Největší židovská komunita žije v Paříži už tradičně ve čtvrti Marais, není proto divu, že je tady i největší koncentrace synagog. Jednou z nejzajímavějších je secesní synagoga, která byla postavená v roce 1910 podle návrhu Hectora Guimarda, slavného architekta stylu Art Nouveau, poté, co si příliv Židů z východní Evropy do této čtvrti vyžádal postavení nové modlitebny.
Střízlivě řešená synagoga stojí na úzkém, jen pět metrů širokém pozemku, a proto ji Guimard vyhnal do třiadvacetimetrové výšky. Lehce konkávní fasáda, členěná pilastry, je zvýrazněná několika řadami oken a římsou nad vstupními dveřmi. Hector Guimard navrhl i celý interiér, včetně rostlinných dekorací na vnitřních stěnách, mobiliáře a lustrů, dovnitř se mi ale ještě ani jednou nepodařilo na prohlídku dostat, buď je synagoga zavřená nebo je v ní bohoslužba.
Nad vstupními dveřmi byly původně umístěny jen tři trojúhelníky, až při rekonstrukci po 2. světové válce bylo prostřední okno zkráceno a byla sem vsazena Davidova hvězda. Původní vzhled fasády, jak vypadala v roce 1930, můžete vidět TADY.
Hřbitov Batignolles najdeme na severozápadě města, kde se 17. obvod v blízkosti Porte de Clichy dotýká okružního bulváru. Byl založený už v roce 1833 a jeho plocha byla zpočátku malá, jen tak aby stačila malé obci Clichy. Po připojení obce k Paříži v polovině 19. století byl hřbitov postupně rozšiřován až na dnešních jedenáct hektarů, které z něj dělají čtvrtý (podle některých pramenů třetí) největší pařížský hřbitov.
Bohužel při stavbě okružního bulváru byla severní část hřbitova překryta vyvýšenou vozovkou a jeho klid narušuje pekelný hluk aut, které se po periferiku valí ve dne i v noci.
Jako na všech pařížských hřbitovech, i tady najdeme mnoho známých osobností. Tím zřejmě nejnavštěvovanějším hrobem je hrob slavného básníka, který zemřel na konci 19. století.
Paul Verlaine leží v blízkosti vchodu a jeho jednoduchý hrob, lemovaný kovaným řetězem, je jedním z nejnavštěvovanějších a nejopečovávanějších.
Dalším básníkem na hřbitově je André Breton, jehož nízký náhrobní kámen se zlatým písmem je korunovaný podivnou cípatou hvězdou.
Na rozdíl od některých starších hřbitovů tady nenajdeme mnoho vysokých pomníků, hrobek a kaplí, na většině hrobů leží jen prosté nízké kameny. Jeden z těch vysokých pomníků stojí na hrobě hudebního skladatele Paula Vidala, který zemřel v roce 1931.
Z dalších známých osobností tady odpočívá například třebas zpěvák René Dorin, hudební skladatel Ray Ventura, spisovatel Blaise Cendrars, novinářka Marguerite Durand, rodina lékaře Emila Calmetta (ano, toho, díky kterému chodíme s dětmi na kalmetizaci), nebo malíř Edouard Vuillard. Byl tady pohřben i ruský zpěvák Fedor Šaljapin, jeho tělo však bylo v roce 1984 převezeno do Moskvy.
Některé z těchto hrobů jsem na hřbitově našla, ale kromě Verlaina jsem sem kvůli nim nevážila cestu. Zajímal mě vlastně jen hrob, ve kterém by tady měla být pohřbená malířka Toyen. Bohužel zaměstnanci hřbitova ho na oficiálním seznamu nenašli a hledat ho na jedenácti hektarech nazdařbůh bylo nad moje síly. Podle roku úmrtí Toyen (1980) jsem odvodila, že by mohla ležet v zadní novější části, a poctivě jsem prošla celá dvě poslední oddělení. V pětatřicetistupňovém poledním červencovém horku mi to zabralo více než dvě hodiny a nápis Toyen nebo Marie Čermínová jsem nenašla ani na jednom z hrobů. Pokud by někdo z vás náhodou věděl, v kterém oddělení ho hledat, nebo by se vám ho podařilo najít, budu ráda, když mi dáte vědět. A kdybyste ho hledali, tak 31. a 32. oddělení jsem už marně prošla.
