Na konci minulého článku o Muzeu panenek jsem se zmínila o parku, který leží v jeho těsné blízkosti. Dnes se do něj podíváme, protože je poměrně zajímavý. Konec konců, můžete si v něm odpočinout třeba i po návštěvě Centra Pompidou, které leží hned za rohem.
Malý park, vklíněný mezi starými paláci, býval dříve zahradou paláce Saint-Aignan, ve které se dnes nachází Muzeum židovského umění a historie (o tom si můžete přečíst TADY). V červenci 2007 byl park slavnostně otevřen pro veřejnost pod názvem Zahrada Anny Frankové. Je jen logické, že park, patřící k paláci, v němž sídlí židovské muzeum a který měl předtím židovské obyvatele, nese název po nešťastné židovské dívce Anně, která se s celou svojí rodinou skrývala v zadním traktu domu v Amsterdamu – dokud je někdo neudal, nenašlo je gestapo a dokud všichni neskončili v koncentračním táboře, kde pár měsíců před koncem války všichni, kromě Annina otce, zahynuli. Deník, který si Anna psala, vyšel po válce a dodnes nás dojímá.
Anne Franková
Park je rozdělen do tří částí – ta první je nejmenší, tvoří vstup do dalších částí a je vysázena hustými keři
Druhá část, sousedící těsně s palácem Saint-Aignan, je pojatá jako klasická palácová zahrada ze 17. století (tady bohužel teprve čeká na jarní úpravu)
Ve třetí, zadní části je dětské hřiště (to jsem raději nefotila, bylo tam poměrně plno a maminky se už tak divně koukaly, co tam dělám bez dítěte a s foťákem) a tzv. jardin partagé, společná zahrada se záhonky, o které se starají obyvatelé okolní čtvrti
Vrátíme se ale do první části, kde se skrývá to nejzajímavější. Přímo naproti domku správce zahrady najdeme malý kaštan, obehnaný plůtkem. Není to jen tak obyčejný stromek, je to výhonek kaštanu ze zahrady amsterdamského domu, v němž se Anna Franková skrývala. O kaštanu, který pro ni ve skrýši představoval jediné spojení s přírodou, se několikrát zmiňuje i ve svém deníku („Dokud existuje, tak mi zbývá naděje“). Výhonek byl v Paříži zasazen při příležitosti otevření parku.
Zajímavostí je, že původní, sto padesát let starý, nemocný a poškozený kaštan v Amsterdamu v srpnu loňského roku nevydržel nápor vichřice a zřítil se. I v Amsterdamu však už stačili předpěstovat výhonek, který je určen na místo původního stromu.
Baziliku Saint-Denis najdete na stejnojmenném předměstí na severu Paříže. Byla postavená na místě, kam údajně došel mučedník svatý Denis s hlavou pod paží poté, co mu ji na Montmartru v roce 272 sťali (přečíst si o tom můžete TADY). Na místě, kde dnes stojí bazilika, se už v dávné minulosti rozkládal starý galsko-románský hřbitov. Pozemky v roce 475 koupila sv. Geneviève a nechala na nich vybudovat kostel. Do něho byly kolem roku 630 přeneseny ostatky sv. Denise, sv. Rustiqua a sv. Eleuthera a kolem něj bylo vybudováno rozlehlé benediktýnské opatství, které se stalo postupem času nejbohatší a nejproslulejší ve Francii. Už tehdy zde byli pohřbívání členové královských rodů a v době dynastie Kapetovců kostel, který byl mezitím několikrát rozšířen a přestavěn, získal privilegium, že se stal oficiálně pohřebním místem francouzských králů. Jsou zde pohřbeni prakticky skoro všichni králové, kteří Francii vládli během dvanácti století, od Dagoberta až po Ludvíka XVIII. (konkrétně by to mělo být 43 králů, 32 královen a 63 princů a princezen).
Zajímavostí je, že v roce 1793 se revolucionáři ve svém boji proti všemu královskému nezastavili ani před tímto pohřebištěm a většinu hrobek zničili a vybrakovali a pozůstatky naházeli do společné jámy. Ty nejcennější hrobky se ovšem potají podařilo zachránit, odvézt do Paříže a schovat v klášteře Malých augustiniánů, odkud je zpět do Saint-Denis nechal převézt až Ludvík XVIII. v roce 1816.
