Autor: hf

Socha Svobody

hfkomentářů 7
Asi všichni vědí, že americká Socha svobody je francouzského původu a že ji Americe darovala Francie při příležitosti stého výročí vyhlášení nezávislosti (i když socha byly dokončena až v roce 1884, osm let po výročí) jako připomínku přátelství mezi oběma národy. Čtyřicet šest a půl metru vysoká socha představuje ženu, zahalenou do zřasené tógy, s korunou se sedmi paprsky na hlavě, představujícími sedm kontinentů a sedm moří, s pochodní v napřažené ruce a rozervanými okovy otroka u nohou. Vytvořil ji francouzský sochař Fréderic August Bartholdi, na ocelové nosné kostře spolupracoval Gustav Eiffel a její celý název zní Svoboda, osvěcující svět. K tomu, abychom si i my, Evropané, mohli sochu prohlédnout, nemusíme jezdit až do New Yorku, v Paříži najdeme několik jejích přesných kopií. Ta nejznámější a největší stojí na Île aux Cygnes, Ostrově labutí, který uprostřed Seiny tvoří hranici mezi 15. a 16. obvodem.

 


Socha vysoká 11,5 metru a tedy v měřítku 1:4 stojí na jižním konci ostrova, kam byla umístěná v roce 1889, tři roky po vztyčení sochy v New Yorku. Kopii Paříži darovali Francouzi, žijící ve Spojených státech. Původně stála čelem k Elysejskému paláci a tedy zády k Americe, do současné pozice byla přetočená až v roce 1937, při příležitosti Světové výstavy.


Přísně se tvářící socha údajně představuje tvář matky sochaře Bartholdiho, ale podle jiných pramenů stála Bartholdimu modelem Isabella Eugenie Boyerová, vdova po výrobci šicích strojů Isaaku Singerovi. Jiné zdroje uvádějí, že tvář sochy zobrazuje královnu Semiramis nebo babylónskou bohyni Ištar, jeden ze zednářských symbolů, což je prý podepřeno skutečností, že Bartholdi byl skutečně členem Velké lóže. Tuto jeho příslušnost připomíná údajně i třístupňový podstavec sochy, znázorňující tři stupně zednářského členství – učedník, tovaryš a mistr. Sami si vyberte verzi, která se vám líbí, tu skutečnou nezná nikdo, Bartholdi údajně mlčel ke všem dohadům.


Zatímco na tabulce, kterou v ruce drží socha na newyorském Liberty Island, je napsáno římskými číslicemi datum vyhlášení nezávislosti 4. července 1776, pařížské soše bylo přidáno ještě datum francouzské revoluce – 14. července 1789.


Druhá pařížská Socha svobody stojí v Lucemburské zahradě. Tato kopie byla prezentována na Světové výstavě v roce 1900 a potom sochařem Bartholdim věnována Lucemburskému muzeu – na žádost sochařovy manželky byla umístěna do zahrady v roce 1905. Na tabulce v její ruce je napsáno „listopad 1889“, datum inaugurace sochy v Americe.

 
 

Třetí sochu v měřítku 1:16 najdeme v Musée des Arts et Métier, kterému ji odkázala manželka sochaře po jeho smrti v roce 1904.
 
 
 
 
Před vchodem do téhož muzea stojí ještě další kopie sochy a uvnitř muzea najdeme také dvě makety její hlavy.
 
 
 
 
 
Na place d´Alma je od roku 1987 vystavena zvláštní socha, představující kopii plamene sochy Svobody. Darovali ji sem soukromí dárci při příležitosti stého výročí založení novin „L’International Herald Tribune“. Po smrtelné havárii princezny Diany, ke které došlo v roce 1997 právě u tohoto mostu, se tento plamen stal pomníčkem, který princeznu připomínal – lidé sem přinášeli květiny, vzkazy a fotografie. Můžete je tady najít dodnes, přestože je pařížská radnice pravidelně odstraňuje.

