Pařížská tržnice, známá pod názvem Les Halles, evokuje okamžitě přezdívku „břicho Paříže“, kterou jí dal Émile Zola. Tržnice bývala ohromným labyrintem nejdříve deseti a později dokonce dvanácti pavilonů, které byly mezi sebou propojeny zastřešeným uličkami. Bylo to neskutečně rozlehlé mraveniště, ve kterém se proplétaly davy lidí s vozy prodejců a kupujících mezi hromadami beden, balíků, košů a pytlů. 

Tržiště na tomto místě ve stínu věží kostela sv. Eustacha existovalo už zhruba od 12. století, kdy se tu ovšem ve dvou halách směl prodávat jen chléb, maso a víno, později ještě plátno a jiné tkaniny. Tržiště se v průběhu století neustále rozšiřovalo, mohutnělo a bohatlo. V roce 1763 bylo doplněno budovou obilné burzy; to je ta kulatá stavba s kupolí, která, na rozdíl od hal, přežila do dnešního dne a slouží jako obchodní burza.

V 80. letech 18. století byl zrušen rozlehlý hřbitov neviňátek, u jehož zdí tržiště stálo; tím se na dvojnásobek zvětšila prodejní plocha a nová část byla využita k prodeji květin, ovoce a zeleniny.

Na začátku 19. století se město začalo čím dál víc potýkat nejen s nedostatkem prostoru, ale také s hygienickými problémy. Napoleon proto omezil část obchodních činností a především zde zakázal porážení zvířat. Nechal postavit novou tržní halu, ta však brzy nestačila a už v roce 1848 byla vypsána soutěž na stavbu nové tržnice. Z ní vyšel vítězně Victor Baltard, který navrhl haly z tehdy módní kombinace litiny, skla a cihel, v takové podobě, v jaké ji už známe z historických fotografií.

 

Každý z pavilonů měl svoje číslo a byl věnován jinému druhu zboží, které se v nich prodávalo velkoobchodníkům. Ve spojovacích chodbách se prodávala zelenina a ovoce a měli tu svoje regály a stánky drobní maloobchodní prodejci, kteří expandovali i do okolí pavilonů a přilehlých ulic.

 

 

 

 

V podzemí pavilonů pracovali řezníci, stloukalo se tu máslo, porcovalo maso, třídila vejce a dělaly desítky dalších podobných prací. Kromě toho tyto prostory sloužily jako sklady. Čtenáři komisaře Maigreta si možná vzpomenou, že právě v jednom z těchto podzemních sklepů se odehrává děj jedné z detektivek.

V 60. letech minulého století bylo rozhodnuto o stavbě nového moderního velkoobchodního tržiště a bylo jasné, že Les Halles to mají spočítané. O novém využití plochy se už uvažovalo při plánu rekonstrukce této části města.

V únoru 1969 došlo skutečně ke „stěhování století“, jak byl přesun tržnice na jižní předměstí do Rungis nazýván. Mezitím byly také pozměněny plány na využití uvolněné plochy, na níž měl vyrůst především dopravní uzel RER a metra.

Než k tomu došlo, staly se prázdné pavilony městem duchů, mezi nimiž parkovala auta a děly se lecjaké nekalé věci. Některé pavilony byly využívány pro různé kulturní a nárazové obchodní události a akce. Pobavila mě fotografie umělé sjezdovky, která byla v jednom z nich vybudována.

 

 

Potom přišel rok 1971, kdy byly zbořeny první dvě haly, a do roku 1973 i všechny další, přestože proti bourání historické památky už protestovala veřejnost i odborníci. Na místě bývalé tržnice zbylo to, čemu Pařížané říkali lapidárně „le trou“ – díra, která vymezovala místo budoucího obchodniho centra, které tu mělo společně s novou stanici metra vyrůst.

 

V roce 1974 se stal prezidentem Valéry Giscard d’Estaign, který zrušil původní projekt nadzemního obchodního centra, rozhodl o jeho přesunutí do podzemí a o vytvoření parku. Stavba podzemního a částečně i nadzemniho komplexu s názvem Le Forum podle nového projektu architekta Clauda Vasconiho byla zahájena po roce 1975.

