Autor: hf

Vražda v Rue Ferronnerie

hf1 komentář
Možná jste si mysleli, že vás už nebudu se svým oblíbencem králem Jindřichem IV. Navarrským obtěžovat. Možná jste doufali, že jsem o něm už řekla všechno TADY, TADY nebo TADY. Neřekla, zanechal za sebou totiž v Paříži tolik stop, že na něho narazíme ještě mnohokrát.

20110407_165
Vzpomínáte? Takhle jsme se na něho dívali na Pont Neuf

Jindřich IV. byl sice oblíbený král, dokonce kvůli trůnu konvertoval ke katolické církvi, ale duší i tělem zůstal huguenotem. To mu samozřejmě jeho nepřátelé, podporovaní katolickým Španělskem, s nímž Jindřich vedl válku, nemohli zapomenout a několikrát se ho snažili odstranit. Podařilo se to až v roce 1610 jen kousek od Louvru, v Rue Ferronnerie, která existuje dodnes.

20110615_22
Dnes je to pěší zóna, plná restaurací a obchodů, ale na začátku 17. století to byla uzoučká a klikatá ulička. Jednou stranou přiléhala ke zdi Hřbitova neviňátek, u které měli své krámky rozloženy kramáři a pouliční prodavači, zatímco arkýře středověkých domů na druhé straně ulici ještě více zužovaly a bránily přístupu světla. Když 14. května 1610 touto ulicí projížděl královský kočár, musel zastavit kvůli vozu, naloženému senem, který mu vjel do cesty. V tu chvíli na stupátko kočáru vyskočí fanatický mnich François Ravaillac, který pronásleduje Jindřicha na každém kroku už tři dny, protože přijel do Paříže s úmyslem ho zabít, a třikrát bodne. Král stačí jen udiveně říct: „On mě zabil“ a ztratí vědomí. Je tryskem odvezen do Louvru, tam ale přivolaní lékaři už nemohou nic dělat.
Vyšetřování později údajně prokázalo, že vražda byla opravdu skutkem pomateného fanatika a nikoliv organizovaným spiknutím proti králi. Pro Francii to znamenalo konec míru a prosperity, které Jindřich dosáhl po desetiletích náboženských válek, a návrat k napětí a nenávisti mezi katolíky a protestanty.

“ Takhle se to možná celé seběhlo

Na místě, kde ke královraždě došlo, je dnes v dlažbě vyznačen štít se znakem francouzských králů, spojený se znakem Navarrska, z jehož panovnické rodiny Jindřich pocházel (než se stal francouzským králem, byl králem navarrským), jméno Henri IV. a římskými číslicemi zapsané datum 14. května 1610.

20110615_24

20110407_97

Další připomínkou této události je malá pamětní deska na zdi nedaleko odtud, nad oblouky, kterými se prochází ke kašně Neviňátek.
Čtvrť Les Halles, 11 Rue Ferronnerie

Passage d´Enfer – Pekelná pasáž

hf1 komentář
Pekelná pasáž, tvořící odbočku z Rue Campagne-Première, o které jsem tady psala minule, je i přes svůj název jedním z nejklidnějších míst, které v Paříži znám. Stačí uhnout z rušného Boulevardu Raspail a máte pocit, že jste se ocitli v některém provensálském městečku. Ulička s trochu zašlými domy s různobarevnými pastelovými okenicemi, klid a ticho, úzká silnice, po které nic nejezdí…
Sto šedesát metrů dlouhá a deset metrů široká ulička byla postavena jako dělnické bydlení v roce 1855 a název dostala podle přilehlého Boulevardu d´Enfer, dnes Boulevardu Raspail. Pekelný název pochází z Bois d´Enfer, Pekelného lesa, který se v těchto místech kdysi dávno rozkládal, a který údajně dělal svému jménu čest.

 

Ulička je sice soukromá, ale vedle kovové brány na jejích koncích jsou přes den otevřeny malé branky

 

 

 
 
 
Celá levá strana uličky při pohledu od boulevardu Raspail je tvořena zadní částí domu č. 31 ulice Campagne-Première s typickým žluto-hnědým keramickým obložením.

