V dávné minulosti vypadal tok Seiny zcela jinak, než ho známe dnes. Na východním předměstí Paříže se z ní oddělovalo mohutné rameno, které obtáčelo Paříž se severu a vlévalo se zpět do hlavního toku v místech dnešní čtvrti Marais, kde vytvářelo rozsáhlé bažiny a záplavové oblasti. Toku ramene bylo ostatně využito i při stavbě pařížského opevnění, kdy se řeka stala jeho součástí. Bažiny byly postupně vysušovány a vodní tok regulován, ale až v roce 1748 bylo rozhodnuto o vytvoření soustavy kanálů, které vyřešily problémy s častými záplavami v této oblasti. Vznikly tak kanály Saint-Denis a Ourcq na severovýchodě města a kanál Saint-Martin, který je spojil se Seinou. Při ústí tohoto kanálu do Seiny byl vytvořen říční přístav, který dříve sloužil k vykládce zboží, dováženého do Paříže, především obilí, vína a dříví. Dnes na něm kotví soukromé lodě a přístav s přilehlým parčíkem se stal vyhledávaným odpočinkovým místem.

Kanál je u místa, kde se ztráci v podzemí, překlenut stanicí metra. V pozadí vidíme Červencový sloup na Place de la Bastille

Kovová lávka Passerelle Mornay byla přes přístav postavena v roce 1895

Na kraji parčíku u Place de la Bastille leží tato typicky francouzská kavárna

Tudy vplouvají do podzemí výletní lodě, aby se vynořily o téměř dva kilometry dál před zdymadlem na kanálu Saint-Martin. Jsem si jistá tím, že sem mě nikdy nikdo nedostane, moje klaustrofobie to prostě nedovolí, přestože to pro odvážné nemusí být špatný zážitek.

Jak se tam dostat: Metro Bastille nebo Quai de la Rapée

Dnes ještě zůstaneme v okolí stanice RER Port Royal, jen se od ní vydáme kousek dál směrem k Lucemburské zahradě. Už z dálky naši pozornost totiž upoutá budova, kterou bychom čekali spíš někde v Marákeši nebo v Tunisu.

 

 

 

Bližší ohledání nás moc nepoučí, musíme budovu obejít z druhé strany, až do Rue Michelet

Tam zjistíme, že to není žádná arabská madrasa, ale pobočka Sorbony, Institut umění a archeologie. Zajímavé na budově je to, že i přes svůj vzhled byla postavena až v letech 1925 – 1930, částečně dokonce i z armovaného betonu. Fasáda byla mistrovsky vyskládaná z červených cihel. Budova už pěkných pár let čeká na rekonstrukci.

 

Když už jsme v Rue Michelet, hned vedle si všimneme Institutu slovanských studií. Založil ho velký fanda na české dějiny a Československo vůbec, Ernest Denis (ano, to je ten chlapík, co mu v Praze komunisté zbořili nádraží). V budově institutu, který založil, zůstal zachován jeho byt i s knihovnou, ale bohužel není přístupný veřejnosti.

 

 

Přímo na protějším rohu stojí tato stará budova. Není ničím významná, jen se mi líbí.

 

O malý kousek dál, v uzounké proluce mezi dvěma činžáky, leží bývalý ateliér rusko-francouzského sochaře Ossipa Zadkina. Ten se narodil v roce 1890 ve Vitebsku, ale od svých dvaceti let žil a pracoval v Paříži, kde zemřel v roce 1967. Už od dvacátých let 20. století měl se svými díly úspěch, vystavoval a prodával takřka v celém světě. Mezi jeho přátele v Paříži patřili nejen sochaři a malíři jako Picasso, Matisse, Modigliani, Brancusi a Bourdelle, ale i básník Apollinaire a další umělci té doby.

