Giverny

Dnes vás pozvu na výlet za město. Není to daleko, jen hodina pohodlné cesty vlakem a autobusem, která je rozhodně vyvážená tím, co na konci najdete. Do Giverny se totiž jezdí za Claudem Monetem. Dům, kde tento zakladatel impresionismu žil a pracoval posledních čtyřicet let svého života, je přístupný veřejnosti i se zahradou, kterou založil a kterou tolikrát maloval.
Na výlet do Giverny jsem se chystala už dlouho, jen jsem čekala, až budu v Paříži ve vhodnou dobu – v červnu nebo červenci, kdy kvetou lekníny, které Monet ve svých malbách proslavil. Moje poslední červnová cesta se nesla ve znamení deště, proto jsme nejdříve výlet, plánovaný na pondělí, odložili, protože předpověď hlásila déšť, a přesunuli ji na úterý, kdy mělo svítit slunce. Samozřejmě, v pondělí v Paříži nebylo po dešti ani památky, v úterý ráno bylo sice zataženo, ale na cestu jsme vyrazili. A hádejte, jaké počasí jsme měli? Správně, jen co vlak vyjel z Paříže, bezútěšně se rozpršelo. A tak to zůstalo celý den, s krátkou výjimkou asi deseti minut, kdy v Giverny přestalo pršet a na chvíli dokonce i vyšlo váhavé slunce. A jak bylo v Paříži hned poté, co jsme se k večeru vrátili? Teplo a sluníčko, samozřejmě.

 

Hlavní silnice v Giverny. Všechny domy jsou tu krásně upravené, plné květin a dekorací. Zahrady svou úpravou připomínají tu Monetovu. Celé městečko žije z Monetovy památky, dnešní obyvatelé už dávno zapomněli, jak jejich předci protestovali proti budování Monetovy zahrady, především jezírka s lekníny, protože se báli, že jim ty podivné rostliny toho cizího přistěhovalého malíře otráví vodu v potoce, který z jezírka vytéká.

 

Dům z konce 19. století za Moneta sloužil jako krámek s potravinami a kavárna

 

Starý hotel Baudy býval centrem malířského života v dobách, kdy se sem za Monetem stahovali jeho přátelé

 

Na Monetovi a turistech se v Giverny přiživuje spousta malířů i rádobymalířů. Galerií je podél silnice, vedoucí městem, nepočítaně. V této aspoň neprodávali nepodařené kýčovité kopie Monetových obrazů.

 

Ve městečku najdeme spoustu malebných zákoutí

 

 

Na opačném konci městečka, než je Monetův dům, leží malý kostelík

 

Za ním do kopce šplhá místní hřbitov. Ten úplně první pomník na něm patří památce britských letců. Poznáte ho podle části letecké vrtule, která je na něm umístěna.

 

 

Jen o kousek výš leží hrob s bílým křížem, kvůli kterému sem váží cestu většina lidí. Právě tady, uprostřed ostatních členů své rodiny, leží Claude Monet.

 

 

A Monetova zahrada? Do té se podíváme hned příště.

Jak se tam dostat: z nádraží Saint-Lazare (v metru stačí při výstupu sledovat směr Grandes Lignes, vyjdete přímo na perónu, po levé ruce budete mít jízdenkovou pokladnu, jízdenka tam a zpět stojí 25,60 Eur) vlakem do Vernonu (směr Rouen, trvá to asi 45 min). Před nádražím ve Vernonu je stanice autobusu, který navazuje přesně na příjezd vlaku z Paříže (odjíždí cca 15 min po příjezdu vlaku). Do Giverny je to odtud 7 km, cesta tam a zpět stojí 4 Eur.
 

Medailony Arago

„Pokračoval na jih, dokud nenašel to, co hledal: slavný královský oblouk – třpytící se horu leštěného černého mramoru. Přišel blíž a pozorně se podíval pod nohy. Během několika vteřin spatřil to, o čem věděl, že tady v Rue Richelieu je – několik bronzových medailonů, zapuštěných v dokonalé přímce do země. Každá destička měla dvanáct centimetrů v průměru a byla v ní vyryta dvě písmena – N a S.
Nord. Sud.
Sever. Jih.

