Autor: hf

Gare Montparnasse – Nádraží Montparnasse

hfkomentářů 6
Původní neoklasicistní budova nádraží Montparnasse z roku 1852, jednoho ze šesti nádraží v centru města, byla zbořená v 60. letech minulého století při velké rekonstrukci celé oblasti a nádraží bylo posunuto o 450 metrů směrem po kolejišti dál na jihozápad. Zajímavé je, že železniční vzdálenosti z nádraží se dodnes počítají z původního bodu a jsou tedy o oněch 450 metrů zkresleny.
Původní nádraží stávalo v uliční čáře bulváru Montparnasse, na dnešním náměstí place du 18 juin 1940, dříve place de Rennes, kde dnes najdeme na velkém prostranství jen skutečně šeredné nákupní centrum, kterému dominuje černý mrakodrap Tour Montparnasse.
 

 
 
 
 
Neoklasicistní budova nádraží z roku 1852
 
 
 
 
V říjnu 1895 došlo na nádraží ke kuriózní nehodě, když strojvůdce vlaku, přijíždějícího na nádraží, začal brzdit příliš pozdě – a navíc mu nefungovala ruční brzda, prorazil zarážky na perónu, prolétl přes nástupiště a halu, prorazil čelní stěnu a vypadl až na bulvár před nádraží. Hrůzně vypadající příhoda si vyžádala jen několik zraněných a jedinou oběť, majitelku novinového stánku před nádražím, kterou zabil kus zdiva. Za téměř nepoškozenou lokomotivou byly totiž připojeny nejdříve vagóny s poštou a se zavazadly, takže vagóny s pasažéry se zastavily ještě uvnitř nádraží.
 

 
 
 
Dnešní nádraží je obklíčeno vysokými skleněnými budovami a jeho kolejiště, nástupiště a haly jsou překryty parkem Jardin Atlantique. Směrem do ulice se tak otvírá jen prosklené průčelí vstupu Porte Océane.
 

 
 
 
Kancelářské a hotelové komplexy nad nádražím směrem k place de Catalogne
 

 

Nádraží od samého počátku spojovalo Paříž se západním pobřežím, především s Bretaní. Proto se také Bretonci, přijíždějící do Paříže za prací, tradičně usídlovali v jeho okolí a dodnes zde najdeme největší bretaňskou komunitu, díky níž je nádraží obklopeno bretaňskými palačinkárnami a rybími restauracemi.
Dnes odtud vyjíždějí TGV i obyčejné vlaky nejen do Bretaně, ale do celé jihozápadní části Francie a spojují tak Paříž s Atlantikem.
 

 


Pokud jste nádražím procházeli letos v létě, mohli jste vidět tento obrázek – v téměř prázdné horní části nádražní haly pod nástěnnou op-artovou freskou Victora Vasarelyho stálo opuštěné piano, na které si mohl kdokoliv zahrát. Byla to součást akce, která se v Paříži odehrávala několik týdnů na přelomu června a července – piana byla takto pro lidi rozmístěna po celé Paříži. Že jich většinu lidé rozbili, to už je jiná věc…

Montparnasse, place Raoul Dautry
Jak se tam dostat: metro Montparnasse-Bienvenüe (linky 4, 6, 12, 13)

 

Jardin du Musée Rodin – Zahrada Rodinova muzea

hfkomentáře 2
Zahrada kolem Rodinova muzea je plná soch a květin (a bohužel většinou i lidí) a navíc nabízí tak kouzelné výhledy, že rozhodně stojí za návštěvu i pro ty, kdo sochařství neholdují a muzeum jako takové je neláká. Právě pro ně tady totiž existuje možnost zaplatit si symbolické vstupné 1 euro jen do zahrady.
 
 
 

V přední části zahrady před palácem jsou umístěny některé rozměrné Rodinovy plastiky – především monumentální šestimetrová Brána pekel, kterou Rodin začal tvořit na zakázku v roce 1879 pro Muzeum dekorativního umění – nikdy ji však nedokončil, vystavoval jen jednotlivé figury nebo dveře samotné a dílo bylo odlito z bronzu a zkompletováno až po jeho smrti v roce 1917.


