Na nádvoří Louvru se denně táhne dlouhá fronta turistů, natěšených na prohlídku obrazárny. Když večer všichni odejdou a skleněná pyramida se do tmy rozzáří jako broušený drahokam, tehdy tam přijdu já, abych se prošla v tom prázdném prostoru, který v tu chvíli patří jenom mně. Až budete v Paříži, nenechte si to taky ujít.
A když budete unavení, čeká na vás pod podloubím le Café Marly, sice předražené, ale půvabné a s výhledem na tu skleněnou krásu.
Jak se tam dostat: metro Louvre Rivoli (linka 1) nebo Palais Royal (linka 1 a 7)
… stojí kolem osmihranného bazénu hned za vchodem z place de la Concorde v polokruhu řada osmi bílých mramorových soch. Jsou většinou inspirovány antikou a jsou jedny z prvních, které byly do zahrady umístěny. Některé z nich jsou originály, jiné jen pozdější kopie těch původních. My se na ně ted spolu podíváme podrobněji.
Začneme zprava, kde stojí socha Agrippiny, kterou vytvořil Robert Doisy v letech 1659 – 1690. Tady v zahradě stojí už od roku 1722.
François Barois – Pomona (bohyně zahrad a ovocných stromů), 1696, v zahradě od roku 1722. Jde o kopii, originál je vystavený v Louvru.
Opět François Barois. Vertumnus (který podle Ovidia svedl krásnou Pomonu), rok 1696, v zahradě od roku 1722. I tato socha je kopií té původní, která je vystavená v Louvru.
Nicolas Coustou – Julius César, 1722, v zahradě od roku 1722, jde o kopii, originál je také v Louvru
Sébastien Slodtz, Hannibal, 1722, od stejného roku je vystavený tady v zahradě
Guillome Coustou – Léto (nebo také Ceres), 1726, tady od roku 1735. Dnes tady najdeme kopii, originál je opět v Louvru.
Pierre Legros II – Veturie (nebo Ticho nebo také Vestálka), 1695, v zahradě od roku 1722.
Na protější straně bazénku stojí další sochy, mnohem objemnější než ty, které jsme viděli dnes, jenže ty jsem jaksi zapomněla zdokumentovat. Příště to napravím a holt se na ně podíváme někdy jindy.
Jak se tam dostat: metro Concorde (linka 1, 8 a 12)
Důkaz o tom, že ty krásné dvorky, které vám tady čas od času ukazuji, se nevyskytují jenom v lidových čtvrtích na periferii, můžeme najít jen pár desítek metrů od Louvru. V rušné rue Saint-Honoré takových více nebo méně upravených dvorků najdeme víc, ale dnes se podíváme na místo, kde jsou soustředěné výhradně umělecké ateliéry a malé obchody s uměním.
Tady bydlel Jean de La Fontaine, říká nenápadná šedá tabule na zdi jednoho z domů v nóbl čtvrti jen kousek od place Vendôme. Není to tak úplně pravda, protože domy, které zde v rue Saint-Honoré stály v polovině 17. století, jsou už dávno zbořené a dokonce se ani nedá přesně určit, kde vlastně přesně stával palác paní de La Sablière (některé prameny ho situují spíš až do míst domu číslo 308), která nad slavným spisovatelem držela ochrannou ruku zhruba od roku 1670 po víc než 20 let. La Fontaine navíc žil střídavě v paláci tady v rue Saint-Honoré i v jejím druhém paláci v rue Neuve des Petits-Champs. Po její smrti v roce 1693 se La Fontaine přestěhoval k dalším mecenášům do dnešní rue Jean-Jacques Rousseau, kde dva roky na to zemřel a kde najdeme také pamětní desku.
Pamětní desku jsem objevila náhodou, až poté, co jsem si vyfotila dvorek domu, který mě přitáhl až z ulice. Je to vlastně jen obyčejný dvůr obyčejného starého domu, ale všechny ty kytky a půvab ošuntělých zdí a prošlapaných schodišť z něj dělají další krásný pařížský kout.