 

 
Otočil se na jih a očima protáhl přímku naznačenou destičkami. Pak tímto směrem vyrazil a neustále sledoval chodník, po kterém kráčel. Když se dostal na roh Comédie Française, našel další medailon. Ano!
Před mnoha lety se Langdon dozvěděl, že pařížské ulice jsou ozdobeny celkem 135 bronzovými značkami, zapuštěnými do chodníků, náměstí a ulic – přesně ve směru severojižní osy. Jednou tuto pomyslnou čáru sledoval od Sacré Coeur na jih přes Seinu a konečně ke staré pařížské astronomické observatoři. Tam také přišel na význam této posvátné cesty, kterou absolvoval.
Původní nultý poledník.
Dávná pařížská Rose-line, Růžová linie.“
Dan Brown, Šifra Mistra Leonarda

 

 

Knihy Dana Browna jsou plné fikcí, občas se v nich ale nějaká skutečnost objeví. Například bronzové medailony v Paříži opravdu najdete, přestože i tady si Brown pohrál s realitou – linie neprochází přes Sacré Coeur a v Rue Richelieu není medailonů „několik“, ale jeden jediný. I v dalších odstavcích knihy se Brown dopouští dalších nepřesností v umístění medailonů, které byly při pozdější filmové adaptaci knihy kvůli zachování děje skutečně umístěny i tam, kde o nich mluví Brown – hlavně do blízkosti převrácené pyramidy, kudy normálně linie nevede.

Medailon u vchodu do Královského paláce na Place Colette

 

Medailony nasázel do pařížské dlažby holandský umělec Jan Dibbets v roce 1994 a vytvořil tak dílo s názvem Pocta Aragovi. Francouzský vědec a politik François Arago žil v letech 1876 – 1853 a zabýval se mnoha vědními obory – od matematiky a ekonomie až po astronomii a fyziku. Poslední roky svého života strávil jako poslanec francouzského parlamentu se silně republikánským zaměřením a prosadil například zákon o zrušení otroctví ve francouzských zámořských koloniích.

 

François Arago

 

Kolik medailonů z původních 135 podél linie dnes skutečně zbylo, se přesně neví. Na některých místech byly zničeny, jinde ukradeny a někde zakryty novou vozovkou nebo chodníkem. Najdeme je ovšem i na těch nejméně očekávaných místech – třeba uvnitř Louvru, jak v křídle Richelieu (v sále francouzského sochařství a před eskalátorem), tak i v křídle Denon (sál římských památek, na chodbě a u eskalátoru).

Linie, kterou medailony sledují, vede ze severu od Porte Montmartre, až na jih do Univerzitního města, a vyznačuje pařížský poledník, který byl definován už v roce 1667 a platil až do roku 1884, kdy byl oficiálně uznán Greenwichský poledník (a Angličané se výměnou za to zavázali, že přijmou metrický systém). Francouzi si nicméně i přesto ponechali dva obelisky, které „starý“ poledník vyznačovaly na severu i na jihu města. Obelisk na severu dnes už neuvidíme, údajně stále existuje, ale je skrytý v soukromé zahradě na Montmartru pod Moulin de la Galette, zatímco ten na jihu můžeme najít v parku Montsouris, jen kousek od plotu, oddělujícího park od Boulevardu Jourdan.

Zajímavé je, jak jsou všude, vždy a za všech okolností mazána jména nepohodlných osob. Na tomto sloupu bylo pečlivě odstraněno jméno Napoleona, v době jehož vlády byl obelisk postaven. Zůstal jen prázdný vytesaný obdélník.
 