 

 

Do ateliéru, který byl po smrti Zadkinovy manželky přeměněn na muzeum a ve kterém je vystavena většina jeho děl od kubismu až po abstrakci, jsem se vydala už dvakrát, ale pokaždé bylo nečekaně zavřeno. Škoda, ateliér je podle fotografií, které jsem viděla, zajímavý a má krásnou zahradu, plnou soch. Mřížkou ve vstupních vratech se mi podařilo vyfotografovat alespoň vstup do tohoto venkovského domečku.

 

 

Zadkinovy sochy můžeme vidět v Paříži na několika místech. Jednu z nich najdeme například na náměstí naproti kostela Saint-Germain-des-Prés. To už jsme se ale od metra Port-Royal vzdálili příliš daleko…

A – RER Port-Royal

B – Institut umění a archeologie

C – Institut slovanských studií

D – zajímavý dům

E – Musée Zadkine

 

Jak se tam dostat: RER Port-Royal

Stanice příměstské rychlodráhy RER linky B Port Royal je jedna z těch, které neústí hluboko pod zemí, ale na povrchu. Díky tomu se nám při vystoupení z vagonu nabídne nejen pohled na oblohu, ale i na starou budovu stanice.

 

 

 

 

Žádná jiná stanice metra v Paříži není tak krásná

 

 

Stanice byla postavená v roce 1895 a dostala jméno podle přilehlého kláštera Port-Royal ze 16. století (v němž dnes sídlí jedna z lékařských fakult).

 

Když vyjdeme ze stanice, budeme mít po pravé ruce poměrně nudný konec Boulevardu Montparnasse a po levé ještě nudnější Boulevard de Port-Royal (věřte mi, jednou jsem ten bulvár prošla celý pěšky a není tam opravdu vůbec NIC zajímavého).

Přímo před sebou uvidíme pařížskou observatoř i s její bílou kopulí…

 

… zatímco za našimi zády chrlí vodu fontána Čtyř světadílů, o které jsme si už říkali TADY. Za ní se po Boulevardu de l´Observatoire můžeme dostat do Lucemburské zahrady. Tam teď ovšem nepůjdeme, aspoň prozatím.

 

Nejdříve se totiž podíváme na roh Boulevardu Montparnasse, kde leží jedna z nejzajímavějších restaurací v této části města, La Closerie des Lilas, Šeříkový statek. Zajímavá je na ní hlavně její minulost, je totiž jednou z pětice nejslavnějších montparnasských kaváren (společně s Le Dôme, La Rotonde, La Coupole a Le Boeuf sur le toit). Byla otevřená už v roce 1847 a v 19. století sem chodíval Zola, Cézanne, Baudelaire, bratři Goncourtové a mnoho dalších známých osobností té doby. Nejslavnější časy kavárna prožila v prvních desetiletích 20. století. Stačí jen jména stálých návštěvníků: Paul Verlaine, Afred Jarry, Lenin (ano, ten během svého pařížského pobytu bydlel nedaleko a přiživoval levicovou atmosféru této čtvrti), Guillaume Apollinaire… a to už jsme v dalších desetiletích, kdy se tady děly nevídané věci a divoké mejdany byly proslulé po celé Paříži. Scházel se tady Modigliani, Fort, Breton, Aragon, Van Dongen, Picasso, Sartre, Gide, Eluard a další a další. Kavárna se také stala centrem amerických a anglických umělců, kteří v té době v Paříži žili. Chodil sem Henri Miller, Samuel Beckett, Oscar Wilde i Ezra Pound, nejvíce je ale kavárna spojena s Ernestem Hemingwayem, který si tady vytvořil svůj hlavní stan. Za ním sem chodil Scott Fitzgerald, který tady údajně napsal Velkého Gatsbyho.