Na zdech starých domů se často objevují podivuhodná instalatérská a elektrikářská díla – zhmotněný zlý sen každého bezpečnostního technika
Ze dvora se vchází do dalšího traktu domu, které vyniká podivuhodným starým dřevěným schodištěm.
V srdci čtvrti Les Halles, na okraji parku, o kterém jsme mluvili minule, najdeme jeden z největších pařížských kostelů. Základní kámen ke sto metrů dlouhému kostelu byl položený v roce 1532, stavba však byla dokončená až v roce 1640. Stavbu zdržel nejen nedostatek peněz a nestabilní terén, se kterým se stavitelé museli vyrovnat, ale také náboženské války, které se v těch letech Paříží prohnaly. V době francouzské revoluce byl, jako většina ostatních, vypleněný, církvi se vrátil v roce 1803. Jeho dnešní podoba pochází z rekonstrukce po roce 1840, kdy kostel vyhořel.
Kostel byl postavený v pozdně gotickém slohu s některými renesančními prvky. Oba slohy se překrývají jak na fasádě, tak i v interiéru.
JIžní fasáda kostela s krásným portálem zdaleka předčí hlavní portál – ten při rekonstrukci v polovině 19. století navrhl architekt Hardouin-Mansart v klasicistním stylu, ale průčelí nikdy nebylo dokončeno. Dnes jsou jeho dvě řady sloupů navíc ještě zpevněny kovovými opěrami.
Uvnitř nás ihned pohltí především výška, umocněná strohými kamennými pilíři. V protikladu k nim je zde ovšem řada kaplí, které lemují interiér kostela. Především ty na jižní straně mají sloupy s renesančně zdobenými hlavicemi a jsou bohatě vymalované a zdobené. Výmalba kaplí pochází z poloviny 19. století. Všechny kaple jsou kromě toho uvnitř bohatě vyzdobené často cennými uměleckými díly – obrazy a sochami.
Tou největší kaplí je přímo za oltářem kaple Panny Marie. Sochu Panny Marie s dítětem, která stojí nad oltářem, vytvořil sochař Jean-Baptiste Pigalle.
Varhany pocházejí z roku 1854 a jsou jedny z největších ve Francii vůbec. Na fotce to není moc dobře vidět, ale jejich vyřezávaná skříň, kterou navrhl architekt Victor Baltard (ano, ten, který navrhl haly vedlejší tržnice), je nádherná.
Samozřejmě nesmíme zapomenout ani na vitráže, protože těch je v kostele taky nepřeberně. Většinou pocházejí z poloviny 19. století, jen devět oken v chóru vysoko nad oltářem je původních z roku 1631.
V kapli je samozřejmě pohřbena řada významných osob jak církevních tak i světských. Největší hrobku tady má Jean-Baptiste Colbert, pohřbený v kapli, která patřila jeho rodině. Byl vlivnými ministrem Ludvíka XIV. Kromě financí se postupně stal i ministrem námořnictva, obchodu nebo kolonií.
Za oltářem najdeme fascinující seznam osobností, které v kostele byly pokřtěny (např. Molière, Richelieu nebo madame Pompadour), oženily se tady (za všechny hudební skladatel Lully) nebo tady měly pohřeb (Mirabeau, La Fontaine nebo Mozartova matka).
Vyřezávaná lavice pochází z roku 1720
Mezi vší tou gotickou, renesanční a klasicistní krásou nás v jedné z kaplí, zasvěcené Sv. Vincentu z Pauly, překvapí stříbrný trojdílný reliéf s motivy Kristova života. Vytvořil ho v roce 1990 těsně před svojí smrtí (zemřel v 28 letech) americký malíř Keith Haring, jeden z prvních umělců, který se věnoval street artu. Triptych, který ve světě existuje v dalších šesti kopiích, sem věnovala americká nadace Spirit Foundation, kterou v roce 1978 založil John Lennon a Yoko Ono.