 

Montparnasse, vchod do uličky z 247 Boulevard Raspail nebo 21 Rue Campagne-Première

Jak se tam dostat: Metro Raspail

Rue Campagne-Première

hfkomentáře 2
Někdy ve dvacátých letech 20. století umělci, hlavně ti skutečně chudí, postupně začali odcházet z Montmartru, který se stával čím dál více známějším a tím i dražším, a hledali nové a levnější možnosti k bydlení a tvoření. Našli ho v nově přetvářeném 14. obvodu, kde mezi boulevardem Montparnasse a jižní hranicí města rostly společně s běžnou výstavbou i umělecké kolonie. Jednou z nich bylo i okolí ulice Campagne-Première.

 

Nejznámější budovou v ulici, ležící u severovýchodního cípu hřbitova Montparnasse, je dům číslo 31. Byl postaven v secesně-konstruktivistickém stylu v roce 1911 podle tehdy vznikající módy bydlení, spojeného s ateliérem. Byty jsou zde většinou mezonetové a ateliér prostupuje oběma patry.

 

Fasáda domu je pokryta žluto-hnědými keramickými kachlemi a její tvůrce získal ocenění v soutěži města Paříže o nejkrásnější fasádu.

 

Hned vedle tohoto domu najdeme další památku umělecké Paříže. Hotel Istria byl ve 20. a 30. letech 20. století centrem společenského života na Montparnassu. Bydleli zde nejen malíři, ale hlavně spisovatelé, z nichž mnozí byli ruští přistěhovalci. Louis Aragon se tady seznámil se svojí múzou a později manželkou Elsou Trioletovou, která ho nakazila virem komunismu a způsobila tak rozšíření této tehdy módní levicové vlny mezi některé další francouzské umělce té doby.

 

Ti všichni tady bydleli. Někteří z nich poté, co dosáhli úspěchu uměleckého a hlavně finančního, se později přestěhovali právě do vedlejšího domu č. 31.

 

V ulici najdeme mnoho galerií, kaváren, restaurací i toto malé knihkupectví

 

Restaurace U rozčilené matky je druhou restaurací stejného majitele. Ta první a proslulejší s názvem U klidného otce, leží v blízkosti Les Halles.

 

 
Uprostřed ulice u čísla 17 najdeme úzkou pasáž, vedoucí do hloubi bloku. Kdysi v ní bydlel sochař Alberto Giacometti nebo malíř Vasili Kandinski.

 

Lemují ji jak malé domečky s ateliérem na střeše…

 

… tak třeba i tato zvláštní dřevěná budova, která dříve bývala ateliérem a dnes slouží jako tělocvična jógy.

 

Reliéf nad vstupními dveřmi jednoho z domů
 
To nejzajímavější na nás ovšem čeká za širokými vraty domu číslo 9. Ve dvoře uvidíme vysokou budovu, postavenou na přelomu 19. a 20. století z materiálu, pocházejícího ze Světové výstavy v roce 1889. Ateliérů je kolem stovky a bydleli v nich známí i neznámí umělci té doby, například Giorgio de Chirico, Othon Friesz, Amedeo Modigliani, docházel sem i Picasso, Soutine a básníci Rimbaud nebo Ital Ungaretti.
V domě dodnes bydlí mnoho umělců, především malířů a spisovatelů.
Dům bývá přes den otevřen, domovnice je velmi vstřícná a pokud jí pochválíte všudypřítomnou zeleň, o kterou pečuje, získáte si ji tak, že vám podrobně vypoví historii i současnost domu.

 

 
 
 
Tip pro milovníky Belmonda: ve filmu U konce s dechem zemře Jean-Paul Belmondo právě v této ulici před domem číslo 11.
 
Jak se tam dostat: Metro Raspail

 

14. červenec a Bastila

hfkomentáře 4
Dnes je 14. července, kdy celá Francie slaví státní svátek. V Paříži se na Champs Elysées konala vojenská přehlídka a večer se kolem Eifelky a na břehu Seiny tísnily tisíce lidí, aby se podívaly nejdříve na koncert a poté na půlhodinový ohňostroj z Trocadera.
V Paříži jsem 14. července byla jen jednou, před pěti lety, a bohužel z oslav nemám žádné fotografie – ohromné vedro a nechuť tlačit se v upoceném davu nás ze Champs Elysées vyhnaly ještě před začátkem přehlídky.
Pokud ale máte pocit, že to bez přehlídky rozhodně není ono, můžete se na tu dnešní podívat tady:

 

Francouzská revoluce vypukla 14. července 1789 útokem na Bastilu, vězení, které bylo pro chudý lid symbolem zpupnosti a nespravedlnosti královské vlády. Lidé se k ní vydali na začátku svého povstání, protože věřili, že v ní najdou střelný prach pro svůj boj proti pánům.