Pokud byste si chtěli zahrát bojovou hru a hledat medailony po celé devět kilometrů dlouhé trase, podrobné informace ve francouzštině a seznam míst, kde jsou umístěny, najdete TADY. Upřímně řečeno, v místech, kde vím, že by mohly být, chodím také se sklopenou hlavou a vrhám se k zemi, když se něco zableskne…

Sainte-Chapelle – Svatá kaple

Kdybych si měla vybrat jednu jedinou památku, kterou v Paříži navštívím znovu, byla by to Svatá kaple. Zatím mě od opakované návštěvy odrazuje dlouhé čekání. Fronty jsou opravdu dlouhé a čeká se vlastně dvakrát – jednou před vstupem do paláce, a když už si člověk myslí, že to má za sebou, protože je uvnitř, čeká ho druhá fronta před kaplí.
Palác na ostrově Cité, který byl královskou rezidencí a centrem královské moci od 10. do 14. století, se postupem dalších století a poté, co se odtud královský dvůr odstěhoval, stal Justičním palácem. V jeho zdech dnes můžeme navštívit nejzářivější pozůstatek vlády krále Ludvíka IX., po kanonizaci nazývaného Ludvík Svatý, který vládl v letech 1226 – 1270, a který zde nechal vybudovat Svatou kapli.
Stavba byla zahájena v roce 1242 a dokončena za šest let. Účelem stavby bylo především vybudovat důstojné prostředí k uschování relikvií, které Ludvík shromažďoval, především části Kristovy trnové koruny, kterou zakoupil v roce 1239 za částku, která přesáhla náklady na stavbu samotné kaple. Bohužel většina relikvií byla zničena během Francouzské revoluce.
Svatá kaple se skládá ze dvou svatostánků nad sebou – horní kaple s nádhernými vitrážemi, v níž bývaly uschovány relikvie a která byla vyhrazena pouze králi a jeho blízkým, a spodní kaple, která sloužila pro ostatní členy královského dvora.
20110613_154
Svatá kaple, skrytá v komplexu Justičního paláce, není zvenku nijak nápadná

20110613_167
U vstupu nás vítá Panna Marie, patronka kaple

20110613_177
Spodní kaple s nádhernými polychromovanými sloupy a klenbami

20110613_184
Spodní kaple – strop

20110613_182
Spodní kaple – svorník klenby

20110613_170
Spodní kaple – jeden z apoštolů

20110613_188
Horní kaple – vitráže, které představují výjevy ze Starého zákona, jsou nejstarší v Paříži

20110613_212
Horní kaple – boční stěna

20110613_210
Horní kaple – rozeta

20110613_217
Horní kaple – nástěnná malba pod rozetou

Tip: návštěva je nejlepší za slunečného dne, kdy v horní kapli sluneční světlo vrhá přes vitráže barevné stíny na podlahu a dojem je tak ještě umocněn

Sainte Chapelle

Čtvrť Cité, 4 Boulevard du Palais
Otevřeno denně od 9.30 do 18 hod
Vstupné 8 Eur, vstupenka spojená s vedlejší Conciergerie 11 Eur

Jak se tam dostat: Metro Cité

Rue Crémieux

O mé vášni pro malebné skryté dvorky, průchody a pasáže jste se tady už určitě přesvědčili. Většinou je vyhledávám cíleně, podle tipů, které najdu na internetu, v knihách a průvodcích, nebo které dostanu od známých. Někdy na tato pitoreskní místa narazím náhodou a o to víc jsem překvapená a nadšená. To byl i případ Rue Crémieux, kouzelné úzké uličky uprostřed nevzhledné čtvrti v blízkosti Lyonského nádraží, spojující Rue de Bercy a Rue de Lyon. Mezi činžáky ze začátku 20. století a betonovými omšelými domy ze šedesátých let tato starobylá ulička, poslední pozůstatek staré čtvrti na východě Paříže, působí až snově.
Ulička, skládající se z 35 domků, byla postavena celá naráz podle jednotného plánu v roce 1865 jako bydlení pro dělníky a na tehdejší dobu měla spoustu vymožeností, především moderní kuchyň v suterénu a nad ní tři patra k bydlení. Každý z obyvatel si domek dotvořil a vyzdobil podle svého.