V jiné z kaplí, zasvěcené poutníkům z Emaus, najdeme další současné dílo – barevnou a veselou plastiku trhovců před kostelem s názvem Příjezd ovoce a zeleniny do srdce Paříže
Tyhle boční dveře s venkovsky malovanými skly vypadají, jako by sem zabloudily náhodou. Moc se mi líbí, podobné měla na verandě moje slovácká prateta Milka, ke které jsem jezdívala na prázdniny (v době, kdy její jméno patřilo jen jí a ne fialové čokoládě).
Před čtyřmi letry začala rekonstrukce parku, vytvořeného na místě „břicha Paříže“, staré a rozlehlé pařížské tržnice, zbourané v 70. letech minulého století. V podzemí tady tehdy vzniklo nové propojení ohromné přestupní stanice metra a RER Châtelet – Les Halles, vedle ní podzemní nákupní a zábavní centrum s 26 kinosály, bazénem a dalším zařízením. Na povrchu bxyl vytvořený park, typický svými zelenými kovovými pergolami, po kterých se pnula zeleň a které ohraničovaly jednotlivé části parku. Bohužel během třiceti let užívání se park stal útočištěm bezdomovců a narkomanů a získal velmi špatnou pověst.
Nejen z tohoto důvodu bylo rozhodnuto o další rekonstrukci celého areálu, která by měla trvat do roku 2018. Před čtyřmi lety se začalo bouráním pergol a dalšího zařízení a vykácením veškeré zeleně. Celý areál je od té doby oplocený a práce, které tady probíhají, znepříjemňují život jak cestujícím, tak i obyvatelům.
O projektu jsem psala při zahájení prací TADY, další informace můžete najít přímo na stránkách, věnovanách rekonstrukci, TADY.
Momentálně se nad zeleno-žlutou ohradou staveniště tyčí, a ještě hodně dlouho budou tyčit, vysoké jeřáby, které v posledních měsících pracují na stavbě střechy, která přikryje vstup do stanice metra a RER a venkovní část celého komplexu. Má vypadat nějak takhle:
Střecha, jejíž střední část už můžeme vidět naživo, dostala název La Canopée. Tímto slovem je jinak označována horní část pralesa, ta, která je v kontaktu s dešti a sluncem. Minulý týden byl na stavbě den otevřených dveří, ale protože ten jsme propásli, můžeme se podívat na všechny informace o střeše i projektu na výstavce v nízkém pavilonu, umístěném na place J. de Bellay v těsné blízkosti stavby.
Pro milovníky historie je na ohradě umístěná další výstavka, která mapuje historii starých hal. Můžeme tak vidět fotografii z výstavby a z dlouholeté podoby dvanácti secesních hal, které postavil v polovině 19. století Victor Baltard. Kovové konstrukce hal s prosklenou střechou stály ve dvou řadách a mezi každými třemi dvojicemi vedla zhruba na úrovni apsidy kostela Saint-Eustach široká cesta. Každý z pavilonů byl specializovaný na jeden druh potravin (pavilon masa, ovoce a zeleniny, ryb a podobně).
Při bourání byly všechny haly zdemolovány a prodány jako šrot, s výjimkou dvou. Původní pavilon drůbeže a vajec byl rozebrán a znovu postaven v obci Nogent sur Marne, kde dnes slouží jako divadelní sál. Druhý pavilon stojí v Japonsku v Jokohamě v městském parku.
Upřímně řečeno, dodnes nedokážu pochopit, proč aspoň jeden z pavilonů nezůstal stát na původním místě. Myslím, že by to byla dnes větší atrakce, než celá tahle nová canopée.