Ohromná pevnost, skládající se z osmi 24 metrů vysokých věží, spojených mohutným zdivem, byla postavená v letech 1370 – 1382 jako součást pařížského opevnění, jehož úkolem byla ochrana města a především nedalekého paláce Saint-Pol, v němž měl v době stavby sídlo tehdejší král Karel V. Byla obehnána 25 metrů širokým a 8 metrů hlubokým příkopem a rozlehlým bastionem. Vězením se stala až za vlády Ludvíka XI. a hostila nejen zločince, ale i mnoho šlechticů, spravedlivě či nespravedlivě odsouzených. V jejích zdech žil například i slavný muž se železnou maskou, jehož osud popsal ve své knize Alexandre Dumas.
 

 

 

 
 
 
Poté, co lid Bastilu dobyl, byla pevnost srovnána se zemí a mohutné kameny byly částečně rozprodány do všech koutů Francie a částečně rozebrány lidmi, kteří je často používali ke stavbě domů. Na jejím místě bylo později Napoleonem I. vytvořeno náměstí. Do jeho středu byl v roce 1840 umístěn tzv. Červencový sloup, 50,5 m vysoký bronzový sloup se zlatým Duchem svobody na vrcholku, na památku povstání z 27. až 29. července roku 1830, které vedlo k pádu absolutistické monarchie krále Karla X. a nastolení konstituční monarchie Ludvíka-Filipa I.

 

 
 
 
Přímo na náměstí směrem k Rue Saint-Antoine a Boulevardu Henri IV. je v dláždění odlišným typem dlažby vyznačeno umístění a tvar pevnosti. V těchto místech je také na zdi jednoho z domů umístěna pamětní deska s nákresem Bastily.

 

 
 

 

V podzemí pod náměstím na nástupišti linky metra č. 5 je dnes vidět kousek zachované zdi Bastily.

 

Jen o něco dál, téměř na břehu Seiny na malém náměstí Place Henri Galli, najdeme další zbytky pevnosti. Jsou to kameny ze základů jedné z věží, které byly objeveny v zemi při budování metra v roce 1899.

 
Při příležitosti oslav 200. výročí pádu Bastily v roce 1989 byla na náměstí dokončena moderní stavba Opery Bastille. Můžete v ní navštívit různá představení – například na této fotografii nás plakát zve na Janáčkovu Lišku Bystroušku.

 

 

Most Simone de Beauvoir

hf1 komentář
Od knihovny Françoise Mitterranda se od roku 2006 můžeme dostat na druhou stranu řeky po novém, třicátém sedmém mostě přes Seinu. Je to vlastně jen lávka, vyhrazená pouze pro pěší a cyklisty, která spojuje 12. a 13. obvod. Je dlouhá 304 metrů a vede z plochy, na níž stojí knihovna, přímo do parku Bercy na druhé straně. Jediné pilíře, které ji nesou, stojí na každém břehu, bez dalších opěr ve vodě. Její prohnutý tvar, složený z několika úrovní, byl navržen rakouským architektem Dietmarem Feichtingerem, který se na tento typ mostů specializuje. Chodci tak mohou volně procházet z jednoho patra mostu do druhého.

 

 
 
Z náplavky na každé straně řeky vede přímo na most prosklený výtah

 

 

Most nabízí neobvyklé výhledy. Tady se díváme proti proudu řeky na stranu odvrácenou od centra, kde široká náplavka slouží jako promenáda a zakotvené lodi jako restaurace a kavárny.

 

Při pohledu na druhou stranu vidíme zajímavý most Pont de Bercy, v němž jezdí metro. Ta dlouhá budova s nohama ve vodě za ním je ministerstvo financí.

 

 

Vedle mostu také leží zajímavý plovoucí bazén, pojmenovaný po americké tanečnici Josephine Bakerové. Bazén byl otevřený v červenci 2006, ale hned téhož roku vyhořel (to je tedy nehoda, kterou si u bazénu těžko dokážu představit). Následně se v roce 2007 málem potopil po chybě při údržbě. Několik dalších měsíců byl zavřený a po všech opravách slouží znovu od července 2008. Zaplavat si v něm můžete jak v zimě, tak i v létě, kdy se střední prosklené panely posunou a střecha se otevře.