Dílo bylo inspirováno Dantovou Božskou komedií a bylo uměleckou odpovědí na Ghibertiho Bránu nebes ve Florencii, vytvořenou ve 14. století. Rodin na ní umístil figury, ze kterých potom během let vytvořil samostatné monumentální sochy – například Stíny na horním okraji brány nebo Myslitel pod nimi.


Stíny v nadživotní velikosti stojí hned naproti Bráně pekel.


Sousoší Občané z Calais, možná Rodinovo nejslavnější dílo, je inspirováno příhodou ze Stoleté války, kdy se po jedenácti měsících blokády města Calais, obsazeného anglickými vojsky, šest občanů nabídlo jako rukojmí, aby město bylo osvobozeno. Tady jsou znázorněni v okamžiku, kdy se vydávají na smrt (to ještě netušili, že manželku anglického krále Eduarda III., původem Francouzku, dojme jejich čin tak, že si vyprosí jejich osvobození).


Další velmi známou Rodinovou sochou je Myslitel, která představuje Danta a původně se jmenovala Básník.

Ačkoliv se mi Rodinova díla líbí všechna, nejošklivější mi připadá ohromný Balzac

 

 
V zadní části zahrady najdeme spoustu drobnějších soch a plastik – ať už v malém anglickém parku, tak i kolem bazénku naproti zahradní terase.
 
 
Musée Rodin
79 rue de Varenne
otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 17.45 hod, ve středu do 20.45 hod
Vstupné do zahrady 1 euro
Vstupné do muzea 9 euro, studenti z EU do 25 let zdarma
Jak se tam dostat: metro Varenne (linka 13) nebo Invalides (linka 13 a 8)

 

Musée Rodin

hfkomentářů 8
Rodinovo muzeum sídlí ve starém paláci Peyrenc de Moras, známém spíše pod jménem Biron z roku 1732. Ve dvou patrech tohoto klenotu pařížského rokoka jsou umístěná četná díla Augusta Rodina, ale také jeho žačky a milenky Camille Claudel a dalších umělců.
Palác Biron sloužil na přelomu 19. a 20. století církevnímu řádu Svatého srdce Ježíšova, který ho zakoupil od poslední šlechtické uživatelky kněžny de Charost v roce 1820. Jeptišky zde zřídily církevní školu pro dívky a budovy zrekonstruovaly, ale v roce 1904, po zrušení řádu, je musely opustit.
Palác poté čekal několik let na prodej a rekonstrukci a mezitím byl pronajímán různým nájemníkům z uměleckého světa – krátce tu bydlel například Jean Cocteau, malíř Henri Matisse, tanečnice Isadora Duncan, sochařka Clara Westhof nebo manželka básníka Reinera Maria Rilkeho. V roce 1908 si zde pronajal čtyři přízemní místnosti, vedoucí na terasu do zahrady, sochař Auguste Rodin. Zřídil si tady ateliér a umístil zde svoji sbírku uměleckých děl. V roce 1911 byl palác zakoupený francouzským státem, který ho hodlal zrekonstruovat a zřídit tady Ministerstvo školství. Všichni dočasní nájemníci se museli vystěhovat, Rodin to však odmítl a navrhl státu, že když ho zde nechá dožít, odkáže mu veškeré své dílo i sbírky, za podmínky, že se z paláce po jeho smrti stane muzeum, které mu bude věnováno. To bylo schváleno v roce 1916 vládou, která po Rodinově smrti v roce 1917 začíná s budováním muzea, které bylo otevřeno v roce 1919.

Pohled ze zahrady


Přízemní místnosti, ve kterých jsou vystavena některá větší Rodinova díla, různé modely, kresby i jeho sbírky děl jiných umělců


Ve vstupní hale najdeme jednu z Rodinových nejznámějších soch – Bronzový věk, který jsme taky už viděli TADY na place Rodin v 16. obvodu

Ve vitríně nechybí ani model jeho slavného Polibku


Přehled Rodinova díla pokračuje i v prvním patře, kde jsou umístěny spíše menší plastiky


Najdeme tady i moji možná nejoblíbenější Rodinovu sochu Katedrála


Ve stejné místnosti je umístěný i model Balzacovy hlavy, který Rodin připravoval k velké soše, která dnes stojí na křižovatce Vavin a jejíž další exemplář máme i v Praze ve Veletržním paláci.

