Když slyším název náměstí Châtelet, udělá se mi skoro až špatně. Ne snad proto, že se dříve jednalo o vězení, ale spíš proto, že si vzpomenu na stejnojmennou stanici metra, největší na světě, kterou denně projde až půl miliónu lidí. Valící se davy, několik křížících se linek, dlouhatánské chodby s pojízdnými chodníky, pochybní umělci a do toho všeho moje klaustrofobie ve stísněných podzemních prostorách. Pokud jen trochu můžu, raději vždy vystoupím o stanici dřív, abych se tomu podzemnímu bludišti vyhnula.
Náměstí, rozkládající se na povrchu, je sice taky rušné, ale už ne tak nesmyslně předimenzované. Bylo vytvořeno z Napoleonova rozkazu v letech 1806 – 7 na místě vykřičené čtvrti s pevností a později vězením Grand Châtelet, zbořeného v roce 1804. V jeho středu vytvořil architekt Nicolas Bralle kašnu Palmier. V roce 1851, při prodloužení Rue Rivoli, bylo náměstí dále rozšířeno, fontána byla postavena na sokl a nad ní byl vztyčen sloup se zlatou sochou, představující alegorii vítězství, vytvořenou sochařem Bosiem.
V roce 1856 pověřil baron Haussmann architekta Daviouda, aby na náměstí Châtelet postavil dvě symetrické protilehlé budovy, které by sloužily jako divadlo.
Pohled na náměstí z mostu Pont au Change
Na vrcholku sloupu, stojícího uprostřed náměstí nad fontánou, se zlatě leskne alegorie Vítězství. Nejde ovšem o originál, ten tady byl v roce 1899 nahrazen pouhou kopií.
Kašna Palmier
Napravo z pohledu od řeky stojí divadlo, ve kterém dlouhé roky hrála slavná herečka Sarah Bernhardt, pro kterou tvořil plakáty Alfons Mucha. Divadlo neslo její jméno, později však bylo – kdo ví proč – přejmenováno na Théâtre de la Ville, Městské divadlo. V druhém patře divadla však dodnes existuje šatna herečky, zařízená jejím původním nábytkem i osobními předměty. Jinak jméno slavné herečky připomíná už jen rohová kavárna na náměstí.
Protější divadlo na náměstí, Théâtre du Châtelet, se věnuje převážně hudebním a tanečním představením a koncertům
Place du Châtelet, Čtvrť Saint- Merri
Jak se tam dostat: Metro Châtelet-Les Halles (pokud na to máte nervy :-))
Možná jste si mysleli, že vás už nebudu se svým oblíbencem králem Jindřichem IV. Navarrským obtěžovat. Možná jste doufali, že jsem o něm už řekla všechno TADY, TADY nebo TADY. Neřekla, zanechal za sebou totiž v Paříži tolik stop, že na něho narazíme ještě mnohokrát.
Vzpomínáte? Takhle jsme se na něho dívali na Pont Neuf
Jindřich IV. byl sice oblíbený král, dokonce kvůli trůnu konvertoval ke katolické církvi, ale duší i tělem zůstal huguenotem. To mu samozřejmě jeho nepřátelé, podporovaní katolickým Španělskem, s nímž Jindřich vedl válku, nemohli zapomenout a několikrát se ho snažili odstranit. Podařilo se to až v roce 1610 jen kousek od Louvru, v Rue Ferronnerie, která existuje dodnes.
Dnes je to pěší zóna, plná restaurací a obchodů, ale na začátku 17. století to byla uzoučká a klikatá ulička. Jednou stranou přiléhala ke zdi Hřbitova neviňátek, u které měli své krámky rozloženy kramáři a pouliční prodavači, zatímco arkýře středověkých domů na druhé straně ulici ještě více zužovaly a bránily přístupu světla. Když 14. května 1610 touto ulicí projížděl královský kočár, musel zastavit kvůli vozu, naloženému senem, který mu vjel do cesty. V tu chvíli na stupátko kočáru vyskočí fanatický mnich François Ravaillac, který pronásleduje Jindřicha na každém kroku už tři dny, protože přijel do Paříže s úmyslem ho zabít, a třikrát bodne. Král stačí jen udiveně říct: „On mě zabil“ a ztratí vědomí. Je tryskem odvezen do Louvru, tam ale přivolaní lékaři už nemohou nic dělat.