Roh Rue de Bercy a Rue Crémieux

Ta malá tabulka vlevo vedle dveří vyznačuje, kam až vystoupala Seina při povodni v roce 1910

Ten člověk nestojí uprostřed ulice náhodou. Vyběhl z toho růžového domu v okamžiku, kdy jsem fotila dům naproti – a pak si mi zarputile stoupal přímo před objektiv, ať jsem ho namířila kamkoliv. Nejdřív jsem dokonce ani nepochopila, co chce. Kdyby řekl rovnou, že mu vadí, že tam fotím, mohl si ušetřit to pobíhání 🙂

Čtvrť Quinze-Vingts, Rue Crémieux

Jak se tam dostat: Metro Gare de Lyon nebo Quai de la Rapée

Pont des Arts – Most umění

První kovový most v Paříži je vlastně jenom lávka, vedoucí od Louvru do 6. obvodu. Protože v době jeho stavby se Louvre nazýval „Palác umění“, most dostal podobný název.
Most, složený původně z devíti litinových oblouků (dnes už jen osmi), stojících na vysokých kamenných pilířích a nesoucích dřevěný chodník, vyhrazený pouze pro pěší, byl postaven v letech 1801 – 1804. Navržen byl původně jako visutá zahrada se stromy a keři v květináčích a lavičkami.
V roce 1977 byl most uzavřen pro veřejnost, protože byly zjištěny závady a poškození, způsobené během bombardování v obou světových válkách a několika kolizemi lodí. V roce 1984 byl kompletně zrekonstruován a od té doby dále slouží veřejnosti.
Pokud nebudete mít v teplých jarních a letních pozdních večerech co dělat, zkuste se na most podívat. Je plný mladých lidí, kteří tady sedí, popíjejí, klábosí a zpívají. Most samozřejmě přitahuje i malíře a fotografy.

20110407_186
Pohled na most ze špičky Ile de la Cité…

20110407_102
… a další z nábřeží Quai du Louvre

20110407_125
Jeden konec mostu vede přímo k nejstarší části Louvru – vchodu do Cour carré, Čtvercového dvora…

20110407_109
… zatímco druhá část ústí u Francouzského institutu – sídla Francouzské akademie a dalších čtyř různých akademií

20110407_104
I tady, stejně jako v mnoha jiných městech, se v posledních letech rozmohl zvyk, že milenci na zábradlí zavěsí zámek a klíč hodí do řeky. Není to francouzský výmysl, všichni jen kopírují hrdiny z knihy, kterou napsal italský spisovatel Federico Moccia, která vyšla pod všeříkajícím názvem, který by se dal přeložit jako „Toužím po tobě“, a podle které byl natočen i film. V něm dva hlavní hrdinové zavěsí zámek na most Milvio blízko Říma a klíč hodí do Tibery… a už tu máme celosvětový zvyk.
Někdy v září loňského roku nechala pařížská radnice všechny zámky, jejichž váha už poškozovala zábradlí, přes noc odstranit. O měsíc později jich tam už zase bylo plno a pořád přibývají.

20110407_105
Most také hrál v mnoha filmech a zpívá se o něm v mnoha písních. Já mám ráda například tuto od Georgese Brassense s názvem Vítr:

1. a 6. obvod, Pont des Arts

Jak se tam dostat: Metro Louvre Rivoli

Park Villemin

Park Villemin leží v těsné blízkosti kanálu Saint-Martin a Gare de l´Est, Východního nádraží. Tvoří ho bývalá zahrada kláštera rekoletů (viz TADY). Ten byl zrušen v 19. století a byla v něm zřízena vojenská nemocnice. Strategické místo v blízkosti Východního i Severního nádraží bylo pro vojenskou nemocnici vybráno proto, že to umožňovalo snadný převoz zraněných vojáků, vracejících se vlaky z fronty, přímo do nemocnice.

Do parku se vstupuje monumentální branou z Rue des Récollets, na které je dodnes nápis „Vojenská nemocnice Villemin“ (jméno nemocnice a parku bylo zvoleno podle doktora Jeana-Antoina Villemina, který se zabýval zkoumáním tuberkulózy a pomohl dr. Kochovi v objevení jejího bacilu).