 

Jak se tam dostat: metro Charles Michels (linka 10) nebo RER C Kennedy-Radio France

Rue Récamier

hf1 komentář
Dnes zůstaneme pořád ještě v okolí křižovatky, na níž jsme minule obdivovali secesní krásu hotelu Lutetia. Jen přeběhneme rušnou silnici a vejdeme do úzké slepé uličky, vyhrazené pro pěší. Je to moje oblíbené místo v této části města, zvlášť v létě. Ulička končí v parku, který z rušného bulváru není vidět, nenajdete tady proto žádné turisty a můžete si tady v klidu číst… nebo třeba svačit.
 
 


V uličce najdeme i bývalou elektrorozvodnou stanici, ve které od roku 1990 sídlí galerie, patřící Nadaci EdF (francouzský elektropodnik). Výstavy, které tady bývají k vidění, jsou často spojené s tématem životního prostředí.


A to nejlepší nakonec, v uličce leží i jedna z mých nejoblíbenějších restaurací v Paříži vůbec – Le Cigale Récamier. Zvlášť v létě restaurace expanduje na ulici, která je plná stolků. Pokud máte rádi soufflé, na které se specializují (můj tip – sýrové soufflé s lososem a jako dezert čokoládovo-malinové soufflé), není co řešit.

Jak se tam dostat: Metro Sèvres-Babylone (linka 10)

Hotel Lutetia

hfkomentáře 2
Jeden z nejluxusnějších a nejkrásnějších pařížských hotelů si prohlédneme bohužel jen zvenku – ale i tak nám jeho impozantní secesní fasáda naznačí něco z jeho bohaté historie. Hotel byl postavený v roce 1910 z iniciativy tehdejší majitelky blízkého obchodního domu Bon Marché Madame Boucicat – prostě jen chtěla, aby to její klienti, kteří k ní jezdili nakupovat z venkova, neměli daleko. V době mezi dvěma světovými válkami v něm bydlel každý, kdo jen trochu něco znamenal – dokonce i umělci, kteří ještě pár let předtím žili v bídě. Bydlel v něm Picasso i Matisse, ale také André Gide, James Joyce, Samuel Backett, Saint-Exupéry i André Malraux. Josephine Bakerová tady nocovala se všemi svými adoptivními dětmi a svoji svatební noc tu strávil generál de Gaulle.
 
 
Když 14. června 1940 vstoupila do Paříže německá armáda, mezi prvními obsadila i hotel Lutetia. Svůj generální štáb si tady zřídil Abwehr, německá výzvědná a protišpionážní služba. Po osvobození byl hotel dán majitelem k dispozici pro přijímací službu, která zde shromažďovala navrátilce z koncentračních táborů.
 
 
Od roku 2007 jsou některé části hotelu zapsány na seznamu památek.
Uvnitř vám fotit zřejmě nedovolí, ale když si dáte v kavárně kávu, třeba budete mít štěstí a uvidíte tady Milana Kunderu – alespoň Jan Šmíd ve své knížce říká, že sem slavný spisovatel občas zajde.

 
 

 

Čtvrť Notre-Dame-des-Champs, 45 boulevard Raspail

Jak se tam dostat: Metro Sèvres-Babylone (linka 10)

Před Sacré Coeur

hf1 komentář
Historií baziliky Sacré Coeur vás nebudu unavovat. Všichni ji znáte a navíc se o ní píše podrobně v úplně každém průvodci Paříží. Spíš se tam podíváme jen tak – postát na schodech a už posté se dívat dolů na město, které trochu mizí v oparu. Snažíme se hádat, k čemu patří která věž, divíme se, že některé památky vystupují úplně jinde, než by je člověk čekal a už potisící žasneme, jak je město krásné. I s těmi šlehačkovými kopulemi, pod kterými právě stojíme.
Před bazilikou se pořád něco děje. Zpěváci, muzikanti a kaskadéři jsou obklopeni davy turistů a prodavači malých Eiffelovek, předražených lahví vody, falešných Vuittonek i pohlednic na vás dorážejí ze všech stran. Jak mít Sacré Coeur jen pro sebe? Zkuste přijít na první mši v sedm ráno… to turisté ještě spí. Bazilika i s celým Montmartrem bude patřit jen vám.