Vyšetřování později údajně prokázalo, že vražda byla opravdu skutkem pomateného fanatika a nikoliv organizovaným spiknutím proti králi. Pro Francii to znamenalo konec míru a prosperity, které Jindřich dosáhl po desetiletích náboženských válek, a návrat k napětí a nenávisti mezi katolíky a protestanty.
“ Takhle se to možná celé seběhlo
Na místě, kde ke královraždě došlo, je dnes v dlažbě vyznačen štít se znakem francouzských králů, spojený se znakem Navarrska, z jehož panovnické rodiny Jindřich pocházel (než se stal francouzským králem, byl králem navarrským), jméno Henri IV. a římskými číslicemi zapsané datum 14. května 1610.
Další připomínkou této události je malá pamětní deska na zdi nedaleko odtud, nad oblouky, kterými se prochází ke kašně Neviňátek.
Kdybych si měla vybrat jednu jedinou památku, kterou v Paříži navštívím znovu, byla by to Svatá kaple. Zatím mě od opakované návštěvy odrazuje dlouhé čekání. Fronty jsou opravdu dlouhé a čeká se vlastně dvakrát – jednou před vstupem do paláce, a když už si člověk myslí, že to má za sebou, protože je uvnitř, čeká ho druhá fronta před kaplí.
Palác na ostrově Cité, který byl královskou rezidencí a centrem královské moci od 10. do 14. století, se postupem dalších století a poté, co se odtud královský dvůr odstěhoval, stal Justičním palácem. V jeho zdech dnes můžeme navštívit nejzářivější pozůstatek vlády krále Ludvíka IX., po kanonizaci nazývaného Ludvík Svatý, který vládl v letech 1226 – 1270, a který zde nechal vybudovat Svatou kapli.
Stavba byla zahájena v roce 1242 a dokončena za šest let. Účelem stavby bylo především vybudovat důstojné prostředí k uschování relikvií, které Ludvík shromažďoval, především části Kristovy trnové koruny, kterou zakoupil v roce 1239 za částku, která přesáhla náklady na stavbu samotné kaple. Bohužel většina relikvií byla zničena během Francouzské revoluce.
Svatá kaple se skládá ze dvou svatostánků nad sebou – horní kaple s nádhernými vitrážemi, v níž bývaly uschovány relikvie a která byla vyhrazena pouze králi a jeho blízkým, a spodní kaple, která sloužila pro ostatní členy královského dvora.
Svatá kaple, skrytá v komplexu Justičního paláce, není zvenku nijak nápadná
U vstupu nás vítá Panna Marie, patronka kaple
Spodní kaple s nádhernými polychromovanými sloupy a klenbami
Spodní kaple – strop
Spodní kaple – svorník klenby
Spodní kaple – jeden z apoštolů
Horní kaple – vitráže, které představují výjevy ze Starého zákona, jsou nejstarší v Paříži
Horní kaple – boční stěna
Horní kaple – rozeta
Horní kaple – nástěnná malba pod rozetou
Tip: návštěva je nejlepší za slunečného dne, kdy v horní kapli sluneční světlo vrhá přes vitráže barevné stíny na podlahu a dojem je tak ještě umocněn
Sainte Chapelle
Čtvrť Cité, 4 Boulevard du Palais
Otevřeno denně od 9.30 do 18 hod
Vstupné 8 Eur, vstupenka spojená s vedlejší Conciergerie 11 Eur
První kovový most v Paříži je vlastně jenom lávka, vedoucí od Louvru do 6. obvodu. Protože v době jeho stavby se Louvre nazýval „Palác umění“, most dostal podobný název. Most, složený původně z devíti litinových oblouků (dnes už jen osmi), stojících na vysokých kamenných pilířích a nesoucích dřevěný chodník, vyhrazený pouze pro pěší, byl postaven v letech 1801 – 1804. Navržen byl původně jako visutá zahrada se stromy a keři v květináčích a lavičkami.