A perlička nakonec do sbírky kuriózních náhrobků – „Pro tebe tento tank, vášeň tvého života“.
Dvacetiosmihektarová botanická zahrada v 5. obvodu, do které se podíváme, byla vytvořená už v roce 1626 za doby Ludvíka XIII. dvěma královskými lékaři Héroardem a La Brossem, který se také stal jejím prvním správcem. Není divu, zahrada byla zpočátku pojímána jen jako sbírka léčivých bylin. Její pozvolná proměna na botanickou zahradu začala v 18. století, kdy byl dlouhých čtyřicet devět let správcem hrabě Buffon, který nejen provedl reorganizaci zahrady, ale zvětšil její velikost téměř dvakrát a obohatil sbírky přírodovědeckého muzea, které bylo při zahradě založeno. Ty se později rozrostly i o minerály, fosílie a zvířecí kostry a na konci 18. století byla v zahradě vytvořená i zoologická zahrada, do které byla tehdy umístěná zvířata z bývalého královského zvěřince ve Versailles.
My do zahrady vstoupíme od Seiny, z place Valhubert, kde se před námi otevře centrální alej s vyhlídkou na Grande galerie de l´évolution, Velkou galerii evoluce, která je jednou z částí Národního přírodovědeckého muzea, které v zahradě sídlí a jehož sbírky jsou rozmístěny ve všech budovách, které zahradu lemují.
Hned na začátku této aleje nás vítá socha rytíře Lamarcka, významného francouzského přírodovědce, autora první evoluční teorie, který kromě jiného vytvořil i první klasifikaci bezobratlých živočichů.
Po pravé straně leží tzv. Ménagerie – zoologická zahrada. Pro nás, rozmazlené různými africkými domy, novými sloninci a rozsáhlými výběhy, je to ovšem poněkud smutná podívaná, zvířata tady žijí dost natěsnané a klece a výběhy jsou poměrně malé.
Kovový slon u vstupu do ZOO
Centrální část je lemována dlouhými platanovými alejemi
Já tady mám ráda tzv. École botanique, Botanickou školu, kde jsou vytvořené záhony s nejrůznějšími typy a druhy rostlin. Líbí se mi, že se tady pořád něco děje a záhony se mění.
V oddělení vodních rostlin tady byly letos v červenci k vidění například kromě kvetoucích leknínů a stulíků i tyto lotosy
Na Botanickou školu navazují skleníky – do těch jsme ovšem tentokrát nešli, stačilo nám, že venku bylo přes 30 stupňů – nedovedu si představit, jak muselo být uvnitř. Tento velký skleník je věnován tropickým rostlinám, dva menší za ním, pocházející z let 1830 – 1833, ukrývají australské a mexické rostliny.
Pohled na střední část se sochou hraběte Buffona (neplést, prosím, s italským fotbalovým brankářem :-))
Za skleníky směrem k rue Cuvier začíná mírně kopcovitý terén s labyrintem a vysokými stromy. Najdeme tady i první libanonský cedr vysazený ve Francii, který tady roste od roku 1734, a další vzácné stromy.
V zadní části zahrady nemůžeme minout Grande galerie de l´évolution, Velkou galerii evoluce, mohutnou budovu z roku 1877 s vysokou prosklenou střechou a moderní vnitřní vestavbou, ve které jsou umístěny sbírky, dokumentující zoologickou a botanickou evoluci.
Fasáda budovy je ozdobená medailóny s portréty prvních profesorů, působících v muzeu, uprostřed je umístěná socha Přírodovědy od E. Guillauma.
Po levé straně zahrady podél rue de Buffon, najdeme nejen tuto růžovou zahradu, ale i další budovy s výstavními sály, kde jsou umístěny sbírky geologie a mineralogie (momentálně zavřené), srovnávací anatomie a paleontologie.