Na zdi visí obrazy z Rodinovy sbírky, jejíž základ tvoří díla Rodinových přátel – tady například obraz Augusta Renoira

Zajímavý je I obraz Edvarda Muncha, který na něm zobrazil Rodinovu sochu Myslitele, kterou můžeme vidět v zahradě. Ta je ostatně stejně zajímavá jako celé muzeum a proto se do ní podíváme hned příště.
Musée Rodin
79 rue de Varenne
otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 17.45 hod, ve středu do 20.45 hod
Vstupné 9 euro, studenti z EU do 25 let zdarma, vstupné pouze do zahrady 1 euro
Jak se tam dostat: metro Varenne (linka 13) nebo Invalides (linka 13 a 8)

Musée de la sculpture en plein air – Muzeum soch pod širým nebem

hfNapsat komentář
Spojit příjemné s užitečným můžeme na břehu Seiny, kde jsou na náplavce naproti ostrovu Saint-Louis vystaveny moderní sochy pod širým nebem. Do parku, kam je samozřejmě vstup zdarma, můžeme sejít hned za mostem pont de Sully a v hezkém počasí je to krásná procházka.

 

Naše cesta po nábřeží mezi sochami končí až naproti Jardin des Plantes, kde jsou na Square Tino Rossi vytvořena zákoutí s betonovými náměstíčky, na kterých je v létě navečer pořádně živo – chodí se sem na pikniky, hrají tady muzikanti a povídá se – a taky se tady tančí a to vše od salsy až po skotské tance. Nejznámější je tady ale pravidelná argentinská milonga (není divu, Tino Rossi byl zpěvákem právě argentinského tanga), kde se každý večer od května až do září od soumraku až do půlnoci tančí tango – a dokonce tu někdy pořádají pro zájemce i kurzy. Že je to v teplých letních večerech pořádná romantika, to je jisté, jak je vidět i na videu, které jsem si vypůjčila z youtube.

 

Čtvrť Jardin des Plantes, Quai Saint Bernard

Jak se tam dostat: nejbližší stanice metra je Sully Morland (linka 7) a pak přes most na druhou stranu

Devant l´Assemblée nationale – Před Národním shromážděním

hfkomentáře 3
Pořád čekám, až budu někdy v Paříži v době, kdy se konají Dny evropského dědictví nebo jakékoliv jiné dny otevřených dveří v některých velkých palácích, jako je třeba Senát (Lucemburský palác) nebo pařížská radnice – a nebo taky Bourbonský palác, v němž má sídlo Národní shromáždění. Ten prý byl letos přístupný právě ve Dnech evropského dědictví, jenže já jsem tam byla, bohužel, o týden dřív. A možná by se mi stejně ani nechtělo stát v té dlouhé frontě, o které jsem četla na internetu.
My se dnes proto zatím podíváme jen na hlavní vstup do sídla Národního shromáždění. Bývalý Bourbonský palác stojí u mostu Pont de la Concorde, ke kterému se obrací svým sloupovým portálem, který v ose přes place de la Concorde a rue Royale koresponduje s kostelem sv. Marie Madeleine. Ten portál, vedoucí k řece, je ovšem falešný, ve skutečnosti se do paláce vstupuje z druhé strany, z place du Palais Bourbon.

 


Bourbonský palác byl postavený v letech 1722 – 1728 pro vévodkyni z Bourbonu, uznanou nemanželskou dceru krále Ludvíka XIV., kterou mu porodila jeho milenka paní de Montespan. Byl to údajně první palác, který byl v té době postavený „pro pohodlné bydlení“ a ne jen na reprezentaci, jak bylo tehdy zvykem. V roce 1764 palác nechal přestavět a rozšířit prince de Condé, vnuk původní majitelky, který nechal přistavět dvě boční křídla a k paláci připojil i blízký palác Lassay. V době Francouzské revoluce byl palác zkonfiskovaný a sloužil jako sídlo Rady pěti set, dolní sněmovny revolučního zákonodárného sboru. Později se v restituci vrátil princi de Condé, ten ho ale opět pronajal státu, který ho definitivně odkupuje v roce 1827.