V roce 1977 byl most uzavřen pro veřejnost, protože byly zjištěny závady a poškození, způsobené během bombardování v obou světových válkách a několika kolizemi lodí. V roce 1984 byl kompletně zrekonstruován a od té doby dále slouží veřejnosti.
Pokud nebudete mít v teplých jarních a letních pozdních večerech co dělat, zkuste se na most podívat. Je plný mladých lidí, kteří tady sedí, popíjejí, klábosí a zpívají. Most samozřejmě přitahuje i malíře a fotografy.
Pohled na most ze špičky Ile de la Cité…
… a další z nábřeží Quai du Louvre
Jeden konec mostu vede přímo k nejstarší části Louvru – vchodu do Cour carré, Čtvercového dvora…
… zatímco druhá část ústí u Francouzského institutu – sídla Francouzské akademie a dalších čtyř různých akademií
I tady, stejně jako v mnoha jiných městech, se v posledních letech rozmohl zvyk, že milenci na zábradlí zavěsí zámek a klíč hodí do řeky. Není to francouzský výmysl, všichni jen kopírují hrdiny z knihy, kterou napsal italský spisovatel Federico Moccia, která vyšla pod všeříkajícím názvem, který by se dal přeložit jako „Toužím po tobě“, a podle které byl natočen i film. V něm dva hlavní hrdinové zavěsí zámek na most Milvio blízko Říma a klíč hodí do Tibery… a už tu máme celosvětový zvyk.
Někdy v září loňského roku nechala pařížská radnice všechny zámky, jejichž váha už poškozovala zábradlí, přes noc odstranit. O měsíc později jich tam už zase bylo plno a pořád přibývají.
Most také hrál v mnoha filmech a zpívá se o něm v mnoha písních. Já mám ráda například tuto od Georgese Brassense s názvem Vítr:
Nádherná renesanční kašna, stojící uprostřed náměstí poblíž Les Halles, byla vytvořena v roce 1550 podle návrhu Pierra Lescota. Zaujme už z dálky reliéfy, které vytvořil sochař Jean Goujon. V minulosti stávala na rohu rue St-Denis, kde začínal rozlehlý Hřbitov neviňátek, založený v těchto místech už ve 12. století. Hřbitov byl obehnán zastřešenou galerií, pod níž byly skladovány kosti, exhumované ze společných hrobů. Říká se, že během obléhání Paříže Jindřichem IV. v roce 1590 vyhladovělí Pařížané tyto volně ležící kosti rozemílali na mouku…
Hřbitov byl zrušen v roce 1786 a kosti ze zrušených hrobů (odhadovalo se, že za ta staletí tady bylo pohřbeno více než milión lidí) byly převezeny do katakomb na jihu města, kde jsou v podzemních chodbách dodnes k vidění.
Dříve jsem si lámala hlavu tím, jak mohla čtyřstranná kašna stát v rohu hřbitova, jak se všude píše. Odpověď mi dala až tato rytina z roku 1787, která ukazuje, jak vypadalo okolí krátce po zrušení hřbitova:
Kašna totiž kdysi měla jen tři strany, ta čtvrtá byla dodělána dodatečně až po zrušení hřbitova a po jejím přemístění na současné místo. Tehdy byla také snížena a basreliéfy ze spodní části, které se na současnou kašnu nevešly, byly uloženy v Louvru.
Tehdy také voda neprýštila z fontány pod oblouky a nestékala po schodišti jako dnes, ale vytékala z obdélníkových otvorů pod reliéfy
Fontaine des Innocents Čtvrť Les Halles, Place Jean du Belay
Když jsme se minule dostali až na Pont Neuf, musíme teď sejít dolů na malé náměstíčko na špičce ostrova Cité. Náměstí se jmenuje Square du Vert Galant – tímto zvláštním jménem – Zelený záletník (my, co jsme z Moravy, bychom rovnou řekli „Zelený galán“ – kdo ví, jestli to slovo na Moravu nepřinesli francouzští vojáci, kteří bojovali u Slavkova…), byl nazýván král, o kterém jsem se tady už několikrát zmínila a o kterém určitě ještě bude řeč i jindy – Jindřich IV. Skutečně prý nenechal na pokoji jedinou sukni – a „zelený“ proto, že jeho pleť měla údajně nazelenalý odstín.
