Ohromný Justiční palác, který zabírá celou jednu třetinu ostrova Ile de la Cité, stojí na místě, kde odjakživa v dějinách Paříže stávalo sídlo panovníka. První zmínky o něm existují už z dob galsko-římské Lutécie, což potvrdily i vykopávky z druhé poloviny 19. století, ve zdech dnešního komplexu paláce však nejstarší části sahají ke králi Ludvíku Svatému (a tedy do první poloviny 13. století). Jde o část pravého křídla budovy s Conciergerie a hlavně o nádhernou Sainte Chapelle, Svatou kapli s úžasnými vitrážemi.
Obě tyto památky jsme tady už viděli, dnes se proto zaměříme na samotnou justiční budovu. V ní dnes sídlí většina civilních i trestních soudních orgánů, odvolací soud, kasační soud, dále prokuratura, advokátní komora, policejní prefektura (přesně sem, na nábřeží Zlatníků, chodíval do práce komisař Maigret) a dokonce i vazební věznice.

 

Královský palác, který tady stával, zahrnoval kromě sídla královské rodiny a dvora také soudní orgány. Poté, co král Karel V. ve 14. století přemístil královské sídlo do paláce Saint-Pol, zůstalo zde správní sídlo, parlament, účetní dvůr a kancléřství.

Palác byl v průběhu století dostavován a průběžně ničen požáry. K těm nejničivějším došlo v roce 1618, kdy byl zničen velký centrální sál a všechny přilehlé části, v roce 1737, který pohltil budovy účetního dvora a v roce 1777, který poničil nejvíce Svatou kapli. Poslední velký požár založili 26. května 1871 komunardi, kteří podpálili velký sál, Conciergerie, historickou budovu porotního soudu i věže paláce – údajně největší zájem ale měli na zničení všech občanskoprávních a trestních registrů a archivů.
Palác neblaze proslul v době Francouzské revoluce, kdy zde zasedal Revoluční tribunál, který soudil zatčené, kteří sem byli přiváženi po stovkách a kteří byli bez milosti a spravedlnosti posíláni pod gilotinu (celkem jich zde bylo odsouzeno 2780, dojemný seznam i s dalšími podrobnostmi je k vidění v Conciergerie).

 

Hlavní vchod do paláce leží na boulevardu du Palais, za nádhernou zlatou bránou s erbem e znaky Francie a královskou korunou. Za ní se otvírá Cour du Mai, Májový dvůr, který byl pojmenován údajně podle toho, že až do Revoluce zde každý rok v květnu soudní zaměstnanci vztyčovali padesát stop vysoký strom, zdobený květy (zkrátka májku, jak ji známe i my). Sem také za doby Revoluce přijížděly vozy s odsouzenými, kteří si přicházeli pro rozsudek smrti. Dnes zde celkem banálně parkují služební vozy.

My ovšem touto branou neprojdeme, ta je pro obyčejné smrtelníky uzavřená. Dovnitř se můžeme dostat vraty vlevo od hlavního vchodu, buď v rámci návštěvy Svaté kaple, kdy si vystojíme frontu, nebo – pokud jsme kapli už viděli – můžeme jít bez fronty vchodem hned vedle. Další vchody do Justičního paláce najdeme na zadní i obou bočních stranách budovy. Vždy musíme projít bezpečnostní kontrolou, ale jinak nikoho nezajímá, co tam jdeme dělat. Když jsem se justiční stráže ptala, jestli můžu uvnitř fotit, odpověděli mi, že samozřejmě, že francouzská justice je veřejná a nemá co skrývat. Chtěla bych vidět, co by se stalo, kdybych vytáhla foťák v pražském Justičním paláci (i když ten je zvenku i zevnitř tak ošklivý, že tam není co fotit) – možná by mě odvezli rovnou na Pankrác.

 

Z ulice je také vidět honosné schodiště se zlatými kandelábry. To vede do těch nejzajímavějších a nejreprezentativnějších prostor, do kterých se dnes spolu podíváme. Vzala jsem ty hochy z vrátnice za slovo a když tedy nemají co skrývat, tak jsem jim to tam prolezla skrz naskrz. Dnes spolu proto navštívíme ty oficiálnější prostory, zatímco na další část, tu méně turistickou, se podíváme hned příště.

