Autor: hf

Pointe Trigano a nejkratší pařížská ulice

hfNapsat komentář
V minulém příspěvku jsme si připomněli místo, kde zemřel a kde je pochován básník André Chénier (30.10.1762 – 25.7.1793), a dnes se podíváme na místo, kde před svým zatčením bydlel. Dům, který má svůj název Pointe Trigano napsaný na tabulce v průčelí, najdeme v blízkosti Porte Saint-Denis, tam, kde začíná čtvrť Sentier, plná maličkých obchodů s oblečením, které často slouží jen jako velkoobchodní vzorkovny, a současně taky podivných polotajných dílen a dílniček na výrobu oblečení.

 

Vysoký úzký dům, u kterého se od rue de Cléry odděluje rue de Beauregard, má díky svému zvláštnímu tvaru i zvláštní vnitřní dispozici – jsou v něm jen čtyři místnosti, v každém patře jedna (zato ale budou hodně světlé, protože dům má okna i z bočních stran). V přízemí býval obchod, dnes zavřený, a v suterénu kuchyně.
 
 
Básník André Chénier, jehož pobyt v tomto domě připomíná pamětní deska, byl zatčen 7. března 1794 za údajné „přechovávání dokumentů španělského velvyslance“, ve skutečnosti ale pro svůj odpor proti jakobínům. Byl odvezen do věznice Saint-Lazare a popraven 25. července 1794 (neboli podle revolučního kalendáře 7. thermidoru roku II). Spolu s ním zemřel i básník Jean Antoine Roucher a baron von Trenck, bratranec „našeho“ brněnského barona Trencka.
 

Jen kousek za tímto domem najdeme nejkratší ulici v Paříži. Jmenuje se rue des Degrés, Schodová ulice, a spojuje rue de Cléry a rue de Beauregard. Nevedou do ní žádná okna ani dveře a je tvořena – jak napovídá název – jen schodištěm dlouhým (nebo krátkým?) pět a tři čtvrtě metru. Čtrnáct strmých schodů, širokých 3,30 metru, dalo název uličce už v roce 1650.

Čtvrť Bonne-Nouvelle, rue de Cléry a rue des Degrés

 
Jak se tam dostat: metro Strasbourg – St. Denis (linky 8 a 9)
 
 

Cimetière de Picpus – Hřbitov Picpus

hfkomentáře 4
Dnes vás pozvu do východní části Paříže na místo, které má tak pohnutou a zajímavou historii, že stojí za to si sem ke vzdálenému náměstí place de la Nation zajet.
 
 
Na místě u bývalých městských hradeb se před Francouzskou revolucí rozkládala ohromná zahrada kláštera sv. Augustýna, který byl během revoluce zrušen a budovy i s pozemky byly znárodněny. V roce 1794 byla zahrada vybrána jako tajné pohřebiště obětí, které byly popravovány gilotinou na blízkém place du Trône Renversé (dnešní place de la Nation). Od 13. června až do 27. července 1794, kdy byl popraven sám Maximilien de Roberspierre, hlavní organizátor těchto hrůz, se každou noc z náměstí do zahrady bývalého kláštera vydávaly vozy s těly obětí. Do dvou hlubokých jam tady byli pochováváni muži a ženy, popravení pod často smyšlenými a zanedbatelnými záminkami (například stařičká, ochrnutá, hluchá a slepá abatyše Luise de Montmorency-Laval z benediktýnského kláštera na Montmartru byla obviněná z toho, že „hluše a slepě“ osnovala komplot proti revoluci). Svůj život tady ukončili příslušníci té nejvýznamnější pařížské aristokracie a kléru, například vikomt Beauharnais, první manžel císařovny Josefíny, nebo babička, matka a sestra manželky generála de La Fayette, ale i básníci André Chénier a Jean Antoine Roucher. Celkem tady bylo popraveno 1306 osob ve věku od 16 do 85 let. Místo jejich posledního odpočinku bylo objeveno jen díky odvaze jedné dámy, která potají v noci sledovala vůz s ostatky svého popraveného otce a bratra.
 
