Ne že bych vám tady musela ukazovat každý kostel, na který v Paříži narazím, tento mě zaujal vlastně jen proto, že je zasvěcený „našim“ slovanským svatým Cyrilovi a Metodějovi. No a protože dnes slavíme jejich svátek, na jejich kostel ve čtvrti Charonne se podíváme zblízka. Upřímně řečeno, zvenku jako žádný významný monument nevypadá, lehce ho v okolní zástavbě přehlédnete a dokonce i když o něm víte, může se stát, že nenajdete vchod – ten se totiž nachází v 1. patře, zatímco v přízemí je nějaký společenský sál.
Stavba tohoto původně luteránského kostela byla zahájená už v roce 1932 a grandiózní projekt předpokládal postavení vysoké věže a velkého vchodu se sochami obou světců. Bohužel práce na stavbě se zastavily během války a když byly v roce 1950 obnoveny, hlavní architekt Vidal zemřel. To opět zpomalilo práce a změnilo projekt, který nakonec nebyl dotažen do konce a kostel byl dostavěn v podobě, která dokonce vedla místní radnici v 70. letech k úvaze, že ho zboří, protože příliš hyzdí čtvrť. Kostel zachránil příchod chorvatské menšiny do čtvrti Charonne, která ho v roce 1991 přestavěla (snížením jeho výšky vznikl onen divný sál v přízemí) a zřídila tady Chorvatskou katolickou misii.
Vitrážová okna pocházejí z roku 1962 a vytvořil je P. Peugniez
Oltář, křtitelnice a ostatní mramorové předměty v kostele byly vytvořeny Chorvaty z mramoru z ostrova Brać
Protože v kostele nebyla žádná socha ani obraz sv. Cyrila a Metoděje, mladý chorvatský malíř Veljko Vidak namaloval tento obraz, který byl odhalen 14. února 2009, kdy oba svatí slaví svůj svátek podle francouzského kalendáře. Na obraze je hlaholicí napsaný text Otčenáše.
Ohromnou kamennou kašnu, kryjící štítovou zeď v řadě domů na place Saint-Michel, nemine žádný návštěvník Paříže. Náměstí za mostem je centrem Latinské čtvrti, Pařížané si tam dávají sraz jako Pražáci u koně a právě tady v minulosti začínala všechna studentská povstání a boje.
Kašnu, vysokou 26 metrů, vytvořil architekt Gabriel Davioud v roce 1860 a je to poslední kašna v Paříži, která byla postavená podle renesančního modelu, umístěného u zdi – všechny další kašny a fontány už stojí volně uprostřed prostoru. Kašna byla postavena také jako připomínka kaple sv. Michaela, která stávala na blízkém ostrově Île de la Cité.
Hlavním motivem kašny je socha archanděla Michaela, vítězícího nad ďáblem, jako znázornění vítězství dobra nad zlem. Inspirací k soše byl Raffaelův obraz sv. Michaela s drakem, který visí v Louvru. Socha je umístěná ve výklenku a po stranách ji lemují vysoké korintské sloupy z červeného mramoru, na jejichž vrcholcích stojí bronzové sochy čtyř základních ctností – statečnosti, moudrosti, spravedlnosti a mírnosti. Po stranách kaskády jsou umístěny dvě sochy okřídlených draků.
V horní části štítu kašny je umístěný znak Paříže
Před kašnou se pořád něco děje. Já jsem se tam minule zastavila u skvělých tanečníků street-dance.
V roce 1878 byla pro Světovou výstavu v Paříži postavená kovová lávka Passerelle de Passy, která spojila břehy 7. a 16. obvodu s Île aux Cygnes, a která byla v roce 1902 nahrazena novým, 246 metrů dlouhým dvoupatrovým mostem Acqueduc de Passy, který měl být používán jak pro metro tak i pro silniční provoz. V roce 1942 byl most zrekonstruován a přejmenován na Pont Bir-Hakeim, podle strategického místa v libyjské poušti, které francouzská armáda bránila v roce 1942 téměř dva měsíce před velkou přesilou německé a italské armády, vedené generálem Rommelem, až do doby, než dorazila britská armáda.
Kovové plastiky na středních pilířích jsou dílem sochaře Gustava Michela. První z nich představuje kováře, druhá lodníky, kteří připevňují lany znak Paříže.
Střední část spodní vozovky slouží pěším a cyklistům
Na mostě byly natočeny scény do několika filmů – asi nejznámější je Poslední tango v Paříži a Strach nad městem. Méně známé už je, že se na mostě odehrává klip k písničce Come back to me od Janet Jackson.