V roce 1977 byla otevřená nová přestupní stanice, v roce 1979 potom i nákupní a zábavní centrum. Teprve až v roce 1986 byl dokončen park, typický svými zelenými kovovými pergolami, mezi budovami Fora a obchodní burzou.

 

Takto jsem Le Forum a park vyfotila v roce 2004. Ve stejném roce bylo rozhodnuto o modernizaci a přestavbě celého areálu a byla vypsaná architektonická soutěž.

Musím přiznat, že v podzemí nákupního centra jsem byla všeho všudy dvakrát; neměla a nemám to místo ráda a vyhýbám se mu, jak jen můžu, včetně stanic metra a RER. Když se teď ovšem dívám na tuto fotku, skoro je mi líto, že Forum zmizelo. Nakonec se mi začíná i líbit, ve srovnání s tím, co se z něj po „modernizaci“ stalo.

Tady jsme v roce 2010. V dubnu začíná demolice Fora i zařízení parku (a další několikaletá noční můra pro ty, kdo bydlí v okolí). Stavbu nového vstupu do metra a vybavování nového parku jsme na blogu v uplynulých letech sledovali téměř v přímém přenosu (např. TADY nebo TADY).

Podle vítězného projektu architektů Patricka Bergera a Jacquese Anziuttiho měl být nový vstup do metra a do obchodního centra přikryt střechou, která dostala název La Canopée; tak se nazývá horní vrstva pralesa, která udržuje ekosystém a zaručuje biodiverzitu. Stavba střechy začala v roce 2013, dole na fotkách vidíme její stav v roce 2014.

 

 

 

Srpen 2014

 

 

 

Srpen 2014

 

 

 

Červen 2016

 

La Canopée s celým rekonstruovaným podzemním komplexem byla slavnostně uvedená do provozu 5. dubna 2016. Některé obchody však nebyly otevřené ještě ani v červnu.

Rekonstrukce se ovšem netýkala podzemních chodeb a přechodů mezi jednotlivými nástupišti metra a RER, tam to pořád vypadá stejně děsivě.

Celá stavba měla původně stát 250 milionů eur, nakonec se vyšplhala na 918 milionů (že by sestřenka naší Blanky?). Jen samotná Canopée vyšla na 216 milionů eur.

No, a jak to teď říct kulantně. Nelíbí se to skoro nikomu. Navíc se brzy po slavnostním otevření zjistilo, že střecha, jejímž hlavním proklamovaným cílem bylo ochránit cestující před sluncem a špatným počasím, jednoduše teče. Dělají se pod ní louže.

 

 

 

Zatímco nový vstup do metra s nákupním centrem už slouží, teď je řada na dokončení nového parku. V jeho části mezi chórem kostela sv. Eustacha a Canopée se zatím ještě pracuje, ale mezi bočním portálem a burzou vznikl park už před dvěma lety. Dostal název Jardin Nelson Mandela a mezitím už stačil docela slušně zarůst.

Obligátní otázka nakonec: jak se vám nová úprava Les Halles líbí?

Mně osobně je hlavně líto, že v 70. letech na tomto místě Pařížané nezachovali aspoň jeden nebo dva pavilony, které by dnes byly určitě dobře využitelnou atrakcí. 

 

Černobílé fotografie jsem si vypůjčila na stránkách Paris unplugged i jinde na internetu. Ostatní jsou moje.

 

 

 

 

Ti, co znají Paříž trochu víc, si toho domu už určitě všimli. Stojí na jedné z nejrušnějších pařížských ulic a výzdobou své fasády do daleka ukazuje, že je jiný, než ty okolní. Průčelí má nezvyklou barevnou výzdobu, která se čas od času mění, a zve k návštěvě uměleckých ateliérů, kterých tady od sklepa až po podkroví najdete nepočítaně.