 

Kavárna v roce 1909

 

 

Přímo před restaurací stojí ohromný pomník maršála Michela Neye. Maršálek Francie a voják z povolání, narozený v roce 1769, strávil převážnou část své vojenské kariéry jako Napoleonův důstojník. Bojoval úspěšně a neohroženě proti Rakušanům i Rusům, byl ovšem první z francouzských maršálů, kteří po Napoleonově internaci na Elbě okamžitě přešli k Bourbonům a začali sloužit Ludvíku XVIII. Poté, co se Napoleon vrátil z vyhnanství na Elbě a na sto dnů se vrátil k moci, se Ney opět stal jeho vojevůdcem. Po prohrané bitvě u Waterloo, na začátku druhé Restaurace, když se v červenci 1815 Ludvík XVIII. opět dostal na trůn, byl Ney obviněn ze zrady a zastřelen. V roce 1831 byl za své hrdinské válečné činy rehabilitován králem Ludvíkem Filipem I. a po celé Francii mu následně bylo postaveno mnoho pomníků.

Pomník, který vidíme, pochází z roku 1853 a původně stál před Observatoří, na místě, kde byl Ney popraven. Na křižovatku ke stanici metra byl přemístěn při stavbě metra.

 

 

V prostoru křižovatky u Port Royal, kde se stýkají 5., 6. a 13. obvod, stojí ještě jeden pomník. Patří hrdinovi indočínské války Francisu Garnierovi (1839 – 1873).

 

A – stanice RER; B – La Closerie des Lilas; C – Maršál Ney; D – Francis Garnier

Jak se tam dostat: RER B Port-Royal

Upřímně řečeno, nevzhledná krabice, umístěná hned vedle Centre Pompidou, na první pohled příliš k návštěvě neláká. Trvalo mi několik let, než mě vůbec napadlo zajímat se o to, co se v ní skrývá.

 

Do této nízké budovy, který byla vytvořena současně se stavbou Centre Pompidou architektem Renzem Pianem, byl umístěn ateliér rumunsko – francouzského sochaře Constantina Brancusiho. Ten se narodil v Rumunsku v roce 1876, ale už v roce 1904 přijel do Paříže, kde žil a pracoval až do své smrti v roce 1957.

Constantin Brancusi ve svém ateliéru

Brancusi odkázal svůj ateliér francouzskému státu s veškerým dílem a zařízením pod podmínkou, že bude zachován v takovém stavu, v jakém se bude nacházet v okamžiku jeho smrti. Věnoval totiž mnoho času a úsilí tomu, aby sestavil svoje dílo v prostoru na přesně určená místa tak, jak byl přesvědčen, že to vzájemný vztah mezi jeho sochami vyžaduje, a dokonce, když nějaké dílo prodal, ho nahradil v ateliéru sádrovou kopií, aby vytvořenou harmonii nenarušil. Na konci života kvůli tomu už dokonce i odmítal svá díla prodávat.

Protože ulička Impasse Ronsan na Montparnassu, kde se ateliér nacházel, byla v 60. letech téměř celá zbouraná a nově vystavěná (jako ostatně velká část historického uměleckého Montparnassu), bylo rozhodnuto o tom, že ateliér bude přemístěn a v rámci Centre Pompidou bude nalezeno řešení, které by zachovalo intimitu Brancusiho ateliéru a současně ho zpřístupnilo návštěvníkům.

 

Ateliér je vestavěn dovnitř přesně v takové podobě jak vypadal, i s malou zahrádkou po levé straně

 

 

 

 

 

Atelier Brancusi

Čtvrť Saint-Merri, Piazza du Centre George Pompidou

Otevřeno denně kromě úterý od 14 do 18 hod

Vstup zdarma

 

Jak se tam dostat: Metro Rambuteau, Hôtel de Ville, Châtelet, RER Châtelet – Les Halles

Centre Georges Pompidou, kterému Pařížané neřeknou jinak než Beaubourg podle názvu starobylé čtvrti, která tu kdysi stávala, je podrobně popsáno ve všech průvodcích, a nic nového bych vám tady asi říct nedokázala. Snad jen to, že moderní budova, dokončená v roce 1977 architekty Richardem Rogersem a Renzem Pianem, která nabízí k pohledu všechny svoje vnitřnosti, určitě stojí za návštěvu, pokud ovšem máte rádi moderní umění.