Poslední tango v Paříži od Bernarda Bertolucciho a Maria Schneider s Marlonem Brando
Strach nad městem a neprůstřelný a neporazitelný Belmondo – úryvek je dlouhý, most je vidět v cca 8:30 min
V dolní části Rue des Vignoles ve 20. obvodu, kterou jsme už viděli TADY i v několika dalších příspěvcích o pasážích, které jsou kolem ní rozloženy, byl v roce 2009 realizován jedinečný projekt absolutně ekologických staveb. Na místě dvou starých zbouraných uliček tak vznikla malá bio a eko čtvrť, v níž jsou domy postaveny pouze z cihel, dřeva a zinkového plechu a kde jsou vysazeny rostliny, které nepotřebují uměle hnojit. V několika domech, které byly postaveny tímto způsobem, vznikla stovka malých sociálních bytů. a dvanáct ateliérů.
V dálce věž moderního kostela St. Jean Bosco
Jak se vám projekt líbí? Určitě je to záslužný pokus o něco nového, ale já si nejsem tak úplně jistá, jestli se do této části Paříže zrovna hodí – a navíc mi připadá, jako by zapomněli sundat lešení. Jen pro srovnání, tyto dřevěné domy byly postavené na místě dvou starých uliček, zcela srovnaných se zemí. Podle knihy Paris retraversé, jejímž autorem je fotograf Jean Mounicq a z níž jsem pořídila následující fotky, v roce 1979 vypadaly obě uličky takto:
Impasse des Crins
Impasse de Casteggio
Kdybych si měla a mohla vybírat bydlení v této čtvrti, spíš bych volila vedlejší uličku Impasse des Souhaits – také byla celá zrekonstruovaná a byly v ní postavené nové domy – jen vypadají tak nějak lidštěji a půvabněji.
Čtvrť Charonne, Impasse de Casteggio, Impasse des Crins, Impasse des Souhaits
Sbírky moderního umění najdeme v Paříži na více místech, tím nejvýznamnějším a nejobsáhlejším je ale Muzeum moderního umění (MAM), které má sídlo v levém křídle Palais de Tokyo – moderní budově z roku 1937, kam byla tato část sbírky přemístěná z Petit Palais.
Přestože se konkursu na stavbu muzea zúčastnily i kapacity jako Le Corbusier a Mallet-Stevens, provedení bylo nakonec svěřeno týmu, složenému ze dvou mladých a dvou zkušených architektů. Byli to Jean-Claude Dondel, André Aubert, Paul Viard a Marcel Dastugue, kteří ve svahu nad Seinou vytvořili monumentální budovu o dvou křídlech, kolmých na nábřeží, spojených kolonádou a terasou, z níž sestupují schody až k řece. Strohá budova nemá v interiéru vůbec žádné dekorace, ty jsou soustředěny na vnější prostranství a zdi. Vévodí jim bronzová socha Apolóna, boha umění, obklopeného kentaury a nymfami. Sochař Alfred Janniot vytvořil na jižní fasádě a na terasách basreliéfy Alegorie slávy umění a Legendu země a moří.
Ta muzejní restaurace v átriu se mi hodně líbila a strávili jsme tady spoustu času – před i po prohlídce
Sbírky muzea můžeme rozdělit na dvě části – na pařížskou část, kde je soustředěno umění od začátku 20. století do 60. let a můžeme tady vidět fauvismus, takzvanou Pařížskou školu (Marc Chagall, Chaïm Soutine a Amedeo Modigliani), dadaismus (Francis Picabia a Jean Crotti), meziválenou abstrakci, surrealismus, poválečný realismus, nový realismus a některé další směry. Druhá část je věnována zahraničním malířům, tvořícím v cizině od roku 1960 do dnešních dnů – abstrakce z let 1950-1970 a abstraktní a figurativní díla a instalace z následujících let.
Jedním z malířů, kterému je věnován celý sál, je Henri Matisse s jeho triptychem Neukončený tanec
“ width=“435″ height=“650″> Kees van Dongen – Váza s květinami
Muzeum má také velkou sbírku maleb a kreseb Giorgia De Chirica. Ty první jsou nezvyklé, zatímco na dalších už vidíme jeho typický styl.
Nechybí ani Lucio Fontana, ale upřímně – smyslu jeho rozřezaných pláten jsem asi ještě nedorostla
Stejně tak mi občas uniká smysl některých instalací. Tady istalace Hybridní svědek, kterou vytvořil indonézský výtvarník Eko Nughoro.