 

 

Dvůr Cour des Vielles Thuilleries

hfkomentáře 2
Paříž je plná překvapení, na která můžeme narážet téměř denně. Jedno z nich si pro nás přichystala i v rue Cherche-Midi v 6. obvodu (o ní jsme si povídali už TADY). Za vysokou mřížovou bránou s kamennými sloupy uvidíme rozlehlý dvůr, jehož název Cour des Vielles Thuilleries (Dvůr U Starých cihelen) si přečteme vyrytý v kameni hned u vstupu. Pátrala jsem po jeho historii, ale nenašla jsem vůbec nic, jisté je jen to, že název dvora vyplynul s největší pravděpodobností z názvu ulice, z níž se na něj vstupuje – tato část rue Cherche-Midi se totiž do roku 1832 jmenovala rue des Vieilles-Thuilleries, teprve až potom byla ulice sjednocena. Ať už ale historii známe nebo neznáme, nic nám nebrání v tom, abychom si dvůr prohlédli blíž – brána bývá otevřená a už z dálky vidíme v zadní části zajímavou kašnu s Neptunem.
 
 
 

 

Čtvrť Notre-Dame-des-Champs, 86 rue du Cherche-Midi

Jak se tam dostat: Metro St. Placide (linka 4) nebo Vanneau (linka 10)

 

Square Rapp

hf1 komentář
Hned za rohem podivuhodného secesního domu v Avenue Rapp, který jsme viděli minule, leží malá krátká ulička, končící vysokou zdí. Na těchto doslova několika metrech najdeme spoustu zajímavostí, které stojí za malou zacházku od Eiffelovky.
 
 
 

Zajímavý je už jen motiv na zdi, která celou uličku zaslepuje. Jako by ulička pokračovala dál pasáží s vysokými prosklenými stropy a kopulí. Před ní tvoří kovaná mříž malé náměstíčko, ale nemusíme se bát, branka vpravo v mříži bývá otevřená.
 
 
 

 


Do mříže je zabudovaná kamenná kašna. Výhled, který přes ni máme, ukazuje, že Eiffelovka je opravdu nedaleko.


Nejzajímavější v uličce je dům úplně vzadu vlevo. Ti, co si předtím prohlédli „hanbatý“ dům za rohem, poznají okamžitě rukopis architekta Julese Lavirotta. I tady na fasádě vytvořil bohatou spleť nejrůznějších rostlinných motivů, plastik a keramických obkladů. Dům byl postaven v roce 1901 a získal zvláštní cenu za fasádu.

 

 

 

Na protější straně uličky stojí zvláštní dům s vysokým portálem a nápisem „societé théosophique“. Nepodařilo se mi zjistit, zda dnes tato obskurní a okultní společnost v domě pořád ještě sídlí a jestli ve Francii vůbec ještě působí. Toto jejich sídlo bylo ve 40. letech minulého století přepadeno a členové byli většinou posláni na nucené práce nebo rovnou na smrt. V hlavním sále dnes hraje divadlo Adyar.
 
 

 

 

Čtvrť Gros-Caillou, Square Rapp

Jak se tam dostat: Metro 8 École Militaire, RER C Pont De l´Alma

 

Secese v Avenue Rapp

hf1 komentář
O pařížské secesi jsme tady už jednou mluvili, když jsme TADY a TADY viděli domy, postavené čelným představitelem tohoto slohu v architektuře Hectorem Guimardem. Na druhém břehu Seiny, v bohatém 7. obvodu, jen o pár let později stavěl domy jiný architekt – Jules Lavirotte. Tím nejznámějším a nejkrásnějším je dům v Avenue Rapp, postavený v roce 1901 a oceněný v soutěži o nejkrásnější fasádu roku. Proplétají se na ní rostlinné motivy s nejpodivuhodnějšími živočichy a lidskými postavami. Sochařskou výzdobu domu vytvořil sochař Jean-Baptist Larrivé. Dům je také částečně pokryt keramickým obkladem, který vyráběl tehdejší majitel domu Alexandre Bigot.
 
