Důkaz o tom, že ty krásné dvorky, které vám tady čas od času ukazuji, se nevyskytují jenom v lidových čtvrtích na periferii, můžeme najít jen pár desítek metrů od Louvru. V rušné rue Saint-Honoré takových více nebo méně upravených dvorků najdeme víc, ale dnes se podíváme na místo, kde jsou soustředěné výhradně umělecké ateliéry a malé obchody s uměním.

Village Saint-Honoré

1. obvod, 91, rue Saint-Honoré

 

Jak se tam dostat: metro Louvre-Rivoli (linka 1)

 

Tady bydlel Jean de La Fontaine, říká nenápadná šedá tabule na zdi jednoho z domů v nóbl čtvrti jen kousek od place Vendôme. Není to tak úplně pravda, protože domy, které zde v rue Saint-Honoré stály v polovině 17. století, jsou už dávno zbořené a dokonce se ani nedá přesně určit, kde vlastně přesně stával palác paní de La Sablière (některé prameny ho situují spíš až do míst domu číslo 308), která nad slavným spisovatelem držela ochrannou ruku zhruba od roku 1670 po víc než 20 let. La Fontaine navíc žil střídavě v paláci tady v rue Saint-Honoré i v jejím druhém paláci v rue Neuve des Petits-Champs. Po její smrti v roce 1693 se La Fontaine přestěhoval k dalším mecenášům do dnešní rue Jean-Jacques Rousseau, kde dva roky na to zemřel a kde najdeme také pamětní desku.

 

Pamětní desku jsem objevila náhodou, až poté, co jsem si vyfotila dvorek domu, který mě přitáhl až z ulice. Je to vlastně jen obyčejný dvůr obyčejného starého domu, ale všechny ty kytky a půvab ošuntělých zdí a prošlapaných schodišť z něj dělají další krásný pařížský kout.

Na zdech starých domů se často objevují podivuhodná instalatérská a elektrikářská díla – zhmotněný zlý sen každého bezpečnostního technika

Ze dvora se vchází do dalšího traktu domu, které vyniká podivuhodným starým dřevěným schodištěm.

1. obvod, 205 rue Saint-Honoré

V srdci čtvrti Les Halles, na okraji parku, o kterém jsme mluvili minule, najdeme jeden z největších pařížských kostelů. Základní kámen ke sto metrů dlouhému kostelu byl položený v roce 1532, stavba však byla dokončená až v roce 1640. Stavbu zdržel nejen nedostatek peněz a nestabilní terén, se kterým se stavitelé museli vyrovnat, ale také náboženské války, které se v těch letech Paříží prohnaly. V době francouzské revoluce byl, jako většina ostatních, vypleněný, církvi se vrátil v roce 1803. Jeho dnešní podoba pochází z rekonstrukce po roce 1840, kdy kostel vyhořel.

Kostel byl postavený v pozdně gotickém slohu s některými renesančními prvky. Oba slohy se překrývají jak na fasádě, tak i v interiéru.

JIžní fasáda kostela s krásným portálem zdaleka předčí hlavní portál – ten při rekonstrukci v polovině 19. století navrhl architekt Hardouin-Mansart v klasicistním stylu, ale průčelí nikdy nebylo dokončeno. Dnes jsou jeho dvě řady sloupů navíc ještě zpevněny kovovými opěrami.

Uvnitř nás ihned pohltí především výška, umocněná strohými kamennými pilíři. V protikladu k nim je zde ovšem řada kaplí, které lemují interiér kostela. Především ty na jižní straně mají sloupy s renesančně zdobenými hlavicemi a jsou bohatě vymalované a zdobené. Výmalba kaplí pochází z poloviny 19. století. Všechny kaple jsou kromě toho uvnitř bohatě vyzdobené často cennými uměleckými díly – obrazy a sochami.

Tou největší kaplí je přímo za oltářem kaple Panny Marie. Sochu Panny Marie s dítětem, která stojí nad oltářem, vytvořil sochař Jean-Baptiste Pigalle.