 

Ať už do budovy vstoupíme kterýmkoliv vchodem, první věc, čeho si všimneme, jsou dlouhé chodby. Desítky a desítky metrů labyrintu chodeb, schodiště, dvory, sály, pokoje a předpokoje, vzhledově různé podle toho, v které části paláce se zrovna nacházejí a kdy byly postaveny. Z toho důvodu je nejlepší ve vrátnici nebo informačním centru požádat o plánek areálu. Stoprocentně ho využijete.

Pokud vstoupíme do budovy z boulevardu du Palais, dostaneme se do křídla, které vede kolem dokola dvora, na němž stojí Sainte-Chapelle. Nabízejí se nám odtud pohledy, které ze dvora neuvidíme (a taky tady vidíme důkaz toho, že pokud si člověk přivstane, nemusí stát ve frontě do Sainte-Chapelle, která je někdy i na více než hodinu).

Chodby nás dřív nebo později přivedou do Galerie Marchande, prostor, do kterých vede schodiště z Cour du Mai. Dnes se to zdá nepředstavitelné, ale tato široká chodba dostala svůj název Obchodní galerie podle toho, že v ní (stejně jako v některých dalších prostorách paláce i venku před budovou) v dávných časech postávaly desítky mladých a pěkných prodavaček s malými krámky, ve kterých prodávaly pentle, šněrovadla, krajky, ozdoby a jemné prádlo. Nechyběly ani knížky a obrázky. Prostory paláce se díky této nabídce staly oblíbeným korzem i místem galantních schůzek.

Dnes se v chodbě rozléhají tak maximálně kroky advokátů a soudců a na lavičkách posedávají vyčerpaní turisté

Na severním konci Galerie Marchande najdeme přímý vstup do nejznámějšího a největšího sálu (pro fotografy bohužel dost temného), nazývaného Salle des pas perdus (doslovný překlad Sál neztracených pochází z doby, kdy zde zasedal parlament za vlády Ludvíka XVIII., který tak nazval dolní komoru poté, co se do ní vrátili ultra royalisté, ztracení v předchozích volbách). Ohromný sál měří na délku 74 metrů a na šířku 28 metrů a je skutečně impozantní. Ačkoliv leží přímo nad Conciergerie, pochází z mnohem mladší doby. První velký sál v tomto paláci pocházel už z doby vlády Filipa Sličného z roku 1313 a byly v něm vystaveny sochy všech předcházejících francouzských králů. Později byl v sále umístěný ohromný mramorový stůl, u kterého král pořádal audience a u kterého se konaly další královské události – stůl byl zničen společně se sálem při jednom z požárů a jeho zlomky jsou vystaveny dole v suterénu v Conciergerie.

Po zničení původního sálu byl v roce 1622 vytvořen nový, mnohem méně zdobený, který vydržel až do dob Komuny – po požáru, který tady komunardi založili, byl zrekonstruován do původní podoby, kterou vidíme i dnes.

Sál má devět arkádových oblouků, které ho dělí na dvě lodi, podpírané dórskými sloupy. Podél stěn dnes najdeme několik soch, pamětní desky a jiné monumenty.

Průhled napříč sálem s pohledem do Galerie Marchande. V tom informačním stánku vpravo mají k dispozici plánky budovy.

U jedné ze zdí sálu mě čekalo milé překvapení, pamětní deska, připomínající, že právě zde pobýval Karel IV. Sedmiletého chlapce, který se tehdy ještě jmenoval Václav, poslal jeho otec na výchovu k francouzskému dvoru v roce 1323. Jeho kmotrem u biřmování byl sám francouzský král Karel IV. Sličný, jehož jméno chlapec přijal. V Paříži ho také oženili s královou sestřenicí Blankou z Valois. V roce 1330 ho jeho otec odvolal do Lucemburska a v roce 1333 ho vyslal do Prahy – a dál už to známe.

Koho by zajímalo více podrobností z historie paláce, letopočty a jména, dají se najít třeba TADY.

Příště projdeme další části Justičního paláce a prozkoumáme i místa, která jsou skrytá očím běžných návštěvníků.

 

Le Palais de Justice

1. obvod, boulevard du Palais

palác je volně a zdarma přístupný v pracovní dny a v pracovní době

Hlavní vstup z boulevardu du Palais, další z place Harlay, quai de l´Horloge a quai des Orfèvres
Při vstupu současně s návštěvou Sainte-Chapelle se do paláce vstupuje po schodišti přímo z Cour du Mai, při vstupu jinými vchody je nutné hledat podle plánku.

