho část, kde se ve vitrínách prezentuje sbírka historických nádob, hrnců, tyglíků, kelímků a sklenic, které sloužily k uchovávání bylin, jedů, mastí, léků a surovin k jejich výrobě. Muzeum sídlí ve svých prostorách už od roku 1882 a některé jeho exponáty pocházejí z 18. století.
Na fakultě vyučoval i Henri Moissan, který za svůj objev fluoru obdržel v roce 1906 Nobelovu cenu za chemii. V muzeu ji můžete vidět společně s přístrojem, se kterým pracoval. Mezi další slavné přednášející patřili i objevitelé chininu Joseph Pelletier a Joseph-Bienaimé Caventou.
Fakultní botanická zahrada byla založena hned poté, co se škola do těchto prostor přestěhovala. Její původní rozloha osmi tisíc metrů je dnes poloviční, protože část zahrady ustoupila v 60. letech minulého století stavbě nového křídla. Zahrada sice není volně přístupná, ale je dobře vidět přes plot a bránu z rue d´Assas.
Všimněte si těch komínů. Kdykoliv jdu kolem, nemůžu se na ně vynadívat.
Fakulta přijímá každý rok přes tisíc studentů, kteří prošli náročnými přijímacími zkouškami. Studium trvá šest let, přičemž od čtvrtého ročníku se studenti už specializují na jedno ze tří zaměření – lékárenské, průmyslové a výzkumné.
Faculté de Pharmacie, 6. obvod, 4 avenue de l’Observatoire
My bychom řekli něco jako „vysoká báňská“, i když – aniž bych chtěla snižovat ostravské školství – je mezi oběma vysokými školami nebetyčný rozdíl, už třeba kvůli prestiži. Pařížská École des Mines totiž patří do vybrané skupiny tak zvaných „grandes écoles“, doslova „velkých škol“, o kterých sní všichni budoucí francouzští vysokoškoláci. Na tento typ francouzských vysokých škol se nevstupuje automaticky, ale jen na základě obtížné přijímací zkoušky, na kterou se studenti mohou přihlásit obvykle až po absolvování přípravného ročníku. Tento druh elitní vysoké školy existuje ve Francii téměř ve všech oborech, od medicíny a veterinárního lékařství, přes různé ekonomické, filosofické a inženýrské obory, až po grandes écoles, zabývající se uměním. Úplně nejstarší školou tohoto typu je vojenská důstojnická dělostřelecká škola, založená v roce 1679 v Douai ve Flandrech.
École des Mines, na kterou se dnes podíváme blíže, byla založena v Paříži v roce 1873 výnosem Ludvíka XVI. Je státní a jejím cílem je vychovávat nejen odborníky pro obor průmyslu, surovin a energií, ale také vysoké funkcionáře a kádry do státních funkcí v těchto oborech.
École des Mines sídlí v historickém paláci Hôtel de Vendôme na bulváru Saint-Michel v těsném sousedství Lucemburské zahrady. Nahoře je zahradní průčelí, které však není pro procházející chodce běžně viditelné. Z ulice uvidíte spíše zlatý nápis nad bránou na dolní fotce. Toto své sídlo škola získala v roce 1816 po svém návratu do Paříže poté, co ji z původního sídla na nábřeží Seiny vyhnala Francouzská revoluce na několik let až do Savojska.
V současné době školu navštěvuje přes tisíc studentů. A čím je zde vlastně studium tak zvláštní, že jsou jeho elitní absolventi tolik vyhledávaní? Především tím, že studenti stráví na škole mnohem více času, než jinde. Po absolvování tříletého bakalářského studia následuje dalších pět, a u některých speciálních oborů i šest let magisterského studia, v případě doktorátu jsou to pak další dva roky navíc. V rámci pětiletého magistra jsou zde, kromě sedmi hornicko-geologických oborů, kam patří i energetika nebo jaderné inženýrství, i tři obory matematické a aplikovaná matematika a šest oborů ekonomicko-sociálních, např. veřejné záležitosti a inovace, výrobní systémy a logistika nebo průmyslová ekonomie. Šestiletý magistr pak zahrnuje dalších devatenáct vysoce specializovaných oborů.
V rámci Dnů evropského dědictví vás sice do učeben a aul nepustí, ale je obvykle možné prohlédnout si veřejné prostory školy a knihovnu. Ta je umístěná v těchto krásných zrenovovaných prostorách, kde najdeme i studovnu.
Cenné historické knihy jsou pak umístěny v těchto veřejně nepřístupných historických prostorách.
Součástí sbírek knihovny je pak i menší výstavka různých fyzikálních a geofyzikálních přístrojů a nástrojů, z nichž jsem poznala tak maximálně teodolity, a to jen proto, že jsem jeden podobný musela roky oprašovat doma na polici.
Součástí École des Mines je i Muzeum mineralogie, do kterého se podíváme příště. Jeho návštěva je zároveň i možností, jak do školy aspoň trochu nahlédnout jindy, než jen při Dnech evropského dědictví. Od učeben a knihovny k němu vede schodiště, vyzdobené obrazy s motivy hor a pohoří. Obraz na čelní straně, který je vidět dole, znázorňuje Mont Blanc, který je zde důležitý nejen jako nejvyšší hora Francie, ale také proto, že v době, kdy škola působila v Savojsku, jmenovala se „École pratique des Mines du Mont-Blanc“, „Praktická báňská škola Mont Blancu“.
Ke škole patří i velká anglická zahrada, obehnaná mřížovým plotem, ve kterém najdeme dokonce i vrátka, vedoucí do Lucemburské zahrady, a to do její části, kde leží neveřejné skleníky.
École des Mines, 6. obvod, 60 boulevard Saint-Michel
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.