Ateliéry vznikly z bývalého uměleckého squatu, který se tady nelegálně zabydlel už v roce 1999. Ještě si pamatuji zdi budovy, počmárané nápisy a tagy, a boje o vystěhování nezvaných nájemníků. To se dlouho nedařilo, až v roce 2002 dům odkoupila pařížská radnice, nechala ho zrekonstruovat a dřívější squat zlegalizovala tím, že s umělci v roce 2009 uzavřela nájemní smlouvy za symbolické nájemné.

Upřímně řečeno, nejsem zrovna příznivce takového způsobu jednání, pořád ještě si myslím, že si nikdo nemůže nic brát od jiných násilím (a chování typu Klinika prostě uznat nemůžu), proto jsem o tomto místě zatím ještě nepsala. Ti, kteří tady působí dnes, už však většinou s původními okupanty nemají nic společného a koneckonců, taková umělecká komunita, pokud působí legálně, je mi sympatická. Čas od času se tam v době, kdy je dům otevřený pro veřejnost, zastavím a na jednu takovou návštěvu vás dnes vezmu sebou.

V ateliérech působí na šesti patrech kolem třiceti umělců. Čas od času se tady střídají, jezdí sem i cizinci na stáže, a vy tak můžete pokaždé pozorovat při práci jiné lidi (i když nechápu, jak se v tom zmatku dokáží soustředit).
O tom, že tady pracují hodně nekonformní umělci, se můžete přesvědčit nejen uvnitř ateliérů, ale už rovnou na schodišti.

1. obvod, 59 rue de Rivoli

Pro veřejnost je otevřeno denně kromě pondělí od 13 do 20 hod

Vstup zdarma

Zahradu Královského paláce jsem tady ukazovala už několikrát. Kromě toho, že je půvabná a je hned po ruce, když se člověk v centru potřebuje na chvíli v klidu posadit, mě sem táhnou i výstavy moderního umění, které se tady pravidelně konají. Některé z nich jsme tady v minulosti viděli. Tu letošní jarní, na které výtvarník Michel Goulet vystavoval speciálně upravené zahradní židle, jsem sem dát do konce výstavy nestihla, ale vzhledem k tomu, že tyto židle v zahradě zůstávají i nadále, podíváme se na ně dnes. 

Toto je pařížská klasika, kterou tady, v zahradě Královského paláce, najdou návštěvníci už od minulého století. Dole vidíte, jak je výtvarník upravil.

Židle, spojené vždy po dvou, jejich autor nazval Les confidents, Důvěrníci. Na malé ploše, která spojením židlí vznikla, jsou umístěné různé předměty, které se v parku obvykle mohou hodit – kniha, dalekohled, jablko, sáček se svačinou nebo kus stavby z Lega, až na to, že tady jsou z bronzu. Na opěradlech židlí jsou vyřezané úryvky z děl různých básníků a spisovatelů.

Jardin du Palais Royal
1. obvod, vstup place Colette a další menší vstupy po celém obvodu zahrady

Jak se tam dostat: metro Palais Royal Musée du Louvre (linka 1 a 7)

 

Nejnovější pařížská instalace umělce, který si říká jen zkratkou JR, je k vidění v těchto dnech v Louvru. Třiatřicetiletý fotograf a streetartista, který v loňském roce svými fotografiemi lidských obličejů ozvláštnil Panthéon při jeho rekonstrukci (viděli jsme to TADY), nechal optickým trikem zmizet pyramidu na nádvoří Louvru. Samozřejmě k dokonalé iluzi je nutné najít ten správný úhel a vzdálenost z place du Caroussel.

Skvělý nápad a bezvadný fór, který je k vidění, bohužel, jen do 27. června. 

Jak se tam dostat: metro Palais Royal Musée du Louvre (metro 1 a7)

 

Na tu velkou budovu v těsné blízkosti Louvru už se mě ptalo několik lidí. Tyčí se jen přes ulici od hlavního průčelí Louvru jako velký monolit, rozčleněný arkádami, které běží po celém jejím obvodu. Málokdo z turistů ví, co se v něm skrývá, a ještě méně z nich vezme za kliku a vstoupí dovnitř. Přece však stojí za to tam nakouknout – už jen proto, že dny této instituce jsou – zdá se – sečteny a brzy by měla být zahájená rekonstrukce, která budovu a její využití změní. 