Pro zvídavé, kteří chtějí vidět staveniště zblízka, byla vybudována v rue Berger, která běží podél bývalého a budoucího parku, vyvýšená plošina, ze které je možné sledovat celé dění na stavbě a na které jsou umístěné tabule s podrobným popisem projektu i postupu prací.
Staveništěm vede napříč cesta ke kostelu Saint-Eustach, ze které se dá také projít do první zpřístupněné části již dokončeného parku před budovou obchodní burzy. Park dostal jméno Nelsona Mandely. Najdeme v něm dokončené dětské hřiště a rozlehlé odpočinkové plochy.
Co se mi opravdu nelíbí, jsou kovové plůtky, které člení jednotlivé části parku. Především ty plné díly, které jsou tvořené obyčejnými plechovými panely, nahoře zahnutými, do kterých jsou vyřezány ty podivné tvary, vypadají dost lacině a nestabilně.
Přímo před budovou burzy je umístěný jeden ze sedmi vchodů do podzemního komplexu. Nad ním zůstala zachovaná část starých pergol. Původně jsem jejich zbourání hodně litovala, ale při několika posledních návštěvách jsem si všimla, že se do této části, pergolami tak dobře kryté, přestěhovala koncentrace toho, co na parku dřív vadilo – na jedné lavičce tady seděla partička podivných feťáků, kolem druhé se váleli opilí, rusky povykující chlapíci a podél ulice tábořili bezdomovci.
Takto by měl park vypadat po svém dokončení. Ty trávníkové plochy v západní části už existují a fungují.
Kamenná hlava – padesátitunová plastika s názvem L´écoute (Naslouchání) kterou vytvořil sochař Henri de Miller – byla přemístěná ze svého původního místa v dolíku u zdi kostela o kousek dál. Dnes stojí na podstavci z kamenných schodů a od jara je už zase běžně přístupná. Až moc.
1. obvod, Les Halles
Jak se tak dostat: metro e RER Châtelet (spousta linek)
Dnes se ještě vrátíme do Tuilerijské zahrady (vlastně se tam budeme vracet ještě víckrát, protože různých fotek odtud mám ještě spoustu) do blízkosti Jeu de Paume, kterou jsme tady viděli nedávno. Hned vedle, na ochozu nad place de la Concorde, už z dálky vidíme šest velkých žulových balvanů, na které se teď podíváme zblízka.
Na kamenech jsou umístěny bronzové ruce – dílo s anglickým názvem The Welcoming hands. Představují vítající, otevřené, propletené a přátelsky natažené ruce.
Dílo vytvořila francouzsko-americká sochařka Louise Bourgeois v roce 1996, od roku 2000 jsou umístěny tady v Tuileriích.
Louise Bourgeois se narodila v Paříži v roce 1911 a s výtvarným uměním přišla do styku už v dětství, kdy pomáhala rodičům, kteří byli restaurátory starých tapiserií. Po maturitě začala nejdříve studovat matematiku a až poté umění. Jedním z jejich profesorů byl například Fernand Léger. V roce 1937 se provdala za amerického historika umění Roberta Goldwatera, se kterým se přestěhovala do New Yorku, kde měla svoji první výstavu v roce 1945. V Americe prožila celý život, stala se naturalizovanou Američankou a zemřela v New Yorku v roce 2010.
Le Jardin des Tuileries
1. obvod, place de la Concorde
Budova Míčovny stojí v Tuilerijské zahradě na vyvýšeném prostranství, připomínajícím podkovu, u zdi, která zahradu odděluje od place de la Concorde a rue de Rivoli, jako protiváha Oranžerie na opačné straně tohoto prostranství.
Byla postavená v roce 1861 v době vlády Napoleona III., ale už od roku 1909 byly prostory zařízeny jako výstavní a byla zde vystavována díla zahraničních umělců. Během druhé světové války tady byla shromažďována zkonfiskovaná díla židovských umělců a také další umění, ukradené nacisty, které zde čekalo na odvoz do Německa.