Od té doby palác sloužil a slouží zákonodárcům, nejdříve horní a později dolní sněmovně, s krátkou výjimkou 2. světové války, kdy si tady udělalo svoje sídlo německé velitelství tzv. Velké Paříže.

 


Socha na náměstí před palácem pochází z roku 1849, vytvořil ji sochař Jean-Jacques Feuchère a nejdříve nesla název Constitution – Ústava, který byl později, po změně režimu, změněn na méně kontroverzní La Loi – Zákon. V pravé ruce drží socha žezlo, zatímco v levé tabulky se zákonem. Za povšimnutí stojí to, že ruka je oblečená v rukavici – zednářském symbolu moci a síly.

Zajímavostí je, že socha byla umístěná na sokl, který tady stál už mnohem dříve a na kterém měla stát původně socha krále Ludvíka XVIII.

 

 

Náměstí bylo nově upraveno v roce 2000, stala se z něho pěší zóna (samozřejmě až na oblast těsně před vchodem, kudy vjíždějí a vyjíždějí auta s poslanci). Bylo doplněno nové osvětlení a úprav se dočkaly i okolní ulice, kde – určitě k velké radosti obyvatel – byl omezen provoz a snížen počet míst k parkování.

Jak se tam dostat: metro Assemblée nationale (linka 12)

Villa des Tulipes

hfkomentářů 6
Vy všichni mí pravidelní čtenáři už víte, že mám úchylku na malé, úzké, zelení zarostlé a ideálně trochu ošuntělé a malebným haraburdím zastavěné uličky. Nelituji námahy a pokud dostanu tip na něco podobného, jsem schopná a ochotná jet přes půl Paříže, jen abych se tam prošla a nasála atmosféru (pro podobně postižené doporučuji návštěvy podobných míst dopoledne v pracovní dny, místní obyvatelé tam většinou žijí doslova na ulici a i když je většina těch uliček veřejně přístupná, nevidí moc rádi, když se jim tam producírují cizí lidé s foťákem).
Tipy většinou nacházím na blozích pařížských blogerů, v průvodcích nebo v knížkách. Uličku, kterou vám ukážu dnes, jsem si ale našla úplně sama náhodou a jsem na to pořádně pyšná, protože stojí za to. Leží v místech, kde byste něco podobného nečekali – v blízkosti Porte de Clignancourt, rušného místa na severu města, kde se staré oprýskané činžáky mísí s ošklivými domy ze 60. a 70. let a kde se proud aut a autobusů vlévá pod opravdu odpudivý podjezd pod okružním bulvárem. Tak tady, prosím, doslova jen pár metrů od této pekelné křižovatky, jsem našla toto snové místo.

 


Villa des Tulipes – Tulipánová ulička – je dlouhá skoro dvě stě metrů a široká jen tři metry. Obyvatelé využili každé volné místečko k jejímu zkrášlení.


Když Tulipánová, tak tedy tulipánová


Na podobném místě kvetou i popelnice


Kocour se lísal přesně do okamžiku, než jsem na něj namířila foťák. Pak prý se mnou už komunikovat nebude.

Líbila se vám villa des Tulipes? To ale ještě není všechno. Příště přijde pokračování, takové, že jsem jen nevěřícně kroutila hlavou, když jsem to uviděla poprvé.

Čtvrť Clignancourt, Villa des Tulipes

Jak se tam dostat: metro Porte de Clignancourt (linka 4)

Alfons Mucha ve Val-de-Grâce

hfkomentářů 6
Přímo naproti hlavnímu vchodu do areálu opatství Val-de-Grâce ústí rue du Val-de-Grâce, široká výstavní ulice s vysokými paláci, typickými pro druhou polovinu 19. století. Naši pozornost tady upoutá především pamětní deska na domě číslo 6.


V ateliéru na dvoře tohoto domu bydlel a pracoval během svého pařížského pobytu Alfons Mucha


Pamětní deska, kterou vytvořil sochař Václav Hanzík, byla na dům umístěná až v červenci 1999 z iniciativy radnice v Ivančicích, kde se Mucha narodil.