 
 

 


Pokud by se vám zdálo, že vám motiv bohatě zdobených vstupní dveří něco připomíná, nemusíte se stydět, opravdu je to ono a opravdu to byl záměr.

 

 
 
 
 
 
V okolí jsou samozřejmě ještě další zajímavé domy, na které se podíváme příště.

 

Čtvrť Gros-Caillou, 29 Avenue Rapp

 
 
Jak se tam dostat: Metro 8 École Militaire, RER C Pont De l´Alma

 

 

Musée Cognacq Jay

hfkomentáře 2
Bylo to pro mě jedno z největších překvapení minulé cesty do Paříže. Muzeum, za jehož názvem by někdo mohl čekat výstavku lahví s alkoholem, mě nikdy moc nelákalo, zabloudila jsem tam jen proto, že jsem šla zrovna kolem a měla jsem hodinu prostoj do další schůzky. Nakonec jsem byla tak příjemně překvapená, že si návštěvu určitě ještě zopakuji.
V muzeu je vystavená sbírka umění, kterou za svůj život shromáždil Ernest Cognacq, zakladatel obchodního domu Samaritaine a Grands Magasins. Byl milovníkem umění 18. století a přál si, aby po jeho smrti byla sbírka zpřístupněná. Jeho žena Marie-Louise Jay, jejíž jméno také muzeum nese, po jeho smrti v roce 1928 instalovala sbírku v paláci, těsně sousedícím se Samaritaine, ale když byl obchod zavřen a poté v roce 1974 prodán, sbírka, která se mezitím dostala do vlastnictví města, byla přestěhována do paláce Donon v Marais, kde je otevřená pro veřejnost od roku 1990.

 
 
 
 

 

 

 
Velký salon v 1. patře
 
 
 

Ernestu Cognacqovi se podařilo za pomocí odborníků vytvořit homogenní sbírku významných děl nejen z malířství a sochařství, ale i dobového nábytku a dekoračních předmětů. Ty jsou vystaveny v celém paláci tak, že dávají ucelenou představu o umění 18. století. Z nejvýznamnějších malířů je tady zastoupený Fragonard a la Tour, Tiepolo a Canaletto, Boucher i Watteau.
 
 

 


Nejcennějším plátnem ve sbírce je Rembrandtův obraz Oslice proroka Bileáma. Namaloval ho v roce 1626, když mu bylo pouhých dvacet let.

 
Peter Paul Rubens

 


V posledním patře je vystavena velká sbírka kreseb Antoina Watteaua

 


Jedním z nejcennějších kusů nábytku je tato postel s nebesy z roku 1785

 
 
 
 
Musée Cognacq Jay
Marais, 8 rue Elzévir
 
Otevřeno denně kromě pondělí a svátků od 10 do 18 hod
Vstup do trvalých sbírek zdarma, vstupné na krátkodobé výstavy je různé

 

Jak se tam dostat: Metro Saint-Paul (linka 1)

