V blízkosti Les Halles, těsně vedle Obchodní burzy, nás zaujme zvláštní sloup. Zdálky vypadá jako běžný antický dórský sloup, zblízka ovšem zjistíme, že má na vrcholku podivnou kovovou konstrukci.
Sloup byl dříve součástí paláce královny Kateřiny Medicejské, která ho nechala postavit v roce 1574 architektem Jeanem Bullantem jako astronomickou věž. Sloup čněl nad Paříží a měl připomínat Pařížanům stále existující moc královny matky poté, co její manžel, král Jindřich II., zemřel v roce 1559 v turnaji. Po jeho smrti se v roli krále vystřídali tři jeho synové – dva z nich, František II. a Karel IX., vládli ve velmi mladém věku a brzy zemřeli. Královna matka byla zvyklá rozhodovat za ně, byla proto nepříjemně překvapená, když se její třetí syn, Jindřich III., během jehož vlády postavila palác i sloup, rozhodl zbavit ji moci).
A proč je sloup tak těsně spojen právě s burzou? Palác Soissons, sídlo královny matky Kateřiny Medicejské, byl se sloupem spojen dvěma tajnými dveřmi, z nichž jedny údajně vedly přímo do královniny komnaty.
Palác Soissons, vpravo vzadu vykukuje sloup
Palác byl zbourán v roce 1748 a na jeho místě byla v roce 1760 postavena Tržnice s obilím, přestavěná v roce 1889 na Obchodní burzu. Sloup byl zachráněn před zbouráním osvíceným kronikářem Bachaumontem, který ho zakoupil a poté daroval městu.
Sloup je vysoký 31 metrů, široký 3 metry a uvnitř se skrývá točité schodiště se 147 schody, vedoucími na vrcholek, kde se na široké základní desce, se stranami 4 metry dlouhými, jejíž rohy míří do čtyř světových stran, nacházela astronomická základna. Královna na ni často stoupala se svým italským astronomem Cosimem Ruggierim a pozorovala oblohu.
Sloup byl ve své době zdoben nejen 18 žlábky, ale i královskými liliemi, rohy hojnosti, korunami a květinami, které dnes bohužel nejsou už příliš viditelné. Od roku 1862 je sloup zapsán na seznamu historických památek.
Sloup měl pravděpodobně také připomínat památku krále Jindřicha II. Vyplývá to z propletených monogramů H a C (Henri a Cathérine), které jsou na sloupu dodnes dobře vidět.
V dolní části sloupu je vsazena ozdobná deska se znakem Paříže a s latinským textem o historii sloupu. Na začátku 19. století byla u paty sloupu zřízena kašna – později byla opět zrušena a dnes už ji tu nenajdeme.
Dnes je sloup obklopen stavebními ohradami, za kterými probíhají práce na rekonstrukci zahrady Les Halles.
Les Halles, Rue de Viarmes
Jak se tam dostat: Metro Les Halles nebo Louvre-Rivoli
Cour des Shadoks – Dvůr Shadoks
V sérii dvorků ve čtvrti za Bastilou budeme pokračovat dvorem, který má pro nás tak trochu zvláštní a záhadné jméno. Získal ho podle velmi známého francouzského kresleného seriálu Les Shadocks, který vznikl v druhé polovině 60. let a jehož tvůrce Jacques Rouxel tady bydlel.
Oproti některým jiným v okolí je tento dvůr dobře udržovaný a po rekonstrukci v roce 1998 je jedna jeho část zastřešená. Kulatý znak se „Shadoky“ na skleněné střeše vytvořil na Rouxelovu žádost Bertrand Biss, který je i autorem počítačové hry se „Shadoky“.
Les Shadoks jsou bytosti, podobné ptákům s velkým zobákem, dlouhýma nohama a krátkými křidélky, kteří jsou mimořádně zlí a omezení. Jejich paměť je schopná podržet jen čtyři věci, takže když se naučí nějakou další, jednu z těch předchozích zapomenou. Přesto se pouštějí do složitých filozofických a sociologických projektů – z toho potom vyplývají různé komické situace, které staví na hlavu veškerou logiku. Žijí na své planetě Shadok a bojují se svými nepřáteli z planety Gibi, které chtějí porazit tím, že na své planetě najdou zdroj paliva, které jim pomůže dostat se na Zemi. Proto musí „Shadokové“ pořád pumpovat, aby se k tomuto zdroji dostali.