Od roku 1947 byla v muzeu vystavena plátna impresionistů, která byla přemístěna do Musée d´Orsay po jeho otevření v roce 1986. Od té doby slouží prostory k výstavám moderního umění a v poslední době především fotografií.
Hru, které byla tato budova zasvěcena po svém postavení, hrají lidé už po staletí. Zpočátku ji hráli holýma rukama (odtud taky název hry, „jeu de paume“ znamená doslova „hra dlaní“), později s koženými rukavicemi a až následně raketami. Vyvinuly se z ní v podstatě všechny dnešní raketové sportů, z nichž ten nejrozšířenější je tenis, který také přejal (nesmyslný a zatím ničím nevysvětlený) způsob tehdejšího počítání výsledků.
Pohled do jedné z pařížských míčoven v roce 1602. Foto Wikipedia.
Alej podél míčovny vede ke schodům, kterými se schází do zahrady. Na rozdíl od protější strany zde tato vyvýšená část nepokračuje podél celé zahrady až k Louvru.
Na trávníku vedle Míčovny stojí jedno z mnoha uměleckých děl, které jsou po zahradě rozestavěny. Na rozdíl od většiny ostatních vás toto dílo ve své barevnosti přitáhne už z dálky. Autorem je Jean Dubuffet (1901 – 1985) a socha, vytvořená v roce 1973, představuje Krasavce v kostýmu (Le Bel costumé, nevím jak to přeložit líp). Měří čtyři metry a je vytvořený z epoxydové pryskyřice.
Když budete nahoře na této terase, nezapomeňte se podívat z výšky na place de la Concorde. Výhledy jsou odtud úžasné na všechny strany.
Otevřeno v úterý do 11 do 21 hod, středa – neděle od 11 do 19 hod
Do pondělí 10. února 2014 mimořádně zavřeno. Vstupné 8,50 eur, snížené 5,50 eur, pro studenty a mládež do 26 let zdarma poslední úterý v měsíci od 17 do 21 hod
Jak se tam dostat: metro Concorde (linka 1, 8 a 12)
Zlatou kouli, vznášející se v bazénku u západního vchodu do Tuilerijské zahrady, vytvořil v roce 1992 americký umělec James Lee Byars (1932-1997) původně pro jeden z paláců ve španělské Alhambře, proto, jak sám řekl, aby vynikl kontrast mezi dokonalým tvarem koule a fasádou starých budov. Koule, která má tři metry v průměru a byla tehdy vyrobená ze sádry a pokrytá plátkovým zlatem, byla vystavována i v Granadě, v Düsseldorfu a v Bordeaux. Později byla přepracována a znovu vyrobena z bronzu, ale i v tomto případě je povrch pozlacený.
V Paříži byla instalována v říjnu loňského roku v rámci Mezinárodního veletrhu moderního umění (FIAC) a na rozdíl od ostatních exponátů zde prozatím zůstává – a musíte uznat, že jí to tady sluší.
1. obvod, Jardin des Tuileries
Jak se tam dostat: metro Concorde nebo Tuileries (linka 1)
O Justičním paláci jsme si podrobněji říkali minule, dnes vám ukážu další fotografie, které jsem v tomto rozlehlém areálu udělala. Dovnitř jsem vstoupila vchodem z boulevardu du Palais, dostala jsem se proto nejdřív do chodeb novější části budovy, kde sídlí trestní soudy.
Plánek budovy jsem nejdřív neměla, ten jsem si vzala až v infocentru v Salle des pas perdus (ale měli by ho mít i u všech vchodů), takže jsem bloudila a přitom objevovala další a další zákoutí.
Na plánku najdeme toto místo pod písmenem B
Jiná část paláce, úplně jiné chodby.
V levém křídle podél dlouhé chodby, vedoucí k zadnímu východu, najdeme sídlo Odvolacího soudu. Soudní síň má krásný strop, bohužel zaprášeným okýnkem v horní části dveří toho moc vidět nebylo a dovnitř jsem si přece jen netroufla.