Vzpomínám si, že když jsem si dům vyhledala poprvé na podzim roku 1989, nejenže tady nebyla žádná připomínka Muchova pobytu, ale dům měl tehdy jiné dveře s pevnými výplněmi a zahrada na dvoře přes ně nebyla vidět.
Alfons Mucha se do ateliéru v rue du Val-de-Grâce nastěhoval v létě roku 1896, v době, kdy už druhým rokem vytvářel plakáty a divadelní dekorace pro herečku Sarah Bernhardt. Tady prožil roky své největší pařížské slávy, než odešel do Ameriky a než se později vrátil do Čech, aby v Praze pracoval na výzdobě Obecního domu a ve svém ateliéru ve Zbirohu na Slovanské epopeji.

Alfons Mucha ve svém pařížském ateliéru

První plakát pro Sarah Bernhardt ve hře Gismonda, který Muchu proslavil 

V knize Kankán se svatozáří, kterou napsal o životě svého otce Jiří Mucha, najdeme následující popis domu a ateliéru:

“ Dvoupatrový ateliér v rue du Val-de-Grâce byl postaven v polovině minulého století ve dvoře domu, jehož zadní trakt, navrhovaný Mansardem, byl kdysi původně sídlem milenky Ludvíka XIV., kulhavé La Valière. Dvě poschodí jeho pravého křídla tvořily otcův byt, spojený s ateliérem chodbou a skládající se z několika ložnic, salónu, jídelny a velké kuchyně.
Otec si zařídil nový ateliér s byzantským přepychem. Vysoké holé stěny zakryl obrovskými čínskými závěsy z temně rudého hedvábí, jež splývaly od stropu ve formě baldachýnu, jeden kout převěsil kusy bohatě zdobeného tureckého stanu, vchod ozdobil tibetskými a japonskými vyšívanými pásy, podlahu pokryl perskými koberci a medvědími kožešinami, nastěhoval tam renesanční, barokní, empírové kusy nábytku, třímetrové palmy, hudební nástroje, vycpané ptáky, orientální vázy, středověké sochy, kostelní lampy, ornáty, svícny, starodávné knihy, zbraně, přilbice a nekonečný počet drobných předmětů. Aby měl denně čerstvé květiny, nechával si po celý rok posílat z Nizzy veliké koše karafiátů, růží, mimóz, kosatců nebo pivoněk.“

Alfons Mucha ve svém ateliéru ve Val-de-Grâce

 
Zajímavé je, že do stejného ateliéru se v květnu 1939 nastěhoval právě malířův syn Jiří Mucha. Dnes už ateliér na dvoře domu nenajdeme, byl zbořený po roce 1945, kdy v Paříži vyšlo nařízení o ploše, kterou musí každý obytný dům věnovat zeleni. Protože tento dům nesplňoval podmínky vyhlášky, byl ateliér na jeho dvoře zbouraný a zahrada byla rozšířena. Jak ateliér na dvoře vypadal, můžeme vidět na kresbě Antonína Sládka, uveřejněné v knize Jiřího Muchy Podivné lásky.

Čtvrť Val de Grâce, 6 rue du Val-de-Grâce

Jak se tam dostat: RER Port Royal

Église du Val-de-Grâce – Kostel ve Val-de-Grâce

hfkomentářů 8
Centrem starého opatství Val-de-Grâce je barokní kostel, zasvěcený Panně Marii, který navrhl architekt François Mansart v polovině 17. století. Kostel nechala postavit královna Anna Rakouská, manželka Ludvíka XIII., jako poděkování za narození syna a následníka trůnu.
Základní kámen k novému kostelu položil se svojí matkou sám dauphin Ludvík, když mu bylo sedm let. Královna při stavbě kostela a přestavbě přilehlého opatství hodlala vynaložit veškeré náklady, „aby světu zanechala důkaz o své zbožnosti“.
Vznikl tak jedinečný areál, který dodnes udivuje svojí nádherou. Za brány kláštera, ve kterém dnes sídlí muzeum vojenského lékařství, jsme se podívali minule, dnes si prohlédneme kostel.

 


Patrová fasáda kostela, postaveného na půdorysu latinského kříže, je členěná korintskými sloupy. Ty spodní dvojité nesou trojúhelníkový fronton, pod nímž je vepsán latinský nápis IESU NASCENTI VIRGINIO MATRI, vyjadřující dedikaci kostela Panně Marii jako matce Ježíše.
Přes čtyřicet metrů vysoká barokní kopule je po Panthéonu a dómu v les Invalides třetí nejvyšší v Paříži.