Co mě naopak baví, je vidět školní výpravy, které v muzeu opravdu pracují
Zajímavý je také monumentální obraz Raoula Dufyho Víla elektřina, který představuje vývoj elektřiny od samých počátků se všemi vynálezci a vědci, kteří se o něj zasloužili
Kromě stálých sbírek v muzeu probíhají i krátkodobé výstavy. Jejich program najdete TADY.
Musée des Arts modernes 16. obvod, 11 avenue du Président Wilson otevřeno denně kromě pondělí a svátků od 10.00 do 18.00, ve čtvrtek do 21.00
vstup do stálých sbírek zdarma, krátkodobé výstavy 5 Euro
Prosklená pasáž byla postavená v roce 1827 a nese jméno svého stavitele, obchodníka Bradyho, který zde hodlal vytvořit průchozí obchodní centrum s více než stovkou obchodů. Plán se mu zdařil jen částečně, protože část pasáže, přiléhající k ulici Faubourg Saint-Martin, nebyla nikdy zastřešena a navíc střední část pasáže, včetně prosklené rotundy, byla zbořena při prorážení bulváru de Strasbourg, který ji rozdělil na dvě poloviny.
Na začátku 20. století začala pasáž pomalu ztrácet svůj lesk i svůj význam a ožila až v 70. letech, kdy tady byl otevřena první indická restaurace, a kdy začala její rychlá přeměna na exotickou malou Indii. Dnes tady najdete desítky obchůdků, ve kterých se dají sehnat nejroztodivnější indické a pakistánské výrobky – přírodní kosmetika, látky, oblečení a obuv, řemeslné výrobky, přírodní barviva, koření, potraviny i ovoce a zelenina. Nejlákavější jsou ale indo-pakistánské restaurace, kterých je tady nepřeberné množství. Na fotkách vám je bohužel neukážu, byla jsem tam brzo ráno, kdy byly rolety restaurací i obchodů ještě staženy, ale určitě se sem při své příští návštěvě vrátím – a pokud budu mít odvahu spálit si jazyk ostrým kořením, vyzkouším i některou z restaurací.
Vchod z bulváru Saint-Martin vede do nezastřešené části a není zrovna moc reprezentativní, ale tak to prostě v těchto končinách chodí
Vchod do druhé části pasáže z bulváru Strasbourg. Brána bývá normálně otevřená, to jen brzy ráno ještě nebyla.
Čtvrť Porte Saint-Denis, 43 rue du Faubourg Saint-Martin, 43 rue du Faubourg Saint-Denis
Jak se tam dostat: metro Chateau d´Eau nebo Strasbourg-Saint Denis (linka 4)
Když jsme v srpnu 1989 s mým tehdy ještě ne manželem od severu poprvé vjížděli do Paříže, pouliční provoz zanesl naše auto do čtvrti, která leží za branami Porte Saint-Denis a Porte Saint-Martin. Moje fantazie čekala vysněnou nádhernou a sladkou Paříž a místo toho jsme se ocitli uprostřed špinavých ulic plných odpadků, na kterých jsme naráželi na podivné typy, které rozhodně nevypadaly jako rodilí Pařížané. Další dny sice moje zklamání vrchovatě rozehnaly, ale této čtvrti jsem se od té doby vždy programově vyhýbala. Až letos na jaře jsem do ní musela a zjistila jsem samozřejmě, že nejen že je ve dne bezpečná, ale že je v ní spousta zajímavých míst, starých domů, pitoreskních zákoutí a dvorků a hlavně spleť pasáží, které se pořádně liší od těch naleštěných v nóbl čtvrtích blíž k centru.
Na dnešní procházku vyrazíme z rue du Faubourg Saint-Martin, z blízkosti brány sv. Martina. Obě brány dnes samozřejmě nemají nic společného s těmi mohutnými a opevněnými, které byly součástí hradeb, postavených Karlem V. Zbourání hradeb povolil v roce 1670 Ludvík XIV. a na jejich místě byly vytvořeny promenády, z nichž vznikly dnešní bulváry. V té době byly také strženy obě brány a nahrazeny vítěznými oblouky, které oslavovaly vítězství krále na Rýnu a ve Franche-Comté. V 17. a 18. století tato místa u bran, vedoucích na sever, přišla do módy a místo klášterů, které za hradbami stávaly dříve (a jejichž konec uspíšilo řádění v době francouzské revoluce), se tu začaly stavět honosné paláce a divadla. Když tady pak v první polovině 19. století byla postavena obě velká nádraží, Severní a Východní, tvář čtvrti se začala proměňovat a stal se z ní důležitý dopravní, obchodní a průmyslový uzel.