Kromě tohoto vyřezávaného a zlaceného kazetového stropu by uvnitř měly být cenné tapiserie z dílny Gobelinů a cenné obrazy. Podívat se dovnitř můžeme TADY.
Předpokoj předsedy Odvolacího soudu
Samozřejmě nejvíc času jsem strávila v sále Salle des pas perdus, který jsme tady viděli už minule. Sousedí s ním totiž Kasační dvůr, který sídlí v nejstarších a údajně nejhezčích částech paláce. Z předpokoje je vidět skleněnými dveřmi do Gallerie Saint-Louis, krásné chodby ze 14. století se sloupy a polychromovanou sochou Ludvíka Svatého, dovnitř ale nepovolaní nesmí. Ani fotit mi tady nedovolili (podívat se můžeme TADY). Někde tam uvnitř by také měly být pozůstatky bývalé ložnice krále Ludvíka Svatého, kdysi tak nádherné, že se jí říkalo Chambre dorée, Zlatý pokoj (nezapomeňme ale, že to tady několikrát vyhořelo, takže z ní nezbylo nic, než holé zdi a dnešní vzhled bude pocházet z mnohem mladší doby).
Z této části Salle des pas perdus, které dominuje velké schodiště, se dá vstoupit do dalších částí budovy, kde sídlí občanskoprávní soudy.
Pokud vás také napadlo, jak tady asi vypadají soudní síně, tak odpověď je tady. Samozřejmě tak přidrzlá, abych šla rovnou dovnitř, nejsem ani já, ale mají si zavírat dveře. (Stejně je to rozdíl, když si člověk představí, v jakých často nepříliš důstojných prostorách pracují soudci u nás.)
Průhled z této vyvýšené části do Salle des pas perdus
Labyrintem chodeb se dá dojít až k Tour d´argent, jedné z kulatých věží, které jsou vidět ve zdi paláce zvenku od nábřeží. Za dob Ludvíka Svatého v ní byl přechováván královský poklad, dnes slouží jako obyčejné schodiště a vstupuje se jí do dalších pater, kde, kromě jiného, sídlí také opatrovnický soud.
La Tour d´Argent je ta nejblíž k nám
Jak je vidět na plánku, budovou vedou napříč dvě rovnoběžné chodby, které končí až ve vestibulu z východu do rue de Harlay. Tato chodba vede přímo od Salle des pas perdus. Předpokládám, že ty kovové válce, které jsou zde všude na chodbách rozmístěné, slouží jako topení (ale nikde jinde jsem nic podobného neviděla). Může se hodit – hned vlevo na kraji chodby najdeme WC.
Vstupní sál z rue de Harlay byl postaven v roce 1875 a místem se tady rozhodně nešetřilo
Tímto východem se dostaneme do rue Harlay a odtud na krásné trojúhelníkové place Dauphine.
Za celou dobu, co jsem se potulovala v paláci, opravdu nikoho nezajímalo, co tam dělám a že tam fotím. Samozřejmě to ale není turistické místo a uvnitř se především pracuje – rozhodně (snad kromě Salle des pas perdus) to není nic pro turistické skupiny. Člověk také lépe splyne s okolím, když tady nevypadá jako turista – kraťasy, tenisky, batoh, mapa a láhev vody v ruce křičí už na dálku a mohou někdy vzbuzovat zbytečnou pozornost (což platí všeobecně).
Le Palais de Justice
1. obvod, boulevard du Palais
palác je volně a zdarma přístupný v pracovní dny a v pracovní době
Hlavní vstup z boulevardu du Palais, další z place Harlay, quai de l´Horloge a quai des Orfèvres Při vstupu současně s návštěvou Sainte-Chapelle se do paláce vstupuje po schodišti přímo z Cour du Mai, při vstupu jinými vchody je nutné hledat podle plánku.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.