Zadní strana kláštera, směřující do zahrady

Pohled do parku: jeho návštěva může být dobrou alternativou k čekání na nádraží…

Park je vklíněný mezi vysoké moderní domy, na jeho klidu to však nic neubírá

Jako v mnoha jiných pařížských parcích, i tady najdeme tabuli s připomínkou židovských obyvatel čtvrti, kteří byli odvlečeni do vyhlazovacích táborů. Je to vždy působivé a dojemné. Tady to na mě ovšem zapůsobilo především proto, že se jedná o připomínku 700 odvlečených malých dětí – a že jsem krátce předtím četla knihu o poválečných dějinách Paříže („Paříž po osvobození“, autor Anthony Beevor), ve které bylo uvedeno, že nacisté přikázali deportaci pouze dospělých židovských obyvatel. To, že byly odvezeny i děti, byla iniciativa kolaborantské vichystické vlády maršála Pétaina. O tomto francouzském kostlivci ve skříni, o kterém Francouzi roky mlčeli, promluvil poprvé až prezident Chirac v roce 2007.

Jardin Villemin
10. obvod, Rue des Récollets 8

Jak se tam dostat: Metro Gare de l´Est

Rue du Temple

Dnes to bude spíše pro dámy. Pokud máte rády bižuterii, kabelky a ostatní doplňky, je pro vás jako stvořená Rue du Temple. Po celé délce ulice se táhne jeden obchod za druhým a výběr je nekonečný. Od drahých značkových kousků přes cenově dostupnou kvalitu až po čínské cetky tady najdete všechno.

 

Rue du Temple je dlouhá asi jeden a půl kilometru a vede od pařížské radnice až k place de la République. Po celé její délce najdete podobné malé obchody.

 

Tahle kabelka byla moje favoritka. Vůbec nechápu, proč jsem ji jenom vyfotila a nešla se na ni podívat dovnitř. Předpokládám, že do příštího týdne tam na mě bohužel nepočká…

 

 

 
 
Marais, Rue du Temple

 

 
 

Nejstarší dům v Paříži

Nejstarším domem v Paříži není kupodivu žádný z nádherných paláců, ale poměrně obyčejný dům v úzké ulici, který bych určitě přehlédla, kdybych šla kolem a nic o něm nevěděla.
Dům Nicolase Flamela býval hostincem, kde Flamel se svojí ženou Pernellou přijímali nemocné, které léčili. Ti se za to museli denně modlit Otčenáš a Zdrávas Maria – tato povinnost je dodnes vtesaná na nápisu ve starofrancouzštině, který se vine kolem celého domu. Sám však v domě nebydlel, jeho dům stál v ulici nedaleko, která dnes nese jeho jméno.
Podle legendy byl Nicolas Flamel bohatým alchymistou, který vyráběl z olova zlato. Čtenáři Harryho Pottera si možná vzpomenou, že se jeho jméno objevuje v knize, kde je zmiňován jako majitel kamene mudrců.
A jak starý je jeho dům? Přímo na domě najdete letopočet – 1407.

V domě je dodnes restaurace, při jejíž návštěvě si můžete prohlédnout zajímavý interiér… jen to zrovna není ta nejlevnější záležitost
Dům byl několikrát přestavován, naposledy v roce 1900, kdy byly zrekonstruovány i nápisy a rytiny

V okolí je starých kamenných domů několik, například přímo naproti Flamelově domu stojí další, který mě zaujal nizoučkými dveřmi (viz porovnání s patníkem), které opravdu slouží jako vstup

Dalším zajímavým domem v ulici je jeden ze sousedních, kde si obyvatelé pravděpodobně mezi denním světlem a láskou k přírodě vybrali tu druhou možnost…