 

Jak se tam dostat: metro Cité (linka 4)

Mezi Louvrem a Královským palácem leží frekventovaná křižovatka, která nese jméno spisovatele a bývalého ministra kultury André Malraux. Protíná se na ní několik rušných ulic, na kterých ve dne v noci burácí živý provoz. Právě tady stojí dvě téměř identické kašny, které sem umístil v roce 1874 na základě žádosti barona Haussmanna architekt Davioud. Přestože na nich pracovali různí autoři, mají stejný tvar a velikost, pod bronzovou mísou obou sedí v kroužku malé bronzové dětí a obě jsou korunované rozevlátou sochou dívky – jedna z nich představuje mořskou nymfu, zatímco ta druhá říční. Večer se rozzáří světly v barvě trikolory, které pod stromy na náměstí vyčarují romantickou a kouzelnou atmosféru.

Říční nymfa korunuje kašnu, ležící těsně vedle bočního vchodu do Comédie Francaise, a nám nic nebrání se alespoň od dveří podívat dovnitř.

Ještě jeden rychlý pohled na hlavní průčelí a potom rychle na metro a domů.

1. obvod, place André Malraux

Jak se tam dostat: metro Palais Royal (linka 1 a 7)

Pokud najdete před vchodem do pyramidy v Louvru dlouhou frontu, existuje ještě jedna možnost, jak se dostat dovnitř a nečekat tak dlouho. Je to vstup z rue de Rivoli, který vás zavede do podzemního nákupního centra Le Caroussel du Louvre, kde najdete, kromě několika obchodů s dárkovým zbožím, kosmetikou a módou, také možnost, jak se levněji a rychle najíst v této drahé části města (jsou tady obvyklé provozovny známých řetězců počínaje mekáčem apod.). Tomuto prostoru ale hlavně kraluje ostrý hrot obrácené skleněné pyramidy (ano, té, ke které nás přivedl Dan Brown v závěru Šifry Mistra Leonarda), u níž leží už zmíněná odbočka do podzemního vstupního centra Louvru.

Přesně tady se dáte doleva, projdete bezpečnostní kontrolou a pak už si můžete koupit vstupenku do Louvru

V areálu jsou také konferenční a výstavní sály – jeden z nich, tentokrát prázdný, je vidět nahoře na fotografii. Dominují mu zbytky pařížských hradeb po pravé straně a zeď kontraeskarpy vlevo. Tento pohled je tedy vlastně pohledem do hradního příkopu z doby Karla V. (a tedy z druhé poloviny 14. století).

Vzadu nahoře je ta zmíněná občerstvovací sekce.

 

 

V dalším ze sálů si mohou užít ti, kterým nestačily sochy v Louvru, nebo ti, kterým se do Louvru nechce a tohle jim na ukázku stačí. Jsou tady vystavené sochy a basreliéfy, z nichž některé bývaly součástí paláce Tuileries, který zanikl při požáru, založeném komunardy 22. května 1871, a který uzavíral areál Louvru na západní straně za triumfálním obloukem Caroussel.

 

Z tohoto sálu můžeme vystoupat po dvou schodištích přímo k oblouku Caroussel a dostat se tak přímo do zahrad Tuileries

Le Caroussel du Louvre

99 rue de Rivoli
Podchod je otevřený denně od 8,30 do 23 hod, restaurace od 8,30 do 20 hod a obchody od 10 do 20 hod

 

Jak se tam dostat: metro Palais Royal-Musée du Louvre (linka 1 a 7)

Starý královský palác na ostrově Cité, v němž bydleli francouzští králové až do 14. století, kdy se přestěhovali do mnohem bezpečnějšího (a dnes už neexistujícího) paláce Saint-Pol v Marais (Louvre tehdy nebyl ještě ničím jiným, než obyčejnou věží v hradbách), se skládal z různých budov, které byly během času stavěny, rekonstruovány po mnoha požárech a rozšiřovány. Tehdejší palác, z něhož zůstala jen Sainte-Chapelle (Svatá kaple) a Conciergerie (Purkrabství), neměl nic společného s dnešní podobou Justičního paláce, který se na místě bývalého královského sídla nachází dnes.

Kromě nárožní čtvercové věže byla Conciergerie chráněná dalšími třemi kulatými věžmi – je to zprava la tour César (Císařova věž, která přiléhala k ložnici Filipa Sličného), la tour d´Argent (Pokladnice – byl v ní uložen královský poklad) a la tour Bonbec (doslova „věž Dobrý zobák“ – věž totiž sloužila jako mučírna, kde vězně nevybíravým způsobem přinutili mluvit).