 
Krátce po ukončení doby Teroru se ty nejvýznačnější šlechtické rodiny potají dohodly a společně odkoupily nejen pozemek tajného hřbitova, ale i okolní části čtvrti, kde byl vytvořen hřbitov s pietním místem, na němž jsou od té doby pohřbíváni potomci popravených. V areálu působí Kongregace Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a Panny Marie. Soukromý hřbitov s kaplí a zbytky původního kláštera je zpřístupněn veřejnosti.
 

 
 

Vstupní nádvoří areálu s kaplí, studnou a budovami z doby Ludvíka XIII., které jsou jedinými pozůstatky bývalého kláštera sv. Augustýna


V kapli Notre Dame de la Paix de Picpus jsou po obou stranách oltáře umístěny mramorové desky s vyrytými jmény všech obětí


Za kaplí začíná rozlehlé pietní místo – nejdříve trávník obklopený růžemi…

…a v  druhé části pietního a meditačního místa alej vysokých stromů a prostor, uprostřed kterého stojí socha sv. Michaela.


Vstup na hřbitov najdeme až v zadní části. Od jeho založení na začátku 18. století jsou tady umístěny pamětní desky některých popravených a jsou zde pohřbíváni výhradně jejich potomci. Proto je četba nápisů na hrobech současně přehledem jmen těch nejvýznačnějších francouzských šlechtických rodů.


Na hřbitově najdeme vzpomínku i na ty, kteří by sem patřili, ale hrob zde nemají, protože zemřeli v koncentračních táborech 2. světové války


Někteří členové šlechty jsou zde pohřbíváni dodnes, poslední pohřeb se tady uskutečnil v únoru letošního roku a jak je vidět, rodina si připravila prostor možná i na další dvě století dopředu.


V zadním rohu hřbitova najdeme hrob generála La Fayette, kterému se čest být pohřben na tomto místě dostala právě proto, že zde skončily ostatky předků jeho ženy. Generálovi, který se stal hrdinou americké války za nezávislost, vlaje na hrobě americká vlajka, která je údajně jedinou americkou vlajkou na světě, která není nikdy stahována, je jen pravidelně měněna vždy 4. července při příležitosti oslav amerického Dne nezávislosti, kdy se tady koná velký ceremoniál za účasti amerického velvyslance a nejvýznamnější politiků. Ceremoniál není bohužel veřejný, o možnost účasti je nutno žádat americké velvyslanectví v Paříži.


Ze hřbitova vede modrá zamčená branka, za kterou se teprve nachází pietní místo s vyznačením dvou jam, do kterých byly vhazovány ostatky popravených.


Pamětní desky slavných básníků


V těsné blízkosti hřbitova je umístěná brána bývalé klášterní kaple, v níž si tehdejší hrobníci zřídili kancelář, a kde se pořizovaly soupisy oblečení, z něhož byli popravení svlékáni. Vedle bývalé kaple byly v roce 1929 objeveny základy třetí pohřební jámy, která byla prázdná.


A jen jako perlička – u staré kamenné zdi, která odděluje obě části pietního místa, jsou umístěny úly. Med z Picpusu, údajně ten nejlepší, který je v Paříži produkován, si můžete koupit ve vstupní kanceláři areálu.

 
Cimetière de Picpus
Čtvrť Picpus, 35 rue de Picpus
otevřeno denně od 14 do 18 hod
vstupné 2 euro
 
Jak se tam dostat: metro Nation (linky 1, 2, 6 a 9), RER A

 

 

Musée Picasso – Picassovo muzeum

hfkomentáře 2
Předesílám, že vás dnes zvu na něco, co nemůžete navštívit, alespoň prozatím. Picassovo muzeum je totiž v rekonstrukci a bude otevřeno až v průběhu příštího roku. Potom se určitě podíváme dovnitř, dnes jen pár slov, ke kterým mě inspirovala hlavně knížka, kterou jsem nedávno dočetla. Jde o vzpomínky Picassovy vnučky Mariny, která bez obalu popisuje svého slavného, ale sebestředného, sobeckého a neomaleného dědečka, který psychicky deptal nejen své děti (kterým dával s radostí pociťovat, že nejsou nic než jen Picassovi potomci), a svého vnuka (a Marinina bratra) Pablita dokonce dohnal k sebevraždě (samozřejmě údajně podle Mariny).