Saint-Tropez

hfkomentáře 3
Na kalendáři květen, ale za oknem listopadová zima a déšť, do dovolené daleko, v pokoji vedle už tři týdny nemocné dítě (no, dítě… ta by mě hnala), které místo učení na maturitu polyká antibiotika, v šuplíku štos práce, k níž mám odpor už jen od podívání… zkrátka nejvhodnější chvíle na zavzpomínání na minulou dovolenou a těšení na tu novou. Co takhle podívat se zase na jih Francie? Dnes vás zavedu někam, kde to všichni tak trochu známe. Podle výskytu češtiny v ulicích nás tam spousta byla – a kdo nebyl, zná město aspoň z filmů.
Malá neznámá rybářská vesnička se v 50. letech minulého století stala vyhledávaným lázeňským městem. Nejdříve sem začali jezdit filmaři francouzské Nové vlny a právě sem se v 60. letech uchylovali představitelé hudební generace, které Francouzi říkají „jéjé“ – zpěváci, kteří ač Francouzi, přizpůsobovali svoje písně americkému vkusu (jejich čelným představitelem byl a je Johnny Hallyday, takový francouzský božský Kája). Za herci a zpěváky se sem začala stahovat francouzská i světová smetánka, která v honbě za autentickou uměleckou provensálskou atmosférou udělala z městečka předraženou rezervaci, ve které není v létě k hnutí.
No ale co se dá dělat, když už člověk na Azurové pobřeží konečně zavítá, aspoň na jeden den se tam podívat musí.
 
 
 

 


V přístavu kotví jachty, které člověku vyrazí dech – jenže nábřeží je kvůli nim lemované čumily a chodci a stánky s nejrůznějším turistickým šuntem a harampádím, kvůli kterým se nedá ani projít. Brzy jsme odtud prchli do klidnějších uliček. Ty se tady naštěstí pořád ještě dají najít.


Místy ještě tiché uličky starého města nás zavedly na kopec nad městem, kde se vypíná citadela z 15. století

 
Už jenom kvůli tomu výhledu stojí za to sem vyšplhat

 

 


No a kdo nezapomněl na četníka, ten si dole ve městě může najít starou četnickou stanici. Pro turisty ji pořád uchovávají v původním stavu.


Pokud budete mít štěstí, možná ho dokonce i potkáte.


Tento herec měl sice do Funèse daleko, ale zahrát ho uměl dobře a na rušné křižovatce v centru bavil okolojdoucí svými občas nebezpečnými kousky mezi projíždějícími auty.

 
Ten den bylo opravdu velké horko. Tak velké, že i psi nosili klobouky proti slunci.

 


Nejlepším řešením proto bylo objet záliv a rozplácnout se v písku na proslavené pláži Tahiti (ano, přesně tady se opalovala mladičká Brigitte Bardot ve filmu A bůh stvořil ženu).

Tak co, už se těšíte na dovolenou?

Mur pour la Paix – Mírová zeď

hfNapsat komentář
Na Martově poli, místě, nazvaném po bohu války, byl v roce 2000 postavený památník, oslavující mír. Na skleněné zdi a třiceti dvou šedých sloupech je ve čtyřiceti devíti jazycích bílým písmem napsáno slovo mír. Je dílem sochařky Clary Halter a architekta Jeana-Michela Wilmotta a odkazuje na jeruzalémskou Zeď nářků – stejně jako v Jeruzalémě, i tady je možné do štěrbin vsunout vzkazy s prosbami.
Památník měl být původně postavený před sídlem UNESCO nedaleko odtud, ale umělkyně ho nechala postavit načerno a bez stavebního povolení právě tady, údajně pouze na čtyři měsíce, po kterých ho odmítla odstranit a začala bojovat za jeho legalizaci. Tehdejší starostka 7. obvodu Rachida Dati (a pozdější ministryně spravedlnosti) žádala jeho odstranění a napadla jeho uměleckou hodnotu, místo umístění a nelegálnost realizace. Věc se dostala k soudu a paradoxně nebyla odsouzena umělkyně, která překročila zákon, ale starostka – za pomluvu a poškozování cizích zájmů musela zaplatit pokutu téměř deset tisíc euro a náklady řízení. Jak je vidět, soudní Kocourkov nepanuje jen u nás.
Dnes je možné na internetu najít petici, podepsanou známými osobnostmi, která bojuje za zachování tohoto památníku a poměrně nevybíravě napadá jeho odpůrce z rasismu. Najdete ji TADY.
A co vy? Líbí se vám něco takového přímo naproti Eiffelovce (pokud odhlédneme od mírového tématu)?

 
 

Čtvrť Gros-Caillou, Champs de Mars