Varhany pocházejí z roku 1854 a jsou jedny z největších ve Francii vůbec. Na fotce to není moc dobře vidět, ale jejich vyřezávaná skříň, kterou navrhl architekt Victor Baltard (ano, ten, který navrhl haly vedlejší tržnice), je nádherná.

Samozřejmě nesmíme zapomenout ani na vitráže, protože těch je v kostele taky nepřeberně. Většinou pocházejí z poloviny 19. století, jen devět oken v chóru vysoko nad oltářem je původních z roku 1631.

V kapli je samozřejmě pohřbena řada významných osob jak církevních tak i světských. Největší hrobku tady má Jean-Baptiste Colbert, pohřbený v kapli, která patřila jeho rodině. Byl vlivnými ministrem Ludvíka XIV. Kromě financí se postupně stal i ministrem námořnictva, obchodu nebo kolonií.

Za oltářem najdeme fascinující seznam osobností, které v kostele byly pokřtěny (např. Molière, Richelieu nebo madame Pompadour), oženily se tady (za všechny hudební skladatel Lully) nebo tady měly pohřeb (Mirabeau, La Fontaine nebo Mozartova matka).

Vyřezávaná lavice pochází z roku 1720

Mezi vší tou gotickou, renesanční a klasicistní krásou nás v jedné z kaplí, zasvěcené Sv. Vincentu z Pauly, překvapí stříbrný trojdílný reliéf s motivy Kristova života. Vytvořil ho v roce 1990 těsně před svojí smrtí (zemřel v 28 letech) americký malíř Keith Haring, jeden z prvních umělců, který se věnoval street artu. Triptych, který ve světě existuje v dalších šesti kopiích, sem věnovala americká nadace Spirit Foundation, kterou v roce 1978 založil John Lennon a Yoko Ono.

V jiné z kaplí, zasvěcené poutníkům z Emaus, najdeme další současné dílo – barevnou a veselou plastiku trhovců před kostelem s názvem Příjezd ovoce a zeleniny do srdce Paříže

Tyhle boční dveře s venkovsky malovanými skly vypadají, jako by sem zabloudily náhodou. Moc se mi líbí, podobné měla na verandě moje slovácká prateta Milka, ke které jsem jezdívala na prázdniny (v době, kdy její jméno patřilo jen jí a ne fialové čokoládě).

Église Saint-Eustach
1. obvod, 2 impasse Saint-Eustach

Jak se tam dostat: metro a RER Châtelet-Les Halles

Před čtyřmi letry začala rekonstrukce parku, vytvořeného na místě „břicha Paříže“, staré a rozlehlé pařížské tržnice, zbourané v 70. letech minulého století. V podzemí tady tehdy vzniklo nové propojení ohromné přestupní stanice metra a RER Châtelet – Les Halles, vedle ní podzemní nákupní a zábavní centrum s 26 kinosály, bazénem a dalším zařízením. Na povrchu bxyl vytvořený park, typický svými zelenými kovovými pergolami, po kterých se pnula zeleň a které ohraničovaly jednotlivé části parku. Bohužel během třiceti let užívání se park stal útočištěm bezdomovců a narkomanů a získal velmi špatnou pověst.

Nejen z tohoto důvodu bylo rozhodnuto o další rekonstrukci celého areálu, která by měla trvat do roku 2018. Před čtyřmi lety se začalo bouráním pergol a dalšího zařízení a vykácením veškeré zeleně. Celý areál je od té doby oplocený a práce, které tady probíhají, znepříjemňují život jak cestujícím, tak i obyvatelům.

O projektu jsem psala při zahájení prací TADY, další informace můžete najít přímo na stránkách, věnovanách rekonstrukci, TADY.