 

 
Marina popisuje, jak žili v bídě z almužny, kterou jim Picasso občas přidělil. Někdy chodila se svým psychicky křehkým otcem Paulem (který byl Picassovým jediným synem z manželství s ruskou tanečnicí Olgou Chochlovou) a bratrem Pablitem dědečka navštěvovat. Přestože měli vždy návštěvu dlouho předem domluvenou, museli pokaždé čekat venku před vilou, jestli bude Mistr v dobrém rozpoložení a přijme je. Často se stávalo, že jim vzkázal po domovníkovi nebo po své tehdejší družce Jacqueline Roque, že je unavený a nechce je vidět. Popisuje všechna ponížení, která Picasso připravil Olze Chochlové (nikdy se s ní nerozvedl, aby jí nemusel vyplácet podíl na majetku, ale nežil s ní a měl mnoho jiných žen) i jim, popisuje, jak odmítal legitimizovat své další děti z dalších vztahů (s Marie-Thérèse Walter měl dceru Mayu a s Françoise Gilot dceru Palomu a syna Clauda) a odmítal se s nimi stýkat.
Knižka tak trochu zavání vyřizováním účtů, ale hlavně terapií psaním, kterou si Marina zřejmě naordinovala, aby se vyrovnala se svým dětstvím. I tak je ale zajímavá svým pohledem na to, že život s géniem někdy může být nesnesitelný.

 

 

Ať už byl Picasso jakýkoliv, nic to nemění na velikosti jeho díla. Díky tomu, že jeho dědicové zaplatili dědickou daň tak, že věnovali státu ohromný soubor jeho děl (která si stát sám z pozůstalosti vybral), máme možnost se s jeho dílem seznámit v pařížském muzeu, které bylo zřízeno právě z této kolekce z dědické daně. A jsem opravdu zvědavá, jak bude muzeum po rekonstrukci vypadat.

 

 
 
Takto najdeme Picassovo muzeum dnes – bez označení, ale také už bez viditelných stop po nějakých pracích na rekonstrukci (ty jsou vidět jen zezadu ze zahrady)

 


A takto vypadalo v roce 2006

Musée Picasso

Marais, 5 rue de Thorigny
zavřeno do jara 2013
Jak se tam dostat: metro St. Sébastien Froissart nebo Chemin vert

Paris Museum Pass ano nebo ne?