Gotická stavba tak, jak ji vidíme dnes, pochází z 12. – 13. století. O její rozšíření se tehdy zasloužil abbé Suger, který nechal postavit fasádu a vztyčit dvě věže, postavit chór a kryptu. Byla to doba největšího rozvoje katedrály, další práce se postupem dalších století zastavily a katedrála byla špatně udržovaná a chátrala. Při rekonstrukci po řádění revolucionářů na konci 18. století byla katedrála opravována tak chvatně a nevhodně, že došlo ke zřícení levé věže, pocházející ze začátku 13. století. To narušilo statiku a způsobilo další škody. Rekonstrukce byla dokončena kolem roku 1879.
Takto vypadala bazilika s opatstvím na začátku 19. století
Hrobka Ludvíka XII. a Anny Bretaňské
Ludvík XVI. a Marie Antoinetta
Jindřich II. a Kateřina Medicejská
Tip: protože je Saint-Denis jednou ze čvrtí, kde žije mnoho přistěhovalců, můžete na náměstí před bazilikou navštívit pravý africký trh
Saint-Denis, 1, rue de la Légion d’Honneur Otevřeno od 1.4. do 30.9 od 10,00-18,15 hod, od 1.10. do 31.3. od 10,00 do 17,15 hod
denně kromě neděle, kdy je otevřeno až od 12,00 hod (poslední vstup půl hodiny před uzavřením).
Vstupné do kostela zdarma, do krypty 7 eur, do 25 let zdarma
Jak se tam dostat: Metro linka 13, stanice Basilique Saint-Denis
Dnes ještě zůstaneme ve čtvrti Montorgueil. Ve spleti úzkých uliček můžeme narazit i na budovu, na které je instalováno toto umělecké dílo s názvem Zeď větrů. Vytvořil ho francouzský umělec Pierre Comte v roce 1974. Kinetické dílo se skládá z dvanácti řad vždy pěti plechových panelů v různých barvách, které se otáčejí kolem své osy podle toho, jak fouká vítr. Vždycky mě tady napadne, jestli bydlení v blízkosti tohoto obřího větrníku sebou nenese problémy s hlukem nebo vibracemi. Kdo ví?
Čtvrť Montorgueil, křižovatka Rue Dissoubs a Rue Sant-Sauveur
Jak se tam dostat: Metro Étienne Marcel nebo Réaumur-Sébastopol
Na pěší zóně, kam vás dnes pozvu, žádné význačné památky nehledejte. Ulice Montorgueil je páteří stejnojmenné čtvrti, která je v centru Paříže výjimkou – tvoří totiž zónu, kam se nedostanou auta (kromě zásobovacích samozřejmě) a kde se žije na ulici. Je to jedna z nejpříjemnějších částí Paříže, plná restaurací, kaváren, bister a barů. Jedna moje kamarádka ji nazvala „Žrací ulice“, což je víc než výstižné. Kromě kaváren a restaurací tady najdete i spoustu obchodů s potravinami, více či méně specializovaných, ve kterých seženete cokoliv vás jen napadne. Jejich složení bylo dříve ovlivněno blízkostí staré tržnice Les Halles – do bister a restaurací v této ulici se stahovali prodejci i nakupující.
Rue Montorgueil začíná hned za kostelem sv. Eustacha u Les Halles – stačí vyjet z metra po schodišti směrem ke kostelu (klobouk dolů, pokud se trefíte na ten správný východ, mně se to tady ještě nikdy nepodařilo napoprvé).
V lesklých stěnách moderní budovy Les Halles se tady odrážejí staré domy čtvrti Montorgueil. Čtvrť mají v oblibě takzvaní noví „bobos“, třicátníci, kteří dělají kariéru především v počítačových firmách, kterých je v okolí plno, a kteří se tady zastavují jak ráno cestou do práce na snídani, tak i v poledne na oběd – nemluvě o večeru, kdy to tady opravdu žije.