Ve dvou patrech tady najdete rozsáhlou sbírku – v 5. patře roky 1905 – 1960, ve 4. patře od roku 1960 dodnes. A pokud nemáte čas nebo chuť trávit pobyt v Paříži v muzeu, můžete si všechna díla prohlédnout v klidu doma při virtuální návštěvě TADY.

Při mých prvních cestách do Paříže hned po roce 89 se dalo vyjet schodištěm na střechu zdarma. Dnes už po nás chtějí za vstup na vyhlídku zaplatit.

Libí se mi červená stuha pojízdného schodiště, která se vine napříč celou fasádou

Kromě stálých sbírek je možné v muzeu navštívit i dočasné výstavy. Jejich program na příští období najdete TADY.
No a někdy stačí vyjet jet tak na terasu, posadit se do kavárny a užívat si skvělý výhled, který střecha nabízí.

Čtvrť Saint-Merri

Otevřeno denně od 11 do 21 hod

Vstupné:

Sbírky + výstavy: 12 Eur, snížené 9 Eur (18-25 let), zdarma do 18 let

Pouze sbírky: tarif pro dospělé stejný, zdarma až do 25 let, vstup pro všechny zdarma každou první neděli v měsíci
Vstup pouze na terasu s vyhlídkou 3 Eur, zdarma do 26 let a každou první neděli v měsíci

Jak se tam dostat: Metro Rambuteau, Hôtel de Ville, Châtelet, RER Châtelet – Les Halles

Dnes ještě zůstaneme na jihu 15. obvodu, u tehdejších městských hradeb, nové železnice a městských jatek, kde vyrostla v 19. století nízká zástavba dělnických kolonií. Většina z nich zanikla, ale některé části byly sanovány a slouží dodnes. Jednou z nich je malá čtvrť, těsně přiléhající k jihovýchodní části parku Georgese Brassense, o kterém jsem tady psala minule.

Název, který tato čtvrť kdysi dostala, tehdy vyjadřoval snahu o skutečně lepší budoucnost i těch nejchudších, kteří se sem stěhovali – tehdejší budoucnost dnes ovšem představuje spíše hlubokou minulost. Najdeme tady uličky s malými domky, ale také mnoho obchůdků, dílen a především řeznictví, z nichž mnohé dříve sloužily výhradně k prodeji a zpracování koňského masa, které bylo poráženo na blízkých jatkách.

 

 

 

Ať přemýšlím jak přemýšlím, nenapadá mě, čím se může zabývat „boucherie artistique“ – umělecké řeznictví. Že by tady do kotlet vyřezávali ornamenty? Nebo z telecích kostí tvořili moderní plastiky?

 

Tady si nehrají na žádné načančané turistické památky. Tady se především pracuje.

 

 

Jeden z mála vysokých domů se zajímavým obrazem

 

Celou čtvrť protíná hluboký příkop bývalého malého železničního okruhu, který je dnes už mimo provoz

Tip: V blízké Rue Castagnary č. 69 najdete pod vysokým bílo-červeným majákem pravou bretonskou tržnici s rybami a mořskými plody. Otevřeno denně kromě pondělí.

 

Jak se tam dostat: Metro Porte de Vanves

 

Na místě bývalých městských jatek na jihu 15. obvodu, zrušených v roce 1966, byl na začátku 80. let vytvořen rozlehlý a hojně využívaný park, pojmenovaný po zpěváku Georgesi Brassensovi, který v jeho těsné blízkosti žil až do své smrti v roce 1981.

 

Bystu Georgese Brassense, umístěnou v parku, vytvořil sochař André Greck

 

 

Takto vypadala vstupní brána do starých jatek

 

Pavilony se sochami býků najdete u vstupu do parku i dnes

 

Tato brána s koňskou hlavou zůstala na místě bývalého vstupu do té části jatek, která bývala vyhrazena trhu s koni a osly, které tady prodávali na maso. Dnes vede brána na malé náměstí s lavičkami a typickou pařížskou fontánou, zatímco přístřešky koňského trhu se o víkendu proměňují na antikvariát. I přesto, že jsou jatka dávno zrušená, dodnes v okolí parku existuje několik koňských řeznictví.