Na počátku 14. století se součástí komplexu královského sídla, v němž tehdy vládl král Filip Sličný, stala i 47 metrů vysoká věž se čtvercovou základnou a mohutnými, metr silnými kamennými zdmi, jejímž úkolem bylo posílení obrany paláce. Na její čelní straně později v roce 1371 nechal král Karel V. vytvořit první veřejné hodiny v Paříži, jejichž autorem byl hodinář Henri de Vic.

Dnešní podoba hodin pochází z druhé polovny 16. století, z doby vlády krále Jindřicha III., kdy byly hodiny zcela přestavěny. Po stranách ciferníku, umístěného na modrém pozadí se zlatými královskými liliemi, tak dnes můžeme vidět dvě alegorické postavy, které představují Zákon a Spravedlnost. V horní a spodní části jsou umístěny dva latinské nápisy. Ten horní říká: „Ten, který jí dal již dvě koruny, jí dá i třetí“ (t.j. odkaz na francouzskou a polskou korunu Jindřicha III.), ten spodní potom „Stroj, který dělí čas na dvanáct přesných částí, učí chránit spravedlnost a hájit zákon“.

1. obvod, boulevard du Palais

Jak se tam dostat: metro Cité (linka 4) nebo Châtelet (linka 1, 4, 7, 14)

V samém centru Paříže najdeme spoustu krásných domů, ale jen některé z nich mají prvky, které se vymykají té pařížské haussmannově stejnosti – jako například tento rohový dům hned v sousedství Forum Les Halles.

 

Jeho keramické obložení v přízemí, které pochází z roku 1940, je sice už trochu oprýskané a opadané, ale krásně ladí se zábradlím balkónů a oken ve vyšších patrech. Když zvedneme hlavu, uvidíme na rohu domu ještě jednu zajímavou věc.

Velký kamenný úl se čtyřmi obřími včelami je na domě umístěný od roku 1920, kdy byl vytvořený jako vývěsní štít obchodu s medem, který se tady, v blízkosti bývalého tržiště, tehdy usídlil. Od roku 1984 je úl i keramické obložení památkově chráněno.

Nechci rýpat, ale nezdá se vám, že ty včely vypadají spíš jako mouchy?

 

Čtvrť Halles, roh rue Rambuteau a rue Pierre Lescot

Jak se tam dostat: metro Les Halles (linka 4) nebo RER Chatelet Les Halles

Jen pár kroků od luxusního náměstí place Vendôme leží další velké náměstí, o kterém tištěné průvodce mlčí. Jmenuje se place du Marché Saint-Honoré a ii když se samozřejmě slávě a významu place Vendôme rovnat nemůže, historicky zajímavé je bezpochyby také. Dnes náměstí dominuje ohromná skleněná stavba kancelářského a nákupního centra, které nahradilo dřívější tržnici z druhé poloviny 19. století. Vidět je už z dálky a na první pohled šokuje i z blízkých ulic svojí ohromnou skleněnou hmotou.

 

 

Na místě dnešního náměstí stával od roku 1615 klášter sv. Jakuba, založený Marií Medicejskou pro řád dominikánů, nazývaných právě podle sv. Jakuba „jakobíni“. Za Velké francouzské revoluce byl tento klášter stejně jako mnoho dalších zrušen a v jeho velké knihovně se usídlil takzvaný Klub jakobínů, revoluční politický spolek, založený v roce 1789, jehož cílem byla přeměna konstituční monarchie na republiku pod Robespierrovým vedením. Po všech revolučních peripetiích v době Teroru Jakobíni klášter opustili po zrušení klubu v den Robespierrovy popravy 27. července 1894.

 

V roce 1807 byl klášter zbořen a na jeho místě vzniklo náměstí, na kterém se už od roku 1820 konaly trhy. V roce 1864 byly na náměstí postaveny čtyři pavilóny tržnice a fontána. Pavilóny zde stály až do roku 1955, kdy byly zbořeny.

 

 

 

 

Takto náměstí vyfotografoval v roce 1945 slavný francouzský fotograf Robert Doisneau

V roce 1997 byla na náměstí postavena skleněná budova, kterou navrhl slavný katalánský architekt Ricardo Bofill. Centrální průchod budovou ve svém názvu připomíná historii tohoto místa – nazývá se Passage des Jacobins a je lemovaný obchody.