Z rue Réaumur se do ulice vstupuje touto kovanou bránou
Restaurace L’Escargot-Montorgueil, kterou najdete v čísle 38, byla založena v roce 1875. Vývěsní štít s velkým zlatým šnekem pochází z roku 1900.
Starých a zajímavých vývěsních štítů v ulici najdete spoustu…
Restaurace Au Rocher de Cancale – U skály v Cancalu – má trochu omšelé průčelí, jak se ostatně na starou bretonskou hospodu z roku 1846 sluší. Město Cancale v Bretani je proslulé svými ústřicemi – proto tady připravují především mořské plody. Od jednoho pařížského blogera jsem se dozvěděla, že to byla oblíbená Balzacova restaurace.
V ulici ovšem nejsou jen samé restaurace. Toto staré železářství je toho důkazem.
V ulici dokonce najdeme i staré sídlo Socialististické strany. V prezidentských volbách v roce 2007 si toto místo za svůj hlavní stan zvolila Ségolène Royal, protikandidátka Nicolase Sarkozyho.
Čtvrť Montorgueil, Rue Montorgueil
Jak se tam dostat: Metro Les Halles nebo Etienne Marcel nebo Sentier
Když jsme se minule dostali až na Pont Neuf, musíme teď sejít dolů na malé náměstíčko na špičce ostrova Cité. Náměstí se jmenuje Square du Vert Galant – tímto zvláštním jménem – Zelený záletník (my, co jsme z Moravy, bychom rovnou řekli „Zelený galán“ – kdo ví, jestli to slovo na Moravu nepřinesli francouzští vojáci, kteří bojovali u Slavkova…), byl nazýván král, o kterém jsem se tady už několikrát zmínila a o kterém určitě ještě bude řeč i jindy – Jindřich IV. Skutečně prý nenechal na pokoji jedinou sukni – a „zelený“ proto, že jeho pleť měla údajně nazelenalý odstín.
Pro rozvoj Paříže měl velký význam a tak je načase si o něm něco v krátkosti říct.
Jindřich IV., francouzsky Henri IV., se k trůnu dostal jako slepý k houslím. Vyrostl sice u královského dvora v Paříži a byl po svém otci potomkem Ludvíka IX. a tedy i jedním z následníků trůnu, ale poté, co se stal králem navarrským ve svém rodném Béarnsku na jihozápadě dnešní Francie, nepočítal s tím, že by se mohl stát francouzským králem. Navíc byl protestant a to v době náboženských válek představovalo problém. V roce 1572 ho sice oženili s královou sestrou Markétou z Valois (to je ta známá královna Margot z Dumasova románu), ale usmíření mezi oběma náboženskými skupinami to nepřineslo – naopak, katolíci využili toho, že na svatbu do Paříže přijelo mnoho protestantských šlechticů a několik dnů po svatbě rozpoutali tzv. Bartolomějskou noc, během níž bylo povražděno jen v Paříži přes 3000 protestantů. Jindřich byl sice ušetřen, ale byl přinucen konvertovat ke katolickému vyznání. Později byl dokonce internován na zámku ve Vincennes, ale podařilo se mu uprchnout a vrátil se k protestantskému vyznání.
Poté, co náhle zemřel Jindřich III., byl v roce 1589 potvrzen jako následník trůnu a stává se francouzským králem a zakladatelem bourbonské dynastie. Proti němu však stojí tři čtvrtiny Francouzů, kteří nechtějí za krále protestanta. Jindřich nakonec musí Paříž opustit, ale začne ji obléhat a dobude ji zpátky až poté, co znovu přejde ke katolickému vyznání. Téměř padesátiletý král, který nemá dědice (přestože má několik dětí se svými četnými milenkami), dosáhne anulování svého manželství s Margot a ožení se s Marií Medicejskou, která mu rok po svatbě, v roce 1601, porodí dědice – budoucího krále Ludvíka XIII., a v následujících devíti letech dalších pět dětí.