Les Shadoks provázeli dětstvím celou jednu generaci Francouzů. Jejich kouzlo je založené na humoru, který občas popírá veškerou logiku.
Pro představu toto jsou první dva díly první řady seriálu z roku 1968:
Vrátíme se ale na dvůr, který nese název slavného seriálu. Jako všude jinde v okolí, i tady najdeme dílničky na výrobu nábytku, designerské ateliéry a malé obchůdky. To vše malebně zabalené do popínavé zeleně, keřů a rostlin v květináčích, které stojí všude, kam se podíváte.
71 Rue du Faubourg Saint-Antoine
Jak se tam dostat: Metro Bastille nebo Ledru Rollin
Pekárna Coquelicot
Jen kousek od stanice metra Abbesses, o které jsem psala minule, leží jedna z mých nejoblíbenějších pekáren v Paříži – Coquelicot, v češtině Vlčí mák. Samozřejmě, že pařížské pekárny jsou pojmem samy o sobě a ve všech najdete čerstvé a nadýchané pečivo, tato je ale skvělá i proto, že vám tady naservírují i různé nápoje, takže její návštěvu můžete spojit se snídaní nebo svačinou. V teplém počasí mají venku pár stolečků, od kterých se tak dobře pozoruje okolní hemžení.
Pokud je ošklivo, můžete se posadit v zadní části obchodu nebo v prvním patře, které slouží jako malá restaurace, kde dostanete i polévky, sendviče a saláty za slušné ceny.
Montmartre, 24 rue des Abbesses
Metro Abbesses
Stanici metra Abbesses na lince 12, která je nejhlubší stanicí pařížského metra, najdete na stejnojmenném náměstí Place des Abbesses (které získalo svoje jméno podle abatyší kláštera benediktýnek, který stával v místech dnešního náměstí). Leží 36 metrů pod zemí a s povrchem ji spojují dvě točitá schodiště a výtah. Byla otevřená 31. října 1912 a zaujme především svým secesním vstupem, navrženým architektem Hectorem Guimardem. Tento vstup na Montmartru, který sem byl přenesen až v roce 1972 ze stanice Hôtel de Ville, je poslední originální svého typu (podobný originální secesní typ najdete ještě na Porte Dauphine), všechny ostatní v Paříži jsou jen novější kopie.
Stanice stojí na půvabném náměstíčku Place des Abbesses a projde jí téměř každý návštěvník Montmartru
Pokud na tuto stanici přijedete z centra, nebudete ničím překvapeni. Je sice po nedávné rekonstrukci krásně obložená keramickými dlaždicemi podle původního návrhu, ale pořád je to jen jedna ze starších stanic. Nahoru můžete vyjet výtahem, ale pokud máte aspoň trochu síly, vydejte se po schodech pěšky. Tam totiž čeká to nejzajímavější.
Schodiště vedoucí směrem nahoru je od své rekonstrukce v letech 2006-7 vyzdobeno malbami montmartreských výtvarníků z Asociace umělců „Paris-Montmartre“, které nahradily předchozí nevábné graffiti.
Takto vypadalo schodiště před posledními úpravami…
… a tak vypadá dnes.
Najdete tady namalované také scény z nejznámějších míst na Montmartru.
Už tam budem!
Žluté kytky znamenají konec schodiště!
Pokud půjdete pěšky i dolů, druhé schodiště je jiné. Místo maleb na něm najdete fotografie Montmartru, které vytvořil montmartreský fotograf Jacques Habbas. Pro toho, kdo odtud metrem odjíždí, to může být poslední pohled na tato půvabná místa.
Dolů to jde snáz, ale stejně je to hloubka. 36 metrů zkrátka není žádná legrace.