 

Budova byla postavená v roce 1852 jako hotel při příležitosti Všeobecné výstavy. V jejím přízemí byly umístěny luxusní obchody, které měly takový úspěch, že se tehdejší vlastníci rozhodli hotel přestěhovat jinam a věnovat budovu jen nákupům. V roce 1877 zde tak bylo po rekonstrukci otevřeno první ohromné obchodní centrum, tehdy nevídaná věc, která nabízela návštěvníkům na 10 000 m2 obchody s tím nejluxusnějším zbožím, které si dokázali představit. Tyto obchody tady vydržely skoro sto let až do roku 1974, kdy bylo celé centrum zavřeno a podstoupilo důkladnou rekonstrukci. Po ní zde nový majitel otevřel v roce 1978 první kryté obchodní centrum starožitností. Svoje obchody a pobočky v něm otevřelo na třech poschodích dvě stě padesát obchodníků, kteří nabízeli nejen starožitný nábytek a obrazy, ale také sochy, šperky, historické zbraně, mince, staré hračky, porcelán a sklo, starý bytový textil nebo třeba i starožitné vycházkové hole. Historie nabízeného zboží pokrývala období od antiky až do 60. let minulého století.

Zhruba před dvěma lety začal pomalý úpadek tohoto místa luxusu a centrum se začalo pomalu vyprazdňovat. Někteří obviňují vlastníka budovy (kterým je společnost, vlastnící – kromě jiného – i slavný koncertní sál Olympia), že ji úmyslně nechává chátrat a že se mu odchod starožitníků hodí v jeho plánech na otevření komerčního nákupního centra. Pokud to byl skutečně jeho úmysl, podařil se mu dokonale. Na konci loňského roku zde zůstalo jen devět otevřených obchodů.
Pojďme se tedy podívat dovnitř, dokud je čas. 

 

Symbolem instituce jsou dva lvi, jejichž kamenné zobrazení najdeme ve vstupních prostorách

Na první pohled zde není žádné úpadek znát. Vstupní hala je vyzdobená, nasvícená, hostesky sedí na svých místech. Ty obchody, které jsou ještě otevřené, mají výlohy plné zajímavých a drahých starožitností.

Briliantové náušnice byly překrásné a zdálo se, jako by chtěly ke mně (no ano, dokázala bych je unosit) – já jsem však vzhledem k jejich ceně raději ostřila na nápis na krabičce, který mě zaujal ještě víc: Prague – Vienne – Carlsbad.

 

Pokud člověk udělá čelem vzad, naskytne se mu jiný pohled – na řady prázdných obchodů, mezi kterými se až bojí. I tady však funguje plně osvětlení a uprostřed té prázdnoty pod skleněnou střechou tiše popojíždějí schody do prvního patra, kde ve šťastnějších dobách fungovaly další obchody i výstavní sály (jednou jsem tady viděla zajímavou výstavu o historii opia, se všemi starožitnými pomůckami, které k jeho používání byly potřeba). 

 

 

 

Zatím jsem nikde nenašla informaci o tom, kdy přesně by Le Louvre des Antiquaires měl zavřít. Podle loňského článku v Le Figaro se zdá, že ti, kteří v paláci ještě zůstávají, zatím stále odolávají nabídkám vlastníka, který jim nutí vysoké odstupné, jen aby je odtud dostal pryč i přes stále platné nájemní smlouvy. Už se však objevily zprávy, že nové obchodní centrum, plné běžného, byť luxusního zboží (hlavně hadříků, kabelek, parfémů a šperků), by mělo být otevřeno v roce 2018.

No a pokud se vám dovnitř nechce, můžete vyzkoušet aspoň mírně macdonaldizovanou čajovnu pod podloubím. Je sice předražená, nabízí však na jedné straně pohled na Louvre a na druhé na Královský palác.
 