Pro rozvoj Paříže měl velký význam a tak je načase si o něm něco v krátkosti říct.
Jindřich IV., francouzsky Henri IV., se k trůnu dostal jako slepý k houslím. Vyrostl sice u královského dvora v Paříži a byl po svém otci potomkem Ludvíka IX. a tedy i jedním z následníků trůnu, ale poté, co se stal králem navarrským ve svém rodném Béarnsku na jihozápadě dnešní Francie, nepočítal s tím, že by se mohl stát francouzským králem. Navíc byl protestant a to v době náboženských válek představovalo problém. V roce 1572 ho sice oženili s královou sestrou Markétou z Valois (to je ta známá královna Margot z Dumasova románu), ale usmíření mezi oběma náboženskými skupinami to nepřineslo – naopak, katolíci využili toho, že na svatbu do Paříže přijelo mnoho protestantských šlechticů a několik dnů po svatbě rozpoutali tzv. Bartolomějskou noc, během níž bylo povražděno jen v Paříži přes 3000 protestantů. Jindřich byl sice ušetřen, ale byl přinucen konvertovat ke katolickému vyznání. Později byl dokonce internován na zámku ve Vincennes, ale podařilo se mu uprchnout a vrátil se k protestantskému vyznání.
Poté, co náhle zemřel Jindřich III., byl v roce 1589 potvrzen jako následník trůnu a stává se francouzským králem a zakladatelem bourbonské dynastie. Proti němu však stojí tři čtvrtiny Francouzů, kteří nechtějí za krále protestanta. Jindřich nakonec musí Paříž opustit, ale začne ji obléhat a dobude ji zpátky až poté, co znovu přejde ke katolickému vyznání. Téměř padesátiletý král, který nemá dědice (přestože má několik dětí se svými četnými milenkami), dosáhne anulování svého manželství s Margot a ožení se s Marií Medicejskou, která mu rok po svatbě, v roce 1601, porodí dědice – budoucího krále Ludvíka XIII., a v následujících devíti letech dalších pět dětí.
Po skončení náboženských válek i války proti Španělsku, kterou rozpoutal, se Jindřich pustí do obnovy Francie a především Paříže. Rozšíří Louvre, pustí se do rozsáhlých urbanistických úprav města a v krátké době přivede Francii k hospodářskému rozkvětu. Bohužel toho už víc nestihne. 14. května 1610 jeho kočár uvázne v hustém provozu v úzké uličce Rue de la Ferronnerie blízko Louvru. Toho využije katolický fanatik François Ravaillac, vyskočí na stupátko kočáru a třemi ranami nožem krále zavraždí.
Pod most, který nechal Jindřich IV. postavit, se na náměstí s parčíkem dostaneme po schodišti za jeho sochou.
Tato část ostrova se nachází o sedm metrů níže než jeho zbytek a ukazuje nám, o kolik byl ostrov v průběhu let (a výstavby) zvýšen
Pohled z parku na most se sochou
Parčík se na svém konci zužuje do špičky, stejně jako celý ostrov
V parku najdete i tento kámen, který je svědkem francouzsko-kanadského přátelství
Pokud nevstoupíme do parku, ale obejdeme jeho plůtek po kamenné zdi kolem vody, dostaneme se až na samotnou špičku ostrova. V hezkém počasí tady odpoledne a večer sedí na zemi spousta lidí, hlavně mladých, kteří tady piknikují, popíjejí a klábosí. Někdy není ani kam šlápnout, jak je tady plno.
Máme odtud výhled nejen na lodě, které plují blízko nás…
… ale v téměř přímém kontaktu se Seinou vidíme pěkně za sebou seřazené pařížské mosty.
Tip: Pod schody, vedoucími na ostrov z Pont Neuf, je stanoviště výletních lodí, které pořádají okružní plavby po Seině v centru Paříže. Informace a vstupenky po internetu získáte TADY.