Montmartre, Place des Abbesses
Jak se tam dostat: Metro linka 12 Abbesses
Les Invalides – Invalidovna
O Invalidovně se píše v každém průvodci, takže tady můj přínos může být jenom symbolický, nemá cenu opisovat stránky z knih, které vědí víc než já. Spíš jen zveřejním pár fotografií, které sice podrobně nedokumentují, co všechno je tam k vidění, ale možná ukážou atmosféru tohoto místa.
O postavení Invalidovny jako útulku pro invalidní a přestárlé vojáky rozhodl Ludvík XIV. v roce 1670. První z nich se do paláce nastěhovali už za tři roky a v průběhu 17. století jich tam žilo přes 4000 tisíce v podmínkách, odpovídajících částečně kasárnám a částečně klášteru. Vojáci pracovali v dílnách na výrobu nových uniforem, obuvi, koberců a na přepisu a iluminaci knih. Pro ty nemocné byla v jihovýchodní části areálu zřízena nemocnice.
V letech 1676 – 1706 byl v areálu postaven chrám, který byl skleněnou přepážkou rozdělen na dvě části – královský Dóm s ohromnou pozlacenou kopulí a Vojenský kostel (dnes katedrála sv. Ludvíka), který byl určen pro každodenní bohoslužby obyvatel Invalidovny.
Rytina Invalidovny z roku 1683
15. prosince 1840 byly do Dómu přeneseny ostatky Napoleona Bonaparte, který byl od své smrti v roce 1821 pohřben na Ostrově sv. Heleny.
V roce 1871 bylo v areálu zřízeno Muzeum dělostřelectva a v roce 1896 se k němu přidalo Vojenské historické muzeum. Obě tato muzea potom tvořila základ pro vytvoření Muzea armády v roce 1905, které dnes zabírá celý areál. Muzeum je určitě zajímavé, je v něm spousta exponátů z celé vojenské historie Francie, ale upřímně řečeno, protože vojenská historie nepatří mezi moje koníčky, kromě obou kostelů jsem v areálu nic dalšího neviděla, i když by pravděpodobně budovy stály za návštěvu jen samy o sobě. Budu to muset brzy napravit.
Cestou do Invalidovny
Před Invalidovnou
Před Invalidovnou
Pod podloubím čestného dvora
Královská děla na čestném dvoře
Pohled na čestný dvůr a průčelí kostela sv. Ludvíka se sochou Napoleona
Čestný dvůr
Pod podloubím
Kamenný sloup, stojící pod podloubím, v sobě skrývá prsť z bojišť z 1. světové války
Pod touto kopulí odpočívá nejen Napoleon Bonaparte, ale i dva z jeho bratrů (Jerôme a Joseph), jeho syn Orlík (Aiglon) a mnoho francouzských válečných hrdinů ve vysokých vojenských funkcích.
Kopule Dómu byla za dobu své existence již pětkrát pozlacena – naposledy při příležitosti dvoustého výročí Francouzské revoluce v roce 1989. Na pozlacení bylo spotřebováno celkem 550 000 zlatých lístků, vážících dohromady přes deset kilogramů.
Kopule Dómu byla za dobu své existence již pětkrát pozlacena – naposledy při příležitosti dvoustého výročí Francouzské revoluce v roce 1989. Na pozlacení bylo spotřebováno celkem 550 000 zlatých lístků, vážících dohromady přes deset kilogramů.
Interiér katedrály sv. Ludvíka
Musée de l´Armée
Hôtel national des Invalides
Paris 7, 129 rue de Grenelle
Paris 7, 129 rue de Grenelle
Interaktivní prezentace:
Otevřeno: denně kromě prvního pondělí v měsíci
od 10 do 17 hod (v neděli do 17,30) říjen-březen, od 10 do 18 hod (v neděli do 18,30hod) duben-září
Noční prohlídky v úterý do 21 hod, pouze duben-září
Dóm je v červenci a srpnu otevřen až do 19 hod
Vstupné: 9 Euro do všech prostor areálu (není možné si koupit jen vstupenku do Dómu, jako to bylo dřív). Vstup do katedrály sv. Ludvíka zdarma.
Mládež do 25 let ze zemí EU má vstup zdarma (po předložení dokladu)
Jak se tam dostat:
Metro linka 8 – Latour-Maubourg nebo Invalides, linka 13 – Varenne nebo Saint François-Xavier, RER C – Invalides.