V polovině ulice se vypíná přezdobená budova radnice 10. obvodu. V jejím okolí nás upoutá velké množství více či méně malebných průchodů, slepých uliček, pasáží a dvorků.
Passage du Marché vede k místu, kde stávala stará tržnice Saint-Martin. Ta byla postavená v roce 1854, ale v roce 1879 se zhroutila pod tíhou sněhu. O rok později byla postavená nová tržnice, která sloužila až do roku 1986, kdy ji zbourali a na jejím místě postavili nové betonovo-skleněné monstrum.
Do této banální moderní věci bylo zakomponováno pět původních kamenných bran tržnice
V okolí najdeme další a další pasáže a průchody
Passage de l´Industrie
Pasáž Brady je natolik zajímavá, že se na ni podíváme zvlášť v samostatném příspěvku
Zvenku nepříliš vábný průchod nás zavede do čistého a upraveného dvora, kde najdeme jednu z nejstarších pařížských restaurací
.
Stará restaurace z 80. let 19. století s vybavením, pořízeným jejím prvním německým majitelem a odpovídajícím německému vkusu, dnes patří řetězci brasserií Flo.
Mezitím jsme se už dostali na rue du Faubourg Saint-Denis s bránou Saint-Denis v pozadí. Právě na této dříve královské cestě, kudy francouzští králové slavnostně vstupovali do Paříže a kudy se také vydávali na svoji poslední cestu do baziliky Saint-Denis, je nejvíc podivných barů, bister a nočních klubů, kam je občas raději lepší nevstupovat. Ve dne ale v okolí ulice najdeme spoustu mírumilovných a malebných míst.
Keramička Choisy (Faïencerie de Choisy) se specializovala na dekorace architektury a její sídlo v rue de Paradis 18, postavené v 80. letech 19. století, bylo zároveň i vzorkovnou, kde si zákazníci na zdech mohli vybírat kachle a další dekorace fasád.
Tyto nádherné prostory už dávno ke svému účelu neslouží a po galerii, která v nich dlouhé roky sídlila, tady byl loni otevřený jakýsi pitoreskní zámek hrůzy – výstava o pařížských hrůzných událostech, počínaje fantomem Opery, přes katakomby a Bastillu, různé fantomy, upíry a Quasimoda, až po gilotinu. Nic pro mě 🙂
O něco výše tvoří rue du Faubourg Saint-Denis malé náměstí Square Alban Satragne, na kterém jsou umístěny sochy Měsíce a Slunce z roku 2007. A protože jsme ve čtvrti, která nese jméno francouzského světce svatého Vincenta z Pauly, jeho portrét na nás vykoukne z lamelové fasády štítu jednoho z domů na náměstí.
Hned vedle najdeme malý parčík, kterému dominuje červená kaple sv. Lazara, součást dřívějšího kláštera sv. Lazara, přeměněného později na ženskou věznici, která zde fungovala až do roku 1935, kdy byla většina budov zbořená a ty zbývající přestavěny na nemocnici sv. Lazara.
Jen kousek odtud leží obě nádraží – vpravo Gare de l´Est, rovně Gare du Nord.
Plánek: A – Porte Saint-Martin, B – Porte Saint-Denis
Přímo naproti Musée du quai Branly, které jsme viděli minule, nás možná zláká k překonání Seiny ze 7. do 16. obvodu křehká kovová lávka pro pěší s trochu legračním názvem. Ten vznikl z původního názvu de Billy, jména generála, který padl v bitvě u Jeny. Byla vytvořená pro Světovou výstavu v roce 1900 podle návrhu architekta Résala (stejného, který navrhl i blízký Pont Alexandre III), aby usnadnila přístup k jednotlivým pavilonům, rozloženým na obou březích řeky, a stejně jako její současnice Eiffelova věž měla být po výstavě zbourána. Město ji však v roce 1902 odkoupilo a v roce 1906 ji oproti původnímu umístění přesunulo na současné místo.
Podle některých informací byla prý lávka oblíbeným místem setkání východních agentů tajných služeb v době studené války, a prý tady těsně před pádem berlínské zdi v roce 1989 našli tělo jednoho z východoněmeckých agentů Stasi.
Přímo pod mostem kotví v přístavu Debilly výletní lodě i remorkéry, za ním vidíme strmé zdi Tokijského paláce
Když přejdeme most, máme před sebou krátkou rue de la Manutention, neboli Údržbářskou ulici. Údržbářskou proto, že ulička dříve těsně sousedila se sklady vojenského velitelství, na jejichž místě byl později postaven Tokijský palác, jehož nudné zdi jsou oživeny aspoň vysokými točitými schodišti a řadou topolů.