 

Jak se tam dostat: Metro Bibliothèque François Mitterrand nebo Quai de la Gare ve 13. obvodu nebo Bercy ve 12. obvodu

Knihovna Françoise Mitterranda

hfkomentáře 3
Bývalý socialistický prezident François Mitterrand (byl ve funkci dvě funkční období, od roku 1981 do roku 1995, což je francouzský rekord!) trpěl tak trochu velikášstvím a záleželo mu na tom, aby po něm zůstalo něco hmatatelného. To on prosadil pyramidu na nádvoří Louvru, postavení hranatého Velkého oblouku v La Défense, dokončil přestavbu nádraží Orsay na muzeum, nechal postavit Operu Bastille, Park La Villette a Institut arabského světa. Jeho jméno nese také supermoderní knihovna, postavená na břehu Seiny na východním předměstí Paříže, která byla slavnostně otevřena 30. března 1995. Navrhl ji architekt Dominique Perrault (zajímavostí je, že předsedou komise, která projekt vybrala, byl I. P. Pei, autor pyramidy v Louvru).

Knihovna se skládá ze čtyř moderních prosklených věží ve tvaru otevřených knih, vysokých 79 metrů, stojících v rozích dřevěné platformy. Každá z věží má svoje jméno: Věž časů, Věž zákonů, Věž čísel a Věž písemnictví. Každá z věží má 7 pater kanceláří a 11 pater knihovny.

Dovnitř se dostanete bez problému i jako turisté. U vchodu sice musíte podstoupit prohlídku na nezbytném rentgenu, ale nikdo se na nic neptá. Do výpůjčních prostor už je ovšem vstup jen s placenou průkazkou.

Dvě velké haly, východní a západní, které se nacházejí pod kratší stranou pomyslného obdélníku, na jehož půdorysu knihovna stojí, jsou spojeny chodbami

Výhled z chodby do atria, v němž roste hustý les. Vzrostlé stromy sem byly při stavbě převezeny z departementu Eure z místa, kde byly původně určeny k pokácení kvůli povrchové těžbě, a zasazeny. Kupodivu se ujaly a rostou. Do atria se bohužel nesmí.

Kdesi jsem četla, že teprve po postavení prosklených světlých věží si někdo uvědomil, že knihy nesnášejí sluneční světlo a že až dodatečně byly do oken nainstalovány tyto nevzhledné béžové zábrany. Zdá se mi neuvěřitelné, že by na to nikdo nepomyslel dřív.

Bibliothèque François-Mitterrand

Čtvrť Tolbiac, Quai François-Mauriac
Otevřeno úterý-sobota 10 – 20 h, neděle 12-19 h, v pondělí zavřeno

Jak se tam dostat: Metro Bibliothèque François-Mitterrand nebo Quai de la Gare

Fontána Stravinski

hfkomentáře 4
Barevná fontána, ležící mezi kostelem Saint-Merri (o kterém jsme si říkali minule) a moderním Centrem Pompidou, která byla vytvořena v roce 1983, nese jméno ruského hudebního skladatele Igora Stravinského. Plastiky, které se v ní otáčejí, hrají a chrlí vodu (je ovšem otázkou štěstí, když je v plném provozu, často v ní není voda, nebo ji nechrlí, nebo se neotáčí, nebo aspoň nehraje), jsou inspirovány Stravinského díly Svěcení jara a Pták Ohnivák. Ty černé vytvořil švýcarský sochař Jean Tinguely, barevné francouzská sochařka a herečka Niki de Saint-Phalle.

 

 
 

 
 
 
 
 
Čtvrť Beaubourg, Place Stravinski
 
Jak se tam dostat: Metro Hotel de Ville

 

Kostel Saint-Merri

hf1 komentář
Na počest jistého abbého Médérica, který zemřel v 7. století a který byl později kanonizován pod jménem svatý Merri, byla kolem roku 1000 v místech jeho smrti postavena jednoduchá kaple, přestavěná v letech 1500 – 1550 ve stylu vrcholné gotiky. Ostatky svatého jsou údajně uchovávány v kryptě kostela dodnes. Farnost bývala jedna z nejbohatších v Paříži a kostel jedním z nejkrásnějších, možná proto byl během francouzské revoluce vybrakován a přeměněn na továrnu na ledek (stejně jako nejstarší kostel v Paříži Saint-Germain des Pres). Katolické církvi byl kostel navrácen v roce 1803.
Kostel je dnes centrem uměleckého života čtvrti, pravidelně každou sobotu a neděli odpoledne nebo večer jsou v něm pořádány koncerty, často se vstupem zdarma, jsou v něm také pravidelně organizovány výstavy současného umění. Kromě toho se farnost velmi aktivně stará o přistěhovalce a nezaměstnané a je v úzkém kontaktu s asociací věřících homosexuálů David a Jonáš.