 

Momentálně se nad zeleno-žlutou ohradou staveniště tyčí, a ještě hodně dlouho budou tyčit, vysoké jeřáby, které v posledních měsících pracují na stavbě střechy, která přikryje vstup do stanice metra a RER a venkovní část celého komplexu. Má vypadat nějak takhle:

 

 

 

Střecha, jejíž střední část už můžeme vidět naživo, dostala název La Canopée. Tímto slovem je jinak označována horní část pralesa, ta, která je v kontaktu s dešti a sluncem. Minulý týden byl na stavbě den otevřených dveří, ale protože ten jsme propásli, můžeme se podívat na všechny informace o střeše i projektu na výstavce v nízkém pavilonu, umístěném na place J. de Bellay v těsné blízkosti stavby.

 

 

 

Pro milovníky historie je na ohradě umístěná další výstavka, která mapuje historii starých hal. Můžeme tak vidět fotografii z výstavby a z dlouholeté podoby dvanácti secesních hal, které postavil v polovině 19. století Victor Baltard. Kovové konstrukce hal s prosklenou střechou stály ve dvou řadách a mezi každými třemi dvojicemi vedla zhruba na úrovni apsidy kostela Saint-Eustach široká cesta. Každý z pavilonů byl specializovaný na jeden druh potravin (pavilon masa, ovoce a zeleniny, ryb a podobně).

Při bourání byly všechny haly zdemolovány a prodány jako šrot, s výjimkou dvou. Původní pavilon drůbeže a vajec byl rozebrán a znovu postaven v obci Nogent sur Marne, kde dnes slouží jako divadelní sál. Druhý pavilon stojí v Japonsku v Jokohamě v městském parku.

Upřímně řečeno, dodnes nedokážu pochopit, proč aspoň jeden z pavilonů nezůstal stát na původním místě. Myslím, že by to byla dnes větší atrakce, než celá tahle nová canopée.

 

Pro zvídavé, kteří chtějí vidět staveniště zblízka, byla vybudována v rue Berger, která běží podél bývalého a budoucího parku, vyvýšená plošina, ze které je možné sledovat celé dění na stavbě a na které jsou umístěné tabule s podrobným popisem projektu i postupu prací.

Staveništěm vede napříč cesta ke kostelu Saint-Eustach, ze které se dá také projít do první zpřístupněné části již dokončeného parku před budovou obchodní burzy. Park dostal jméno Nelsona Mandely. Najdeme v něm dokončené dětské hřiště a rozlehlé odpočinkové plochy.

Co se mi opravdu nelíbí, jsou kovové plůtky, které člení jednotlivé části parku. Především ty plné díly, které jsou tvořené obyčejnými plechovými panely, nahoře zahnutými, do kterých jsou vyřezány ty podivné tvary, vypadají dost lacině a nestabilně.

Přímo před budovou burzy je umístěný jeden ze sedmi vchodů do podzemního komplexu. Nad ním zůstala zachovaná část starých pergol. Původně jsem jejich zbourání hodně litovala, ale při několika posledních návštěvách jsem si všimla, že se do této části, pergolami tak dobře kryté, přestěhovala koncentrace toho, co na parku dřív vadilo – na jedné lavičce tady seděla partička podivných feťáků, kolem druhé se váleli opilí, rusky povykující chlapíci a podél ulice tábořili bezdomovci.

Takto by měl park vypadat po svém dokončení. Ty trávníkové plochy v západní části už existují a fungují.

Kamenná hlava – padesátitunová plastika s názvem L´écoute (Naslouchání) kterou vytvořil sochař Henri de Miller – byla přemístěná ze svého původního místa v dolíku u zdi kostela o kousek dál. Dnes stojí na podstavci z kamenných schodů a od jara je už zase běžně přístupná. Až moc.

 

 

1. obvod, Les Halles

Jak se tak dostat: metro e RER Châtelet (spousta linek)

 

Dnes se ještě vrátíme do Tuilerijské zahrady (vlastně se tam budeme vracet ještě víckrát, protože různých fotek odtud mám ještě spoustu) do blízkosti Jeu de Paume, kterou jsme tady viděli nedávno. Hned vedle, na ochozu nad place de la Concorde, už z dálky vidíme šest velkých žulových balvanů, na které se teď podíváme zblízka.