 

Le Louvre des Antiquaires
1. obvod, 2 place du Palais Royal

Otevřeno denně kromě pondělí, samozřejmě dokud nezavřou kvůli rekonstrukci 

 

Jak se tam dostat: metro Palais Royal Musée du Louvre (linka 1 a 7)

 

…nikoliv jízdním, ale ruském, jsme se ocitli přesně před rokem. Silvestrovské dopoledne bylo slunečné a jasné a protože před ruským kolem na place de la Concorde nestála žádná fronta, splnila jsem si další přání a zároveň odškrtla další splněné předsevzetí.

 

S dnešním přáním hezkého a příjemného nového roku 2016 mě napadá, že vám sice svezení na této pařížské atrakci můžu jen doporučit, ale současně vám přeji, abyste v příštím roce nebyli pořád v jednom kole, abyste nebyli moc dole a moc nahoře, abyste viděli do dálky, co vás čeká, ale aby se vám z té jízdy nezatočila hlava.

 

Výhledy z kola určitě stojí za to a byl to hlavní důvod, proč jsem dlouho čekala na hezké počasí

V kabině jsem dost poskakovala, abych si stihla vyfotit všechno, co jsem chtěla – ovšem přesně jen do chvíle, než jsem si všimla těch chabých dvířek. Závratěmi sice netrpím, ale představa, že mě v té výšce chrání jen tohle, moc veselá nebyla – a pak už jsem radši jen způsobně seděla.

A teď už jen někdy večer ještě jednu jízdu s výhledy na noční osvětlení a mám splněno a odškrtnuto. A co vy, už jste se na něm svezli?

 

 

Ten starodávný obchod v těsné blízkosti Les Halles jsem už viděla u několika pařížských blogerů. A pak, když jsem v jednu letní sobotu hledala něco úplně jiného, jsem zvedla hlavu a najednou jsem před ním stála. Zlacený nápis na zeleném vývěsním štítu napovídá, že se tady provádí „hubení škodlivých zvířat“. A tu výlohu, tu prostě musíte vidět.

Julien Aurouze založil svoji firmu v roce 1872 ve čtvrti, kde jeho služby byly víc než potřebné. Jen pár metrů od jeho krámku tehdy začínala ohromná tržnice Les Halles, slavné „břicho Paříže“, které bylo rájem pro krysy, potkany a jinou škodlivou havěť.

Firma přežila přestěhování tržnice na periferií i její zbourání. Dnes už čtvrtá generace rodiny Aurouze nabízí v obchodě i na svých stránkách tzv. 3D – deratizaci, desinsekci a desinfekci. A taky boj proti holubům.

Teď mě napadá, že je to asi jen pro silnější žaludky. Když tak se vy, útlocitnější, už dál radši nedívejte.

Maison Aurouze

1. obvod, 8 rue des Halles

Tento víkend jsou oba moje blogy monotématické. Zatímco na tom pražském je k vidění Královská zahrada s letohrádkem Belveder, v Paříži se podíváme do zahrady Královského paláce. Jako v Praze, i tady najdeme fontánu, květinovou zahradu i vzrostlé stromy – jen ta atmosféra je úplně jiná, stejně jako měřítko.

 

 

Po celé délce zahrady rostou po obou stranách kaštanové aleje. Jejich barevné listí navozovalo podzimní náladu už před třemi týdny, přestože uprostřed zahrady kolem fontány ještě kvetly růže.

 

Ve střední části mezi sloupořadím, které odděluje zahradu od nádvoří bývalého Královského paláce, najdeme dvě fontány s mísami, na kterých jsou navršeny ocelové koule. Autorem je Pol Bury, který je vytvořil v roce 1985.

 

 

Nádvoří bylo ten den dobře střežené, na náměstí před vstupem se totiž zrovna konala nějaká demonstrace.