hfkomentářů 16
Nedávno se mě jeden můj čtenář ptal, zda se vyplatí koupit Paris Museum Pass, průkazku, kterou se dá předplatit vstupné do některých muzeí v Paříži a jejím okolí. Vstup může být opakovaný a v některých muzeích je přednost bez čekání ve frontě. Průkazka se dá koupit na 2 dny (za 39 Eur), 4 dny (za 54 Eur) nebo 6 dní (za 69 Eur).
Nikdy jsem tuto možnost nevyzkoušela a ani jsem o ní nepřemýšlela, takže si nejsem jistá, že dokážu odpovědět stoprocentně kvalifikovaně, ale protože tato věc možná bude zajímat víc čtenářů, zkusíme se na ni podívat spolu a rozebrat si jednotlivé aspekty.
Opakovaný vstup pro mě nemá cenu. Když si koupím vstupenku na 2, 4 nebo i 6 dnů, nepůjdu během několika dnů víckrát za sebou do stejného muzea (leda snad do Louvru, pokud ho chci vidět důkladně, ale v tom případě už nestíhám nic jiného).
Zajímavě zní informace o přednostním vstupu. Když si vzpomenu na hodinovou frontu do Sainte Chapelle, určitě bych tehdy uvítala, kdybych v ní nemusela stát (jenže když si koupíte vstupenku spojenou s Conciergerie a půjdete nejdřív tam – tam takové fronty nebývají – máte pak do Sainte Chapelle přednostní vstup tak jako tak). Problémem je, že přednost neplatí ve všech muzeích. Při mé smůle by byla dlouhá fronta zrovna tam, kde přednost neplatí. Výhoda je to tedy při nejmenším sporná.
A teď otázka ceny. Když vezmeme průměrnou cenu vstupného do muzea 8 Euro (někde 10, někde 5), aby se mi to vyplatilo, musela bych při dvoudenní vstupence navštívit za dva dny 6 muzeí, při čtyřdenní za čtyři dny 7 muzeí a při šestidenní za šest dnů 9 muzeí. Chci jich vůbec tolik vidět? Nedovedu si představit, že bych u té dvoudenní vstupenky měla stihnout 3 muzea denně – zřejmě bych běhala po Paříži s vytřeštěnýma očima, abych to zvládla, žádné muzeum bych si neužila a neviděla pořádně, po dvou dnech by mi splývala a nestihla bych už vůbec nic jiného. A kde mám potom dopolední kafíčko, oběd s kamarádkou a podvečerní apéro, kde mám parky, kde mám courání po předměstích? Kde mám ostatní muzea a výstavy?
Další věc je seznam muzeí, kde Paris Museum Pass platí. Najdete ho TADY. Jsou tam zajímavé objekty, jenže… když půjdu do Louvru, Musée d´Orsay, Centre Pompidou nebo pojedu na zámek ve Vincennes, je to otázka minimálně půl dne a nestíhám nic dalšího a tedy se mi to nevyplatí. Přitom existuje spousta dalších zajímavých muzeí, která na seznamu nejsou a která mě třeba zajímají víc než některé z těch ze seznamu. Zajímá mě třeba Poštovní muzeum (mě ne, i v tom pražském jsem byla jen jednou) nebo Muzeum kanálů (ne, jsem klaustrofobik) nebo Tropické akvárium (ale ano, jen proč zrovna v Paříži), nebo bych tam šla jen proto, že to mám předplaceno v ceně?
Další negativum je, že pokud budu běhat po muzeích, kam jsem si předplatila vstup, nedostanu se nejen do dalších placených muzeí, ale ani do těch, kam je běžně vstup zdarma a kde tedy toto srovnání ztrácí smysl.
Průkazka navíc neplatí pro krátkodobé výstavy, ale jen pro trvalé sbírky. Přesto jsem si původně myslela, že bych si ji při příští cestě do Paříže (zrovna teď, kdy čtete tento článek) pořídila na dva dny a vyzkoušela ji. Po tomto zamyšlení už mám jasno a vím, že to neudělám. Celkový vstup do muzeí, které jsou na seznamu a které chci ještě vidět, mě vyjde na cca 33 Euro. Do těch ostatních musím zaplatit tak jako tak. Když si budu vstupenky kupovat, můžu si rozložit prohlídky na celý týden a nemusím se dva dny honit – a navíc můžu jít třeba do Musée Arts et Métiers na večerní prohlídku, kdy je od 18 hod vstup zdarma.
Jak jsem předpokládala, nedokážu odpovědět jednoznačně, zda se Paris Museum Pass vyplatí, každý si to musí spočítat sám. Pro mě osobně je ale tato otázka vyřešená. Ve světle všeho, co jsem uvedla výše, si muzea samozřejmě neodpustím, ale bez Paris Museum Pass. Platí to samozřejmě ale jen pro mě. Určitě existují nadšenci, kteří ten maratón rádi absolvují a díky Paris Museum Pass ušetří. Máte s tím zkušenosti?
Další podrobné informace najdete na http://www.parismuseumpass.com/

Anarchistou v Paříži

hfkomentáře 3
Ne, nehodlám se oblékat do černého, vázat si přes obličej šátek, demonstrovat a mávat nad hlavou rudou vlajkou. Jen vám chci ukázat zajímavou slepou uličku ve 20. obvodu, celou natřenou na rudo-černo, ve které má sídlo CNT – Conféderation nationale du travail, Národní konfederace práce, bizarní anarchisticko-odborářská organizace, založená v roce 1946 exilovými španělskými revolučními odboráři. S minimálním počtem členů, duchovní dědicové španělských povstalců působí vesele ve francouzské společnosti, štěpí se na malé rozhádané skupinky, opakují revoluční hesla a zřejmě sami ani nevědí co chtějí.
Jejich sídlo ve starých dílnách je ve 20. obvodu raritou, přestože tady už v zadní části nefunguje kavárnička, která tu prý bývala. Zato sem můžete chodit na kurzy španělštiny nebo dokonce flamenca – španělské kořeny organizace se nezapřou ani dnes.
 