 

 

 

 

 

Ve skleněném plášti budovy se odrážejí staré domy kolem náměstí, ze kterého se dnes stala pěší zóna, plná restaurací a kaváren

 

 

Čtvrť Place Vendôme, Place du Marché Saint-Honoré

Jak se tam dostat: metro Tuileries (linka 1) nebo Pyramides (linka 7 a 14)

 

Johanka z Arku, nebo také Panna orleánská, hrdinka stoleté války, která vedla francouzská vojska do boje proti Angličanům a která byla ve svých devatenácti letech roce 1430 upálena v Rouenu za kacířství a čarodějnictví, aby ji tatáž církev, která ji poslala na hranici, později rehabilitovala, blahoslavila a nakonec v roce 1920 svatořečila, má v Paříži nesčetné množství soch, jak na veřejných prostranstvích, tak v kostelích a muzeích. Socha, která nás zajímá dnes, stojí na place des Pyramides, malém čtvercovém náměstí, vtisknutém do křižovatky Rue de Rivoli a Rue des Pyramides přímo naproti Tuilerijské zahradě.

 

 

Bronzovou pozlacenou jezdeckou sochu vytvořil sochař Emmanuel Frémiet v roce 1872. Odlita byla v roce 1874, její tvůrce ji ale nepovažoval za povedenou, nechal proto odlít další (která byla umístěna v Nancy), a nakonec ještě třetí, která v roce 1899 nahradila původní originál.

 

 

Čtvrť Palais-Royal, Place des Pyramides

 

 

Jak se tam dostat: Metro Tuileries

 

Nebudu vás dlouho unavovat informacemi o skleněné pyramidě, stojící na nádvoří Louvru. Všichni ji známe a všichni jsme ji viděli a najdeme ji ve všech, i těch nejútlejších průvodcích. Stojí na Napoleonově dvoře v Louvru a navrhl ji čínsko-americký architekt Ieoh Ming Pei. Pyramidu, sloužící jako vstup do muzea v Louvru, slavnostně otevřel prezident Francois Mitterrand 30. března 1989.

Přestože bylo proti moderní skleněné pyramidě v určitých kruzích po jejím postavení velmi protestováno, myšlenka stavby pyramidy na nádvoří Louvru vznikla už v době Francouzské revoluce a byla projednávána znovu ještě v roce 1809. Těžko říct, jestli architekt z těchto původních nápadů vycházel, nebo jestli jeho projekt vznikl v této formě pouhou náhodou.

 

Kovová konstrukce nese skleněné lichoběžníky a trojúhelníky. Svého času různí „záhadologové“ tvrdili, že počet skleněných výplní odpovídá satanovu číslu 666, a odvozovali z toho nejrůznější spiklenecké teorie. Stejný údaj uvádí i Dan Brown v Šifře mistra Leonarda. Později bylo prokázáno, že skleněných tabulek je více (některé prameny uvádějí 673, některé 689).

 

Pozdní letní večer na nádvoří Louvru. Kde jsou všichni ti turisté, kteří tady ještě před několika hodinami stáli ve frontě?

Velká pyramida není na nádvoří jediná – kolem ní jsou umístěny další tři menší a nedaleko najdeme i obrácenou pyramidu, známou také ze Šifry mistra Leonarda

Neházejte mince do bazénků vedle pyramidy. To, abyste se sem vrátili, stejně dokážete ovlivnit jenom sami – a vaše peníze ještě tentýž večer vysbírají přičinliví mladíci, kteří sem přicházejí vyzbrojeni holínkami, kteří bazény důkladně vyberou.

 

Jak se tam dostat: Metro Palais Royal – Musée du Louvre

Náměstí, které bylo postaveno v době krále Jindřicha IV. Navarrského současně se stavbou Nového mostu – Pont Neuf (na kterém stojí jezdecká socha tohoto oblíbeného krále) – bylo pokřtěno v roce 1607 na počest mladého nástupce trůnu – dauphina – pozdějšího krále Ludvíka XIII. , narozeného v roce 1601.