Na kamenech jsou umístěny bronzové ruce – dílo s anglickým názvem The Welcoming hands. Představují vítající, otevřené, propletené a přátelsky natažené ruce.

Dílo vytvořila francouzsko-americká sochařka Louise Bourgeois v roce 1996, od roku 2000 jsou umístěny tady v Tuileriích.

Louise Bourgeois se narodila v Paříži v roce 1911 a s výtvarným uměním přišla do styku už v dětství, kdy pomáhala rodičům, kteří byli restaurátory starých tapiserií. Po maturitě začala nejdříve studovat matematiku a až poté umění. Jedním z jejich profesorů byl například Fernand Léger. V roce 1937 se provdala za amerického historika umění Roberta Goldwatera, se kterým se přestěhovala do New Yorku, kde měla svoji první výstavu v roce 1945. V Americe prožila celý život, stala se naturalizovanou Američankou a zemřela v New Yorku v roce 2010.

Le Jardin des Tuileries
1. obvod, place de la Concorde

Budova Míčovny stojí v Tuilerijské zahradě na vyvýšeném prostranství, připomínajícím podkovu, u zdi, která zahradu odděluje od place de la Concorde a rue de Rivoli, jako protiváha Oranžerie na opačné straně tohoto prostranství.

Byla postavená v roce 1861 v době vlády Napoleona III., ale už od roku 1909 byly prostory zařízeny jako výstavní a byla zde vystavována díla zahraničních umělců. Během druhé světové války tady byla shromažďována zkonfiskovaná díla židovských umělců a také další umění, ukradené nacisty, které zde čekalo na odvoz do Německa.

Od roku 1947 byla v muzeu vystavena plátna impresionistů, která byla přemístěna do Musée d´Orsay po jeho otevření v roce 1986. Od té doby slouží prostory k výstavám moderního umění a v poslední době především fotografií.

Hru, které byla tato budova zasvěcena po svém postavení, hrají lidé už po staletí. Zpočátku ji hráli holýma rukama (odtud taky název hry, „jeu de paume“ znamená doslova „hra dlaní“), později s koženými rukavicemi a až následně raketami. Vyvinuly se z ní v podstatě všechny dnešní raketové sportů, z nichž ten nejrozšířenější je tenis, který také přejal (nesmyslný a zatím ničím nevysvětlený) způsob tehdejšího počítání výsledků.

Pohled do jedné z pařížských míčoven v roce 1602. Foto Wikipedia.

Alej podél míčovny vede ke schodům, kterými se schází do zahrady. Na rozdíl od protější strany zde tato vyvýšená část nepokračuje podél celé zahrady až k Louvru.

Na trávníku vedle Míčovny stojí jedno z mnoha uměleckých děl, které jsou po zahradě rozestavěny. Na rozdíl od většiny ostatních vás toto dílo ve své barevnosti přitáhne už z dálky. Autorem je Jean Dubuffet (1901 – 1985) a socha, vytvořená v roce 1973, představuje Krasavce v kostýmu (Le Bel costumé, nevím jak to přeložit líp). Měří čtyři metry a je vytvořený z epoxydové pryskyřice.

Když budete nahoře na této terase, nezapomeňte se podívat z výšky na place de la Concorde. Výhledy jsou odtud úžasné na všechny strany.