Vstup do muzea je umístěný z kratší strany u vstupu z rue Geoffrey Saint-Hilaire, přímo naproti pařížské mešitě
Jardin des Plantes
Čtvrť Jardin des Plantes, vstup z place Valhubert, rue Buffon, rue Geoffrey Saint-Hilaire a rue Cuvier http://www.mnhn.fr
Otevřeno:
Zahrada: denně od 8.15 nebo 9 hod (dle roční doby) do západu slunce, vstup zdarma
Muzeum: denně kromě úterý od 10 do 18 hod, vstupné 7 Eur, do 26 let 5 Eur
ZOO: od 9 do 18 (v neděli a ve svátky do 18.30), vstup 10 Eur, děti do 4 let zdarma, od 5 let a studenti do 26 let 8 Eur
Jak se tam dostat: metro Place Monge (linka 7) nebo Jussieu (linky 7 a 10) nebo Gare d´Austerlitz (linka 10 a RER C)
Na severním konci 18. obvodu, v místech, kde dříve ležela obec Clignancourt, připojená k Paříži až v roce 1860, najdeme náměstí, na kterém proti sobě stojí radnice 18. obvodu a kostel Notre-Dame de Clignancourt. Kostel byl postavený až v 60. letech 19. století (základní kámen k němu položil osobně baron Haussmann 2. května 1859) pro obyvatele vesnice, kteří do té doby museli na mši šplhat do kopce do kostela sv. Petra na Montmartru.
Kostel nepřitahuje nijak zvlášť pozornost ani exteriérem ani interiérem, jde o poměrně banální stavbu své doby, překvapení nás ovšem čeká, když obejdeme oltář a vystoupáme pár schodů do zadní kaple Panny Marie. Je vyzdobená ve stylu Sainte-Chapelle, se zlatými hvězdami na modrozeleném podkladě, s červenými polychromovanými sloupy a zlatými oblouky. Na oltáři stojí bělostná mramorová socha Panny Marie s Ježíškem.
Tip: přímo před kostelem je kromě stanice metra i konečná zastávka Montmartrobusu, malého autobusu, který projíždí kolem všech důležitým míst na Montmartru. Je to jedna z možností, jak se dostat nahoru na kopec, kromě obligátní cesty vzhůru jižním svahem.
Název Muzeum romantického života zní hrozně a chápu, že se především někteří pánové mohou dokonce osypat, když ho uslyší. Možná lepší překlad by byl Muzeum romantismu, ve smyslu uměleckého hnutí, v jehož době dům vznikl. Ani tak jsem ovšem v minulosti neměla podle názvu v toto muzeum moc velkou důvěru a i když jsem později podle fotografií věděla, jak vypadá a co v něm hledat, s jeho návštěvou jsem nijak nepospíchala. Samozřejmě to byla chyba. Když jsem se tam konečně při své poslední cestě podívala, byla jsem nadšená atmosférou. Ani ne tak muzeem a exponáty, i když jsou zajímavé, ale především samotným domem a jeho zahradou. Zkrátka romantika každým coulem, přesně podle názvu.
Najdeme ho jen kousek od Cité Pigalle, kde jsme si minule prohlíželi dům, ve kterém kdysi bydleli bratři van Goghové. Na konci úzké aleje vedoucí mezi domy z rue Chaptal se dostaneme na dlážděný dvůr před malebný jednoposchoďový domek, který opravdu splňuje všechny požadavky na to, jak by romantika v Paříži měla vypadat. Dům s monetovsky světle zelenými okenicemi a tepaným zábradlím je celý ponořený do zeleně a malá zahrada se starým skleníkem, ve kterém je dnes umístěná kavárna, je přímo oázou pro oči i duši.
Dům si v tehdy módním italském stylu nechal v roce 1830 postavit holandský malíř Ary Scheffer (1795-1858), který tady žil a tvořil. Dům zůstal ve vlastnictví rodiny Schefferů až do roku 1983, kdy byl převeden na město a stalo se z něj muzeum. V přední části podél aleje, vedoucí k domu, jsou umístěny dva ateliéry, kde pracoval Ary Scheffer a jeho bratr Henri, a kde se v době Červencové monarchie (1830 – 1846) scházela politická a intelektuální elita – Delacroix, Rossini, Thiers, Dickens, Liszt, Berlioz – a také George Sandová a její milenec Fryderik Chopin.
Právě George Sandové, vlastním jménem Aurore Dupinové, je věnována expozice, umístěná v přízemí domku (i když tady nikdy nebydlela). Najdeme tady především její obsáhlou sbírku šperků, kterou zdědila po své babičce, její nábytek, obrazy, některé další dekorační předměty – a také odlitek její i Chopinovy ruky. V prvním patře domku je potom umístěná expozice, spojená s Ary Schefferem – především jeho obrazy a některé bytové zařízení a vybavení.