Most, který přetíná špičku ostrova Cité, se sice jmenuje Pont Neuf – Nový most, ve skutečnosti je ale nejstarším pařížským mostem. Stavba byla zahájena už v roce 1578, byla však přerušena v době náboženských válek a most byl dokončen až v roce 1607 na příkaz krále Jindřicha IV. Poté, co byl král v roce 1610 zavražděn, jeho vdova Marie Medicejská nařídila, aby byl most upraven a aby na něm byl vytvořen prostor k umístění královy sochy (o té si můžete přečíst TADY).
Most byl po svém postavení odlišný od ostatních. Nejen že na něm nestály domy, jak bylo tehdy zvykem (přestože původní plány s nimi počítaly), ale byl vybaven chodníky a širokými výklenky, v nichž měli své krámky obchodníci.
A trochu čísel: Most je dlouhý 238 metrů a široký 20,50 metrů. Vozovka je široká 11,50, každý z chodníků 4,50 metru. Delší rameno má sedm pilířů, zatímco kratší jen pět.
Pohled z nábřeží Quai des Grands Augustins
Most je po obou stranách po celé délce zdoben kamennými maskarony, kterých je celkem 385
Detail maskaronu
Socha krále Jindřicha IV. Nejedná se ovšem o původní sochu, ta byla zničena během Francouzské revoluce. Ta, kterou na mostě můžeme vidět dnes, pochází z roku 1818.
Jezdecká socha oblíbeného krále Jindřicha IV., stojící na Pont Neuf, Novém mostě, byla odlita v době Restaurace z bronzu, získaného ze dvou soch Napoleona. Nahradila předešlou sochu z roku 1614, která stávala jen kousek odtud, a která byla zničena během Francouzské revoluce.
Podle legendy byl jeden z dělníků, kteří na soše pracovali, bonapartista, a protože se mu příčilo rozpuštění sochy svého idolu, vložil malou sošku Napoleona do pravé paže Jindřicha IV. a protikrálovské pamflety do břicha jeho koně.
Socha byla slavnostně odhalena 25. srpna 1818 na den svatého Ludvíka, a tedy na svátek tehdejšího krále Ludvíka XVIII., který vytvoření sochy objednal.
Autorem sochy je François-Frédéric Lemot
Basreliéfy na podstavci sochy představují výjevy ze života tohoto oblíbeného krále. Tento, umístěný na levé straně, ukazuje krále, který vpouští do Paříže zásoby jídla během jejího obléhání.
Nutno podotknout, že Paříž obléhal on sám v letech 1589-1594 poté, co z ní byl nucen uprchnout v době náboženských válek, kdy byl jako protestant v katolické Paříži v nebezpečí života. Nakonec se rozhodl konvertovat ke katolické víře (z té doby pochází jeho slavné rčení: „Paříž stojí za mši“) – tuto konverzi mezi oběma náboženstvími si za svůj život střihl ještě několikrát. Dnes takovým říkáme převlékači kabátů… 🙂
Král je oblečený do brnění, na hlavě má vavřínový věnec a v ruce drží žezlo s královskými liliemi
V blízkosti Les Halles, těsně vedle Obchodní burzy, nás zaujme zvláštní sloup. Zdálky vypadá jako běžný antický dórský sloup, zblízka ovšem zjistíme, že má na vrcholku podivnou kovovou konstrukci.
Sloup byl dříve součástí paláce královny Kateřiny Medicejské, která ho nechala postavit v roce 1574 architektem Jeanem Bullantem jako astronomickou věž. Sloup čněl nad Paříží a měl připomínat Pařížanům stále existující moc královny matky poté, co její manžel, král Jindřich II., zemřel v roce 1559 v turnaji. Po jeho smrti se v roli krále vystřídali tři jeho synové – dva z nich, František II. a Karel IX., vládli ve velmi mladém věku a brzy zemřeli. Královna matka byla zvyklá rozhodovat za ně, byla proto nepříjemně překvapená, když se její třetí syn, Jindřich III., během jehož vlády postavila palác i sloup, rozhodl zbavit ji moci).