Serge Gainsbourg
Zpěvák, herec, skladatel a hudebník Serge Gainsbourg u nás nikdy nebyl tak známý, jak by si zasloužil – ve Francii ale byl a je legendou, která poznamenala celou jednu epochu francouzské hudby – svým talentem, ale i svými výstřednostmi a provokacemi. Myslíte, že žádnou jeho píseň neznáte? Ale ano – alespoň jednu určitě. Tuto:
Tato upoutávka je z filmu, který byl natočený o jeho životě, a který přišel do kin v loňském roce. Běžel i u nás a občas ho ještě někde dávají, je opravdu dobře udělaný a můžu ho jen doporučit.
Píseň La javanaise, kterou se proslavil
Serge Gainsbourg se narodil jako Lucien Ginzburg 2. dubna 1928 v rodině ruských židovských přistěhovalců. Nejdříve se chtěl stát malířem, ale současně byl i skvělým pianistou a nakonec se z něj stal slavný zpěvák, skladatel, hudebník, herec a spisovatel. Celý život trpěl kvůli svému vzhledu, byl malý a ošklivý, ale přesto se stýkal s těmi nejkrásnějšími ženami (měl románek s Brigitte Bardot, oženil se s Jane Birkin, objevil Vanessu Paradis…). Zemřel 2. března 1991 ve věku 63 let.
Píseň „Iniciály BB““ – samozřejmě je tím míněna Brigitte Bardot. Původně jsem sem chtěla dát nějakou písničku, kterou Gainsbourg zpívá s Brigitte, ale ani jedna z těch, které jsou na Youtube, nejde zkopírovat. Pokud vás tedy Brigitte zajímá například jako figurka z comiksu, najdete ji tady:
Serge Gainsbourg bydlel v mondénní čtvrti St-Germain-Des-Prés, která byla v té době stále ještě centrem pařížského uměleckého života. Po jeho smrti zůstal dům opuštěný. Dědičky (manželka Jane Birkin a dcera Charlotte) v něm původně chtěly zřídit muzeum, ale dům je na to údajně příliš malý a nezvládl by nápor zájemců.
Sergeovi ctitelé mezitím dům vyzdobili po svém – celá zeď je pokreslená obrázky a popsaná vzkazy, kterými svůj idol uctívají.
Za tu chvíli, co jsem dům fotila, se u něho zastavil téměř každý druhý kolemjdoucí
„Nikdo se ti nevyrovná!“
Trochu to připomíná Lennonovu zeď na Kampě, že?
A jen tak na okraj, za rohem v Rue des Saints-Pères bydlí další dobrodruh francouzské kultury – Jean-Paul Belmondo, teď už starý a nemocný pán. Třeba ho tam potkáte…
Saint-Germain-Des-Prés, 5bis Rue Verneuil
Jak se tam dostat: Metro St-Germain-Des-Prés
Villa des Platanes – Platanová ulička
Až budete na Montmartru kličkovat mezi sexshopy na Boulevardu Clichy, můžete poblíž Muzea erotiky narazit na palác s velkou kovanou bránou, přes kterou uvidíte halu s těmito sloupy.
Zatoulaná italská renesance? Skoro to tak vypadá. Palác je ovšem mnohem mladší, architekt Jacquot ho postavil až v roce 1895. Pokud by se vám podařilo dostat dovnitř (jde to těžko, průjezd chrání mříž a vrátná je nepříjemná, já jsem měla štěstí, že mě pustil jeden z nájemníků), projdete přes dvůr lemovaný nezbytnými květináči…
… a na konci znejistíte. Není to přece jen Florencie?
Nádherné schodiště se dvěma světlonoši a fasáda ve stylu neomanýrismu s lomenými oblouky štítů a se zdobenými sloupy kolem vstupních dveří jako by se tady, pod Montmartrem, ocitla úplnou náhodou. Při bližším pohledu zjistíte, že dům už má něco za sebou a začíná být trochu ošuntělý, ale přesto je pořád ještě impozantní.