Náměstí jsem náhodou objevila a vyfotografovala už při jedné ze svých starších cest do Paříže, kdy jsem tudy jen proběhla a nezapamatovala si, jak se jmenuje a kde přesně leží. Později se mi ho už nikdy nepodařilo najít. Až za několik let jsem v jednom rozhovoru s režisérem Jurajem Herzem četla, že má v Paříži rád Place Dauphine, a když jsem si ho vyhledala na Google mapách, zjistila jsem, že se jedná o moje „ztracené“ náměstí.

 

 

Place Dauphine v říjnu 2004

 

 

A v dubnu 2011. Byla bych ráda udělala fotografii ze stejného místa, ale bohužel mi tam slunce svítilo přímo do objektivu. Jak je vidět, za těch sedm let byly na náměstí vykáceny staré kaštany a nahrazeny novými a malými stromky…

 

Place Dauphine s Pont Neuf a sochou Jindřicha IV. v roce 1615

Náměstí je plné restaurací, kaváren i galerií

 

 

 

 

Domy, typické pro dobu Jindřicha IV., jak je známe třeba i z Place des Vosges. Naštěstí nebyl realizován nápad barona Haussmanna, který při své přestavbě Paříže chtěl náměstí srovnat se zemí a postavit na něm domy v tehdy módním novořeckém slohu. I tak z původních domů zůstaly pouze dva nedotčené – všechny ostatní na náměstí byly od 18. století buď přestavěné, zvýšené, pozměněné nebo dokonce zbourané a nahrazené. Konec tomu udělalo až zapsání náměstí na seznam památek.

 

 

Kratší strana trojúhelníkového náměstí byla v roce 1874 zbourána a náměstí se tak dnes otvírá k zadnímu průčelí Justičního paláce

 

 

Krásná mříž v chodníku před Justičním palácem

 

Tip: v čísle 15 bydlela slavná manželská herecká dvojice Simône Signoret a Yves Montand

Čtvrť Saint-Germain-l´Auxerrois, Place Dauphine

Jak se tam dostat: Metro Pont Neuf

Když slyším název náměstí Châtelet, udělá se mi skoro až špatně. Ne snad proto, že se dříve jednalo o vězení, ale spíš proto, že si vzpomenu na stejnojmennou stanici metra, největší na světě, kterou denně projde až půl miliónu lidí. Valící se davy, několik křížících se linek, dlouhatánské chodby s pojízdnými chodníky, pochybní umělci a do toho všeho moje klaustrofobie ve stísněných podzemních prostorách. Pokud jen trochu můžu, raději vždy vystoupím o stanici dřív, abych se tomu podzemnímu bludišti vyhnula.

Náměstí, rozkládající se na povrchu, je sice taky rušné, ale už ne tak nesmyslně předimenzované. Bylo vytvořeno z Napoleonova rozkazu v letech 1806 – 7 na místě vykřičené čtvrti s pevností a později vězením Grand Châtelet, zbořeného v roce 1804. V jeho středu vytvořil architekt Nicolas Bralle kašnu Palmier. V roce 1851, při prodloužení Rue Rivoli, bylo náměstí dále rozšířeno, fontána byla postavena na sokl a nad ní byl vztyčen sloup se zlatou sochou, představující alegorii vítězství, vytvořenou sochařem Bosiem.

V roce 1856 pověřil baron Haussmann architekta Daviouda, aby na náměstí Châtelet postavil dvě symetrické protilehlé budovy, které by sloužily jako divadlo.

 

 

Pohled na náměstí z mostu Pont au Change

 

 

 

Na vrcholku sloupu, stojícího uprostřed náměstí nad fontánou, se zlatě leskne alegorie Vítězství. Nejde ovšem o originál, ten tady byl v roce 1899 nahrazen pouhou kopií.

 

Kašna Palmier

 

 

Napravo z pohledu od řeky stojí divadlo, ve kterém dlouhé roky hrála slavná herečka Sarah Bernhardt, pro kterou tvořil plakáty Alfons Mucha. Divadlo neslo její jméno, později však bylo – kdo ví proč – přejmenováno na Théâtre de la Ville, Městské divadlo. V druhém patře divadla však dodnes existuje šatna herečky, zařízená jejím původním nábytkem i osobními předměty. Jinak jméno slavné herečky připomíná už jen rohová kavárna na náměstí.

 

Protější divadlo na náměstí, Théâtre du Châtelet, se věnuje převážně hudebním a tanečním představením a koncertům

 

Place du Châtelet, Čtvrť Saint- Merri

 

Jak se tam dostat: Metro Châtelet-Les Halles (pokud na to máte nervy :-))