 
 

 

 
Čtvrť Charonne, 33 rue des Vignoles
 
 
Jak se tam dostat: metro Buzenval

Monument à la Déclaration des droits de l’homme et du citoyen – Památník vyhlášení Deklarace práv lidských a občanských

hf1 komentář
Je to pravděpodobně ten nejzvláštnější památník v Paříži. Narazila jsem na něj na Champs de Mars pod Eiffelovkou víceméně náhodou a ze všeho nejdřív mě zarazily nejrůznější zednářské symboly, kterými je pokrytý. Po důkladné prohlídce a vyfotografování jsem později začala pátrat na internetu, co jsem to vlastně objevila – a překvapení bylo o to větší, že se jedná o dílo českého sochaře Ivana Theimera.

Pomník byl vytvořený v roce 1989 k 200. výročí Velké francouzské revoluce a odhalil ho tehdejší prezident François Mitterrand. Pomník je inspirován egyptskými chrámy a je na něm upevněná bronzová deska s textem Deklarace práv lidských a občanských, která byla přijatá 26.8.1789. Stejně jako oba obelisky, které jsou jeho součástí, je celý pokrytý zednářskými znaky a symboly – rovnostrannými trojúhelníky, zednářským okem, pyramidami a různými texty.


Památník je v současné době ve špatném stavu – je posprejovaný a s ulámanými částmi plastik

Když se při pátrání po informacích o pomníku začnete probírat francouzskými odkazy, nemůžete minout nejrůznější stránky a blogy, zabývající se ezoterikou a zednářstvím, které dopodrobna rozebírají jeho význam pro světové zednářství a rozvíjejí nejrůznější teorie o spiknutích a tajných liniích, vedoucích v Paříži mezi jednotlivými památkami (a pomník prý právě na jedné takové stojí), které tvoří údajně pomyslný zednářský trojúhelník, nebo ještě lépe, zednářský znak kružítka a úhelníku. Do těchto teorií zaplétají i skleněnou pyramidu (sic!) v Louvru, nádvoří Královského paláce a další památky ve městě. Nejsem moc velký obdivovatel teorií o celosvětovém zednářském spiknutí o ovládnutí světa, vlastně je ani neberu vážně, ale pro toho, kdo se o tyto věci trochu zajímá, to určitě může být další materiál k přemýšlení. Samozřejmě včetně nejrůznějších umělých teorií o tom, proč právě Theimer a proč právě v době vlády prezidenta Mitterranda.
Mimochodem, Ivan Theimer, který žije a pracuje ve Francii (a střídavě i v Itálii) už od roku 1968, vytvořil v 80. letech i soubor obelisků právě pro zahradu prezidentského Elysejského paláce.

Jak se tam dostat: metro École Militaire

Až budu velká, odstěhuji se do Provence…

hfkomentářů 14
… jenže se obávám, že tak velká nebudu nikdy. To mi ale nebrání v tom, abych o tom aspoň nesnila. Už mám dokonce i vybráno, kam přesně to bude. Vesnička, do které jsem se zamilovala, se jmenuje Fayence a leží na strategicky výhodném místě – je to odtud padesát kilometrů k moři do Fréjus, padesát kilometrů ke kaňonu Verdon a dalších padesát kilometrů do voňavého Grasse. Leží tak trochu v kopcích, takže tam není takové vedro jako na pobřeží, okolí je plné zajímavých a malebných míst, jídlo je vynikající a lidé přátelští. Co jiného bych si mohla přát? Jedině snad uskutečnění tohoto
snu … 🙂

 

 

 

Musée Carnavalet – Jardin – Zahrada 2

hfkomentáře 4
Zatímco Vítězné nádvoří muzea Carnavalet, které jsme viděli minule, bylo vznešené a impozantní, nádvoří Jindřicha IV., přiléhající k sálům, ve kterých jsou vystaveny historické vývěsní štíty, je vlastně jen taková menší zahrádka s prostými bylinkovými záhony, ohrazenými proutím.