Salón George Sandové, ve kterém je vystavený obsah její šperkovnice
Portrét George Sandové…
… a její pramen vlasů v briliantovém medailónu
Odlitek Chopinovy ruky
V prvním patře jsou vystaveny obrazy Aryho Schaeffera a některých jeho přátel, stejně jako malířské pokusy George Sandové
Takto dům vypadal v roce 1865 na obraze A. J. Lamma, který v domě také najdete
Pohled z 1. patra do zahrady
Rokokový skleník, ve kterém je dnes umístěná kavárna
Přestože zahrádka a dvorek nejsou velké, najdeme tady spoustu malebných míst a pohledů. A já už dnes vím, že až budu příště pod Montmartrem hledat kavárnu, rozhodně nepůjdu do žádného turistického podniku na bulváru Clichy, ale kousek si zajdu a tu kávu si dám tady (kavárna je otevřená od konce dubna do poloviny října).
Dnes se vydáme na krátkou procházku v blízkosti Montmartru. Začneme ji na place Pigalle, odkud vyrazíme dolů k centru města po rue Pigalle. A aby se to nepletlo, po krátké chůzi uvidíme po pravé straně úzkou uličku Cité Pigalle.
Rue Pigalle s výhledem na Sacré Coeur
Ulička Cité Pigalle je sice krátká, ale pár malebných míst tady přesto objevíme
My se zastavíme na konci uličky u vysokého domu po pravé straně. Dům je sice schovaný za hustým křovím…
… ale i tak vidíme krásné vstupní dveře.
V prvním patře vedle okna, obklopeného zelení, je pověšená pamětní deska. Co nám říká?
„V tomto domě žil Theo Van Gogh. Jeho bratr Vincent Van Gogh, 1853 – 1890, tady pobýval během měsíců, předcházejících jeho smrti.“
Čtvrť Saint-George, Cité Pigalle
Jak se tam dostat: metro Pigalle (linka 2 nebo 12) nebo St.George (linka 12)
Jen pár dnů po smrti Václava Havla rozhodla začátkem ledna 2012 radnice 18. obvodu na popud pařížského starosty Bertranda Delanoë, že nová knihovna v právě budovaném studentském a sportovním areálu ve čtvrti La Chapelle ponese Havlovo jméno. Jeho jménem bude také pojmenováno náměstí, které v tomto areálu vznikne.
La Chapelle není zrovna čtvrť, kam by se hrnuli turisté, naopak, vyhýbá se jí i většina Pařížanů. Úzký pruh zástavby, vmáčknutý na severu města mezi dvě mohutná kolejiště nádraží Gare du Nord a Gare de l´Est, je všechno, jen ne bezpečný a malebný kout Paříže. Od vybudování nového tříhektarového centra si radnice slibuje – kromě jiného – právě i zpříjemnění prostředí a zlepšení infrastruktury. Na dávno opuštěných pozemcích železnice je tady z bývalého železničního překladiště budována ekologická a plně energeticky soběstačná čtvrť (propagační materiály se hemží výrazy jako trvale udržitelný rozvoj a biodiverzita), jejíž součástí bude studentský hostel, střední škola, vysoká škola, krytý sportovní areál, divadelní sál, obchodní a kancelářské budovy – a právě knihovna s třiceti tisíci svazky.
Podrobné informace o projektu s fotografiemi, vizualizacemi, plánky a popisy ve francouzštině najdete TADY.
V této bývalé hale železničního překladiště vzniká budoucí hostel, který bude uvnitř obklopený zimní zahradou na ploše 2500 m2. Šikmé díly střechy budou pokryty fotovoltaickými panely, které budou vyrábět elektřinu a ohřívat vodu pro celý areál.
Právě v této krajní části haly (ta hnědá vlevo) vznikne Havlova knihovna
Obchodní a kancelářská budova je už skoro dokončená…
… stejně jako budoucí sportovní areál.
V budově bývalého železničního zasilatelství bude umístěná střední škola pro 600 žáků
Část areálu je stále ještě obehnána starou kamennou zdí, na které jsem našla tento příklad street-artu. Až bude areál dokončený, zmizí dílo i se zdí.