 


Oltář, rámovaný baldachýnem s anděly, je dílem Gabriela Le Duc. Sousoší s jesličkami vytvořil v roce 1665 sochař Michel Anguier, žák Berniniho. Ten je autorem i dalších soch, které zdobí kostel. Sochy na oltáři jsou bohužel jen kopií, ty původní byly totiž v roce 1805 přesunuty do kostela sv. Augustýna, jehož duchovní správci je později odmítli vydat zpátky.

Kopuli dómu vyzdobil freskou Pierre Mignard v roce 1663. Nádherná malba obsahuje přes dvě stě postav a inspirovala Molièra k napsání slavných veršů o slávě Val-de-Grâce. Freska představuje uprostřed Svatou Trojici, okolo níž jsou v horní části znázorněny biblické postavy, po stranách svatí mučedníci a zakladatelé církevních řádů, vpravo dole sv. Petr s apoštoly a další svatí. Vlevo dole vidíme sv. Annu, vedoucí královnu Annu Rakouskou, a dále sv. Ludvíka a další svaté. To vše navádí oko ke spodní části, v níž je znázorněno zrození Beránka božího, jako alegorie narození následníka Ludvíka.


Strop hlavní lodi kostela

 
 
Po levé straně oltáře se dostaneme za hlavní oltář do staré kaple Božího těla, v níž můžeme vidět na stropě fresku, kterou vytvořil Jean-Baptiste de Champaigne a která představuje Ježíše, udělujícího svaté přijímání andělům

 


V kostele najdeme ještě další dvě kaple. Ta vlevo je zasvěcená sv. Anně, matce Panny Marie, a najdeme v ní tyto varhany, které sestavil varhanář Cavaillier-Coll původně pro kostel sv. Jenovéfy (z něhož se později stal Panthéon). Od roku 1891 jsou varhany zde ve Val-de-Grâce. V této kapli byla také až do Francouzské revoluce uchovávána srdce královny Anny Rakouské a prince Philippa Orleánského, bratra krále Ludvíka XIV.

Kaple vpravo (bohužel tady bez fotky) je zasvěcena sv. Ludvíkovi.

 


Za povšimnutí stojí i krásná mramorová podlaha, trochu zohyzděná příliš obyčejnými skládacími židličkami. Kromě tříbarevného dekoru jsou na ní na mnoha místech zobrazeny královské lilie.

Čtvrť Val-de-Grâce, 1 place Alphonse Laveran

Kostel je přístupný v rámci prohlídky Muzea vojenského lékařství (Musée du service de santé des armées), umístěného v přilehlém opatství (Abbaye du Val-de-Grâce), a to v úterý, středu, čtvrtek, sobotu a neděli vždy od 12 do 18 hod, vstupné 5 Euro (snížené 2,50 Euro, děti do 6 let zdarma).
Zdarma je možné kostel vidět pouze v rámci mše, konané vždy v neděli v 11 hod.
Kostel lze také vidět při koncertech vážné hudby, které zde bývají nepravidelně konány (program najdete TADY). Vstup na koncerty bývá obvykle zdarma.
 
Jak se tam dostat: RER Port Royal

 

Abbaye du Val-de-Grâce – Opatství Val-de-Grâce

hfkomentáře 3
 
Benediktinské opatství Val-de-Grâce, Údolí milosti, bylo založeno v roce 1621 královnou Annou Rakouskou, která se spřátelila s první abatyší a často se sem uchylovala a modlila ve svém neštěstí po potratu v roce 1622, následné sterilitě a přehlížení ze strany krále Ludvíka XIII., který toužil po dědici. Snažila se tak vyhnout špehování dvora a kontrole kardinálem Richelieu. Anna tehdy slíbila, že pokud se jí podaří dát králi syna a království následníka, nechá v opatství postavit nový kostel. 5 září 1638 se narodil královský syn Louis Dieudonné, budoucí král Ludvík XIV., královna však ve víru událostí, kdy v prosinci roce 1642 umírá kardinál Richelieu a o půl roku později i její manžel Ludvík XIII., svůj slib nemůže splnit hned. Stává se regentkou svého syna a začíná zemi vládnout společně s kardinálem – ministrem Mazarinem.
 