Maison de Nicolas Flamel
Marais, 51 rue de Montmorency

Jak se tam dostat: Metro Etienne Marcel nebo Rambuteau

Kašna neviňátek

Nádherná renesanční kašna, stojící uprostřed náměstí poblíž Les Halles, byla vytvořena v roce 1550 podle návrhu Pierra Lescota. Zaujme už z dálky reliéfy, které vytvořil sochař Jean Goujon. V minulosti stávala na rohu rue St-Denis, kde začínal rozlehlý Hřbitov neviňátek, založený v těchto místech už ve 12. století. Hřbitov byl obehnán zastřešenou galerií, pod níž byly skladovány kosti, exhumované ze společných hrobů. Říká se, že během obléhání Paříže Jindřichem IV. v roce 1590 vyhladovělí Pařížané tyto volně ležící kosti rozemílali na mouku…
Hřbitov byl zrušen v roce 1786 a kosti ze zrušených hrobů (odhadovalo se, že za ta staletí tady bylo pohřbeno více než milión lidí) byly převezeny do katakomb na jihu města, kde jsou v podzemních chodbách dodnes k vidění.

Dříve jsem si lámala hlavu tím, jak mohla čtyřstranná kašna stát v rohu hřbitova, jak se všude píše. Odpověď mi dala až tato rytina z roku 1787, která ukazuje, jak vypadalo okolí krátce po zrušení hřbitova:

Kašna totiž kdysi měla jen tři strany, ta čtvrtá byla dodělána dodatečně až po zrušení hřbitova a po jejím přemístění na současné místo. Tehdy byla také snížena a basreliéfy ze spodní části, které se na současnou kašnu nevešly, byly uloženy v Louvru.

Tehdy také voda neprýštila z fontány pod oblouky a nestékala po schodišti jako dnes, ale vytékala z obdélníkových otvorů pod reliéfy

Fontaine des Innocents
Čtvrť Les Halles, Place Jean du Belay

Jak se tam dostat: Metro Châtelet-Les Halles

Tour Jean Sans Peur – Věž Jana Smělého

Kolem roku 1270 zakoupil Robert d´Artois, synovec krále Ludvíka IX. Svatého, pozemky, těsně přiléhající k hradbám Filipa Augusta ve čtvrti Svatého Eustacha, a postavil na nich skvělý palác. Ten se později různými svazky mezi rodinami stal Burgundským palácem a majetek rodiny byl rozšířen na celé okolí dnešní čtvrti Saint-Denis a Montorgueil. Poté, co vévoda Burgundský Jan Smělý nechal zavraždit svého bratrance a králova bratra Ludvíka Orleánského a způsobil tím začátek války mezi Armagnaky a Burgundskými, nechal svůj pařížský palác přestavět a v letech 1409 – 1411 zde vybudoval na tu dobu vysokou a nádhernou věž se schodištěm. Dům s věží zůstal v majetku Burgunských i po smrti Jan Smělého (byl zavražděn v roce 1419) až do první poloviny 16. století, kdy palác zchátral, upadl do zapomnění a okolní pozemky byly rozparcelovány. Palác byl rozdělen na dvě části, v jedné po určitý čas sídlila i Moliérova divadelní společnost, v 17. a 18. století v ní byl provozován kabaret, sloužila jako nájemní dům, později jako sklady, nakonec, v letech 1866-1868 při budování ulice Étienne Marcel byly zbytky paláce zbourány a zůstala zachována pouze věž, která byla přestavěna. Po rekonstrukci v letech 1991 – 1992 byla věž, poslední památka na nádherný palác Burgundských vévodů, v roce 1999 zpřístupněna veřejnosti.
Věž v roce 1782

Věž v roce 1866

Věž dnes, obklopená budovami školy

Ve věži bývají dnes pořádány výstavy především o středověku (v současné době probíhá výstava s názvem Hygiena ve středověku).
Otevřeno ve středu, sobotu a neděli od 13.30 do 18 hod
Vstupné 5 Euro

Tour Jean Sans Peur

Čtvrť Montorgueil, 20 rue Etienne Marcel
Jak se tam dostat: Metro Etienne Marcel nebo Rambuteau