1. obvod, 1, place de la Concorde
http://www.jeudepaume.org

Otevřeno v úterý do 11 do 21 hod, středa – neděle od 11 do 19 hod

Do pondělí 10. února 2014 mimořádně zavřeno.
Vstupné 8,50 eur, snížené 5,50 eur, pro studenty a mládež do 26 let zdarma poslední úterý v měsíci od 17 do 21 hod

Jak se tam dostat: metro Concorde (linka 1, 8 a 12)

Zlatou kouli, vznášející se v bazénku u západního vchodu do Tuilerijské zahrady, vytvořil v roce 1992 americký umělec James Lee Byars (1932-1997) původně pro jeden z paláců ve španělské Alhambře, proto, jak sám řekl, aby vynikl kontrast mezi dokonalým tvarem koule a fasádou starých budov. Koule, která má tři metry v průměru a byla tehdy vyrobená ze sádry a pokrytá plátkovým zlatem, byla vystavována i v Granadě, v Düsseldorfu a v Bordeaux. Později byla přepracována a znovu vyrobena z bronzu, ale i v tomto případě je povrch pozlacený.
V Paříži byla instalována v říjnu loňského roku v rámci Mezinárodního veletrhu moderního umění (FIAC) a na rozdíl od ostatních exponátů zde prozatím zůstává – a musíte uznat, že jí to tady sluší.

1. obvod, Jardin des Tuileries

Jak se tam dostat: metro Concorde nebo Tuileries (linka 1)

O Justičním paláci jsme si podrobněji říkali minule, dnes vám ukážu další fotografie, které jsem v tomto rozlehlém areálu udělala. Dovnitř jsem vstoupila vchodem z boulevardu du Palais, dostala jsem se proto nejdřív do chodeb novější části budovy, kde sídlí trestní soudy.

 

Plánek budovy jsem nejdřív neměla, ten jsem si vzala až v infocentru v Salle des pas perdus (ale měli by ho mít i u všech vchodů), takže jsem bloudila a přitom objevovala další a další zákoutí.

Na plánku najdeme toto místo pod písmenem B

Jiná část paláce, úplně jiné chodby.

V levém křídle podél dlouhé chodby, vedoucí k zadnímu východu, najdeme sídlo Odvolacího soudu. Soudní síň má krásný strop, bohužel zaprášeným okýnkem v horní části dveří toho moc vidět nebylo a dovnitř jsem si přece jen netroufla.

Kromě tohoto vyřezávaného a zlaceného kazetového stropu by uvnitř měly být cenné tapiserie z dílny Gobelinů a cenné obrazy. Podívat se dovnitř můžeme TADY.

Předpokoj předsedy Odvolacího soudu

Samozřejmě nejvíc času jsem strávila v sále Salle des pas perdus, který jsme tady viděli už minule. Sousedí s ním totiž Kasační dvůr, který sídlí v nejstarších a údajně nejhezčích částech paláce. Z předpokoje je vidět skleněnými dveřmi do Gallerie Saint-Louis, krásné chodby ze 14. století se sloupy a polychromovanou sochou Ludvíka Svatého, dovnitř ale nepovolaní nesmí. Ani fotit mi tady nedovolili (podívat se můžeme TADY). Někde tam uvnitř by také měly být pozůstatky bývalé ložnice krále Ludvíka Svatého, kdysi tak nádherné, že se jí říkalo Chambre dorée, Zlatý pokoj (nezapomeňme ale, že to tady několikrát vyhořelo, takže z ní nezbylo nic, než holé zdi a dnešní vzhled bude pocházet z mnohem mladší doby).

Z této části Salle des pas perdus, které dominuje velké schodiště, se dá vstoupit do dalších částí budovy, kde sídlí občanskoprávní soudy.

Pokud vás také napadlo, jak tady asi vypadají soudní síně, tak odpověď je tady. Samozřejmě tak přidrzlá, abych šla rovnou dovnitř, nejsem ani já, ale mají si zavírat dveře. (Stejně je to rozdíl, když si člověk představí, v jakých často nepříliš důstojných prostorách pracují soudci u nás.)

Průhled z této vyvýšené části do Salle des pas perdus

Labyrintem chodeb se dá dojít až k Tour d´argent, jedné z kulatých věží, které jsou vidět ve zdi paláce zvenku od nábřeží. Za dob Ludvíka Svatého v ní byl přechováván královský poklad, dnes slouží jako obyčejné schodiště a vstupuje se jí do dalších pater, kde, kromě jiného, sídlí také opatrovnický soud.