A proč je sloup tak těsně spojen právě s burzou? Palác Soissons, sídlo královny matky Kateřiny Medicejské, byl se sloupem spojen dvěma tajnými dveřmi, z nichž jedny údajně vedly přímo do královniny komnaty.
Palác Soissons, vpravo vzadu vykukuje sloup
Palác byl zbourán v roce 1748 a na jeho místě byla v roce 1760 postavena Tržnice s obilím, přestavěná v roce 1889 na Obchodní burzu. Sloup byl zachráněn před zbouráním osvíceným kronikářem Bachaumontem, který ho zakoupil a poté daroval městu.
Tržnice s obilím v popředí se sloupem v 1. polovině 19. století
Sloup je vysoký 31 metrů, široký 3 metry a uvnitř se skrývá točité schodiště se 147 schody, vedoucími na vrcholek, kde se na široké základní desce, se stranami 4 metry dlouhými, jejíž rohy míří do čtyř světových stran, nacházela astronomická základna. Královna na ni často stoupala se svým italským astronomem Cosimem Ruggierim a pozorovala oblohu.
Sloup byl ve své době zdoben nejen 18 žlábky, ale i královskými liliemi, rohy hojnosti, korunami a květinami, které dnes bohužel nejsou už příliš viditelné. Od roku 1862 je sloup zapsán na seznamu historických památek.
Sloup měl pravděpodobně také připomínat památku krále Jindřicha II. Vyplývá to z propletených monogramů H a C (Henri a Cathérine), které jsou na sloupu dodnes dobře vidět.
V dolní části sloupu je vsazena ozdobná deska se znakem Paříže a s latinským textem o historii sloupu. Na začátku 19. století byla u paty sloupu zřízena kašna – později byla opět zrušena a dnes už ji tu nenajdeme.
Dnes je sloup obklopen stavebními ohradami, za kterými probíhají práce na rekonstrukci zahrady Les Halles.
Les Halles, Rue de Viarmes
Jak se tam dostat: Metro Les Halles nebo Louvre-Rivoli
K dokončení prohlídky zahrady Královského paláce a jejího okolí, o které jsem psala v předchozích článcích, se musím zmínit ještě i o další části volně přístupné části areálu. Na čestném dvoře Královského paláce, lemovaného kolonádou Galerie d´Orléans (z roku 1825), nás totiž čeká šokující překvapení – 260 sloupů Daniela Burena z let 1986 – 87.
V roce 1985 tehdejší ministr kultury Jack Lang vybral sochaře Daniela Burena, aby na nádvoří instaloval jedno ze svých moderních děl. Umělec vytvořil černo-bílé mramorové sloupy o nestejné výšce, které jsou v noci nasvíceny zeleně. Dílo vyvolalo bouřlivou polemiku o oprávněnosti existence současného umění v sousedství historických památek. Velká část veřejnosti se s instalací sloupů nesmířila dodnes.
Nedávno bylo nádvoří dlouhou dobu uzavřené a sloupy prošly důkladnou rekonstrukcí. Buren totiž v roce 2007 zjistil, že jsou sloupy ve špatném stavu a vyvolal skandál. Pohrozil, že celou instalaci zruší a že si dílo odveze, pokud ho příslušné státní orgány nenechají okamžitě zrenovovat. Tehdejší ministryně kultury Christine Albanel jeho výhrůžkám podlehla a nádvoří bylo od konce roku 2007 zavřené až do poloviny letošního roku, kdy se sloupy objevily opět ve svém původním stavu. Teď už se čeká jen na dokončení rekonstrukce Galerie d´Orléans, která hyzdí nádvoří dřevěným obitím.
Vstup na nádvoří je z Place Colette nebo z druhé strany přes zahradu Královského paláce.
Vstup zdarma
Jak se tam dostat: Metro Palais Royal-Musée du Louvre
Na vrcholku sloupu, stojícího uprostřed náměstí nad fontánou, se zlatě leskne alegorie Vítězství. Nejde ovšem o originál, ten tady byl v roce 1899 nahrazen pouhou kopií.
“ Takhle se to možná celé seběhlo
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.