Zahrada je ze tří stran lemována podloubím s oblouky, odděleným mřížemi s typickými zlatými hroty, podle nichž se dá zahrada na všech fotkách poznat na první pohled

 

 

 

 

V podloubí najdeme kolem dokola jeden maličký krámek vedle druhého. Prodává se v nich především umění, starožitnosti, knihy i móda. Samozřejmě nechybí ani restaurace.

 

Na jednom sloupu podloubí najdeme pamětní desku, která připomíná účast československých dobrovolníků ve francouzské armádě v 1. světové válce. O historii této československé kolonie ve Francii si můžete přečíst TADY.

 

 

Kdybyste desku hledali, najdete ji po pravé straně hned na kraji (s nádvořím za zády)

 

 

V zahradě se až do listopadu koná zajímavá výstava kamenných artefaktů, na kterou se podíváme příště.

1. obvod, place Colette

Jak se tam dostat: metro Palais Royal (linka 1 a 7)

O visacích zámcích, které hyzdily v posledních letech romantickou lávku pro pěší, vedoucí od Louvru k Francouzskému institutu, jsem tady už psala, stejně jako o původu té morové nákazy, která se šíří světem a nevynechá jediné historické zábradlí (včera jsem objevila zámek i nahoře na věži Sacré Coeur).

Stejně tak jsem se tady už zmiňovala o tom, že se loni v létě zábradlí pod váhou zámků zbortilo (váha všech zámků na mostě byla odhadovaná na 53 tun), bylo nahrazeno ošklivými překližkovými panely a čekalo se na další řešení. K tomu došla pařížská radnice letos v červnu, kdy nechala na most nainstalovat překližkové desky, pomalované graffiti. Autory jsou umělci, kteří si říkají Jace, El Seed, Brusk a Pantonio, kteří vytvořili na zakázku pařížské radnice pomalované panely s motivy některých pařížských památek i klišé a taky fenoménu zámků.

Jak se to podařilo, na to hned podíváme.

Upřímně řečeno, žádná velká krása to není. I toto řešení je však dočasné – to definitivní počítá s umístěním plexiskla po celé délce mostu, aby znovu vynikla jeho konstrukce a současně nebylo možné na ně nic věšet. Teď radnice jen čeká na to, až si lidé zvyknou, že sem žádné zámky nepatří. Tipla bych si, že si ovšem docela počkají, vzhledem k tomu, že je zábradlí na obou koncích mostu zámky pořad obsypané a věší se pořád vesele dál. Stejně tak pořád dál kvete prodej zámků přímo na mostě a dokonce – a to už mi hlava vůbec nebere – se tam objevili i skořápkáři.

Přímo v centru Paříže, jen pár desítek metrů od luxusu place Vendôme a od vznešenosti place de la Concorde, stojí kostel Nanebevzetí Panny Marie, který slouží jako hlavní kostel polské menšiny v Paříži.

 

 

Kostel postavil v letech 1670 – 1676 řád sester Nanebevzetí Panny Marie na místě domu, který jim dali k dispozici jezuité. V roce 1884 byl řád vyhnaný z Francie a nedlouho potom kostel začal sloužit polským věřícím, především emigrantům, kteří do Francie uprchli po potlačení povstání v roce 1831 (kdy se polští důstojníci snažili vybojovat svobodu pro tehdy neexistujícího Polsko proti ruskému caru, který ho prakticky anektoval).

Architekt Charles Errard se inspiroval antikou a italskou renesancí a vytvořil okrouhlou stavbu ve tvaru rotundy s vysokou kupolí. Průčelí tvoří trojúhelníkový fronton, nesený šesti sloupy s korintskými hlavicemi.

 

Pamětní deska v kostele připomíná tragickou smrt bývalého polského prezidenta. Přímo před vstupem do kostela stojí bysta dalšího slavného Poláka.

V budově, přiléhající po levé straně ke vchodu, funguje polská restaurace s typickými polskými jídly, údajně za velmi příznivé ceny. V neděli prý prodávají i polské koláče, ale ani jedno z toho nemám ověřené a vyzkoušené.

1. obvod, 263 bis rue Saint Honoré

 

Jak se tam dostat: metro Concorde (linka 1, 8 a 12)