La Tour d´Argent je ta nejblíž k nám

Jak je vidět na plánku, budovou vedou napříč dvě rovnoběžné chodby, které končí až ve vestibulu z východu do rue de Harlay. Tato chodba vede přímo od Salle des pas perdus. Předpokládám, že ty kovové válce, které jsou zde všude na chodbách rozmístěné, slouží jako topení (ale nikde jinde jsem nic podobného neviděla).
Může se hodit – hned vlevo na kraji chodby najdeme WC.

Vstupní sál z rue de Harlay byl postaven v roce 1875 a místem se tady rozhodně nešetřilo

Tímto východem se dostaneme do rue Harlay a odtud na krásné trojúhelníkové place Dauphine.

Za celou dobu, co jsem se potulovala v paláci, opravdu nikoho nezajímalo, co tam dělám a že tam fotím. Samozřejmě to ale není turistické místo a uvnitř se především pracuje – rozhodně (snad kromě Salle des pas perdus) to není nic pro turistické skupiny. Člověk také lépe splyne s okolím, když tady nevypadá jako turista – kraťasy, tenisky, batoh, mapa a láhev vody v ruce křičí už na dálku a mohou někdy vzbuzovat zbytečnou pozornost (což platí všeobecně).

1. obvod, boulevard du Palais

palác je volně a zdarma přístupný v pracovní dny a v pracovní době

Hlavní vstup z boulevardu du Palais, další z place Harlay, quai de l´Horloge a quai des Orfèvres
Při vstupu současně s návštěvou Sainte-Chapelle se do paláce vstupuje po schodišti přímo z Cour du Mai, při vstupu jinými vchody je nutné hledat podle plánku.

 

Jak se tam dostat: metro Cité (linka 4)

Ohromný Justiční palác, který zabírá celou jednu třetinu ostrova Ile de la Cité, stojí na místě, kde odjakživa v dějinách Paříže stávalo sídlo panovníka. První zmínky o něm existují už z dob galsko-římské Lutécie, což potvrdily i vykopávky z druhé poloviny 19. století, ve zdech dnešního komplexu paláce však nejstarší části sahají ke králi Ludvíku Svatému (a tedy do první poloviny 13. století). Jde o část pravého křídla budovy s Conciergerie a hlavně o nádhernou Sainte Chapelle, Svatou kapli s úžasnými vitrážemi.
Obě tyto památky jsme tady už viděli, dnes se proto zaměříme na samotnou justiční budovu. V ní dnes sídlí většina civilních i trestních soudních orgánů, odvolací soud, kasační soud, dále prokuratura, advokátní komora, policejní prefektura (přesně sem, na nábřeží Zlatníků, chodíval do práce komisař Maigret) a dokonce i vazební věznice.

 

Královský palác, který tady stával, zahrnoval kromě sídla královské rodiny a dvora také soudní orgány. Poté, co král Karel V. ve 14. století přemístil královské sídlo do paláce Saint-Pol, zůstalo zde správní sídlo, parlament, účetní dvůr a kancléřství.

Palác byl v průběhu století dostavován a průběžně ničen požáry. K těm nejničivějším došlo v roce 1618, kdy byl zničen velký centrální sál a všechny přilehlé části, v roce 1737, který pohltil budovy účetního dvora a v roce 1777, který poničil nejvíce Svatou kapli. Poslední velký požár založili 26. května 1871 komunardi, kteří podpálili velký sál, Conciergerie, historickou budovu porotního soudu i věže paláce – údajně největší zájem ale měli na zničení všech občanskoprávních a trestních registrů a archivů.
Palác neblaze proslul v době Francouzské revoluce, kdy zde zasedal Revoluční tribunál, který soudil zatčené, kteří sem byli přiváženi po stovkách a kteří byli bez milosti a spravedlnosti posíláni pod gilotinu (celkem jich zde bylo odsouzeno 2780, dojemný seznam i s dalšími podrobnostmi je k vidění v Conciergerie).