Montmartre, 58 – 60 Boulevard de Clichy
Jak se tam dostat: Metro Blanche nebo Pigalle
Rue Daguerre
Moje oblíbená ulice, možná moje nejoblíbenější v Paříži vůbec, kam bych se z fleku přestěhovala! Chodím sem tak často, jak to jen jde, několikrát jsem tady spala v hotelu a snídala jsem snad ve všech okolních kavárnách – a že jich tady je!
Je to oáza pařížského šarmu, gurmánství, veselosti a lehkosti. Přitom jen za rohem leží rušné náměstí Denfert-Rochereau se stanicemi metra a RER a jejich podzemní sítí křižovatek, konečnou několika autobusů, včetně toho z letiště z Orly, kruhového objezdu kolem známého obřího kamenného lva a vchodem do podzemních katakomb. Do Rue Daguerre nic z toho nedolehne. Tady si můžete na ulici v klidu vybírat sýr k večeři, hrozny nebo pomeranče, ústřice a ryby, bagetu a zákusky. První část ulice totiž patří obchodům s potravinami, které mají svoje stánky až na ulici. A je z čeho vybírat!
Moje oblíbená kavárna
Až se posilníte v kavárně, jdeme na nákup. Jídla je tady tolik, až se člověku sbíhají sliny.
Bohužel, když jsem tady minule fotila, můj oblíbený Dům těstovin – La Maison de la pâte – ten s tou zelenou plachtou – byl dočasně zavřený. Jinak bych určitě vyfotila ten výběr domácích, ručně vyráběných plněných i hladkých těstovin, který tady mají.
V ulici je samozřejmě i spousta restaurací, bister a kaváren. Tato palačinkárna s názvem La belle ronde v čísle 19 je dobrá a současně je to jedna z nejlevnějších možností, jak se v okolí najíst. Většinou se sedí na tomto roztomilém dvorečku, ale pokud je ošklivě, ani „plastový“ interiér není špatný.
Jeptišky a „Pekelná kavárna“…
V druhé polovině ulice se charakter obchodů mění. Sice tu pořád ještě narazíte na pekárny, kavárny a restaurace, ale je tu i spousta jiných obchodů – a podotýkám, že pro normální Francouze, nikoliv pro turisty. Hračkářství, knihy, železářství, autoškola, drogerie, kadeřník…
… dokonce i tento roztomilý obchod s tahacími harmonikami.
V růžovém domě až téměř na konci ulice bydlí slavná filmová režisérka, dokumentaristka, fotografka a sochařka Agnès Varda. Neprozrazuji žádné tajemství, ona sama svoje bydliště nijak netají.
Hned naproti jejímu domu je tento obchod, kde si můžete koupit CD s jejími filmy, plakáty a knihami
To je Agnès Varda. Narozená v Belgii v roce 1928, za více než 55 let své kariéry natočila spoustu hraných a dokumentárních filmů, které u nás běžely většinou jen v klubových kinech. Pamatuji si, že nejvíc ze všech na mě před lety zapůsobil její film Bez střechy a bez zákona (Sans toit ni loi), natočený podle skutečného příběhu dívky, která odešla z domova, toulala se vesnicemi a nakonec zemřela vyčerpáním jen pár metrů od obydlených domů.
Když Agnès Varda natočila svůj poslední, autobiografický film Agnesiny pláže, v rámci jeho propagace uspořádala v ulici přímo před svým domem happening, na který nechala navézt písek a se svými spolupracovnicemi tady úřadovala.
Upoutávka na Agnesiny pláže
Pokud vás Rue Daguerre zaujala a mluvíte francouzsky, možná vás bude zajímat, že v knihovně Francouzského institutu ve Štěpánské ulici existuje CD s prvním slavným filmem této režisérky Cléo od 5 do 7. Film je hezký, a navíc jako bonus je na CD i krátký dokumentární film Les Daguerréotypes – ten Agnès Varda natáčela v sedmdesátých letech přímo ve své ulici a popisovala v něm místní bizarní postavičky, většinou majitele obchůdků. Dvacet let poté se na stejná místa vrátila a ukazuje nám, jak se místa a lidé změnili.