Nádvoří dominuje bronzový jezdecký reliéf krále Jindřicha IV. od sochaře Lemaitra z roku 1838, orámovaný obloukem se zlatou mozaikou. Původně zdobil fasádu pařížské radnice, ale po požáru, založeném komunardy v květnu 1871, skončil tady v muzeu.

To hlavní, kvůli čemu vás dnes na nádvoří zvu, ovšem výjimečně není Jindřich IV., ale vysoký dřevěný sloup, který stojí v jednom z rohů. Jde o l´Arbre de Jessé, Jišajův strom, bývalé domovní znamení ze 14. století, které do roku 1900 stávalo na rohu jednoho z domů v rue Saint-Denis, a které znázorňuje genealogický strom Ježíšovy rodiny (Jišaj byl otcem krále Davida a dědem Šalamouna a z jejich rodu pochází i Josef, Ježíšův otec). Dům byl sice zbořen, ale devět metrů vysoký sloup byl zachován a uložen v muzeu.

.


Šest století bohužel udělalo svoje a dubové dřevo je tak zničené, že jednotlivé figury nejdou ani rozeznat – natož poznat kdo je kdo. Na vrcholku by nicméně měla údajně stát Panna Marie.

Musée Carnavalet

Marais, 23 rue de Sévigné
http://www.carnavalet.paris.fr

Otevřeno denně kromě pondělí a svátků od 10 do 18 hod
Vstup do trvalých sbírek a na nádvoří zdarma

Jak se tam dostat: Metro Saint-Paul, Chemin Vert

Musée Carnavalet – Jardin – Zahrada 1

hfkomentářů 6
Muzeum Carnavalet má také, kromě sbírek, nádherné nádvoří se zahradou. Vlastně dvě. Dnes se podíváme na to větší, které je galerií s otevřenými arkádami rozdělené na dvě poloviny. Z tabulky na nádvoří jsem minule ke svému velkému překvapení zjistila, že dispozice nádvoří, tak jak ho vidíme dnes, není původní, ale že ke starému paláci byla po 1. světové válce přistavěna na nádvoří boční křídla, která věrně reprodukovala ta původní, a která měla zvětšit výstavní plochu. Pod arkádami nádvoří jsou umístěny další exponáty – ozdobné architektonické prvky z různých zaniklých paláců i cenné náhrobní kameny.
Samozřejmě nesmí chybět ani typická francouzská úprava zahrady.

 


Brána, vedoucí z nádvoří do rue des Francs Bourgeois. Většinou bývá otevřená a vstupuje se přes ni na krátkodobé výstavy, ale pokud ji najdete zavřenou, stačí obejít palác z druhé strany – další vstup je v rue Sévigné.


Na terase před pavilonem Choisel, ve kterém se konají krátkodobé výstavy, je umístěná socha, která nám může být povědomá. Je to originál alegorie Vítězství, která stojí na vysokém sloupu nad Palmovou fontánou na place du Châtelet a která byla v roce 1898 nahrazena kopií. Tento originál, s původním názvem Nesmrtelnost, který vytvořil sochař Boizot, se sem do muzea dostal v roce 1950. Jen pro srovnání pohled na sloup, stojící na Palmové fontáně:

 

Musée Carnavalet
Marais, rue Sévigné
 
Otevřeno denně kromě pondělí a svátků od 10 do 18 hod
Vstup do trvalých sbírek a na nádvoří zdarma

 

Jak se tam dostat: Metro Saint-Paul, Chemin Vert

Musée Carnavalet

hfkomentářů 6
Jedním z nejkrásnějších pařížských muzeí je to, které se věnuje historii města. Sídlí ve dvou rozlehlých palácích v srdci čtvrti Marais a není v lidských silách prohlédnout si je naráz při jedné návštěvě – je dobré se sem znovu a znovu vracet a objevovat další zajímavosti.
V muzeu najdeme velké množství památek na historii hlavního města, které ilustrují vývoj města od prehistorie až po začátek minulého století – malby, kresby, sochy, dekorační předměty, numismatická sbírka, dokumenty i předměty běžného dne. Výhodou je, že vstup do muzea je zdarma, není proto problém zastavit se v něm kdykoliv, když jde člověk kolem a má chvilku času, aby si mohl prohlédnout další část bohatých sbírek.