 

Hlavní vchod do paláce leží na boulevardu du Palais, za nádhernou zlatou bránou s erbem e znaky Francie a královskou korunou. Za ní se otvírá Cour du Mai, Májový dvůr, který byl pojmenován údajně podle toho, že až do Revoluce zde každý rok v květnu soudní zaměstnanci vztyčovali padesát stop vysoký strom, zdobený květy (zkrátka májku, jak ji známe i my). Sem také za doby Revoluce přijížděly vozy s odsouzenými, kteří si přicházeli pro rozsudek smrti. Dnes zde celkem banálně parkují služební vozy.

My ovšem touto branou neprojdeme, ta je pro obyčejné smrtelníky uzavřená. Dovnitř se můžeme dostat vraty vlevo od hlavního vchodu, buď v rámci návštěvy Svaté kaple, kdy si vystojíme frontu, nebo – pokud jsme kapli už viděli – můžeme jít bez fronty vchodem hned vedle. Další vchody do Justičního paláce najdeme na zadní i obou bočních stranách budovy. Vždy musíme projít bezpečnostní kontrolou, ale jinak nikoho nezajímá, co tam jdeme dělat. Když jsem se justiční stráže ptala, jestli můžu uvnitř fotit, odpověděli mi, že samozřejmě, že francouzská justice je veřejná a nemá co skrývat. Chtěla bych vidět, co by se stalo, kdybych vytáhla foťák v pražském Justičním paláci (i když ten je zvenku i zevnitř tak ošklivý, že tam není co fotit) – možná by mě odvezli rovnou na Pankrác.

 

Z ulice je také vidět honosné schodiště se zlatými kandelábry. To vede do těch nejzajímavějších a nejreprezentativnějších prostor, do kterých se dnes spolu podíváme. Vzala jsem ty hochy z vrátnice za slovo a když tedy nemají co skrývat, tak jsem jim to tam prolezla skrz naskrz. Dnes spolu proto navštívíme ty oficiálnější prostory, zatímco na další část, tu méně turistickou, se podíváme hned příště.

 

Ať už do budovy vstoupíme kterýmkoliv vchodem, první věc, čeho si všimneme, jsou dlouhé chodby. Desítky a desítky metrů labyrintu chodeb, schodiště, dvory, sály, pokoje a předpokoje, vzhledově různé podle toho, v které části paláce se zrovna nacházejí a kdy byly postaveny. Z toho důvodu je nejlepší ve vrátnici nebo informačním centru požádat o plánek areálu. Stoprocentně ho využijete.

Pokud vstoupíme do budovy z boulevardu du Palais, dostaneme se do křídla, které vede kolem dokola dvora, na němž stojí Sainte-Chapelle. Nabízejí se nám odtud pohledy, které ze dvora neuvidíme (a taky tady vidíme důkaz toho, že pokud si člověk přivstane, nemusí stát ve frontě do Sainte-Chapelle, která je někdy i na více než hodinu).

Chodby nás dřív nebo později přivedou do Galerie Marchande, prostor, do kterých vede schodiště z Cour du Mai. Dnes se to zdá nepředstavitelné, ale tato široká chodba dostala svůj název Obchodní galerie podle toho, že v ní (stejně jako v některých dalších prostorách paláce i venku před budovou) v dávných časech postávaly desítky mladých a pěkných prodavaček s malými krámky, ve kterých prodávaly pentle, šněrovadla, krajky, ozdoby a jemné prádlo. Nechyběly ani knížky a obrázky. Prostory paláce se díky této nabídce staly oblíbeným korzem i místem galantních schůzek.