 

 

Boční fasáda kostela vede k fontáně Stravinského

 

Čelní vchod do kostela z Rue St-Martin. I tady najdeme moderní umění.

 

Často se stává, že je hlavní vchod zavřen. V tom případě se vstupuje tímto bočním vchodem z Rue de la Verrerie.

 

Pohled do hlavní lodi kostela

 

Vitráže za oltářem pocházejí většinou ze 16. století

 

Přes okno je dobře vidět, že kostel leží v těstné blízkosti moderního Centra Pompidou. Tato jednoduchá okna pocházejí z roku 1753, kdy nahradila barevné vitráže, aby bylo v kostele lépe vidět na čtení.

 

Toto moderní dílo, instalované v kostele, se jmenuje Kristovo ponížení a vytvořil ho holandský sochař Pierre de Grauw

 

V malé boční kapli vedle vchodu se po čtyři dny na začátku června konala zvláštní a zajímavá událost. Několik budhistických mnichů tam vytvářelo mandalu z jemného barevného písku a přitom informovalo návštěvníky o budhistických tradicích. Překvapivě sympatická věc v katolickém kostele.

 

 
Kostel Saint-Merri
Čtvrť Saint-Merri, Rue Saint-Martin nebo Rue de la Verrerie 76
Informace o koncertech: http://www.accueilmusical.fr/

 

Jak se tam dostat: Metro Hotel de Ville

Svědectví

hfkomentáře 4
Přiznám se, že jsem měla slabost pro Pavla Tigrida. Jím vydávaný časopis Svědectví jsem četla už v dobách, kdy mě podobnou zakázanou literaturou zásoboval „můj pramen“, a když po roce 89 přijel do Prahy z Paříže charismatický a noblesní starý pán, který se brzy stal ministrem kultury, byl jedním z mála politiků, kterým jsem věřila a které jsem obdivovala. Mimochodem, jeho knihu Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu bych naordinovala do škol místo učebnice českého dějepisu.

Proto není divu, že už nějakou dobu na mém seznamu míst v Paříži, které chci vidět, figuroval dům, kde Pavel Tigrid Svědectví vydával. Došlo na něj nakonec až nedávno.

Dům leží v tiché ulici naproti francouzské státní bance

Malá tabulka na zdi vedle dveří je na první pohled nenápadná

„Tady, v této budově, se nacházela redakce SVĚDECTVÍ, opozičního časopisu, jehož zakladatelem a šéfredaktorem byl PAVEL TIGRID (1917 Praha – 2003 Héricy), význačná postava československého exilu“.
Když jsem do tohoto článku hledala Tigridovu fotografii, narazila jsem na jednu zajímavost, která se sem taky hodí. TADY, na stránkách Čs. rozhlasu, je reportáž i s fotografiemi z odhalení desky v roce 2007 za přítomnosti paní Tigridové, Václava Havla, pařížského starosty Bertranda Delanoëa a dalších politiků. Bohužel jen v angličtině, českou verzi jsem tam nikde nenašla.

1. obvod, 30 Rue de la Croix des Petits Champs

Jak se tam dostat: Metro Louvre-Rivoli nebo Palais Royal

Giverny – Monetova zahrada

hfkomentářů 22
Claude Monet se přistěhoval do Giverny v roce 1883 a žil zde až do své smrti v roce 1926. Dům, který tady koupil, tehdy obklopovala zelinářská zahrada. Monet ji zrušil, vykácel jehličnany, které v ní rostly, a navrhl barevnou zahradu, plnou květin, které sám osobně vybíral a sázel. Zahradě věnoval veškerý čas a jak sám říkal, i peníze.
Druhá část zahrady vznikla až v roce 1893, když Monet přikoupil sousední pozemek za silnicí a železnicí, kterým protékal malý potok. Nechal tady vyhloubit jezírko a vytvořil zahradu, inspirovanou japonským stylem, který obdivoval.
Claude Monet uprostřed své zahrady