Po skončení náboženských válek i války proti Španělsku, kterou rozpoutal, se Jindřich pustí do obnovy Francie a především Paříže. Rozšíří Louvre, pustí se do rozsáhlých urbanistických úprav města a v krátké době přivede Francii k hospodářskému rozkvětu. Bohužel toho už víc nestihne. 14. května 1610 jeho kočár uvázne v hustém provozu v úzké uličce Rue de la Ferronnerie blízko Louvru. Toho využije katolický fanatik François Ravaillac, vyskočí na stupátko kočáru a třemi ranami nožem krále zavraždí.
Pod most, který nechal Jindřich IV. postavit, se na náměstí s parčíkem dostaneme po schodišti za jeho sochou.
Tato část ostrova se nachází o sedm metrů níže než jeho zbytek a ukazuje nám, o kolik byl ostrov v průběhu let (a výstavby) zvýšen
Pohled z parku na most se sochou
Parčík se na svém konci zužuje do špičky, stejně jako celý ostrov
V parku najdete i tento kámen, který je svědkem francouzsko-kanadského přátelství
Pokud nevstoupíme do parku, ale obejdeme jeho plůtek po kamenné zdi kolem vody, dostaneme se až na samotnou špičku ostrova. V hezkém počasí tady odpoledne a večer sedí na zemi spousta lidí, hlavně mladých, kteří tady piknikují, popíjejí a klábosí. Někdy není ani kam šlápnout, jak je tady plno.
Máme odtud výhled nejen na lodě, které plují blízko nás…
… ale v téměř přímém kontaktu se Seinou vidíme pěkně za sebou seřazené pařížské mosty.
Tip: Pod schody, vedoucími na ostrov z Pont Neuf, je stanoviště výletních lodí, které pořádají okružní plavby po Seině v centru Paříže. Informace a vstupenky po internetu získáte TADY.
Most, který přetíná špičku ostrova Cité, se sice jmenuje Pont Neuf – Nový most, ve skutečnosti je ale nejstarším pařížským mostem. Stavba byla zahájena už v roce 1578, byla však přerušena v době náboženských válek a most byl dokončen až v roce 1607 na příkaz krále Jindřicha IV. Poté, co byl král v roce 1610 zavražděn, jeho vdova Marie Medicejská nařídila, aby byl most upraven a aby na něm byl vytvořen prostor k umístění královy sochy (o té si můžete přečíst TADY).
Most byl po svém postavení odlišný od ostatních. Nejen že na něm nestály domy, jak bylo tehdy zvykem (přestože původní plány s nimi počítaly), ale byl vybaven chodníky a širokými výklenky, v nichž měli své krámky obchodníci.
A trochu čísel: Most je dlouhý 238 metrů a široký 20,50 metrů. Vozovka je široká 11,50, každý z chodníků 4,50 metru. Delší rameno má sedm pilířů, zatímco kratší jen pět.
Pohled z nábřeží Quai des Grands Augustins
Most je po obou stranách po celé délce zdoben kamennými maskarony, kterých je celkem 385
Detail maskaronu
Socha krále Jindřicha IV. Nejedná se ovšem o původní sochu, ta byla zničena během Francouzské revoluce. Ta, kterou na mostě můžeme vidět dnes, pochází z roku 1818.
Nádherná gotická věž, stojící v těsné blízkosti náměstí Châtelet, bývala zvonicí kostela sv. Jakuba, který byl postaven v letech 1509-1523 a zbourán v roce 1793 po Francouzské revoluci. Věž, která je vysoká 52 metrů, prošla velkou rekonstrukcí v roce 1852, kdy byla v její blízkosti stavěna Rue Rivoli.
U úpatí zvonice začínaly vždy dlouhé poutě do Santiago de Compostella, což připomíná tabulka, umístěná na věži v 60. letech, která je darem španělského státu.
Na vrcholku věže se tyčí čtyři metry vysoká socha sv. Jakuba, oblečeného jako poutník, a sochy anděla, lva, býka a orla, jako symboly evangelia.
Pod přízemními oblouky je umístěna socha filozofa, matematika a fyzika Blaise Pascala, který právě tady prováděl svoje výzkumy atmosférického tlaku. Od roku 1891 je na vrcholku věže instalována meteorologická stanice, patřící pařížské observatoři.