Čtvrť La Chapelle, rue Pajol
Jak se tam dostat: Metro La Chapelle (linka 2) nebo Max Dormoy (linka 12)
Francie si letos připomíná jedno neblahé výročí, vztahující se k 2. světové válce. V červenci to bylo 70. let, kdy došlo k největšímu zátahu na židovské obyvatelstvo, o kterém se ve Francii dlouho mlčelo – nikomu se příliš nechtělo do konstatování, že deportace byly sice přikázány nacistickým Německem, ale že horlivými vykonateli byla policie a četnictvo francouzské vichystické vlády. Poprvé o tom veřejně promluvil prezident Chirac až v roce 1995.
I když k zatýkání židovských obyvatel docházelo už od roku 1941, ten největší a nejznámější zátah na Židy, většinou uprchlíky z jiných zemí, proběhl v noci ze 16. na 17. července 1942 a je připomínán jako la Rafle du Vel d´Hiv, Razie z krytého velodromu. Zpráva se sice díky některým spřáteleným četníkům předem vynesla ven, takže někteří židovští muži uprchli a schovali se, nikdo ovšem nepočítal s tím, že se tentokrát zátah nebude týkat jen mužů, jako vždy předtím, ale že budou sebrány ženy a dokonce i děti. Někteří ze zadržených, které pařížští četníci sebrali, byli ihned odvezeni do sběrného tábora v Drancy na severu města, zatímco ostatní byli sváženi autobusy na krytý velodrom, kde čekali pět dnů v nelidských podmínkách v horku, bez jídla a s jedním jediným vodovodním kohoutkem k dispozici. Některým z více než sedmi tisíc lidí, kteří tady byli internováni, se podařilo uprchnout, jiní na místě spáchali sebevraždu. Ti, co přežili, byli postupně převezeni do Drancy a odtud putovali dobytčími vagóny do Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů.
Jen během tohoto jediného zátahu bylo v Paříži zadrženo a odvezeno 12 884 osob (z toho 4051 dětí, 5802 žen a 3031 mužů), z nichž vyhlazovací tábory přežilo jen 25 dospělých a několik dětí.
Krytý velodrom sloužil po válce ještě několik let ke sportovním účelům, dokonce i pro módní přehlídky nebo býčí zápasy. V roce 1959 byl zbořen a na jeho místě byly postaveny obytné a kancelářské budovy. Jedná se o oblast, kterou vidíme na fotografii, u dnešního náměstí place des Martyrs Juifs du Vélodrome d´Hiver u stanice metra Bir Hakeim.
Na zdi budovy, která stojí na místě bývalého velodromu, byla umístěná pamětní deska. Další pamětní desku najdeme přímo i ve stanici metra Bir-Hakeim.
Jen o kousek dál, na nábřeží nad přístavištěm Port de Grenelle, je v malém parčíku od roku 1994 umístěný další památník – sousoší, vytvořeném polským sochařem Walterem Spitzerem, který sám přežil holokaust, a architektem Mariem Azagurym. Nakloněná plocha pomníku, na které jsou umístěny jednotlivé sochy trpících Židů, připomíná plochu velodromu.
Když jsem se před časem zajímala o celou dokumentaci, týkající se této události, narazila jsem na fotografii, která mě překvapila. Společně s generálním tajemníkem Francouzské policie René Bousquetem, ředitelem pro židovskou otázku německé Bezpečnostní služby (SD) Dannekerem a šéfem německé policie ve Francii Obergem, je na ní i čtvrtý, zde bezejmenný muž. My ovšem Reinharda Heydricha poznáme hned.
Heydrich přijel do Paříže 6. května 1942, aby z Himmlerova pověření uvedl Oberga do funkce. Společně potom všichni diskutovali o podrobnostech plánovaného zátahu. Není divu, jako ředitel protektorátní policie (RSHA) byl Heydrich jedním z autorů plánů na „konečné řešení židovské otázky“, jejichž koordinace byla projednána v lednu 1942 na konferenci ve Wannsee, které Heydrich předsedal, a sem do Paříže přijel zřejmě zkontrolovat jejich provádění. Nikdo ze zúčastněných tehdy netušil, že za tři týdny už bude mít úplně jiné starosti …
Čtvrť Grenelle, quai de Grenelle (ve vyvýšeném parčíku u Seiny)
Dnes vás pozvu na kávu na místo, o kterém jsem si nejdříve myslela, že ve skutečnosti neexistuje. Poprvé jsem totiž kavárnu Le Pure Café viděla v americkém filmu Před soumrakem (Before sunset) a protože vypadala jako dokonalá dekorace, nejdřív mě ani nenapadlo po ní pátrat na internetu. O to větší bylo moje překvapení, když jsem ji opravdu objevila. Leží samozřejmě jinde, než by měla podle filmu (ve kterém do ní oba hlavní hrdinové dojdou volnou chůzí z knihkupectví Shakespeare and Co., což je ve skutečnosti sem, do 11. obvodu, docela kus cesty), ani okolí není nijak zvlášť malebné, ale příjemné prostředí a milá obsluha (a vzpomínka na hezký film) to určitě vyváží.