 

Opatství fungovalo jen do Francouzské revoluce, po jejímž vypuknutí bylo přeměněno na vojenskou nemocnici. Později zde byla založena lékařská fakulta a areál se stal první fakultní nemocnicí ve Francii. Slouží pro potřeby vojenské nemocnice dodnes, jen se medicína přestěhovala do nových budov a ve starém opatství bylo zřízeno muzeum vojenského zdravotnictví (Musée du service de santé des armées). Je volně přístupné a přestože je to vojenský objekt, dá se v něm bez problému fotografovat.


Ve znaku na vstupní bráně do opatství se proplétají písmena A e L, iniciály královského páru Anny a Ludvíka


Na stěnách ambitu jsou umístěny busty významných vojenských lékařů s uvedením jejich zásluh, a desky se jmény dalších lékařů, kteří se zasloužili o rozvoj vojenské medicíny nebo kteří padli ve válce


Přiznám se, že muzeum jako takové mě nijak nezajímalo, šlo mi spíše o to, abych si prohlédla budovu a také o to, že vstup do muzea zahrnuje i prohlídku přilehlého kostela, který je většinou nepřístupný. Bloudila jsem těmi dlouhými pustými chodbami sama, žádný jiný návštěvník tam nebyl a muzejní hlídači vyskakovali ze židlí a rychle rozsvěceli sály se sbírkami, jakmile jsem se přiblížila.


Sbírka farmaceutických nástrojů a nádob v přízemním sále byla ještě zajímavá, ty ostatní exponáty, například dokumenty o založení a rozvoji vojenského zdravotnictví, hygieny a prevence, už mě zas tam moc nebraly.


Schodiště z přízemí do prvního patra


Arkády kolem dvora jsou sice kryté, ale okny je vidět ven na ohromnou barokní kopuli kostela, na nádvoří a do francouzské zahrady.

Majestátní fasáda kláštera, obklopující zahradu, pochází z let 1655 – 1665


Ohromnou bránu v prvním patře vytvořil v roce 1664 Jacques Caquelart. Původně jí vévodila bourbonská lilie a písmena A a L jako iniciály královny a krále, to vše ale bylo odstraněno v době Francouzské revoluce, jako většina připomínek krále a království. Brána vede do kostela, kam se podíváme příště.

Abbaye de Val-de-Grâce

Čtvrť Val-de-Grâce, 1 place Alphonse Laveran
Otevřeno v úterý, středu, čtvrtek, sobotu a neděli, vždy od 12 do 18 hod
Vstupné 5 Eur, snížené 2,50 Eur, děti do 6 let zdarma
 
Jak se tam dostat: RER Port Royal

 

 

Marché aux fleurs – Květinový trh

hfkomentářů 7
Malé náměstí place Louis Lépine na ostrově Cité je pojmenované po policejním prefektovi, který byl ve funkci na přelomu 19. a 20. století. Neproslavil se ani tak výkonem své funkce, jejímž nejznámějším výsledkem bylo založení policejní záchranné říční brigády, jako spíše založením a pořádáním soutěže o vědecké vynálezy, která přežila až do dnešního dne. Do 2. světové války bývala tato soutěž, doprovázená velkou výstavou přihlášených vynálezů, pořádána v Grand Palais, po válce na nábřežích Seiny, v dnešní době probíhá na pařížském výstavišti. Ze soutěže vyšly takové vynálezy, jako je například kuličkové pero, jednorázové papírové kapesníky, sekačka na trávu nebo kuchyňský strojek na výrobu bramborové kaše (tento vynález byl přihlášen v roce 1931 jistým panem Manteletem, který poté, co soutěž vyhrál, založil dodnes známou společnost Moulinex).
Na place Lépine se už od roku 1808 koná od pondělí do soboty květinový trh, který v neděli přenechává místo trhu s ptáky.

 


Mezi květinami na nás vykoukne nepoužívaný vchod do metra se secesním zábradlím.

 
Le marché aux fleurs
Cité, place Louis Lépine
otevřeno pondělí – sobota od 9 do 19,30 hod
ptačí trh v neděli od 9 do 19 hod