 

Při mé cestě do Giverny sice pršelo, ale zahrada je nádherná i v dešti. Je menší, než jsem si představovala, a rozhodně nedopřeje žádné meditativní posezení na lavičce a pozorování krásy okolí – laviček je totiž málo, návštěvníků hodně. Cestičky jsou úzké a ne na všechny se může vstupovat, takže občas jdete po cestě husím pochodem za japonskou výpravou nebo za řvoucími francouzskými školáky a při fotografování hledáte jen těžko správný úhel, abyste nezabrali široká záda německého turisty nebo umělé řasy ruských slečen. Nedokážu si představit, jak to na zahradě vypadá za slunečného počasí, protože i v dešti byla přeplněná. Přesto to byl nezapomenutelný zážitek.

V tomto domě Claude Monet s celou svojí rozvětvenou rodinou bydlel

 

 

Monet maloval nejdříve v malém ateliéru přímo v domě. Když mu tam jeho dílo začalo přerůstat přes hlavu, postavil si hned vedle tento ateliér.

Když na sklonku života maloval cyklus leknínů pro pařížskou Oranžerii, ohromná plátna se mu do starého ateliéru nevešla, proto si speciálně pro tento účel nechal postavil nový a prostornější. Dnes je v něm prodejna suvenýrů.

Monetův dům, jehož zařízení si včetně nábytku a všech detailů sám navrhl, je přístupný veřejnosti, ale fotit se tam nesmí a pečlivě to kontrolují. Interiér si ale můžete prohlédnout TADY. Na této fotografii vidíte alespoň výhled přímo z Monetovy ložnice.

 
Tento pohled najdeme na mnoha Monetových obrazech

 

První část zahrady kolem domu, které se říká Normandská vinice, je plná barevných záhonů a květiny jsou v každé sezóně pečlivě plánovány, aby jich stále kvetlo co nejvíce. Při mé návštěvě byla doba máků.

 

 

V druhé části zahrady, která více připomíná volnou krajinu, leží jezírko s lekníny. V hustém dešti to ovšem nebylo tak úplně ono.

 

Slavný japonský most také najdeme na mnoha Monetových obrazech. Maloval ho celkem 45x. Já jsem se ho aspoň snažila vyfotit, pokud možno bez lidí, ale opravdu to nešlo. Díky hustému porostu tam totiž pršelo ze všeho nejmíň a pořád se tam někdo schovával. Vistárie, kterými je most obrostlý, jsou ještě původní, sázel je sám malíř.

 

Monet často maloval most i lekníny z loďky. Zřejmě to nebude ta původní, ale i tak vypadá, že tady čeká jen na něho.

 
Tip 1: Kdybych jela do Giverny podruhé, určitě bych si nechala víc času na prohlídku celého městečka, zvlášť v hezkém počasí. Je tam spousta krásně zrekonstruovaných starých domů, některé z nich dokonce ze středověku. Stejně tak bych si ráda prohlédla Vernon, město, kde se přestupuje z vlaku na autobus. To, co bylo vidět z autobusu, vůbec nevypadalo špatně.

 

Tip 2: Malujete? Zapomeňte na to, že byste si mohli v zahradě namalovat nějaký Monetův motiv. S malířským nářadím vás tam totiž vůbec nepustí, o možnost malování se musí složitě žádat, jde to jen formou stáží a není to žádná levná záležitost. Zatím je ale pořád ještě možné si tam jen tak tiše v koutku kreslit.

Giverny, 84 Rue Claude Monet
http://giverny.org/gardens/jardins.htm

Vstupné: dospělí 8 Eur, studenti 5 Eur, děti 7-12 let 5 Eur, do 7 let zdarma
Otevřeno: od 1. dubna do 1. listopadu, denně 9,30 – 18 hod

 

Jak se tam dostat: z nádraží Saint-Lazare (v metru stačí při výstupu sledovat směr Grandes Lignes, vyjdete přímo na perónu, po levé ruce budete mít jízdenkovou pokladnu, jízdenka tam a zpět stojí 25,60 Eur) vlakem do Vernonu (směr Rouen, trvá to asi 45 min). Před nádražím ve Vernonu je stanice autobusu, který navazuje přesně na příjezd vlaku z Paříže (odjíždí cca 15 min po příjezdu vlaku). Do Giverny je to odtud 7 km, cesta tam a zpět stojí 4 Eur.