Pokud jste film neviděli, je to taková příjemná holčičí hra o vztazích. Setkávají se v něm dva mladí lidé, Francouzka a Američan, kteří se seznámili a prožili spolu jedinou noc ve Vídni devět let předtím (to všechno je k vidění v předcházejícím filmu Před úsvitem). Tenkrát si nevyměnili kontakty, ale domluvili se, že se ve Vídni znovu sejdou za půl roku. On tam byl, ona ne, a tak se jeden druhému ztratili. Z něj se stal slavný spisovatel, ožení se, má syna, a když přijede do Paříže prezentovat svoji novou knihu, ona se o tom dočte a přijde na tiskovou konferenci. No a my ve filmu sledujeme, co z jejich dávného vztahu zbylo – a nechybí ani otázka na konci, jak to vlastně celé ještě může dopadnout. Ve filmu hraje krásná a chytrá Julie Delpy a roztomilý Ethan Hawke – a samozřejmě nádherná Paříž.
Na přiloženém traileru je vidět kavárna jak zvenku, tak i zevnitř.
Právě tady, v zadní části kavárny, se scéna natáčela
Dnes se podíváme jen kousek za město, na konečnou metra linky 10, která nás zaveze na předměstí Boulogne-Billancourt. Stačí dvacet minut jízdy a dostaneme se do nádherného pohádkového parku, který se rozkládá na břehu Seiny kolem muzea, založeného Albertem Kahnem, bankéřem, který na začátku 20. století vytvořil několik nadací na podporu mezinárodní spolupráce a porozumění mezi národy. Ze svého majetku financoval nejen vytvoření tohoto parku, ale především vytvoření rozsáhlého archívu stereoskopických a autochromatických fotografií a černobílých němých filmů, dokumentujících společenský, politický a ekonomický život, kulturu, zvyky, náboženství a odívání nejrůznějších zemí a národů. Ty tvoří základ sbírek muzea a bývají pravidelně vystavovány na tématických dočasných výstavách.
To, co sem na periferii města láká návštěvníky především, je ale nádherná čtyřhektarová zahrada. Je členěna do několika částí, které vznikaly postupně, jak Kahn přikupoval okolní pozemky, a každá z nich je vytvořená v jiném stylu – najdeme tu nejen francouzskou zahradu, ale i anglickou, vogézský hluboký les s roklemi i japonskou zahradu. Albert Kahn Japonsko několikrát navštívil a na svém pozemku vytvořil nejen zahradu podle japonského stylu, ale i několik typických japonských domků s posuvnými stěnami.
Japonská vesnička
Japonská vesnička
Anglický park
Typická anglická „cottage“ v anglickém parku
Zlatý les – jeho název je jasný především na podzim, kdy se listnaté stromy zbarví do zlatava
Modrému lesu daly jméno smrky a cedry
Na úpatí modrého lesa najdeme i uměle vytvořený mokřad, v němž v tuto dobu kvetou lekníny a stulíky
Na kraji mokřadu leží rozlehlá louka s několika starými stavbami, ve kterých jsou některé technické prostory muzea. Kolem cesty jsou umístěny panely, na kterých najdeme část současné krátkodobé výstavy fotografií z Mongolska, pocházejících z Kahnovy sbírky. Zbývající část je potom vystavena uvnitř v muzeu.
Ve střední části leží ovocná a růžová zahrada. Jejich centrem je bílá konstrukce skleníku s tropickými rostlinami.
Z francouzské zahrady stačí jen projít bambusovým houštím a dostaneme se do poslední části – současné japonské zahrady. Je plná japonských zahradních kamenných a dřevěných prvků i bonsají a v jejím středu jí dominuje červený japonský most.
Musée et jardin Albert Kahn Boulogne – Billancourt, 10-14 rue du Port
Fotografie převzata ze stránek www.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.