Jak se tam dostat: Metro Denfert-Rochereau
Nejstarší strom v Paříži
Na břehu Seiny, přímo naproti katedrále Notre-Dame za mostem Pont de Double, najdete malé náměstí s parčíkem, vytvořené v roce 1928, které nese jméno prvního francouzského ministra práce, René Vivianiho. Uprostřed náměstí stojí prastarý řeckokatolický kostel Sv. Juliána mučedníka (Saint-Julien-Le Pauvre) z přelomu 12. a 13. století. Přímo u jeho zdi roste nejstarší strom v Paříži. Je to trnovník akát, robinia pseudoacacia, který tady byl zasazený botanikem Jeanem Robinem v roce 1602. Tehdy se tady rozkládala královská botanická zahrada a akát je jejím posledním pozůstatkem.
Strom je vysoký 15 metrů a jeho obvod je 150 cm
Akát je přímým potomkem stromu, který byl přivezený z Ameriky. Tam ho objevil botanik Jean Robine, po kterém je strom pojmenovaný, v roce 1601 ho přivezl do Paříže a zasadil na Place Dauphine. Jeho odnož byla o rok později zasazená tady, na Square Viviani. Původní akát na Place Dauphine už dávno neexistuje.
Akát je tak starý, že ho musí držet betonová opora
U zdi kostela najdeme různé pozůstatky staré stavby (zdivo a balustrády), které pochází pravděpodobně z pobočného křídla nemocnice Hotel-Dieu, která stála až do roku 1909 vedle Notre-Dame. Je tu také stará studna z 12. století, která se dřív nacházela přímo v kostele sv. Juliána mučedníka.
Od stromu je jeden z nejkrásnějších pohledů na Notre-Dame
Uprostřed parku stojí bronzová fontána, kterou vytvořil sochař Georges Jeanclos v roce 1955
Fontána je poctou sv. Juliánovi, který je známý pro svůj soucit s mrtvými
Latinská čtvrť, Square Viviani
Jak se tam dostat: Metro nebo RER Saint-Michel – Notre Dame
Cour des Bourguignons – Dvůr Burgunďanů
Jen kousek od pasáže U bílé koule, o které jsem psala minule, je další zajímavý dvorek – no, pro svoji rozlehlost spíš dvůr. Vznikl v roce 1855 poté, co obchodník se dřevem Charles-August Holland koupil dva domy, jeden v Rue du Faubourg Saint-Antoine a druhý v protilehlé Rue du Charenton, a spojil jejich zadní trakty. Na vzniklém prostoru pak vystavěl skutečný první „průmyslový dvůr“. Skládal se z Hollandových ohrad se dřevem a z nábytkářských dílen firmy Krieger, poháněných parou – z té doby tu dodnes zůstal 32 metrů vysoký komín. Nejzajímavější částí dvora, dobře viditelnou od vstupu z Rue du Faubourg Saint-Antoine, jsou však sociální dělnické byty, které tu byly postaveny pro zaměstnance dílen.
Dvůr, který byl nedávno zrekonstruován a který je zapsán na seznamu historického dědictví, je dokladem industriální činnosti v této části Paříže v druhé polovině 19. století.
Bohužel jsem nevypátrala, proč se dvůr jmenuje zrovna takto, nabízí se vysvětlení, že jeho zakladatel nebo majitelé nebo nájemci pocházeli z Burgundska, ale to jsou jen moje dohady.
Průčelí z Rue du Faubourg Saint-Antoine je z let 1870-80 a je velmi zdobné
Průjezd je v pracovní době stále otevřený a můžete v něm obdivovat nástěnné malby a staré informační panely. Komín je vidět už z dálky.
Mříž, která chrání vstup na dvůr, je v pracovní době otevřená, takže se dá bez problémů projít až do Rue du Charenton. Po stranách dvora bývaly sociální dělnické byty. Nevím ovšem, jestli jsou tak klasifikovány ještě dnes…
Čtvrť Quinze-Vingts, 74 Rue du Faubourg Saint-Antoine nebo 59-61 Rue de Charenton
Jak se tam dostat: Metro Ledru Rollin
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.