V nádherném paláci poblíž Champs-Elysées, postaveném v letech 1869 – 1875, měl své sídlo bohatý milovník umění Édouard André se svojí ženou, malířkou Nélie Jacquemart. Oba manželé systematicky budovali sbírku umění, zaměřenou především na italskou renesanci a na umění 15. století, shromáždili ale i bohatou sbírku francouzského, holandského a vlámského malířství a sochařství, nábytku a dalších uměleckých předmětů. Po smrti Édouarda Andrého v roce 1913 jeho žena Nélie odkázala palác i se sbírkami Francouzskému istitutu s podmínkou, že veškeré zařízení a sbírky zůstanou na svých místech.
Kromě toho, že palác se sbírkami stojí za návštěvu sám o sobě, pořádá muzeum zhruba dvakrát ročně další krátkodobé výstavy. Momentálně v něm najdete opravdu skvělou a reprezentativní výstavu jednoho z impresionistů Gustava Caillebotta. Ten sice nebyl tak známý jako jeho současníci Monet a Renoir, jeho rozsáhlé dílo ale určitě stojí za prohlídku. Výstava je o to zajímavější, že společně s obrazy Gustava jsou vystavovány i fotografie jeho bratra Martiala, který většinou fotografoval rodinný život jak své, tak Gustavovy rodiny.
Palác stojí na noblesním Boulevardu Haussmann
Poutač na výstavu na zdi před muzeem
Několik fotografií střílených v rychlosti jen tak od boku (v muzeu se samozřejmě nesmí fotografovat). Na této fotografii je část zimní zahrady v přízemí.
Prostoru nad schodištěm, vedoucím z přízemí do prvního patra, dominuje tato nádherná Tiepolova freska
Galerie v prvním patře
Jeden ze salonů v přízemí
Zahrada paláce byla bohužel zohyzděna moderní kancelářskou budovou stojící hned za zdí
Malíř Gustave Caillebotte možná tolik neprorazil proto, že hledal až do konce svůj styl. Jeho díla nejsou tak snadno rozpoznatelná a originální jako díla některých jiných známějších impresionistů. Pokud si je prohlížíme, mohou nás nad nimi napadat vzory, kterými byl ovlivněn. Nic to ovšem nemění na tom, že jeho obrazy jsou krásné a že stojí za to se na výstavu vypravit.
Několik jeho obrazů:
Toto plátno je možná Caillebottovo nejznámější
V největším a nejkrásnějším přízemním salónu muzea je zřízená kavárna. Tam jsem se fotit styděla, ale rozhodně stojí za návštěvu, i když to nic levného není. Ale jednou za čas…
Výstava bratří Caillebottů trvá do 11. července 2011,
po ní bude následovat výstava florentského renesančního malíře Fra Angelica
(od 23. září 2011 do 16. ledna 2012)
Otevřeno denně od 10 do 18 hod, v pondělí do 21,30 hod
Vstupné 10 €, studenti 8,5 €, vstupenka koupená přes internet + 2 € Vřele doporučuji zakoupení vstupenky předem přes internet (na určitý den a hodinu), já jsem tam byla ve všední den v 15 hodin a kdybych neměla vstupenku koupenou předem, asi bych se dovnitř nedostala – před vchodem stál zřízenec a ptal se, zda mám rezervaci – místa bez rezervace byla na ten den už vyprodaná. Ti, kteří se dovnitř ještě dostali, stáli nekonečně dlouhou frontu před pokladnou.
Vstupenky si můžete koupit tady (bude to po vás chtít registraci a platbu přes internet):
Nádherný park leží jen co by kamenem dohodil od Vítězného oblouku (no, musel by ale házet nějaký olympionik) v bohatém a elegantním 8. obvodu. Rozlehlý park si nechal vytvořit v roce 1778 vévoda orleánský, který si přál podle tehdejší módy iluzivní krajinu s pyramidami, pagodami, holandskými mlýny, římskými chrámy a zříceninami. Soukromý park přežil Francouzskou revoluci a až v roce 1852 byla jedna jeho část rozparcelována a rozprodána na stavbu soukromých domů (rezidence kolem parku rozhodně stojí za povšimnutí). Zbývajících více než osm hektarů parku, které zůstaly zachovány až do dnešního dne, jsou od roku 1860 ve vlastnictví města.