Dnes se v chodbě rozléhají tak maximálně kroky advokátů a soudců a na lavičkách posedávají vyčerpaní turisté

Na severním konci Galerie Marchande najdeme přímý vstup do nejznámějšího a největšího sálu (pro fotografy bohužel dost temného), nazývaného Salle des pas perdus (doslovný překlad Sál neztracených pochází z doby, kdy zde zasedal parlament za vlády Ludvíka XVIII., který tak nazval dolní komoru poté, co se do ní vrátili ultra royalisté, ztracení v předchozích volbách). Ohromný sál měří na délku 74 metrů a na šířku 28 metrů a je skutečně impozantní. Ačkoliv leží přímo nad Conciergerie, pochází z mnohem mladší doby. První velký sál v tomto paláci pocházel už z doby vlády Filipa Sličného z roku 1313 a byly v něm vystaveny sochy všech předcházejících francouzských králů. Později byl v sále umístěný ohromný mramorový stůl, u kterého král pořádal audience a u kterého se konaly další královské události – stůl byl zničen společně se sálem při jednom z požárů a jeho zlomky jsou vystaveny dole v suterénu v Conciergerie.

Po zničení původního sálu byl v roce 1622 vytvořen nový, mnohem méně zdobený, který vydržel až do dob Komuny – po požáru, který tady komunardi založili, byl zrekonstruován do původní podoby, kterou vidíme i dnes.

Sál má devět arkádových oblouků, které ho dělí na dvě lodi, podpírané dórskými sloupy. Podél stěn dnes najdeme několik soch, pamětní desky a jiné monumenty.

Průhled napříč sálem s pohledem do Galerie Marchande. V tom informačním stánku vpravo mají k dispozici plánky budovy.

U jedné ze zdí sálu mě čekalo milé překvapení, pamětní deska, připomínající, že právě zde pobýval Karel IV. Sedmiletého chlapce, který se tehdy ještě jmenoval Václav, poslal jeho otec na výchovu k francouzskému dvoru v roce 1323. Jeho kmotrem u biřmování byl sám francouzský král Karel IV. Sličný, jehož jméno chlapec přijal. V Paříži ho také oženili s královou sestřenicí Blankou z Valois. V roce 1330 ho jeho otec odvolal do Lucemburska a v roce 1333 ho vyslal do Prahy – a dál už to známe.

Koho by zajímalo více podrobností z historie paláce, letopočty a jména, dají se najít třeba TADY.

Příště projdeme další části Justičního paláce a prozkoumáme i místa, která jsou skrytá očím běžných návštěvníků.

 

Le Palais de Justice

1. obvod, boulevard du Palais

palác je volně a zdarma přístupný v pracovní dny a v pracovní době

Hlavní vstup z boulevardu du Palais, další z place Harlay, quai de l´Horloge a quai des Orfèvres
Při vstupu současně s návštěvou Sainte-Chapelle se do paláce vstupuje po schodišti přímo z Cour du Mai, při vstupu jinými vchody je nutné hledat podle plánku.

 

Jak se tam dostat: metro Cité (linka 4)

Mezi Louvrem a Královským palácem leží frekventovaná křižovatka, která nese jméno spisovatele a bývalého ministra kultury André Malraux. Protíná se na ní několik rušných ulic, na kterých ve dne v noci burácí živý provoz. Právě tady stojí dvě téměř identické kašny, které sem umístil v roce 1874 na základě žádosti barona Haussmanna architekt Davioud. Přestože na nich pracovali různí autoři, mají stejný tvar a velikost, pod bronzovou mísou obou sedí v kroužku malé bronzové dětí a obě jsou korunované rozevlátou sochou dívky – jedna z nich představuje mořskou nymfu, zatímco ta druhá říční. Večer se rozzáří světly v barvě trikolory, které pod stromy na náměstí vyčarují romantickou a kouzelnou atmosféru.

Říční nymfa korunuje kašnu, ležící těsně vedle bočního vchodu do Comédie Francaise, a nám nic nebrání se alespoň od dveří podívat dovnitř.

Ještě jeden rychlý pohled na hlavní průčelí a potom rychle na metro a domů.

1. obvod, place André Malraux

Jak se tam dostat: metro Palais Royal (linka 1 a 7)