 


Oba historické paláce ve čtvrti Marais, v nichž muzeum najdeme, jsou spolu propojeny. Ten, který dal muzeu jméno, byl postavený v roce 1544, současný vzhled ale pochází z renesanční přestavby v roce 1655. Muzeum původně sídlilo jen v tomto paláci, ale v 60. letech 20. století už byly sbírky tak rozsáhlé, že se muzeum muselo rozšířit i do vedlejšího paláce Hotel de Peletier de Saint-Fargeau, ve kterém jsou umístěny především celé zachovalé interiéry z různých pařížských paláců.


Po vstupu do muzea z rue Sévigné jsou na řadě jako první sály, věnované Paříži v 16. století. Je to moje oblíbené období a proto se tady zastavím pokaždé, i když mám v plánu prohlídku jiné části muzea. V interiérech, zařízených v duchu té doby, najdeme spoustu obrazů, které nám ukazují, jak tehdy město vypadalo.


Pohled na nově postavený Pont Neuf. Socha Jindřicha IV. tehdy ještě na mostě nestála, v pozadí vidíme ostrou špičku Sainte-Chapelle a hned za ní hranoly věží Notre-Dame. Dnešní Square Vert-Galant je vidět v popředí jako zelení zarostlý neupravený cíp ostrova.


Z mostu Pont Neuf se zachovaly pouze čtyři původní maskarony. Ty dnešní jsou samozřejmě kopiemi a všechny čtyři historické jsou vystaveny v muzeu..


Ve stejném sále najdeme i tuto bystu mého oblíbence krále Jindřicha IV. Navarrského. Vytvořil ji sochař Michel Bourdin někdy na konci 16. století a údajně jde o odlitek z královy posmrtné masky – jiné prameny ovšem udávají, že je to nepravděpodobné, že na to je výraz krále příliš „živý“.


Hned vedle šibalského výrazu oblíbeného krále narazíme na podezřívavý a nesympatický pohled jeho druhé manželky Marie Medicejské. Jindřich si Italku vzal poté, co zapudil svoji první manželku – svoji sestřenici Markétu z Valois, řečenou Margot (ano, tu královnu Margot, o které psal Dumas), protože nutně potřeboval dědice, kterého mu Margot nemohla dát. Marie mu během jejich krátkého desetiletého manželství dala hned šest potomků – prvním ze synů byl budoucí král Ludvík XIII.

 

Několikrát jsem se setkala s názorem, že muzeum je určeno spíše pro Pařížany a ne pro turisty, zvláště ne pro ty, kteří nemluví francouzsky a nedokáží si proto vychutnat ta kvanta dokumentů, které jsou zde vystavovány. Přesto jsem přesvědčená, že si v muzeu každý najde to, co ho zajímá – například část, kde jsou vystavovány staré znaky domů, vývěsní štíty i celé interiéry obchodů (včetně toho, který vytvořil Alfons Mucha pro zlatnictví Fouquet). Některé z nich byly zachráněny na poslední chvíli z demolovaných domů a jsou proto důležitou památkou na Paříž, která dnes již neexistuje.

 


Reklamní poutač zlatnického obchodu Au nègre, který sídlil na bulváru Saint-Denis. Poutač pochází z první čtvrtiny 19. století.


Zachované křídlo starých dveří pařížské radnice, které přežilo velký požár v květnu 1871, kdy radnici zapálili komunardi. Bronzová hlava medúzy pochází z roku 1653.

A jen malá ukázka některých interiérů z paláce Peletier:


Část modrého salónu Ludvíka XV.

 

 

Kromě stálých sbírek jsou v muzeu organizovány krátkodobé výstavy – ta současná, která trvá do 29. července, je věnována slavnému fotografovi Eugènu Atgetovi, který zdokumentoval město takové, jak vypadalo na přelomu 19. a 20. století.

Musée Carnavalet

Marais, 2 Rue de Sévigné
 
Otevřeno denně kromě pondělí a svátků 10 – 18 hod
Vstup do trvalých sbírek zdarma

 

Jak se tam dostat: Metro Saint-Paul, Chemin Vert