Park má několik vchodů s nádhernými kovanými a zlacenými branami se znakem Paříže ve štítu
Hlavní cesta parku připomíná spíše dobře udržovanou silnici
V parku se smí chodit na trávnících, což není v Paříži zas až taková samozřejmost
Největší platan v Paříži je starý 170 let a má obvod 7 metrů
Renesanční oblouk je pozůstatkem staré pařížské radnice, zbořené v roce 1871
O pyramidě se říká, že je zednářská, žádné zednářské znaky jsem na ní ale nenašla. Možná jsem je ale jenom nepoznala…
Kolonáda kolem jezírka byla původně určena pro mauzoleum Jindřicha II. v Saint-Denis, které nikdy nebylo dokončeno
Jezírko má kromě obligátních ryb i další zajímavé obyvatele
Kolem potůčku, který protéká parkem, najdeme můstky, jeskyně i kaskády
Novoantická rotunda se šestnácti sloupy, stojící u vchodu z Place de la République Dominicaine, je pozůstatkem opevnění z roku 1784, které vedlo podél parku. Rotunda byla sídlem tehdejšího akcízu. Dnes v ní najdete WC.
Tip: v parku jsou dvě dobře vybavená dětská hřiště a několik zdrojů pitné vody
Park Monceau
hlavní vchod Place de la République Dominicaine
další vchody Avenue Velasquez, Avenue Ruysdael, Avenue Rembrandt a Avenue Van Dyck
Je pravda, že nádraží Saint-Lazare není památka, kterou bych musela nějak zvlášť doporučovat. Je tady pekelný provoz a zmatek a člověk se snaží odtud co nejrychleji dostat, zvlášť teď, když je obestavěno ohradami, za kterými probíhá částečná rekonstrukce. Nádraží, které bylo postaveno jako první v Paříži, pochází z roku 1837. Od roku 1984 je památkově chráněno. Pokud byste chtěli jet z Paříže do Normandie, pojedete právě odtud.
Fasáda vypadá vcelku banálně….
… ale vestibul vás překvapí krásným stropem.
V horku a mezi davy lidí jsem neměla chuť hledat další zajímavá místa (hezká je prý čekárna a část, vedoucí do Rue de Rome). Přišla jsem sem totiž kvůli jedné jediné věci.
Chtěla jsem vidět tohle… abych měla srovnání s obrazy, které tady namaloval Claude Monet. Ten po určitou dobu bydlel v blízkosti nádraží, které ho fascinovalo svým technickým pokrokem, a proto v roce 1877 požádal o povolení, aby tady směl malovat. Vytvořil celou sérii obrazů, na kterých zachycoval především hru světla a stínů na oblacích páry pod vysokou skleněnou střechou. Někde jsem četla, že když na nádraží maloval, tehdejší ředitelství železnic nechávalo zastavit provoz, aby měl na práci klid. To si dnes vůbec nedovedu představit.
Rue Montorgueil začíná hned za kostelem sv. Eustacha u Les Halles – stačí vyjet z metra po schodišti směrem ke kostelu (klobouk dolů, pokud se trefíte na ten správný východ, mně se to tady ještě nikdy nepodařilo napoprvé).
V lesklých stěnách moderní budovy Les Halles se tady odrážejí staré domy čtvrti Montorgueil. Čtvrť mají v oblibě takzvaní noví „bobos“, třicátníci, kteří dělají kariéru především v počítačových firmách, kterých je v okolí plno, a kteří se tady zastavují jak ráno cestou do práce na snídani, tak i v poledne na oběd – nemluvě o večeru, kdy to tady opravdu žije.
Palác stojí na noblesním Boulevardu Haussmann
Poutač na výstavu na zdi před muzeem
“ alt=“Map[1]“ class=“center“]
“ alt=“439[1]“ class=“center“]
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.