 

Osmihektarový zelený obdélník s nezbytným jezírkem se stal nejen místem odpočinku, ale i centrem společenského života čtvrti, konají se tady nejrůznější sportovní a dětské akce, společná vinobraní (v parku roste 700 hlav modrého rulandského) a „medobraní“. Vinohrad a úly najdete v jižní části parku.

 

Jednou z nejoblíbenějších nedělních kratochvílí Pařížanů je piknik v parku. Škoda, že to u nás taky tak nefunguje.

 

 

Na francouzských mužích se mi líbí, jak se věnují dětem. Zatímco maminka v parku nebo v restauraci odpočívá, tatínek krmí a baví děti – a to i ty nejmenší, včetně batolat. Viděli jste u nás tatínka, který by si šel zakopat s holčičkami?

 

Jak je vidět na staré fotografii dole, věž s hodinami je pozůstatkem centrálního pavilonu starých jatek, ve kterém se konaly dražby dobytka. Dnes slouží terasa věže jako vyhlídka, ve spodní části najdete toalety.

Umělé skály v jižní části parku jsou rájem pro děti. Byly vytvořeny z kamenných bloků, získaných po zbourání jatek.

 

My máme v parcích holuby, tady jsou havrani. Tyhle všechny přilákala moje svačina.

 

 

Další hlídkovali na nejbližším stromě, zřejmě pro případ, kdyby mi něco upadlo na zem. Trochu jako od Hitchcocka.

 

Parc Georges Brassens

Hlavní vstup z Rue des Morillons, další z Rue de Danzig a Rue Brancion

 

Jak se tam dostat: Metro Convention nebo Porte de Vanves

V roce 1968 byla založena nadace, jejímž cílem je shromažďování, získávání, restaurování a konzervování díla, dokumentace, rukopisů a nejrůznějších dalších předmětů slavného architekta Le Corbusiera, a seznamování veřejnosti s jeho dílem a pozůstalostí. To vše najdete ve dvou vilách, které Le Corbusier navrhl, a které stojí ve čtvrti Auteuil. V úzké slepé uličce stojí vila Jeanneret, v níž je umístěna knihovna a sídlo nadace, zatímco vedlejší vila La Roche je přístupná veřejnosti a konají se v ní různé krátkodobé výstavy. Prohlédnout si tam můžete i některé proslulé typy nábytku, navrženého tímto architektem.

 

 

Ulička je sice soukromá, ale brána je během dne právě kvůli vstupu do nadace otevřená

 

Obě vily stojí až na konci slepé uličky. Byly postaveny pro dva Le Corbusierovy zákazníky, z nichž Albert Jeanneret (vila v čele) byl svobodný bankéř, který ve svém domě chtěl vystavit své sbírky moderního umění, zatímco Raoul La Roche (vila vpravo) měl početnou rodinu a požadoval pro ni odpovídající bydlení. Z toho vyplývá i dnešní určení domů.

 

A proč tady nemám fotky interiéru? Jednoduše proto, že jsem se tam vypravila v pondělí dopoledne a až na místě zjistila, že se otvírá až v půl druhé. Potom už jsem se tam nedostala a návštěvu nechávám tedy na seznamu na příště. Třeba to stihnete dřív než já.

 

Fondation Le Corbusier
Čtvrť Auteuil, 8 a 10 Square du docteur Blanche
www.fondationlecorbusier.fr

Otevřeno: pondělí 13,30 – 18 hod, úterý-čtvrtek 10 – 18 hod, pátek-sobota 10 – 17 hod

Vstupné 5 Eur, studenti 3 Eur, do 14 let zdarma

 

Jak se tam dostat: Metro Jasmin nebo Michel-Ange – Auteuil