Druhá strana uličky je mnohem zajímavější. Zůstala v ní ještě řada starých domů.
Ulička končí příkrým schodištěm, ústícím přímo naproti Musée Galliera
Zajímavou fotku z Passerelle Debilly můžete najít také na blogu Paris Daily Photo, který píše Eric, Američan žijící v Paříži, který se stal víceméně nechtěně součástí bláznivého romantického příběhu i autorem fotografie. Jak si můžete přečíst na blogu v angličtině, jeden z jeho čtenářů ho požádal, jestli by mohl potají přijít k Eiffelovce, když tam bude se svojí dívkou, kterou chce v té chvíli požádat o ruku, a vyfotografovat je při tom jako překvapení pro dívku. Ano, dámy, je to neuvěřitelné, ale takoví muži pořád ještě existují 🙂 A jak to dopadlo? V komentářích pod článkem si můžete přečíst, že ta dívka řekla ne.
Jak se tam dostat: metro Alma-Marceau nebo Iena (linka 9) nebo RER C Pont de l´Alma
Pro ty, kdo se potřebují dostat z Gare du Nord na Gare de l´Est a neradi chodí vyšlapanými cestičkami, může být tato pasáž zajímavou zkratkou. Spojuje Rue du Faubourg Saint-Denis a Rue d´Alsace a za svoje vytvoření i jméno vděčí normandské rodině, která ji tady v roce 1830 nechala postavit a vytvořila v ní mlékárnu, spojenou s chovem krav. Pod přízemními oblouky tří za sebou jdoucích dvorů byly umístěny stáje, sklady na uchovávání mléka a prostory pro jeho distribuci.
Dnes tady už nebučí krávy, necinkají konve s mlékem, ani se tady nerozléhá křik kočích, kteří se svými vozy pro mléko přijížděli. Všechny tři dvory byly přeměněny na půvabné prostory k bydlení a práci a jen kamenná kravská hlava nad hlavním portálem z Rue du Faubourg Saint-Denis připomíná původní obyvatele.
Pokud byste narazili na zavřená vrata, prozradím vám tajemství, jak se dostat dovnitř – stačí stisknout na digikódu tlačítko označené P.
První a druhý dvůr jsou za sebou umístěny podélně. Třetí, který byl postavený dodatečně, leží na šířku.
Na konci třetího dvora nás úzké schodiště v průchodu přivede k železným dveřím, kterými se dostaneme do Rue d´Alsace, vedoucí podél kolejiště Gare de l´Est.
Přímo naproti dveřím už leží nástupiště. Stačí seběhnout po půvabném dvouramenném schodišti a jsme před nádražím.
Passage Delanos
Čtvrť Saint-Vincent-de-Paul, 148 Rue du Faubourg Saint-Denis
Jak se tam dostat: metro Gare du Nord (linky 4 a 5, RER B a D) nebo Gare de l´Est (linky 4, 5 a 7)
Když už jsem to minule nakousla, musím to dopsat. Socha Svobody totiž stojí na jižním cípu uměle navršené přehrady, vytvořené uprostřed Seiny v roce 1825 jako součást říčního přístavu Grenelle. Vznikl tak 850 metrů dlouhý a 11 metrů široký ostrov, na kterém byla později vysázena alej a umístěny lavičky. Je to jedna z nejhezčích procházek v Paříži se zajímavými výhledy na obě strany břehu.
Na ostrov dnes vstoupíme na jeho jižní straně z mostu Pont de Grenelle lávkou v blízkosti sochy Svobody
Zhruba v jedné třetině ostrov protíná železniční most Pont Rouelle. Byl vytvořený pro Světovou výstavu v roce 1900, fungoval však jen do roku 1937. Od roku 1988 je využívaný pro jednu z větví linky C RER, která odtud míří směrem k severu.
Houslista pod mostem Rouelle
Ostrov končí schodištěm a kamenným obloukem, vedoucím na most Bir Hakeim, dřívější Viaduc de Passy
Na severním konci ostrova je čelem proti proudu řeky umístěna socha Znovuzrozená Francie od sochaře Holgera Wedenkincha, oslavující francouzskou účast v bitvě u Bir Hakeim v Libyi v květnu a červnu 1942, kdy francouzská brigáda odolala útoku německo-italské armády, vedené generálem Rommelem.
Houslista pod mostem Rouelle
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.